ZLATÝ VRCH

Co mají společného půlmaraton a hra Z pohádky do pohádky? Leccos, přinejmenším stopáž. "Tati, zahrajeme si tu dlouhou hru, jak ji nemáš rád, jo?" škádlí mě Hedvika, a tak si stoupnu na špičky, bolavá lýtka zaprotestují, zbytek těla se unaveně zvedne a z horního patra knihovny sundám nenáviděnou krabici, zatímco se venku šeří (až to dohrajeme, bude úplná tma nebo možná i ráno). 

Proč mi Z pohádky do pohádky vadí, i když jsem to kdysi z nostalgie sám koupil? Oficiální důvody jsou, že je to hrozně dlouhé, neintuitivní a zašmodrchané. Než se dostaneš k pokladu, pořád musíš koukat do pravidel. Nová verze hry navíc místo klasických a generacemi prověřených panáčků, které si pamatuju od svého dědy, bůhvíproč přináší kartonové postavičky princezen a rytířů na plastových stojáncích. Ty jsou jednak vachrlaté a mají tendenci se kácet, zejména je-li na stole přítomna kočka, jednak moc velké, takže se nevejdou na políčka (pokud by si to aspoň jednou zkusili zahrát, zjistili by to). 

Neoficiální důvod je, že Heda většinou strašně nenápadně fixluje a zatím moc neumí prohrávat. Dopředu vím, co čekat, že to bude nepříjemné a všem účastníkům protivné – a to je stejné jako s tím půlmaratonem.

A přesto jsem do toho šel, impulzivně, bez větších plánů a cílů. Na startu v Braníku jsem se svlékl do nátělníku minutu předtím, než začalo nepříjemně pršet (nepříjemně foukat začalo už dva dny zpátky) a pustil jsem se do toho zostra, jako bych hodil pětku (šestkou běžel kamarád Táda, který doběhne celkově čtvrtý v mimozemském čase 1:15). 

Odmítám hrát s těmi kartonovými padavkami, beru si místo toho jakousi figurku zlaté rybičky, kterou jsme kdysi bůhvíproč koupili v květinářství, ale soustavně házím jedničku. Hedvika se směje a její zelená princezna nezadržitelně postupuje k divotvorné sani skoro tak nebojácně, jako jsem dopoledne uháněl ke Komořanům. A jde dál, zcela osamocena, protože já pořád házím jedničky. 

Já jsem sám rozhodně nebyl: závodníci vytvořili jakýsi hrozen a já jsem byl tou stopkou vepředu, která měla za úkol udržovat tempo a především rozrážet vítr, a to nám, aniž jsme to v tu chvíli tušili, vydrželo skoro celý závod. Od nich to bylo nekolegiální až vyčůrané, ode mě vrcholně netaktické, ale zase svým způsobem hrdinské nebo spíš hloupé. 

Moje ryba předvádí leklý výkon, místo ní proto nasazuji kominíčka, který umí akrobaticky šplhat po žebříku (což v této hře nevyužijeme, ale zítra si možná dáme Hady a žebříky). Zato Heda hází další šestky i fóry a jde rovnou na poličko ježibaby. Oba se třeseme strachy, co ji tam čeká, ale pravidla kupodivu praví, že šlápne-li se přímo na bábu, nemusíme pást kouzelné koně ani oklikou k ptákovi Ohnivákovi pro zlatá jablka, ale můžeme pokračovat přímo.

Přímo! Nikdy jsem si neuvědomil, jak je ta branická cyklostezka vlastně rovná a stvořená k závodění. Můj hrozen je pořád se mnou, jen se trochu zmenšil - jsem jak omlácená bardotka táhnoucí dva tři dvoupatrové vagony po přilehlém Pacifiku. Prší, fouká, ale políčka na hracím plánu postupně mizí za zády (a pak se stejnou cestou vrátíme).  

Princezna utíká ke Zlatému vrchu. Za ním je obávaný obr, který disponuje hned třemi červenými políčky za sebou (červená políčka ve hře obvykle znamenají průšvih. Výjimkou je třeba ta ježibaba, která je vlastně v pohodě). 

Proti mně běží obr Táda se svou čelní skupinou, která už se před pár minutami otočila na obrátce před Davlí. Jak v těchto místech řeka meandruje, opře se jihozápadní vítr přímo do obličeje a to je peklo. 

Ne, já nechci do pekla, zaúpím, ale červené políčko černého prasátka mě tam bez milosti posílá (a Heda se směje). Opět střídám: místo neúspěšného kominíka narychlo nasazuju hranatého minecraftového panáčka vyhrabaného z lega (vypadá trochu jako Filip Turek) a věřím, že společně stáhneme obří ztrátu.

Pomáhá nám, že Hedvika je v krizi. Nemůže se dostat ze Zlatého vrchu, obr ji soustavně sráží v rozletu úplně stejně, jako když si z ní někdy dělám legraci (a pak mě to mrzí). Má na krajíčku, ale něco je jinak než obvykle. Nesnaží se strašně nenápadně natočit kostku správnou stranou navrch ani nezahodí figurky a nenašpulí spodní ret a neuteče do pokojíku, nýbrž statečně bojuje dál. Je to inspirativní zrcadlo.

Statečně táhnu svůj nevděčný vláček. Už neprší a vítr je příhodný, ale k nevyžádanému pokladu v podobě případného osobního rekordu je to ještě osm nebo devět kilometrů. Trochu zrychluji, protože jinak to nemohu stihnout, a kolegové z vláčku to vezmou jako pokyn, že nemají dělat nic a pokračovat tak jako doposud.

A teď to přijde. Zatímco hranatý Turek se rozvláčně hrabe z pekla, závodnice-princezna konečně hodila pětku, opouští Zlatý vrch, ladně přeskakuje obrův kyj a draka, hada a další sviňárničky zanechává daleko za sebou a nezadržitelně jdeme do finále. 

Poslední krátký zlatý kopeček. Tempo už je pro mě hraniční, ale zbývá už jen pár set metrů a není na co čekat. Vláček se rozpadl, každý vagon míří do cílové aleje pod mostem Inteligence sám a v jiném rozpoložení. Na tohle už klasická kostka nestačí, beru desetistěnku, zatnu zuby a vylepšuju osobní rekord z letošního jara o celou minutu. 

Hedvika na první pokus vstupuje přímo do hradu a její princezna získává poklad, čímž překonává světový rekord ve hře Z pohádky o pohádky, který doteď činil asi dvě a půl hodiny. "Moc ti děkuju, jsi neuvěřitelný tempostroj," říká mi uřícená závodnice a další člen neformální skupinky se v cíli svěří, že jsem pro něj byl něco jako Apollo Creed pro Rockyho (nevím, co se na to říká, poněvadž jsem to neviděl, tak mu jen děkuju). 

Ale i prohrávat se musí umět. Ryba, kominíček i hranáč v hloučku rychle zanalyzují, proč to nevyšlo, ale pak jdou sportovně zatleskat a pogratulovat princezně. "Moc hezký výkon. Líbilo se mi, jak ses nevzdala a nevztekala, když ti to na Zlatém vrchu nešlo," nechá se slyšet kominík. Ryba mlčí a hranáč jen něco gestikuluje. Unavená princezna má tendenci se kácet, byl to dnes dlouhý den.

Zaklapneme krabici i s novými figurkami a jsme oba svým způsobem šťastní a můžeme jít spát. Teda ne, ještě zuby a připravit oblečení na ráno do školky.

text Řízek, foto Lucka

COŽE, LANOVKA?

Předplatné YouTube mám z jediného důvodu: reklamy, které prošpikovávají veškeré dětské pořady, mají tak neúprosné cílení, že to vlastně vyjde podstatně lépe než pak ty blbosti a vstupenky na blbosti kupovat – nebo vysvětlovat, že to jsou blbosti.

Co jsem ale na rozdíl od streamování Šmoulů neohlídal, bylo nakupování bot. Ve výloze luxusní prodejny s dětským sortimentem měli moc hezký a realisticky působící model kabinkové lanovky. Nejdříve jsem se domníval, že zaujala jen mě, neboť zbytek týmu zkoušel obuv, jenže za pár dní došlo na lámání chleba a "psaní" "dopisu" "Ježíškovi". 

Cože, lanovku? Jsi si jistá? A proč, prokrista? ptali jsme se zmateně, neboť jsme očekávali nějakou tu ledovou Elsu, psí integrovaný záchranný systém, růžové lego nebo vlastně cokoli jiného, v kontextu čtyřletého dítěte racionálního. Ale Heda umí být mimořádně tvrdohlavá a vůbec nevím, po kom to má. 

A tak jsem začal shánět lanovku a zjistil, že ji mají opravdu jen v té drahé dětské prodejně a že ta obskurní věc začíná na třech tisících (bez kabinek, rolby, snowboardistky, záchranného vrtulníku a dalších volitelných součástí). Ale budiž. Já zas umím být mimořádně rozmazlovací. 

Pár dní před Vánoci jsme na terase v redakci pekli perníčky a rozdali i dětem drobné dárky. Z knížky byla velmi roztrpčena, neboť očekávala lanovku. 

A tak se nakonec opravdu vyloupla z balicího papíru. Na krabici byl velký nápis "upozornění: hračka je vhodná jen pro děti od 14 let", což v překladu nepochybně znamená "pro technicky zdatné tatínky/maminky, resp. jen pro ty šikovnější z nich". 

Sestavit dítěti lanovku hned pod stromečkem ale přece nemůže být tak složité, třebaže návod je velmi strohý a minimalistický. Do spodní, motorové stanice se narvou čtyři tužkovky, horní někam pověsíme a pak ještě spojíme a natáhneme tažné a zároveň i nosné lano. Na to je tu taková kovová spojka ve tvaru válečku: z každé strany se do ní strčí jeden konec provázku a zajistí se miniaturním šroubkem. Teoreticky.

Jenže dodaný nástroj nejde na jeden ze dvou šroubků nasadit a hodinářství v okolí Městečka asi moc nebude a spíš budou zavřená. Navíc na to nevidíme, jak je to titěrné. Mělo by tam být "upozornění: hračka je vhodná jen pro bystrozraké vlekaře". "Taky jsem chtěl lanovku. Nahoru na Letnou, ale nepovolili mi ji," hlesne švagr, ve kterém to celé počínání otevírá staré rány. Na svém chytrém telefonu otevřel jakousi lupu, aby mi pomohl, je to úplně k ničemu, ale oceňuju snahu a jsem rád, že na to nejsem sám, teda aspoň zatím. 

Zkázu dokoná tchán s Maruškou, kteří se předhánějí v rychlé recyklaci spouště po vybalování dárků, říkají si Hanťové. Na chvíli odložený šroubek končí i s nástrojem tragikomickou náhodou (abych to pak našel, přilepil jsem si to k papíru) někde na dně koše a šance ho tady v tom přítmí a chaosu najít je mizivá. Ještěže Heda dostala i jiné věci. 

Přesto bojuju a nahrazuju chybějící šroubek vším, co se dá vyštrachat (lepicí páska, dráty, sichrhajcka) - a zhruba ve 23 hodin lanovka poprvé jezdí, a to na panoramatické trase od gauče přes stůl se zbytky salátu, cukroví a vína, které jsem si ale nepochybně zasloužil, až ke konečné na polici s modemem. Škoda že to nikdo jiný nevidí, je to v podstatě jak někde v Alpách, jdu spát. 

Pointa není, že nám doma zapadá prachem, protože Hedě bude 14 až za deset let a já zjevně nejsem vlekař. Stavíme to, učíme se s tím, ale pořád nám to moc nejde. 

Ono to taky vůbec není snadné: už jen sehnat si veškerá povolení. Naši památkáři a ochránci přírody jsou Maruška, do obýváku, který jsme vytipovali jako nejvhodnější prostor (je to největší místnost a jsou tu švédské hory v podobě knihoven Ikea) to prý v žádném případě nesmí, ale dneska večer je komise někde venku s kamarády, takže můžeme. 

Diskrétně budujeme černou stavbu a vozíme panáčky z růžového lega a je to asi tři minuty skvělé. Než nám kočka nepřerve naše chatrné opravované lano, s čímž jsme tedy nepočítali. Kabina s legáčky se zastaví až o parkety (teď by se třeba hodil ten záchranářský vrtulník!), ale jsou prý jen potlučení a v šoku a nebudou nás žalovat. 

Zbývá nám jediné řešení: musíme jít místo toho hrát Z pohádky do pohádky – a každý, kdo to někdy hrál, potvrdí, že to prostě nechceš. Jak se znám, zase se zaseknu na Zlatém vrchu, na jehož úbočí mě bude donekonečna srážet obr, kterému tvůrci hry přisoudili hned tři červená (zlá) políčka vedle sebe a tajemnou nasírací moc. Nechápu, že už přes něj dávno třeba nepostavili lanovku.

text a foto Řízek

V PATÁCH

Tohle je dobré a zábavné období. Dítě už pozná a respektuje červeného panáčka, relativně souvisle spí a umí jakž takž ctít nějaká pravidla, ale už taky umí fixlovat a zkouší, jestli mu to projde. 

Jeho hlášky jsou sice bohužel odposlouchané naše hlášky a je to divné, když se člověk takhle akusticky zrcadlí (sprosťárny nejdou za mnou, to si vyprošuju). Zároveň už vytváří vlastní cílené, byť poněkud svérázné pokusy o humor - jako když nás soustavně bůhvíproč oslovuje tatínečku tudánečku a maminečko tudánečko, ale není to ani v nejmenším něžné, je to jen jízlivé! 

Dennodenně žasnu, kolik toho už o světě vyzjistila, zároveň kroutím hlavou nad tím, že je schopná každý večer omílat stejnou pohádku a pořád koukat na ty modrý mrňouse. A že se bojí pavouků a much.

Vývojoví psychologové mají pro dobu krátce před čtvrtými narozeninami nepochybně nějaké výstižné pojmenování, já tomu pracovně říkám člověčí období.

Protože Člověče, nezlob se hrajeme furt a asi bychom nemuseli dělat vůbec nic jiného, i když je venku hezky, protože nám nic nechybí. Má své červené panáčky, které pozná a respektuje a které jako jediné okousal Maju, a občas to vypadá, jako kdyby měla začarovanou kostku, protože jí padají samé šestky. "Jsem ti v patách," slyším sebe z malého reproduktoru na opačné straně hrací plochy a pak se chytám za hlavu, když mě popáté vyhazuje těsně před domečkem. 

Učíme se prohrávat. Oba - mně se to pořád ještě tak úplně nepovedlo, nicméně musím hrát toho rozumnějšího.

Ostatně já jsem ten, kdo častěji potřebuje utěšit, prohrávám tak čtyři pětiny duelů. "Děda Luboš dvakrát vyhrál, ale pak jsme si dali finály a tu jsem vyhrála já," hlásí nadšeně a já tak nějak zase vím, co budeme dneska večer dělat (tuhle jsme si vůbec nevšimli, že se setmělo).

Jasně, máme tady taky Dobble, pexeso, dáváme si hádanky, můžeme plnit úkoly z obrázkových časopisů - ale Heda už balancuje na stoličce, sundává ze skříňky unavenou krabičku, z níž se sypou plastoví panáčci. 

Akorát člověk nemusí být vývojový psycholog, aby věděl, že tahle sranda asi moc dlouho nevydrží a přijdou období méně pohodová. Třeba až bude tudáneček s tudánečkou marně zakazovat TikTok a ty další věci a že jich je spousta, které nechápeme, chápat nechceme nebo nemůžeme. Do té doby je ale ještě čas se opravdu naučit prohrávat.

text a foto Řízek

HRA PRO ŽENU

Líbí se mi ten příběh a pokouším se věřit tomu, že je pravdivý: chlapík prý chtěl udělat radost své partnerce, která má ráda hry se slovy, a vymyslel pro ni jednu takovou. Každý den vybere anglické pětipísmenné slovo a ona má šest pokusů na to, aby jej uhodla. Teď to prý hraje celý svět.

Pokud celý svět trefí správné písmeno a jeho správnou pozici, zbarví se písmeno dozelena (hoří!). Pokud uhádne písmeno, to se ale nachází na jiném místě, zežloutne (přihořívá). A pokud hádá úplně špatně, zešedne - ale i ta samá voda je koneckonců důležitá, protože jak její hladina stoupá, atolů s písmeny ubývá a smyčka se stahuje.

Wordle vlastně není nic úplně převratného, je to něco jako Kolotoč s Pavlem Poulíčkem anebo Horolezci říznutí hrou Logik, kde člověk hádá kombinaci pěti barevných houbiček (?), kterou mu druhý hráč diskrétně připraví. Logika jsme hráli s kamarádkou Míšou uprostřed mého rodičáku, jenže jsme vprostřed hry a vprostřed dětského řádění v herničce přišli na zásadní problém: to, co jsme považovali za tmavě hnědou barvu, byly ve skutečnosti jen vyšisované černé houbičky. Neboť některé černé vyšisované nebyly, museli jsme hrát znovu, a to nechceš, protože je to fakt děsná nuda.

Zato tuhle hru pro svou ženu ten pán vymyslel fakt dobře: nová hádanka se objeví jen jednou denně, nemusíte nic platit, protože ten pán na tom asi nechce vydělat ani vyzískat nehynoucí slávu, není potřeba se ani nikde registrovat ani stoupat po žebříčku, protože žádný není. Prostě se jen těšíte na půlnoc, až přijde další hádanka. A pak se můžete vytahovat před kamarády (jednou jsem to dal už na třetí pokus, ale to byla fakt klika. Tuším, že to bylo slovo "crank", tedy klika). 

Zkrátím to: do naší redakce přinesl hru Wordle kolega investigativec Lukáš a krátko- až střednědobě nám tím změnil, troufnu si říct i zlepšil život (podobně jako když kdosi objevil stránku s obřími vojenskými kočkami).

Spíš asi změnil než zlepšil: včera jsem měl volno, a dokonce jsem měl ten luxus, že jsem mohl strávit část dopoledne odpočinkem, neřkuli spánkem. Jenže jsem si uvědomil, že je tam přece nová hádanka. A dostal jsem se do totální pasti a asi čtyřicet minut přemýšlel nad všemožnými kombinacemi, zoufalý z toho, že A, které jsem uhodl hned napodruhé, nebylo na čtvrté, na třetí, dokonce ani na druhé pozici. Určitě se vám ulevilo, že jsem nakonec na to blbé opatství (abbey) přece jen přišel, na šestý pokus (ale na to se historie neptá, dokázal jsem to). Pak se vrátily holky z venku; myslím, že jsem spal minutu. 

---------------

Co jsem pro svou ženu z lásky vymyslel já? Nic moc. Vlastně jo, pianino. Na rozdíl od Wordle to už asi někdo přede mnou vymyslel, ale odhodlat se k nákupu použitého nástroje tři dny před Štědrým dnem v době, kdy jsem kvůli horečkám nemohl z domu, a zároveň tomu vůbec nerozumět, to chtělo hodně lásky.

"To je dobrá šílenost, jdu do toho s vámi," psal mi známý známého mé známé, který umí hrát a měl mi pomoct, a pak jsme se sešli v promrzlé garáži na sídlišti na druhém konci Prahy, kde byla zaparkovaná fabie a asi sedm pianin, a on chudák v kulichu a rukavicích zkoušel jedno po druhém, až vybral to správné a nejkrásnější a o den později se mi podařilo holky s využitím právě zmiňované Míši mistrovsky vylákat ven a dva borci jej vynesli do třetího patra, a tak tu teď s námi bydlí. 

A moje žena, která hrála třináct let, byla nejdřív fakt dojatá a pak našla noty, v nichž jsou od její tehdejší učitelky u určitých pasáží milé vzkazy typu "100×" a prý někde bylo i "1000×" (a navzdory tomu tomu hrála třináct let). A pak jsme spolu hráli nějaký Beatles, vůbec nám to se starou kytarou neladilo a Heda se kolem batolila s rumba koulí a bylo to úplně super.  

Takže svým ženám vymyslete něco jako Wordle nebo aspoň nějaké jiné šílené dárky. Protože nic lepšího není.

text a foto Řízek

INSPEKCE HEREN

Jako malé dítě jsem proslul svou skromností a nenáročností. Na dlouhé hodiny mi stačilo pískoviště na dvorku a přítomnost babiččiny jediné slepice, s níž jsme dokonce, jak prozrazují fotografie ze zbytků rodinného archivu, jedli z jedné mističky. Patrně jsem se ve vývoji posunul až poté, co se moje hrabavá kámoška posunula do fáze slepice na paprice.

Současnost nabízí mrňavým dětem daleko větší možnosti vyžití, jak momentálně zjišťuji. Existují třeba specializované herny pro malé děti. Nejde však zařízení se zmenšenými loterijními terminály, ruletou neobsahující drobné části a výherními automaty, z nichž v případě úspěchu padají plyšáci, ale o jakési prostory, kam se s dítětem lze za úplatu uchýlit, když už tátu nebaví podvacáté říkat "Ne, Hedinko, fuj! Tohle jsou Pepanovy mističky. Neber mu je, on na ty tvoje taky nesahá. Ne, Hedinko, tohle jsou zásuvky a to by tě moc bolelo. Au, víš? Ne, ke koši taky nelez..."

Oproti domovu mají tyto podniky i tu výhodu, že uondané mamince (řidčeji zdrchanému tatínkovi) zde někdo uvaří kafe, zatímco se jeho svěřená osoba posunuje po koberci v relativně bezpečném prostředí. Pravda, některé maminky si takhle dopoledne dají i dvojku růžového, ale do téhle fáze jsem ještě nedospěl.

V posledních týdnech náš dvojčlenný tým intenzivně testoval herny v okolí a chceme se s vámi podělit, na co jsme přišli.

Prvním hodnoceným podnikem je Chaloupka. Leží na Ryšánce, kousek od budoucí stanice metra D. Naše první návštěva dopadla neslavně: kvůli pandemii do herny pouštějí jen deset dospělých (počty ratolestí zřejmě omezeny nejsou). Bohužel jsem byl jedenáctý, takže jsme museli trapně vycouvat - a to doslova, protože prostor kavárny/recepce/parkoviště kočárů je poměrně úzký a vedou tam, jak do legendární Hospody, tři schody.

Napodruhé a napotřetí už jsme byli úspěšní. Byť je Chaloupka, tak jako i ostatní herny, kde jsme byli, hlavně pro větší, je i pro desetiměsíční mimino fajn. Sortiment hraček je široký a Hedu beztak víc než hračky zajímají cizí děti, s nimiž okamžitě vytváří ad hoc kamarádství, zatímco si maminky povídají třeba o porodu a já sedím stranou s kapučínem a rakvičkou.

Problém nastává, a za to Chaloupka nemůže, když Heda při svém nejistém vandrování upadne a prostor, který je tak akorát, naplní její řev. To má hned po náladě a nedá se s tím nic dělat a ta stokoruna za slabou půl hodinu pobytu nevyjde úplně výhodně. Jinak je zázemí v pohodě a paní nám i velmi ochotně ohřála oběd (opět: že ho Heda prskala, není chyba Chaloupky). Já dávám 4 z 5, Heda kvůli tomu řvaní jen tři.

Přesuneme se na Barrandov. Na základě anonymního tipu hledáme herničku nazvanou Špunt a navigace nás dvakrát poslala kolem bloku a moje svěřenkyně už po pětadvaceti minutách v autobuse a další čtvrthodině bloudění po sídlišti začíná být pěkně nakvašená a být po ní, testování předčasně končí.

Vlastně nevím, co jsme na tom zvorali, možná jde i o to, že na Barrandově jsou podobné podniky dva. Špunt nakonec nacházíme opravdu jen asi sto metrů od zastávky a je to bez debat vítěz testu: kavárenská část je rozlehlá a nabízí spoustu dobrot včetně párků od řezníka Görgla ze Slivence (jezdili jsme k němu ještě v době, kdy jsem stoloval se slepicí), ale ještě víc prostoru je pro děti (opět zejména školkového věku), které tam mají celou řadu hraček a atrakcí. Navíc jsme tam takhle ve všední den dopoledne sami, nepočítaje děti zjevně náležící obsluze či majitelům.

Nejvíc oceňujeme oddělený prostor pro mimina Hedvičina typu, kde mají třeba i malou skluzavku nořící se do barevných míčků. Všechny ty plastové blbosti a obscénnosti, které hrají a svítí, když se něco zmáčkne, skutečně fungují (Heda to komplet ověřila). Návštěva zas končí řevem po nějakém zavrávorání, takže dítě dává 4 z 5 a cestou v autobuse na chvíli usne, já uděluji plný počet i proto, že se za mimino do roka neplatí vůbec nic.

Naše turné zakončujeme v Človíčkově v DBK na Budějovické. Jeho první nevýhodou je, že je na témže patře s dalšími provozovnami s miminkovským sortimentem, takže se může stát, že dorazíte už rozladěni průvanem v peněžence.

Podstatnější problém je, že Človíčkov má podobně jako DBK a okolí metra Budějovická asi svoje lepší časy za sebou a za 99 korun neohromí. Na sympaticky velké ploše, kde by ale stálo za to občas vytřít a vyluxovat, toho moc není. Prostoru vévodí různě pochroumaná šlapací autíčka. Na vrakoviště je smutný pohled - jednomu z dětí zrovna zůstal v ruce volant.

Blikající obscénnosti tam nejsou prakticky žádné, a pokud ano, nefungují. Kuličky pod klouzačkou jsou často prasklé, takže mají ostré hrany - Heda si ale našla jednu, která byla celistvá, a to ji na půl hodiny zabavilo. Je super, že mají dětské xylofony, ale kdyby aspoň jeden z nich měl paličku, užili bychom si to ještě víc.

Největší radost nám způsobil náš děda, který se tam nečekaně objevil. Heda dává tři hvězdičky hlavně díky němu, já dvě. Příště jdeme každopádně jinam, protože možností, jak jsme zjistili, je hodně a rozdíl, když se o ty herny starají, je fakt znát.

Venku je to každopádně stejně nejvíc. Deka je pro zbabělce, jakýkoli trávník je dobrodružný, všechny listy je potřeba ochutnat, i když táta říká Fuj!, nemluvě o kamíncích. A pak přijde písek! Tolik nás toho ještě čeká!

text Řízek, foto Ř. a archiv

TAJNÝ ŽIVOT MANAŽERA

Jsem hlava malinkaté spokojené rodiny, mám velmi slušnou práci ve skvělých novinách a uměl jsem běhat maraton jen lehce nad tři hodiny. Platím daně a daruju krev. Mám však samozřejmě i svou třináctou komnatu. Ta je rozsáhlá a příčkami rozdělená na menší komůrky. V jedné z nich se skrývá Hattrick.

Stydím se za to, ale tímhle virtuálním předstíráním, že jsem úspěšný manažer fotbalového klubu, se stále ještě zabývám. Pravda, s touhle řekněme zábavou jsem se přesunul víc do undergroundu: byly doby, kdy jsme s manželkou hrdě měli každý svůj tým (ona vtipně SK Neumann, já bez fantazie FC Forejt) a na zahraničních dovolených či během pobytů v různých pustinách jsme pracně a vynálezavě sháněli internet, abychom před sobotním mistrovským utkáním našim trenérům včas pomohli se sestavou.

Od té doby uplynulo hodně vody a do našich životů vstoupily jiné, také zábavné simulátory, třeba splácení hypotéky, rekonstrukce bytu anebo nejčerstvěji velmi věrně zpracovaná hra na rodičovství, v důsledku čehož už SK Neumann nějaký ten pátek neexistuje.

Ale já jsem soustředěný pobyt života na své hrací polovině zatím ustál, a tak si zpravidla po večerech, když všichni spí, pořád udržuji naživu svůj manšaft. Nedá se říct, že by vzkvétal; hráči i realizační tým stárnou (trojici mužů, kteří mají na starost skauting mládeže, je 83 až 84 let, takže už by v reálu byli nejspíš očkovaní, anebo možná na ventilátorech). Manažer taky občas zapomene, že se hraje zápas, a tak nastoupí hráči, kteří to asi ani sami nečekali. Zkrátka, FC Forejt si je dobře vědom toho, že lépe už bylo, ale i tak dál hýčká svůj sen o postupu do čtvrté ligy (jak zapálených manažerů mého typu ubývá, česká liga má už jen šest úrovní).

Před lety jsme vyklízeli babiččin sklep a my jsme zrovna hráli o postup. Mezi plesnivými zavařeninami a zetlelými učebnicemi a k velkému údivu kamaráda Péti jsem tehdy na trase ze sklepa ke kontejneru padesátkrát nervózně načítal stránku na mobilu, protože jsme prostě potřebovali vyhrát. Ale místo toho borci hned zkraje dostali gól; naštěstí krátce poté, co jsem na chodníku omylem rozflákal celou přepravku plnou kompotů, jsme zápas otočili a postoupili výše, protože střepy přinášejí štěstí. Péťa kroutil hlavou.

Teď už to přece jen prožívám méně, ale nedávno jsem našim, zatímco jsem tlačil kočárek po Pankráci, dost usilovně držel palce proti prvním v tabulce. Favorizovaný Slovan Nové Město přijel na náš stadion pro šedesát devět tisíc lidí (u nás covid ani rasismus nemáme, takže je skoro plno a před zápasem se nepoklekávalo), ale co to? Už v 19. minutě prohrává. Jsem jako u vytržení, kontroluji Hedviku, začínají se jí klížit oči. Ale kdyby věděla, co se děje na hřišti... Náš nejlepší hráč se o pět minut později ohnal po soupeři - nechápu proč, nikdy tyhle věci nedělá. Dostává červenou a mizí do sprch. Tu bych si taky ostatně zasloužil po tom, jak mě dcera ráno poslintala.

Jedeme dál, pro kafe a dortík do Světozoru. Slovan přesilovku brzo využívá, krátce po poločase jde dokonce do vedení. Sundávám respirátor, srkám kafe a refreshuju prohlížeč. Hedě vypadl dudlík. Gól! Jednašedesátá minuta, 2:2. Něco se tam začíná mlít, ano, dcera se budí. Ve výtahu znovu kontroluji mobil - soupeř těsně před koncem strhl vedení na svou stranu. Hořká pilulka takhle na závěr, chtělo by se říct, ale kdyby ji třeba bolelo bříško, bylo by to podstatně horší.

O týden později to kluci napraví a v nastaveném čase otočí zápas proti dalším výše postaveným soupeřům z Legends Ústí. Zaslouží si rekonstrukci stadionu, kterou dvěma kliky spokojen objednávám a vracím se zase do reality.

Je sympatické, že o téhle úchylce vlastně nikdo neví a každému je to jedno, kromě přítele Vlastíka. Ten, coby manažer podobně neúspěšného týmu FC Farkash, nejspíš sleduje všechny zápasy FC Forejt a občas mi sděluje různé pikantnosti, které v naší hře objevil. Svého času jsme diskusemi o taktikách, slavných vítězstvích i trapných porážkách zkazili těm, kteří byli v doslechu, celou řadu oddílových výletů.

Náš vztah je bohužel asymetrický: přiznávám, že jsem se teď podíval do jeho skupiny, abych zjistil, jak mu to jde, poprvé po několika letech. Za tu dobu se nijak zvlášť neposunul, dál se plácá na konci páté ligy a v sobotu jej čeká tvrdý soupeř FC Buráci. To bude pořádný oříšek! Budu mu držet palce, ať zůstane takový, jaký je, protože to oba potřebujeme.

text Řízek, foto Hattrick

MÁME SLOVO

Pět dospělých mužů namačkaných v osobním autě se tři čtvrtě hodiny hádá, zda je nadcházející víkendové karetní soustředění spíš něco jako mistrovství světa ve fotbale, nebo Turné čtyř můstků.

Je to otázka zásadního charakteru: pokud by se jednalo o jednorázový turnaj podobný světovému šampionátu v čemkoli, vítěz by si z Krkonoš odnesl kocovinu a dobrý pocit, ale žádné body do nové sezony. Kdežto model podobný skokanskému poháru počítal s tím, že víkendový vítěz si odveze nejen nehynoucí slávu, avšak zároveň i body do dlouhodobé soutěže, která po zbytek roku probíhá po večerech v hospodách.

Hrajeme karetní hru vist. Je to něco jako zjednodušený mariáš pro hloupé lidi s dostatkem času. Přesně to jsme my; máme na to celý víkend. Když se konečně shodneme na tom, že naše karty jsou spíš podobné skokům na lyžích – nečekaný vyjednávací úspěch mého křídla vistové asociace –, nemůžeme se shodnout, na jakém principu bude cestovat putovní pohár. Je to něco jako Máte slovo s Jílkovou, ale bez ní a na ploše asi tří metrů čtverečních a nedá se to vypnout. Strašné, přitom skvělé.

Naštěstí už jsme na chatě, narazili jsme sud a vyložili karty na stůl. Kolegové oceňují, že konečně jakž takž zvládám míchat, aniž by mi karty zůstávaly nehnutě v ruce, nebo se naopak válely všude možně. Ale jízlivě poznamenávají, že v čase výrazně utrpělo moje bývalé herní mistrovství. Musím jim dát za pravdu – panuje u nás dlouhodobě Vlastova éra; odpadovému úředníkovi konkuruje jen Pája, pokud je zrovna střízlivý. Já jsem spadl do šedivého průměru a jsem spolu s ostatními do počtu. Zkrátka, vist je jednoduchá hra, kterou hraje pět lidí a vždycky vyhraje Vlasta.

Ale rveme se statečně. Házíme po lepších zlé pohledy, vulgarismy a v ojedinělých případech i karty. Turnaj trvá dlouhé hodiny a najednou je sobota odpoledne a asi bychom měli jít ven.

Na hřebenu je krásně, jenže to nevnímáme, protože podle plánu se při případných přesunech hraje asociační slovní fotbal. Což, jak se ukáže, je ještě emotivnější a konfliktnější zábava než jakákoli karetní hra. Debata o jediné sporné situaci zabere celou zpáteční cestu z výletu. Bohužel není k dispozici videorozhodčí, který by nás rozsoudil, jestli je "mladá dívka" na "lo-" lolita, nebo lolitka, a jestli je to, nebo není jedno.

Tentokrát jsem v menšině (lolitka a jedno), a dokonce i lidé, kteří obvykle nemívají názor, mi nevybíravě naznačují, že jsem idiot. Načež začnu hru úzkostlivým dodržováním pseudopravidel těch pitomců destruovat, což zbytek ansámblu rozzuří ještě víc. Holky by se v téhle situaci spolu minimálně přestaly bavit, nebo by si vjely do vlasů, což u některých z nás není možné. My jen sedneme ke stolu potaženým igelitovým ubrusem, rozdáme karty a nadáváme si úplně stejně jako normálně.

V neděli je únava znát už i na kartách. Kulového krále už tíží žezlo a zelený spodek foukající do flétny nestačí s dechem.

Poslední hra se koná na nádherné vyhlídce na ovce, hory a podzim, vyhraje Vlasta a dostává fiktivní pohár, který vlastně vůbec nikam putovat nebude. Sedáme do auta, rozehrajeme slovní fotbal a na ploše tří metrů čtverečních se tři čtvrtě hodiny hádáme o tom, jestli platí gól dosažený slovem laskonka. Skvělé, přitom strašné.

text a foto Řízek

SURIKATY Z ČAPÁKU

Únikovky by mohly být slangový výraz pro inkontinenční pomůcky. Daleko spíše jsou to však takzvané únikové hry, které se po Praze začaly objevovat zhruba na místech, kde před patnácti letech rostly čajovny. Máte-li v domě nevyužitou kočárkárnu, schovejte tam pár hlavolamů a tajných dveří, než to zase pomine.

Za nekřesťanský peníz si skupinka zpovykaných Pražáků anebo natěšených cizinců znuděných trdelníky a levným pivem strašně ráda koupí vstupenku do zmenšeniny pevnosti Boyard vybudované v zatuchlém žižkovském sklepě.

Úkolem je zpravidla dostat se pomocí vlastního důvtipu z uzavřené místnosti, vyřešit nějakou globální záhadu prostřednictvím drobných, často velmi efektních a promyšlených úkolů a odmykání zámečků s číselnými kódy. Pátrá se po golemovi či po Hitlerovi, hledá se útěk z atomového krytu anebo se můžete stát čtveřicí příslušníků, jež sotva opustili policejní akademii, a přesto je poslali vyšetřovat vraždu. Jako nás dneska.

Náš nadřízený vypadá jako Kamil Střihavka, potahuje z cigarety a zastřeným a vychlastaným hlasem nás uvádí do příběhu hry Mise #53. Moc ho nestíhám vnímat, protože se právě seznamuji s policejním mundúrem, který jsme byli nuceni obléknout. Střihavka odchází do hospody (!) a my se najednou ocitáme sami na žižkovském zaplivaném dvorečku.

Tělo už odnesli, zůstala jen nakreslená silueta na zemi. Kromě toho je tu kufr a bicykl. A taky jsou zde na stěnách čmáranice a bůhví, jestli nám tím někdo nechce něco vzkázat. U mrtvoly parkuje policejní dodávka a hned jsem s klíči, které jsem nahmatal v kapse, hrnul k jejímu zámku. Chtěl jsem se nenápadně vpasovat do role lídra - ale nepasovaly tam.

Jsme tentokrát tým Surikaty z Čapáku. Jako takové se zmateně rozprchneme po prostoru. Naše počínání připomíná Brownův pohyb, překřikujeme se, bezhlavě přemisťujeme rekvizity. Po chvíli se uklidníme, dáme hlavy dohromady a zjistíme, že jsme se zasekli. Marně se utěšujeme, že skuteční policisté by na tom nebyli o moc líp, nicméně aspoň by čas využili buzerací kolemjdoucích. Jenže tady žádní nejsou.

Ve vysílačce naštěstí zapraská povědomý hlas našeho šéfa; zní to jako, když jsem se jako Mikuláš snažil předstírat, že jsem někdo zcela jiný. “Haló, haló, možná některé ty graffity mohou něco znamenat,” huhlá vysílačka a my si poprvé navzájem i každý zvlášť nadáváme do debilů, ale postupujeme, odmykáme první zámky a útroby zaparkovaného vozu nám vyjeví zcela nový svět. A za ním hned další. Tohle nám rozhodně na akademii zapomněli ukázat.

Tahle hra je skvělá - delší, hodně multimediální a komplexnější, než bývá zvykem. Připozdívá se a každá další vyluštěná šifra, další důmyslný spínač či nádoba s něčím slizkým nás zdánlivě vzdaluje řešení. Záchvaty malomyslnosti a záseky už nepočítáme, záchranná vysílačka praská co chvíli, ale chvíli po limitu, po asi sto osmi minutách snažení, skutečně odmykáme poslední dveře.

Ty vedou v podstatě přímo k policejnímu prezidentu a ministru vnitra v demisi, kteří nám v dohledné době předají vyznamenání.

text Řízek bez přispění Surikat z Čapáku, foto Mise #53

ZA VOLANTEM

Svíral jsem věnec volantu tak křečovitě, až jsem k sobě posunoval stůl a skleničky s vínem, položené právě na této dočasné palubní desce, se povážlivě kymácely. Jako se kymácelo i malé dravé červené auto na šotolině na jakési fiktivní trati vedoucí skrz krajinu asi imitující Řecko. Uháněl jsem po klikaté cestě, až mně i dvěma spolujezdcům takřka vlály vlasy.

S počítačovými hrami jsem začal už v raném věku a už tehdy mě ponejvíce bavilo drtit šipky na klávesnici a řítit se sportovním vozem po závodním okruhu. Možná i proto, že ve skutečnosti jezdím nudným autem i poměrně nezáživným stylem. Pokuty, pokud vůbec, dostávám v našem světě hlavně za nepovedené parkování. Rychlou jízdu u nás obstarává manželka.

Počínaje legendární sérií Test Drive zkraje devadesátých her a konče poněkud úchylnou hrou, kde si člověk hraje na tělnatého kamioňáka, který předjíždí jiný kamion v kopci na D1, trávil jsem po večerech hodiny za volantem. Tedy za klávesnicí. Volant jsem si však nikdy nekoupil. Místo něj mám kolo, bowlingovou kouli, squashovou raketu, deset párů bot a podobně důležité věci.

Milan, jak jsem překvapeně zjistil, volant má. Scházíme se i s Pájou v sobotu navečer, ukazuje mi volant, pedály a hru Dirt Rally. Zkoušíme herní mód autokros a já zklamaně zjišťuji, že to vůbec není jako Poslední jízda v Poříčí nad Sázavou. Chybí tam malinovka v kelímku, dobrovolní hasiči v zatáčce, spousta bahna a vysklené škodovky vyzdobené nápisy jako SPONZOR: TÁTA A MÁMA. Prostředí je mnohem sterilnější, ale i tak nechci hrát nic jiného, i když se mě kolegové snaží přesvědčit, že je tam ještě to rallye. Tak teda jo.

Drncáme po rozbitém asfaltu i uklouzaném sněhu. Padáme ze svahu a zázrakem se ocitáme opět nahoře. Obdivujeme flegmatičnost virtuálních diváků, kteří bez hnutí stojí u trati, i když se na ně v plné rychlosti řítí Milan. Ten pak rozseká svůj vůz o zaparkovanou sanitku.

Když Pája načíná další lahev vína, loučím se a vracím se do méně zábavné reality. Kde na přechodech překážejí chodci, benzín v nádrži ubývá a kolize se nedá vyřešit dvěma stisknutím tlačítka a vrácením v čase.

text a foto Řízek

SAMÁ VODA

Minuli jsme billboard u dálnice. Vnadná dáma zasněně hleděla z jakési kádě. "Snad nejedeme do pivních lázní," zhrozil se spolujezdec Václav, zatímco se instinktivně otáčel za plakátem. Byl ještě v narozeninovém útlumu po večírku na svou počest a představa jakéhokoli dalšího alkoholu v něm vyvolávala odpor.

Darovali jsme mu záhadné překvapení, dostal ho v obálce během večírku. Poukaz byl zašifrován morseovou abecedou, kdy jednotlivé znaky představovaly jej, jeho ženu a budoucího potomka. Dárek začal konzumovat o den později v autě. Bavilo mě, jak se marně snažil uhádnout, co ho čeká. Ne, opravdu nejedeme k nám na chatu a ani to nebude zvláštní prohlídka Konopiště pod vedením Jindřicha Forejta. Samá voda.

Až na kraji Benešova cedule s nápisem PAINTBALL vyžvanila, co Václava a dalších sedm jeho kamarádů čeká. Po bývalé vojenské základně ve členitém lese zatím pobíhali němečtí turisté, ale jejich amatérský Bundeswehr byl už na odchodu. Rozverně jsem na ně něco volal svou gymnaziální němčinou - avšak raději až poté, co odevzdali kvéry. Navlékli jsme maskáčové overaly, vyslechli si organizátorovy oplzlé vtipy o šprckách, protože když si vezmeš do ruky zbraň, je na místě vyprávět oplzlé vtipy o šprckách, a pustili jsme se do sebe.

Jsme nemotorná vemena, bolestínci a vesměs pacifisté. Naše vášeň pro takzvané military věci zpravidla končí střelbou ze vzduchovky na špalíčky nebo plechovky. Vystřelit ženě růži na střelnici? To už je hraniční. Přesto nás to okamžitě pohltilo. Nejvíce asi Vlastíka, který dokonce v jednom případě zezadu zastřelil spoluhráče Milana, asi proto, že v rozlehlém areálu nemohl natrefit na žádného soupeře.

Můj manšaft měl povětšinou navrch. Ovšem soupeři zaznamenali taky pár hvězdných momentů. Jako když se můj bratr vypravil ukrást vlajku v prostředku hřiště zcela neozbrojen a nalehko a nás to tak zaskočilo, že jsme se zmohli jen na pár zmatených výkřiků a střelbu do vzduchu. Nejkratší hra v dějinách.

Na paintballu je skvělá ta přestávková rozebírací fáze, kdy mluvíme jeden přes druhého a popisujeme vlastní hrdinství i matláctví. Je to jako po hanspaulce, ale přijde to hned po pár desítkách vteřin, nemusíme se kvůli tomu (zpravidla neúspěšně) lopotit celých šedesát minut jako při fotbale. Akorát modřiny z fotbalu vypadají jinak a zmizí rychleji. Jejich barevnost je rovněž mnohem méně impresionistická.

Václav se nakonec probral z útlumu, cestou domů děkuje všem a těší se na další paintball. Ten ale nebude, nebo spíš bude, ale bez něj. Místo střelby totiž bude přebalovat a opatrovat syna Jáchyma, který se narodil ve středu v 3:46 ráno. Moc mu gratulujeme!

text a foto Řízek

PRINC BUZERANT A POHÁDKOVÝ ANALFABET

V takzvaném všeobecném přehledu se cítím celkem silný. Jako když jsem včera v Albertu poučoval prodavačku, kdo že vynalezl síťovku. Třebaže jsem Vavřínu Krčilovi zkomolil jméno, vlastně i příjmení, cítil jsem se přinejmenším jako věrozvěst.

Jenže existují oblasti, v nichž mám nemalé mezery. Často je mi to i líto, ale třeba v astrofyzice, znameních zvířetníku (a co z nich vyplývá) nebo v tom, kdo zrovna chodí s kterým hokejistou, dost plavu. A co nezvládám absolutně nejvíc, jsou pohádky.

Žena občas žadoní, ať jí před spaním povím pohádku (dobře, možná to vypadá zvrhle, ale není. Třeba když je nemocná). Jenže zatímco koukat v posteli do mobilu nebo tabletu by mi šlo (a jí také), pohádky vůbec nezvládám. Není totiž kde brát: Nepamatuju si, která princezna měla kde hvězdu a která byla pyšná, všechny mi připadají pitomé. Jsem rád, že vím, kolik vlasů měl děd Vševěd, a soucítím s ním. Nesměju se ani zlidovělým hláškám z dětských filmů, protože pro mě postrádají kontext. A už vůbec nedávám veškeré ty takzvaně moderní české pohádky, třebaže je moje žena ráda sleduje vlastně celé Vánoce.

Nevím, kde se stala chyba - jestli jsem často ikonické kusy během dětství neviděl, nebo prostě vytěsnil. Tyhle příběhy přitom prostě patří k těm našim středoevropským křesťanským hodnotám, které si musíme hrozně hlídat, a jejich neznalost tak neomlouvá. Každopádně to začíná nepříjemně ovlivňovat můj život.

Zaprvé jsem na silvestra hořel v párty verzi vědomostní hry Český film - když zhruba sedmdesát procent otázek se týkalo filmu S čerty nejsou žerty. V životě jsem to neviděl. Nevím, kdo je Dorota Máchalová. Mohla by to klidně být ta prodavačka z Alberta, nově expertka přes síťovky.

Podruhé jsem narazil před pár dny na návštěvě u rodičů mé manželky. Jejich vnoučata si poslední dobou oblíbila prastaré loutkové divadlo a dožadovala se představení. Zatímco tchyně a žena vyloženě válely (u strhujících příhod prince Buzeranta jsem ani nedýchal napětím), když přišla řada na mě a dvoučlenné dětské publikum ani nedutalo a přišpendlilo svá takřka nevinná kukadla, ukázala se moje nemohoucnost v plné nahotě, obrazně řečeno. Byl jsem fakt v průseru.

Leckterým loutkám po desítkách let nevhodného skladování chyběly končetiny, ale to nebyl náš největší problém. Ten spočíval v tom, že jsem naráz nedokázal vymyslet cokoli kloudného a přitom ještě pohybovat těmi loutkami, každou jiným směrem. A ještě zaujmout ty děti.

A tak jsem zajíkavě vyprávěl neobvyklý příběh o tom, jak bábu na poli, která okopávala řepu, sežral drak Šmak (toho jsem asi ukradl z Hobita, obávám se). Pak drak usnul na mezi - respektive jsem si ho odložil na stolečku, aby se mi nepopletl s nějakými dalšími loutkami, které jsem mohl, ale nemusel použít později. Jenže poté se vzbudil a sežral i dvě kolemjdoucí děti. Holt byly moc neopatrné a jejich zvědavost je dostala na scestí - chtěl jsem tomu dát i výchovný rozměr. Jakože se nemá sahat na horkou plotnu, strkat ruce do výběhu s tygrem, nebo co já vím, co se všechno nemá.

Naštěstí se objevil hloupý Honza, který byl ale náhodou docela chytrý. Rozpáral drakovi Šmakovi břicho klackem a z něj vyskočily baba i dvě děti, všichni živí, protože to bylo relativně krátce po pozření, a žaludeční enzymy tak ještě nedokonaly to, co bych od nich očekával. Zatímco všichni na scéně se radovali a drak počínal tlít, v sále se rozhostilo ticho a zavládla taková ta atmosféra, že už se k tomu radši nebudeme vracet. "Kdo si dá roládu s ananasem?" zachraňovala situaci tchyně.

Navíc si nemůžu pomoct: furt mi ta pohádka svou zápletkou něco připomíná.

text a fotky Řízek

DERNIÉRA

Fotbalový reprezentant, o kterém jste v životě neslyšeli, ačkoli má bronz z mistrovství světa, se loučí s národním týmem. Přestože Dušanovi Pastorokovi experti prorokovali velkolepou reprezentační kariéru včetně postu kapitána, nakonec stihl jen třináct mezistátních zápasů.

Po úspěšném světovém šampionátu, kdy se ve výběru zabydlel, přišel totiž strmý pád. Nejprve národní tým převzal trenér s přezdívkou Alkoholik0 a při svém divokém experimentování se sestavou na Dušana nadobro zapomněl, stejně jako zapomněl na dobré mravy i všechny, kterým na reprezentaci záleželo. Pak mužstvo pochopitelně nepostoupilo z kvalifikace, Alkoholik0 se s ostudou poroučel a s ním i jeho výběr. Nový kouč, tentokrát už příčetný, pak bezmála třiatřicetiletému Dušanovi taktně, ale důrazně vzkázal, že už dá přednost mladším. Majiteli klubu bylo téměř do breku.

No a pak se ještě Dušan zranil, a to tak nějak po Rosického způsobu, tedy na dlouho. "V 80. minutě zápasu přerušují hráči týmu Forejt rozbíhající se akci a zakopávají míč do autu, protože jejich spoluhráč Dušan Pastorok se zjevně bez pomoci lékaře z trávníku nezvedne. Vypadá to hodně ošklivě," popsal komentátor smutnou událost.

Žádný Pastorok ve skutečnosti neexistuje. (Tedy přesněji řečeno v Litvínově žijí dva a pochybuji, že některý z nich je Dušan). Řeč je o internetové fotbalové manažerské hře Hattrick, součástí jejíž skomírající komunity jsem se před mnoha lety stal - a nejen já. Ale zatímco Vlastíkův FC Farkash paběrkuje v poslední VI. lize a Maruščin SK Neumann je pod nucenou správou (mojí; pořád doufám, že se Maruška k týmu někdy vrátí), můj FC Forejt letos postoupil do třetí nejvyšší soutěže, kde se i kvůli zraněnému Pastorokovi absolutně nechytá. Do životopisu si to asi nedám, ale je to tak.

Hattrick je jinak dost hrozná hra, zvlášť pokud na ni nahlížíme současnou optikou. Na jakýkoli úspěch se dlouho čeká (hraje se jen jeden mistrák za týden), navíc všechno blbě, tak nějak devadesátkově vypadá a musíte se srovnat i s tím, že vás budou porážet i třináctileté děti. Na druhou stranu, pokud máte v týmu talent Pastorokova typu (můj skaut si ho vyhlédl už jako teenagera), může se i z bahenní ligy s trochou štěstí dostat až na úplné výsluní. Počkáte-li pár let, v tomhle případě asi tak pět. Což je zase krásné, motivující a povznášející. Dokud se pak neobjeví nějaký Alkoholik0 a všechno nezničí!

Bývalý reprezentant se teď pod vedením klubového lékaře na stadionu, kde odehrál celou kariéru (na snímku), dává dohromady a hodlá se brzo zapojit do ostrých bojů o záchranu. A já hledám novou motivaci, proč zaplatit další roční předplatné takzvaného fanouška (hra vypadá o fous lépe a nejsou v ní reklamy). A pokud to někdo dočetl až sem, může se mi dodatečně vysmát za to, že za to ještě platím. Je to tak. Já a další dva třináctiletí. Dostanou příště na frak, spratci.

text Řízek, foto hattrick.org

POLSKI SPORT DLA KAZDEGO

Ta hra sice nese název evokující lidového a nyní i režimního umělce F. R. Čecha, ale s těmi jeho sprostými čmáranicemi nemá nic společného. Modrým gumovým kroužkem si totiž poprvé házel na přelomu padesátých a šedesátých letech minulého století polský šermíř Włodzimierz Stanisław Strzyżewski, a to podle webu polské federace tohoto sportu proto, že nemohl sehnat parťáka-šermíře. Zakladatel ringa si tedy nejprve asi hrál sám se sebou před zrcadlem nebo s imaginárními kamarády. Zlom pak patrně nastal poté, co našel skutečné nadšence. Ringo pak začalo dobývat svět.

Zatím ho však dobývá poměrně nesměle. Já jsem se s touto hrou třeba dosud nikdy nesetkal, a to jsem, co se týče divných sportů, poměrně znalý - svého času jsem byl třeba v první stovce českého žebříčku v kuličkách. Ale matně si vybavuji, že jsme ringo kroužek doma měli. Nicméně my jsme taky měli doma ledaco, třeba i klavír, než ho táta rozřezal cirkulárkou a použil jako levný otop (nikdo na něj údajně nehrál).

Zpět k ringu. Kolegu Marka, velkého propagátora této hry, jenž byl onehdy snad 13. v republice, už asi nebavilo házet si před zrcadlem, a tak zorganizoval hraní. Byl dokonce natolik neoblomný, že jsem jednou po práci doběhl na Letnou a čekal jsem, co se bude dít. Z výše zmíněného webu jsem se dozvěděl, že ringo je polský sport pro každého - ukázalo se, že je tím míněn Marek, jeho kamarád Martin a kamarádka Jiřina. Všichni tři odhadem padesátníci. K tomu přibyly dvě paní Lenky, které na Letnou původně přišly za úplně jiným účelem, ale výmluvný Marek je přesvědčil, že nic lepšího momentálně není. K tomu od nějaké paní vyprosil zadarmo asi galon reklamních limonád.

Někdejší reprezentanti začali z pytlíků vybalovat hrací plochu. Polští experti totiž dokázali rozsekat kurt na ringo na různé tyčky, popruhy, kolíky a provázky, takže se dal pohodlně převézt třeba maluchem kamkoli, i na Letnou. Já a paní Lenky jsme se začali seznamovat se základy hry; brzo jsme pochopili, že šermířovou inspirací byl nejspíš volejbal, něco si vypůjčil z přehazované a počítání z pingpongu. Kroužek se má přehodit přes síť, přihrávat se nesmí a chytá se jen jednou rukou - tou samou se pak musí zase házet. Nejzajímavější je to, že ve čtyřhrách či šestihrách každá výměna začíná se dvěma kroužky paralelně, takže podávají oba týmy zároveň a hraje se pokaždé o dva body. "Když ti spadne kroužek k nohám, nekoukej na něj a hledej ten druhý, protože ti nejspíš letí na hlavu," opakovali Marek s Martinem základní mantru ringa.

Ukazuje se, že paní Lenky jsou na tom s chytáním hůře než já. Házení mi naopak moc nejde. Paní Jiřina se na mě zle dívá. Už poněkolikáté jsem při odhozu nešikovně rozkýval kroužek tak, že se ve vzduchu celý třepotal a obtížně se chytal, což pravidla nemají ráda. Ani paní Jiřina. A už poněkolikáté za sebou můj hod mířil přesně na ni. Vysvětluji jí, že to není záměr, že jsem jen lempl. Dál se dívá zle.

Jinak hra probíhá bez incidentů. Modré kroužky sviští přes síť, já to soustavně házím blbě a do autu a limonády i slunečného podvečera pomalu ubývá. Pozoruje nás trojice cizinců. Nakonec se chlapec z Běloruska a jeho kamarádky Albánka a Řekyně osmělí a připojí se k nám.

Protože ringo je jako Nokia: je sice na vymření, ale o to víc spojuje lidi.



text a foto Řízek

Z KOSOŘE DO LOUN

Až se vám někdy stane, že dostanete nápad na originální svatební dar, tlučte hlavou o zeď, dokud ho zase nezaženete zpátky. Vážně. Jako ženich ve výslužbě si troufnu mluvit za většinu podobných mladých dvojic: vykašlete se na kreativitu. Svíčková s knedlíkem krát čtyřicet a miniřízeček krát sto dvacet prostě něco stojí - dávejte obálky. Hlavně ne hodinu trvající scénky. Hlavně nic nepečte. A už vůbec nic netvořte! Každou takovou věcí zpravidla darujete svatebčanům i rozpaky a nutnost předvést tyjátr, jak jsou ohromení a jak se vám to děsně povedlo. Tohle všechno vím, přesto jsem selhal. Nápad jsem nezahnal, ale pochlubil se jím.

Takhle by to dopadlo -
nebýt Alexe.

"Už vím, co dáme Vaškovi s Hankou!" vypadlo ze mě někde v polovině rozhovoru na úplně jiné téma na dovolené. Stolní hru. Tady měla jako obvykle zasáhnout moje žena (Co to meleš? Máš úpal? Ses zbláznil? Prober se!), ale nepochopitelně se jí ten nápad líbil. Tak se stalo.

Ovšemže nebudeme vymýšlet zgruntu novou hru. Lepší bude se nějakou mírně inspirovat, či ji spíš kompletně obšlehnout. Volba bůhvíproč padla na Z pohádky do pohádky. Nepopulární hra pro Husákovy děti, jejíž původní hrací plán má nepochybně jistou komančskou estetiku. Hra samotná má jednoduchý princip a la Člověče, nezlob se, ale s pokladem na konci. Cestu k němu hráči znepříjemňuje zdánlivě náhodný shluk pohádkových postav, jež mu neustále házejí klacky pod nohy.

Takhle nějak možná vzniklo i
původní Z pohádky do pohádky

Pozoruhodný je návod ke hře (našel jsem ho na Mimibazaru), který má sympaticky jednu stránku (podívejte se třeba na návod k Osadníkům, to je skoro jak Bible nebo jak nový občanský zákoník) a absolutně rezignuje na jakoukoli logiku. Nemůžeš jít kratší cestou, ale musíš dojít k rybníku pro živou vodu. Až ji doneseš, teprve můžeš jít dál, přitom ji nikdo po tobě nechce. Jindy zase vyrazíš bez jakéhokoli smyslu pást nějaké koně.

Hlavním hrdinou bude ženich Vašek, který má za sebou asi tak pětadvacetiletou epizodu různých průšvihů a "stořek", které by se daly vytěžit do různých takových odboček. Někde cestou narazí na svou vyvolenou. A celé to samozřejmě skončí svatbou.

Lampa zvaná Karel.

Přizvali jsme Milana s Aničkou. Víc hlav víc ví. Milan přizval Alexe, což se nám nelíbilo. Víc hlav víc ví, ale co s Alexem? Alex je divnej a určitě nešikovnej. Jak jsme byli hloupí! Po úvodním sezení, kdy jsme hlavně vymýšleli ony předloze podobné nelogické úkoly, si to totiž Alex vzal domů jen velmi provizorní náčrtek, načež při další schůzce vybalil něco neuvěřitelného. Nádherný hrací plán, který vypadal jako Z pohádky do pohádky po faceliftu nebo spíš radikální plastice a bylo v něm skoro všechno, co tam mělo být. Chybělo jen dodělat některé obrázky a vybarvit to.

Ostatní se s chutí pustili do díla i do mražených pizz, které Maruška ani nestačila lovit z trouby. Já jsem jen chodil kolem a našlapoval opatrně, abych něco nezkazil. Můj čas přišel až druhý den, kdy jsem těsně před laminováním zjistil, že jsme zapomněli na jeden obrázek. A tak jsem fixkou dokreslil lampu, která si myslím, že je fakt dobrá.

Vlevo nahoře je peklo.

Zbývalo vyfotit novomanžele polaroidem a celé to dolepit. A nepodpálit při tom krásnou sto let starou rozhlednu lepicí pistolí. Celkově to vypadalo náramně, včetně tří "trojrozměrných" Václavů v různých barvách, kteří byli figurkami. Po předání dárku následovala radost novomanželů (nakolik povinná, nepoznám), načež o několik hodin později už byl ženich upřímnější a celkově vláčnější, přitočil se ke mně a povídá: "Luki, co je to za debilní hru, co jste mi dali?"

Přesto pořád tak trochu doufám, že tenhle kreativní nápad jednou někdo docení. Že si hru Z Kosoře do Loun někdy někdo opravdu zahraje. Projde všemožnými nástrahami, ztratí brýle a dostane se i z pekla v turistické klubovně a nakonec slastně získá svou princeznu.

Tu obálku jsme jim tam ale pro jistotu taky dali.

ÚVOD DO PÍSKOVIŠTĚ

První krok stavby je hotov, hlásil pan docent do telefonu, zbývá už to jen dodělat. Byl jsem tím trochu překvapen; přeci jen, Maruščin otec, a to mu nechci nijak křivdit, má daleko blíže k právu, krásné literatuře, politice i k vaření zapečených špaget s tuňákem než ke stloukání barevných prkýnek v jedno úžasné pískoviště pro ještě mnohem úžasnějšího vnoučka. Vše se vysvětlilo poté, co jsme dorazili na chatu, kde čekala podlouhlá bílá krabice s víkem, jež bylo rozříznuto (první krok je hotov). Pan docent je lišák.

Několikrát jsem to už zde zmínil, ovšem je namístě zdůraznit, že vztah k pískovištím jsem vždy měl velmi pozitivní. Ne tak jako má snoubenka, která prý písek v dětství s oblibou jedla. Gastronomicky mě písek neohromoval, ovšem hrabošením v prostorách pískoviště před maringotkou jsem v dětství strávil dohromady přinejmenším stejně času, jako nyní v dospělosti účastí na nejrůznějších bizarních závodech a dokazování si čehokoli. Dal se tam pozorovat i určitý vývoj od bábovek ke sofistikovanějším tunelům a silnicím, jež jsme s bráchou onehdy experimentálně ztužili i cementem.

Jenže čas pádí, šeří se a krabice, na jejímž obalu je rozzářené dítě v barevné osmiboké ohrádce, je pořád jen rozříznutá a čučí z ní nepřehledný návod, žádná blbuvzdorná IKEA. Po chvíli dumání zjišťuji, že prkna k sobě spojují jakési plastikové obdélníčky, které se odborně probuší hřebíčky, načež se plast násilně ohne a celé se to nějak nakonec propojí (ale to je až v bodě sedm, takže to zatím není nutné řešit).

Když už sousedi sedí před kriminálkou, netopýři neslyšně plachtí a ohrádka má přibližně pravidelný tvar a Maruška se popáté starostlivě přišla podívat, jak mi to jde, nastává zádrhel. Bod sedm. Čínští inženýři připravili zlatým českým ručičkám těžkou zkoušku: vruty držící sedátko (a že sedátka jsou klíčová, není třeba zdůrazňovat, které dítě by při hře sedělo v písku?!) mají hlavičku s hvězdičkou. Nechápu proč, když veškeré další použité vruty mají normální, lidské hlavičky a já mám samozřejmě jen normální, lidské šroubováky. Doufám, že nyní vylepšené česko-čínské vztahy dokáží časem vyřešit i tuhle lapálii, jinak snad na protest a Zaorálkovi navzdory vyvěsím tibetskou vlajku.

Nakonec nacházím stejně velké vruty někde na dně zavazadlového prostoru auta a je to stejně nepravděpodobné, jako skvělé. A hotovo, stačí napustit písek, což opět svěříme panu docentovi a nějakým ochotným sousedům.

Maruščin synovec Mikuláš ještě není úplně v pískovém věku, musel jsem mu všechno názorně předvést. Jak uplácat v mokráči nějaký nesmysl. Jak ho pomocí nástrojů vzápětí poslat k zemi. Jak nemá cenu sedět na sedátku. Jak písek parádně ulpívá na rukou, obličeji, kolenou a tak. Jak pískovýma rukama následně upatlat objektiv. Koukal na to všechno užasle (první krok je hotov).

text a foto Řízek

BIATLON BLBŮ

Tohle je horší než alkoholismus, prohlásil Petr ve dvě hodiny ráno upínaje zarudlé oči na obrazovku počítače. Tam právě ozbrojenec Kull reprezentující Vlastíka nemotorně manévroval po herním plánu, zatímco se jej jeho kamarádi, toho času teroristi, podobně nešikovně pokoušeli zaměřit a odstřelit. Klopýtali takhle už několikátou hodinu a nevypadali, že by měli kdy přestat.

Sešlo se nás v pátek v noci v klubovně šest za jediným účelem: zahrát si po dlouhé době Counter Strike 1.6, a to v nějaké kupodivu legální sovětské verzi, která do našich počítačů natáhla hromadu nebezpečně vypadající azbuky doprovázené řadou otazníků. Snad proto, že se někteří z nás dostavili až po jedenácté večer, spojili jsme notebooky v rekordním čase.

Hráli jsme naši oblíbenou snajperskou mapu, kde není nic než dvě dvoupodlažní budovy a dvě věže s rezavými žebříky, z nichž se tak parádně padá, a dvě podzemní chodby, v nichž tak rádi zmateně bloudí počítačem vedení hráči a Vlastík. Teroristi i policisté naráz vyběhnou a začnou se hlava nehlava zabíjet odstřelovacími puškami, po několika vteřinách až minutě hra skončí masakrem a to celé se opakuje až do zblbnutí. Buď běžíš, nebo střílíš. Takový noční biatlon blbů.

Rozdělili jsme se na dva manšafty vedené hráči Hovnocuc (Marťas) a Chlupáček N. R. (Milan). Já coby Quincy jsem podal svůj tradičně matný výkon, jemuž nepomohlo ani dočasné přejmenování na Báru Honesovou. Vždy jsem vykoukl zpoza zdi a Chlupáček mi zcela nekamarádsky okamžitě ustřelil hlavu.

V tu ránu jsem si pomyslel: proč hrajeme právě a prakticky výhradně tuto mapu? Není mi to jasné a pravověrní hráči stříleček by to asi nepochopili, ale jako už tradičně o tom takřka nebylo sporu. Protestoval jen Vlastík, který svoje mizerné statistiky vysvětloval tím, že nevidí, ovšem na jiné mapě to patrně nebylo lepší.

Vlastík se pak rozzuřil, když se Milan přejmenoval na KuII, což původního Kulla mátlo. Milan to pak vyřešil tím, že se přejmenoval na Vlastíka.

Po půlnoci nás opustil Megapuding (Smeagol), který potřeboval zachovat svou tvarohem stimulovanou horolezeckou životosprávu kvůli závodům. O něco později začal mít zdrhací tendence i Player1 (Petr), jenž se čas od času nesměle vymlouval, že ráno musí prodávat. Ovšem tým Kulla a Chlupáčka ve štychu nenechal.

Okolo půl třetí jsme s Hovnocucem zvedli hlavu a dotáhli jsme do té doby skoro beznadějné skóre na chvíli téměř k remíze - o hodinu dříve jsme se dohodli, že budeme hrát do patnácti vítězství. Pak do třiceti. Naštěstí jsme pak ale projevili i jakýsi náznak zdravého rozumu a napínavý duel mezi dvěma věžemi jsme za stavu 60:41 pro Chlupáčkův tým ukončili.

V tu chvíli mohli v okolí radotínských říčních lázní zrušit výjimečný stav a pracovníci rozvodných závodů si mohli přestat lámat hlavu, co způsobuje na tuto noční hodinu extrémní odběr elektrické energie v této oblasti.

text a fotky Řízek

OSADNÍCI Z MĚSTEČKA

Pes Sam trávil první vteřiny nového roku s vytřeštěnýma očima na pokraji infarktu, schoulený u naplno puštěné televize, jejíž řev nedokázal přehlušit retardované petardy. A pět lidí v chalupě opodál první vteřiny nového roku málem prošvihlo kvůli napínavé deskové hře. Pokusili jsme se strávit letos silvestra bez petardovaných retardů, takže jsme se stáhli do Městečka u středočeských Nespek, kde jich bylo ještě snesitelné množství.

Někdo nám v Benešově odřel auto, když Maruška spolu s hosty, kteří tam dorazili vlakem - Lubošem, Vaškem a Hankou - nakupovala proviant na poslední noc v roce. Trochu mě to naštvalo, protože i naše plechové auto má duši a opuštěné na parkovišti se nemohlo bránit.

Já jsem zatím spolu s Pepou a Pepem zatápěl v kamnech romantické chaty vybavené glóbem se skrytou cisternou, knihami a trofejním parožím. Chata v současnosti funguje převážně jako útočiště a kuřárna pana docenta. Ten byl tak ochotný, že nám udržoval oheň, zatímco jsme se vydali na procházku.

Pepan objevil alkoglóbus.

Ukázali jsme hostům Městečko a zmínili jeho panoptikální charakter. Považte, před vámi se tyčí nízkoenergetický úsporný domek bratru tak za deset mega, vedle něj hacienda se soukromým dětským hřištěm (tváře sídlištních děcek by zbledly závistí do panelákových odstínů), nalevo se buduje široká asfaltka s chodníky mezi poli pro další vily...

Maruška si dá.

A my šlapeme po rozbahněné cestě pro starousedlíky a pozorujeme zahrádku místního velkosběratele vyřazených dopravních prostředků a zemědělské techniky. Vytáhl jsem z batůžku čaj s rumem a bylo nám fajn. Luki si dá, Maruška si dá, Luboš si dá, Vašek si dá? Vašek si nedá. Pak jsme trochu bloudili a skrze les a pole jsme dospěli k hospodě. K jedné ze dvou, které v Nespekách mají sympaticky hned naproti sobě přes ulici.

Mňamka

Nutno přiznat, že velebená restaurace naše hladové kamarády zklamala, ve vývaru nebylo maso, olej byl plný hranolek a majonéza plná salátu. Takže jsme šli dál, potkali dementy s bouchacími debilitami, kolem Hotelu Doly, který podobně jako nedaleký penzion nabízí "ubytování pro lásku", ovšem i s pronájmem té lásky. A pak přes kopec do Pyšel a ke golfovému hřišti a pak už do křesel v útulné chatě.

Kocour Pepan v ní zažíval převtělení do zvídavého tvora. Nebojácně procházel nahoru po schodišti i dolů a inhaloval tajuplné vůně pravděpodobných hlodavců. Na čumáku se mu tak objevovaly různé kosmetické nedostatky, jako třeba pavučinová maska. A i když pořád ještě nemá ty mimické svaly, vypadal, že ho to baví.

Panoval tam takový příjemný klídek. Připomnělo to náš někdejší "silvestr porozumění" v Janských Lázních, ale teď to bylo trochu jiné, chyběl tam smrad ze žumpy, divní tvorové ve střeše, a především chyběli manželé Batistovi, lyže a sníh.

My jsme si umíchali drinky a do chlebíčkové ochranné atmosféry rozbalili společenské hry. Byť ze mě udělali protihráči okamžitě embargovanou Severní Koreu, Libyi či Irák, podařilo se mi ovládnout poslední Osadníky roku 2013. To, že Luboš ani Maruška tu hru nemají rádi, jsme elegantně vyřešili tak, že prohráli spolu (každý matematik ví, že dva minusy jsou pokaždé plus). A pak jsme se pustili do vláčkařské hry Ticket to Ride Europe, kde však Benešov chybí.

Městečko hoří.

Šampaňské jsem odpálil na zahradě pravděpodobně o trochu později, než se má. Obloha se mezitím potáhla barevnou mlhou signalizující změnu letopočtu a senzitivní zvířata se snažila schovat, kde se dalo.

Naši hrdinové z chaty po nezbytných přípitcích ve dvě ráno na verandě připomínající film Báječná léta pod psa rozehráli vědomostní hru Česko, což nebyl dobrý nápad, a tak ulehli až ve čtyři. A ráno třeba splachovali sýrové kuličky kolou, ale to už je jiný příběh.

text a fotky Řízek

MÍŠIN PRVNÍ HEJT

Nejsem nijak extrémně pintlich, nevadí mi spát tři dny ve stanu a sprchovat se jen vlhčenými ubrousky a jednou jsem snědla ve čtyři ráno i quesadillu, co mi spadla v Dlouhý omylem na zem. Ale zážitky z povánočního bowlingového minisoustředění torza Amatérů a Kamarádek na Andělu mě donutily sepsat můj první čistokrevný on-line hejt. 

(První off-line hate už si u mě vybrala pracovnice České pošty na Černokostelecké).

Člověk si za 780,- korun za dvě hodiny představuje když už ne naleštěné dráhy, kožené sedačky, drinky zdarma a pikolíka u každé dráhy, který podává koule a chválí strajky, alespoň takový ten nenadchne/neurazí standard. V bowlingovém centru Equinoxe příhodně umístěném ve foodcourtu mezi fastfoody na Andělu si ale tenhle 'standard' vysvětlují po svém. 

Koule oškrábané tak, že už dávno ztratily svůj původní tvar, dráhy zapadané prachem, že můžete vidět směr vašeho hodu i všech hodů za poslední rok a půl, koberec prošlapaný až na beton pod ním, vrstva bordelu pokrývající voskovací stroj, usvědčující ho z mnohaměsíční zahálky, koš u baru, do kterého někdo minimálně nablil, a navrch naprosto odshoradolů zesraný a několik týdnů nemytý záchody.

"Ty vole, mě to tady tak strašně sere."
"Měli bychom to nějak zmedializovat, vyhejtovat ...třeba u mě na stránkách."

Majitel toho zaplivanýho podniku by zasloužil celodenní torturu (zahrnující nucené sledování projevu Miloše Zemana prokládané reklamou na Timotei s hlasem Marthy Issové), stejně tak pán obsluhující rozesrané dráhy a pindající kvůli botám a házení koulí na zábranu, parta mladých blbounů snažící se hrát s Maruščinou koulí a cpát do ní svoje tlustý prsty a pokladní v Tesku, která Lukymu decentně naznačila, že je dement.

"Přístě půjdem radši do nonstop bowling baru ve Vršovicích."
"Tak jo..."

text kamarádka Míša, fotka Řízek

STÍSNĚNÝ KYBERPROSTOR

Pojem kyberprostor je v diskursu mediálních studií užíván převážně v souvislosti s problematikou síťových médií a konzumentů jejich obsahů a ve významu komunikačního prostředí, které je výsledkem vzájemných interakcí prostřednictvím počítačů propojených do sítě. I to jsem se měl učit na státnice, ale naštěstí jsem pak v obálce zašátral vedle. Byť bych jim mohl vyprávět, že s kyberprostorem máme celou řadu zkušeností.

To jsme se tuhle sešli v bytě nejmenovaného vousatého kamaráda, který ženu a dvě děti uklidil někam do hor, a tak jsme se s mým dalším nejmenovaným přítelem mohli pozvat na opravdickou kyberprostorovou LAN párty. Hodlali jsme propojit předivem sítí naše počítače a sehrát vzrušující zápas mezi dobrem, zlem a něčím mezi tím, v populární tahové hře Heroes V. Ne, není nám patnáct, jen se nám po tom stýskalo.

Ve hře Heroes každý hráč pomocí myši a zaklínadel pohybuje svými vojevůdci po mapě, kosí víly, draky a podobné děsivé nestvůry, zažívá vzrušující dobrodružství a u toho popíjí kolu a drobí pizzu a chipsy do klávesnice. To celé obvykle trvá sedm a více hodin, až to některé z přítelkyní nedá a začne se dožadovat přítomnosti hrdiny, toho času v kyberprostoru. To se pak hrdinové zahanbeně odpojí, sbalí počítače a zjistí, že v běžném čase jsou dvě hodiny ráno. I proto jsme naši strategickou řež ještě nikdy nedohráli a nejinak tomu bylo tentokrát.

Kyberprostor bytu na radotínském starém sídlišti byl pěkně stísněný a vydýchaný, bylo v něm strašné vedro a válely se tam hračky. Sobotní odpolední sluníčko prosilo, ať ho spolu s příjemným větříkem pustíme dovnitř, ale pan domácí odvětil, že větrá na maximum, že nemá síť (to je další kyberprostorový pojem), a že by tam tím pádem nalítal hmyz. Škvírou ve ventilačce se vzduch pomalu nemohl protáhnout. Potili se počítače i my.

Po dvou hodinách strastí s propojováním jsme to konečně spustili. Domácí byli harpunáři a runoví jezdci na medvědech (těm jsem to vedro zvlášť nezáviděl), kolega z Pankráce dal jako obvykle přednost rase lidí a na svém ostrůvku si tam potají budoval armádu ozbrojených vesničanů, kavalérií a andělů - a já, já jsem hrál za akademiky. Státní závěrečné zkoušky jsem, pravda, měl až za čtyři dny, takže to bylo poněkud troufalé. Moje armáda se vyznačovala tím, že byla prudce invazivní a že její hrdina dost dobře jezdil na slonovi.

Zásadním problémem brzdícím náš postup bylo rádio Blaník a jeho písničky na přání. Přes protesty obou hostů se z jeho útrob nekonečně linulo něco, co se slovy popisuje dost těžce. Jako když neteři Věrušce nechali k zásnubám zahrát Polámal se mraveneček od Maxim Turbulenc. Pokračovalo to přes Zagorku, Dalibora Jandu a Brontosaury a pořád dokola po několik hodin. Předpokládám, že to bylo součástí harpunářova plánu. Dokonce to i odmítal ztlumit, a když večer hráli fotbal Brazilci s Italy, tři minuty před koncem televizi vypnul, aby mohl opět zpívat nadstandardně obdařený hurikán Janda.

V půl jedné se objevily první znepokojené telefonáty a zároveň se akademická armáda právě nalodila a hodlala napadnout někoho ze zpocených a unavených kamarádů - toho, který zrovna přijde pod ruku. Kde se vzal, tu se vzal po zuby ozbrojený domácí hráč, nastaly taktické manévry a přehlídka vyhrožování a diplomatického žehlení. Následovaly závody ve zbrojení - a poté ultimativní požadavek vše okamžitě vypnout a odjet domů.

Tak jsme si zase řekli, že to dohrajeme jindy - byť víme, že už to nikdy nedohrajeme a že moje lodička napěchovaná fantaskními tvory, jež vede talentovaný sloní žokej, zůstane navždy stát na jeden tah od nesympatického plavidla harpunáře a příznivce českých písniček, které máme rádi.

I takové kousky kyberprostor umí, ale nejsem si jistý, že by to státnicovou zkušební komisi zajímalo.

text a mobilní fotka Řízek