OSLAVÝLET

Bylo nás přesně pět a půl, neboť Péťa byl zaevidován pouze jako polovina, jelikož byl jako účastník nedělního výletu nejistý: v sobotu večer měl rodinnou sešlost, která se občas protáhne. Schrödingerův Péťa.

Kluci popadli batohy a plechovky a opustili vyhřáté BMW zaparkované na plácku před zbraslavským nádražím, od Prahy se s dieslovým bubláním blížil vlak a z okénka na nás mával Vašek. No, mával... Spíš gestikuloval. Péťa doma dospával, takže nás nakonec bylo přesně pět. Pět fotrů! Záměrně nebudu říkat "jenom", vždyť pět je dobré číslo - pět bylo Rychlých šípů, hrdinů z Rychlé roty i knižní série Správná pětka. Ale třeba šest by bylo taky bývalo fajn.

A proč jsme vlastně vyrazili: touhle dobou, když jsme ještě bývali populární a před zenitem, jsme s Jirkou slavívali společně narozeniny. Kromě toho Vašek tradičně pořádal svoje Vánoční posezení (spíš posezení než vánoční). S číhajícím covidem je veškeré slavení takové pitomé, a tak jsme si vymysleli společný výlet kolem Sázavy, na úplně čerstvém vzduchu zhruba v místech, kudy jednou povede dálnice D3. 

Byl jsem tím (Maruščiným) nápadem zcela nadšen, načež jsem byl malinko kyselý z toho, že mé nadšení nesdílí vůbec nikdo, neboť mi na mou pozvánku odpověděl v podstatě jen systém hlásící čísi plnou schránku (a pak jsem si řekl, že je mi to vlastně fuk, ostatně pět je dobré číslo). Nakonec jsem sám musel start o hodinu odložit a skoro nestihl, protože jsem ještě ráno vezl tchyni na test. 

Ale jsme tu a poloprázdný vlak se plazí nad řekou a pak je čas vystupovat a na peroně vytáhne Václav z batohu (pro sebe) bagetu a dvě bohemky. Nejdříve to moc nechápu, protože mi to na zahřátí nepřijde jako úplně vhodná tekutina, ale on je to vlastně dárek pro nás, když máme (plus minus) ty narozeniny. Svačíme sekt a bagety, už jsme ušli nula metrů. Našel jsem na skále tenisák, co kdyby se hodil – strčím ho do batohu a úplně ve stejné pozici jej i donesu domů.

A pak už se jde a je to tak parádně pomalé, jako když jsme tudy chodili s oddílovými dětmi. Pořád někde stavíme. Hanička nám posílá tyčinky. To je milé. Očmuchává nás pejsek Mařenka. Dáváme se do řeči i s cizími lidmi; připadá nám, že jsme zábavní.

Naše manželky hlídají, máme od dětí volno, takže se pochopitelně celou dobu bavíme o dětech. A o táboře Rejdice 2009. Není divu, děti a tábor Rejdice jsou patrně to nejintenzivnější, co nás v životě potkalo.

Jirkův batoh ukrývá kromě nečekaného množství objektivů i jeden obrovský vařič, na Raisově, nebo té druhé vyhlídce vybalí polní kuchyni. Medvědí mléko zahřeje podstatně víc než sekt, ale musíme trochu šlápnout do kroku neboli kopnout do vrtule, jestli nechceme na nádraží čekat hodinu a půl. A to nechceme, ostatně ani naše rodiny nechtějí, abychom někde čekali hodinu a půl. Poslední dva kilometry do kopce na nádraží tak jdeme prakticky bez zastavení, ostatně vše už jsme probrali a rum došel.

Vlak se pak poplazí zpátky, nás bude pořád pět, Péťa se dobře vyspí a večer půjde do divadla, Milan na sedadle zapomene mobil a do mě se dá zimnice. Jinak to nebude mít chybu.

text a fotky Řízek

O TOM

Všude tady pořád je, a to nejen kvůli kamínkům ze steliva, které budeme na nečekaných místech bytu nacházet patrně ještě celý příští rok. V naší každodennosti dál narážíme na bolestivě živé vzpomínky na Pepana; na ty údery se nelze dopředu připravit, jsou přesně mířené a přicházejí nečekaně a každý, kdo někdy pochoval milované zvíře, přesně ví, jak bolí. Jako když si člověk uvědomí, že automaticky, ale už zcela zbytečně, nechal pootevřené dveře do koupelny, aby se kocour mohl pohodlně dostat na svou toaletu. Některé věci taky vypadají potmě jako Pepa, třeba u postele zmuchlané džíny. Ano, a teď jsem omylem zavolal na dceru "Pepíku", což už je ale spíš projev únavy a otupělosti než čehokoli jiného.

Pepana jsme nechali uspat, protože mu selhaly ledviny a jeho stav se každým dnem zhoršovat bez naděje na zvrat. Je to něco, co se kočičím seniorům stává velmi často, nedá se to vyléčit, ale dalo by se s tím nějak lépe či hůře fungovat (pokud tedy přistoupíme na hru, že je to pořád ještě život).

Bohužel jsme na to souhrou několika okolností přišli příliš pozdě, což mě bude dlouho mrzet. Byli jsme tedy v situaci fotbalového brankáře, který sice předvedl velice náročnou robinzonádu, při níž si navíc hrozně namlel, jenže mu to bylo houby platné, protože prostě skočil moc pozdě. Výsledek pak byl vlastně stejný, jako by se za míčem v síti jen otočil a smutně pokrčil rameny.

Ale možná by si z toho mohl někdo vzít ponaučení - my nejspíš ne, protože vytloukat kočku kočkou nechceme. Nebo určitě ne teď.

Pepan loni přežil nemoc, proti níž by ještě jeho rodiče (kteří byli sourozenci) neměli žádnou šanci. Vyléčit felinní infekční peritonitidu však stálo nejen absurdní množství peněz (ani na moment jsme toho nezalitovali), ale i nervů, lidských i zvířecích.

Když jej loni na sklonku léta zvěrolékař po 84 injekcích, které jsme mu každý den vpravovali pod kůži, uznal za zdravého, shodli jsme se na tom, že by měl mít už především klid, žádné pravidelné kontroly, cesty k doktorům, třesení se strachy v čekárnách apod. Prostě žádný stres, tedy aspoň v rámci možností, protože stěhování ani narození dítěte se lze těžko vyhnout, to prostě tak nějak bylo. A přestali jsme ho hlídat. Když mu chutná, ať jí.

Výsledkem samozřejmě bylo, že Pepan za několik měsíců ztloustl na stěží uvěřitelných sedm kilo. Veterinář (udělali jsme výjimku, protože už to bylo doslova neúnosné) doporučil dietní krmivo. Krátce poté začal kocour víc pít. Tak to nejspíš bude tím novým krmením, usoudil jsem, a měl radost, že hmotnost žravého zvířete šla velmi pomalu, ale přeci jen dolů.

Na podzim jsme vyrazili na víkend do Krkonoš, kocoura jsme nechali kamarádce. Choval se tam ale divně, úplně přestal jíst, dokonce párkrát zvracel. Hned v neděli jsme sháněli pomoc: kamarádka Míša měla na veterině volno (až) druhý den v osm večer, Pepanův dvorní lékař, který nám pomáhal s FIP, si mohl udělat čas o pár hodin dřív - vypadalo to jako logická volba.

Jenže dalších několik dlouhých dní trvalo zjistit, co Pepana skutečně trápí. Že to není cizí předmět v břiše ani otrava pokojovou kytkou. Ani se nevrátila FIP, jak jsme se báli nejvíc, nýbrž že mu odešly ledviny. Proto tolik pil. Kreatinin 1600, to je prý hodnota jak u mrtvé kočky. Skončil na kapačkách u kamarádky Míši, aby se zachránil aspoň ten zbytek ledvin. Ani to neproběhlo ideálně, protože starému zvířeti z těch intenzivních kapaček začaly odcházet další orgány. O půlnoci to vypadalo bledě a ve hře byla euthanasie, ale chtěli jsme počkat do rána. Ráno se jeho stav výrazně zlepšil.

Když se konečně vrátil domů, byl nám hrozně vděčný. Bral asi čtvery různé léky a preparáty, ale snažil se a bojoval. Každý den dostával podkožní infuzi, kvůli které k nám jezdila Míša, nebo jsme jezdili za ní. Naučili jsme se přitom poslouchat podcasty.

Pořád jsme nejvíc bojovali s krmením. Kočky se zničenými ledvinami přicházejí o chuť k jídlu. Což je průšvih i kvůli tomu, že veškerá ledvinová dieta obsahuje prakticky akorát hrášek, vajíčka, spoustu různých vitamínů a možná, když se hodně poštěstí, stopové množství lososa. A Pepan opravdu nebyl blbej, aby jedl hrášek špatně maskovaný za lososa.

V zásadě jsme tedy řešili dilema, jestli má jíst aspoň něco, i kdyby to byly hnusné, extrémně nezdravé, ovšem lákavě voňavé kapsičky Felix z Alberta, nebo téměř nic, ale dietní téměř nic. Zkoušeli jsme obě cesty, otestovali jsme nejméně dvacet pět druhů kapsiček, granulí a paštik různých značek. Mohli bychom si zfleku otevřít útulek pro kočky bez ledvin. Ke většině přišel jen symbolicky a ze slušnosti přičichnout, bylo to zoufalé. On, který vždycky snědl všechno a všem... Uspěli jsme načas jen s vybranými granulemi, jenže jich sám snědl beztak jen pár. Váha pozvolna klesala, i když jsem jej dokrmoval stříkačkou.

Pak na pár týdnů vysvitla naděje: Pepan přešel do správy místní veteriny (dojíždění už nebylo možné zkloubit se životy lidí), která volila méně invazivní, byť pravděpodobně méně efektivní přístup. Dál bral léků jak Horníček, ale žádné injekce, což jeho zjizvený hřbet ocenil. Předposlední dobrá zpráva byl nečekaně nadějný výsledek krve: kreatinin 300, ostatní ledvinné parametry málem v normě.

Ještě pár dní to vypadalo pozitivně. A tak jsme Pepana vzali na jeho milovanou chatu, kde zpravidla ožíval, když měl nějaké neduhy. A i tentokrát. Poslední dobrá zpráva byla, že se konečně pořádně najedl, dokonce i správného krmení. Na konci víkendu ale přešel do jakéhosi útlumu, neustálé kocoviny a začalo to být špatné. 

Přestalo nás v noci budit chroupání granulí a nikdo nás nad ránem nepřišel zalehnout. Ležel celý den rozvalený u misky s vodou a bylo to smutný. Zkusili jsme ještě nabrat krev, jestli třeba není problém někde jinde, jenže ledviny zjevně šly úplně do háje, výsledky dopadly katastrofálně. Nebylo na co čekat. 

Jeho poslední cesta vedla na chatu, z bytu jsme nejeli výtahem, nesnášel ho stejně jako koně a alobal. Leží pod krásným statným smrkem a vetchou náletovou břízou v místech, odkud vyrážel na svá tajná víkendová dobrodružství a odkud se z nich na zavolanou vracel zpět k nám. 

A lépe to prostě nešlo. 

text a foto Řízek 

4900 DNŮ

Jedeme po Koněvově a na sedadle spolujezdce se mi v klíně vrtí černé klubíčko. Drápe se na okno a zírá na neony hospod, erotických videopůjčoven a prodejny kuchyní Sykora. Nevím, jak toho tvora zastavit, aby nelezl po celým autě a hlavně Lukášovi do řízení. Bože, jak já nesnáším kočky, říkám si, když vezeme ze Žižkova do Radotína černého kocoura, kterému dá Luky tak nezvířecí jméno Pepan.

Je červenec 2008 a my před sebou s Pepanem máme téměř 4900 dnů společných zážitků. Pepan během té doby jednou vypadne z okna, 5krát se přestěhuje, chytí 4 myši a většina z nich mu uteče, počůrá nespočet bot, kabelek, Jirkův spacák, jablka z Rašovic. Vystřídá 5 aut, díky kterým poznává několik táborů, jezdí na svou milovanou chatu a do kočičího wellness u kamarádky Míši. Porazí nevyléčitelnou kočičí nemoc za pomoci nelegálních léků z Číny, které nás stojí 80 tisíc, ale je nám to jedno, protože je to přece Pepan. Díky svému charismatu naučí naši dceru říkat ČIČI. Až v jeho 5 letech se náhodou dozvíme, že jeho rodiče byli sourozenci.

Je 7. prosince 2021 po 9. večer a z Pepana, Pepečka, Josky, Josífka uniká poslední devátý život. Je doma, je u něj Luky, já a kamarádka veterinářka Míša. Vedle spí Heda a já vím, že se ráno rozbrečím, jakmile se vzbudí a bude dělat ČIČI s očekáváním toho, že se ve dveřích zjeví náš tlustý Pepan. Jenže ten už stojí před jinými dveřmi, kde čekají kabelky, gumičky a bezedné granule, které ty poslední týdny a dny už odmítal žrát. A já už zas nesnáším kočky, protože nejsou nesmrtelný… bolí to moc, kamaráde.

text Maruška, foto Řízek

NESPRÁVNÝ POSTUP

Příští rok na podzim naše fotbalové mužstvo slaví dvacet let. Protože ten fotbal byl u nás vždycky spíš v uvozovkách, jen dvakrát za tu strašně dlouhou dobu (jde skoro o čtyřicet sezon, tedy čtyřicet pokusů o postup) se tým načas probojoval z nejnižší soutěže.

Ten poslední úspěch je navíc starý smutných jedenáct let: tehdy se s pěknými devatenácti body postupovalo z prvního místa. Klíčová tenkrát byla výhra 5:3 v předposledním kole. V hustém sněžení jsme vedli už 4:0, ale pak to po Matyášových chybách bylo 4:3, všichni jsme ho poslali do hajzlu a tam to i směřovalo, ale pak tentýž hráč dával těsně před koncem na uklidňujících 5:3 a my jsme se mohli už o zápas dřív radovat, zatímco čerstvý sníh zapadal i mou ilegálně zaparkovanou felicii včetně lístečku od městské policie za stěračem. Ale hrdinové pokuty neplatí. Poslední zápas jsme pak také vyhráli, a tím i celou skupinu.

Od té doby nic, postupové snění většinou končilo velmi záhy, přibližně druhým až třetím zápasem. Až letos jsme hráli dobře, jak už jsem tady psal, jenže pořád ne natolik, abychom se z poslední ligy dostali vlastní silou. Pár bodů jsme totiž cestou poztráceli, zejména dvěma zbytečnými remízami se slabými týmy. 

Před posledním zápasem byly proto karty rozdány dost nejednoznačně a vratce: vyhrajeme-li, můžeme se ze čtvrtého místa posunout na třetí, což by na postup téměř jistě mělo stačit. Jenže zároveň musíme doufat, že zaváhá jeden ze dvou konkurentů v dosahu. Zvlášť jeden by mohl - hrál s velmi silným týmem Medvědi B, který doteď neztratil bod. Pokud to Medvědi B nevypustí - nebo nepustí.  

Veteráni nižších fotbalových soutěží by asi v této situaci šli štěstíčku naproti a hegemonům ligy třeba slíbili sud piva anebo dárkový koš, pokud se v hnusné zimě na konci listopadu budou snažit aspoň tak jako dosud, takže naše konkurenty smetou. Jenže my jsme přece jen pořád odchovanci turistického oddílu (byť to asi 90 procent současné sestavy netuší) a plnili jsme všechny ty správňácké zkoušky a sbírali za ně nášivky, takže nás to vlastně ani nenapadlo. Soustředili jsme se (naivně) především na sebe: hlavně vyhrajme a pak se uvidí, na co to bude stačit. 

Jenže ani tohle nebylo úplně snadné. Tým Pětka byl sice v tabulce pár míst za námi, ale utkání bylo od začátku velmi vyrovnané. Dominovali mu oba brankáři, ten z Pětky třeba nádherně vytáhl Matyášův přímák, ten náš nás zase na začátku druhého poločasu, který jsme klasicky nezvládli, několikrát podržel. Když Pětka plná mladých běhavých mužů, kteří o přestávce dokonce řešili jakousi taktiku, nejvíc tlačila a nám bylo nejhůř a mně na střídačce největší zima, srazil ji bizarní vlastní gól – a to bylo všechno. Na hanspaulku zcela neobvyklý výsledek 1:0 nám stačil. Neduživé skóre nebylo potřeba řešit; pokud někdo z konkurentů prohraje, jsme tak jako tak třetí.

Nechali jsme se vyfotit mou kalkulačkou a rozprchli jsme se domů celkem v euforii a teprve začali zjišťovat, co naše výhra může znamenat a zda to bude stačit. Zápasy posledního kola se hrály naráz na různých koncích Prahy a sportovní kanály je kupodivu nevysílaly. Výsledky zaznamenávají rozhodčí propiskou do zápisů o utkání a ty pak přes nějaké schránky putují do centrály. Jenže to bude trvat strašně dlouho. Webové stránky těchto týmů zpravidla nežijí a vypadají jako ty naše, jimž skončil hosting zhruba v roce 2010, takže z nich nezjistíte vůbec nic. Našel jsem nakonec mailový kontakt na vedoucího jednoho z týmů; na můj prostý dotaz "Jak jste hráli" mi doteď nikdo neodpověděl. S fanoušky se to má většinou jako s tím hostingem. Zkrátka, není koho se zeptat. 

Druhý den jsem zavolal na malofotbalový svaz, který sídlí v suterénu nenápadného činžáku ve Strašnicích a úřední hodiny má jednou za týden (dnes zrovna ne). Odpoledne jsem se na čtvrtý pokus dovolal. Výsledky dvou stěžejních zápasů neznali, ale aspoň mi po chvilce váhání dali telefon na vedoucího vedoucího týmu ligy. "No, prohráli jsme 2:4. My jsme se nějak moc nesešli...," lezlo z něj jak z chlupaté deky – aby taky nebyla chlupatá, když to jsou Medvědi, že jo. Poděkoval jsem mu, ale v duchu jsem je proklel, což vzápětí různými výrazy učinili i moji spoluhráči. Jelikož dle očekávání uspěl i druhý z našich konkurentů, který hrál s podstatně slabším týmem, zůstali jsme čtvrtí. Takže mimo.

Asi z toho plyne ponaučení, že pokud chceš být správňák a Mirek Dušín a nechceš před posledním kolem rozdávat sudy nebo nějaké jiné "všimné", nesmíš zároveň rozdávat body za zbytečné remízy.

Alternativní ponaučení je, že bychom se na to už možná měli vykašlat a oslavit dvacet let rozpuštěním a tím, že půjdeme do hajzlu. U tohohle scénáře je ovšem drobná vada na kráse: existuje prý pořád ještě nějaká šance, že i čtvrté místo nám nakonec bude na postup stačit. To se pak nedá skončit, když je člověk v sedmé lize.

text Řízek, foto neznámý hráč malého fotbalu