MUŽ VE STŘEDNÍM VĚKU A KOPEC

"Stwuejdo, co ko máš na noze? A co ko máš na dwuhý noze?" Slunce pálí, houpačka vrže a neteř se synovcem se právě dozvídají, co je to výron, tejpování a do krve odřená pata z nejhorších běžeckých bot na světě. Patrně je to zas tolik nezajímá. Mě zase moc nezajímá jejich vyprávění o Harry Potterovi. Ale jsme ochotní přistoupit na kompromisy. Teď se třeba šli mlátit na trampolínu. A já musím zase tchánovi posekat zahradu.

Dnes se neběhá, nýbrž regeneruje. Hlavně hlava. Je to těžké přiznat, ale dva předchozí nezdary mě opravdu zasáhly. Vlastně mě i trochu bolí o tom vyprávět:

Informoval jsem pohyblivé kamarády, že existuje seriál virtuálních běžeckých závodů Trailtour a že je to má zajímat. Funguje to tak, že neznámí dobří lidé, kteří prodávají boty a je to pro ně reklama, vymyslí trasu, v tomto případě odporný kopec ze Všenor do Černolických skal, a ostatní běžci disponující GPS se mohou i v téhle divné době navzájem poměřovat, sdílet své výsledky a cítit se být součástí komunity.

Kupodivu se ke mně přidali hned dva Milanové, což jsem nejdřív považoval za recesi. Sešli jsme se časně ranním vlaku do Všenor, protože jeden z Milanů potřeboval stihnout důležitý pracovní "call". Samá sranda – hulákal jsem na průvodčího, že se kolegy zaručím, když jim chyběly průkazy totožnosti. Až ve Všenorech jsem si uvědomil, že vlastně nemám lístek, protože mi moje tramvajenka stačila jen po Radotín. Ale dobře to dopadlo, bez pokuty jsme opustili vlak a mohli jsme pod širým nebem v nezvyklé zimě začít hledat satelity našich chytrých hodinek.

Sotva náš výlet začal, žlutá značka se jala odbočovat z ulice Květoslava Mašity, motocyklového závodníka a všenorského rodáka. Na tomto místě začíná závodní segment. Vzal jsem nohy na ramena, ale dobře jsem slyšel ty uštěpačné poznámky a smích kolegů. Prostě nejsem týmovej.

Po žluté se dva a půl kilometru lesem stoupá na hřeben. Místy to jde dobře, to když se běží po hezké široké cestě. Občas je to divné koryto plné kořenů. Poslední třetina je zdaleka nejprudší, ale zničehonic utrpení končí na rozcestí. Točím ostře doleva. Teď mě vede červená. Zrychluji a snažím se zatejpovaný kotník udržet ve správném směru i na šutrech. Nic se neděje, ale najednou si všimnu, že tu nikde není značka. Ostatně ani ta cesta jako by nikam nevedla. A hlavně jsem na vrcholu nějakého kopce, ač bych měl sbíhat do vesnice a ke skalám.

Zmocňuje se mě panika a pokouším se o jakousi nesystematickou sólovou rojnici. Ve velmi členitém lese je najednou spousta cest i stromů. Červenobílé značky nejsou na žádných z nich. A já už najednou nejsem závodník, ale výletník potupně ztracený asi osm kilometrů vzdušnou čarou od rodné hroudy. Vždyť si ještě pamatuju, jak jsme se s babičkou smáli legračním názvům sídel na berounské trati. Černošice, hahaha. Dobřichovice! Mokropsy!!! A Všenory, jaká zvířata tu mají asi ta doupata? To se neomrzelo!

Hele, červená. Míjím fotbalové hřiště u Černolic, poslední dva hupy a cíl u kapesního skalního města s krásným výhledem. Čas 26 minut. To opravdu není nic moc. Vlastně je to fatální neúspěch. Milanové taky bloudili, jenže aspoň průběžně, a ne trapně těsně před cílem.

Když se vydýcháme, pokračujeme po červené dál už bez závodnických pokusů. "Nezapomeň si vzít gel," říkala mi večer žena a já jsem se divil, že tak myslí na to, aby mi nechyběla energie. Až na trase mi došlo, že měla na mysli ten dezinfekční. Měl jsem se očistit po použití toalety i vlaku, podle toho, co by nastalo. Každopádně moje tuba s nějakou sladkou hmotou zachránila mladšího Milana. Najednou se dostal do čela a táhl nás k Černošicím.

Táhl nás tak rychle, že jsme přeběhli všechny možné odbočky. Zabloudit vzdušnou čarou čtyři kilometry od rodné hroudy je ještě horší. Odřel jsem si patu a Milan pochopitelně nestihl "call" a rozhodl se situaci řešit jako chlap - vzal si "sick day". Pozitivnímu vyznění dvouhodinového výletu značně napomohlo to, že nám těsně ujel vlak, ale cukrárna u nádraží byla otevřená a plná lahůdek.

Říct, že mi to nedalo spát, je asi příliš silné tvrzení. Přesto jsem byl brzy rozhodnut se na trasu "závodu" vrátit. Netrvalo to ani dva dny, respektive trvalo to přesně dva dny, a ozval se Pája, můj legendární soused z gymplu. Přihasil si to novým vozem rovnou k černolickému hřišti a svým osobitým stylem mě první půlhodinu klusání po červené značce nepustil ke slovu, zatímco jsem se pokoušel zjistit, kde všude jsem minule udělal chybu. Za kamennou mohylou doprava a pak už je to snadné, zjistil jsem poslouchaje dramatické historky z regionální nemocnice.

Za stálého štěbetání jsme ve zdraví doběhli úplně dolů, do motorkářovy ulice, odkud se mělo závodit. Pája avizuje, že hodlá stoupat v klidu. Tak si zamáváme a já se pouštím do kopce ještě odvážněji než minule. Víc funím a celkově je to intenzivnější. Jenže výborný čas na vrcholu poněkud kazí to, že jsem fyzicky i mentálně úplně na dně. Na červenou značku tak dorazila dezorientovaná, zadýchaná troska.

Mohyla, jasně. Zatáčím doprava, ale najednou jsem u nějakých chat. Nic mi to neříká. Vracím se k mohyle, aha, tak tady se ještě muselo doleva, ale už jsme správně. Minutka sem, minutka tam, pořád je to dobré. Letím z prudkého kopce a sleduju jen kamení, snažím se navést obě zdecimované nohy pokud možno tak, abych jim nezavdával záminky k různým převratům. No jo, ale ta značka tady zase prostě není. Otáčím se a v dáli vidím to, co přesně vidět nechci. Vysmátého Páju. Ke skalám dorážíme současně v čase ještě o půl minuty horším než minule a jestli jsem to předevčírem bral celkem v klidu, teď už se na sebe trochu zlobím.

Relaxuji na malotraktoru. Precizně obrážím zmenšující se okruhy kolem zahrady. Takhle mám běhat. Klidně, s jistotou, nebláznit. Neztratit se mezi borovicí a rododendronem. Nezapadnout do kompostu. Nepřejet kočku. A možná si tu cestu prostě pro jistotu stáhnout do hodinek.

V noci se mi zdálo, že mě někdo v tom kopci předbíhá. Musím se tam tedy ještě jednou vrátit. Volá Vašek, jestli zase po dlouhé době nevyběhneme společně jen u nás, kolem našich nemovitostí. Je to vzácnost, protože kolega dosud byl, co se týče předběžné koronavirové opatrnosti, prymulovštější než Prymula. Dávám mu, ač nerad, košem, protože je potřeba nejdříve vyřešit to, co je mezi mnou a Černolickými skalami.

Tentokrát jedu sám, autem vezu jen křičící a zjevně pořádně naštvanou PJ Harvey. Ona a její tři akordy mě mají nabudit před výkonem. This is love! This is love! Jenže dopadne to jako vždycky, protože celý kopec mi bůhvíproč hlavou duní střídavě Když se zamiluje kůň a Láďa jede lodí a nejde se toho zbavit. Je to i znát na výkonu: minule jsem byl rozhodně rychlejší.

Ale zase na červené tentokrát nevypadám jako zombie. Mohyla, odbočit, ale pak hned doleva. Pak z kopce, ale jen kousek, ne jako předtím. A pak doprava. Je to vlastně strašně jednoduché. Zvlášť s tou mapou v hodinkách.

S časem 21:33 asi díru do světa neudělám, přesto se celou cestu domů cítím jako pán, jak vítěz na širé zemi, ba co víc - jak muž.

"Jak to mám vědět, že chcete platit kartou?" ptá se otrávená čerpadlářka pod Cukrákem. "Tak teď už to víte," smečuje vítěz a odnáší si do svého rodinného kombi nižší střední třídy kafe a minerálku.

text a foto Řízek

PROBLÉMY V RÁJI

 
Přátelé se poškorpili. "Nebudu obvolávat svoje kamarády, abys měl dost hráčů na ten svůj pitomý hokejový zápas, který sis vymyslel. Pořád mluvíš jen o tom, já přitom nemůžu hrát hokej – podívej, mám zlomený prst a hele! něco mi z něj teče, to by asi nemělo. Tak mě do toho přestaň jakkoli zahrnovat," vmetl jsem Václavovi do tváře. Což bylo technicky složitější, když jsme klusali vedle sebe.

Odveta na nečekaný výpad na sebe nenechala dlouho čekat: "Ty mi budeš vyčítat, že mluvím furt o hokeji? Aha," pozvedne obočí a spustí: "Tak jsem byl běhat, ale moc mi to nešlo. Pak jsem šel do práce a měli jsme dobré články. Poznal ses? Kdo tady pořád mluví o tom samém?" zvýšil hlas a s tím i kadenci kroků, což mi hodinky prozradily, zatímco jsme míjeli majestátní vodojem tyčící se nad Hlubočepy a Radlicemi. Měl pravdu a v řečnickém souboji šel rázem do vedení. Byl čas vytáhnout nefér kartu.

Milan a pole.

"Na horách s rodinkou bylo krásně. Toho sněhu! Synek už sám lyžoval a umí se už sám krásně držet, když ho táhnu na sáňkách. Dceruška teda byla v nosítku, je teda taky hrozně hodná a šikovná," říkal jsem téměř Václavovým hlasem a dikcí. A to byla podpásovka, protože na rodinku se nesahá, a to ani kdyby snad příběhy o idylickém soužití byly hrozně nudné, což samozřejmě nejsou. Oba Milanové, kteří na Hubáčkovu dvacítku také dorazili, se našim "problémům v ráji" smějí. Václav mě za trest ignoruje. Mileniálové by to možná přesněji označili za ghostování – prostě dělá, že tam nejsem. Nevím jak pro mileniály, ale pro mě je to celkem nepříjemné.

Milan a voda.

Naštěstí to brzo přebijí jiné nepříjemnosti. Únava, vyčerpání, bláto. Třebaže běžíme jeden z nejhezčích závodů. Když odmyslíme dva dočasně znepřátelené kamarády, na startu vládne pohodová atmosféra, protože se skoro každý s někým zná. Trasa vede důvěrně známou krajinou Prokopského údolí, ale dává jí novou perspektivu a kontext. A ty výhledy a vyhlídky! Třeba na to, že když nám vítr fouká do tváře, v druhé polovině poletíme zpět k vodojemu jak plachetnice.

Uteču kamarádům a rozkoukám se na čtvrtém kilometru. Řítíme se do údolí. První ležící strom přeskočím, druhý podlezu. A pak mi ujedou obě nohy naráz na mokrém zbytku dlažby. Nespadnout na zlomený prst je jediný taktický pokyn, který jsem si před závodem dal. A byť by se Zdeněk Chlopčík nad tou krokovou variací zcela mimo rytmus asi ušklíbl a pak by zpod stolku vytáhl nekompromisní trojku, ustál jsem to a ať už to dopadne jakkoli, vyhrál jsem. Další dílčí vítězství jsem si ostatně připsal už před závodem – nejenže jsem urazil Vaška, ale dokonce jsem se přihlásil a zaplatil jako první, takže jsem běžel s číslem 1.

Nejdramatičtější moment celého závodu.

Na asfaltce vidím záda babického kolegy Vojty. Tedy možná je to on. Ač mezi námi nemůže být víc než pár sekund, až po dlouhých kilometrech už skoro na dohled od hájemství excentrického starosty Novotného jej předbíhám (je to Vojta) před prvním těžkým kopcem. V polovině závodu se k nám připojí ještě jeden mladý muž. Druhá půlka je rovinatější a teoreticky i po větru. Běžím v čele skupinky a moje tempo mi připadá adekvátní, ba snad až rychlé. Do reality mě vrátí letmé ohlédnutí – z tria se stal netrpělivý sextet. Jeho jednotlivé složky se postupně derou do popředí toužíce mi ukázat svá funkční záda.

Uhájil třicáté místo.

Posledních pět kilometrů je po rovině. Nic mě nebolí, ale nejsem schopný reagovat na stupňující se tempo ostatních, které mám sice pořád na dohled, jenže kteří tak jako já vědí, že už není na co čekat. Neznámý muž v oranžovém se mě jasnou gestikulací snaží přimět ke spolupráci. Krátce ji zvažuji, to ano. Ale ne. Dnes ne. Vojta je v cíli o propastnou minutu a půl rychleji (loni jsem ho porazil o deset minut!) a všech pět ostatních ze skupinky už také více či méně zadýchaně popíjí čaj a přinesené limonády.

Milan a vodojem.

Souboj Milanů dopadne těsně pro čerstvého ženáče ze Vsetína. A pak se v cílové rovince objeví Václav v modré větrovce a poctivé zimní čepici. Václav se nikdy neohlíží, protože by se z něj stal solný sloup, a tak nevidí, že pět metrů za ním sprintuje jeho tréninková kolegyně Iveta. Nebo ji taky vyghostoval. Křičím na něj, Václav se probere ze své pohodlné letargie a v dramatickém finiši druhou ženu celkového pořadí nakonec udolá (možná i díky mně?).

Zase jsme nic nevyhráli. Ale tomahavk jsme zřejmě zakopali. Poobědvám s Václavovou rodinkou. Ty děti jsou opravdu moc hodné a asi i šikovné. A ta rajská! Ale na hokej fakt nejdu. Nicméně kdybyste chtěli, je to snad 6. března pozdě večer v Černošicích.

text a fotky Řízek a Lukáš F.

TŘI MUŽI A STEJNÝ POČET HŘBITOVŮ

Začíná se u brány hřbitova, což je vlastně naruby stejně jako naše startovní čísla. Jsou recyklovaná, napsaná fixou z rubové strany nějakých starších opravdových čísel. Na startu chybí nafukovací oblouk, stánky se suvenýry a pořadatel nemá viditelné tetování. Především to zjevně nedělá pro prachy. Proto tento po všech stránkách parádní závod stojí jen sto korun.

Přijeli moji kamarádi Milanové i mí noví tréninkoví spoluběžci z SK Babice. Kromě nich je tu ještě Martin Veselovský, u něhož nikdy nevím, jestli si tykáme, ale řekl jsem mu Ahoj, a dalších asi třicet lidí. Na dvaceti kilometrech se krásně rozptýlí, když už jsme u té hřbitovní tématiky, nikdo se nebude muset mačkat.

Hubáčkova dvacítka začíná u hřbitova kousek pod vodárnou, na němž známý architekt teprve trénoval na věhlasný Ještěd. (Patrně to bylo tak: Hm, tak vodárnu o půdorysu H bych měl. Jaké písmeno bych tak postavil ještě? D? Ještěd!). Naruby je i tahle smyšlená historka, protože nejdřív byl Ještěd, pak až vodárna. Ale nebudeme si to kazit pravdou.

Reprezentanti SK Babice jsou od začátku vidět, hřeje mě u srdce, ale bohužel to nejsem já. Tadeáš a Honza ukazují, že jejich rychlé nohy jsou přenositelné z tartanového oválu i na zmrzlé kamení a rozbahněné louky. Ne tak ty moje.

Nad Prokopským údolím není čas na krásné výhledy ani na vzpomínky na první nesmělé pokusy o romantické vycházky, jež kdysi probíhaly právě v těchto místech, protože se tu ostře bojuje o přibližně desáté místo. Mezi popadanými stromy mladík v šedém designu zabloudí. Zatímco na ledové krustě hledá moučné šipky, hned se před něj dostává dvojice závodníků týmů Pivo a myslivec a Zelená liška (to jsem já, přestrojen do červeného trika).

Sbíháme pospolu dolů k trati po žluté a po kamenech a kotníky se ptají Proč? a na asfaltové cestě skrz údolí dál pokračuje taktická bitva, do níž jsem se zapletl. Nad bývalou vápenkou nad Řeporyjemi reprezentant Piva a myslivce v prudkém kopci zavelí k nástupu, o němž může červená Zelená liška tak maximálně snít. A pozor! Zezadu už se dotahuje šedivý borec neznámé stáje. Naštěstí je za rohem polovina závodu a dobrý muž nám podává nápoje. Rychlostní pití mi jde, zase jsem v kontaktu a přes bláto cestiček se začneme pomalu blížit k cíli.

Kolem patnáctého kilometru se zjeví další hřbitov, je zase v prudkém kopci a stojí u něj další dobrý člověk s vodou. Ta, kterou dal mým sousedům, byla zřejmě živější než ta má. Nejprve jsou oba dvacet metrů přede mnou. Pak dvacet sekund. Pak už to jsou jen jakési skvrny uprostřed pole, jež by laik mohl nesprávně považovat za srnky. Skvrny se blíží k cíli a daleko za mnou není vůbec nikdo, s kým bych ještě mohl prohrát.

Konečně se trochu rozhlédnu po okolí: na druhém pólu údolí ční sídliště, kde jsem vyrůstal, včetně dvou nepochopitelných červených plechových věžiček, kterými zřejmě humanizovali paneláky. Je možné zahlédnout i Pankrác a tamní mrakodrapy a pak už i vodojem a hřbitov a cíl.

Babice vesměs porazily Milany, ti jsou ale podobně zablácení a spokojení jako já. Cílové menu obsahuje slaná srdíčka a sladké jahody podobného tvaru. Je to báječné, ale jedeme na opravdový oběd, kterým nás pohostí má domovská Zelená liška. Sedíme s výhledem na v pořadí třetí, tentokrát krčský hřbitov, a v době, kdy snad doběhl už i Martin Veselovský, rozebíráme, zda je pro rychlou regeneraci dálkového běžce lepší smažený sýr, vepřové na rozmarýnu, nebo výpečky.

Tohle je věčná debata, bohužel postavená spíš na emocích než na nějakých reálných faktech. Ale po jejím skončení a po zaplacení útraty se s pocitem příjemně stráveného dne smíšeným s tísní z rychlého ubývání víkendu se můžeme rozejít na individuální program.

text Řízek, foto Michael Dobiáš a Ř.

STAŇTE SE PRASETEM

Přišli jsme pozdě. Na pódiu na vysoké stoličce seděl šedivý muž v bílé košili a šlích a vypadal jako sloučenina Ladislava Jakla a Václava Klause. Se zarputilým výrazem cosi nesrozumitelného deklamoval do mikrofonu, zatímco hudebníci na své nástroje předváděli, bokem k dřevěným převlékacím kabinkám a zády k unavené Sázavě, ryčný pochod.

Přišli jsme pozdě a byli jsme po všech stránkách na špatném břehu. Hudba Milana Knížáka a jeho skupiny Aktual je undergroundovější než underground a není podle všeho určena k líbení.

Ale to jsem tak trochu tušil. Ovšem netušil jsem třeba to, jestli si při brodění na správnou stranu řeky namočím kraťasy. "Jděte klidně dál, to už nebude hlubší," povzbuzovala nás tři děvčátka ponořená až po krk ve vlažné vodě a my jsme nevěděli, jestli nám upřímně radí, nebo jestli jsou to sirény, též nazývané ochechule, jež nás vábí na skaliska.

Nenamočil se nikdo z nás. Tím méně Knížák. Z jeho vzpomínek, jimiž prokládal vystoupení, jsem seznal, že jen málo chybělo k tomu, aby donutil okupanty, aby to v srpnu '68 otočili. Zazněla jeho dobová píseň se sloganem Rusové, jděte domů, my vás nechceme/my na vás sereme (tedy, lidi říkali, že to byli Rusáci), ze senohrabské plovárny se to pěkně neslo do otevřených oken chat v údolí řeky a pár metrů před námi křepčil Jáchym Topol s půllitrem. Sirény vylezly z vody a říkaly nám Ahoj a Dobrý den a měly z toho a z nás legraci.

Náš osobní underground spočíval v tom, že jsme si na tichý protest proti vstupence za 250,- přinesli do areálu vlastní lihoviny a skládací rybářskou židličku. Pak nastal největší nářez celého večera, při kterém si Knížák dokonce i na chvíli stoupl. Textu jsem opět nerozuměl - občas jsem si připadal podobně marně, jako když jsem se kdysi pokoušel po telefonu zpovídat Karla Schwarzenberga. Pochopil jsem, že nás hudebníci vyzvali, abychom se stali prasetem - za sebe to přinejmenším zvážím, děkuji.

Náhle se Aktual rozloučil a z repráků se začala linout mnohem líbivější, zato konformnější hudba. Sestoupil k nám jeden z muzikantů. Ovšem ne proto, aby nám sebral rum a vynadal, že jsme v jedné z podobně znějících písní začali zpívat Asi jsem to přehnal od Mňágy a Žďorpa.

Ve skutečnosti to byl náš kamarád Trsáč. Pan Knížák odpustí, avšak to on byl tím důvodem, proč jsme sem vážili obojživelnou cestu. Třikrát řekl, že musí jít uklízet bubny, a dvakrát zůstal. Vyprávěl nám o tom, že s Aktualem vlastně nehraje, i když to dnes zdánlivě vypadalo jinak, dozvěděli jsme se i pár pikantních zákulisních drbů, které samozřejmě zveřejňovat nemůžu, nejsem bulvár. Navíc jsem je zapomněl.

Veškerý underground byl posléze i díky Trsáčovi naložen do stříbrné dodávky a zmizel a my těsně za ním. V rádiu hráli Marx, Engels, Beatles od Vltavy a my jsme sborově dělali ššššš tu-du-dů, ššš- tu-du-dů a jeli domů.

text Řízek, foto Milan K. a Ř.

:-o

Olaf Čihák! Olaf Čihák mi okomentoval příspěvek! Nic vám tohle jméno neříká? Mně taky ne. Tedy donedávna, než jsem pochopil, že aspoň podle mého běžeckého kamaráda Páji je tento Olaf jakýmsi Michaelem Schumacherem anebo Olem Einerem Björndalenem extrémního dálkového běhu. Prostě legenda. Pája téměř s dojetím líčil, jak ve strašných bolestech a na pokraji úplného vyčerpání tak rád vzdávával Olafem pořádanou Pražskou stovku, jež navzdory názvu prý měří třeba 130 kilometrů. Co mi ten pan Čihák napsal? Nazval mě největším ignorantem. Tedy nepřímo. A korunoval to udiveným smajlíkem ":-o".

Absolvovali jsme nádherný sedmnáctikilometrový závod Trailová Závist. Pro mě měl však trpký konec, protože jsem nedlouho před cílem zabloudil. Na Facebooku jsem si pak postěžoval, že jsem minul odbočku, pokračoval po cestě dál a prodloužil jsem si závod cirka o kilometr. "To snad nemohl proběhnout rovně ani největší ignorant?" napsal udivený guru. Byť je to trochu zkratkovitý odsudek, možná má trochu pravdu.

Považte, Trailová Závist nás poprvé v životě poslala do Lhoty u Břežan, kde byl start i cíl. Závod se nám pokusil zhatit Radotínský Milan, který zaspal a ujel mu autobus. A pak taky pomalu jedoucí fabie v Břežanském údolí. Vůz měl metalízu v barvě vyblitého modrého portugalu a jel zarputile padesát. "Přejete si barvu vyzvraceného vína, anebo radši lógru z turka?" žertovali jsme při předjíždění a spěchali na start, protože Pražský Milan neměl jisté startovní číslo ani čip.

Milanové, Řízek a zima

Na místě ale všechno dobře dopadlo. Seznámil jsem Milany s Bárou, která to číslo měla (podle mých slov) zajistit. "Já ale nic nezařizuju," prohlásila a zmizela. Nakonec se nám všeho dostalo tak akorát, od toitoiek po čipy. Pražský Milan dostal cizí startovní číslo a přejmenoval se na Josefa Milana. Druhý Milan mocně toužil po tom, aby byl doma. Litoval, že nezaspal pořádně. Všem nám byla strašná zima, neboť vlezle foukalo a start se kvůli Milanům a podobným případům oddálil. Žena nakonec odjela a mohlo se startovat.

Mým proklamacím, že poběžíme jako tým, už nikdo z kamarádů nevěří. Letím spolu s rychlíky z kopce ke zbraslavské minizoo, odkud následuje odporný výšlap na oppidum na Závisti, kde mě rychlíci s klením předbíhají. Mými traťovými souputníky se stávají bílý pán se zelenými botami a modrá paní se zarudlým obličejem, zatímco Milani nadávají asi o pár minut za mnou. Pod nohama šustí zapomenuté listí v kopci z Jarova a pak nás organizátoři pošlou zpět dolů k řece vtipnými serpentinami po pěšině na skalním srázu. Pro Olafa asi nic neobvyklého, ale pro mě to bylo úchvatné. Jak někde v Dolomitech, kde jsem nikdy nebyl.

Občerstvovací stanice i polovina závodu za mnou. Následuje ošklivý klikatý výběh k Ohrobci a pak lehčí krize na zpevněné cestě k obci. Opět se klesá do dalšího údolí k potoku, znovu mi mí souputníci utíkají, ale při následném výstupu jsme zase spolu. Na patnáctém kilometru přijde větší krize. Skupina závodníků přede mnou se náhle vzdálí, až zmizí úplně, nikdo v dohledu, jen ti dva, bílý muž a modrá žena, dupou stále kousek za mnou. Postupuji po hezké, rovné modré značce. Postupuji nějak dlouho, aniž bych vlastně viděl nějaký fáborek. Zastavuji na kraji pole jako zarostlý Forrest Gump v tom filmu, ale místo "jsem unavenej" říkám té ženě a muži, že jsme asi zabloudili. "My jsme běželi za tebou!" vzkřiknou zklamaně. Muž jako by ještě víc zbělal, modrá žena spíš zrudla. "Já vím, je mi to líto," krčím rameny a otáčím zpět po té hezké modré značce. Běh má bezesporu tu výhodu, že nemají třeba hokejky nebo nějaké rakety, kterými by mě tloukli. Během těch zhruba pěti bludných minut nás patrně předbíhá Josef Milan a zhruba tak dalších dvacet až třicet lidí.

Kdybych býval správně odbočil na lhotecký naučný okruh, jásal bych nad nejhezčí částí trati. Takhle jsme se demotivovaně doploužili do jakési pohádkové rokle, kterou tam snad někdo pomocí zkratek Ctrl + X a Ctrl + V vyňal a vložil ze Šumavy nebo z Jeseníků. Bílý se naštval a všem utekl, modrá se na to asi vykašlala. Hrozně dlouho jsme s dosud neznámými lidmi stoupali podél zurčivého potůčku a asi pětadvacetkrát ho brodili přeskakujíce padlé kmeny a podobné nástrahy. Rokle končila výstupem a la Hrádek na Kunratické a pak už se objevil cíl. (Asi tak dva metry před ním jsem ještě sprostě předběhl nějakou paní, dodatečně pardon).

Josef Milan je v cíli

Josef Milan, 65. v celkovém pořadí s časem pod 1:44, si zde už tři a půl minuty foukal výbornou gulášovku a tvářil se spokojeně. Byť prý málem taky na stejném místě zabloudil. O deset minut později dorazil i Radotínský Milan. A pan Olaf? Ten až za další hodinu. K tomu se sluší podotknout, že pro tuto vytrvalostní legendu oněch 17,5 kilometru byl v podstatě sprint, takže cizí disciplína.

Přijela si pro nás má žena. Radotínský Milan zarputile opakoval, že se hrozně těší domů. Naposledy to řekl těsně před domem. Druhého Milana jsem chtěl vysadit přímo na dálnici, ale přesvědčili mě, abych to ještě přehodnotil. A já jsem manželce slíbil, že tohle byl poslední závod. Minimálně pro letošek. Nebudu jí říkat, že to bylo asi to nejhezčí, co jsme letos běželi. V tomhle je největší ignorant zase ona (a tak to má být). Nasadila by udivený smajlík, proč že jí to vlastně vykládám.

text, foto a infografika Řízek, fotky Maruška

BEZ BASETA S BASETEM

Vyhrát triatlon v Holanech (dříve v Úštěku) nebývalo zas tak složité. Stačilo se na začátku neutopit v zeleném rybníku a na kole trpělivě čekat, až soupeř (nejčastěji Jirka a zpravidla několikrát) píchne. Závěrečný běh už proto býval více méně formální. Zvolené tempo bylo katalyzátorem žízně a přímo určovalo spotřebu piva v cíli. Letos mi však z několika důvodů obhajoba nevyšla. Předně Jirka nestartoval, a tím pádem nepíchal. Navíc nepíchal ani takzvaný pražský Milan, který tak po zásluze vyhrál. A svůj podíl měla i dietní chyba: když si večer před závodem moldavský modrý portugal nesedl s americkou kolou a koneckonců i s českým Řízkem.

Ještě pár minut před startem to vypadalo, že kilometrové plavání bude oproti loňsku vylepšeno útoky krvežíznivých labutí. Opeřenci však naštěstí odtáhli někam mimo plavecký koridor.

Legendární a suverénní Hurďas i jeho neoprén připomínající spíš erotický obleček z NDR tentokrát na startu chyběli, tudíž se labutím i divákům patrně naskytl dost bizarní pohled na čelo závodu: první plavala Šunka, jediná žena ve startovním poli, následována Rádošem. Ten doslova čněl nad ostatními závodníky, neboť jako paní radová plave prsa dočista bez namáčení a potápění hlavy. Vypadá to šíleně, ale na zbytek pelotonu záběry jeho mnohametrových končetin stačí. Hned za nimi jsem se okopával já s Milanem a v tomto pořadí jsme vylezli i na pevnou zem.

Šunčin štafetový kolega Petr, toho času v čele, byl na kole odsouzen k nováčkovskému bloudění. Trasa cyklistické části totiž není nijak značená. Je to vlastně anarchie, na rozdíl od demokracie, kterou nastolil DJ, který nám hrál cestou do Holan. Hra se shodou okolností jmenovala Demokratický dýdžej. Každý v transportéru (kromě Aničky, která spala) mohl kdykoli zahlásit "Dál" a skladba přestala hrát. Pokud ovšem jiný cestující nevybalil takzvanou divokou kartu. Tou se dal požadavek na předčasný konec skladby vetovat.

A tak si třeba chudák Péťa musel vyslechnout Gottův Mistrál v němčině až do konce, i když Mistra opravdu nemusí. Pak nám Franta taky zastavil u cesty, protože tam byla kočička a koťátka. A potom jsme pili nějaké opravdu hnusné víno s kolou, k čemuž už bych se nerad vracel, jenže to víno ano.

To jsem ale trochu odbočil. Rádoše při přepřahání do cyklistické části zdrželo to, že se převléká pomalu jako paní radová. Nejdřív si musel vyfénovat vlasy, což už víme, že bylo zbytečné, protože si je nenamočil. Pak bylo potřeba plavky a mokrý ručník úhledně složit do komínku. Pak možná ještě sháněl u šatnářek ramínko, nevím. Možná taky přebaloval jedno dítě a hrál si s druhým. "Skutečný důvod mého dlouhého převlíkání je, že si prostě po plavání potřebuju odpočinout...," vysvětlil Řízkovým stránkám Rádoš.

Nicméně tou dobou už jsem se řítil směrem na kopec Vlhošť a věrný Milan za mnou.

Věrný Milan za mnou vytrval s drobnými přestávkami další dvě hodiny. Jeli jsme svižně, jak se na závodníky sluší. Však taky trať byla suchá a počasí přímo vybízelo: "Pojď na kolo, lenochu, odpoledne bude zase horko a za pár dní přijde podzim, lijáky a plískanice a nebude se ti chtít, uvidíš".

Jak jsem již zmínil, Jirka (řečený Baset) se letos neúčastnil. V polovině závodu při stoupání na Skalku jsme nicméně potkali skupinku lidí se psem basetem. Zatímco Milan šťastně prokličkoval, já jsem se málem zamotal do jeho dlouhých uší a byl jsem nucen téměř zastavit. Tohoto zaváhání v táhlém kopci vsetínsko-pražský závodník využil k drsnému nástupu, jemuž jsem se v duchu bránil nejsprostšími nadávkami vůči jeho osobě a v reálu šlapáním na hranici mých a lidských možností.

Když pak Milan pochopil, že tudy cesta nevede, nechal mě po zbytek závodu zase tahat tempo s tím, že mě porazí až v závěrečném běhu kolem rybníka. Když jsme do Holan přijížděli, dokonce si rozepínal cyklistické tretry ještě před kempem. Nevěděl, že to já ani dělat nemusím, protože moje letité sucháče stejně už nelepí. Zaznamenal jsem nějaké pokřiky typu: "Makej, Řízku," ale moje představivost v tak vypjatých chvílích umí vytvořit různé věci, takže to není úplně jisté. Možná to jen někdo volal na své děti, aby nekrmily labutě. Nebo to přicházelo z hospody, že je hotová klobása a ať si ji někdo vezme.

Pravdou je, že hned po prvních běžeckých metrech bylo prakticky hotovo. Milan běžel, já jsem se kolébal. Stíhal se při běhu osvěžovat i občerstvovat, přesto se mi nenávratně vzdaloval. A tak byl v cíli skoro o minutu dříve. O další minutu před ním dorazila i moje žena, ale ta byla mimo soutěž, protože jela autem a ještě k tomu z Prahy. Asi čtvrt hodiny po nás přiběhl i Péťa, reprezentant účelově vytvořeného týmu Franta+Péťa, a pak i Rádoš a další borci.

Ivanův triatlon pak pokračoval tou oblíbenější, nezávodní fází, jež oplývá gulášem, pivem, utopenci, grilovaným masem a takovou tou pohodou. Tedy aspoň předpokládám, že oplývala, protože jsme tradičně odjeli už večer, ještě než se pohoda stačila plně rozvinout.

Závěrem, jako poměrně pravidelný účastník a sběratel takzvaných pódiových umístění, nabízím aktualizovaný zaručený recept na vítězství. Chce to samozřejmě svědomitý trénink, odříkání a načasování formy. Vyvarujte se moldavského portugalu. A pak je třeba nějak se zbavit Milana: poslat ho na nějaký jiný atraktivní závod, strčit mu klacek do drátů anebo do cesty psa s dlouhýma ušima.

text Řízek, fotky radotínský Milan. Více fotek naleznete v galerii tady.
Starší články o této velkolepé akci jsou zde.

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU

Sledovat řeku, jak se od pramenů mění z dovádivého potůčku v mohutný klidný tok, jak bytní a nabývá na síle, budou moci o jednom květnovém víkendu závodníci štafetového běžeckého závodu Vltava Run, zatímco jim samotným budou síly spíše docházet. Nás se to netýká. Já a mí kamarádi je budeme sledovat maximálně zpovzdálí přes sociální sítě, neboť jsme to celé nějak zvrtali. V pěti stručných dějstvích vám vylíčím, jak se to stalo.

1. Nadšení 

Na začátku je touha a asi čtveřice běžců. Někdo nám řekl o čtyři sta kilometrů dlouhém víkendovém závodu podél Vltavy, poslal odkaz, a my teď hoříme nadšením. Má nás být trojnásobek plus dvě dodávky, dvanáct tisíc za startovné a další drobnosti. A tak jsme už na začátku prosince obeslali kamarády a pustili se do přemlouvání. Reakce, pokud se dostavily, oscilovaly mezi nadšením a opatrným zájmem. Bylo to nadějné.

2. Doufání

V polovině ledna je nás už přibližně sedm. Dalších několik váhá, včetně mojí ženy. Jsme pěkná partička: dva novináři, ajťák, telefonní obchoďák, auditor, právník, sportovní prodavač, možná i internista. Jen ten název nám chybí.

3. Zrada

Nejhorší rozchody jsou e-mailové. Když mi Milan jednou ráno píše, že se svou nadnárodní firmou sestaví vlastní štafetu, je to jak kudla do zad, tvořená jedničkami a nulami. Ztrácíme v něm jednoho z tahounů. Náš chystaný tým zato dostává dva pracovní názvy "Nesnášíme Deloitte" a "Milan Kučera je zrádce".

4. Hořkost

Konec ledna, poslední šance na přihlášení s nižším startovným. Je nás osm, vybírám peníze. Kupodivu se mi na účtu nějaké scházejí. Chceme se jmenovat Vltava Rum, je to vtipné, jenže stejně vtipný už byl někdo loni, takže nám název systém nedovolí. Co teď? Jak se později ukáže, drahocenné minuty ztrácíme demokracií - nechávám hlasovat o novém názvu. Těsně vítězí můj návrh Hledání ztraceného času nad Lumpenkavárnou. Ale je to ostatně jedno, protože krátce před naší registrací organizátoři přihlášky kvůli naplnění kapacity stopnou. Peníze posílám zpět a dostavuje se hořkost.

Moc se mi líbila představa běžet za tým Hledání ztraceného času. Představoval jsem si Karla Čáslavského v cyklu Vltava v obrazech komentujícího ty skvělé divně zrychlené záběry vorařů na vltavských peřejích, dělníků budujících kaskádu i prvorepublikových bruslařů v Praze. A samozřejmě se mi líbily i další vrstvy toho názvu. Třeba rozpaky závodníka, který dumá, proč běžel tak pomalu. Nebo koneckonců ten čas ztracený vymýšlením názvu, který nás nakonec stál místo na startu.

5. Záchvěv

O měsíc později, když už jsem na závod málem zapomněl, se mi ozvala paní z Vltava Runu, že prý rozšířili kapacitu a že jestli tedy nechceme taky běžet. Už ne za 12 tisíc, ale za 15 tisíc, jenže co je dneska zadarmo, že jo? Jenže nadšení vyprchalo: z osmi původních běžců zůstávají tři, kteří si včas nenašli nějakou výmluvu.

Prohlašuji tímto tým Hledání ztraceného času za mrtvý. A všem těm stovkám zpocených lidí, kteří se budou v dešti motat po úzkých cestičkách na Šumavě a uhýbat před týmovými dodávkami, přeju, ať si to užijí. A závidím jim to samozřejmě jen trochu.

text Řízek, ilustrační snímek: E. Chalupný , Vltava 1903) [Public domain], via Wikimedia Commons

MILANI A ŘÍZEK NA BLANÍČKU

Povídala nám má tchyně, že v Kondraci, vsi přímo pod Blaníkem, mají tak velké řízky, že se jim nevejdou na talíř. Když jsem o několik hodin později obcí probíhal, přísahám, že jsem tu vůni ucítil. Přesně takhle totiž voní řízky, jež se nevejdou na talíř a jež jeden nemůže ochutnat, protože mu z extrémního půlmaratonu přes Blaník zbývá ještě šest kilometrů a s takovým obrovským řízkem v bříšku by se běželo těžko.

Zimní běh na Blaník letos prodloužili o 5 kilometrů na populárních 21 a na jeho start jsem se postavil se dvěma Milany a asi 350 dalšími anonymními lidmi. Cestou jsme museli vyřešit několik rébusů. Třeba jak jedním vozem přepravit závodníky na start ve Vlašimi a zároveň manželku a tchyni do Benešova ke kadeřnici. Ženy s dosud neupravenými vlasy a autem tak nakonec zůstaly v Benešově; Milani a já pokračovali dál autobusem.

Sbíráme céčka.

"Musím si koupit banány k snídani," usmyslel si jeden z Milanů v sobotu v osm ráno na pustém autobusáku. Kupodivu se mu to v nedaleké večerce povedlo, ale na startu měli banány taky - a zadarmo!

Ve Vlašimi na zámku, odkud se vyráželo, jsme rozhodně nebyli mezi prvními, ale fronta na vyzvednutí čipů a startovních čísel ještě celkem ušla.

O hodinu později to bylo podstatně horší a emotivnější. Slečna totiž na startovní listině neměla závodníky seřazené podle abecedy, což dost zdržovalo. Had nedočkavců se táhl až daleko za zámeckou bránu a decentní mrholení přecházelo v déšť se sněhem. Zimu jsme zaháněli spartakiádní sestavou na motivy skladby Céčka, již nám dopřálo (pochopitelně) Rádio Blaník. Jelikož plánovaný start se kvůli té rozházené abecedě zpozdil, šli jsme se projít do zámeckého parku.

Čínský pavilon, neboli
japonský altán

Nejzajímavější byl jednoznačně Čínský pavilon honosící se směšněhrdinským přídomkem "nejstarší čínský pavilon u nás" (tuším, že z roku 1780). Na jeho střeše sedí drak a ve větru se kolébají zvonečky. Doufám, že po Zemanově návštěvě v Říši středu vyroste v nějaké tamní Vlašimi aspoň jeden český pavilon s Krtečkem na střeše a s cinkajícími půllitry místo zvonečků.

Když už si všichni vystáli fronty na čísla i na hajzlíky, shromáždili se u brány a moderátor deseti nejbližším závodníkům (asi) sdělil pokyny, pro nás ostatní to bylo spíš takové legrační huhlání. "Tak kluci, poběžíme jako tým," zavelel jsem, načež jsem se hned po startovním výstřelu naprosto zbytečně prodral vpřed. Milani, kteří mou týmovou výzvu vzali vážně a způsobně zůstali pohromadě daleko vzadu, se mi vysmáli, což fotografům neuniklo.

Příběh Milana I. : 4 body o půlmaratonu aneb reflexe závodu ve zkratce

1. Krásné počasí, pro běh jak stvořené. Příjemný deštík, který osvěžoval běžce po většinu času.
2. Týmový start, který trval dvě sekundy, než se Řízek vzdálil někam dopředu a nechal oba Milany daleko za sebou. Holt tým je tým :-) Doženu ho až u japonského altánu (čínského pavilonu, pozn. red.).
3. Klidný běh až k Blaníku, kam nás vytáhla nějaká cizí dvojice. Na 7. km oba křičíme „Moc rychle!“… čas na kilometr 4:19.
4. Pomalu předbíhám lidi do kopce a pak i z kopce. Kupodivu cestou zpátky mě skoro nikdo nepředběhne a ani Řízka nevidím. Poslední kilometr v parku do kopce je za trest a cíl v nekonečnu. Nakonec skvělý čas těsně nad 1:45. Díky, krásný závod.

Smějí se mně!

O pár set metrů později někde u pavilonu mě překvapil jeden z Milanů, který se vedle mě objevil. V mrazivém dešti říznutém sněhem jsme dál pokračovali bok po boku. Spadla mi vločka do oka, je to legrační. Běžíme moc rychle; upalujeme přes park, pak po úzké asfaltce stoupáme do obce Dub k první občerstvovačce (bezva, polil jsem se čajem) a pak do Kondrace. Poslední táhlé stoupání po silnici - a už "jen" ten Blaník.

Nejnáročnější pasáž začíná prudkým seběhem k potoku. Milan mezi kamením a kořeny kličkuje jako ostřelovaný srnec a začíná se mi vzdalovat. Od potoka dál se stoupá, místy po schodech, jindy po kamenech. Kolega je i v kopci rychlejší, obdivuji jeho efektivní rychlochůzi. Před posledním nejprudším úsekem uhýbáme vytrvalcům z čela závodu, kteří už sbíhají z bájné hory - a pane jo, to je teda kvapík!

Rozhledna je v mlze, Milan je asi dvacet metrů přede mnou a výš už to zaplaťpánbůh nejde. Jsme v půlce, už se musíme jen vrátit. Kamarád je z kopce odvážnější. Nebo spíš já jsem zbabělec. Dole pod Blaníkem u potoka nevyhnutelně jdu do výronu, ale moje ortéza to úžasně zachránila. O pár metrů dál dostanu křeče. Zmocní se mě panika, na tuhle variantu jsem nebyl připraven.

Naše závodníky spatříme třeba v čase 5:48 a dále.

Vyškrábu se na silnici a vsetínského kolegu zahlédnu, jak pádí ke Kondraci. Kulhám za ním. Necítím se dobře. Cítím se zle. Předbíhají mě lidé, kteří už mě jednou předbíhali. Nevím, jak si to vysvětlit. Běží to dvakrát? Běží čas pozpátku? Běžím já pozpátku? Všechno je nějaké pochybné. Měl bych být někde jinde, ale kde? V Kondraci zavoní řízky, nebo je to aromatická halucinace - je to možné. (Nedávno jsem měl živý sen, jak se dívám do obličeje vlkovi, kterému strašně smrdí z huby.) Milan se ztrácí. Předbíhají mě lidé, kteří už mě dvakrát předbíhali. Padá mi hrudní pás. Je mi mokro a zima. Jsem down jak na jaře sníh. Je mi hrozně.

Příběh Milana II. : Dilema, podivní lidé a deka

Po oslavě se mi z postele moc nechtělo, ale nakonec jsem sraz s naším týmovým autem stihnul. Ve Vlašimi bylo chladno a před závodní kanceláří stála fronta zkracující se tempem asi člověk za minutu. Naštěstí jsme dorazili včas, a tak nás největší nával závodníků minul. 

Fronta byla i na záchodech, takže bylo potřeba řešit dilema, zda srát, či nesrat. Rozhodl jsem se nesrat, ale pak pořadatel oznámil posunutí startu o půl hodiny, a já jsem situaci přehodnotil. Naštěstí byl na záchodě ještě i zbytek papíru, takže bych řekl, že se akce vydařila! 

Dojem už mi nezkazila ani skutečnost, že mě při závodě předběhla řada podivných lidí. Dokonce mám pocit, že jeden z nich měl deku.

Walking dead.

Na občerstvovačce na 16. kilometru se polévám čajem. Dál se běží prakticky jen z kopce. Vím to. Stejně to nejde. Úplně sám se šourám zámeckým parkem. V krátkém stoupání přecházím do chůze (naštěstí mě nikdo nevidí). Park je nekonečný. Čínský pavilon je hnusný. Kýč je to, nic jiného. Slečna u cesty hlásí kilometr do konce. O půl kilometru dál je cedule kilometr do konce. Věřit ceduli? Věřit slečně? Nesnáším je obě. Padá mi hrudní pás. Padá na mě deka.

Vidím zámek a cíl. Vidím Marušku, má nový účes - a je to za mnou, hodina 48 minut. Milan už tu tři minuty popíjí čajík, druhý Milan dorazí za dalších osm. Vítěz to uběhl za hodinu 24 minut, nechápu. Jakákoli nejlepší žena, můj tradiční soupeř, doběhla minutu přede mnou. Prý ještě teče teplá voda ve sprchách, ale přenecháme ji jiným závodníkům, tak jako poukázky na guláš. Oblékám si blankytně modré tričko s motivem závodu a potřetí se polévám čajem. Je tedy načase jet a celé okolí dalších několik týdnů až měsíců otravovat líčením zážitků z Blaníku a vzpomínáním na tu nenaplněnou řízkovou vůni.

text Řízek s přispěním Milanů, foto David Karas, Maruška a Milan K.

LADOVSKÝ PODZIM

V zimě pravděpodobně okolí Senohrab připomíná Ladovy obrazy. Třetí víkend v listopadu však nebylo po zasněžené malebnosti ani vidu, jen děti si na startu Podzimního běhu lyžařů idylicky opékaly buřty a hezky to vonělo. Zato dospěláci se mohli těšit na osmikilometrový kros v teplotě jen pár stupňů nad bodem mrazu. Leckomu, včetně mě, dal pořádně do těla.

Byl to prý už 58. podzimní senohrabský běh a na Vávrově palouku pod obcí se štosovali běžci. Nás internetem předem nezaregistrované zarazila dlouhá fronta táhnoucí se k jedné z chatek, v níž jsme si asi půl hodiny měli počkat na startovní číslo. Asi i kvůli přívalu neregistrovaných se program trochu zpožďoval.

Viewegh plagiát

Zpočátku dav vůbec nepostupoval a pořádně jsme promrzli. Když jsme se po krůčcích konečně dostali k okénku, přišla navíc studená sprcha. "Čísla a čipy už nejsou," zavolala paní z okýnka nekompromisně. V tu chvíli to vypadalo, že vyrazíme maximálně tak na procházku Ladovým krajem anebo domů. Neměli jsme sice pražádné ambice být někde v popředí výsledkové listiny, ale přeci jen, když už jsme tady...

Jelikož nás smolařů byla naštěstí jen hrstka, nakonec se nějaká startovní čísla našla po těch, kteří do Senohrab nedorazili. Tak jsme se do nich navlékli. Kamarád Václav, postavou statný chasník, tak musel k velkému pobavení přihlížejících vyběhnout mezi dvěma křehce vypadajícími dívkami. Startovalo se totiž po trojicích, které na trať vyrážely s dvacetivteřinovými intervaly.

Senohrabští běžkaři z lesních cestiček pečlivě odfoukali listí, trať nebyla ani moc měkká, ani zmrzlá. Klouzalo to jen místy.

Prakticky jsme neopustili les a bohužel se mi zdálo, že ani kopce. Rovinek bylo poskrovnu. Na startu jsem se ještě cítil přijatelně, ovšem už po dvou kilometrech mi dva zkušenější běžci, s nimiž jsem držel krok, začali nezadržitelně utíkat. A bylo to čím dál horší. Že bych přepálil začátek?

Po dlouhém seběhu na čtvrtém kilometru jsem začal odpočítávat, kolik zbývá do konce - což mi kdysi jeden bývalý spolužák a atlet zakázal. Chyběl mi dech. A nejvíc demotivující bylo, když mě s nepředstavitelně hlasitým hekáním, které možná fungovalo jako klakson na pomalejší, předbíhali lidé, jež podle čísel museli nutně startovat snad pět minut po mně. Někteří si nesou v ruce rukavice, asi je jejich pekelné tempo tak rozpálilo.

Nejlepší z nás byl Milan, proto je mázlej

Tak špatně, jako v kopcích ve třetí čtvrtině trati, mi za necelé tři roky, co běhám, ještě asi nebylo. Lapal jsem po dechu, bylo mi na zvracení a připadalo mi, že se nepohybuji dopředu. Sporttester to více méně potvrzoval. Dva kilometry do cíle jsem zaostřil pohled na červený kulich asi sto metrů před sebou a slíbil jsem si, že ho nepustím z dohledu. Vydrželo mi to asi patnáct vteřin. Okolí vůbec nevnímám, jen zaznamenám, když se na chvíli přiblížíme k hlavnímu tahu na Benešov.

Pak k mé velké radosti cesta začala klesat zpět k Vávrově palouku, do nosu praštila podzimní vůně ohýnku a buřtů, do uší chrchlání z megafonu a o pár chvil později už jsem se s nepřítomným pohledem dopotácel do cíle, necelých 38 minut po startu na "pěkném" 102. místě. Pro srovnání nesrovnatelného: vítězný Jan Procházka (který mimo jiné třikrát za sebou vyhrál Velkou kunratickou) strávil v senohrabském lese o deset minut méně. Nejlepší žena Kamila Gregorová to stihla pod 33 minut. Jak se jim to povedlo, netuším. Já v cíli koukám do prázdna a hledám ztracené plíce.

"Není ti nic? Řekni něco!" Václav, jenž prý doběhl asi jako čtvrtá žena, o mě měl strach a donesl mi banán a čaj. Jsem za ten servis vděčný. Po chvíli se mi vrací do tváře jakási barva a i odhodlání se sem příští rok vrátit a všem to hrozně natřít.

text Řízek, fotky neznámá paní, Venál a Ř.

článek vyšel na serveru Rungo.cz a je publikován s jeho laskavým svolením

KVADRATURA MUŽŮ

  Paradoxně za tohle všechno mohla má družka Maruška, která mě jinak od sportování i jakéhokoli závodění odrazuje, protože tvrdí, že jsem v podstatě kripl a že mi to neprospívá. Možná má pravdu, nicméně to ale byla právě ona, jež mi před rokem řekla o jakémsi Kvadriatlonu dvojic na Sázavě.

Tým CS Večerníček, složený z tlustého Řízka, Milana, únavy a opice, tehdy zákeřný a náročný závod zdárně dokončil na pěkném 51. místě. A letos? Letos se samozřejmě muselo orientačně i normálně běhat, pádlovat a drandit na kole znovu. 


Na startu orienťáku v jakémsi lesíku u Říčan jsme nebyli sami, měli jsme navíc Milana K. a Kubču závodící za tým Za císaře pána. Někteří z nás se bezprostředně před startem předávkovali prostředkem na spalování tuků či čeho vlastně, jiní (a stejní) už ráno s větrem o závod takřka nestíhali vlak. Kolem nás bylo dalších 90 sportovních i tanečních párů, Milani i další obdivovali štíhlé atletky a Lokomotivu Beroun, jak se jedna z nich patrně jmenovala.

Za císaře pána dohání raft.

Měli jsme i buzolu. "Kluci, prosimvás, kde tady najdu sever?" ptal se nás před startem nějaký tragéd, i poradili jsme mu, a sami jsme se tím sportovním gestem nepochybně okradli o jedno místo. A buzolu už jsme nepoužili, k čemu taky. Orienťák moc neumíme, přeci jen, byl to náš druhý v životě. Ale lesík byl malý, dvojic spoustu, a tak jsme se převážně docela drželi.

Průser orienťáku byl vlevo nahoře.

Jenže na konci jsem totálně orientačně selhal, místo poslední kontroly, která byla na nějakém pařezu, jsem nás poslal někam mezi zahrádky. Bylo to až k nevíře, jak jsme se mohli tak dočista ztratit, bloudili jsme snad deset minut. "Kampak poběžíte, panáčkové, doprava, nebo doleva?" vysmál se nám potměšilý důchodce před jednou z chat. Milan nás pak naštěstí našel, ale to už byla většina závodníků dávno na kolech. Dobíhali jsme mezi už výrazně méně štíhlými holkami a dezorientovanými seniory. Depo bylo skoro pusté.   


Bratři Hochschornerové hadr.

A tak jsme, stejně jako loni na chvostu pole, vyrazili na Milanovu nejméně oblíbenou disciplínu, tedy cyklistiku. Trasa byla letos celkem snadná a jeli jsme slušně, a tak nás snad nikdo nepředjel. Naopak jsme v kopci předehnali Lokomotivu, která funěla jak přetopený motorák. I dalším několika zoufalcům jsme ukázali naše vypracovaná záda a do Týnce jsme se skoro až přiřítili.


Bylo hodně vody, loď jela báječně téměř sama, hnědé peřeje houpaly. Jestli nám letos něco vyšlo, tak to byla nepochybně právě kanoe - podle výsledků jsme měli dokonce nejlepší kanoistický čas, ale to byl tak trochu omyl, byť atraktivně znějící.

Na kole jsme přejeli světa lán.

Nejenže jsme se necvakli, ale předpluli jsme možná dvacet posádek, i díky poněkud punkově pojatému přenášení jednoho z jezů (ta nezávodní paní ze žluté lodi, co někoho usilovně posílala do prdele kvůli domnělému předbíhání, se určitě zlobila až na tu posádku za námi, co použila naši fintu). Když už nás to pádlování přestávalo bavit, na břehu jsme uviděli Za císaře pána, jak už ukrajují kilometry ze závěrečného běhu. Navzájem jsme se pozdravili a vyfuckovali. Bylo to radostné setkání.

Akorát jsme v Pikovicích s vodou vylili i Milanovu plovoucí snickersku. Do cíle, piva a guláše zbývalo osm kilometrů proti proudu do Kamenného Přívozu, po červené značce, po níž by mě normálně nenapadlo běhat, neboť je občas dost do kopce a po šutrech. Stejně jako bych asi neběžel v mokrých trenýrkách, v kterých jsem vylezl z lodi.

Vypadá to, že jsme běželi vodou, ale ne.

Nicméně neběželi jsme zas tak zle a opět jsme se lehce posouvali startovním polem vzhůru - než se mi na šestém kilometru na úplné rovině podlomil kotník a za strašného řevu jsem se zřítil do jehličí. Z plánovaného závěrečného spurtu tak vůbec nic nebylo, dokulhal jsem do cíle se sebezapřením a na konci sil. Takže jsme zase nevyhráli, ale 42. místo je proti loňsku fajn.

Pivo v cíli nesmírně bodlo, i to následující - a pak i ta další a další, říkali kluci. Bohužel se na vše v organizačně nezvládnuté hospodě stála hodinová fronta, takže ke guláši jsme se dostali až po šesti hodinách a třech minutách od startu. Za císaře pána byli o 18 minut a o 21 míst lepší a vítěz nám nadělil asi sedmdesát minut, ale my jim to všem natřeme napřesrok. Ostatně sami sebe jsme porazili, a o to jde asi hlavně. A taky o to, že ten závod je prostě bezvadný.


Jak se ti hoši krásně a tiše baví!

Vyměnil jsem nečekaně píchlou duši za lepší a kolébavým poschoďákem jsme se vydali k domovu a řada z nás spíš do hospody. Malý pejsek si chudák zamotal pacičku do vodítka, ale zachránili jsme ho. I jeho paní, co si omylem nechala na nástupišti krabičku s cigaretami. Neřekli jsme jí to, a tím jsme jí výrazně zlepšili zdraví. V podstatě se dá říct, že jsme byli jako takové Rychlé šípy, jen hrozně uondané a trochu vylité.

text Řízek, hrozné fotky mobilem Řízek a neznámá kolemjdoucí, super vodácké fotky hofy13, mapičky Endomondo.com