KAMARÁDI

Ve dvou je běhání lépe stravitelné. Leckterý běžec si proto pořizuje psa nebo kočárek s dítětem, aby se při monotónním a v podstatě nudném pohybu aspoň nějak zabavil. Dá se ovšem vzít zavděk i kamarády, má-li člověk nějaké.

Zdá se to k nevíře, ale mrzlo, až praštělo. Teploměrových -10 ještě zvýrazňoval bílý ledový opar, který se vytvořil nad Berounkou. Právě se do tohoto oparu s Milanem chystáme vběhnout. Zapínám čelovku a po chvíli zjišťuji, že je úplně zbytečná - zasněženou cestu podél vody dokonale osvětlují xenony měsíce. A protože je opravdu zima, nemluvíme a zrychlujeme a jako nějaký mistrál letíme přes zmrzlé pole podél řeky zpátky z Černošic do Radotína. Pod lampou v lázních zjišťujeme, že mráz spolu s tou bílou mlhou vytvořily na mé zarostlé tváři něco jako ledopády.

Jen o dva dny později přijde obleva; nasáklý sníh ještě bojuje se vzrůstající teplotou a my jsme tentokrát dokonce tři. Pája mě s Milanem veze do Psár a čeká nás dvacet kilometrů někde i hlubokým sněhem, kde před námi kdosi soustavně s nadějí nazouval a vzápětí zklamaně vyzouval běžky. A přijde taky výstup na Kněží horu. Právě tam dojdou jinak neustále vysílajícímu Pájovi slova a do čela se dostávám já, za což budu zakrátko čelit nenávistným narážkám zbytku výpravy. Ale od toho jsou přeci kamarádi. "Nejlepší ze všeho je hustý, poctivý vývar s nudličkami," načne nejhovornější z nás další téma a my zjistíme, že jsme dostali hlad. Naštěstí má Pájova běžecká vesta ve svých záhybech ukrytou vodu a já v děravé kapse nesu energetický gel. Vývar to není, i tak to ale potěší a zachrání.

Legendární Pája kluše skrz Pyšely.

"Tak já bych teda přijel," hlásí o pár týdnů později znovu Pavel, když už je venku podle kalendáře polovina února, ale venku to vypadá jak v květnu. Před zelenými vraty domku v Městečku o hodinu později zastaví automobil a vyleze z něj od pohledu sportovec. Ne, ty tmavé brýle prosím tě nech v autě, co by tomu řekli sousedi. Běžíme takzvaný Lukiho okruh. Lukiho okruhů je celá řada, tento dvanáctikilometrový vede nejdříve konverzační rovinatou částí k Sázavě, načež následuje kros doslova po stopách koní a potom středočeské Tatry kolem obce Pyšely. Uprostřed debaty o porušování předpisů a ukradených espézetkách se podřeknu a vyzradím (svůj) světový rekord na této trase. Ukecaný atlet náhle energii přesměruje z mluvidel do lýtek a stehen a začne okamžitě stíhat prakticky nepřekonatelný čas. Vlaju za ním a nadávám. Zpět u zelených vrat jsme o pouhých osm vteřin pomaleji.... Časovou ztrátu však Pája hravě dožene ve své dvoulitrové octavii na cestě za svou snoubenkou.

Druhý díl Starce a moře - Běžec a hora

S někdejším maratoncem Václavem máme pak na Valentýna sraz v Řeporyjích. Jeho manželka a v tomto případě i manažerka totiž zosnovala náš společný běh, aby bývalé spolužačky mohly mezitím právě zde nerušeně krafat. Slibuji nenáročný výlet do Svatoprokopského údolí, známějšího jako Prokopák. Ve skutečnosti je to samé stoupání, skála a "krátký, prudký kopec, ale už poslední", jak několikrát avizuju. Václav je oddaný a dobře vychovaný, protože mě do hajzlu a ke všem čertům posílá jen v duchu. Za odměnu mu ukazuji tajný vojenský objekt, tunel ve skále a nakonec i jezírko, které filmařům bez fantazie na dosah od Barrandova nahrazuje atraktivnější, ale vzdálenější lokality. "Tady plaval ten listonoš - muž s koženou brašnou," říkám. A pak následuje poslední, šestikilometrový kopec.

Dalo by se napsat, že má-li člověk kamarády, tak i takový kopec je vlastně krátký, ale to je blbost, takhle to fakt nefunguje.

text Řízek, fotky Ř. a Pája

ČERNÝ PUNTÍK

„To jdeš zase běhat s tím č..ákem?!“ tázala se jednou v neděli Páji jeho přítelkyně a myslela tím mne. Pomiňme fakt, že se tak mohla zeptat kterákoli z našich žen a mohla tím teoreticky vlastně myslet i kteréhokoli účastníka našeho výletu, kdyby ho znala. Jenže ne, bylo to určitě o mně.

Napsal jsem totiž kdysi o Pájovi takový běžecký pamflet a to se nezapomíná. Budu u ní mít vždy černý puntík. Jako když jsem kdysi napsal do nejmenovaného týdeníku hanopis o dárcovství krve (titulek Krevní apartheid vymyslel editor, ne já!) a oni mi pak nepřekvapivě zakázali darovat krev.

Zkrátka, jeden by měl domýšlet důsledky, než je hodí na papír nebo na internet, ale to já občas opomenu. Někteří moji kamarádi tak už patrně v obavě, že bych o našich společných dobrodružstvích sesmolil něco jedovatého, se mnou společná dobrodružství přestali podnikat, což je samozřejmě nejjistější. Naštěstí se našli Pája a Vašek (a pražský Milan se omluvil), na smluvené místo se dostavili, a mohli jsme proto společně vyběhnout ze Psár.

Od té doby, co jsme se s Pájou viděli naposledy (s Vaškem se navzájem zatím vídat můžeme), se toho jistě v našich životech mnoho důležitého událo, ale to jsme oba neměli šanci probrat. Jakmile jsme totiž ze Psár vyrazili po jakési značce lesem a do kopce, mí hovorní spoluběžci rozžhavili svá kapacitní mluvidla a vyprávěli skvělé historky o osmitisícovkách i stokilometrových závodech a k seriózním tématům, jako k situaci v Súdánu i na pražském magistrátu, jsme se zase nedostali, ač bych rád. Taky jsme mluvili o tom, jak se nám ten maratón, kam jsme se s Vaškem neprozřetelně přihlásili, nějak moc rychle blíží.

Někde u Jílového jsme narazili na krásnou lesní cestu, která se zlomila do táhlého stoupání na jakousi Kněží horu. Někde v těch místech Václav prokoukl mou milosrdnou lež, že trasa Pájou vymyšleného výletu je vlastně rovinatá. Při sbíhání z hory jsem se ujal slova já, neboť jsem popadl dech, a asi tři čtvrtě hodiny (pořád mi někdo skákal do řeči) jsem jim vyprávěl poutavý příběh, jak jsem kdysi daroval krev a jak mi to zakázali.

Když jsme se po dvaceti kilometrech a necelých dvou hodinách znovu přiblížili i k Psárům, přiblížila se i má pointa. Krev jsem totiž nakonec opravdu daroval, o nějakých pět let později, tedy předevčírem. A možná si ji, navzdory tomu černému puntíku, který tam u mě nepochybně mají, i nechali a třeba jednou někomu zachrání život. Pochopitelně to už nikoho nezajímalo, protože si nikdo nepamatoval, čím ta historka začala.

Seběhli jsme zpět k autům, vyfotili jsme se a rozloučili se. Vrátíme se k našim ženám; ta moje a Vaškova nás jistě rády uvidí a v tajném souznění přitakají, že jsme blázni a ať si na tom maratónu třeba chcípneme. A Pájova dívka se jistě zeptá, jaké bylo běhání s č..ákem, a on odpoví, že docela fajn.

text Řízek, foto Pájova samospoušť