DOBRO

Když mi v práci dali přes celé Vánoce a následné mezisvátky volno, zmocnilo se mě nejprve zvláštní vzrušení, které ovšem posléze vystřídaly mučivé pochyby, jak to tam beze mě vůbec zvládnou. Připravoval jsem se na ta kvanta mailů a tázavých telefonátů, operativní řešení složitých situací od smaženého kapra – a ono se nestalo vůbec nic. Naopak se to volno prokládané slaboduchými televizními pohádkami docela vleklo. Zvlášť když jsem si podvrtnul kotník, což mi znemožnilo běhat. A tak jsem po týdnu nucené dovolené začal páchat dobro.

Maruščina kamarádka si se svým budoucím mužem koupili byt a uprostřed mezisváteční nudy nás navštívili. Hned jsem jim nabídl pomoc se stěhováním – a Frantovu dodávku k tomu, protože cizí věci se nabízejí nejsnáze. Nakonec to dopadlo tak, že jsme druhý den kamsi na Lužiny vyjeli i s Frantou a během několika hodin jsme odvezli a rozebrali vše, co bylo nutné, do tři kilometry vzdáleného nového bytu.

Kamarádi, oba auditoři, udivovali systematičností. Na každé krabici byl uveden její obsah. Třeba „čistící prostředky“ (upozornil jsem je na chybu, ale neopravili ji) anebo „Márovy letní ponožky“ (jedna z nejtěžších krabic). S pocitem solidně vykonaného dobra jsem byl cestou domů nařknut z nevědomého zcizení akumulátorového šroubováku. Chyba lávky, byl schovaný v igelitce v novém bytě!

Další dobrý skutek se nachomýtl hned druhý den. Vaškova sestra chtěla přidělat ve svém poděbradském bytě nějaké skříňky v kuchyni. Zadání bylo vlastně dost nejasné, ale znělo to lákavěji než reprízy smutných, pyšných či jakkoli jinak handicapovaných princezen. Aniž by mě kdokoli žádal, vecpal jsem se k příteli do auta a vyrazili jsme společně do lázeňského města (předtím jsem ještě jejich rodičům vyžral cukroví). Sestra bydlí v paneláku se zvláštními lidmi. Někdo z nich se dokonce převtělil do výtahu. „Jmenuji se Otis, jsou mi tři roky a nemám rád, když se ve mně vozí skříně, to mám pak poškrábanou podlahu a zkaženou náladu,“ vzkázal výtah na nástěnce v téměř jednostránkovém sdělení komukoli, komu by se ho zachtělo poškozovat převážením předmětů odlišných od jeho původního určení. Tedy všeho mimo miminek a babiček. Pokud by miminko nebo babička chtěly převézt něco těžkého, řešila by to patrně arbitráž.

Takže jsme nějaké staré skříně tahali po schodišti do sklepa. V přízemí postávala paní sousedka a u každého jednotlivého kusu se zeptala, proč to neseme do sklepa, proč to místo toho nevyhodíme. Copak já vím, bábo? Běž si povídat s výtahem! chtělo se mi zvolat, ale místo toho jsem jen slušně pokrčil rameny. V bytě netekla voda, tedy než jsem ji zapnul. Je tedy možné, že zvědavá paní je už vytopená. Celkově to byla velmi zvláštní, ale jistěže úspěšná mise.

Další den mého nicnedělání zaplnil částečně squash. Zde je to s tím dobrým skutkem trochu na vodě, protože to vlastně platil Vašek, ale beze mě by kluci seděli doma, jak je znám. Takhle si aspoň užili sluníčka v přetopené hale. Kdysi jsme se smávali movitému kamarádovi, který tento pro nás tehdy snobský sport pěstoval, zatímco my jsme si plebejsky maximálně čutali do mičudy. Ale časy i my se měníme. Pinkali jsme to ostatně znamenitě. Zvítězila Vaškova statická, nebo moje sebezničující hra? Opět chyba lávky: o víc než dekádu mladší a mrštnější bratr si nás namazal na chleba. Přitom jsem ho to kdysi sám učil. Tedy vysvětlil jsem mu pravidla a půjčil mu raketu a míček. Ale i tak…

Přiblížil se silvestr, a tím i můj návrat do pracovní reality. Snad se to na úbytku dobra ve světě nijak výrazněji neprojeví.

text a foto Řízek

SLIBY CHYBY

Musím obětovat vánoční blaho své rodiny pro blaho čtenářů Řízkových lepších stránek, protože po dvou týdnech slibování, že večer zašlu článek, je mi dnes ráno fakt hloupé to zase nestihnout. Reportáž ze Zbraslavského běhu píšu v naprosto politováníhodných podmínkách. Politá kávou, na cizím počítači, kde zet není zet, nýbrž ypsilon. Alespoň si cvičím moyek.

Vzhledem k útržkovosti svých vzpomínek zvládám jen poskládat pár střípků, které si vybavím nad fotkami.

Běželo se u Zbraslavi. Od minizoo, kde jsem jako malé dítě krmila divočátka, což je tedy střípek z dětství.

Za tým Zelená liška běžel Řízek, roztleskávačkou mu byla Terezka, za Pražské uzeniny byl vyslán pražský Milan, kterého jsem roztleskala já. Dalším nadějným běžcem byl radotínský Milan, v interních kruzích přezdívaný Milan kožeňáč, který bohužel na poslední chvíli ochořel vážnou nemocí, klinicky projevenou ataxií doprovázenou poruchou řeči. Ale osud tomu tak chtěl, protože jsme se alespoň vešli Řízkovi do auta.


Řízek zvolil pro zdolání trati odvážný víceúčelový outfit – kryobikiny v epesní zelené barvě.


Vše se seběhlo velmi rychle. Mezi příjezdem na parkoviště a startem byla sotva půlhodina, kterou vyplnili nadějní sportovci laděním svého outfitu, tlacháním na téma „jaké počasí bylo vloni“ a krátkým rozběháním.


Přestože obě startovní čísla dělila od sebe 39 míst, přepočteno na čas to bylo jen deset minut. Řízek vyrazil hbitě, jak je u něj zvykem, Milan s rozvahou na startu šteloval Endomondo a o ztracené desetiny se nestaral.


Na startu vládla hustá mlha, za kterou by se nemusel stydět ani Rákosníček. Odměnou pro nadšence, kteří se vydali na trať, pak bylo slunce příjemná teplota, která vládla nad inverzní poklicí hl. m. Prahy. Pro ty, kteří by se rádi příští rok sešli na startu, věřte, že trať je příjemná, krátká, s profilem nahoru, skoro po rovině a dolů.

 Nejlepším to trvá pod 20 minut, našim zas něco přes dvacet, celkově se umístíme v první čtvrtině výsledkové listiny. Dobrou zprávou je, že naše výsledky mají mírně se zlepšující tendenci.


Protože víme, že na bednu nám ještě kousek chybí, na vyhlášení nečekáme, vyklusání výjimečně vynecháme, naskáčeme do auta a vracíme se do Radotína. Letos to bylo velmi efektivní dopoledne, kdy jsme obvyklé prostoje před a po závodě smrskli na minimum. Zároveň to byl ročník s největší radotínskou podporu přepočteno na jednoho běžce a s největším počtem odřeknutých účastí na poslední chvíli.

text: Míša, Milan, fotky Míša a Řízek

RYCHTA

Za nultý svátek vánoční se dá označit setkání kamarádů v jedné z restaurací v centru Prahy. Na pár hodin vypnout od svátečního shonu a vyrazit do míst, kde na nás nečíhají žádné vánoční stromy ani podobné ozdobené věci, se stalo jakousi tradicí. Je to takové naše lití olova, pohříchu bez olova. Nehrozí tam koledy ani kapři. Jen ty následky bývají horší než shánění dárků.

Tradice prestižních vánočních setkání kdysi započala v zakouřené hospodě U černýho vola, kde nás nenáviděli, jakožto patrně nenáviděli i ostatní hosty. Zato tam měli výbornou sekanou. Když Václav onehdy večírek přesunul do Baráčnické rychty, vztekal se patrně málokdo. Restaurace je o poznání honosnější a dražší, zato na nás třeba vrchní nekřičí a neobviňuje nás z věcí, které jsme neudělali (jako tehdy na tom záchodě).

Letošní ročník naší besídky začal s poměrně komorní účastí - někteří třeba napsali "Jsem tu," přičemž byli úplně jinde. A večírek jsme rozběhli poměrně zvolna, jak se na maratonce, jichž se sešlo hned několik, sluší. Ono taky vánoční lití není žádný sprint.

Pomalé tempo konverzace (o Lubošových namalovaných lodích a pomerančích, budoucnosti hudebních nosičů, Rodenově karavanu s květináči, opravování kytar v žižkovském sklepení a dalších svátečních tématech) však poněkud narušil organizátorův tlak na výkon a následná smršť karlovarských minerálních lihovin. Zato přicházela celá řada opozdilců a nakonec bychom mohli vytvořit i pěkný betlém, kdybychom trochu chtěli. I jedna žena se mezi námi dokonce našla, než se zase vzdálila.

Na baru se pak mezičasy ještě výrazně zrychlily. Po zavírací době a navazující návštěvě oblíbené večerky a následném nákupu plechovek a dalšího litru moku, který kdysi znepopularizoval současný prezident a nápoj ho na oplátku zle poznamenal, začal večírek směřovat do typického cíle. Na rozdíl od maratonu v něm nečekaly davy rozjásaných diváků, zdravotnická pomoc ani nakrájené banány a tatranky.

Jenže na Kampu a Karlův most, který tak rádi v podroušeném stavu překonáváme hovoříce s kolemjdoucími i oblíbenými sochami, jsme tentokrát nějak netrefili. Namísto toho organizátor vytrvalecky "narazil do zdi", v čemž mu sekundoval bohnický závodník, takže jsme se se zbytkem rozloučili a vydali se cestou nočních tramvají a autobusů, jejichž konečnou stanicí - prosíme, vystupte - je ranní nevolnost a celodenní bolehlav.

A ty Vánoce ať klidně přijdou, teď už jsme teoreticky připraveni na vše.

text a fotky Řízek

:-o

Olaf Čihák! Olaf Čihák mi okomentoval příspěvek! Nic vám tohle jméno neříká? Mně taky ne. Tedy donedávna, než jsem pochopil, že aspoň podle mého běžeckého kamaráda Páji je tento Olaf jakýmsi Michaelem Schumacherem anebo Olem Einerem Björndalenem extrémního dálkového běhu. Prostě legenda. Pája téměř s dojetím líčil, jak ve strašných bolestech a na pokraji úplného vyčerpání tak rád vzdávával Olafem pořádanou Pražskou stovku, jež navzdory názvu prý měří třeba 130 kilometrů. Co mi ten pan Čihák napsal? Nazval mě největším ignorantem. Tedy nepřímo. A korunoval to udiveným smajlíkem ":-o".

Absolvovali jsme nádherný sedmnáctikilometrový závod Trailová Závist. Pro mě měl však trpký konec, protože jsem nedlouho před cílem zabloudil. Na Facebooku jsem si pak postěžoval, že jsem minul odbočku, pokračoval po cestě dál a prodloužil jsem si závod cirka o kilometr. "To snad nemohl proběhnout rovně ani největší ignorant?" napsal udivený guru. Byť je to trochu zkratkovitý odsudek, možná má trochu pravdu.

Považte, Trailová Závist nás poprvé v životě poslala do Lhoty u Břežan, kde byl start i cíl. Závod se nám pokusil zhatit Radotínský Milan, který zaspal a ujel mu autobus. A pak taky pomalu jedoucí fabie v Břežanském údolí. Vůz měl metalízu v barvě vyblitého modrého portugalu a jel zarputile padesát. "Přejete si barvu vyzvraceného vína, anebo radši lógru z turka?" žertovali jsme při předjíždění a spěchali na start, protože Pražský Milan neměl jisté startovní číslo ani čip.

Milanové, Řízek a zima

Na místě ale všechno dobře dopadlo. Seznámil jsem Milany s Bárou, která to číslo měla (podle mých slov) zajistit. "Já ale nic nezařizuju," prohlásila a zmizela. Nakonec se nám všeho dostalo tak akorát, od toitoiek po čipy. Pražský Milan dostal cizí startovní číslo a přejmenoval se na Josefa Milana. Druhý Milan mocně toužil po tom, aby byl doma. Litoval, že nezaspal pořádně. Všem nám byla strašná zima, neboť vlezle foukalo a start se kvůli Milanům a podobným případům oddálil. Žena nakonec odjela a mohlo se startovat.

Mým proklamacím, že poběžíme jako tým, už nikdo z kamarádů nevěří. Letím spolu s rychlíky z kopce ke zbraslavské minizoo, odkud následuje odporný výšlap na oppidum na Závisti, kde mě rychlíci s klením předbíhají. Mými traťovými souputníky se stávají bílý pán se zelenými botami a modrá paní se zarudlým obličejem, zatímco Milani nadávají asi o pár minut za mnou. Pod nohama šustí zapomenuté listí v kopci z Jarova a pak nás organizátoři pošlou zpět dolů k řece vtipnými serpentinami po pěšině na skalním srázu. Pro Olafa asi nic neobvyklého, ale pro mě to bylo úchvatné. Jak někde v Dolomitech, kde jsem nikdy nebyl.

Občerstvovací stanice i polovina závodu za mnou. Následuje ošklivý klikatý výběh k Ohrobci a pak lehčí krize na zpevněné cestě k obci. Opět se klesá do dalšího údolí k potoku, znovu mi mí souputníci utíkají, ale při následném výstupu jsme zase spolu. Na patnáctém kilometru přijde větší krize. Skupina závodníků přede mnou se náhle vzdálí, až zmizí úplně, nikdo v dohledu, jen ti dva, bílý muž a modrá žena, dupou stále kousek za mnou. Postupuji po hezké, rovné modré značce. Postupuji nějak dlouho, aniž bych vlastně viděl nějaký fáborek. Zastavuji na kraji pole jako zarostlý Forrest Gump v tom filmu, ale místo "jsem unavenej" říkám té ženě a muži, že jsme asi zabloudili. "My jsme běželi za tebou!" vzkřiknou zklamaně. Muž jako by ještě víc zbělal, modrá žena spíš zrudla. "Já vím, je mi to líto," krčím rameny a otáčím zpět po té hezké modré značce. Běh má bezesporu tu výhodu, že nemají třeba hokejky nebo nějaké rakety, kterými by mě tloukli. Během těch zhruba pěti bludných minut nás patrně předbíhá Josef Milan a zhruba tak dalších dvacet až třicet lidí.

Kdybych býval správně odbočil na lhotecký naučný okruh, jásal bych nad nejhezčí částí trati. Takhle jsme se demotivovaně doploužili do jakési pohádkové rokle, kterou tam snad někdo pomocí zkratek Ctrl + X a Ctrl + V vyňal a vložil ze Šumavy nebo z Jeseníků. Bílý se naštval a všem utekl, modrá se na to asi vykašlala. Hrozně dlouho jsme s dosud neznámými lidmi stoupali podél zurčivého potůčku a asi pětadvacetkrát ho brodili přeskakujíce padlé kmeny a podobné nástrahy. Rokle končila výstupem a la Hrádek na Kunratické a pak už se objevil cíl. (Asi tak dva metry před ním jsem ještě sprostě předběhl nějakou paní, dodatečně pardon).

Josef Milan je v cíli

Josef Milan, 65. v celkovém pořadí s časem pod 1:44, si zde už tři a půl minuty foukal výbornou gulášovku a tvářil se spokojeně. Byť prý málem taky na stejném místě zabloudil. O deset minut později dorazil i Radotínský Milan. A pan Olaf? Ten až za další hodinu. K tomu se sluší podotknout, že pro tuto vytrvalostní legendu oněch 17,5 kilometru byl v podstatě sprint, takže cizí disciplína.

Přijela si pro nás má žena. Radotínský Milan zarputile opakoval, že se hrozně těší domů. Naposledy to řekl těsně před domem. Druhého Milana jsem chtěl vysadit přímo na dálnici, ale přesvědčili mě, abych to ještě přehodnotil. A já jsem manželce slíbil, že tohle byl poslední závod. Minimálně pro letošek. Nebudu jí říkat, že to bylo asi to nejhezčí, co jsme letos běželi. V tomhle je největší ignorant zase ona (a tak to má být). Nasadila by udivený smajlík, proč že jí to vlastně vykládám.

text, foto a infografika Řízek, fotky Maruška

MIKULÁŠOVO NADĚLENÍ

Je tu hrozné horko. Čertova kakaová pleť se leskne a propůjčuje mu spíš vzhled exotického playboye než děsivého pekelníka. Červené rohy jakoby ze sexshopu to podtrhují. Marjánka vypadá andělsky, ale proboha, jakého pohlaví jsou vlastně andělé? A proč si výrobce paruk myslel, že mají bílé vlasy? Padá mi mitra z hlavy a umělohmotný plnovous, se kterým bych byl králem Letné, svědí a šimrá. Nějaký rodič měl skvělý nápad a z dvaceti centimetrů si mě natáčí. To ale není nejhorší - v salónku přede mnou je asi dvacet dětí s očima navrch hlavy, které se na mě upínají. Jako se na mě upínají jejich rodičové s kamerami, fotoaparáty a očekáváním. "Tak děti, byly jste letos hodné?" koktám nesmělým hlasem do davu.

Mikulášem jsem se nikdy stát nechtěl. Ani jako dítě jsem tenhle svátek nikdy moc neprožíval; švestkové perníky s čertem a andělem mi nechutnaly a házet petardami po Mikuláších obrážejících sídliště mi připadalo nedůstojné. To radši třeba Velikonoce - babička vždycky na zahradě, která už tehdy lehce připomínala džungli, poschovávala sladkosti a vajíčka a s bráchou jsme je pak v křovinách hledali. To bylo prima. Ale Mikuláš? Pomeranče a ledová čokoláda v punčochách, pár brambor od čerta a emoce celkem na nule.

Když se moje žena iniciativně nabídla, že uděláme nadílku pro synovce a "pár dalších dětí", pořád jsem byl celkem v klidu. Předpokládal jsem, že dostanu roli třeba druhého čerta, který se jen trochu ušpiní a bude se zlověstně koukat - trénoval jsem to proti zrcadlu a nevypadalo to zle. Jenže z nejasných důvodů mi byla nakonec přepuštěna řekněme hlavní role štědrého světce. Kamarádům, kteří berou tuhle tradici jako vítanou periodicky se opakující šanci na sanaci rodinného rozpočtu a dokážou obejít třeba patnáct domácností, moje následné obavy, nespavost a pochybování přijdou směšné - ale já jsem to fakt nikdy nedělal.

Navíc jsem neherec, trémista a nerad mluvím před cizími lidmi. Že na poradách v práci působím jako hotentot, na to už si všichni zvykli, nicméně pro ty děti to bude leckdy první zkušenost s Mikulášem - a co když si budou už napořád myslet, že všichni Mikuláši jsou hotentoti?

Přijeli jsme pozdě; i Mikuláš chtěl v centru Prahy ctít modré zóny. Nakonec si řekl, že má nebeskou výjimku. Dětí bylo v salonku restaurace víc než pár. Vypadalo to, že si každý z toho původního páru přizval i pár svých kamarádů. Určili mi jakési vyvýšené pódium s ohrádkou - připadám si spíš jako prokurátor než jako světec.

"Mám na tebe takovou indiskrétní otázku: Chodíš už na nočník?" zkouším to asi po dvaceti minutách nadílky trochu odlehčit. Přes hluk (největší bordel dělají rodiče, kéž by si je čert všechny odnesl v tom příliš velkém pytli!) stejně nevím, co tříletý klouček povídá, jestli vůbec něco, jen je mi jasné, že anděl obrátil oči v sloup.

Anděl předává poslední balíčky, v nebeské knížce zbývá posledních několik stránek s hříchy. Je to pestré, od neuklizených hraček, kopání do maminky při přebalování po ztrácení nabíječek na mobily. Ale všechny ty děti byly asi převážně hodné, když dostaly takové mraky dárků. Ostatně mám to tu černé na bílém. Málokdo se taky bojí čerta. Třeba v něm taky vidí spíš toho krasavce-mouřenína. Jestlipak běžný kněz při mši propotí komži? A jestlipak jim taky ke konci odchází hlas?

-----------------------------

Jsem rád, že Maruška už nemá bílé vlasy a že Slížák odložil řetěz a pytel i kakaovou vizáž. Už odmaskován jsem se proplížil mezi dětmi pojídajícími perníky, pomeranče a čokolády ke konfitované kachně s kaštanovým pyré. Dopadlo to dobře. Vykoledovali jsme si několik lahví vína a s čertem a andělem se pomějeme. Příště bychom však těm dětem mohli místo Mikuláše poschovávat sladkosti (a mně kachnu) po zahradě a třeba by se jim to taky nakonec líbilo víc. Zkusím to na poradě navrhnout.

text Řízek, foto Anděl