KRÁSNÉ BABKY

„Mě houby baví víc sbírat než jíst,“ říká Luky, zatímco si na konci srpna prohlížíme výsledek tchánova lesního snažení. O pár dní později, kdy nad středočeskými lesy visí nízká oblačnost, zkoušíme houbařské štěstí i my. „Podívej, jak stoupá z těch lesů pára. To je ideální počasí,“ vysvětluje mi můj muž svoji snovou představu o ideálních podmínkách pro houbaření. Je hnusně, vlezlo a každou chvíli začne pršet a jediná pára, která stoupá, je ta, co mi jde od pusy, když v 7:45 vystoupíme ve Voděradských bučinách. Sběr může začít.

Po 20 minutách bez úlovku začnu hledat viníka. Listnatý lesy, to je ta chyba, říkám si. Mohlo mi to dojít, když říkal, že jedeme do Voděradských BUČIN…Spíš než o houby zakopáváme o další hledače. Jeden pán s košíkem je od nás zvlášť blízko a já se peru s tím, jestli ho mám pozdravit. Připadá mi to trochu žinantní, když jsme konkurenti, a tak se místo pozdravu odploužím opačným směrem.

Začíná silně pršet a mně je zima. Už už jsem doufala, že prohlásím misi za neúspěšnou a zavelím k návratu do auta. „Marjánko, mám ji, mám houbu!“ křičí Luky na celý les. Další důkaz toho, že k tomu houbaření nemá až tak silnej vztah. Všichni správný profíci přece vědí, že se tohle lovení děje v posvátném klidu a pocit štěstí nás opájí jen niterně. Teď nastává kritická fáze. Houbaření je jako politika. Jakmile zaznamenáte úspěch, chcete víc a víc a víc a víc.

Luky hledá vášnivě dál, zatímco já zakopávám o hořčáky, prašivky a… heleme se, pravej hřib. Začíná to bavit i mě. Nacházíme i nám neznámé houby, a tak stahuju jakousi aplikaci, která nám prozradí, co jsme si to utrhli. „Tohle vyhoď,“ říká amatér Luky. „Zapomeň, krásný babky,“ prohlašuji o dvojici nepřirozeně barevných hub. Po hodině a půl odjíždíme s takovým množstvím hub, které stačí na polívku a rizoto.

Když po pár hodinách vařím bramboračku, dělám to s hrdostí úspěšného lovce. „Do prdele, no ty vole,“ křičí za hodinu Lukyn z kuchyně. Čekám vzrušený komentář o tom, kdo zase jak verbálně napadl Deník N, co napsal Ovčáček, jaký jsme zmeškali maraton…

Je to daleko horší. Poznámka je věnovaná polívce, která se proměnila v hořký lektvar (snad ne smrti?). Něco je špatně, nevím co, to přece není možné. Luky loví původce gastronomické tragédie. Poznávám ho, jsou to ty „babky“, co jsem měla vyhodit. Byla jsem si tak jistá! Jako jediné jsem je nevystavila té aplikaci. 25 let chodím na houby, poznám to. Nebo? „To nevadí. Mě baví houby víc sbírat než jíst,“ říká (ne)amatér Luky.

text Maruška, foto Řízek a M.

NEBEZPEČNÁ RYCHLOST

Jedeme do Třeboně a náš výlet je naprostou antitezí čehokoli spjatého s tímto koutem jižních Čech. Nevrátíme se zrekreovaní, nečekají nás lázeňské románky jako od Kundery ani mazlavá rašelina. A na náš pobyt rozhodně nepřispívá zdravotní pojišťovna.

Je na nás tristní pohled. Jsme nedobrovolní dárci krve. Příjemcem je zejména naše oblečení. Václav má rudý hrudník, já obě kolena záhadně zevnitř. "Proč mi utíkáš?" zlobí se, když se šouráme k autu. "Já prostě neumím chodit takhle pomalu. Nemůžu zastavit," odpovídám upřímně a klepu se zimou.

Za námi dohasíná Václavův narozeninový dárek. Pravděpodobně nejrozporuplnější závod, který jsem kdy běžel. První ročník třeboňského přírodního maratonu lákal na lesní prostředí, přitom na rychlou, rovinatou trať, kdy by si troufalí běžci mohli pomýšlet na zlepšení maxima. I já jsem si na to myslel. Jenže pak se z původně plánované systematické přípravy stala nejdřív nepříliš ideální a nakonec vyloženě nepovedená a nestíhající, kterou jsem korunoval tím, že jsem se tři dny před závodem cestou do práce rozsekal na kole a den před maratonem nastydl.

Do toho jsme čelili různým tlakům, kterým špičkoví sportovci zpravidla vystaveni nejsou. Václava třeba čekala důležitá cesta do Anglie a podle manželky by bylo rozumnější si tuhle šílenost odpustit a být třeba jednou taky o víkendu s mladou rodinou. A ač jsem si víceméně zvykl na to, že by žena byla raději, kdybych místo běhání třeba fetoval nebo sbíral fotografie pana prezidenta, tentokrát bylo dohadovací řízení ohledně případné participace mimořádně složité. Termínová kolize závodu s oslavou osmdesátin mého nejoblíbenějšího tchána vypadala pro oba vyjednávací týmy téměř neřešitelně, jelikož tohle je zrovna akce, na kterou mi nikdo omluvenku nevystaví. S trochou magie a s větší trochou nelibosti se však dá stihnout všechno.

Takže zatímco se zbytek rodiny z manželčiny strany strojil do gala, balil za mě dárky, které jsem nestihl připravit, a přemýšlel, kdo se s kým pohádá a kdo se pokecá gulášem, já jsem zcela sobecky trpěl někde uprostřed jihočeského lesa.

Už v té kavárně, kde jsme se zahřívali před startem, mi došlo, že to dnes nemůže dopadnout dobře. "To je zřejmě nejhorší tiramisu na světě," podotkl kolega a pokoušel se stařený a pryžový zákusek aspoň rozkrojit, když už nejde rozkousat. Já jsem měl stažený žaludek a nedal jsem si nic (pak jsem samozřejmě měl hlad).

Z náměstíčka nás poslali skrz úzkou bránu a kolem bistra, kam jsme kdysi s rodiči chodívali na kapří hranolky, nás šipky vedly do lesa. Ten se kolem nás zavřel. Zůstala jen přímka z panelů, která nekompromisně rozdělovala stromy jak hranice mezi oběma Korejemi. Vizuálních vjemů výrazně ubylo, respektive nebyly tam žádné. Největší zážitek byla modrá značka na jednom z jehličnanů. Bylo to jak běžet nekonečným tmavě zeleným tunelem. Nedokázal jsem rozlišit, jestli klesám, nebo stoupám a nebýt tam občas cedulky s čísly kilometrů, jestli se vůbec pohybuji. Nedokážu ani říct, jestli se mi ta krajina líbila, nebo ne. Ona tam vlastně žádná nebyla. Byly tam stromy a cesta.

Vnímal jsem jen svůj nervózní dech a šňůru lidí před sebou. Neběželo se mi dobře, čas se hromadil, neplynul, zvedl se mi tep a první krize místo doporučovaného 35. kilometru přišla už někdy kolem patnáctého. Poblíž třicátého se pak stalo něco mimořádného – asi na tři minuty jsme opustili les a po asfaltce se obtočili kolem nějakého statku.

To bylo v době, kdy jsem prostě nemohl zastavit. Mohl jsem třeba hodně zpomalit – i svůj osobní rekord jsem klidně mohl nechat, ať se ztratí někde v dálce. Mohl jsem si třeba v duchu počítat kroky a šoupat koleny o sebe. Ale kdybych se zastavil, vybouchnu. Jsem nebezpečná rychlost. Pořadatelé naštěstí 40. kilometr udělali bůhvíproč poloviční, což mi způsobí krátkodobou zmatenou radost. Ve střednědobém horizontu to však většinu závodníků spíš zamrzí. Jejich chytré měřicí přístroje na zápěstích jim v cíli škodolibě oznámí: Kámo, potil ses pěkně i nějaké ty kalorie jsi spálil, ale tohle přece ještě není celý maraton. Smůla!

Ale jsme zpátky na náměstí, hledám cokoli na zahřátí, jelikož škola s našimi věcmi na převlečení se jeví děsně vzdálená, Václav naopak už možná vidí věže třeboňského zámku. Mezitím potkávám známého, šéfredaktora konkurenčního média. Ptá se, jak se nám daří. Odpovídám otevřeně: "Vede se výborně, předplatitelů nám přibývá, to jo, ale prosím tě, nepůjčil bys mi pár korun na teplý čaj?"

Během druhého kelímku kamarád dobíhá a jen hlesne, že jeho žena měla pravdu, zatímco v Praze už se ta moje ostentativně kouká na hodinky a neteř se synovcem řádí pod rautovými stoly. Tak hybaj převléknout, ať pomatenému zeťákovi, který prostě musí stihnout všechno, příbuzní a rodinní přátelé dopřejí kromě téhle zvrhlé radosti ještě aspoň kousek dortu.

text a foto Řízek

VYPRODÁNO - KVĚTY

Na tabuli u vstupu do vršovického Café v Lese minulou středu našli návštěvníci vzkaz “Vyprodáno - Květy”. Ani teploty pod bodem mrazu neodradily více než dvě stovky fanoušků brněnské kapely. Na Prahu dobrý. Večer se obešel bez předkapely, takže k mému překvapení byl už v půl deváté koncert v plném proudu a já jsem zmeškal první tři písně.

Byl to pro mě teprve druhý koncert, kde jsem slyšel Květy v novém složení (odešli houslista a basák, nahradil je klávesista a synťákohráč v jedné osobě). Desku Komik o půl osmé jsem moc rád neměl, ale postupem času jsem si na ní své favority našel. Moje oblíbené písně Byt nebo Odpočinout ve středu také zazněly.

S Lukášem jsme se shodli, že na každé desce mají vždy aspoň jednu těžce otravnou skladbu. Nejprve nás potrápila Holka a o chvilku později Sejdeme se v pekle z nejnovější desky. Nápad to má dobrej (song je složený z nejvíc profláklých hlášek z áčkových i béčkových akčňáků), ale písnička je příšerná. Ale nevylučuji, že to může být tím, že jsem ji slyšel poprvé, neboť nová “platňa” ještě není na Spotify. Ano, o bandcampu jsem slyšel, pokud se ptáte.

Zajímavým zpestřením pak byly tradiční Kyšperského promluvy mezi skladbami. Při ladění zavzpomínal na své začátky, když si v dětství brnkal na svou první kytaru. V jednu chvíli se prý objevil jeho bratr Robert, zastavil se ve dveřích a mladšího sourozence mlčky sledoval. Martinovi to pochopitelně lichotilo, takže hrál dál. “Ty si úplně blbej,“ okomentoval pak bratr fakt, že Martin už rok hrál na kytaru, kterou si od nákupu ani jednou nenaladil.

I když se Kyšperský za tu dobu hudebně hodně posunul, tak Robert prý viděl všeho všudy jeden koncert Květů. A ten prý okomentoval lakonickým “Překvapils.” Víc z něho prý Kyšperský nikdy nedostal.

Květiny nakonec musely vytasit rovnou dva přídavky. V ten druhý už nedoufal ani pan zvukař, takže když do diváků pustil výtahovou hudbu, musel toho trpce litovat. Martin se ještě naposledy vrátil a zazpíval na rozloučenou křehkou Opustit Bystroušku. Za měsíc se sejdeme v Klubovně a tentokrát bych prosil tu o tom klubu vlčáků.

text Michal Polák, foto Řízek

SAMÁ VODA

Minuli jsme billboard u dálnice. Vnadná dáma zasněně hleděla z jakési kádě. "Snad nejedeme do pivních lázní," zhrozil se spolujezdec Václav, zatímco se instinktivně otáčel za plakátem. Byl ještě v narozeninovém útlumu po večírku na svou počest a představa jakéhokoli dalšího alkoholu v něm vyvolávala odpor.

Darovali jsme mu záhadné překvapení, dostal ho v obálce během večírku. Poukaz byl zašifrován morseovou abecedou, kdy jednotlivé znaky představovaly jej, jeho ženu a budoucího potomka. Dárek začal konzumovat o den později v autě. Bavilo mě, jak se marně snažil uhádnout, co ho čeká. Ne, opravdu nejedeme k nám na chatu a ani to nebude zvláštní prohlídka Konopiště pod vedením Jindřicha Forejta. Samá voda.

Až na kraji Benešova cedule s nápisem PAINTBALL vyžvanila, co Václava a dalších sedm jeho kamarádů čeká. Po bývalé vojenské základně ve členitém lese zatím pobíhali němečtí turisté, ale jejich amatérský Bundeswehr byl už na odchodu. Rozverně jsem na ně něco volal svou gymnaziální němčinou - avšak raději až poté, co odevzdali kvéry. Navlékli jsme maskáčové overaly, vyslechli si organizátorovy oplzlé vtipy o šprckách, protože když si vezmeš do ruky zbraň, je na místě vyprávět oplzlé vtipy o šprckách, a pustili jsme se do sebe.

Jsme nemotorná vemena, bolestínci a vesměs pacifisté. Naše vášeň pro takzvané military věci zpravidla končí střelbou ze vzduchovky na špalíčky nebo plechovky. Vystřelit ženě růži na střelnici? To už je hraniční. Přesto nás to okamžitě pohltilo. Nejvíce asi Vlastíka, který dokonce v jednom případě zezadu zastřelil spoluhráče Milana, asi proto, že v rozlehlém areálu nemohl natrefit na žádného soupeře.

Můj manšaft měl povětšinou navrch. Ovšem soupeři zaznamenali taky pár hvězdných momentů. Jako když se můj bratr vypravil ukrást vlajku v prostředku hřiště zcela neozbrojen a nalehko a nás to tak zaskočilo, že jsme se zmohli jen na pár zmatených výkřiků a střelbu do vzduchu. Nejkratší hra v dějinách.

Na paintballu je skvělá ta přestávková rozebírací fáze, kdy mluvíme jeden přes druhého a popisujeme vlastní hrdinství i matláctví. Je to jako po hanspaulce, ale přijde to hned po pár desítkách vteřin, nemusíme se kvůli tomu (zpravidla neúspěšně) lopotit celých šedesát minut jako při fotbale. Akorát modřiny z fotbalu vypadají jinak a zmizí rychleji. Jejich barevnost je rovněž mnohem méně impresionistická.

Václav se nakonec probral z útlumu, cestou domů děkuje všem a těší se na další paintball. Ten ale nebude, nebo spíš bude, ale bez něj. Místo střelby totiž bude přebalovat a opatrovat syna Jáchyma, který se narodil ve středu v 3:46 ráno. Moc mu gratulujeme!

text a foto Řízek

ZÁVIST AŽ NA KOST

Pája je kamarád do deště. Samozřejmě bychom spolu mohli jít běhat i jindy, než když je 95procentní pravděpodobnost srážek, anebo to prostě jednou zrušit, ale už se stalo, jsme tu na parkovišti u zbraslavské minizoo, nad námi černá mračna a před námi nedělní výběh.

Pavlovy hodinky nás povedou po trase Trailové Závisti - závodu, který jeho duchovní otcové protáhli přes veškeré okolní kopce. Nejdříve nás čeká ostrý výšlap na hradiště Závist. Kameny, kořeny i vzduch jsou ještě vlhké po ranním lijáku; nikde ani noha, kromě osamělého výletníka v prestižkách a džínách. Ze Závisti cesta škodolibě vede znovu dolů do údolí. Ve stručnosti probereme novinky v rodinách, nejsou-li, tak politickou a socioekonomickou situaci, jenže už jsme v Károvském údolí, což znamená, že zase poběžíme do kopce a do kopce se nemluví.

No, poběžíme... Ono to vlastně moc nejde. Z Jarova si to vykračujeme k Zálepům a pak, místo toho, abychom si ty vydřené nadmořské metry nějak vychutnali, serpentinami po svahu plném kluzkých šutrů spadneme znovu do Jarova, jen o kousek dál. Začíná mrholit. Odkláníme se od trasy závodu a místo do Zvole stoupáme rovnou k Zálepům. Déšť výrazně zhoustl. Zarostlou cestu po kamenitém srázu přehradil padlý strom, který ještě strhl dráty. Opatrně přelézáme a hustý déšť se mění v bouřku. V lese je střídavě tma a mlha.

Noříme se z lesa a běžíme skrz vesnici. Jsme mokří až na kost. Pája vtipkuje o dvou mladých mužích zasažených bleskem anebo uškvařených při překonávání padlého stromu omotaného drátem. Radostně mu sekunduji a vymýšlím k tomu klikací webové titulky.

Pavlova technologická vybavenost mě pokaždé fascinuje. Z kapsy tentokrát vytahuje nepromokavý telefon a začne nás uprostřed lesa a běhu natáčet. Nahrávka má všechno to, co podobné počiny činí tolik atraktivními - roztřesený neostrý obraz divoce střídající záběry na zmoklé postavy a jejich zšeřelé okolí -, a proto ji nikdo nikdy nespatří.

Ztrácíme cestu, ale už zbývá jen seběhnout k potůčku a proti jeho proudu vyšplhat do Lhoty. Je to nejhezčí část trasy, opravdový periferní trail. Potůček díky dešti nabral na síle, je zábavné ho dvacetkrát brodit a nezdržovat se irelevantní obavou o mokré boty. Místy se dokonce objevily jakési náznaky vodopádů. Na kopci fotíme selfie, já to zase nějak nepochopil a koukám zcela jinam a blbě. Mezi posledními kapkami dobíháme přes Lhotu zpět na Zbraslav. A když se na parkovišti loučíme, je samozřejmě po dešti.

text Řízek, foto Pája a Ř.

JAKO KAREL, JAKO KOCOUR

Když jsem letos přijel na skok na tábor, přepadl mě na chvilku pocit stárnoucího Karla Plíhala, když smuten zjistí, že sice Olomouc je stále stejná, ale že na tamních kolejích už skoro nikoho nepoznává. Ono to ovšem zčásti bylo tím, že jsem měl v očích poměrně dost mušek a hlíny z daleké cyklistické cesty. Když jsem si je protřel, zjistil jsem, že Karel (ne Plíhal) dál hospodaří na svém solárně poháněném panství, že je louka tak mokrá jako vždycky a že vedoucovské koloseum je uvnitř asi tak přehledné jako lavina anebo budova magistrátu - takže vše při starém.


Ujal se mě Pája, našel mi volný stan a zavedl mě k rybníku, teplému a plnému žab. Spolu jsme pak sobě a dětem postavili střelnici. Přemluvil mě, ať jednotlivé špalíky suplující terče obarvím temperami. Byl to dobrý nápad. Každý špalík měl svůj charakter. Třeba z červenobílého slávisty s nápisem CEFC na dřevěném dresu začaly co nevidět odpadávat třísky, šedivý tlustý se zase po každém zásahu na provázku dokonale roztočil a nebyl k zastavení. Nevím jak děti, ale minimálně nás dva a komáry střílení v lese tuze chytlo.


Druhý den děti hrály kopanou. Taky karty a taky se koupaly a chodily po vodě, jak je vidět na prvním snímku. Myslím, že to umí málokdo.


A pak přijela moje rodina, tedy Maruška a kocour. Na rozdíl od jiných přišedších rodin jsme neměli elektronickou chůvičku, tudíž se nám Pepan druhý den ztratil neznámo kam.


Při pátrání po ztraceném kocourovi se do něj snažím vcítit. Kam bych se tedy schoval, kdybych nesnášel děti, hluk, přílišné horko a v neznámých místech bych se cítil nesvůj? Přece mezi bedny ve skladu. Nebo do starého stanu. Nebo kamkoli jinam. Tábor je, jak by jistě všechny zamilované dvojce potvrdily, bohužel anebo bohudík zrovna místo, které schovávačkami oplývá. Proto manželce hledání trvalo několik hodin - zvíře bylo však v pořádku, hovělo si pod cizím autem. Já jsem mezitím zcela oddal smažení řízků.


V sobotu večer se uskutečnil legendární fotbalový mač Staří - Mladí. Favorit byl jasný: táborový fotbal je totiž hra, kterou hraje zhruba deset hráčů, ale vždycky vyhrají Mladí. Přesto se senioři vedení mnou tentokrát ukázali v tom lepším světle. Ač brzo prohrávali 0:2 a pak 1:3, brankami Kubči a Bobíka (a mými zbytečnými fauly) dotáhli zápas do prodloužení. V něm ale brzo zase inkasovali a pak už se do šance nedostali. Rozhodčí s budíkem v ruce ukončil zápas a poslal Staré do hospody pro točené pivo pro Mladé.

 
Takže je vše opravdu při starém.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

NA BEDNĚ

Třináct kilo polohrubé mouky mouky rozsypané po lesích na východ u Prahy působí jako akce radikálních bojovníků proti lepku. Třináct kilo mouky však rozsypal po lese pan Bohumil, organizátor premiérového ročníku závodu Loutrail. Aby běžci nebloudili. Krátce předtím ještě na běžeckém webu zveřejnil pozvánku, již objevila má manželka. Věděla, že se na neznámý terénní půlmaraton chytím, takže mě ani nebude moc mrzet, že mi ve stejný den důrazně nedoporučila jet na Valašsko na Drásala.

Tak jsem se v sobotu před polednem na začátku léta octl v jakýchsi Louňovicích. Pan Bohumil pro premiérový ročník vybral jeden z nejteplejších letošních dnů. I proto u fotbalového hřiště Slavie Louňovice vládla ospalá atmosféra, z tlampačů zpíval Michal Tučný a organizační tým se schovával pod slunečníkem. Vyfasoval jsem startovní balíček - sušenku, plzeň a číslo 4. Trochu mě zneklidnilo, že jsem ze sportovců jediný.

Nakonec však dorazilo dalších 23 závodníků a závodnic. Pídili jsme se po mapě trasy, ale žádná nebyla. Pán jen popsal trasu stylem - po šipkách doleva, doprava, silnice, kopec, občerstvovačka, kopec. Po dvaceti vteřinách jsem se ztratil a přestal poslouchat; budu muset věřit moučným šipkám.

Po startovním výstřelu jsme se velmi svižně vydali do lesa, kde měl být chládek. Jenže slunce bylo přímo nad námi. Jednatřicet stupňů a skoro bezvětří. Pár lidí z čela mi po kilometru zmizelo z dohledu, pomalejší polovině jsem naopak utekl. Ale už na šestém kilometru jsem v kopci zjistil, že toho mám dost a místo běhu jdu.

Dohání mě prozíravější člověk, nese si s sebou pití. Dává mi loknout ionťáku. Martin má po noční směně a před závodem vůbec nespal. Diví se, co to mám na kotníku. Že by závaží? Chci mu říct, že v noze nemám vazy, že po mnoha zbytečných operacích jsem si řekl, že už do sebe řezat nenechám, a místo toho sehnal skvělou ortézu, kterou mi doporučili orientační běžci a kterou mi pak kamarád Franta opravil. Zmůžu se jen na konstatování: "To je věc... na kotník." Jako vysvětlení to stačí.

Martin nasazuje strojové tempo, kterým z vesnice Zvánovice ve výhni zdoláváme nesmyslný táhlý kopec. Sám bych to jinak vyšel, on taky. Takhle jsme si pomohli a dohnali jsme celou dvanáctinu startovního pole, tedy dva běžce.

Při sbíhání zpět do Zvánovic mě můj parťák opouští, noční směna asi udělala své. Mě síly opouštějí o kilometr dál a dvanáctina startovního pole mi zase uteče. Na občerstvovací stanici v polovině závodu sundavám nátělník, protože svou funkci, ať už má být jakákoli, rozhodně neplní. Praha-východ se tak může aspoň pokochat mou novinářskou postavou. Vydržel bych se občerstvovat až do večera.
Dumám, o kolik horší by bývalo bylo na Drásalovi šlapat 115 kilometrů na horském kole přes Hostýnské vrchy. O moc ne. Následují nicméně celkem příjemné dva kilometry údolím podél potoka snad i ve stínu, načež mě moučná šipka pošle nepochopitelně přímo proti kopci, kolmo na vrstevnice. Přecházím do režimu procházka, abych odvrátil kolaps.

Posledních pět kilometrů je totožných s prvními. Jen jsou tak dvojnásobně delší. Střídavě koukám na hodinky a otáčím se, zda už mě ta růžová paní konečně předběhne. To se stane asi tři kilometry před cílem a je zjevné, že tentokrát svůj souboj s opačným pohlavím projedu. Útok padesátiletého vytrvalce se mi ale podaří odrazit, a tak v čase 1:55, skoro půl hodiny za vítězem dobíhám do moučného cíle.

Je mi blbě a chci domů, ale rozhodnu se být týmový a počkám si na vyhlášení vítězů. Vyhrál člověk, který vypadal spíš jako doprovod než jako závodník. Jeho čas je fascinující. K mému úžasu ovšem dostávám lahev vína za třetí místo ve své kategorii, mladých mužů bylo holt málo - ale pár jich opravdu skončilo i za mnou.

Kromě prošvihnutého Drásala mě tak může mrzet jen to trestuhodné mrhání moukou. Ze třinácti kil by se dalo upéct daleko víc než 24 běžců.

text Řízek, foto tapisek

SLUNÍČKO, BĚŽEC, ŠIPKA, KOPEC

Bělovlasý muž kvapně kráčí k přechodu před hlubočepskou mateřskou školou, který se stal startovní čárou. Houf běžců se tázavě otáčí na přijíždějící auto strážníků - nevíme, jestli nás jdou pokutovat a botičkovat, anebo nám hodlají naopak zajišťovat bezpečný průběh. Záclony v oknech se odhrnují, bělovlasý muž volá Start, ozývá se klasické pípání zapínaných hodinek a šestnáctý ročník Dobývání Dívčích hradů začíná.

Loňský ročník běhů do kopce po pražském okolí jsem vynechal - vlastně jen z pohodlnosti. I za letošek mám v tomto prestižním seriálu zatím nula bodů, protože jsem se těmto závodům vyhýbal, sám ani nevím proč. Tentokrát jsme si však s Milanem, někdejším přeborníkem této trati v juniorské kategorii, řekli, že lepší způsob neděle není. A tak jsme u hlubočepského nádraží nafasovali startovní čísla a tatranku a po nezbytné prohlídce trasy jsme byli připraveni utkat se s neduživě vypadajícím nenápadným mladíkem s brýlemi, o němž mi kolega právě prozradil, že je to budoucí vítěz závodu, s Milanovým dvojníkem a s další stovkou lidí.

Městská policie skutečně hlídá bezpečný start. Dav odbočuje k Prokopskému údolí a já rozhodně naplňuji taktický záměr nepřepálit začátek. A to tak důkladně, že mi na chvilku Milan dokonce mizí z dohledu a místo něj se vedle mě octne nějaký osmiletý chlapec. Po několika stech metrech se uhýbá do prudkého kopce na klikatou asfaltku. Znám ji z dětství, chodívali jsme tam na procházky s rodiči a už tehdy mi ten kopec přišel nekonečný. Končívali jsme na takovém hřišti nebo cvičáku u hospody, byly tam snad i nějaké i lavičky či co.

"Líbí se Vám tato stránka? Nebo naopak jste zhrozeni?" ptají se zdvořile organizátoři seriálu na své oficiální webové prezentaci, kde pozornost upoutá třeba i hravé logo se sluníčkem, běžcem, šipkou a kopcem.

Líbí se mi tento kopec? Nebo jsem zhrozený? Váhám. Oproti jiným kopcům mi to na asfaltu neklouže a vede to ve stínu. Na druhou stranu, ty nevýhody veškerých kopců zůstávají - především to nepříjemné funění lidí okolo mě a pocit marnosti pokaždé, když mě předbíhá třeba paní Poborská (nic proti ní). Ta tu dnes naštěstí není. Co je na Dívčích hradech vysloveně nesympatické, je tempo. Závod je z celého seriálu nejkratší, pro většinu startujících jsou dva kilometry, byť se stodvacetimetrovým převýšením, v podstatě sprint, a tak se běží rychleji, než by mi bylo příjemné.

Před polovinou kopce je to hřiště, což bývalo v dětství naším cílem, ale dnes nás bílé šipky vedou výš. Předbíhám Milana, pak se asfaltka pomalu narovnává a už po polní cestě vybíháme z lesa na pole. Tady už by to podle propozic i zkušenějšího, třebaže výrazně mladšího kolegy mělo být po rovině, ale není. Sto metrů před cílem můj dnešní neznámý funící souputník, který běží vizuálně úplně blbě, ale asi efektivně, přesprintuje skupinu lidí před námi, jdu za ním, a pár metrů před koncem se tak posouvám na celkové dvacáté místo. Dokonce dostanu i dva body do ligy. S časem 9:25 vyrovnávám paní Poborskou z roku 2008, což je zároveň radostné i skličující. Vyhrál ten obrýlený mladík; výhledem na Prahu se už tu uprostřed pole opájí skoro dvě minuty. A to už je jen skličující - a asi je to ten důvod, proč jsem na ty závody nechodil.

------
Když se v cíli objeví i Milan, seběhneme zpět do Hlubočep na limonádu a tatranky a vyrazíme na plánované kolečko po Prokopském údolí. Klušeme skrze bývalé lomy i Kuní ulicí a přeme se, zda název ulice U Dobráků je ironický, tedy U "Dobráků", anebo obráceně. Potkáváme bezvadně flekatou kočku. Po skalách vylezeme zpět na horní hranu údolí a vrátíme se ještě jednou na Dívčí hrady. Po závodnících zůstala jen bílá šipka mířící do kopce.



text Řízek, foto Mirek Kratochvíl

ZTRÁTY A NÁLEZY

Průhonický park nemám spojený s rododendrony, zámkem a rybníčkem, ale výhradně se slzami. Nemohu mu odpustit, že jsem v jeho útrobách v dětství ztratil oblíbeného hopíka a o něco později, ještě k tomu nadvakrát, i tachometr značky Cateye nedbale upevněný na mém tehdejším silničním tříčtvrtečním speciálu. Oboje jsem obrečel.

Když mi Pája na sklonku Velikonoc napsal, zda bych s ním právě do okolí Průhonic nešel běhat, napadlo mě, že se aspoň po těch ztracených věcech podívám. Místo toho jsme však našli Babiše.

Přijel jsem za Pájou do Vestce. Prý mě vídá častěji než vlastní maminku. Tu patrně neprohání patnáctikilometrovými výběhy v tempu 5:07 na kilometr. Nenutí ji přelézat kamennou zeď parku ve snaze ušetřit za vstupné. Zato ji zahrnuje podobnou dávkou slov a vět.

Hovoříme konkrétně:
- o svatbě. Budou to mít v nějakém hotelu, jméno jsem zapomněl, ale je to na pozvánce;
- o snubních prstenech. Zdály se drahé, ale co taky dneska není, že?
- o poměrech lékařů v Německu, zejména v komparaci s poměry lékařů a novinářů v Česku;
- o nuzných poměrech novinářů v Česku, kteří mají ale to štěstí, že mají pracovité manželky;
- o tom, že je krásně (svleče si jedno z triček, ale nemohu si vybavit, co s ním udělal);
- o tom, že úspěch Usaina Bolta je i v tom, že jeho kuchař a masér jsou jeho kamarádi. A že ta psychická pohoda taky dělá hodně;
- o tom, že by se člověk neměl na Velikonoční pondělí na dvě hodiny ztratit a vrátit se až k obědu, ale co nadělat;
- o tom chlapovi u zámku, který vypadá a tváří se jako Babiš.

Hele, není to... ? Je to on. Dobrý den! zdravíme zvesela a strážce státní kasy si nás zachmuřeně prohlíží, jako by tušil ten zárodek karuselového podvodu, jehož jsme se dopustili obejitím turniketů. Naštěstí na nás neposlal přítomné psy. "Dnešní procházka v průhonickém parku. Sharp, náš maliňák, neskutečný sportovec, a naše líná Elinka - miluje všechny," nechal se pak slyšet na Twitteru a doprovodil to snímkem těchto dvou zvířat.

Na začátku jsme byli oba jako maliňák Sharp, ke konci jsme se už oba cítili trochu jako ta naše líná Elinka. Pája dopovídá poslední historku, tentokrát se to snad týká jeho fyzické kondice v souvislosti s nedávnou dovolenou na běžkách. A vypínáme hodinky. Ve Vestci se loučíme a já mezi potácejícími se koledníky uháním autem zpět plnit velikonoční povinnosti. Na hopík už nemyslím.

text Řízek, ilustrace Ř. a Endomondo

:-o

Olaf Čihák! Olaf Čihák mi okomentoval příspěvek! Nic vám tohle jméno neříká? Mně taky ne. Tedy donedávna, než jsem pochopil, že aspoň podle mého běžeckého kamaráda Páji je tento Olaf jakýmsi Michaelem Schumacherem anebo Olem Einerem Björndalenem extrémního dálkového běhu. Prostě legenda. Pája téměř s dojetím líčil, jak ve strašných bolestech a na pokraji úplného vyčerpání tak rád vzdávával Olafem pořádanou Pražskou stovku, jež navzdory názvu prý měří třeba 130 kilometrů. Co mi ten pan Čihák napsal? Nazval mě největším ignorantem. Tedy nepřímo. A korunoval to udiveným smajlíkem ":-o".

Absolvovali jsme nádherný sedmnáctikilometrový závod Trailová Závist. Pro mě měl však trpký konec, protože jsem nedlouho před cílem zabloudil. Na Facebooku jsem si pak postěžoval, že jsem minul odbočku, pokračoval po cestě dál a prodloužil jsem si závod cirka o kilometr. "To snad nemohl proběhnout rovně ani největší ignorant?" napsal udivený guru. Byť je to trochu zkratkovitý odsudek, možná má trochu pravdu.

Považte, Trailová Závist nás poprvé v životě poslala do Lhoty u Břežan, kde byl start i cíl. Závod se nám pokusil zhatit Radotínský Milan, který zaspal a ujel mu autobus. A pak taky pomalu jedoucí fabie v Břežanském údolí. Vůz měl metalízu v barvě vyblitého modrého portugalu a jel zarputile padesát. "Přejete si barvu vyzvraceného vína, anebo radši lógru z turka?" žertovali jsme při předjíždění a spěchali na start, protože Pražský Milan neměl jisté startovní číslo ani čip.

Milanové, Řízek a zima

Na místě ale všechno dobře dopadlo. Seznámil jsem Milany s Bárou, která to číslo měla (podle mých slov) zajistit. "Já ale nic nezařizuju," prohlásila a zmizela. Nakonec se nám všeho dostalo tak akorát, od toitoiek po čipy. Pražský Milan dostal cizí startovní číslo a přejmenoval se na Josefa Milana. Druhý Milan mocně toužil po tom, aby byl doma. Litoval, že nezaspal pořádně. Všem nám byla strašná zima, neboť vlezle foukalo a start se kvůli Milanům a podobným případům oddálil. Žena nakonec odjela a mohlo se startovat.

Mým proklamacím, že poběžíme jako tým, už nikdo z kamarádů nevěří. Letím spolu s rychlíky z kopce ke zbraslavské minizoo, odkud následuje odporný výšlap na oppidum na Závisti, kde mě rychlíci s klením předbíhají. Mými traťovými souputníky se stávají bílý pán se zelenými botami a modrá paní se zarudlým obličejem, zatímco Milani nadávají asi o pár minut za mnou. Pod nohama šustí zapomenuté listí v kopci z Jarova a pak nás organizátoři pošlou zpět dolů k řece vtipnými serpentinami po pěšině na skalním srázu. Pro Olafa asi nic neobvyklého, ale pro mě to bylo úchvatné. Jak někde v Dolomitech, kde jsem nikdy nebyl.

Občerstvovací stanice i polovina závodu za mnou. Následuje ošklivý klikatý výběh k Ohrobci a pak lehčí krize na zpevněné cestě k obci. Opět se klesá do dalšího údolí k potoku, znovu mi mí souputníci utíkají, ale při následném výstupu jsme zase spolu. Na patnáctém kilometru přijde větší krize. Skupina závodníků přede mnou se náhle vzdálí, až zmizí úplně, nikdo v dohledu, jen ti dva, bílý muž a modrá žena, dupou stále kousek za mnou. Postupuji po hezké, rovné modré značce. Postupuji nějak dlouho, aniž bych vlastně viděl nějaký fáborek. Zastavuji na kraji pole jako zarostlý Forrest Gump v tom filmu, ale místo "jsem unavenej" říkám té ženě a muži, že jsme asi zabloudili. "My jsme běželi za tebou!" vzkřiknou zklamaně. Muž jako by ještě víc zbělal, modrá žena spíš zrudla. "Já vím, je mi to líto," krčím rameny a otáčím zpět po té hezké modré značce. Běh má bezesporu tu výhodu, že nemají třeba hokejky nebo nějaké rakety, kterými by mě tloukli. Během těch zhruba pěti bludných minut nás patrně předbíhá Josef Milan a zhruba tak dalších dvacet až třicet lidí.

Kdybych býval správně odbočil na lhotecký naučný okruh, jásal bych nad nejhezčí částí trati. Takhle jsme se demotivovaně doploužili do jakési pohádkové rokle, kterou tam snad někdo pomocí zkratek Ctrl + X a Ctrl + V vyňal a vložil ze Šumavy nebo z Jeseníků. Bílý se naštval a všem utekl, modrá se na to asi vykašlala. Hrozně dlouho jsme s dosud neznámými lidmi stoupali podél zurčivého potůčku a asi pětadvacetkrát ho brodili přeskakujíce padlé kmeny a podobné nástrahy. Rokle končila výstupem a la Hrádek na Kunratické a pak už se objevil cíl. (Asi tak dva metry před ním jsem ještě sprostě předběhl nějakou paní, dodatečně pardon).

Josef Milan je v cíli

Josef Milan, 65. v celkovém pořadí s časem pod 1:44, si zde už tři a půl minuty foukal výbornou gulášovku a tvářil se spokojeně. Byť prý málem taky na stejném místě zabloudil. O deset minut později dorazil i Radotínský Milan. A pan Olaf? Ten až za další hodinu. K tomu se sluší podotknout, že pro tuto vytrvalostní legendu oněch 17,5 kilometru byl v podstatě sprint, takže cizí disciplína.

Přijela si pro nás má žena. Radotínský Milan zarputile opakoval, že se hrozně těší domů. Naposledy to řekl těsně před domem. Druhého Milana jsem chtěl vysadit přímo na dálnici, ale přesvědčili mě, abych to ještě přehodnotil. A já jsem manželce slíbil, že tohle byl poslední závod. Minimálně pro letošek. Nebudu jí říkat, že to bylo asi to nejhezčí, co jsme letos běželi. V tomhle je největší ignorant zase ona (a tak to má být). Nasadila by udivený smajlík, proč že jí to vlastně vykládám.

text, foto a infografika Řízek, fotky Maruška

BĚH BRUSLAŘŮ

Za stokorunu se dá pořídit ledacos. Nenáročnou kytičkou lze potěšit ženu. Nebo si dát namazaný chleba v naší "závodní jídelně" či koupit novou duši a konečně vyměnit tu nadvakrát píchlou. Dá se taky zaplatit startovné na nesmyslný kros do Senohrab a zabahnit a ztrapnit se od hlavy až k patě.

"Viděls tu slečnu? Jak šla a málem letěla na tom bahně?" smáli jsme s Milanem, než on sám předvedl něco podobného. Prý Podzimní běh lyžařů. Spíš bruslařů! Drobně, ale vytrvale pršelo a my jsme mrzli a taktizovali. "To bláto bude jen tady na louce. V lese bude celkem sucho a na jehličí to na těch našich hladkých asfaltových podrážkách rozpálíme a všem ukážeme záda, uvidíš!"

Do startu zbývala hodina, a tak jsem vzal kamaráda na čaj k rodině mé ženy, jež bydlí v nedaleké vsi. Když byste nevěděli, co je horší než čekat hodinu v zimě a dešti na start, tak je to tohle. Nikdy jsem nebyl v žádné asijské metropoli, ale hustotou zalidnění to musí být něco podobného jako obývák u Pítrů v době nedělního oběda. Do toho se Mikuláš dnes zrovna urazil a odmítá komunikovat s kýmkoli, kdo není maminka. Imituje sanitku. Improvizuje na klavír. Stázina byla celkem potichu, jak se na nemluvně sluší, tedy než jsem se ji pokusil potěšit úsměvem. Teď ječí. Dokonalá antikoncepce, řekli jsme si a vrátili se do nepohodlné, tiché zimy.

Jako číslo 320 jsem se spolu s číslem 319 odvážně pustil tím blátem, kde ještě před dvěma lety byla cesta. O minutu později intervalově vystartoval i Milda. Třistadevatenáctka asi obula jiné než hladké boty, takže postupovala výrazně rychleji. Ale v lese, v lese měla přijít moje chvíle a trvat po zbytek osmikilometrového závodu. Jenže jak každému kromě nás došlo, v lese sucho nebylo. Cesty byly rozdupané. Hluboké bahno se střídalo s uklouzanou hlínou a paradoxně největší úleva bylo kluzké listí a jehličí. A běžci buď měli vhodné obutí, nebo riskovali. Nebo postupovali děsně pomalu a za cenu velkého úsilí, tak jako já.

V polovině trati jsem se zeptal upadnuvšího kolegy, jestli je v pořádku, a upadl jsem taky. Pak následovaly nekonečné táhlé kopce a technická pasáž s klouzáním do potoka a drápáním se blátem vzhůru. Podle hodinek jsem přesto běžel tempem Řízka ve verzi 2013. Až v posledním kilometru mi předloňský Řízek utekl, protože jeho letošní verze už nedokázala najít morál a odvahu pro zběsilý sprint z kopce do cíle. Předloni jsem tak v cíli vypadal jako zombie, letos by to zručný plastický lékař ještě zvládl zachránit.

Milan doběhl o ještě půl minuty otrávenější než já. Pak jsme autem objeli dva okruhy ještě skrze Senohraby, protože má žena pracovala s mylným předpokladem, že vím, kde je v obci nádraží a toho času i ona. Potom jsme ji naložili a tak dlouho jsme cestou líčili své zážitky, až žena usnula.

"Schovej mi prosím tě někam to startovní číslo," zavelel jsem doma a myslel jsem tím pochopitelně prostor mezi diplomem z vysoké školy a medailí z maratonu. Za 98. místo v celkovém pořadí (97. byl muž s rokem narození 1948!) jsem si asi nic jiného nezasloužil, ale i tak mi ten koš, ve kterém jsem to číslo našel, připadá trochu potupný. A až se mě jednou vnoučata zeptají, co jsem kdy dokázal, nebudu mít pro tyhle báchorky žádné hmatatelné důkazy.

text a foto Řízek

STÝPLČÍS

Píseň o psu a okradené naříkající bábě a podzimní běžecký závod plný bláta, kopců a potoků. Jahody a autobus 165, takzvaný spoj z pekla. Něco z toho by člověku mělo naskočit, když se řekne Kunratice. Že bude 82. Velká kunratická s naší účastí, se rozhodlo u jednoho nedělního oběda. Po polévce a hlavním jídlu následoval dezert a chvástání, načež jsme se se švagrem, který s rodinou v té malé vsi bydlí, bezodkladně přihlásili. Do týmu Zelená liška jsme přibrali i kamaráda Slížáka, který je coby sportovec něco jako yeti nebo lochneska. Traduje se, že už někdy běžel, ale ještě se to nikdy nepodařilo hodnověrně zdokumentovat.

Ostatně i švagr Tomáš má blíže k rybaření či k vaření výborného guláše než k závodnímu běhání. Má žena se s ním proto dokonce vsadila o facku, že do závodu nenastoupí - že ho třeba sklátí rýmička, bolavé koleno nebo cokoli jiného.

Zelená liška už se chystá.

Ta bizarní sázka dočista ovládla předzávodní atmosféru. Moje fňukání, že mě bolí paty, jakožto i zdlouhavé vybírání vhodné obuvi, tak nikoho nezajímalo. Místo toho se metrákový Tomáš, jemuž stačilo jen vyrazit do závodu a měl to v kapse, vyžíval v líčení utrpení, které mé drobné ženě přivodí. Ženy prý nebije, ale úředníky potažmo novináře jakéhokoli pohlaví klidně.

Z toho všeho je jasné, že Kunratická v našem podání byla podobný úkaz jako úplné zatmění Slunce anebo prodloužená v tanečních. Z Maruščiny strany proto dorazila vlastně komplet celá famílie. Hujerovi se rozmístili nedaleko cílové rovinky.

Fosforeskujícího pána jsem nedohnal.

Tchyně kolébala kočár se Stázinou, synovec Mikuláš i jeho maminka Julie vyhlíželi udatného tatínka, jemuž držela palce i jeho sestra, no a tchán, který závod překřtil na "stýplčís", znalecky okukoval běžce (a jak ho znám, tak i vyzáblé běžkyně - hrdinky, jež se rovnoprávně vydaly na "mužskou" trať přes Hrádek a Genderová expertní komora a Kongres žen jim za to nejspíš tleskaly).

Vypadali jsme k světu. Tomáš měl triko z jakéhosi kosmického materiálu, který prý zaručeně nesmrdí. Já si vzal aspoň komické podkolenky, které zaručeně smrdí, zato "Harapes" Slížák to vyhrál. Nakombinoval přiléhavé funkční oblečení s výbavou z Lidlu, kde měli patrně zrovna Laponský týden - jinak si nedovedu vysvětlit jeho sněžné protiskluzové návleky s hřeby na botách. Ty jsem mu nakonec rozmluvil. Navlékli jsme startovní čísla a čipy...

Prodávat dacie je proti závodění
zívačka, ví už Slížák.

... a pak jsme konečně vyběhli. Je to krátký a intenzivní závod, jednoodstavcový. Bláto na startu. První potok. Mokrá noha. První, krátký, hnusný kopec. Rovinka, tuhnou nohy. Seběh k potoku. Mokré obě nohy. Hrádek. Dvacet lidí se po čtyřech škrábe do kopce. Drápu se taky. Bývalo tam lano, ale není. Dvacet lidí po ústech padá zase dolů k potoku, hrozně to klouže, chtělo to jiné boty. Nebo ty návleky z Lidlu. Potok. Mokro. Kilometr za námi. Kolem hospody. Nemůžu dýchat. Poslední kopec, pak dlouhá rovinka, mezičas, druhý kilometr a fofrem dolů. Cílová rovinka. Maruška křičí. Tep 199. Cíl. Nepřekážej, nekolabuj, vrať čip, jdi pryč. 15 minut 18 sekund. O 40 vteřin rychleji než předloni.

Na obzoru se vynořil táta a žije!

Kluci, kde jste? Dobíhají mladíci, starci i dámy, načež se po několika minutách na stráni objeví jedovatě zelený Slížák a s tváří rudou Kanárskými ostrovy a prožitým utrpením sympaticky finišuje. Ale kde máme Tomáše? Rodina je jako na trní. Přeci jen, švagr má po operaci kolene, k tomu nezdravé srdce... Julie přemýšlí o vdovském důchodu a já se ho chystám vyrazit hledat někam k Hrádku. Nakonec se v propoceném, ale určitě nesmradlavém roláku objeví a rodina slaví. "Tatínek vyhrál!" jásá Mikuláš a myslí tím patrně tu sázku s mou ženou. Oba si plácnou a je to až dojemné.

Tchán pozoruje.

Nastává taková ta fáze, kdy nás příbuzní přesvědčují, jak dobří jsme. Je to samozřejmě hrozně příjemné, ale předstíráme skromnost. Debatujeme o tom, který kopec byl nejhorší. Vyhrává ta první malá svině, kterou jsme podcenili. Možná ty zázračné sněžné hřeby by pomohly. Tomáš je přesvědčen, že doběhl čtvrt minuty po Slížákovi, což mu nevymlouváme. Za odměnu si koupí za 1 400 korun další nesmradlavé tričko. Pro Mikuláše vysomrujeme modrý balonek. Je nadšený, než uvidí jakési dítě, které dostalo hned tři balonky. Nám ostatním bude muset stačit výborný guláš a koláč.

Zelená liška odpočívá.

Nejkrásnější, třebaže nepovinnou fází Velké kunratické je vířivka. Hraje všemi barvami a její bublinky mají přesně 37,5 stupně Celsia, o 27,5 více, než měl potok. I v ní však panuje napětí okolo sázky. Ta facka pořád visí ve vzduchu. Ale švagr je patrně tak unavený, že se rozhodl exekuci odložit. Třeba do příští Kunratické stýplčís. Nebo navždy. Třeba má arytmické, ale dobré srdce.

text Řízek, fotky Maruška

ČERNÝ PUNTÍK

„To jdeš zase běhat s tím č..ákem?!“ tázala se jednou v neděli Páji jeho přítelkyně a myslela tím mne. Pomiňme fakt, že se tak mohla zeptat kterákoli z našich žen a mohla tím teoreticky vlastně myslet i kteréhokoli účastníka našeho výletu, kdyby ho znala. Jenže ne, bylo to určitě o mně.

Napsal jsem totiž kdysi o Pájovi takový běžecký pamflet a to se nezapomíná. Budu u ní mít vždy černý puntík. Jako když jsem kdysi napsal do nejmenovaného týdeníku hanopis o dárcovství krve (titulek Krevní apartheid vymyslel editor, ne já!) a oni mi pak nepřekvapivě zakázali darovat krev.

Zkrátka, jeden by měl domýšlet důsledky, než je hodí na papír nebo na internet, ale to já občas opomenu. Někteří moji kamarádi tak už patrně v obavě, že bych o našich společných dobrodružstvích sesmolil něco jedovatého, se mnou společná dobrodružství přestali podnikat, což je samozřejmě nejjistější. Naštěstí se našli Pája a Vašek (a pražský Milan se omluvil), na smluvené místo se dostavili, a mohli jsme proto společně vyběhnout ze Psár.

Od té doby, co jsme se s Pájou viděli naposledy (s Vaškem se navzájem zatím vídat můžeme), se toho jistě v našich životech mnoho důležitého událo, ale to jsme oba neměli šanci probrat. Jakmile jsme totiž ze Psár vyrazili po jakési značce lesem a do kopce, mí hovorní spoluběžci rozžhavili svá kapacitní mluvidla a vyprávěli skvělé historky o osmitisícovkách i stokilometrových závodech a k seriózním tématům, jako k situaci v Súdánu i na pražském magistrátu, jsme se zase nedostali, ač bych rád. Taky jsme mluvili o tom, jak se nám ten maratón, kam jsme se s Vaškem neprozřetelně přihlásili, nějak moc rychle blíží.

Někde u Jílového jsme narazili na krásnou lesní cestu, která se zlomila do táhlého stoupání na jakousi Kněží horu. Někde v těch místech Václav prokoukl mou milosrdnou lež, že trasa Pájou vymyšleného výletu je vlastně rovinatá. Při sbíhání z hory jsem se ujal slova já, neboť jsem popadl dech, a asi tři čtvrtě hodiny (pořád mi někdo skákal do řeči) jsem jim vyprávěl poutavý příběh, jak jsem kdysi daroval krev a jak mi to zakázali.

Když jsme se po dvaceti kilometrech a necelých dvou hodinách znovu přiblížili i k Psárům, přiblížila se i má pointa. Krev jsem totiž nakonec opravdu daroval, o nějakých pět let později, tedy předevčírem. A možná si ji, navzdory tomu černému puntíku, který tam u mě nepochybně mají, i nechali a třeba jednou někomu zachrání život. Pochopitelně to už nikoho nezajímalo, protože si nikdo nepamatoval, čím ta historka začala.

Seběhli jsme zpět k autům, vyfotili jsme se a rozloučili se. Vrátíme se k našim ženám; ta moje a Vaškova nás jistě rády uvidí a v tajném souznění přitakají, že jsme blázni a ať si na tom maratónu třeba chcípneme. A Pájova dívka se jistě zeptá, jaké bylo běhání s č..ákem, a on odpoví, že docela fajn.

text Řízek, foto Pájova samospoušť

LABUŤ, RYBA A LIŠKA

Pokud bych měl trenéra, potěšil bych ho. Poplácal by mě v cíli po ramenou, zabalil mě do deky a přispěchal s horkým čajem a tatrankou. Pěkně jsi zúročil své zkušenosti, brachu, jdeš nahoru, řekl by. Němě bych přitakal, jelikož dech a hlas se mi ještě nevrátily. Oběma by nám stejně bylo jasné, o čem mluví: jak jsem se odvážně pustil z posledního kopce a divoce mávaje rukama a polykaje sněhové vločky jsem těsně před cílem předehnal jakési dva zoufalce v naprosto zbytečném souboji o nějaké dvaadevadesáté, nebo kolikáté vlastně místo. To bylo fakt povedené.

Běžel jsem Rybakros, závod na památku a počest pana Ryby, který se prý hned po nějakém běžeckém závodě vydal - ač jej od toho kamarádi zrazovali - na běžky a našli ho až na jaře. Ač mě od toho žena zrazovala, přihlásil jsem se jako týmová jednička reprezentace Zelené lišky na oficiálně 10 kilometrů dlouhý, podle GPS a ve skutečnosti jen 8,5kilometrový kros oblíbeným Krčským lesem. Tím samým lesem, odkud pochází moje privátní stáj Zelená liška; jinými slovy, v Krčáku od rybníku Labuť jsem kdysi začal běhat a dodnes to tam mám nejraději. Proto jsem tenhle závod nesměl minout. Tenhle sentiment mou ženu a kamarády zjevně nezasáhl, tudíž jsem na startu známé tváře už ani nevyhlížel, věděl jsem, že tam nebudou. O hodně přišly, ty tváře!

V altánku u rybníka Labuť se registruji, zatímco dvojice seniorů polohrubou moukou (hladká se na sypání značek prý krajně nehodí) dopisuje na asfalt verzálkami START. Kolem si lidé a labutě povídají o běhání; o čem si taky povídat, když je tu taková kosa, začíná sněžit a na startu se začínají houfovat nedočkavci.

Po startu nastává socializace. Hledám svoje místo ve světě tohoto závodu, ve startovním poli. Už po několika metrech zjišťuji, že na čele to opět nebude, škoda - snad příště. Přede mnou běží dvě pestrobarevné dorostenky, což by bylo vizuálně příjemné, jenže v prvním stoupání utíkají a jsou v mém zorném poli nahrazeny dvojicí padesátníků, kteří tam vydrží až skoro do konce. Hrajeme spolu takovou hru. Do kopce jsem rychlejší a uteču jim, po rovině a při sebězích mi nepolapitelně zdrhají. A tak pořád dokola. Běžím celkově tak nějak pomalu a asymetricky, ale nenapadá mě, co s tím. Chumelí.

Do závěrečného okruhu nastupuji s pozměněnou taktikou. Chci tam nechat všechno, kromě šátku, kterým jsem zahodil někam k lavičkám a který tam naopak zapomenout nesmím, protože doma mám už jen jeden takový. Dorostenky, dámy a senioři nad sedmdesát už mají odpracováno, těm stačil jeden okruh. Mně by býval taky.

V druhém kole by si nás asi režie nevšímala, protože se nic nedělo. Až do posledního stoupání. V něm jsem jednoho ze svých souputníků doběhl a pokračovali jsme bok po boku. "Tohle je poslední kopec, pak už se běží jen dolů," sděloval mi udýchaně. "Jo, už jsme skoro nahoře, ještě pár metrů," zafuněl jsem další objevné zjištění - druhé kolo bylo stejné jako první, takže bylo dost jasné, co bude následovat, a nebylo o tom potřeba hovořit. Hovorný muž se nicméně hned na vrcholku odvážně pustil z kopce a za chvíli už jsem na horizontu pozoroval, jak předbíhá dva lidi. Tak jsem to taky napálil, napůl během, napůl pádem jsem se řítil z prudkého zasněženého krpálu a aspoň ty dva unavené jedince jsem nechal za sebou a do cíle jsem dosprintoval. Tam jsem si plácl s tím komunikativním soupeřem a pak i s fiktivním trenérem a šel jsem najít auto. Na ten zahozený šátek jsem si vzpomněl.

A pak jsem jel domů, kde mě manželka zkontrolovala, zda mám veškeré končetiny a zda nejsem moc zablácený. A celé jsem jí to vyprávěl, jenže ženy jsou takové, že to jediné, co je zaujme, jsou drobky z tatranky na sedadle řidiče a přilehlých oblastech našeho auta, které tam před závodem nebyly a teď už tam jsou. Ta zbylá dramata, sníh, čaj, dorostenky, předbíhání, to se od nich odráží. Ale toho mého kouče, toho tohle všechno zajímá hodně.

text a foto Řízek

KRAJINOU LAKATOŠŮ

 

Když chceme jet se ženou na wellness do Tater, shodou okolností to dopadne tak, že nás přivítá zamračený Ružomberok a wellness spočívá v procházkách blátem, přes popadané stromy a skrze mlhu a mlhou. Tím nechci říct, že to bylo špatné, naopak, bylo to skvělé!

Cvakej, než zase zaleze

V polovině listopadu je ve městě ležícím na úpatí Nízkých Tater a Fatry úplně mrtvo. V našem hotelu jsme jen my a asi pět recepčních, které se v nepravidelných intervalech střídají při dlouhých telefonátech v prázdném lobby baru. Každá z nich patrně vlastní dvě až tři auta, jelikož parkoviště je plné. Veškeré restaurace nabízejí halušky a pizzu. Pár zbylých lidí jde do kina na blbý český film Pohádkář. Když Macháček na plátně na dotaz, kam dal děti, odvětí, že do Klokánku, zasměju se jen já - z toho se dá usoudit, že ostatní jsou Slováci. Anebo jim to nepřišlo vtipné.

Druhý den vyrážíme do turistického infocentra, kde vědí nejvíc. Radí nechodit do hor, jelikož je ošklivo, místo toho máme vyrazit omrknout vodopád, který bublá téměř uprostřed jedné dědiny, a pak na Liptovský hrad, jež je prý nejvýš ve střední Evropě a je z něj někdy vidět do dáli.

Vodopád v Lúčkách

Vodopád najdeme, jako i později historickou horskou vesničku Vlkolínec plnou roubenek, s hradem je trochu potíž. Na obzoru se totiž vynořil lakatoš (lesní kolový traktor, LKT), a už Čechov věděl, že když se na pódiu objeví lakatoš, z lakatoše se vystřelí. Lakatoše nemají rádi nejen jejich opraváři, ale vulgarity jejich směrem chrlí často i výletníci: kvůli tomuto drsnému stroji, který z lesních cest vytváří autokrosová závodiště a louky mění ve vojenská cvičiště, jsme poznali, jaké to je doslova se brodit bahnem. (Matně si vybavuji, že jsme s bráchou tohle vozidlo v raném dětství nazývali Blázen a bylo v tom hodně pravdy).

Zkrátka kamkoli jsme šli, tam už lakatoš a jeho tým byli před námi. Jen těsně pod hradem (bylo to samozřejmě jen pár šutrů, což jsme čekali a nevadilo to), kdy jsme vešli do oblaku a do kalamitní oblasti plné popadaných stromů, jsme těžaře dřeva na chvíli předběhli. To však bylo mrzuté právě kvůli přelézání kmenů. Celkově to bylo nicméně určitě účinnější a zábavnější než třeba masáž.

Prosiecká dolina

O den později se přeci jen ukáže slunce. Sice opět jen v nížině, ale jsme u toho. Pak nám přes cestu přeběhne opravdická liška, nebo hodně zrzavý pes s bílým ocáskem. Stoupáme Prosieckou dolinou korytem potoka přes balvany. Chvílemi je to taková dětská via ferrata. Pod nejtěžším úsekem výstupu potkáváme dva turisty a připadá nám to k nevíře. Lakatoš se o slovo přihlásí až nad dolinou. Na zmrzačené cestě si Maruška elegantně kecne do bláta a natáhne se jak dlouhá, tak široká (v jejím podání spíš jak krátká, tak úzká), zatímco opodál žlutý stroj orá obrovským kmenem zrovna tu cestu, kudy půjdeme i my...

Medzi Prosiekem a Kvačany

Uvidíme pěkně a s citem zrekonstruovaný mlýn na místní bystřině. Žel dobrovolníkům se porouchala jakási součástka, takže mlýn je celý potmě a ono už se opravdu šeří. Pán něco slovensky brebentí, jeho slabý hlas bojuje s hučením splavu a klapáním lopatek. Dává tím vzpomenout na film Na samotě u lesa a mlynářovu slavnou historku, kterou si každý chce nechat vyprávět znovu. Marušku beztak nejvíc zajímá kočka, která se na nás přišla podívat a o niž se výklad ani informační tabule nezmiňují.

Seběhneme k našemu modrému vozu po lesní pěšině, která ještě v osmdesátých letech byla kupodivu hlavní silnicí. Příroda regeneruje. My večer regenerujeme s tatranským čajem.

Havárie

V sobotu si už wellnessovou turistiku odpouštíme a zalézáme do vodního ráje v Liptovském Mikuláši. Zjišťujeme, že právě sem směřovali všichni ti lidé, již chyběli ve městech, na turistických stezkách a v kinosálech. Je tu plno. Lidé se dělí o každou bublinku. Vymýšlíme nový sport - důstojnou chůzi. Je to pohyb na prostranství vedoucím z termálního venkovního bazénu do tepla budovy. Je potřeba předstírat, že nám není zima. Je to docela švanda.

A v neděli ráno se vracíme domů s několika konstatováními. 1) Že se do Tater podíváme někdy jindy, 2) že by lakatoše měla EU zakázat a nahradit je daleko ekologičtějšími jednorožci, 3) že muzikant Jack White je fakt borec a 4) že se nám fakt stejská po kocourovi.

text a fotky Řízek

O POSVÍCENÍ

 

Někdy se běží lépe, někdy hůře. Po posvícení spíš hůře. Posvícení dle Ottova naučného slovníku znamená podzimní slavnost na památku posvěcení chrámu. V turisťáku to spíše známe z již klasického výroku Péti Forejta, jenž říkával, že není každý den posvícení a že po něm bývá většinou srač...

Něco na tom musí být a to nejen proto, že to říká Péťa Forejt, ale i například z osobní zkušenosti, a to nejen mé.

Zatiší s dítětem a přilbou.

Stalo se dne 28. 9. 2014, že jsme vyrazili na závody v přespolním běhu, pořádané sokoly z Unhoště. Závody probíhaly nejen v Unhošti, ale i v přilehlém okolí. Na startu Běhu Neumannovou stezkou jsme se sešli asi s dalšími sty závodníky, jež stejně jako my (já, Lukáš, Milda a Pája) chtěli co nejrychleji zdolat trať v délce oficiálně 9,6 km.

Před závodem ty vypadalo na velkou výzvu mezi Lukášem a Mildou. Lehce se špičkovali, promýšleli taktiku na tepy a časy a jednotlivé kilometry a hlavně řešili, kdo z nich bude lepší a jestlipak se o něco nevsadí. Lukáš poněkud vyměkl a nakonec se nevsadil. Což si v cíli následně vyčítal.

Bez práce nejsou koláče.

Trať závodu byla hezká. Pomáhalo také to, že jsme měli fanouškovskou základnu (přijela se podívat Maruška v roli fanynky a fotografky a na chvilku se objevila i dívka známá z nedávné svatby jako Růžovka). No ale především nás nadchla ta první polovina, lesní část závodu, již lemovaly hezké cesty podél potoka.

Tento stále klesající úsek mi dal zapomenout na krpál, jenž nás čekal na pátém až sedmém kilometru. Asi to zabralo, protože mé časy na pátém, šestém a sedmém kilometru nebyly vůbec špatné. Rád bych vám vyprávěl, jak jsme celý závod běželi bok po boku s Mildou, Lukášem a Pájou, ale realita byla taková, že Lukáš protnul pomyslnou cílovou pásku čtyři minuty přede mnou, Milda jeden a půl minuty také přede mnou a Pája dorazil tři minuty po mně.

Dejchej!

Závod byl vydařený, ale opět ověřil klasikovo rčení o posvícení, po němž následují zažívací problémy. Platilo to při závodě určitě pro Mildu, namlsaného druhým místem z prestižního mítinku v Třebotově, a pro mě s Lukášem hned o den později. Tehdy jsme zaběhli náš tréninkový vyšehradský okruh kolem sídla Žita 44 skorem v nejhorším čase, co to běháme, a navíc jsme pak oba onemocněli nepříjemnou rýmičkou.

Sportu zdar běhání a fotbalu zvláště.

Made by Vašek

text Vašek, fotky Maruška