OSLAVÝLET

Bylo nás přesně pět a půl, neboť Péťa byl zaevidován pouze jako polovina, jelikož byl jako účastník nedělního výletu nejistý: v sobotu večer měl rodinnou sešlost, která se občas protáhne. Schrödingerův Péťa.

Kluci popadli batohy a plechovky a opustili vyhřáté BMW zaparkované na plácku před zbraslavským nádražím, od Prahy se s dieslovým bubláním blížil vlak a z okénka na nás mával Vašek. No, mával... Spíš gestikuloval. Péťa doma dospával, takže nás nakonec bylo přesně pět. Pět fotrů! Záměrně nebudu říkat "jenom", vždyť pět je dobré číslo - pět bylo Rychlých šípů, hrdinů z Rychlé roty i knižní série Správná pětka. Ale třeba šest by bylo taky bývalo fajn.

A proč jsme vlastně vyrazili: touhle dobou, když jsme ještě bývali populární a před zenitem, jsme s Jirkou slavívali společně narozeniny. Kromě toho Vašek tradičně pořádal svoje Vánoční posezení (spíš posezení než vánoční). S číhajícím covidem je veškeré slavení takové pitomé, a tak jsme si vymysleli společný výlet kolem Sázavy, na úplně čerstvém vzduchu zhruba v místech, kudy jednou povede dálnice D3. 

Byl jsem tím (Maruščiným) nápadem zcela nadšen, načež jsem byl malinko kyselý z toho, že mé nadšení nesdílí vůbec nikdo, neboť mi na mou pozvánku odpověděl v podstatě jen systém hlásící čísi plnou schránku (a pak jsem si řekl, že je mi to vlastně fuk, ostatně pět je dobré číslo). Nakonec jsem sám musel start o hodinu odložit a skoro nestihl, protože jsem ještě ráno vezl tchyni na test. 

Ale jsme tu a poloprázdný vlak se plazí nad řekou a pak je čas vystupovat a na peroně vytáhne Václav z batohu (pro sebe) bagetu a dvě bohemky. Nejdříve to moc nechápu, protože mi to na zahřátí nepřijde jako úplně vhodná tekutina, ale on je to vlastně dárek pro nás, když máme (plus minus) ty narozeniny. Svačíme sekt a bagety, už jsme ušli nula metrů. Našel jsem na skále tenisák, co kdyby se hodil – strčím ho do batohu a úplně ve stejné pozici jej i donesu domů.

A pak už se jde a je to tak parádně pomalé, jako když jsme tudy chodili s oddílovými dětmi. Pořád někde stavíme. Hanička nám posílá tyčinky. To je milé. Očmuchává nás pejsek Mařenka. Dáváme se do řeči i s cizími lidmi; připadá nám, že jsme zábavní.

Naše manželky hlídají, máme od dětí volno, takže se pochopitelně celou dobu bavíme o dětech. A o táboře Rejdice 2009. Není divu, děti a tábor Rejdice jsou patrně to nejintenzivnější, co nás v životě potkalo.

Jirkův batoh ukrývá kromě nečekaného množství objektivů i jeden obrovský vařič, na Raisově, nebo té druhé vyhlídce vybalí polní kuchyni. Medvědí mléko zahřeje podstatně víc než sekt, ale musíme trochu šlápnout do kroku neboli kopnout do vrtule, jestli nechceme na nádraží čekat hodinu a půl. A to nechceme, ostatně ani naše rodiny nechtějí, abychom někde čekali hodinu a půl. Poslední dva kilometry do kopce na nádraží tak jdeme prakticky bez zastavení, ostatně vše už jsme probrali a rum došel.

Vlak se pak poplazí zpátky, nás bude pořád pět, Péťa se dobře vyspí a večer půjde do divadla, Milan na sedadle zapomene mobil a do mě se dá zimnice. Jinak to nebude mít chybu.

text a fotky Řízek

O TOM

Všude tady pořád je, a to nejen kvůli kamínkům ze steliva, které budeme na nečekaných místech bytu nacházet patrně ještě celý příští rok. V naší každodennosti dál narážíme na bolestivě živé vzpomínky na Pepana; na ty údery se nelze dopředu připravit, jsou přesně mířené a přicházejí nečekaně a každý, kdo někdy pochoval milované zvíře, přesně ví, jak bolí. Jako když si člověk uvědomí, že automaticky, ale už zcela zbytečně, nechal pootevřené dveře do koupelny, aby se kocour mohl pohodlně dostat na svou toaletu. Některé věci taky vypadají potmě jako Pepa, třeba u postele zmuchlané džíny. Ano, a teď jsem omylem zavolal na dceru "Pepíku", což už je ale spíš projev únavy a otupělosti než čehokoli jiného.

Pepana jsme nechali uspat, protože mu selhaly ledviny a jeho stav se každým dnem zhoršovat bez naděje na zvrat. Je to něco, co se kočičím seniorům stává velmi často, nedá se to vyléčit, ale dalo by se s tím nějak lépe či hůře fungovat (pokud tedy přistoupíme na hru, že je to pořád ještě život).

Bohužel jsme na to souhrou několika okolností přišli příliš pozdě, což mě bude dlouho mrzet. Byli jsme tedy v situaci fotbalového brankáře, který sice předvedl velice náročnou robinzonádu, při níž si navíc hrozně namlel, jenže mu to bylo houby platné, protože prostě skočil moc pozdě. Výsledek pak byl vlastně stejný, jako by se za míčem v síti jen otočil a smutně pokrčil rameny.

Ale možná by si z toho mohl někdo vzít ponaučení - my nejspíš ne, protože vytloukat kočku kočkou nechceme. Nebo určitě ne teď.

Pepan loni přežil nemoc, proti níž by ještě jeho rodiče (kteří byli sourozenci) neměli žádnou šanci. Vyléčit felinní infekční peritonitidu však stálo nejen absurdní množství peněz (ani na moment jsme toho nezalitovali), ale i nervů, lidských i zvířecích.

Když jej loni na sklonku léta zvěrolékař po 84 injekcích, které jsme mu každý den vpravovali pod kůži, uznal za zdravého, shodli jsme se na tom, že by měl mít už především klid, žádné pravidelné kontroly, cesty k doktorům, třesení se strachy v čekárnách apod. Prostě žádný stres, tedy aspoň v rámci možností, protože stěhování ani narození dítěte se lze těžko vyhnout, to prostě tak nějak bylo. A přestali jsme ho hlídat. Když mu chutná, ať jí.

Výsledkem samozřejmě bylo, že Pepan za několik měsíců ztloustl na stěží uvěřitelných sedm kilo. Veterinář (udělali jsme výjimku, protože už to bylo doslova neúnosné) doporučil dietní krmivo. Krátce poté začal kocour víc pít. Tak to nejspíš bude tím novým krmením, usoudil jsem, a měl radost, že hmotnost žravého zvířete šla velmi pomalu, ale přeci jen dolů.

Na podzim jsme vyrazili na víkend do Krkonoš, kocoura jsme nechali kamarádce. Choval se tam ale divně, úplně přestal jíst, dokonce párkrát zvracel. Hned v neděli jsme sháněli pomoc: kamarádka Míša měla na veterině volno (až) druhý den v osm večer, Pepanův dvorní lékař, který nám pomáhal s FIP, si mohl udělat čas o pár hodin dřív - vypadalo to jako logická volba.

Jenže dalších několik dlouhých dní trvalo zjistit, co Pepana skutečně trápí. Že to není cizí předmět v břiše ani otrava pokojovou kytkou. Ani se nevrátila FIP, jak jsme se báli nejvíc, nýbrž že mu odešly ledviny. Proto tolik pil. Kreatinin 1600, to je prý hodnota jak u mrtvé kočky. Skončil na kapačkách u kamarádky Míši, aby se zachránil aspoň ten zbytek ledvin. Ani to neproběhlo ideálně, protože starému zvířeti z těch intenzivních kapaček začaly odcházet další orgány. O půlnoci to vypadalo bledě a ve hře byla euthanasie, ale chtěli jsme počkat do rána. Ráno se jeho stav výrazně zlepšil.

Když se konečně vrátil domů, byl nám hrozně vděčný. Bral asi čtvery různé léky a preparáty, ale snažil se a bojoval. Každý den dostával podkožní infuzi, kvůli které k nám jezdila Míša, nebo jsme jezdili za ní. Naučili jsme se přitom poslouchat podcasty.

Pořád jsme nejvíc bojovali s krmením. Kočky se zničenými ledvinami přicházejí o chuť k jídlu. Což je průšvih i kvůli tomu, že veškerá ledvinová dieta obsahuje prakticky akorát hrášek, vajíčka, spoustu různých vitamínů a možná, když se hodně poštěstí, stopové množství lososa. A Pepan opravdu nebyl blbej, aby jedl hrášek špatně maskovaný za lososa.

V zásadě jsme tedy řešili dilema, jestli má jíst aspoň něco, i kdyby to byly hnusné, extrémně nezdravé, ovšem lákavě voňavé kapsičky Felix z Alberta, nebo téměř nic, ale dietní téměř nic. Zkoušeli jsme obě cesty, otestovali jsme nejméně dvacet pět druhů kapsiček, granulí a paštik různých značek. Mohli bychom si zfleku otevřít útulek pro kočky bez ledvin. Ke většině přišel jen symbolicky a ze slušnosti přičichnout, bylo to zoufalé. On, který vždycky snědl všechno a všem... Uspěli jsme načas jen s vybranými granulemi, jenže jich sám snědl beztak jen pár. Váha pozvolna klesala, i když jsem jej dokrmoval stříkačkou.

Pak na pár týdnů vysvitla naděje: Pepan přešel do správy místní veteriny (dojíždění už nebylo možné zkloubit se životy lidí), která volila méně invazivní, byť pravděpodobně méně efektivní přístup. Dál bral léků jak Horníček, ale žádné injekce, což jeho zjizvený hřbet ocenil. Předposlední dobrá zpráva byl nečekaně nadějný výsledek krve: kreatinin 300, ostatní ledvinné parametry málem v normě.

Ještě pár dní to vypadalo pozitivně. A tak jsme Pepana vzali na jeho milovanou chatu, kde zpravidla ožíval, když měl nějaké neduhy. A i tentokrát. Poslední dobrá zpráva byla, že se konečně pořádně najedl, dokonce i správného krmení. Na konci víkendu ale přešel do jakéhosi útlumu, neustálé kocoviny a začalo to být špatné. 

Přestalo nás v noci budit chroupání granulí a nikdo nás nad ránem nepřišel zalehnout. Ležel celý den rozvalený u misky s vodou a bylo to smutný. Zkusili jsme ještě nabrat krev, jestli třeba není problém někde jinde, jenže ledviny zjevně šly úplně do háje, výsledky dopadly katastrofálně. Nebylo na co čekat. 

Jeho poslední cesta vedla na chatu, z bytu jsme nejeli výtahem, nesnášel ho stejně jako koně a alobal. Leží pod krásným statným smrkem a vetchou náletovou břízou v místech, odkud vyrážel na svá tajná víkendová dobrodružství a odkud se z nich na zavolanou vracel zpět k nám. 

A lépe to prostě nešlo. 

text a foto Řízek 

4900 DNŮ

Jedeme po Koněvově a na sedadle spolujezdce se mi v klíně vrtí černé klubíčko. Drápe se na okno a zírá na neony hospod, erotických videopůjčoven a prodejny kuchyní Sykora. Nevím, jak toho tvora zastavit, aby nelezl po celým autě a hlavně Lukášovi do řízení. Bože, jak já nesnáším kočky, říkám si, když vezeme ze Žižkova do Radotína černého kocoura, kterému dá Luky tak nezvířecí jméno Pepan.

Je červenec 2008 a my před sebou s Pepanem máme téměř 4900 dnů společných zážitků. Pepan během té doby jednou vypadne z okna, 5krát se přestěhuje, chytí 4 myši a většina z nich mu uteče, počůrá nespočet bot, kabelek, Jirkův spacák, jablka z Rašovic. Vystřídá 5 aut, díky kterým poznává několik táborů, jezdí na svou milovanou chatu a do kočičího wellness u kamarádky Míši. Porazí nevyléčitelnou kočičí nemoc za pomoci nelegálních léků z Číny, které nás stojí 80 tisíc, ale je nám to jedno, protože je to přece Pepan. Díky svému charismatu naučí naši dceru říkat ČIČI. Až v jeho 5 letech se náhodou dozvíme, že jeho rodiče byli sourozenci.

Je 7. prosince 2021 po 9. večer a z Pepana, Pepečka, Josky, Josífka uniká poslední devátý život. Je doma, je u něj Luky, já a kamarádka veterinářka Míša. Vedle spí Heda a já vím, že se ráno rozbrečím, jakmile se vzbudí a bude dělat ČIČI s očekáváním toho, že se ve dveřích zjeví náš tlustý Pepan. Jenže ten už stojí před jinými dveřmi, kde čekají kabelky, gumičky a bezedné granule, které ty poslední týdny a dny už odmítal žrát. A já už zas nesnáším kočky, protože nejsou nesmrtelný… bolí to moc, kamaráde.

text Maruška, foto Řízek

NESPRÁVNÝ POSTUP

Příští rok na podzim naše fotbalové mužstvo slaví dvacet let. Protože ten fotbal byl u nás vždycky spíš v uvozovkách, jen dvakrát za tu strašně dlouhou dobu (jde skoro o čtyřicet sezon, tedy čtyřicet pokusů o postup) se tým načas probojoval z nejnižší soutěže.

Ten poslední úspěch je navíc starý smutných jedenáct let: tehdy se s pěknými devatenácti body postupovalo z prvního místa. Klíčová tenkrát byla výhra 5:3 v předposledním kole. V hustém sněžení jsme vedli už 4:0, ale pak to po Matyášových chybách bylo 4:3, všichni jsme ho poslali do hajzlu a tam to i směřovalo, ale pak tentýž hráč dával těsně před koncem na uklidňujících 5:3 a my jsme se mohli už o zápas dřív radovat, zatímco čerstvý sníh zapadal i mou ilegálně zaparkovanou felicii včetně lístečku od městské policie za stěračem. Ale hrdinové pokuty neplatí. Poslední zápas jsme pak také vyhráli, a tím i celou skupinu.

Od té doby nic, postupové snění většinou končilo velmi záhy, přibližně druhým až třetím zápasem. Až letos jsme hráli dobře, jak už jsem tady psal, jenže pořád ne natolik, abychom se z poslední ligy dostali vlastní silou. Pár bodů jsme totiž cestou poztráceli, zejména dvěma zbytečnými remízami se slabými týmy. 

Před posledním zápasem byly proto karty rozdány dost nejednoznačně a vratce: vyhrajeme-li, můžeme se ze čtvrtého místa posunout na třetí, což by na postup téměř jistě mělo stačit. Jenže zároveň musíme doufat, že zaváhá jeden ze dvou konkurentů v dosahu. Zvlášť jeden by mohl - hrál s velmi silným týmem Medvědi B, který doteď neztratil bod. Pokud to Medvědi B nevypustí - nebo nepustí.  

Veteráni nižších fotbalových soutěží by asi v této situaci šli štěstíčku naproti a hegemonům ligy třeba slíbili sud piva anebo dárkový koš, pokud se v hnusné zimě na konci listopadu budou snažit aspoň tak jako dosud, takže naše konkurenty smetou. Jenže my jsme přece jen pořád odchovanci turistického oddílu (byť to asi 90 procent současné sestavy netuší) a plnili jsme všechny ty správňácké zkoušky a sbírali za ně nášivky, takže nás to vlastně ani nenapadlo. Soustředili jsme se (naivně) především na sebe: hlavně vyhrajme a pak se uvidí, na co to bude stačit. 

Jenže ani tohle nebylo úplně snadné. Tým Pětka byl sice v tabulce pár míst za námi, ale utkání bylo od začátku velmi vyrovnané. Dominovali mu oba brankáři, ten z Pětky třeba nádherně vytáhl Matyášův přímák, ten náš nás zase na začátku druhého poločasu, který jsme klasicky nezvládli, několikrát podržel. Když Pětka plná mladých běhavých mužů, kteří o přestávce dokonce řešili jakousi taktiku, nejvíc tlačila a nám bylo nejhůř a mně na střídačce největší zima, srazil ji bizarní vlastní gól – a to bylo všechno. Na hanspaulku zcela neobvyklý výsledek 1:0 nám stačil. Neduživé skóre nebylo potřeba řešit; pokud někdo z konkurentů prohraje, jsme tak jako tak třetí.

Nechali jsme se vyfotit mou kalkulačkou a rozprchli jsme se domů celkem v euforii a teprve začali zjišťovat, co naše výhra může znamenat a zda to bude stačit. Zápasy posledního kola se hrály naráz na různých koncích Prahy a sportovní kanály je kupodivu nevysílaly. Výsledky zaznamenávají rozhodčí propiskou do zápisů o utkání a ty pak přes nějaké schránky putují do centrály. Jenže to bude trvat strašně dlouho. Webové stránky těchto týmů zpravidla nežijí a vypadají jako ty naše, jimž skončil hosting zhruba v roce 2010, takže z nich nezjistíte vůbec nic. Našel jsem nakonec mailový kontakt na vedoucího jednoho z týmů; na můj prostý dotaz "Jak jste hráli" mi doteď nikdo neodpověděl. S fanoušky se to má většinou jako s tím hostingem. Zkrátka, není koho se zeptat. 

Druhý den jsem zavolal na malofotbalový svaz, který sídlí v suterénu nenápadného činžáku ve Strašnicích a úřední hodiny má jednou za týden (dnes zrovna ne). Odpoledne jsem se na čtvrtý pokus dovolal. Výsledky dvou stěžejních zápasů neznali, ale aspoň mi po chvilce váhání dali telefon na vedoucího vedoucího týmu ligy. "No, prohráli jsme 2:4. My jsme se nějak moc nesešli...," lezlo z něj jak z chlupaté deky – aby taky nebyla chlupatá, když to jsou Medvědi, že jo. Poděkoval jsem mu, ale v duchu jsem je proklel, což vzápětí různými výrazy učinili i moji spoluhráči. Jelikož dle očekávání uspěl i druhý z našich konkurentů, který hrál s podstatně slabším týmem, zůstali jsme čtvrtí. Takže mimo.

Asi z toho plyne ponaučení, že pokud chceš být správňák a Mirek Dušín a nechceš před posledním kolem rozdávat sudy nebo nějaké jiné "všimné", nesmíš zároveň rozdávat body za zbytečné remízy.

Alternativní ponaučení je, že bychom se na to už možná měli vykašlat a oslavit dvacet let rozpuštěním a tím, že půjdeme do hajzlu. U tohohle scénáře je ovšem drobná vada na kráse: existuje prý pořád ještě nějaká šance, že i čtvrté místo nám nakonec bude na postup stačit. To se pak nedá skončit, když je člověk v sedmé lize.

text Řízek, foto neznámý hráč malého fotbalu

MEZI DĚVČATY

Spadla lžička do kafíčka udělala žbluňk!

Seděly tam dvě panenky mezi nima kluk 

Co ty kluku ušatý

Děláš mezi děvčaty?! 

Uznávám, že jako motto mé pomalu končící rodičovské dovolené je to trochu těžkopádné, ačkoli ji tato obskurní říkanka odposlechnutá při plavání miminek celkem vystihuje. Minimálně v tom, že jsem zatím žádného jiného aktivního ušatého tátu na rodičáku mezi všemi těmi maminkami nepotkal. 

Pokud by se ale ještě někdo v budoucnosti odhodlal, možná mu přijde vhod seznam věcí, které je stoprocentně potřeba mít, aby se to nějak zvládlo se ctí. 

Hedvika (anebo jiné podobně hodné dítě) - Moje svěřenkyně v noci spí (!) a až na pár výjimek (setkání s doktorkou, kadeřnicí, kamarádem Frantou, koupel v cizím prostředí) nepláče (!!). Taky skoro všechno jí, i když jednu z mých kreací z parního hrnce (viz níže) pojmenovala celkem výstižně "bablaf". Moje dovolená tím pádem celou dobu v podstatě běží na obtížnosti "easy", ale o změně levelu neuvažuji. Pokud si můžete vybrat, zvolte hodné dítě. 

Kávovar - Důležitost tohoto obyčejného přístroje Tchibo v čase rostla, když jsem si uvědomil, že kapučínka v kavárnách užírají značnou část rodičovského příspěvku. Kafe je kotva a kámoš, na kterého se lze spolehnout a rozumí mi. 

Kočárek Thule Urban Glide 2 - SUV mezi kočárky: ve městě sice polosportovní tříkolka září, byť ji má každý druhý mimísek, ale je jinak podobně jako ta obézní auta více méně k ničemu a spíš překáží, zato v horách nastává její čas. Blbé je, že na horách moc nejsme, ostatně ani s ním a s Hedou moc často neběhám, což by se nabízelo. Nevýhodou je vysoká cena a holá výbava základního modelu a vyloženě předražené příslušenství, ale naštěstí leccos se dá pořídit výrazně levněji a lépe. Každopádně jsem si tenhle stroj velmi oblíbil, zejména poté, co jsme z něj sundali korbičku, načež se z něj stal v podstatě kundolap, pokud se tenhle termín v této souvislosti dá použít. Heda k němu má vztah asi jako k otci: nikdo se jí neptal a lepší prostě není k dispozici.

Maruška - Vynikající máma. Chodí zaplaťpánbů brzo z práce a na rozdíl ode mě umí nakupovat jídlo přes internet. Má Instagram plný inspirativních dětí, což se taky hodí, protože se od nich dají okoukat různé fajn pomůcky a hračky. Má přehled o Hedině jepičí garderobě, po večerech uklízí hračky a mumifikované banány, které jsme přes den navrstvili. Nenaočkované ezokamarádky navštěvuje jen sporadicky. Heda se na ni šíleně těší, každý den mi to všemožně, byť zatím hlavně nonverbálně naznačuje. 

Tchyně hlídací - V hitparádě lidí, pokud by ji sestavovalo naše dítě, by babička pravidelně obsazovala nejvyšší příčky. I u mě, protože díky jejímu hostování mohu občas jít běhat i za světla. Má nekonečný repertoár říkadel a písniček, které u nás zlidověly, nosí na krku slona, který má chobot jako bombardon a troubí jako hrom a je - to - slon. Zasvětila Hedu do tajů rohlíku tukového. Na právnické fakultě tradičně patří k nejméně oblíbeným kantorům, ale pokud by budoucí juristy vzdělávala třeba v jeslích, byla by nepochybně hvězdou. 

Baby Bjorn - Jak jsem pochopil, žádné dítě z Instagramu bez této houpací sedačky či sedací houpačky nemůže být, protože by ho ty ostatní přestaly, pohupujíce se v křesle, sledovat. Jistě se dá něco podobného splašit i levněji než za čtyři tisíce, nicméně tohle prakticky až do roka bezvadně fungovalo jako bezpečné krátkodobé odkladiště rozladěné či unavené holčičky. 

Parní hrnec Beaba Baby Cook - Jedna z věcí, které bych si vzal na pustý ostrov, kdyby tam teda měli elektřinu a něco, co by se dalo oloupat, nakrájet a bezpracně za pár (desítek) minut uvařit v páře a v téže nádobě rozmixovat. Tahle opět trochu předražená vychytávka nám při přípravě příkrmů ušetřila hrozně moc času, který jsem pak zcela proflákal. 

Rohlík tukový - Nejlevnější sedativum z Penamu. Funguje naprosto spolehlivě, ať už jsme kdekoli. Jeho zbytky odstraní robotický vysavač, nebo si je dítě najde na podlaze a dojí později. 

Vlhčené ubrousky - Proč jen jsem tuhle vymoženost nepoznal dřív?! Proč jste mi to zatajili?

Cocomelon - Ultimátní zlo po všech stránkách. Ale pokud dítě při dlouhé cestě autem pláče (a nemáte k dispozici rohlík tukový), zaberou tyhle úplně debilní dětské písničky téměř okamžitě. Pokud ovšem máte zrovna mobilní data, jinak se výplach mozků nespustí. V takovém případě vám pomáhej bůh nebo rohlík. 

Felix - Heda dlouho usínala v nosítku za falešného zpěvu asi tak tří ukolébavek, které znám. Trvalo to leckdy dost dlouho. Felix má oproti mně daleko větší výdrž, neboť jej napájejí tři baterky AAA, umí výrazně víc písní než já (tuším, že čtyři, ale kromě toho i zdařile imituje tlukot srdce, což je trochu děsivé, šumění oceánu či ševelení větru), navíc je to sympatická, tulivá plyšová liška. Netuším, proč se jmenuje zrovna po mém někdejším spolužákovi, kterého jsme neměli rádi a ještě dnes se za to trochu stydím, že jsme mu říkali Prase (prasátko umí mimochodem Heda předvádět fakt výborně). Nicméně není sám, dcera měla jako úplné mimino pískací hračku částečně pojmenovanou Pískáček po jednom neoblíbeném bývalém nadřízeném (teď už Pískáčka dočista opustila a nebaví ji, podle mě ani vy Pískáčka vůbec nepotřebujete) a kromě toho máme i křeslo pojmenované po bývalé kolegyni. Asi jsme prostě divní.

Hra Transport Fever 2 - Jsou večery, kdy nechci dělat nic jiného než stavět koleje, nádražíčka a civět do mapy krásné hornaté zelené krajiny. Načež ji pár kliknutími rozryji obskurním předimenzovaným tunelem. Pak si představuju radost těch dvaceti lidí, které jím převeze můj vláček z jedné nesmyslné vesnice do druhé. Transport Fever 2 je dopravní stavěcí tycoon a oproti klasikám žánru má spoustu much, třeba to, že zatěžuje můj archaický počítač natolik, jako bych tu snad těžil bitcoiny, nebo že podobně jako hra Logik (viz níže) není vůbec zábavný. Taky se nedá hrát s kamarády, ale ti stejně zrovna uspávají nebo přebalují. Ale já si vystačím.

Osmá hanspaulská liga - Poté, co jsme se stali třemi, zavedl se jakýsi společný kalendář s plánovanými akcemi, zejména těmi večerními. Svoje běhání tam nepíšu, protože by to tam bylo skoro pořád, ale vždycky mě zahřeje, když tam vidím napsáno "FC Forejt". Vlastně mě nikdy náš malý fotbal nebavil tolik jako teď, a to nejen proto, že hrajeme reálně o postup. Jde hlavně o pobyt na vzduchu ve společnosti jiných lidí, kterým je víc než jeden rok (i mentálně, byť jen o kousek). Proto sláva Forejtu a sláva kalendáři. A sláva úžasné sedmé, nebo už zase nejhorší osmé lize. 

Kamarádky a kamarádi, kteří jsou zároveň taky rodiče - S Míšou se nás tuhle v kavárně zeptali, jestli jsou naše dvě přítomné děti (tehdy zhruba sedm a deset měsíců) sourozenci; přišlo nám to dobré, protože by to šlo stěží. Taky jsme spolu objevili obstarožní hru Logik a bude to jedna z věcí, po níž se mi bude v práci stýskat. S Magdou chodíme někdy "plavat", ale především na vafle s horkými malinami a štve nás, když nám protečou skrz tácek, protože jinak nemají chybu. A pokecáni vedeme dlouhé emotivní debaty o výchově i práci a děti u toho dobře usínají, protože máme oba dost monotónní projev. S Milanem jsme jednou po překonání řady strázní se dvěma dětmi a dvěma kočárky dokonce dokázali na hodinu vyběhnout, i když jsme se tak dlouho vypravovali a děti se střídavě pokakávaly a usínaly, až začalo pršet. S kamarády a kamarádkami ale ani tohle tolik nevadí, navíc náš kočárek má i pláštěnku (ovšemže ne originální). Jsou prostě tak nějak potřeba, asi víc než řada těch drahocenných věcí. 

text a foto Řízek

JEDNA SVÍČKA

Loni v polovině listopadu Heda ještě neexistovala, takže se psaly články na blog i jindy než ve vzácných okamžicích odpoledního nebo nočního spánku a pod stolem se nám neschovávaly rozžvýkané maliny a kiwi. Určitě by se našly i podstatnější změny, které s jejím narozením nastaly (a o nich zas jindy), jako i celá řada bizarních povinností, jež nám přibyla. 

Jednou z nich bylo oslavit narozeniny dítěte, které vůbec neví, že má narozeniny ani co je to čas a že plyne lineárně, z balónku ve tvaru obří jedničky (nebo penisu, konstatovali účastníci oslavy) má respekt, foukaček, které měly být srandovní, se děsně bojí, takže začne plakat, a v životě neměla žádný dort, proč taky. 

Takže tekly slzy, krev i nervy a všichni včetně oslavenkyně si to užili, jak se říká.

Výborný byl ostatně už předvečer oslavy (tedy navlas přesně rok po narození): oba dědové přišli více méně naráz zkontrolovat vnučku a taky trochu syna/zeťáka, jak si vede v nezvyklé a opravdu poněkud nemužné roli. A stali se tak svědky scény, kdy se roztomilá holčička v růžovém oblečku momentálně objevující nově nabyté superschopnosti pětice všemi směry rostoucích zubů zahryzla tatínkovi do břicha, tatínek na ni zařval, holčička se usedavě rozplakala a odmítala přestat. Dědové se s lepšími i horšími výmluvami pochopitelně kvapně rozloučili.

Následně přišla z práce maminka, to bylo radosti a smíchu, a pak jsme jí chtěli ukázat, jak už hezky umíme vylézt sami na postel rodičů (tenhle mimibazarový plurál absolutně nesnáším, ale jeho nakažlivost překonává deltu). Počkej, ještě rozsvítím, ať to máma lépe vidí. Hrozná, dutá rána, jako když brada narazí do dřevěného rantlu kolem postele, pak ta dlouhá vteřina ticha, a pak usedavý řev a taky trochu krve. A taky jsme po těch dramatech šli spát až po půl desáté. Myslím Heda, ten plurál je občas matoucí. My mnohem později, protože jsme pekli dort. 

Nebyl v něm žádný cukr, takže ezomaminky by nás pochválily, zato pět banánů, tři jablka, troška mouky a asi cisterna jogurtu, který po jakémsi tajuplném rituálu zcela změnil skupenství, takže by se s ním dalo koulovat. Měl jsem trochu pochybnosti, ale výsledný produkt mě nadchl i vizuálně: z granátového jablka jsem po celém obvodu nalepil do krému odrazky, čistě kvůli bezpečnosti. 

Oslava nakonec byla dobrá, třebaže decentní, ježto polovinu očekávaných účastníků uvěznila dětská karanténa. Jídlo bylo skvělé a Heda měla možná ještě vykulenější oči než obvykle, nicméně nejlepší bylo, když jsme objevili, že sklenicemi a hrníčky lze ťukat. To zcela zastínilo dort, takže povinnou součást prvních narozenin, nic nechápající dítě zamatlané od hlavy až k patě krémem, nemůžeme nabídnout.

Dostala krásnou herní krabici s různými hejblátky a pak i tee-pee jako takový svůj vlastní domeček. Protože v tee-pee na našich táborech vždy spala poněkud protivná sorta správňáků, trošku jsem se ošíval a pokoušel jsem se na internetu najít alternativu v podobě zmenšeniny starého vojenského stanu, kde by se pod miniaturním prkenným letištěm povalovala basa s lahváči (dětskými) a plech s plesnivým nedojedeným pudingem (bez cukru). Nicméně se zdá, že to dosud nikdo nevyrábí, škoda.  

V tee-pee nově spí kocour, Heda si na oplátku hraje s krabicemi od jeho žrádla (které kocour nejí). A dětský dort jsem sežral já - ale to by po tomhle stresu udělal snad každý!

text a foto Řízek

NEDÁME TO

Václav už to má spočítané: ještě zaplatí příspěvky za tuto a dvě následující sezony, což dělá dohromady zhruba 1450 korun, ale uvidíme, co inflace, pak zamluví malý sál v radotínské sokolovně, O2 Universum nebo nějaký jiný důstojný prostor pro oslavu 20 let trvání našeho malofotbalového oddílu, promítne připravenou prezentaci včetně zdravic nic netušících internacionálů, připije týmu na zdraví do dalších dvaceti let a ukončí kariéru. Takhle mi to aspoň líčil, když jsme spolu byli ráno běhat po Vyšehradě.

Mně nejenže schází finanční gramotnost a schopnost aspoň střednědobě plánovat, nýbrž také soudnost. Proto jsem se na to po tristních výkonech, kterými jsem se během podzimu prezentoval a které měly tendenci gradovat, nevykašlal a přihlásil se o místo v sestavě i v dalším kole. Pro kontext uvádím, že zbytek týmu hraje letos vážně báječně a do minulého zápasu, kdy jsme i mou vinou ztratili v závěru všechny body, pomýšlel na postup z toho hnoje nejnižší ligy. 

A byl jsem nakonec důležitější, než bych sám chtěl, protože ty lepší z nás skolily choroby. A nebyl ani Václav, podobný artefakt jako já, který letos moc nechodí, zato proslul zlidovělou hláškou "Opatrujte se", s níž nás po jednom utkání všechny obešel. Já mám účast daleko vyšší, byť jsem patrně jeden z mála hráčů osmé hanspaulky na rodičovské dovolené. Podstatnou zásluhu na tom, že se náš tým nakonec sešel v řádném počtu, tak měla moje hlídací tchyně. Předal jsem dítě a hurá v podvečerní dopravní špičce do Přední Kopaniny. Jenže to bych musel vědět, kde jsou kopačky. Jen deset minut grotesky pro dceru a babičku a mám je. 

Přední Kopanina má tu zvláštní vlastnost, že se od zbytku Prahy v čase čím dál tím víc vzdaluje, možná pohybem tektonických desek. Vždy jsem měl dojem, že tam hrajeme za trest a že když z voleje nemotorně napálím míč, skončí až na Terminálu 2. 

Nestal se zázrak, skutečně nás bylo jen šest, zato soupeři z týmu Lazareth měli nejen několik hráčů na lavičce, ale i rozlišováky, ba dokonce se převlékali v šatně (já taky, ale doma ve své). Ze dvou útlých mladíků, které jsem považoval za znuděné odrostlejší děti soupeřů, se kupodivu vyklubali rozhodčí, a tak se mohlo začít a začalo se zběsile: po minutě hry jsem trefil břevno (a od něj to skočilo dolů, tak těsně!) a měli jsme i další šance, které skončily jen vulgární, byť oprávněnou sebekritikou. 

Když zběsilost trochu upadla, ukázalo se, že oba týmy jsou, jak ostatně tabulka napovídá, výkonnostně obdobné. Nám pomáhalo mládí části týmu a pak taky herní dovednosti (zejména) Filipa, Kuby a Karla, jim zase výška, váha a sklon k drsnějšímu řešení osobních soubojů, což pubescenty na čárách nechávalo v klidu, avšak na hřišti přibývalo diskusních kroužků.

Zato naše šance spíš zmizely, první gólová akce byla ostatně velmi nenápadná: míč se ode mě z našeho území odrazil k Matyášovi, který hned krátce za půlicí čárou zakroutil přízemní střelu přesně k tyči. 

Pak už se zas spíš padalo a hádalo a kluci, které snad poslali soudcovat přímo od Minecraftu, (nebo co vlastně dneska mladí lidi dělají?) nesměle pískali každý aut – což bylo vesměs zbytečné, protože že je míč za čárou, člověk tak nějak většinou vidí, to je jak "stěrače stírají". Pro záznam: dělám si z nich legraci s vědomím, že jsem v jejich věku musel pískat taky a dopadalo to podobně tragikomicky, občas i hůř.

I na druhém gólu jsem měl podíl, protože mě někdo sejmul tak okatě, že oznamovač autů zadul do píšťalky a bylo to jen těsně před vápnem. Skoro to vypadalo, jako kdybychom to cvičili, ale Matyáš přenechal Filipovi a ten to napálil tam, kam bylo potřeba. Já na to akorát koukal a vypadalo fakt dobře.

A dál se to řezalo. Pán v čepici si mě oblíbil, a to tak, že mi při jednom souboji  řekl "Ty smrade, nech toho", což je snad už poslední ageismus v tomto textu, který mi v mých 36 letech vlastně zalichotil. 

Staly se i další pozoruhodné věci: byli jsme třeba svědky nejzábavnějšího autového vhazování, kdy protihráč vhodil míč v podstatě jako volejbalovou přihrávku, všichni se začali smát, ale rozhodčím to bylo jedno, respektive si toho nevšimli, takže se hrálo dál. Pak šel najednou Karel sám na brankáře a my jsme s Kubou na vlastní půlce oba hlesli: "No jo, nedá to", ale zároveň nás strašně zajímalo, jak to dopadne, a hrozně jsme mu fandili. Karel, za nímž do Přední Kopaniny (!) autobusem (!!) přijela přítelkyně, mezitím udělal něco jako blafák a zkušeně zavěsil na 3:0. I na tomhle gólu jsme se vlastně podílel, protože Karel letos hraje se šťastným dresem číslo 14, který jsem mu dal a sám hraju s tou blbou devítkou.

Pak už to bylo snazší, protože soupeři - v tabulce prý hned za námi - to tak nějak vzdali. I to okopávání už bylo takové odevzdané. Jeden faul si rozhodčí vybral, Matyáš neobvykle nestřílel, ale poslal míč ke mně, neboť si mě nikdo nevšímal. Levačkou, kterou používám zhruba jako malí cyklisté balanční kolečka, jsem se z první trefil tak, že bych to chtěl mít někde na videu jako .gif a pouštěl bych si to dokola, až mi bude smutno a až budu chtít zase skončit s "kariérou".

A to jsem ještě nevěděl, že na konečných 5:0 dám po krásné Karlově přihrávce znovu já, tentokrát svým mnohem běžnějším způsobem zblízka a doprostřed branky. Mohli jsme slavit, ale nešli jsme.

Jsme totiž divný tým, nechodíme do hospody, a to ani po něčem takhle zbytečně senzačním a senzačně zbytečném. Nový gólman Jarda, který nechytá rukama, ale i tak je skvělý, vždy navrhne nějaké pivo, ale všichni naskákají do aut a ujedou, nakonec i s Jardou. Já jsem jel taky, ale nedalo mi to a doma jsem si dal aspoň panáka s tchánem.

A prý ještě můžeme hypoteticky postoupit. Nedáme to, no. Ale i tak mě strašně zajímá, jak to dopadne, a hrozně nám fandím.

text Řízek, foto Filip

KAFE A ROZPEKY

Být jedenáctý na Pražském maratonu by bylo rozhodně k chlubení, jenže na tomhle pražském maratonu žádní keňští vytrvalci netlačí čas ke dvěma hodinám a sami sebe k lukrativním odměnám za vítězství a v jejich šlépějích další tisíce mně podobných neklušou centrem Prahy a nevypadají čím dál hůře a v cíli v Pařížské jim nakonec nedají na krk medaili a igelitku s vodou a tyčinkou a nenabídnou stažení fotek s jejich utrpením za tři stovky za snímek.

Tenhle maraton se schovával ve Stromovce a i když je podstatně menší a méně věhlasný, aspoň se oproti tomu slavnému letos konal. Pochopitelně by se do Stromovky nevešel celý, takže se běželo osm koleček se spoustou zatáček a jednou otočkou tak, aby to vyšlo.

Pro mě to byla poslední letošní šance zúročit vytrvalostní trénink, který tedy nebyl úplně ideální – na druhou stranu jsem do něj mohl poprvé zařadit třeba silový trénink s kočárkem anebo nácvik únavy po přerušovaném spánku odpovídající zhruba 37. kilometru maratonu. 

Na startu v policejním sportovním areálu, který jsem napoprvé celý omylem obešel a mohl zpoza plotu obdivovat třeba bobový trenažér, tak bylo jen něco málo přes sto lidí včetně mého jmenovce z naší tréninkové skupinky z Děkanky a Pavla, který na hladké poloviční trati debutoval. Teoreticky jsme všichni mohli běžet zhruba stejně rychle, což v praxi vůbec nevyšlo.

Ukázalo se, jak mizerný jsem stratég, a to ještě před samotným závodem. Kafe a takzvané sladké rozpeky (Václavův termín pro rozmrazované prefabrikované pečivo) v nákupním centru byla rozhodně chybná volba, jakožto posléze i ztratit čip. Ten naštěstí někdo našel, vyzvedl jsem si jej u moderátora a pak už jsem radši nic nevymýšlel a pokojně čekal na startovní výstřel. 

Hodlal jsem držet tempo 4:12 na kilometr. Spočítal jsem si to během několika probdělých nocí: abych se dostal pod vysněné tři hodiny, musel bych běžet rychleji než 4:17, jenže ve druhé půlce bez výjimky vždy zpomalím, takže potřebuju polštář. Tenhle plán mi v polovině dával dvě minuty, které mohu ke konci využít, jak se mi zachce. Znělo to vlastně velmi vědecky a logicky a kromě toho, že to musejí zvládnout nohy (maličkost), to už předpokládá jen to, že budu co sto metrů civět na hodinky, jestli nezpomaluju.

Skutečnost byla taková, že Lukáš vypálil tak, že mi po dvou prvních kilometrech po chodnících posypaných barevným listím utekl asi o dvě stě metrů. Já se snažil držet osnovy, jenže i tak jsem byl o kousek rychlejší, než bylo záhodno. A Pavla jsem neviděl. Místo toho se ke mně připojil borec v zeleném triku a začal osnovat nějakou spolupráci. Krátce poté, co vyslechl moje plány a půl kolečka se za mnou vezl, mi utekl k jiné skupince. Byl to od něj mazaný manévr: v pravotočivé zatáčce jsem se zleva vyhýbal nějakým babkám roztaženým přes celý chodník, on to ale střihl odvážně zprava po obrubníku a získal pro mě nedostižných pár metrů náskoku.

Ukázalo se, že potíž tohoto závodu jsou lidi, a to paradoxně jak jejich absence, tak přebytek. Jakmile mi zelený člověk utekl, zůstal jsem na ocet a společnost mi až do cíle, tedy zhruba tři další hodiny, dělali jen nedobrovolní diváci závodu z řad laické veřejnosti.

Maraton se totiž běží za plného provozu Stromovky a nedělní odpoledne bylo nádherné. Rozumím lidem, že chtějí korzovat a rozplývat se nad podzimním sluníčkem a nechávat psy na volno nebo na dlouhých vodítkách a dezorientované děti bez dozoru na odrážedlech a objednávají si pizzu, kterou jim vozí kurýři na elektrických koloběžkách, anebo je baví to na kole střihnout hned vedle potácejícího se běžce. Zároveň se ve mně s postupem času a ostatních potíží při každém dalším výhybném manévru hromadila podrážděnost.

Ale lidi mi to neprohráli, hlavní problém byl jinde: plán s polštářem vyšel jen zčásti, do druhého poločasu jsem si přivezl sice hubený, ale přesto aspoň minutový náskok. Jenže strategie nepočítala s tím, že si už v pátém kole prožiju těžkou krizi s pícháním v boku a křečemi v břiše (rozpeky?) a zpět do policajtského areálu z náskoku donesu jen pár sekund. To už jsem věděl, že můj cílový čas bude nevyhnutelně opět začínat trojkou, protože dál už graf mého tempa tvarově připomínal právě ten bobový trenažér. 

V šestém okruhu jsem překvapen předběhl Lukáše, kterého zradila achilovka a po 37 kilometrech to vzdá. Přiznávám, že mě tohle řešení taky napadlo, ale byl jsem rád, že jsem to neudělal - na konci sedmého kola jsem zahlédl Marušku a Hedu v kočárku a byl jsem strašně rád, že to jsou ony dvě, protože jsem předtím viděl asi dvacet stejných kočárků Thule s holčičkou v růžovém a maminkou a ani jedna z nich nebyla ta pravá. Krom toho na mě v cíli čekal i Pavel, jehož premiéra na půlmaratonu dopadla za 1:39 a teď tam chudák mrzne.

Poslední kolo už bolelo méně a vědět, že běžím zhruba na svůj druhý nejlepší čas z Vídně 2019, tedy lehce nad 3:08, asi bych se na občerstvovačce rozmazloval méně, takhle jsem byl o pár sekund pomalejší. Ale v cíli mi to vlastně bylo jedno, protože to bylo za mnou. A třeba to někdy vyjde, třeba ne – ve Stromovce asi spíš ne. Radši už to moc plánovat nebudu.

text Řízek, foto Pavel Tomášek

JEDNOU VĚTOU

Ptáš se, proč teď nepíšu častěji, když jsem s miminem doma, vždyť máš spoustu času a nemusíš chodit do práce, a ona je navíc tak hodná, no protože teď zrovna mlčky sedím v zaparkovaném autě a bojím se pohnout, abych ji nevzbudil, ba radši ani nerozepnu pás a klíček nechám v zapalování, to už ji kdysi jednou vzbudilo, a potichu - proč ten pytlík musí tak šustit? - úplně vyčerpaný pojídám hranolky a hamburger k obědu, který jsem si koupil, protože jsem nemohl vylézt z auta, a vymýšlím, co dál, zatímco ona na sedadle spí, což kontroluji pohledem do zpětného zrcátka, v němž vidím další zrcátko umístěné proti její sedačce, v něm se odráží obraz obličej se zavřenýma očima a otevřenou pusou, ona totiž usnula před chvilkou někde mezi tunely cestou z máminy práce, kam ji musela vzít, protože jsem se zdržel na veterině, přičemž máma, která přišla k autu ve žlutém kabátu a pak utíkala zase zpět do ministerstva, správně odhadovala, že cestou domů usne, což jsme si stačili v rychlosti kromě dítěte předat, vlastně jsem jí ještě sdělil, že Pepan se v ordinaci dvou zvěrolékařek, kde teď bude nějakou dobu bydlet, prošel a celou ji očichal a napil se z velké misky pro velké psy, protože jsem jí taky chtěl říct něco pozitivního, má o něj strach a je jí z toho strašně smutno a mně taky, jen to nechci tak dávat najevo, ale když jsem za kocourem ještě za tmy vyrazil a pomyslel jsem na to, jak je někde v kleci napojený na hadičku, bolí ho břicho, má hlad a vůbec netuší, kde jsme a která bije, začalo se mi mlžit před očima a stěrače tomu vůbec nepomáhaly, ale tomu kreténovi v protisměru, který na horizontu nutně potřeboval předjet náklaďák a spoléhal, že se mu vyhnu, jsem se stihl vyhnout a stihl jsem dojet včas i k poněkud bezradnému doktorovi, který mi připravil Pepana a jeho dokumenty na převoz do kamarádčiny ordinace, ten se tomu ani moc nebránil, když jsem ho přemístil do jeho pelechu pro velké psy a naložil na zadní sedadlo na opačnou stranu, než bude za pár hodin sedět Heda, s doktorem jsme si na rozloučenou potřásli rukama a zmožený Pepan téměř okamžitě usnul, i když to v Břežanském údolí házelo, nestihl jsem mu ani vysvětlit, že zatím nejedeme domů, nýbrž někam, kde to ještě nezná, protože se na něj podívají jiné paní doktorky a zkusí zjistit, proč mu přestalo chutnat jídlo a proč ho bolí to bříško, ale že to holt nějakou dobu potrvá, takže jeho majitelé budou patrně muset rozbít prasátko, které umí mimochodem Heda skvěle předvádět, ačkoli neví, co to je, a na konci vesnice v prudkém svahu, kde pěšina mezi stromy stoupá snad až do nebe, stál domek s ordinací a v něm Míša se synkem, který si hrál s kalkulačkou a přišlo mi, že trochu zapáchá, a přišla druhá paní doktorka a já jsem jim všem strukturovaně vyprávěl, jak se to s Pepou všechno začalo kazit, a Alfík mezitím rozbil tu kalkulačku a přišlo mi, že už více méně smrdí, a Pepan šel na stůl a oholily mu břicho, že vypadal jak kříženec se sphinx, nanesly na něj gel a já jsem mu držel packy a tlamu a doktorky koukaly do monitoru a slibovaly Alfíkovi, který byl čím dál hůř naladěný, že mu na něm pak pustí Mašinku Tomáše (myslím, že trochu kecaly), ale zatím na něm běžely akorát Pepovy vnitřnosti, tuk a další věci v odstínech šedi, koukal jsem na to se směsicí zvědavosti a bezradnosti a chvílemi mě napadlo, že na to tak možná koukají i obě doktorky, jen na to musely hrozně dlouho studovat a nechtějí to dávat najevo, a teď je očividně (i když to není přesné) pokaděný Alfík tahá za nohy a za oblečení a i jinak se dožaduje pozornosti, které je ale teď třeba na monitoru, a Míša se mimoděk ptá, proč jsem nevzal Hedu, vlastně právě proto, celé to trvá děsně dlouho a já prostě nemůžu zvednout Marušce telefon, protože držím ty packy, zuby a palce, i když už volá asi počtvrté a chce mi nejspíš říct, že je hrozně pozdě, a že tedy navzdory původnímu plánu vezme Hedu do práce, a obě doktorky spolu mezitím chvílemi hovoří latinsky a na konci, který pořád nenastával, už řvou Alfík i Pepan unisono a kromě ledvin to vypadá i na žlučník a slezinu a něco dalšího latinsky a je to moc vážné, ale zkusíme to, je to bojovník, Míša kouká do mikroskopu, Alfík konečně dostává čistou plínu a Pepan léků jak Horníček, kanylu a klícku s pelíškem a moje role tady končí, protože fandit mu mohu i v autě, když už modlit se neumím, a za půl hodiny na nádvoří ministerstva uvidím žlutý kabát tlačící obrovský kočárek s malou holčičkou a úplně jsem zapomněl, na co ses mě vlastně ptal. 

text a foto Řízek

(JE TO) NEMOŽNÉ

Když nám není do zpěvu, zpíváme si: 

  

         C          F     C                                  Ami

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to 

G      F

Nemůže

            C          F     C                                 Ami

Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat

G      F

Nemůže

Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se

Nemůže 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to

Nemůže

            C               F             C 

Ref: Mohla bych sníst ty šutry?

                        G

(sbor) Je to nemožné

Mohla bych sníst ty boty?

Je to nemožné

Mohla bych sníst ty listy?

Je to nemožné

Mohla bych sníst ty bobky?

Je to nemožné

Už jsem si skoro myslel 

Že všechno vyřeším sám 

Že až se objeví rýma 

Hleny sám odsávám

Potom si uvařím kafe

Zatímco bude řvát 

Naštěstí něgdy je víkend

V noci jsem nemoh' spát 

Ref: Můžu se na skok vzdálit? 

Je to nemožné 

Mohl bych jít na záchod? 

Je to nemožné 

Můžu si přečíst knížku?

Je to nemožné

Můžu hrát chvilku karty?

Je to nemožné

Zapomeň na to! 

Je to nemožné 

Zapomeň na to! 

Je to nemožné... 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to 

Nemůže 

Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat

Nemůže

Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se

Nemůže 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to

NEMŮŽE!!!

Zapomeň na to! 

Je to nemožné! 

Zapomeň na to! 

Je to nemožné

Zapomeň na to (zapomeň na to!) 

Je to nemožné...

text Řízek/Petr Fiala, hudba Petr Fiala, foto Ř.

BOBINKA

"Vy máte takový štěstí. Ona je tak hodná!" říkává často Hedvičina babička a my vždycky přitakáme a dodáme: "No jo, ona je vážně taková bobinka" nebo nějakou podobně chytrou větu.

Ono totiž prvních deset měsíců soužití s miminem proběhlo zcela bez katastrof a občas snad i v jakési symbióze. Což má samozřejmě i tu stinnou stránku: na ty středně velké a větší strasti jsme, jak se ukázalo, naprosto nepřipraveni a nevytrénováni.

Střevní chřipka, nebo co to bylo, zasáhla před dvěma týdny naše dítě podstatně mírněji než zbytek rodiny a další odrovnané osoby, které měly tu smůlu, že se s ním anebo s jím infikovanými lidmi setkaly. Přesto to byl několikadenní záhul; krmení mimina, které prakticky odmítalo cokoli kromě mléka, po němž mu bylo blbě, prověřilo mimo jiné i naši schopnost improvizovat. Zejména dokud nám oběma bylo taky blbě, takže nebylo jasné, kdo je zrovna pečující a kdo pečovaný.

Když to odešlo, přišla rýma. K ní se jednoho dne přidaly vysoké horečky, malátnost a první pořádné ponocování (všem ostatním, méně šťastným rodičům se omlouvám), aplikace čípků a velmi odporného sirupu na bohužel jen dočasné snížení teploty a nakonec i antibiotika, návštěva různých lékařů a laboratoří ("Vy nám nesete ty knihy? - Ne, já jsem přinesl moč své dcery") a nakonec kýžené zlepšení.

To jsme samozřejmě velmi uvítali. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se to naplno neprojevilo zrovna ve čtyři ráno, ale člověk nemůže chtít všechno.

Nevím, jestli je možné, že v Británii omylem rozemleli do jejího sušeného mléka kokain, nicméně bylo by to jedno z možných vysvětlení pohledu, který se nám opakovaně naskytl po příchodu do ztemnělého pokoje.

Heda se široce otevřenýma modrýma očima hopsá na kolenou (achievement "stání" ještě neodemkla), trhá se šprušlemi postýlky a u toho nečekaně vydává zvuky podobné skandování. V podstatě tomu chybí akorát stroboskop, ale i ten bychom zvládli zařídit, protože máme z Ikey takovou kočičku, která, když se zapojí do zásuvky a zapne, svítí a mění barvičky. Ale kočičku asi necháme spinkat, jo?

Hedýsku, ty už nechceš spát? Hrrrrrrrrrr! (předvádí tygra anebo tátu; je to taková naše primitivní hra, ale lepší nemáme - já udělám hrrrrr, ona udělá hrrr. Občas i obráceně).

Co třeba dudlíčka? (vezme ho a ne přímo zahodí, ale hravě a nonšalantně upustí pod postýlku a okamžitě si sedá v očekávání dalšího dobrodružství. Onehdy jsem zajásal, jak už tak pěkně umí zlobit, protože na zlobení je potřeba fištrón. Teď na to, pravda, není úplně vhodná chvíle). 

Střídáme se u postýlky jako na orloji. Nakonec po dlouhých minutách a řadě marných pokusů a přemlouvání kapituluji, popadnu mimino a umístím ho do postele mezi nás. To je, jak z minulosti vím, polovičaté, nebo spíš třetinovaté řešení: vyspí se ona, my ne.

Jenže tentokrát to vůbec nefunguje, protože Heda je pořád asi na Ibize. Zdecimované rodiče, t.č. na pokraji zhroucení, považuje navíc za překážky a její Spartan Race má zřejmě trvat až do rána. Hele, teď objevila pelest postele. Škrábe na ni a u toho předvádí, jak dělá prasátko. Maruška se začala mírně hystericky smát. A mně už fakt dochází trpělivost, jako už vážně.

Vůbec nevím, jak to skončilo, ale myslím, že jsme před šestou usnuli, Hedvika diagonálně, já na samotné periferii postele. V půl sedmé mě vzbudil kocour dožadující se počtvrté za noc večeře, teď už asi spíš snídaně. Pak jsem šel nejspíš vařit čaj, do kterého mi upadl citron a já si trochu opařil nejen ruce, ale i obličej. Naštěstí se máma už za deset hodin vrátí z práce.

No a teď zas zoubky.

text a foto Řízek

INSPEKCE HEREN

Jako malé dítě jsem proslul svou skromností a nenáročností. Na dlouhé hodiny mi stačilo pískoviště na dvorku a přítomnost babiččiny jediné slepice, s níž jsme dokonce, jak prozrazují fotografie ze zbytků rodinného archivu, jedli z jedné mističky. Patrně jsem se ve vývoji posunul až poté, co se moje hrabavá kámoška posunula do fáze slepice na paprice.

Současnost nabízí mrňavým dětem daleko větší možnosti vyžití, jak momentálně zjišťuji. Existují třeba specializované herny pro malé děti. Nejde však zařízení se zmenšenými loterijními terminály, ruletou neobsahující drobné části a výherními automaty, z nichž v případě úspěchu padají plyšáci, ale o jakési prostory, kam se s dítětem lze za úplatu uchýlit, když už tátu nebaví podvacáté říkat "Ne, Hedinko, fuj! Tohle jsou Pepanovy mističky. Neber mu je, on na ty tvoje taky nesahá. Ne, Hedinko, tohle jsou zásuvky a to by tě moc bolelo. Au, víš? Ne, ke koši taky nelez..."

Oproti domovu mají tyto podniky i tu výhodu, že uondané mamince (řidčeji zdrchanému tatínkovi) zde někdo uvaří kafe, zatímco se jeho svěřená osoba posunuje po koberci v relativně bezpečném prostředí. Pravda, některé maminky si takhle dopoledne dají i dvojku růžového, ale do téhle fáze jsem ještě nedospěl.

V posledních týdnech náš dvojčlenný tým intenzivně testoval herny v okolí a chceme se s vámi podělit, na co jsme přišli.

Prvním hodnoceným podnikem je Chaloupka. Leží na Ryšánce, kousek od budoucí stanice metra D. Naše první návštěva dopadla neslavně: kvůli pandemii do herny pouštějí jen deset dospělých (počty ratolestí zřejmě omezeny nejsou). Bohužel jsem byl jedenáctý, takže jsme museli trapně vycouvat - a to doslova, protože prostor kavárny/recepce/parkoviště kočárů je poměrně úzký a vedou tam, jak do legendární Hospody, tři schody.

Napodruhé a napotřetí už jsme byli úspěšní. Byť je Chaloupka, tak jako i ostatní herny, kde jsme byli, hlavně pro větší, je i pro desetiměsíční mimino fajn. Sortiment hraček je široký a Hedu beztak víc než hračky zajímají cizí děti, s nimiž okamžitě vytváří ad hoc kamarádství, zatímco si maminky povídají třeba o porodu a já sedím stranou s kapučínem a rakvičkou.

Problém nastává, a za to Chaloupka nemůže, když Heda při svém nejistém vandrování upadne a prostor, který je tak akorát, naplní její řev. To má hned po náladě a nedá se s tím nic dělat a ta stokoruna za slabou půl hodinu pobytu nevyjde úplně výhodně. Jinak je zázemí v pohodě a paní nám i velmi ochotně ohřála oběd (opět: že ho Heda prskala, není chyba Chaloupky). Já dávám 4 z 5, Heda kvůli tomu řvaní jen tři.

Přesuneme se na Barrandov. Na základě anonymního tipu hledáme herničku nazvanou Špunt a navigace nás dvakrát poslala kolem bloku a moje svěřenkyně už po pětadvaceti minutách v autobuse a další čtvrthodině bloudění po sídlišti začíná být pěkně nakvašená a být po ní, testování předčasně končí.

Vlastně nevím, co jsme na tom zvorali, možná jde i o to, že na Barrandově jsou podobné podniky dva. Špunt nakonec nacházíme opravdu jen asi sto metrů od zastávky a je to bez debat vítěz testu: kavárenská část je rozlehlá a nabízí spoustu dobrot včetně párků od řezníka Görgla ze Slivence (jezdili jsme k němu ještě v době, kdy jsem stoloval se slepicí), ale ještě víc prostoru je pro děti (opět zejména školkového věku), které tam mají celou řadu hraček a atrakcí. Navíc jsme tam takhle ve všední den dopoledne sami, nepočítaje děti zjevně náležící obsluze či majitelům.

Nejvíc oceňujeme oddělený prostor pro mimina Hedvičina typu, kde mají třeba i malou skluzavku nořící se do barevných míčků. Všechny ty plastové blbosti a obscénnosti, které hrají a svítí, když se něco zmáčkne, skutečně fungují (Heda to komplet ověřila). Návštěva zas končí řevem po nějakém zavrávorání, takže dítě dává 4 z 5 a cestou v autobuse na chvíli usne, já uděluji plný počet i proto, že se za mimino do roka neplatí vůbec nic.

Naše turné zakončujeme v Človíčkově v DBK na Budějovické. Jeho první nevýhodou je, že je na témže patře s dalšími provozovnami s miminkovským sortimentem, takže se může stát, že dorazíte už rozladěni průvanem v peněžence.

Podstatnější problém je, že Človíčkov má podobně jako DBK a okolí metra Budějovická asi svoje lepší časy za sebou a za 99 korun neohromí. Na sympaticky velké ploše, kde by ale stálo za to občas vytřít a vyluxovat, toho moc není. Prostoru vévodí různě pochroumaná šlapací autíčka. Na vrakoviště je smutný pohled - jednomu z dětí zrovna zůstal v ruce volant.

Blikající obscénnosti tam nejsou prakticky žádné, a pokud ano, nefungují. Kuličky pod klouzačkou jsou často prasklé, takže mají ostré hrany - Heda si ale našla jednu, která byla celistvá, a to ji na půl hodiny zabavilo. Je super, že mají dětské xylofony, ale kdyby aspoň jeden z nich měl paličku, užili bychom si to ještě víc.

Největší radost nám způsobil náš děda, který se tam nečekaně objevil. Heda dává tři hvězdičky hlavně díky němu, já dvě. Příště jdeme každopádně jinam, protože možností, jak jsme zjistili, je hodně a rozdíl, když se o ty herny starají, je fakt znát.

Venku je to každopádně stejně nejvíc. Deka je pro zbabělce, jakýkoli trávník je dobrodružný, všechny listy je potřeba ochutnat, i když táta říká Fuj!, nemluvě o kamíncích. A pak přijde písek! Tolik nás toho ještě čeká!

text Řízek, foto Ř. a archiv

R > 1

Charitativní firemní štafetový běh není nic, z čehož by mi výrazně vyskočil pulz nebo před čím bych nemohl dospat. Nikdy jsem nebyl úplně teambuildingový typ; ostatně se o mně říká, že nejsem ani moc kolektivní - že třeba na startu Běhu na Blaník oznámím kamarádům "poběžíme jako tým!" a pak jim po sto metrech nesmyslně zdrhnu, což se na rozdíl od jiné okřídlené historky "já pivo nepiju - tak já taky ne" bohužel zakládá na pravdě.

Na druhou stranu, loni jsem z Běhu dobré vůle pro Nadaci Olgy Havlové nedlouho před začátkem vysrabil kvůli bolavým tříslům, takže když mi Madla opatrně připomínala termín, ovládl jsem se a pokorně napsal, že tedy dorazím. 

Samozřejmě se to zase trochu zamotalo, ale ne mně, nýbrž Adéle, která je nemocná. Naše druhá štafeta tak přišla o členku a náhradu jsme nesehnali, a proto někdo vymyslel, že bych mohl dvouapůlkilometrový okruh běžet dvakrát. Souhlasil jsem, ale pod podmínkou, že to nebude vadit pořádající nadaci. Té to podle všeho bylo úplně fuk (ale věřím, že se Madla zeptala), a já tím pádem měl zase něco extra: odstartovat v dresu Deníku N 1 a finišovat coby Adéla za Deník N 2.

Ještě jako Lukáš jsem odevzdal Hedu mámě a našel jsem ve Hvězdě zbytek týmu. Chyběl nám jen finišmen Molda, ale dorazil ještě předtím, než jsem stačil vymyslet, jak bych býval mohl běžet i za něj. Dřív než jsme se stihli shromáždit na týmové foto, odstartovalo se. Brzo jsem se na trati zorientoval: na čele se uhnízdila skupinka borců, z nichž část patrně běžela individuální závod na deset kilometrů. Pak byla mezera a potom už já.

Okruh nebyl úplně navigačně záludný, vlastně to byl skoro rovnoramenný trojúhelník, přičemž ta nejkratší strana, což se určitě nějak jmenuje, vede u zdi parku a přece jen přes pár kořenů.

Zdálo se, že zde tempo po zběsilém začátku trochu polevilo, celkem bez úsilí jsem se po další zatáčce dostal na dostřel od vedoucích. Cesta pak mírně klesala a já měl ještě sílu, tak jsem je zkusil vzít všechny, i toho kluka v modrém, který se zjevně snažil o totéž.

Podařilo se, a byť naše předávka zdaleka nebyla ideální, překvapený Filip vybíhal do druhého kola v čele celého závodu, zatímco já jsem měl napůl splněno a náš cíl "hlavně si to hezky společně užít" byl operativně změněn na "ty krávo, pojďme to okamžitě celý vyhrát a bejt už navždycky slavný".

Na startu teď bude zhruba devět minut nervózně vyklepávat nohy Pavel, náš muž třetího úseku, než se k letohrádku přiřítí veselý a pořád trochu nechápající Filip - a teprve po něm všech ostatních čtyřicet štafet, jak sportovně, tak charitativně a společensky pojatých.

Pavel se nenechá spoutat zodpovědností, na svém úseku dosáhne jen asi o čtvrt minuty horšího času než já a předává Moldovi a zatímco se převlékám za Adélu (měním startovní číslo z 213 na 214), která se ještě chystá na poslední úsek v našem druhém týmu, zbytek našich závodníků na dálku žene finišmena Moldu a pak řvou nadšením, když se objeví v cílové bráně. Nejvíc samozřejmě já, protože na ty týmové akce moc nejsem.

Tady by to mohlo skončit – nebo počkejte, necháme je v tom až do vyhlášení vítězů. Na druhém místě, které nás nezajímá, protože jsme první, je jakási paní Pláničková. Nikdo nejde a nastává trapný prostoj a ten je kvůli nám, protože ve skutečnosti je to naše paní přes marketing a na druhém místě jsme my. Opravdovým vítězem je pak štafeta nějaké realitní kanceláře tvořená pouhými dvěma lidmi (Olga Havlová patrně přimhouřila oko), která nás podle všeho nepozorovaně předběhla v posledním okruhu a nenápadně došla v doprovodu dvou dětí do cíle o skoro dvě minuty dřív než my. Oficiální fotograf na nás musel zřejmě použít nějaké silné filtry na zakrytí chvilkového rozčarování.

I tady by to mohlo skončit, ale to pravé běhání teprve začne. Šeří se, část našich týmů jde na pivo, my s Pavlem místo toho (teambuilding už stačil) chceme společně doklusat na Petřín, rozebrat nečekaně intenzivní dojmy a pak jít/klusat každý svou cestou. Nabízím mu své pití z lahve a on, protože je slušný, přijímá, čímž oba děláme velkou chybu. 

Další dny budou pro jeho, naši i několik dalších domácností ještě mnohem intenzivnější než onen závod. Heda patrně těsně před ním odkudsi přinesla bacil, který si nenechala pro sebe, ale pomyslný štafetový kolík namnožila a předala nejprve mně, potom Marušce a babičce, které ji hlídaly, kamarádčině dceři, s níž jsme si hráli, a ta pak i kamarádce s manželem a prarodiči, a já potom nejméně Pavlovi, který pil, a ten pak i své ženě. Další účastníky této štafety neznám, ale je mi jich rovněž líto. Těm, kteří po běhu šli zcela rozumně na pivo, se pochopitelně nestalo nic. 

Samozřejmě mě to hrozně mrzí, ale co nadělat, inkubační doba nás převezla. Tahle nemoc má navíc R výrazně větší než 1 a je hodně týmová.

Po dvou dnech očistce choroba, která není covid, ale mohla by se jmenovat třeba krčský mor, podle velmi osobních zkušeností odeznívá. Podle některých je horší než úplavice za války. Pravděpodobně už nejsem infekční, každopádně si raději po přečtení umyjte ruce a pití si vždycky berte vlastní.

text Řízek, foto Jiří Stokláska, Ř. a nějaká paní

KROKETBAL

Oddílový správce sportovních potřeb nikdy nedosahoval důležitosti a věhlasu jiných funkcionářů, přitom jeho činnost byla někdy prakticky podobně náročná a zodpovědná jako třeba práce zdravotníkova. Kupříkladu potom, co jsme vynalezli kroketbal.

Skutečného duchovního otce tohoto sportu patrně nedohledáme a je možné, že si autorství bude osobovat více lidí, ale podobně jako třeba u písně Holka modrooká nebo u knih Andreje Babiše je to vlastně jedno; podstatné je, že ta věc existuje. 

Kroketbal, což je shodou okolností nejspíš i holandské pojmenování pro kroketu, vznikl v blíže neurčeném roce, ale patrně v nočních hodinách v oddílové klubovně.

Naše pařby mívaly dost často i onen sportovní přesah: vzpomínám si třeba, jak se na jedné narozeninové oslavě pod reflektory hrál fotbal a Jirka při něm dočista usnul. Jindy jsme zas do zblbnutí hráli obíhačku a nebyl-li dostatek pálek, pomohli jsme si Setonovými knihami, smetáčkem a lopatkou, vysavačem či dokonce lapačem snů...

Tipl bych si, že jsme onehdy ve skladu sportovních potřeb, vždy perfektně vedeném a uklizeném, objevili kroketové náčiní a poblíž něj malý házenkářský míč.

Hrávalo se na koberci v klubovně, proti sobě vždy nastupovaly dvě dvojice. Brankou byly klasické modré židle. Zápasy byly velmi kontaktní, krátké a intenzivní, vzduchem při nich létalo mnoho ostrých výrazů i součástí kroketové sady, jež byla patrně určena k mnohem nudnější hře.

Kroketbal se pak načas ztratil. Objevil se až v pozvánce na Milanovu rozlučku se svobodou a nejprve všechno nasvědčovalo, že tomu tak zůstane. Seděli jsme u grilu, popíjeli, opékali klobásy a hermelíny a odháněli dotěrného bezdomovce a to všechno spolu s reprízováním starých historek nám vlastně celkem stačilo ke štěstí.

Jenže ten sportovní přesah prostě máme rádi, dává pitce další rozměr, takže jsme zpod klubovny vytáhli branky a doslova žasli, jak se podmínky pro případné hráče kroketbalu v čase posunuly: nový reflektor je zřejmě podobného typu jako v Národním divadle, navíc je v klubovně nově možnost se po aktivitě osprchovat, a to s diskutabilní výhodou, kterou skýtá obří zrcadlo přímo naproti jednotlivým sprchám - s týmem jsme se shodli, že toho nevyužijeme. Případný správce sportovních potřeb by byl navíc nadšen, neboť jsme si k ničení vzali výhradně staré hole, novou sadu jsme ušetřili. 

Hrálo se tři na tři, ostatně i turnaj měl tři účastníky. A zbylí tři kamarádi zůstali u grilu a historek.

Ta hra za ty roky neztratila nic ze svého půvabu. Venkovní varianta přidala efekt přítmí v místech, kam to elektrické slunce nedosáhlo, a hrbolatý vlhký trávník (kupodivu se nikdo nezranil). Taky Frantovy dalekosáhlé náhozy do křoví za brankou a vzrušené diskuse nad výkladem pravidel. Rovněž rychlé góly hned po úvodním vhazování a člověka s historicky nejnižší úspěšností v této herní činnosti (mě, 0 %). A taky dramatické finále, které rozhodoval až poněkud tragikomický penaltový rozstřel přes celé hřiště. Golfista se nikdy nekouká na míček, radil nám při něm přihlížející bezdomovec.

Samozřejmě to píšu jen proto, že jsme s Frantou a Jimim vyhráli. Byť jsem ochoten připustit, že rum, klobásy a historky v teple u grilu by bývaly měly svůj půvab i samy o sobě.

text a fotky Ř.

ČASTO NEVYŘČENÉ OTÁZKY

Uteklo to a na rodičovské dovolené už jsem celý měsíc. Cítím se proto v dětských záležitostech podobně zběhlý jako třeba Eva Kiedroňová, strýček Jedlička či Bohuš Matuš, tudíž těm z vás, kteří o podobném dobrodružství uvažují, mohu zdarma poskytnout pár doporučení a tipů do začátku a zároveň zodpovědět jak ty často kladené, tak ty dosud neprávem nevyřčené otázky.

Upozorňuji předem, že téma zřejmě nepostihneme v celé jeho šíři a hloubce, neboť délka tohoto textu bude přímo úměrná délce Hedina dopoledního spinkání:

• Ano, ještě mě to baví.
• Ty nové hluboké vrásky mám od smíchu. 
• Od čeho jiného? Co je to za pitomý dotaz?
• Horní limit pro počet stolic denně neexistuje.
• Chcete-li zbavit mimino nežádoucí roztomilosti a z ní vyplývajícího zájmu kolemjdoucích seniorek, vyměňte kočárek s korbičkou za sporťák.
• Tři minuty spánku třeba v autě nabijí dítě na osmdesát procent, bohužel. Podobnou rychlonabíječku pro rodiče dosud nevyvinuli.
• Pokud dítě přes den náhodou spí v postýlce, spí se taky nebo se kouká do stropu a přemýšlí se nad tím, co je potřeba udělat napříště jinak. Nepíše se blog.
• Spánek dítěte v kočárku nepřináší kromě pobytu na vzduchu dozorujícímu rodiči žádné další benefity. Hádám ale, že už na sklonku této dekády někdo přijde s konceptem samořiditelného kočárku, v jehož podpalubí bude úložné místo pro unaveného rodiče. Kočárek se bude pohybovat rychlostí cca 4 km/h a občas jemně zadrncá. Přílišnou blízkost štěkajících psů a hlasitých bezdomovců nabízejících nám krabicové víno ohlídají senzory. To je bohužel teprve hudba budoucnosti.
• Hudba současnosti jsou znělky dětských pořadů z Déčka. Nejlepší jsou samozřejmě Všetečkovi (miluju, jak to ta paní tak nezúčastněně vypráví - takhle nejspíš v Polsku dabují porno). Hedě se Všetečkovi taky líbili, jenže teď jde v době, kdy Heda ráno poprvé vstává, místo nich nějaká úplná debilita o kočce a holčičce. Takže pá pá, Všetečkovi!
• Vztah kočky a holčičky, dosud celkem harmonický, protože mimoběžný, se ostatně začal dost dramaticky proměňovat krátce poté, co se druhá jmenovaná zničehonic začala plazit. Z toho vyplynula celá baterie dalších ponaučení jako třeba:
• Žádný učený z nebe nespadl, ale dětí z přebalovacích pultů spadlo už celkem dost.
• Zakázané ovoce (zásuvky, Pepanovy mističky) chutná nejlépe.
• Sezení předchází pád.
• Pád předchází řev.
• Slzy jako hrachy existují.
• "Ne" znamená sice ne, ale zároveň ten zvuk pro nic netušící mimino může působit jako hrozně dobrej fór, kterému je potřeba se smát.
• Za vyprání prádla a vyndání věcí z myčky se medaile Za zásluhy neuděluje, ale měla by.
• Při společenské konverzaci s ostatními rodiči, obvykle maminkami, se neptejte na jména jejich ratolestí, pokud nejste schopni zaručit, že pak zachováte kamennou tvář. O některých věcech (Nicolas, Rozálie) se nežertuje.
• Podobně nedoporučuji téma kojení. Na to pro jistotu nemějte vůbec žádný názor, především pokud jste muž.
• V neposlední řadě je potřeba zmínit, že řidič autobusu má vždycky pravdu, i kdyby to náhodou byl idiot na lince 193, který vám v dešti zavřel s kočárkem před nosem, byť přijel a odjel o minutu dřív.
• Z více než osmdesáti procent je to všechno úplně skvělé a ze sta procent bych neměnil.
• Máma je stejně nejlepší a nejoblíbenější bytost, pak následuje Pepan.

(Heda se po 45 minutách probouzí, takže už jen stručně):

• Pokud o nás někdo natočí film, ať mě hraje Hynek Čermák (prostě nebude rok cvičit) anebo Václav Neužil, když už tu zátopkovskou pleš filmaři vychytali.
• Když už si myslíte, že máte věci pod kontrolou, dítě se vykadí do vany.

text a foto Řízek

MŮJ PRVNÍ ZÁVOD

Prolog

Když vám běžecký kamarád nabídne, abyste sepsali zážitky ze svého prvního závodu na jeho dlouho a pečlivě udržovaný blog (nejen běžecký), co uděláte? V mém případě se týden chystáte, protože nechcete odmítnout, tlačíte to před sebou v návalu pracovních a dalších povinností, abyste to nakonec přece jen dali. Během 45 minut, v sobotu večer, 157 hodin po závodě…

Příběh

Začal jsem běhat ve čtyřiačtyřiceti letech. Nechoďte na mě prosím s postřehem, že je to projev nějaké krize středního věku, což je vysvětlení, které jsem ve svém širším okolí párkrát slyšel. Nezažívám krizi, zažívám nejlepší léta svého života, už přes deset let, a hodlám to ještě pár desítek let vydržet.

Běhat jsem začal loni na sklonku jara, když jsem byl už asi dva měsíce zavřen na home officu. A protože covid člověku zodpovídajícímu za redakci přinášel hodně práce a tedy vysedávání zhruba dvanáct hodin u počítače denně, začal jsem po práci vybíhat, abych se nezbláznil. Mám les 150 metrů za domem, byl vlastně hřích do loňského jara neběhat a tento benefit nevybírat.

Překvapilo mě, jak tělo ve středním věku (bez krize) a bez jakékoli předchozí pravidelné sportovní aktivity začalo na sportovní pohyb reagovat vstřícně. Běhalo se mi dobře, celkem lehce a z reakcí okolí (už nějakou dobu běhajícího) jsem pochopil, že neběhám pomalu.

Myšlenka, že bych si někdy mohl zkusit nějaký závod, přišla (asi tedy nejdřív od majitele tohoto bloggerského místa, kde právě autorsky hostuji), ale covid její případné uskutečnění odsunul. Zaběhl jsem si loni na podzim jeden virtuální závod v Senohrabech a stačilo to, abych seznal, že nejsem závodní typ – asi dva měsíce jsem si už tehdy měřil tepovku na hodinkách a v závodě jsem ji vytáhl nejníž ze všech měřených běhů.

A tak se stalo, že ten skutečný závod, se startovním číslem napojeným na oficiální časomíru a hromadným startem ohlášeným výstřelem, jsem si poprvé vyzkoušel nyní, tedy před týdnem. O víkendu jsem pobýval v Berouně, závod se běžel v neděli ráno, v pár kilometrů vzdáleném Žebráku. Nebylo tedy co řešit, běžecko-závodní osud na mě pomrkával až příliš očividně.

Neměl jsem moc očekávání. Vlastně jsem vůbec nevěděl, co mě čeká. Ani konkrétně v tomto závodě, ani při závodě obecně. Apriorně mě děsila jediná věc: že někde seběhnu z trati, zabloudím a kvůli tomu bude ostuda, že skončím poslední. Tato obava se v konkrétním případě žebráckého závodu ukázala být lichá: každá výraznější změna směru trati byla jištěna sympatickými a povzbuzujícími pořadateli či (naštěstí většinou) pořadatelkami, na cestě byla navíc vždy ve správný čas namalována bílá šipka.

Že jsem nevybaven, se pochopitelně ukázalo brzy – kolega, který mě nabral v Berouně autem a přivezl (jo, je to zase ten, co mu patří tenhle blog), měl s sebou nějaké gely, jakože aby měl na běh energii. Neměl jsem je. Pak se začal něčím mazat, na mazání jsem taky nic neměl. Ale měl jsem kšiltovku, díky své ženě, která trvala na tom, abych si tu kšiltovku (co jsem jí dal k nedávnému svátku) určitě vzal. Bylo to moje štěstí, že jsem poslechl, poněvadž…

Poněvadž v takovém vedru jsem v životě neběžel. Jsem člověk, který nemá rád horko. Nemá moc rád ani sluníčko hlavně proto, že se nikdy neopaluju, ale vždy rovnou a rychle spaluju. Když běhám v létě, vždy tak před sedmou ráno, aby byl dostatečný chlad. Den, kdy se letos běžela Žebrácká 25, byl jedním z těch mála, kdy mělo být opravdu horko. A bylo. Už když jsme se šli zhruba 20 minut před závodem jen tak volně vyklusat, jsem se zpotil jak čuně. Už při startu v 10 dopoledne bylo horko, že bych byl nejradši stále ve stínu.

Ještě před startem jsem si v poučeně namachrovaném hovoru s kolegou (víte kterým) maloval, že bych si tu mohl zaběhnout svůj nejrychlejší půlmaraton a stlačit tempo pod pět minut. Tak ne, nic z toho nebylo reálné. Když se trať na posledních více než deset kilometrů vynořila z lesa a až do cíle mířila po asfaltové silnici, zrychlil jsem v prvním seběhu dolů na tempo zhruba 4:30, ale v následujících minutách jsem se na asfaltu uškvařil (a dvakrát přešel do asi minutové chůze).

Když mi zhruba na dvanáctém kilometru došlo, že zrychlovat už dál nejspíš nebudu, dal jsem si ještě jeden, poslední cíl: doběhnout do cíle. Že do něj nedoběhnu, mě poprvé napadlo při první krizi na šestém kilometru, odmítl jsem však připustit možnost, že by můj první závod skončil tak, že bych já neskončil v cíli.

Kromě poznání, že jsem schopen se přes velký nekomfort a pro mě skutečně nesnesitelné vedro dopravit po svých do cíle, jsem si odnesl několik dalších poznatků.

Na občerstvovacích stanicích se neptáme obsluhujícího personálu, kam máme vrátit vyprázdněný kelímek (vždycky mi odpověděli, že ho mám hodit na zem).

Na občerstvovacích stanicích je dobré maximálně využít namočených houbiček (opravdu jsem byl překvapen, že jsem je nacházel pohozené na trati i kilometr či víc za občerstvovací stanicí).

Ano, nejsem závodní typ. Je mi trapně někoho předbíhat, v představě, že kolem něj proběhnu a budu funět. Je mi trapné funět, i když mě někdo dobíhá a je zjevné, že půjde přede mě: prostě zpomalím, abych nefuněl.

 

Přijde mi nesportovní, když některé závodníky minimálně na části trati doprovází „personál“ na kole, který je hlídá či povzbuzuje. (Asi dva kilometry před cílem jsem získal dojem, že takto jede na kole pořadatel a vyhlídl si mě, aby mě kontroloval, protože seznal, že jsem před kolapsem. Ne, ten pán si mě nevyhlédl, ani to nebyl pořadatel, jen za mnou běžela jeho svěřenkyně, kterou doprovázel. Jo, předběhla mě.)

Když dobíháte do cíle a pokusíte se o cosi na způsob závěrečného finiše a před vámi se zjeví závodnice, která běží zjevně pomaleji než vy, neznamená to, že vy můžete, zatímco ona už nemůže. Může to být tak, že ona dáma běžela později odstartovaný závod na 10 kilometrů a prostě dobíhá svým tempem. (Ano, těsně před cílovou páskou jsem ji předběhl. Zpětně z toho nemám dobrý a ten správný vítězný pocit.)

Přes to všechno, co tu píšu, se mi na tom mém prvním závodě líbilo. Slíbil jsem si někdy na té poslední desítce, že pokud poběžím nějaký příští závod, tak v zimě. Připouštím teď, že možná i dřív. Tuším, že takové vedro jako minulou neděli už snad letos nebude.

Epilog

Dobře, tak ještě ta čísla. Moje první startovní: 78. Moje první pořadí: 60. (ze 113 startujících).

text Pavel Tomášek, foto Vlaďka Svobodová Pavlíčková, Řízek a nějaká paní