ZÁVIST AŽ NA KOST

Pája je kamarád do deště. Samozřejmě bychom spolu mohli jít běhat i jindy, než když je 95procentní pravděpodobnost srážek, anebo to prostě jednou zrušit, ale už se stalo, jsme tu na parkovišti u zbraslavské minizoo, nad námi černá mračna a před námi nedělní výběh.

Pavlovy hodinky nás povedou po trase Trailové Závisti - závodu, který jeho duchovní otcové protáhli přes veškeré okolní kopce. Nejdříve nás čeká ostrý výšlap na hradiště Závist. Kameny, kořeny i vzduch jsou ještě vlhké po ranním lijáku; nikde ani noha, kromě osamělého výletníka v prestižkách a džínách. Ze Závisti cesta škodolibě vede znovu dolů do údolí. Ve stručnosti probereme novinky v rodinách, nejsou-li, tak politickou a socioekonomickou situaci, jenže už jsme v Károvském údolí, což znamená, že zase poběžíme do kopce a do kopce se nemluví.

No, poběžíme... Ono to vlastně moc nejde. Z Jarova si to vykračujeme k Zálepům a pak, místo toho, abychom si ty vydřené nadmořské metry nějak vychutnali, serpentinami po svahu plném kluzkých šutrů spadneme znovu do Jarova, jen o kousek dál. Začíná mrholit. Odkláníme se od trasy závodu a místo do Zvole stoupáme rovnou k Zálepům. Déšť výrazně zhoustl. Zarostlou cestu po kamenitém srázu přehradil padlý strom, který ještě strhl dráty. Opatrně přelézáme a hustý déšť se mění v bouřku. V lese je střídavě tma a mlha.

Noříme se z lesa a běžíme skrz vesnici. Jsme mokří až na kost. Pája vtipkuje o dvou mladých mužích zasažených bleskem anebo uškvařených při překonávání padlého stromu omotaného drátem. Radostně mu sekunduji a vymýšlím k tomu klikací webové titulky.

Pavlova technologická vybavenost mě pokaždé fascinuje. Z kapsy tentokrát vytahuje nepromokavý telefon a začne nás uprostřed lesa a běhu natáčet. Nahrávka má všechno to, co podobné počiny činí tolik atraktivními - roztřesený neostrý obraz divoce střídající záběry na zmoklé postavy a jejich zšeřelé okolí -, a proto ji nikdo nikdy nespatří.

Ztrácíme cestu, ale už zbývá jen seběhnout k potůčku a proti jeho proudu vyšplhat do Lhoty. Je to nejhezčí část trasy, opravdový periferní trail. Potůček díky dešti nabral na síle, je zábavné ho dvacetkrát brodit a nezdržovat se irelevantní obavou o mokré boty. Místy se dokonce objevily jakési náznaky vodopádů. Na kopci fotíme selfie, já to zase nějak nepochopil a koukám zcela jinam a blbě. Mezi posledními kapkami dobíháme přes Lhotu zpět na Zbraslav. A když se na parkovišti loučíme, je samozřejmě po dešti.

text Řízek, foto Pája a Ř.