LEVOBŘEŽNÍK V KRAJINĚ SCHODŮ

Chtěli jsme s Lukášem oslavit během předplatitele Deníku N, protože jich je hodně (a pořád přibývají). Vymysleli jsme si na to takovou blbinu, která se proměnila v nejdelší a nejstoupavější běh mého života. Usoudil jsem, že by to stálo za zaznamenání v písmenech a slovech. A vyšlo z toho deset ponaučení:

1.       Blbý začátek neznačí špatný konec

Začalo to vlastně celé úplně špatně. Na smluvenou dobu, pár minut po osmé, jsem dorazil na Zelenou lišku. Vůbec poprvé jsem se odhodlal zazvonit, neb jsem si myslel, že nikoho tou dobou nemohu probudit, vždyť Heda bude už ve školce a Maruška v práci (nevím, proč mě spíš nenapadlo, že ani jedna už po osmé nespí.) Zvonek jsem mačkal s jistou nejistotou, jmenovka Wernerovi je poněkud vyšisovaná, ale ujistil jsem sám sebe, že na dvojité W, které bylo jasně patrné, a -rovi (taktéž rozpoznatelné) nezačíná, respektive nekončí jméno žádné jiné partaje v domě. Dobrý, ozval se známý hlas.

Pak už to ale začalo být špatný. Když jsem uslyšel hlasy z kuchyně, slušně jsem pozdravil. Když jsem se zul, postoupil jsem dále do předsíně, po delším čase uviděl povyrostlou Hedu a jal se jí pochválit krásné, vlnité blond vlásky. Ne, na to už nedošlo. Spustil se hlasitý pláč, který nebyl k utišení. Nezabralo tatínkovo ujišťování, že jsem kamarád, ani prezentace důkazu skrze stejně oranžovou běžeckou obuv. Zabralo až moje odebrání se na toaletu za účelem převlečení se. Stalo se mi to, tuším, poprvé v životě, ale kdo mi to tady uvěří? (A ano, pamatuju si zcela přesně, že když jsem odcházel, tak už mi Heda věnovala opatrný úsměv.)

2.       Dobrý plán dlouho zraje

Plán na tuhle běžeckou bláznovinu se rodil dlouho. Věděli jsme, že rekordní počet předplatitelů Enka chceme znovu, stejně jako v březnu, oslavit během. S touto konkrétní podobou oslavy přišel Lukáš: vyběhneš z domu, máš za úkol nastoupat tisíc metrů, neběžet nikdy stejnou cestou a vrátit se zase domů. Trasu do mapy naklikával o sobotě, kdy se volební komisaři loudali s dodáním výsledků. Od té doby už jsme jen čekali, až budeme oba fit a najdeme termín, kdy budeme oba moct. Nechtělo se to dohromady nějak sejít. Středa minulého týdne ráno vyšla jako nadějný kandidát. Manažersky bezchybně jsme dokázali předchozí den zadat externímu grafikovi Petrovi namalování hned dvou titulních stran, poprosil jsem Michala, dalšího z mých dvou zástupců, zda by ve středu nevzal editorskou poradu, ještě večer jsem si nachystal věci. Ano, říkali jsme si večer, že si to ještě ráno potvrdíme, i tak mě závan pochybností v ranní Lukášově odpovědi na otázku, zda tedy jdeme, zaskočil. Z mé reakce bylo asi patrné, že bych fakt rád šel, takže jsme šli.

3.       Nastav správné, rozvážné tempo

Vlastně jsem vůbec netušil, co od toho čekat. Oba tak nějak tušíme, že nejjistější cestou k dobrému zážitku na konci je snížit na začátku očekávání. A tak jsme si krátce po vyběhnutí sdělili, po kolika kilometrech si myslíme, že skončíme. Lukáš po patnácti, já po sedmnácti. Věděl jsem, že mě s největší pravděpodobností čeká nejdelší běh života s nejvíce nastoupenými metry. Běžet sám, jistě jsem vyběhl rychleji. Tempo, které stanovil Lukáš, se však ukázalo daleko prozíravější. Zejména díky němu jsem přestával moct až někde na 27. kilometru.

4.       Schody, miluju schody (ocaď pocaď)

Plán trasy měl Lukáš stažený do hodinek. Odchýlili jsme se od něj nechtěně poprvé někde na čtvrtém kilometru. To neznamená, že bychom se do té doby už několikrát nevraceli. Navzdory rozvážnému tempu chvíli trvalo, než jsme si vycvičili postřeh a oči na nalézání i těch nejméně patrných cestiček odbočujících do kusů městské zeleně a kopců. Nejhledanějším místopisným úkazem se pro nás staly schody. Strmě se jimi stoupá (efektivita využití terénu je v této fíkovině klíč k úspěchu) a v Krči i Podolí jich je požehnaně. Podstatnou část běhu jsem prostě nedělal prakticky nic jiného, než že jsem hledal schody. A měl radost z každých dalších, které jsem objevil. A byl zklamán, když jsme některé z důvodu nedostupnosti vhodné trasy (jíž jsme ještě neběželi) za nimi museli oželet. Radost z nabídky schodů mi vydržela přibližně na 26. kilometr. Nepamatuju si už přesně proč, ale od té mety dál už jsem po schodech příliš netoužil.

5.       Krásné kusy Prahy, mně neznámé

Jsem lokál patriot, taky by se dalo trochu přesněji a případněji říct, že jsem lokální omezenec. Narodil jsem se v Dejvicích a domnívám se, že šestka je nejkrásnější a nejzelenější čtvrť Prahy. Že Šárka a Stromovka jsou nejkrásnější kusy přírody v metropoli a že Hanspaulka, Ořechovka a Baba jsou vilové čtvrti, nad které v matičce není. Tak ne, pozor, v Krči a Podolí je taky krásně a já to tam vůbec neznám. Čekal jsem městský výběh, měl proto i silniční boty, a my jsme v první půlce běhu strávili většinu času v zeleni (občas to podklouzávalo, trailovky by se užily). A těch starých, zrekonstruovaných i nových hezkých vil! A ty výhledy! No, levobřežník udělá dobře, když taky vyrazí na druhý břeh Vltavy.

6.       Dobeška je všech kopců královna

Krásné a zábavné to bylo úplně celé, přesto není těžké říct, co bylo z celých devětadvaceti kilometrů do dálky a devíti set metrů do výšky vůbec nejkrásnější. Tři výběhy na Dobešku. Každý úplně jiný: jeden víc parkový, jeden víc schodový a jeden skalní. Ten poslední, ve skutečnosti co do pořadí prostřední, byl pro mě top zážitek celého dopoledne. Výběh to pravda moc nebyl, na tu skálu jsme se v předklonu vydrápali pomalejší chůzí, ale jednak to bylo z pohledu nastoupání mimořádně efektivní, hlavně ten zážitek byl tak jiný a tak hodně blízko přírodě, nadto s odměnou krásného výhledu na konci, že nad něj nebylo.

7.       Mluvím, dokud můžu

Nepovažuju se za vyloženě povídavého člověka, i když přiznávám, že jsou v mém nejbližším okolí lidé, kteří mě mají za kecku. Při tomhle běhu jsem spolehlivě fungoval jako otvírač slepých diskusních uliček. Otvírání i brzké uzavírání bylo naprosto logické. Lukáš potřeboval vlastně téměř permanentně sledovat mapu na hodinkách, což byla starost, která se mě netýkala. Přirozeně tedy vždy stáčel hovor k tomu, kam zahnout či zda bude přece jen potřeba se vrátit. Já se za dané situace nemohl „zbavit odpovědnosti“ otvírat k diskusi zcela nesouvisející (vzájemně a ani s během) témata, která potkával nevyhnutelný osud visení ve vzduchu a rozplývání se v něm. Vydrželo mi to dlouho, jako vytrvalci, přibližně do 25. kilometru, kdy jsem se odmlčel v naději, že pošetřené síly poslouží k mému doběhnutí zpět na Zelenou lišku.

8.       Dlouhý běh je dobrý běh

Když už jsme u té vytrvalosti, asi je to jedna z mých dispozic. Běhat jsem začal teprve před dvěma a půl lety, poslední zhruba rok se pokouším občasně docházet na tréninky na ovále na Děkance. Jsem v tom nedůsledný, letos jsem tam dlouhé měsíce nebyl, obrázek je nicméně stále stejný: utíkám co mi síly stačí sám, zatímco ostatní krouží kdesi daleko přede mnou. Měl bych se začít smiřovat s tím, že rychlost nebude zřejmě s padesátkou na dohled mojí nejsilnější stránkou. S vytrvalostí by to přece jen mohlo být jinak. Už před časem jsem vypozoroval, že běh se mi začíná líbit tak od devátého kilometru. Pochopitelně jsem nevěděl, zda tenhle dám, tušil jsem, že poběžíme vzdálenost, kterou jsem si nikdy nevyzkoušel. O moc dál už to nešlo, Lukášovo povídání z času, kdy jsme už byli jen kousek od jeho domova, že bychom mohli ještě podběhnout magistrálu a pokračovat, mě vyděsilo. I tak jsem si potvrdil, že dlouhé běhy by mi vadit nemusely.

9.       Stoupavý běh je zábavný běh

Stejně jako mě baví ty stoupavé. Mám tu výhodu, že bydlím na kopci (i když se jmenuje Suchdol). Běžet kousek dál znamená běžet z kopce a pak do kopce. Už ten les, co mám hned za domem, se rychle začíná svažovat k řece. Běhat nahoru a dolů je pro mě přirozenost, která mě baví. Tahle fíkovina s vertikálním kilometrem „na dvorku za domem“ je tak pro mě dostupná a vítaná zábava. Docela se těším, že ji někdy zopakujeme tady v okolí.

10.   Dobrý den začíná během

Nebudu předstírat, že jsem měl po doběhnutí dost. Ale zároveň to byl krásný pocit. A co je nejlepší, ten se mě udržel celý zbytek dne. Když to hodně zjednoduším, docela spolehlivě se dají rozlišit dny na ty, které začaly během, a na ty zbylé. První mají obvykle lepší start, s větší energií a ajfrem, které vydrží až do odpoledne. Nadšení právě z tohoto běhu bylo stejně dlouhé jako on a stejně se táhnoucí jako pár z kopců, které nám bylo dáno běžet.

text Pavel, foto Strava

ZASE

Vzít hned po probuzení do ruky mobil a koukat na internet by se mělo zakázat. Je to samo o sobě zvrhlé a nemělo by se to dělat a dělám to furt. Vzít po probuzení v 5:45 do ruky mobil a zabloudit na stránky Běhů do kopce je zřejmě mimo stupnici. 

V neděli nad ránem jsem tak zjistil, že se tentýž den dopoledne běží závod Jarov–Károv z mého kdysi oblíbeného seriálu pro soutěživé amatérské sportovce. Zde za třicet korun do pokladničky dostanete mimo jiné i věrný obraz vlastní fyzické kondice, když vás trhnou o dvě až tři desetiletí starší závodníci. Připouštím, že kromě jiného jsem i chorobně soutěživý.

To, že poslední dobou běhám velmi málo a vůbec nezávodím, protože mě něco, asi kyčle, trápí, by nebyl až takový problém. Horší bylo, že jsme měli jet s Milanem na kolo. Tady po čase opět vybublala na povrch další z mých špatných vlastností, a to touha být všude a pokud možno naráz - a tak jsme našli způsob, jak to vyřešit.

Dojedu do Jarova, zaběhnu si tři kilometry do kopce, pak se vrátím ke kolu, dorazí Milan a pojedeme na výlet, přes takové ty Řevničáky a podobné, respekt budící pojmy, které člověk slýchává při průměrné konverzaci v subkultuře jezdců na silničních kolech, na jejímž samém okraji jsem se octl. 

Když už se schylovalo k realizaci, volal Milan, že místo výletu jedou se synkem na pohotovost. Vyrazil jsem tedy sám, bez incidentů dojel do Jarova a lehce se zatetelil radostí, protože tam bylo všechno tak, jak jsem to před pár lety zanechal: startovní kancelář v zaparkované Škodě Fabii, sichrhajcky v krabici na střeše, i ta paní v zeleném triku, co všechny ty kopce vychází, ale trpělivě sbírá body, o což jde hlavně. A hlavně úryvky předstartovních rozhovorů:

- Jsi jedinej, kdo dneska Petra může porazit.

- Ale já jsem včera uběhl maraton. Trochu to přece jen cítím. 

- Já byl zas včera ve Stromovce na desítce. Vzal jsem to rekreačně, abych byl dneska fit. Pak jsem, pravda, dal osm piv na sluníčku. Taky to trochu cítím.

- Tam za tou lávkou pozor. Jak pršelo, budou tam louže. Taky bacha na konci, je to tam asi dvě stě metrů prudký a šutry tam jsou taky.

- Před závodem jsem byl čurat u potoka a viděl jsem tam pět mloků skvrnitých. Jednoho jo, dva taky, ale pět? Viděli jste to někdy?

-  Už aby přijel ten vlak a mohlo se startovat. 

Pak přijela paní na rychlostním kajaku, zaparkovala ho u plotu a zařadila se mezi účastníky. Pak dorazil i zpožděný vlak, vystoupilo pár zadýchaných účastníků a běželo se. Znal jsem jen první část závodu, která je shodná s jiným podnikem stejné série, a to Listonošovým krpálem.

Ta část je rychlá a běhavá, bohužel jsem se hned od prvních metrů cítil jako po maratonu nebo osmi pivech. Nohám se nechce zrychlit a celé tělo zjevně zlenivělo a ztěžklo. A tak se mi lidé, které jsem si pamatoval jako sobě rovné a s nimiž jsem se utkával o body, nezadržitelně vzdalují. Vždyť já jsem přece jednou byl v seriálu ve své kategorii celkově třetí a někde asi zůstala i pamětní plaketa, kterou jsem si nevyzvedl! Jenže, kdeže předpředloňské kopce jsou...

Kde Listonošův krpál uhýbává do strmého svahu po pěšince, Jarov-Károv, jak zjišťuju, pokračuje dál po širší a přívětivější cestě podél potoka. Běžím tak pomalu, že bych snad ani ty mloky nepřehlédl, ale sem tam ještě někoho předbíhám. Zpravidla ty, které něco bolí a přešli do chůze. Je to nenáročné, táhlé stoupání a dalo by se bývalo pádit vážně rychle. Ani ty šutry, které měly přijít, vlastně tak úplně nepřišly.

Po patnácti minutách jsem nahoře. Trochu rád, že je konec, trochu zklamán konfrontací s realitou, hodně unaven.

Tak místo výletu pojedu nejkratší cestou domů. Anebo to aspoň vezmu přes jeden kopec? 

Nepoučitelný pronásleduju serpentinami na Točnou neznámého hubeňoura, který mě na úpatí předjel. Bolí mě nohy, galusky sviští po mokrém asfaltu a hubeňourův náskok se pomalu zmenšuje, snad je i škoda, že nemáme startovní čísla...

(Na Řevničák Milan odpoledne vyrazí sám. Z toho usuzuju, že už je synkovi lépe.) 

text a foto Řízek

UDAV SE MÝMI PONOŽKAMI

Víkend měl být oslavou mého letošního běhání. Mělo se mi dostat zasloužené odměny za všechny ty finiše závodů do vrchů na hranici kolapsu. Za všechno to běhání ve vedru. Vstávání za tmy. Štítivé a nepublikovatelné výrazy ženy přenášející zpocené hadry do pračky. Za výrony. Za rýmičky. Za bramborové medaile.

Zkrátka, v seriálu běhů do kopce na pražských periferiích jsem si především díky trpělivosti a nedostatečné účasti rychlejších lidí vysloužil třetí místo mezi veškerými muži do 39 let.

Nedělal jsem si iluze, že bych mohl díky odměně za tento grandiózní úspěch opustit zaměstnání a půl roku si třeba jen užívat někde v Tichomoří, když se startovné na jednotlivé běhy pohybovalo v rozmezí od 20 do 50 korun (to byly ty honosnější závody s tatrankou a pitím). A bylo mi jasné, že ač kultovní soutěž letos získala oficiálního partnera, který prodává automobily, novým ojetým vozem bych ze závěrečného ceremoniálu sezony stejně neodjel.

Přesto jsem se na vyhlášení nejlepších lokálních kopcařů těšil skoro tak, jako se každoročně jako každý masochista těšívám na přenos Atleta roku s Alešem Hámou a Monikou Absolonovou (letos bohužel těhotnou, takže nepřítomnou).

Jenže mně určená trofej (viz foto) propadla do tomboly a už se s ní nikdy nesetkám, neboť jsem místo slavnosti v hotelové lobby na Chodově o zhruba třicet kilometrů dál směrem na jih přezouval auto. Respektive díval jsem se, jak majitel autoservisu sleduje při práci svého brigádníka a nadává přitom na nespolehlivé brigádníky. Já v duchu nadával na omezené majitele pneuservisů a jejich ještě omezenější kapacity. Měl jsem tedy zimní kola, ale případný plastový pohár, láhev hypermarketového vína či třeba barevné sportovní ponožky dostal nějaký neznámý jeliman, jehož jediná zásluha spočívala v tom, že zrovna nemusel přezouvat auto a že ve správný moment vyzvedl lístek do tomboly. Udav se mými ponožkami!

Už klidnější a skoro už srovnaný s tím, že cenu, ať už byla jakákoli, mi nikdo nevrátí, jsem se v neděli vydal na Podzimní běh lyžařů do nedalekých Senohrab. Je to krásný přespolní běh, jenže konkurence je zde našlapaná a dosahované časy zcela mimo mé schopnosti a potenciál. Pokusil jsem se aspoň nadchnout ženu a její rodiče pro skvělý nápad na odpolední výlet: pojedou se mnou, počkají v teple kolem ohniště, v cílové rovince mě povzbudí, pak mi přinesou teplý čaj, odvedou do auta, vyslechnou si zážitky z trasy (dlouhou, ne krátkou verzi) a pak mi dají hovězí vývar a kuře s bramborem.

Realizovali jsme nakonec jen ten vývar a kuře - na trase jsem si musel poradit sám. Hned na začátku jsem to nezvládl, protože jsem nemohl najít čelenku. Našel jsem ji po závodě ve špičce levé boty, v čemž by mi žena a její rodiče jistě pomohli.

Hlídal jsem si muže s kulichem s bambulí. Běžel podobnou rychlostí jako já a v kulisách spadaného listí byl dobře vidět. Na pátém kilometru, kdy se trasa na chvíli přimkne k silnici I/3, jako by přejel do pomalejšího pruhu, zato já zůstal v levém, i když na mě občas někdo zezadu blikl. Trať byla bohužel zcela prosta tradičního bláta - o negativních vlivech globálních klimatických změn na přespolní běhy by mohl někdo na FTVS napsat skvělou diplomku -, a tak zcela odpadlo oblíbené klouzání do nejprudšího krátkého výšlapu. Kluk s kulichem mě nedohnal.

V cíli jsem si nejprve vyndal čelenku z boty a pak jsem si u jednoho ze stánků strategicky číhajících na běžce, jimž se ještě nevrátila krev do mozku, vyzvedl svou cenu za 48. místo - nové boty na kolo. Sice mě stály dva tisíce, ale nemohl jsem je tam nechat. Vždyť by třeba propadly do tomboly a radoval by se z nich úplně neznámý jeliman.

text Řízek, foto Martin Digmayer

PEKLO SEVEROVÝCHODU

(Popřej jí k svátku! Ne, že zase budeš mluvit jen o sobě. Nezapomeň na to!)

Zvoní to. Ahoj, no, už jdu na start. Je docela kosa. Nic moc, ale aspoň trochu jsem spal, oni to v té tělocvičně hrozně hrotili, vstávali už v půl šesté, nechápu proč. Navíc tam někdo chrápal. A parkety vrzaly. Co říkáš? Jo, kolo jsem měl tam schovaný. Jo, na karimatce, žíněnky byly obsazený. Furt jsem se mlel. Ale za sedmdesát korun za noc je to luxus. Ozvu se pak. Teda jestli to přežiju. Jasně, že to přežiju. Jo a Maruško...?

To poslední už neslyšela, tak jsem mobil schoval do kapsy, mikinu do auta, klíče od auta do infocentra, náhradní duši pod sedlo a sám jsem se schoval mezi ostatní cyklisty do druhé řady.

Po roce jsem zpět. Nejstarší český maraton na horském kole, Rallye Sudety, nejdelší trasa, 112 kilometrů vodorovně a skoro čtyři svisle. Nekonečně stoupáme z Teplic nad Metují, městečka nacpaného mezi horami a skálami, jako když jsme se jako děti schovávali do nitra gauče mezi polštáře a nebyli jsme skoro vidět. Jedeme jako peloton Tour de France, jen nejsme tak šikovní, takže o sebe sem tam škrtneme řídítky. A taky méně zobeme. A pak asfalt zmizí, odemykám vidlici a bránu do extrémních zážitků, začne se prášit od pneumatik a kolo i tělo začnou se skřípěním pohlcovat první výmoly a kořeny.

Je to hodně rychlé, ale kontrolovaně. V první, placatější třetině závodu si zběsilou jízdou lze zřejmě jen uškodit. I my kolem 150. místa (jede asi 650 lidí) neztrácíme na čelo zas tak moc, asi čtvrt hodiny. To pravé peklo severovýchodu Čech nastane až dál.

Drápu se do prvního ostrého kopce a marně hledám nějaké větší kolečko, na které bych ještě přehodil. Nahoře se cesta rychle zlomí do technického sjezdu přes skály. Drncám vymletým korytem, kolem mě spousta opatrnějších lidí tlačí. Další spousta lidí kolem trati povzbuzuje, ať proboha jedeme. Ve skutečnosti chtějí vidět pády a diskomfort - vůbec jim to nemám za zlé, je to lidské. Nechci je zklamat. Zadní kolo se najednou nečekaně zvedá a já balancuju jak poněkud týraný cirkusový medvěd na jednokolce, jen hlavou napřed. A nakonec úspěšně!

Povzbuzen dílčím vítězstvím vjíždím do dalšího těžkého úseku zarostlého kořeny. Pouštím se do nich odvážněji, než bývá mým zvykem, což je stále ještě mnohem pomaleji, než je medián všech závodníků. Chvíli se mi hazard vyplácí, než zavadím rukou o smrkovou větev, která neuhnula, a cesta na zem je pak hrozně rychlá, letím po hlavě, bradou do hlíny a do lesa, kolo mě nezadržitelně přikrývá a závodníci těsně za mnou sotva stačí zastavit a ptají se, jestli jsem OK. Být to na dálnici, začali by blikat varovnými světly a vytvářet záchrannou uličku.

Až na to, že mám plnou pusu jehličí, mi vlastně kupodivu nic nechybí. A na jehličí v puse si člověk zvykne snáz než třeba na blbou práci nebo premiéra estébáka a je to i snáz řešitelné, v mém případě prskáním a pliváním toho bordelu.

Moje sebevědomí nicméně utrpělo a znovu se ukazuje, že na sjezdy mě neužije, naopak ty táhlé kopce mi jdou. Nebo aspoň šly. O tři kilometry dál mě poprvé podivně píchne v pravém koleni. Není potřeba panikařit, protože to třeba přejde. Koneckonců mám před sebou ještě polovinu cesty, takže je dost času, aby se to zlepšilo. Po dalších patnácti kilometrech ztratím naději, že to je jen dočasné a že bude líp. Píchání pokračuje při každém druhém šlápnutí. Šlapu více méně jen levou nohou, když už je to na jednu nohu příliš, tak tlačím. Takhle jsem si to nepředstavoval.

A vím, že už nikdy nebude líp. Minimálně dneska ne. Nevnímám krásnou krajinu, nevím, že je parádní počasí, nezdravím lidi u cesty. Oni vůbec netuší, co se tady děje a že tady někde dole v pravé noze probíhá lokální válka s nejasným výsledkem. Separatisté z Republiky Koleno zřejmě vyhlásili autonomii na zbytku území. Ani nevím, kudy jedu, nebo spíš vedu, hledám jen nejméně bolavý způsob, jak točit nohou. Stejně je to debilní sport. Mám silné nutkání to vzdát. Na devadesátém sedmém kilometru mi vlétne včela nebo něco takového pod dres a zahryzne se mi do míst, kde bych měl mít vypracovaný hrudník. Nebýt ještě asi hodina cesty do cíle, byla by to taková pěkná červená tečka.

Na občerstvovacích stanicích sháním něco proti bolesti. Na jedné mi nabízejí kafe a pudink. I jako placebo je to slabé. Na posledních kilometrech už dosahuji průměrné rychlosti svižnější chůze a začínám se rozkládat. Předjede mě ještě asi deset lidí, jenže je mi to jedno - jsou z jiné kategorie šťastnějších, obounohých.

Vidím Teplice, zaplaťpánbůh za ně. Sudety mě letos skoro porazily. Ale přežil jsem. Zvoní to. Všechno nejlepší, Maruško.

text Řízek, foto Josef Pecka

Ř. Í. P.

Z Děčína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu. Jenže neberou lidi s koly. Jako třeba tadyhle Carl Maria von Weber řečený EC 171. Mohl jsem být v Praze brzo, ale co: tak budu v Praze pozdě. Karel i s Marií ať si trhnou.

České dráhy poznaly, že jsem si v předchozí práci vysloužil odstupné, a tak mě náležitě osolily. Za 271 korun si to aspoň užiju. Z odporného nádraží (dal jsem si v nádražce březňáka a je mi líp i hůř) v Děčíně, kde na každém kroku visí digitálně vyžehlený Okamura, mě sveze motorový něco jako rychlík do Ústí. Zde mohu nasávat atmosféru, než mě zachrání expres Ohře do Prahy. Proti Ohři nic nemám.

Před budovou, kde všude visí Okamura, hraje paní na kytaru tu jedinou hitovku od Joan Osborneové. Přihlíží hlouček lidí. Sloka dobrá, nasazení taky. Zvažuji desetikorunovou dotaci, když jsem ten rentiér, ovšem ještě počkám, až dojde na Yeah, yeah, yeah a refrén,. Jenže je to falešné, falešné a prázdné. Ale svou misi splnila. Zcela zadarmo mi teď zní v hlavě otázka, co když je Bůh jedním z nás. Budu o tom na druhém nástupišti usilovně přemýšlet.

Končí mi dvouměsíční prázdniny, a tak jsem chtěl na poslední chvíli vyřešit všechny resty, než začnu něco smysluplného dělat. Opravit zásuvku v bytě. Nařezat jakousi spadlou větev na chatě, což oboje odkládám tak dlouho, že se z toho stalo v rodině mé ženy politikum. A ze všeho nejdřív vyzvednout v Děčíně cyklistické brašny, které jsem tam nechal během jednoho závodu. I když je vlastně nechci. Ale slíbil jsem jim to - brašnám i dobrým lidem ze servisu, kde zůstaly.

Dopoledne sedám na kolo vybaven jedinou zásadní informací - cykloservis zavírá v šest. Tenhle směr nemám moc proježděný, ale zaujme mě, že v cestě stojí Říp. To by byl hřích ho minout, a tak ho přidám do trasy. Tu stahuji do chytrých hodinek a vlastně moc neřeším, kudy jedu, jen sleduju zelenou šipku. Hlavně mimo silnice a přes Říp. Hodinky to rovněž neřeší. Jen ukážou 116 km do cíle a zbytek je jim šumák.

Na téhle bájné hoře jsem byl naposledy jako dítě neurčitého věku na školním výletě a pamatoval jsem si to značně zkresleně. Nápisu o Mohamedovi a Mekce (tohle slušným Čechům nevadí!?) jsem tehdy neporozuměl, na rotundě bylo určitě méně sprostých malůvek a do piva mi nelétaly vosy. Pivo jsem myslím tehdy taky neměl.

Hlavně mi tehdy ten kopec připadal podstatně mírnější, vlastně i placatý. Asi jsme ho nedobývali z ostré jižní stěny. "Když stojí pes na zadních, je to, jako když člověci chodí po rukou," vysvětluje nějaké dítě mamince a já o tom přemýšlím skoro tak důkladně, jako potom o tom Bohovi.

Pryč od vos a chytrých dětí. U Labe v obci Lounky ochutnávám údajně pštrosí guláš a asi mi to jako využití tohohle zvířete přijde adekvátní. V cestě do Děčína stojí České středohoří. Slunce na konci léta má pořád dost elánu, na rozdíl ode mě. Často zastavuji a vymýšlím si výmluvy. Zrovna teď musím utáhnout nášlapy. Zrovna teď musím zavolat Frantovi.

Poslední v cestě je Buková hora. Z jejího vrcholu arogantně ční vysílač a celou dobu na mě čumí, jak se lopotím. Škrábu se na ni snad hodinu, chvílemi jdu i po rukou, jenže jak se znám, budu si ji pamatovat placatou a rád se na ni zase vrátím. Následuje parádní sjezd k Labi a taková asfaltová cyklostezka úplně po rovině nakonec není tak špatná. Do Děčína přijíždím chvilku před pátou - přesně tak, abych stihl cykloservis a pak Carla Mariu von Webera.

Brašny na mě počkaly. Chtěl jsem se personálu za úschovu svých věcí odvděčit aspoň tím, že si u nich něco koupím. Jenže nejde EET. Beru nakonec aspoň pár ponožek, protože se shodneme, že zrovna dneska se na ně EET nevztahuje. Montuji brašny a jsou pořád stejně debilní, jako když jsem je tam nechal, pořád si stejně vlezle chtějí povídat s výpletem kola. Nicméně jsou moje. Ale půjdou do sklepa, odkud je snad někdo ukradne.

Na čtvrtou kolej se vlévá Ohře, čímž tahle mise končí. Zbývá zásuvka a větev. Kdyby byl Bůh jedním z nás a byl by co k čemu, udělal by to za mě.

text a fotky Řízek

ROZUM PROTI TOUZE (Mílení, díl III.)

Nelidské chrápání rezonovalo trámy i stěnami roubené chalupy. Extrovertní Pavel prostě vyprávěl dál i poté, co usnul. Rozhodně překračoval veškeré hlukové limity. Spát nebylo možné, snad leda v nějakém sarkofágu. Tonda na vedlejší posteli měl štěstí, že špatně slyší. Ve tři ráno to vzdávám, beru deku a roha. Na chvíli usnu ve společenské místnosti na stole. V kuchyňce jsme si nad ránem aspoň krásně popovídali s paní z Polska. "Herbata?" - "Ano, děkuji." Příčinu její nespavosti vzhledem k tenkým stěnám nebylo těžké odhadnout.

V šest už sedím na kole, sjíždím do Harrachova. Kvůli tomu, že se v noci v národním parku může chodit jen pěšky, řada závodníků spala právě zde. I Tomáš s meruňkovicí. Potkal jsem ho cestou k Mumlavským vodopádům a zaradoval jsem se, že to do krkonošských kopců potlačíme společně. Jenže Tomáše bolí achilovka, tak volí pomalejší tempo a já zase pokračuji jako asociál sám.

Není takové horko jako včera a po asfaltu podél Mumlavy se mi stoupá dobře a rychle. Na hřebenu na jedné moderní, přesto nevábně vypadající boudě ("Co máte k jídlu?" - "Tatranku nebo snídani za 150-,") dojíždím několik závodníků, které jsem dosud neviděl. Překvapení je oboustranné. "A ty ses tu vylíhl odkud?" ptá se jeden z nich. Odpovídám, že jsem spal ještě v Polsku, dvanáct kilometrů před Harrachovem, což kolegy lehce vyděsí. Už jsem pochopil, že dotaz "Kde jsi spal?" je kromě přirozeného začátku konverzace i nenápadný způsob, jak porovnávat své tempo s ostatními.

Z Krkonoš navštívíme Pec i Špindl. Zpravidla dlouze tlačíme a pak ty nabrané metry okamžitě ztratíme. Na konci jednoho hnusného sjezdu předjíždím dlouhovlasého Ondřeje, který se na ten závod tak těšil. Vede kolo s proraženou duší a stěžuje si, že mu přestala fungovat přehazovačka. Snažím se být pozitivní - je sice státní svátek, ale mám za to, že obchodníky ve Špindlu zajímá spíš kšeft než Hus, takže se mu snad dostane pomoci. Loučíme se, Ondřeje pak najdu až ve výsledkové listině. V Krkonoších to vzdá. Odhad mi nevyšel.

Mně naopak dnes technika slouží. Je to jeden z mála dnů, kdy jsem nic nerozbil. A den, kdy jsem nastoupal nejvíce metrů - přes čtyři kilometry. Největší porci z nich tvořil krpál na Výrovku. Měl jsem nahoře takový hlad, že jsem bez reptání v bufetu Na rozcestí zaplatil 234 korun za kyselo, plněné knedlíky a kofolu. Přisedla si ke mně paní s dcerou, třebaže jsem je upozornil na svou nedostatečnou hygienu a související odér. Nejenže zůstaly, navíc si nechaly vyprávět můj příběh. "Takže vy teď prožíváte takový kariérní restart?" ptala se dáma dikcí známou z oddělení lidských zdrojů a mně došlo, že je zase načase jet dál.

Po namáhavých Krkonoších jsme opět nakoukli do Polska a pak jsme poprvé zmokli. Přišlo mi to málo na to, abych z batohu lovil své speciální (těžké) cyklistické pončo. Ovšem při prohlídce zavazadel jsem si všiml chybějícího spreje proti medvědům. V jedné z vietnamských večerek jsem proto koupil obyčejný pepřák. Případného medvěda bych beztak zkoušel spíš ukecat, jako se mi to povedlo u organizátorů.
Chtěl jsem dnes dojet do Adršpachu a jsem tam. Dva obecní blbové se kvůli mně před hospodou začali dohadovat, kdo z nich byl dál na kole. Jeden z nich má psa podobné rasy jako Karla Šlechtová a dost často se ho ptá na názor. Pes mlčí. V souboji triumfuje jeho soupeř. Byl na kole až v Jaroměři - a to dvakrát.

V počínajícím lijáku hledám nocleh v Teplicích nad Metují. Znám tam hnusný kemp a hnusnou ubytovnu, oboje je plné. Ale podaří se mi uchytit v základní škole, kde přespávají cyklisté z jiného závodu. Přemluvím pořadatele, dokonce mi přinesou i večeři. Začínám si na medvěda věřit.

Po nejlepším noclehu následuje bezvadná snídaně, za cenu jednoho krkonošského kysela vykoupím polovinu pekárny a seženu v ní i několik zavíracích špendlíků na provizorní opravu brašny, jíž povolují švy. "Až pojedete příští rok, vrátíte mi je," loučí se prodavačka. Jen na bankomat jsem zapomněl, což se ukáže jako hrubý taktický omyl.

Celý den mi připadá jako kompenzace za Krkonoše. Jede se svižně vesměs po cyklostezkách, úletů je málo a dají se přežít. Polské Stolové hory si vychutnávám, zapomínám i na těžký batoh, který mi jinak trhá záda. Je to úplná pustina, jen tráva a občas šutr. Jak severská krimi. Míjíme se s Jardou. Jako jeden z mála zařazuje pravidelné kouřové pauzy. Já mám zase pauzy na defekty. Spravuji v pangejtu frekventované silnice na úpatí Orlických hor, metr ode mě jezdí auta stovkou. A asi jsem to nezvládl. Duše drží jen pár kilometrů, z pláště pak vyndám docela velký hřebík.

Tím jsem přišel o veškeré duše, ovšem ta větší ztráta ještě přijde. V prakticky nulové rychlosti nešikovně letím přes řídítka, které nekontrolovaně dopadají do kamení - navigací napřed. Dotykový displej je zničen. Přístroj sice funguje, jenže na rozdíl od mého mobilu jeho obrazovka vůbec nereaguje. Nelze zobrazit mapu. Z nenahraditelného navigátora se rázem stal spolujezdec spící na zadním sedadle. Spolujezdec na tužkové baterky. Černá skříňka.

Jedu dál a na trasu se ptám skoro vybitého rozsekaného mobilu. Jsem sám. Ty desítky lidí, které jsem potkával včera, se někam ztratily. Orlické hory jsou naštěstí poměrně přehledné, zpívám si, že Orlice zas šumí nad splavem a více méně sleduji červenou značku. Nakonec po dešti dojedu Jardu a (dalšího) Tondu. Ten je specifický tím, že jede zejména na pivo. Jarda mi půjčuje tisíc korun, protože zjišťujeme, že v Klášterci nad Orlicí opravdu bankomat není. A není ani nikde dál na trase.

V Českých Petrovicích, asi osmdesát kilometrů před půlkou Tisíce mil, je další neformální sešlost závodníků a jejich podporovatelů. Je na mně vidět, že potřebuji vzpruhu. Sním boršč a sekanou a nikdo po mně nechce peníze. A hned dva kolegové nabízejí, že mi na druhou polovinu závodu půjčí svou navigaci. Do té doby se pokusím držet s někým, kdo mě povede.

Pizzerie v Boříkovicích nás ukryje před deštěm. Jeden ze štamgastů nám nabízí na přespání garáž. Šestice závodníků nejprve jásá, ale nakonec zůstává jen kolega Miloš, zbylí ještě pokračují k Dolní Moravě a Jeseníkům. Spím ve chlívku opuštěného domu spolu s Martinem a Gábinou.

Ráno vedle sebe najdu igelitový pytlík s nápisem DIVOČÁK JÁTRA 2017 a nevím, jaké je to vlastně znamení. Každopádně necítím levou ruku, asi od brzdění. Zato cítím otlačená záda. V prvním kopci se přidávají nohy, které mi dosud byly nejoddanějším mecenášem - ve všem mě podporovaly. Teď se jim nechce jet. Nicméně jsou na tom někteří i hůř. Janko má dost a v kopci se válí v borůvčí. Cpe do sebe modré kuličky a snaží se mě přesvědčit, že je v pohodě.

V první chatě snídám polévku a borůvkový knedlík, obědvám totéž. Žádný efekt to nemá. Kolegové mi ujíždějí, naviguji sám a často chybuji. Na Travnou horu (nomen omen) omylem vyšplhám dvakrát a hrozně jí za to vynadám. Na vrcholu Smrku při tlačení v ostrém kamení rozpárám botu. Jasně, spravit ji eletrikářskými páskami a špendlíky by byla výzva pro Chucka Norrise nebo Jirku Babicu, ale můj morál klesá. Připadám si jako hrdinka Hunger Games, jen na mě není tak hezký pohled - pokaždé, když je chvilku klid, producenti na mě i na ni vymyslí nějaké další peklo, protože sledovanost klesá. A mě to improvizování už přestává bavit.

Konečně jsme na kótě 500 mil a já činím jedno ze svých nejdospělejších rozhodnutí. "Je to na tobě: touha, nebo rozum," píše mi táta a vystihl to. I když mi Martin s Milošem podávají své navigace a každý mě láme, ať šlapu dál, stejně jako oni končím v polovině. Tak jako Tomáš nebo Janko. A příští rok to zkusím znovu a lépe a až do konce.

------------
Druhý den už couráme se ženou po Praze. Dali jsme si u náplavky velkou snídani a míříme na výstavu Jana Zrzavého. Mezi obrazy ze setrvačnosti přemýšlím, jestli mají na záchodech pitnou vodu do bidonu a zda by mě kolemjdoucí návštěvníci nechali přespat u sebe v garáži.

PRVNÍ CASTING

Octli jsme se v jakémsi skanzenu osmdesátých let minulého století, ale aspoň tam bylo teplo. Vše bylo původní: váha na pultu, chlebíčky v chlaďáku, lahváče, zarámovaný (mladý) Karel Gott a nahotinky na stěnách, umakart, štamgasti. Všichni jmenovaní, živí i zarámovaní, měli dost divné účesy, a teď nemluvím nutně jen o vlasech.

Paní vedoucí nosila osazenstvu panáky (bylo cca 11 dopoledne); jeden ze štamgastů si u pultu zaujatě hrál s takovou tou fascinující dětskou hračkou - nevím, jestli si ji pamatujete, ovšem já jsem ji miloval: v jakémsi plastovém obouručním akvárku plavou barevné kroužky, úkolem hráče je stiskem tlačítka spustit proud, který ty kroužky rozhýbe. Ty se pak snášejí v ideálním případě do přihrádek pro ně určených. Takhle nějak si představuji odvykací kúru při chorobném gamblingu.

S Milanem jsme si v bufetu v Tisé koupili čaj a marokánku a koukali jsme na to dioráma, které se tu před námi odehrávalo a které jsme coby pražská, resp. vsetínská kavárna nemohli pobrat. Popravdě se nám hlavně vůbec nechtělo jít ven do zimy a větru, a ještě k tomu závodit.

O pár desítek metrů nad bufetem ležel malinký kemp a nad ním se tyčily strmé skály. Přihlásili jsme se na půlmaraton vedoucí skrz skalní město a čekali, co bude. Nejdřív přistoupil neznámý mladý muž a strkal nám letáky doporučující, abychom se přihlásili na casting modelů a modelek do Teplic. Pravděpodobně nás neviděl se před chvílí převlékat. Zdvořile jsme odmítli, ač poctěni, ale mladík trval na svém, že nám to musí dát a že my si to musíme vzít, protože je to od sponzora. Tak jsme si letáky zmuchlali do kapsy, přesně jak sponzor chtěl.

Jiného pána jsem se ptal, kdy přesně je start, on mile odvětil, že si to mám přečíst na druhé straně startovního čísla. To mě plynule přivedlo k myšlence, že za 470 korun za účast (nepočítaje v to marokánku v bufetu) toho tu vlastně moc není. Akorát nafukovací brána a malý stan pro organizátory. A ještě jsme mohli do skalního města, což stojí normálně 30 korun, třebaže sveřepá paní v pokladně nás chtěla zkasírovat ještě jednou. Aby bylo jasněji: já zatím nejsem modelka, nepotřebuju vyhřívanou šatnu, saunu ani čtyři druhy jídla včetně dvou veganských, jen je mi vždycky smutno, když mě někdo ojebává.

Startovní čísla se nám ovšem povedla, aspoň co se podobnosti s pražskou hromadnou dopravou týče. Moje 193ka vozí nudisty z Vršovic na Šeberák či maminky do porodnice v Krči, Milanova 196ka se zase řítí ze Smíchova až na Kloboučnickou. Oboje to jsou spolehlivé, ne půlmaratonské, ale rovnou maratonské linky, a to je dobré znamení.

Nejdříve vyběhli lidé se štěkajícími psy a pak se, zhruba o dvě minuty dříve, než bylo napsané na tom čísle, dostalo i na nás. Čekaly nás tři sedmikilometrové okruhy. Vyškrábali jsme se po zledovatělých schodech skrz otvory ve skalách až na vrchol, turisté z nás byli tak vyjevení, že ani nestíhali nadávat. Ze skal nás pořadatelé prostřednictvím fáborků poslali ostrým sešupem plným šutrů a kořenů někam úplně dolů k jakýmsi rybníčkům a pak zase, jak to tak bývá, zpátky na hřeben, po pěkných pěšinkách. A pak ještě dvakrát. Můj převládající pocit byl úžas nad tou nádhernou krajinou kontaminovaný pocitem neodvratnosti výronu kotníku, pádu břichem na ostrou skálu a podobných nehod. Rozhodně to byl silný zážitek po všech stránkách.

Ve druhém kole jsem běžel s budoucím vítězem kratšího závodu, přesněji řečeno ze všech sil jsem visel pět metrů za ním a on na mě řval, aby mě motivoval. Kupodivu to fungovalo. Bohužel kolegův závod skončil, tak jsem na poslední okruh zůstal sám a nebylo to ono. Bolelo mě koleno a vzpomínal jsem na marokánku, ne v dobrém. Všichni konkurenční závodníci však byli buď daleko přede mnou, nebo ještě na prohlídce ve skalách.

Na trati mi bylo těžko, ale v cíli na mě padla totální zima a ještě větší trudnomyslnost, když jsem zjistil, že jsem zase skončil čtvrtý, jako před týdnem. Za to samozřejmě pořadatelé nemohou, jako i za to, že Milana těsně před cílem někdo nevybíravě předběhl, a ten tak skončil 16. Ovšem kdyby v cíli bylo kde se ohřát nebo mi někdo usměvavý podával chutný horký vývar, byly by moje pocity méně smíšené.

V blízké vesnici jsme se pokusili se najíst. Vstup do restaurace byl dovedně zamaskovaný v jakémsi dvoře mezi kamiony a další technikou. Na dveřích bylo napsáno "Agrobar", což navozovalo dojem, že si dáme maximálně štamprli čerstvého mléka, nicméně vstoupili jsme a v útulné místnosti posedávaly desítky lidí. "Hledáte někoho?" zeptala se ostře servírka, což nás trochu vykolejilo. "Máme zavřeno. Tohle jsou golfisti. Jste golfisti?" pokračovala žena a my jsme na potupném odchodu ani nestačili předstírat, že jsme.

Napadlo mě to až příliš pozdě, až nad polívkou u pumpy. Měli jsme jí říct, že jsme modelky a jedeme na casting do Teplic. To by koukala!

text Řízek, foto Petr Švanda a archiv

ČTYŘI KOPCE

Vzal jsem ženu do náručí a snášel ji ze schodů v metru. Obvykle ostře protestuje proti tomu, abych ji a kocoura takhle násilně tahal, tentokrát se však téhle skoro romantické vsuvce vůbec nebránila, protože jí každý krok činil nesnáze a v jejích stehnech zůstávala velká kunratická bolest.

Tradiční závod je v našem podání happeningem, kdy se v domě švagrovy rodiny sejdou běžci, jejich podporovatelé a příslušné děti a zvířata. Atmosféra je chaoticky vánoční, místo dárků se však z igelitových tašek vybalují startovní čísla a čipy, na plotně se ohřívá kotel guláše a na budoucí vymrzlé hrdiny čeká vířivka. A možná přijde i kouzelník. Ale něco za něco.

Už dopoledne si závodní premiéru odbyl čtyřletý Miki. Na třísetmetrové trati zaváhal jen jednou, a to půl metru před cílem, kdy předčasně ukončil běh a začal pózovat fotografům. Nás čekala rozměklá štreka o desetinásobné délce. Ve 12:43:00 vybíhá Maruška a její rival Tomáš, o deset sekund později vyrazím i já. Švagr začíná zvolna, míjím jej už před prvním bahniskem ("To tady loni nebylo," lamentujeme oba), Maruščiny elegantní pohyby se zdají být přeci jen svižnější, tak snad jí to vydrží.

Je to vlastně hrozně rychlé a každý rok mě to překvapí. V prvním kopci se nemohu srovnat se studeným vzduchem, ale už je za mnou, jsem zpět u potoka a brodím. Druhý je legendární Hrádek, kde není hanbou využít ke stoupání i přední končetiny, pokud vám ovšem není líto manikúry. O šedesát metrů dál a o pětačtyřicet výše zmožené nohy vůbec nechápou, co po nich ještě chcete, zvlášť když jediná cesta dál vede nebezpečně uklouzaným svahem zpět k potoku, oproti vší logice.

Jsem odhodlán třetí kopec tentokrát vyběhnout celý. Odhodlání však mizí hned na úpatí, protože všichni kolem jdou a já podléhám davové psychóze. Na silnější paní kdosi huláká, zřejmě trenér, ať zrychlí. Když povzbuzování nezabírá, muž dámu začne do kopce strkat jako automobil s vybitou baterií. Je to přinejmenším nedůstojné.

Poslední kopec se nezlomí do padajícího happyendu jako ty předchozí, táhne se jak žvýkačka nebo jak smrad, než se úplně narovná. Tady teprve začíná bitva o sekundy, není už na co čekat. Na posledním kilometru, který je vesměs z kopce, se dá nahnat hrozně moc, pokud máte ještě vůli. Seznávám, že vůle bohužel chybí, dobíhám spíš samospádem a zapisuji 15:25, sice o fous rychleji než loni, jenže o dva fousy pomaleji než předloni. Budu si vyčítat ten poslední proflákaný kilometr, ale na výčitky je ještě rok čas.

Vrací se mi normální barva a po pěšině se mi vrací i růžová žena. Přes kořeny skáče jako laň nebo muflon z kunratického lesoparku a na švagra, se kterým se letos o nic skandálního nevsadila, bude v cíli čekat přes tři minuty. Stali se z nich závodníci, protože jsou sice nadšení tím extrémním prožitkem, ale zároveň oba lehce nespokojení s dosaženým časem. Spřádají plány, jak to Kunratické příští rok vrátí.

Sesbíráme zbylé kamarády a ještě než se kyslík vrátí do mozku (a na to prodejci sázejí), koupíme u stánku předražené podkolenky a podivné tričko. Z jednoho kunratického cirkusu se přesuneme do druhého, mezi naše oddané fanoušky. Víříme a bubláme, cpeme se skvělým gulášem, mluvíme překotně jeden přes druhého - užíváme si ten prchavý okamžik, kdy to ještě někoho zajímá -, do toho řvou různé děti, neuspořádaně pobíhají psi a pak, když už na ženu prosebně koukám, abychom šli už domů, se skutečně objeví i ten kouzelník. Tohle je čtvrtý, nejnáročnější kopec, na který se natrénovat nedá.

text Řízek, fotky Terka, Slížák

1. MILUJI TĚ 2. NENÁVIDÍM TĚ 3. NECHÁPU TĚ 4. CHCI TĚ

Pěšina se prudce zlomila mezi skály. Někde hluboko dole řičí diváci a cinkají zvonce. Korytem mezi metrovými balvany se prakticky kolmo spouští jezdci na horských kolech. Někteří odvážně a těm se tleská, jiní s respektem. Já s očima navrch helmy svírám klepající se řídítka, drtím brzdové páčky a soustředím se výhradně na to najít mezi kameny a kořeny měkčí místo pro nevyhnutelný pád. Ideálně vystlané mechem. Připadám si, jako kdyby mě nutili na kolečkových bruslích sjíždět černou sjezdovku. Nevím, proč jsem tady.

"Sudety miluješ a nenávidíš, vole," povzdechl si jeden ze závodníků po devadesáti kilometrech odporné dřiny střídané další odpornou dřinou. S Mňágou, která tyhle pocity určitě zná nejlépe a zpívá o nich zapomenutou písničku, dodávám, že Sudety taky nechápeš a chceš.

Chceš je tak moc, že se tři dny před jedním z nejtěžších maratonů u nás (oficiálně 113 km, 4 km převýšení) téměř odhodláš přihlásit. Zlomí tě kamarád Michal, který - ač sám nejede - ti pošle odkaz na nějaké internetové fórum. Kdosi tam na poslední chvíli prodává startovné, protože ho skolila "vyróza". Se slevou. Včetně trička. Včetně spolubydlícího.

V pátek ve 21:57 dojíždím do Teplic nad Metují, ve 21:59 nacházím kino, kde je kancelář závodu, a vyzvedávám startovní číslo. Mám ještě celých čtyřicet vteřin do předepsaného limitu, ale nenapadá mě, jak je účelně využít. Všichni jsou milí a snaží se mi mou situaci (Pražák, dezorientovaný, bezbranný) ulehčit. Paní přes trička mi celá nadšená vymění plandavé L za podstatně přiléhavější S. S jako Sudety. Jsem unavený. Jdu najít ubytovnu.

V pokoji jsou dvě postele, skříň a hodiny, co hrozně nahlas tikají. A cizí chlap s pestrobarevným, draze vypadajícím kolem. Jmenuje se Míra, mluví moravsky, váží 64 kilogramů a prodává kola. Pestrobarevná a draze vypadající. O skříň opřu své kolo, červené. Člověk Míra si ho dlouze znalecky prohlíží a závěrem konstatuje, že mám fakt dobrou pumpičku. Na důkaz přátelství bere do ruky šroubovák a šteluje mi přesmykač. Je to mnohem lepší, přestalo to rachtat, děkuji.

Vypráví o tom, jak závodí a jak prodává kola. Zásadní poznatek mi z toho vyšel ten, že jako pekař si může čas od času odnést domů nějaký ten rohlík, má podobné výsady i majitel cykloprodejny. Jen tyhle rohlíky jsou pestrobarevné. A karbonové. Nadšeně ukazuje různé vychytávky i speciální tretry a já váhám, jestli mu mám říct, že moje obyčejné tretry nedávno (ze msty, ne omylem) počůral kocour a že to nejde vyprat. Nakonec to zamlčím, on to ostatně v noci asi pocítí sám. Otevřené okno to fakt nezachrání.

V noci nemůžu spát, oficiálně proto, že hrozně hlasitě tikají ty hodiny. V pět ráno v ubytovně s papírovými stěnami vstávají první závodníci. Můj kolega se vyspal dobře. Líbí se mi, že svoje ambice neskrývá za fráze (neříká Jdu si to hlavně užít ani Rád bych hlavně dojel ve zdraví do cíle případně Jedu na pohodu), místo toho plánuje odjet domů pro jistotu až po vyhlášení vítězů, co kdyby. S podivně poťouchlým úsměvem mi přeje hodně štěstí. A vyráží z první řady mezi pravými závodníky.

Setkáme se kupodivu už po čtyřiceti kilometrech. Utečou jako voda, mají v začátečníkovi totiž vyvolat klamný dojem, že takové to bude už pořád. Kamarádské široké cesty, přehledné rychlé sjezdy a mávající dobří krajané u krajnice, kteří nám podávají iontové nápoje. Můj spolunocležník vypadá poněkud sklesle a uštvaně. Z jeho přerývaných vět vyrozumím, že nepřizpůsobil rychlost stavu jezdce, respektive ji přizpůsobil příliš dobrým jezdcům, a tak mu došlo. Chce to vzdát; snažím se ho přesvědčit, že je to unáhlené. Opět se loučíme, tentokrát mi klade na srdce, ať jsem opatrný. A je to dobrá rada, znovu děkuji.

O pět set metrů dál mi v prvním pořádném stoupání spadne řetěz a při jeho zběsilém nandavání si přiskřípnu mezi něj a ostré zuby tácu palec a chvíli to vypadá, že takhle budu muset pokračovat. Nakonec se z bolestivého sevření dokážu dostat, ale Sudety neodpouští, rázem se z dvoustého místa propadám o dobrých dvacet příček dolů. Pro profesionála by to byla asi rána, ale já jedu na pohodu a hlavně si to užít. Můj nový kamarád mě ještě jednou divoce předjede v technickém sjezdu, pak už se ale opravdu odebere předčasně do cíle. Chce si odpočinout, protože ho zítra zase někde úplně jinde čeká časovka na úplně jiném kole. V jiné papírové ubytovně s jiným podivným spolubydlícím. A jiné stupně vítězů.

Druhá třetina závodu je to nejdrsnější, co jsem kdy jel. Nechápu ji. Profil vypadá jako nějaký burzovní index v chatrné ekonomice ve smršti dobrých a špatných zpráv. Neexistuje rovina, neexistuje asfalt. Objevuje se nový typ povrchu - cesta dlážděná hrubými kameny. Seznamuji se s nimi a nejsou mi sympatické. Nahoru kloužou, dolů drncají. Lesy zvrásněné hlubokými kořeny. Propasti a strže. Nebe pravého bikera, očistec vyklepaného amatéra. A celé to trvá několik nekonečných hodin.

V poslední třetině nás přeci jen chvílemi nechají projet po silnici. Má ale osmnáctiprocentní sklon a kočičí hlavy. Z lidské hlavy je třeba dostat myšlenky na to, jak by v sedmdesátikilometrové rychlosti vypadal pád. Na každý pád už zbývají jen dvě občerstvovačky. Na jedné mají pudink, kafe a humor. "Máme tu speciální mazání na brzdy, aby vám to jelo rychleji," nabízí mi hoch. O pár kilometrů dál mi zase u potoka kolemjdoucí podávají pivo. Odmítnu ho i lávku opodál a brodím. Brodím blbě a peru boty. Kocouří odér z nich však nedostane nic a nikdo.

V cíli jsem zhruba 147., dvě hodiny za vítězem, přešťastný. Chci to vykřičet do světa, ale není tu vůbec signál. Zato je tu školní jídelna s jakousi čínou. Paní kuchařka mi docela naložila. A nejen ona.

text a foto Řízek

P. S. Bezvadná galerie plná pádů cizích lidí je tady.

PERU TAM VELKOU

"Bylo to super. Vážně! Bylo to super." Lukáš se jen směje. Slyší to už asi postopadesáté, protože mu to opakuju poslední dvě hodiny. Zrovna míříme ze Zadova zpátky do Prahy. Po Šumavském MTB Maratonu. Propozice Kola pro život hlásí 54 kilometrů, převýšení 1579 metrů.

Je sobota a já mám za sebou jeden ze svých nejlepších dosavadních zážitků na kole. Přitom ještě v úterý dopoledne by mě ani v nejmenším nenapadlo, že část víkendu strávím někde v okolí Zadova. Plánoval jsem celodenní vyjížďku na žiletce.

Začalo to úplně nevinně. Na messengeru vyskočila zpráva "Šumavský MTB Maraton? Mám auto a místo.".

Rozesměje mě to. Na kole sice jezdím poměrně hodně, ale od dubnového pádu, kdy jsem brousil asfalt a vykloubil si klíční kost, de facto jezdím jen silnici.

"Obávám se, že na to nemám techniku," říkám po pravdě s tím, že navíc v neděli musím do práce.

"Vždyť je to 54 km. To je jak Cukrák," ponouká Lukáš a připomíná náš nedávný švih, kdy jsem za ním skoro celých 60 kilometrů vlál jako kus hadru (a nebudu to rozhodně svádět jen na to, že má 29" kolo, zatímco já jezdím na 26" biku). Pronese ještě něco o tom, že dělám velkou chybu a tím končí. Žádné přemlouvání.

Přesto mu o pár minut později píšu, ať se mnou tedy počítá. Zastání ve stylu 'jasně, je to nerozum' se mi od nikoho nedostane. Místo toho slyším 'paráda, jdi do toho'. Lidi jsou prostě ze své podstaty škodolibí.

Zadov, sobota. Den D.

Lukáš s VIP číslem 222 startuje ve třetí vlně, já - na příštích pár hodin číslo 564 - z té úplně poslední, kde už pořadatelům ani nestálo za to stavět koridor. V 11:30 zazní výkřik START, ale já ještě dobré tři minuty čekám, než můžeme do pedálů pohnout i my, co jsme na konci hroznu zhruba 600 jezdců.

Tak vypadá svět z posledního koridoru.

Začíná se zostra - 2,5kilometrové stoupání s převýšením dobrých 170 metrů. Jede mi to. Jede mi to dobře. Kilometry na silnici jdou znát, takže se nekrotím, jak bych měl. Předjíždím pár desítek lidí, kteří se serpentinami vlečou. Až později pochopím, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Těch příštích 54 kilometrů není úplná procházka růžovým sadem.

Každý sjezd je vykoupen kopcem a mně probleskne hlavou moje velkohubá hláška "profil vypadá na první pohled srandovně". Skoro 1600 nastoupaných metrů v terénu je ale sakra rozdíl oproti asfaltu. Ujeté kilometry přibývají pomaleji, než jsem si původně myslel. Je vedro a plán 'za tři hodiny bych to mohl dát' měním na 'hlavně dojet'.

To, co na ostatní najedu ve stoupání, ztrácím ve sjezdech. Inu, nulová technika. Fascinuje mě nadšení lidí, kteří jsou po trase. V jednom z nejhorších stoupání - ve Vimperku - poskakují na zídce dva malí kluci a na každého křičí "Jsi nejlepší!". Neuvěřitelný doping (jenž o pár desítek metrů dál odbourá paní, která nás posílá do dalšího kopce). Nebere to konce a pořád zbývá skoro dvacet kilometrů.

Po druhé občerstvovačce - někde kolem 38. kilometru - se dávám do řeči s neuvěřitelným chlapíkem. Je mu jednašedesát a strávíme spolu notnou část zbytku cesty. "Ještě sedm kiláků," hlásím. "Já mám 51," oponuje. Nechám se jím strhnout a jsme přeci jen v horách, takže GPS nemusí být úplně přesná. Loučíme se na poslední občerstvovačce - pět kilometrů před cílem (jo, GPS nekecala). Už jen kousek. Nohy pekelně bolí. Když jim chci ulevit a na chvíli šlapat vestoje, přihlásí se o slovo křeč. Ale už jsem tak blízko...

Míjím ceduli 'Cíl 1 km'. Tělo zaleje blažený pocit, že jsem to zvládl. Přede mnou je poslední sjezd - po asfaltu - a také dva cyklisté. Ty dám! 'Peru tam velkou' (nejtěžší převod), zalehnu na řídítka a šlapu o sto šest, ale pořád to nejede tak, jak bych si představoval. Předjíždím je, ale jde o dva výletníky.

Další cedule. 'Asi posledních 500 metrů,' říkám si. Prdlajs. Ostrá odbočka do lesa. Jasně, bylo by moc snadné jen tak vřítit se do finiše. Už sotva točím nohama, ale zbývají jen dvě zatáčky a cílová rovinka. Projíždím ji s úsměvem na rtech.

Zastavuju hodinky. Ukazují 4:01:14, vzdálenost 54,7 km a nastoupaných 1847 metrů. Sakra, nedal jsem to pod čtyři hodiny, jak jsem si přál zhruba posledních patnáct kilometrů. Oficiální časomíra je ještě neúprosnější - 4:08:59, ztráta na vítěze brutálních 2:13:30. Absolutně 499. místo, 136. v mé věkové kategorii.

Lukáš už vysedává v cíli. Vymydlený a převlečený. Není se čemu divit, přijel skoro hodinu a půl přede mnou.

Pár závodů jsem v minulosti viděl a nikdy jsem nechápal, jak se mohou amatéři po tom masakru na trati smát, když dojíždějí do cíle. Do dneška. A usmívám se ještě teď, skoro sedm hodin od doby, co jsem tím cílem poprvé v životě projel já sám. Zítra možná umřu únavou, ale dneska to bylo super!

text Michal, foto Michal a Ř.

ZÁVIST AŽ NA KOST

Pája je kamarád do deště. Samozřejmě bychom spolu mohli jít běhat i jindy, než když je 95procentní pravděpodobnost srážek, anebo to prostě jednou zrušit, ale už se stalo, jsme tu na parkovišti u zbraslavské minizoo, nad námi černá mračna a před námi nedělní výběh.

Pavlovy hodinky nás povedou po trase Trailové Závisti - závodu, který jeho duchovní otcové protáhli přes veškeré okolní kopce. Nejdříve nás čeká ostrý výšlap na hradiště Závist. Kameny, kořeny i vzduch jsou ještě vlhké po ranním lijáku; nikde ani noha, kromě osamělého výletníka v prestižkách a džínách. Ze Závisti cesta škodolibě vede znovu dolů do údolí. Ve stručnosti probereme novinky v rodinách, nejsou-li, tak politickou a socioekonomickou situaci, jenže už jsme v Károvském údolí, což znamená, že zase poběžíme do kopce a do kopce se nemluví.

No, poběžíme... Ono to vlastně moc nejde. Z Jarova si to vykračujeme k Zálepům a pak, místo toho, abychom si ty vydřené nadmořské metry nějak vychutnali, serpentinami po svahu plném kluzkých šutrů spadneme znovu do Jarova, jen o kousek dál. Začíná mrholit. Odkláníme se od trasy závodu a místo do Zvole stoupáme rovnou k Zálepům. Déšť výrazně zhoustl. Zarostlou cestu po kamenitém srázu přehradil padlý strom, který ještě strhl dráty. Opatrně přelézáme a hustý déšť se mění v bouřku. V lese je střídavě tma a mlha.

Noříme se z lesa a běžíme skrz vesnici. Jsme mokří až na kost. Pája vtipkuje o dvou mladých mužích zasažených bleskem anebo uškvařených při překonávání padlého stromu omotaného drátem. Radostně mu sekunduji a vymýšlím k tomu klikací webové titulky.

Pavlova technologická vybavenost mě pokaždé fascinuje. Z kapsy tentokrát vytahuje nepromokavý telefon a začne nás uprostřed lesa a běhu natáčet. Nahrávka má všechno to, co podobné počiny činí tolik atraktivními - roztřesený neostrý obraz divoce střídající záběry na zmoklé postavy a jejich zšeřelé okolí -, a proto ji nikdo nikdy nespatří.

Ztrácíme cestu, ale už zbývá jen seběhnout k potůčku a proti jeho proudu vyšplhat do Lhoty. Je to nejhezčí část trasy, opravdový periferní trail. Potůček díky dešti nabral na síle, je zábavné ho dvacetkrát brodit a nezdržovat se irelevantní obavou o mokré boty. Místy se dokonce objevily jakési náznaky vodopádů. Na kopci fotíme selfie, já to zase nějak nepochopil a koukám zcela jinam a blbě. Mezi posledními kapkami dobíháme přes Lhotu zpět na Zbraslav. A když se na parkovišti loučíme, je samozřejmě po dešti.

text Řízek, foto Pája a Ř.

NA BEDNĚ

Třináct kilo polohrubé mouky mouky rozsypané po lesích na východ u Prahy působí jako akce radikálních bojovníků proti lepku. Třináct kilo mouky však rozsypal po lese pan Bohumil, organizátor premiérového ročníku závodu Loutrail. Aby běžci nebloudili. Krátce předtím ještě na běžeckém webu zveřejnil pozvánku, již objevila má manželka. Věděla, že se na neznámý terénní půlmaraton chytím, takže mě ani nebude moc mrzet, že mi ve stejný den důrazně nedoporučila jet na Valašsko na Drásala.

Tak jsem se v sobotu před polednem na začátku léta octl v jakýchsi Louňovicích. Pan Bohumil pro premiérový ročník vybral jeden z nejteplejších letošních dnů. I proto u fotbalového hřiště Slavie Louňovice vládla ospalá atmosféra, z tlampačů zpíval Michal Tučný a organizační tým se schovával pod slunečníkem. Vyfasoval jsem startovní balíček - sušenku, plzeň a číslo 4. Trochu mě zneklidnilo, že jsem ze sportovců jediný.

Nakonec však dorazilo dalších 23 závodníků a závodnic. Pídili jsme se po mapě trasy, ale žádná nebyla. Pán jen popsal trasu stylem - po šipkách doleva, doprava, silnice, kopec, občerstvovačka, kopec. Po dvaceti vteřinách jsem se ztratil a přestal poslouchat; budu muset věřit moučným šipkám.

Po startovním výstřelu jsme se velmi svižně vydali do lesa, kde měl být chládek. Jenže slunce bylo přímo nad námi. Jednatřicet stupňů a skoro bezvětří. Pár lidí z čela mi po kilometru zmizelo z dohledu, pomalejší polovině jsem naopak utekl. Ale už na šestém kilometru jsem v kopci zjistil, že toho mám dost a místo běhu jdu.

Dohání mě prozíravější člověk, nese si s sebou pití. Dává mi loknout ionťáku. Martin má po noční směně a před závodem vůbec nespal. Diví se, co to mám na kotníku. Že by závaží? Chci mu říct, že v noze nemám vazy, že po mnoha zbytečných operacích jsem si řekl, že už do sebe řezat nenechám, a místo toho sehnal skvělou ortézu, kterou mi doporučili orientační běžci a kterou mi pak kamarád Franta opravil. Zmůžu se jen na konstatování: "To je věc... na kotník." Jako vysvětlení to stačí.

Martin nasazuje strojové tempo, kterým z vesnice Zvánovice ve výhni zdoláváme nesmyslný táhlý kopec. Sám bych to jinak vyšel, on taky. Takhle jsme si pomohli a dohnali jsme celou dvanáctinu startovního pole, tedy dva běžce.

Při sbíhání zpět do Zvánovic mě můj parťák opouští, noční směna asi udělala své. Mě síly opouštějí o kilometr dál a dvanáctina startovního pole mi zase uteče. Na občerstvovací stanici v polovině závodu sundavám nátělník, protože svou funkci, ať už má být jakákoli, rozhodně neplní. Praha-východ se tak může aspoň pokochat mou novinářskou postavou. Vydržel bych se občerstvovat až do večera.
Dumám, o kolik horší by bývalo bylo na Drásalovi šlapat 115 kilometrů na horském kole přes Hostýnské vrchy. O moc ne. Následují nicméně celkem příjemné dva kilometry údolím podél potoka snad i ve stínu, načež mě moučná šipka pošle nepochopitelně přímo proti kopci, kolmo na vrstevnice. Přecházím do režimu procházka, abych odvrátil kolaps.

Posledních pět kilometrů je totožných s prvními. Jen jsou tak dvojnásobně delší. Střídavě koukám na hodinky a otáčím se, zda už mě ta růžová paní konečně předběhne. To se stane asi tři kilometry před cílem a je zjevné, že tentokrát svůj souboj s opačným pohlavím projedu. Útok padesátiletého vytrvalce se mi ale podaří odrazit, a tak v čase 1:55, skoro půl hodiny za vítězem dobíhám do moučného cíle.

Je mi blbě a chci domů, ale rozhodnu se být týmový a počkám si na vyhlášení vítězů. Vyhrál člověk, který vypadal spíš jako doprovod než jako závodník. Jeho čas je fascinující. K mému úžasu ovšem dostávám lahev vína za třetí místo ve své kategorii, mladých mužů bylo holt málo - ale pár jich opravdu skončilo i za mnou.

Kromě prošvihnutého Drásala mě tak může mrzet jen to trestuhodné mrhání moukou. Ze třinácti kil by se dalo upéct daleko víc než 24 běžců.

text Řízek, foto tapisek

NADŠENÍ A ODHODLÁNÍ

Za tu dobu, co se se ženou známe, jsme se relativně sblížili - a tak nějak se navzájem chápeme. Nerozumím vlastně jen jedné věci, a tou je její vztah k cyklistice. Němec by to možná označil jako Hassliebe, což čeština neumí, protože nenávistoláska zní divně. V Maruščině podání se během vyjížděk střídají návaly obojího s faktickou převahou těch negativních emocí. Navzdory tomu cyklistické výlety sama vyhledává a organizuje. Patrně proto, že ví, že mě to na bicyklu baví.

"Mohli bychom jet o víkendu k našim na kole, co myslíš?" navrhuje žena. "Vždyť nemáš kolo," odvětím vcelku logicky a začínám se bát. Žena se nevzdává: stroj si půjčíme od jejích rodičů a nepojedeme k nim, nýbrž od nich.

Tak tedy jedeme. Na chatě se skutečně nachází tchynino trekkingové kolo vhodného hobitího rozměru. Nafukuji ho na mnoho atmosfér, doufaje v příjemnou atmosféru vyjížďky. Naplánuji nenáročný čtyřicetikilometrový výlet takřka výhradně po cyklostezkách. Ona vypadá nejen barevně sladěně, ale i odhodlaně a nadšeně. A já chci, aby jí to vydrželo. Což se ještě nikdy nepovedlo. (Na Nových mlýnech zahazovala bicykl z hráze, což vhledem k jeho hmotnosti bylo pozoruhodné).

A tak šlapeme podél Sázavy a je to krásné. První zádrhel nastává po sedmi kilometrech pod hradem Zbořeným Kostelcem. Zatímco běžní lidé pokračují rovně podél řeky anebo po mírně stoupající asfaltce, povídají si a těší se z víkendu, volím příkré stoupání po červené značce, abychom se silnici vyhnuli. Dojde k prvním neshodám a coby otrokář nutící nebohou ženu do absurdních činností se, jak posléze zjišťuji, stávám hvězdou sociálních sítí, třebaže její hobití kolo místy nesu. Na fotce to samozřejmě vypadá hůř než v reálu.

Potkáváme starší pár v opačném směru. Elastický pestrobarevný pán v úniku, daleko v gruppettu statečná elegantní paní, která na nás zdálky rozesmátá volá, že už jen kousek a bude normální cesta. Ženu to nepovzbudí, ba naopak. "Vidíš, takhle jednou dopadneme," povzdechne si.

Jedeme nádherným posázavským hvozdem po šotolinové cestě. V milém stínu si hrají veverky se štěbetajícími ptáčky, vzduch voní létem. Má to jen jednu malou nevýhodu - jedeme sice mírně, ale zato prakticky neustále do kopce. Tuším, že to může být problém. Ano, žena ztrácí nadšení, odhodlání, řeč i náladu. Zatím ale nezahazuje kolo z hráze.

V Kamenném Přívoze to může zachránit jen dobrý oběd. Jenže zjišťujeme, že socialisticky vyhlížející, ale skvělou vodáckou hospodu U Vemenáče už neřídí náš známý, nýbrž vekslák a dva traktoristi a oběd podle toho vypadá i chutná. Zpátky jedeme nejkratší cestou po silnici, pomalu a mlčky. U pumpy raději kupuju zmrzlinu. A už je zase dobře.

Nebudeme se k tomuto tématu radši vracet. Jenže za pár dní Marušce otrne a začne plánovat. Jak už se těší, jak budeme v létě drandit na kolech po Moravě. Jak bychom třeba mohli někdy zopakovat cyklistiku v Jizerkách. Přitom už v té chvíli ví, že ji to bude bolet a že bude nadávat, případně mlčet.

Příště ale plánuji já. Vyrazíme proto nakupovat kabelky, pak půjdeme do solárka a necháme si udělat nehty.

text Řízek, foto Ř. a Maruška

LÁSKA PROCHÁZÍ KOLEM

Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše – tak zní titul jednoho z bestsellerů minulého století. Po několika společných dovolených s autorem těchto stránek musím dát názvu té vztahové beletrie za pravdu. A jestli se vztah na něčem opravdu láme, je to ten nejprostší lidský vynález – kolo.

Svého muže miluju – i přes jeho děravé ponožky, bordel ve skříni, chronické běhání a neuznávání mě jako majoritního akcionáře projektu Kocour Pepan. To všechno jsou malichernosti, ke kterým se zdánlivě přidává i náš odlišný názor na cyklistiku. Jenže jsem záhy zjistila, že kolo není tak banální věc, nýbrž jedna z cest do srdce vašeho vyvoleného. Jenže musíte vydržet a to se mně nedaří.

První společný cyklistický výlet si pamatuju matně, neboť negativní zážitky se snažím vytěsňovat. Bylo to v rakouském Zell am See – 40 km mě zmohlo natolik, že druhý den jsem strávila s knihou u jezera. Pak si pamatuju Telč – opět 40 kilometrů ihned po příjezdu, v noci svalová horečka zaháněná opět knihou a ibalginem a následný rozdýchávací pěší výlet, který se protáhl na hezkých 20 kilometrů.

Letošní rok jsem opět (ne)prozíravě šáhla po kolu a vyrazili jsme s kamarády na Moravu, kde došlo ke spiknutí kamarádky z dětství s mým manželem a vzešlo z toho 77 kilometrů. Od 55. jsem střídavě mlčela, brečela a odhazovala kolo zničená zradou nejbližších.

Čerstvým zážitkem je pak nedávný prodloužený víkend v Jizerkách. Odhodlaná strávit ho na manželově oblíbeném dopravním prostředku jsem si řekla, že tentokrát mě nic neporazí, nebudu křičet, brečet, nadávat. Budu šlapat a budu strašně free, aby si řekl, jak fajn má ženu babochlapici. Zabiju tu městskou holku v sobě a najdeme další společné hobby! Ale to by to nemohly být hory.

Ale viděli jsme třeba i Protrženou
přehradu!

Po 38 kilometrech a 30 stupních mě zlomil kopec číslo 1 258 (nebo tak nějak) a naše konverzace se zvrtla v onen starý známý dialog. „Kolik ještě kiláků?“ ptá se ona. „Tak 10 maximálně,“ odpovídá on a kontroluje své hypermoderní sportovní hodinky. „Támhle je zas nějakej zkurvenej kopec?!“ táže se nevěřícně ona a přestává se ovládat. „Prosím tě, vždyť je to jen taková vlnka,“ posměšně říká on, mezitímco přemýšlí, že si půjde ještě večer zaběhat. „Jak je sakra možný, že zase jedeme do kopce?“ křičí už ona. „Hele jsme v 900 metrech a potřebujeme se dostat na Jizerku, která je v 870 metrech,“ vypráví vůdce smečky. „To přece není logický, to bysme měli jet snad z kopce, ne?“ vybičuje zbytky mozkových buněk k výkonu blondýna. „Jenže musíme se dostat nejdřív nahoru na vrstevnici, abychom pak mohli klesnout, ne?“ utře ji muž.

A tak už další kopce nejedu a demonstrativně tlačím kolo a musím přiznat, že babochlapice ve mně zase prohrála. Tak snad se ten přerod z městské holky podaří příště.

text Maruška, foto Řízek

O POSVÍCENÍ

 

Někdy se běží lépe, někdy hůře. Po posvícení spíš hůře. Posvícení dle Ottova naučného slovníku znamená podzimní slavnost na památku posvěcení chrámu. V turisťáku to spíše známe z již klasického výroku Péti Forejta, jenž říkával, že není každý den posvícení a že po něm bývá většinou srač...

Něco na tom musí být a to nejen proto, že to říká Péťa Forejt, ale i například z osobní zkušenosti, a to nejen mé.

Zatiší s dítětem a přilbou.

Stalo se dne 28. 9. 2014, že jsme vyrazili na závody v přespolním běhu, pořádané sokoly z Unhoště. Závody probíhaly nejen v Unhošti, ale i v přilehlém okolí. Na startu Běhu Neumannovou stezkou jsme se sešli asi s dalšími sty závodníky, jež stejně jako my (já, Lukáš, Milda a Pája) chtěli co nejrychleji zdolat trať v délce oficiálně 9,6 km.

Před závodem ty vypadalo na velkou výzvu mezi Lukášem a Mildou. Lehce se špičkovali, promýšleli taktiku na tepy a časy a jednotlivé kilometry a hlavně řešili, kdo z nich bude lepší a jestlipak se o něco nevsadí. Lukáš poněkud vyměkl a nakonec se nevsadil. Což si v cíli následně vyčítal.

Bez práce nejsou koláče.

Trať závodu byla hezká. Pomáhalo také to, že jsme měli fanouškovskou základnu (přijela se podívat Maruška v roli fanynky a fotografky a na chvilku se objevila i dívka známá z nedávné svatby jako Růžovka). No ale především nás nadchla ta první polovina, lesní část závodu, již lemovaly hezké cesty podél potoka.

Tento stále klesající úsek mi dal zapomenout na krpál, jenž nás čekal na pátém až sedmém kilometru. Asi to zabralo, protože mé časy na pátém, šestém a sedmém kilometru nebyly vůbec špatné. Rád bych vám vyprávěl, jak jsme celý závod běželi bok po boku s Mildou, Lukášem a Pájou, ale realita byla taková, že Lukáš protnul pomyslnou cílovou pásku čtyři minuty přede mnou, Milda jeden a půl minuty také přede mnou a Pája dorazil tři minuty po mně.

Dejchej!

Závod byl vydařený, ale opět ověřil klasikovo rčení o posvícení, po němž následují zažívací problémy. Platilo to při závodě určitě pro Mildu, namlsaného druhým místem z prestižního mítinku v Třebotově, a pro mě s Lukášem hned o den později. Tehdy jsme zaběhli náš tréninkový vyšehradský okruh kolem sídla Žita 44 skorem v nejhorším čase, co to běháme, a navíc jsme pak oba onemocněli nepříjemnou rýmičkou.

Sportu zdar běhání a fotbalu zvláště.

Made by Vašek

text Vašek, fotky Maruška

KYSLIČNÍK NE!

Uvelebte se v sedlech, navlékněte si přiléhavé dresy křiklavých barev, připněte si helmy a dobře se dívejte. Televizní studio Štěně vám přináší exkluzivní záběry z naší - pravda, skoro rok staré – cyklistické dovolené na Rychlebských stezkách sestříhané do bezmála osmiminutového vzrušujícího dokumentu podkresleného akční a velmi tvrdou hudbou, jaká ostatně byla i tato akce.

Snímek je, jak je teď trendem, natáčen malou kamerou připnutou na nějakou vystouplou část jezdce, nejčastěji hlavu. Takže je všechno velmi autentické. Kamera třeba několikrát zamíří i pod vodní hladinu a bude třeba levitovat i nad smaženým řízkem Ondráš a pivy na zahrádce.

Průběh našeho výletu do obce Vápenná (v dokumentu označena krycím jménem Vápená) už dostatečně popsal Petr (na záběrech označen jako Pert), ovšem slova si můžete strčit někam, když máte takové skvělé záběry. Spatříte třeba čísi pád (mohl to být kdokoli, ale vzhledem k četnosti tohoto jevu nejspíš já), nesčetné množství přejezdů kamenů, zatáček, křivolakých lávek a podobných adrenalinových zákoutí.


Uvidíte ovšem taky Jeseníky, grilování jak od Pohlreicha anebo Babici, koupání v zatopeném lomu oživené našimi krásnými dívkami, labužníka s kremrolí (ve filmu nazvanou rakvička) a na závěr útěk zbabělého zkrvaveného cyklisty před kysličníkovou desinfekcí.

Proč o tom píšu a proč až teď, to vysvětlím záhy. Včera jsme po dojezdu z tradiční čtvrteční vyjížďky na Cukrák seděli u piva a někdo se o tomto vydařeném podniku zmínil. Následovala nějaká ošklivá Jirkova narážka na mě, že si to video syslím doma a že jsem ho nikde nezveřejnil.

Narážka ošklivá, ale stoprocentně pravdivá. Jako typická slibotechna jsem v polovině dubna, kdy Jirka ve svém domácím studiu patrně celé veledílo dokončil, nadšeně souhlasil s tím, že to sem někam brzo dám. Ale skutek utek, a film se tak mezitím stal trezorovým.

Zároveň může posloužit jako dobrý doklad toho, jak jsme se (ne)změnili. Petr třeba vypadal včera furt stejně a Jirka měl zase ty stejný blbý kecy. Zato nám s Maruškou ukradli mezitím kola, takže se stříbrným omláceným speciálem GT už padá někdo jiný a dobře mu tak, já teď padám na červeném velocipédu RB. A kysličníku se bojím pořád stejně.

text Řízek, video Jirka Štěně

SUPERFLOW

Rozhodně nepatřím mezi veliké příznivce extrémních sportů, mezi které sjezdy na horském kole určitě patří, přesto jsem se vydal s partou kamarádů začátkem srpna okusit realitu Rychlebských stezek.

Kamarádi a kamarádky u stolu

Jen těžko byste u nás hledali vzdálenější místo na výlet, než jsou Rychlebské hory. Pro méně zdatné v zeměpisu – nacházejí se někde mezi hranicemi s Polskem na severozápadě a Jeseníkama na jihovýchodě. Je to kraj vcelku malebný, plný menších či větších kopců, mezi kterými se podél cest vinou horské vesnice dlouhé jak Lovosice. Náš cíl byla obec Vápenná.

Pokud vás nezajímá příroda, zříceniny a historie Rychlebek, ale jen tupé sjíždění kopců na kole nebo po držce, pak je to pro vás ta pravá adresa, což platilo i v našem případě. Bydleli jsme přímo pod hřebenem, jehož svahy byly protkané sítí důmyslně postavených stezek.

Přátelé a kamarádi v Lesním bufetu

Jako správný bajkeři jsme se hned po příjezdu a prvním pivu vydali na průzkum terénu. S Jirkou, Jimim a Milanem jsme dorazili dřív, taže jsme měli spoustu času na první trail. Hned na začátku jsme narazili na problém. Každý úžasně dlouhý sjezd musí být vykoupen stejně úžasně dlouhým výjezdem. To byl prostě fakt, s tím nic nenaděláš. Zvyknout se dá na ledacos, ale na takovej kopec rozhodně ne. Tak jsme se s tím aspoň smířili…

Zdejší traily mají sofistikované názvy jako například Mramorový, Biskupský, Prokletý či Superflow. Dokonce jsou odstupňovaný podle barev stejně jako sjezdovky, takže si tu každý najde obtížnost, která mu vyhovuje.

Spuávnej bajkeu má rozbitej nos.

Pokud byste čekali šílený sjezdy s dvacetimetrovými skoky, tak jste na omylu. Na většině tratí se nedá jet rychleji než 30 kilometrů v hodině a veškerá technická náročnost spočívá v překonávání velikých balvanů, kořenů, lávek a klopených zatáček. To mi docela vyhovovalo, protože se nerad pouštím do neřízených letů ve vysoký rychlosti.

Petr umí skvěle virtuálně tancovat

Milan patří nejspíš ke sjezdařům, protože prohlašoval, že ho to tam sere a že pojede zejtra s holkama navejlet. Asi ho to natolik nebavilo, že cestou kolo místy vedl, takže jsme na něj občas čekali. Ale druhý den jako mávnutím proutku se jeho nálada zlepšila a tratě se mu snad i zalíbily. Jirka měl pro změnu problémy s pícháním, v průměru si užil dvakrát denně. Ze začátku to byla docela sranda, ale časem nás přestávky na výměnu mnohonásobně perforované duše taky omrzely.

Než se nám rozbila FIFA, trávili jsme
večery zápasy typu Teplice - Baník.

Řízek chtěl asi Jirku v něčem trumfnout, ale vybral si celkem nešťastnou disciplínu – nejvíce pádů za den. Pro zahřátí začal jednoduchým přeletem řidítek s naražením palců. Stejný den přidal přelet ve vyšší rychlosti s odřením nosu, kolene a lokte. Poslední den korunoval dvěma pády (opět přes řidítka) v rozmezí asi dvaceti metrů. Nevím, jestli ho to bavilo, nebo to dělal z hecu, ale hlavní je, že se mu nic vážnýho nestalo.

Burgerů bylo až moc, ale povedly se

Aby to nevypadalo, že jsme si akorát rozbíjeli hubu, tak věřte, že většina trailů byla super, hlavně Velryba a Superflow. První jmenovaný se řadí mezi černé, ale zblízka tak hrozivý není. Jde hlavně o přejíždění oblých balvanů (asi velryb) s několika lávkami. Celé to zabere do deseti minut. Superflow je naopak dlouhý plynulý sjezd s množstvím klopenek, hupů, ale hlavně s rovným povrchem, což člověk po čtyřech dnech drandění ocení.

Koupačka v lomu

Jak Jirka inzeroval pro případné zájemce, že to nebude jen o kolech, bylo tomu tak. Holky se věnovaly kulturně poznávací činnosti a relaxaci. Společně jsme si každý odpoledne skočili do bezva lomu na koupačku a večer na nás čekalo pivo, Okresní přebor a Trackmania. Jo a jednou taky samodomo burgery, ale o tom snad někdy příště.

text Petr Slipouš, fotky Jirka Štěně