PRÉMIE

Mám starší zrcadlovku Nikon D90, má upadlá dvířka od komůrky paměťové karty, odštípnutý kus kolečka volby režimů a odlepuje se z ní ohmataná guma. A nikdy bych ji neprodal - i proto, že bych ji prostě neprodal. Jsem spíš prase než fotograf, ale vášnivé/ý.

Pán, který mi v papučích přišel otevřít, je zase spíš penzista než fotograf. V malém bytě na ošklivé Balabence má však skříň a v ní poklad. Fotoaparáty, objektivy, filtry a další věci, jejichž účel jen tuším, odpočívají v originálních obalech, s fakturami a záručními listy a zářící tou černou nebo tmavě šedou novotou. Než si je někdo, kdo zrovna dostal prémie a chce je okamžitě poslat do oběhu, najde v internetovém bazaru.


"Fotím akorát vnoučata a na to mi stačí základní objektiv," konstatuje smířeně a podává mi pevné sklo, které mi tolik chybělo už od té doby, co mě bývalý učitel a stud donutili vrátit škole "dlouhodobě vypůjčený" podobný objektiv. Cvakám pár dramatických záběrů ustlané postele a lampičky. A není nad čím přemýšlet, vyložím na stůl několik tisícikorun a krabici začnu nemotorně rvát do příliš malého batohu. Pána ten výjev zjevně sklíčil. Ptá se, co s tím budu fotit já. "Nevím, asi kocoura," povídám na schodech. Bude ostrý jako břitva a ani za šera se neschová.


Oblékám na omlácené tělo aparátu netknutý objektiv a opravdu hodlám fotit kocoura. (Ženiny akty by mě pravděpodobně bavily víc, ale zatím jsme v tomhle směru nenalezli společnou řeč.) Navíc kocour je na focení zvyklý - a i když se tváří lhostejně, dobře ví, o co mi jde. Pózuje a spolupracuje. Ochotně aportuje předměty a zpomalí, než se autofocus zorientuje ve struktuře jeho varhánkovitého těla.

Nebo dlouhé minuty pozoruje ptáky na lampě přesně tak, aby se obézní holubi dali vyfotit skrz prostranství mezi jeho ušima.


Jindy vyrazíme na chatu a je dobré světlo, akorát tráva i hlína je po zimě ještě chladná a vlhká, když se na ní dvacet minut válím. Pepan zalezl do křoví a předstírá, že je ohrožená plachá šelma, já na jeho hru přistupuji a věrně imituji fotografa z National Geographic. A oba jsme spokojení a připadáme si důležitě.

Jediný, kdo na tom obchodu prodělal, je tak penzista z Balabenky. Než jeho bakelitový objektiv zaostří, vnoučata se mu rozmazaně rozutečou.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška 

ČESTNOST A POCTIVOST

Tvůrci fotbalového seriálu Vyšehrad mohli být ještě radikálnější a neposlušného potížistu Laviho ze Sparty poslat za trest rovnou do FC Forejt. V osmé hanspaulské lize bychom ho přijali celkem s otevřenou náručí, protože je nás fakt málo a prohráváme s ještě většími tragédy, než jsme my sami. Navíc by neměl problémy s absencemi na trénincích, protože netrénujeme, a ani chybějící životosprávu by nikdo moc neřešil. Protože kdo je bez viny, ať teprve hází kamenem. Nicméně i bez Laviho máme tři zápasy jara za sebou a, upřímně řečeno, zatím to nevypadá, že bychom udělali nějakou výraznější díru do světa:

Forejt - Rychlí banáni 3:2

Letos jsme body začali sbírat hrozně brzo, už 21. března. Rychlí banáni se prezentovali přesně tak, jak se jmenují, a celkem rychle nám dali banána. Hned potom jsme ale Kubovou přesnou střelou vyrovnali. Banáni byli ale po většinu zápasu lepší a moc často nám míč nepůjčovali. Což nám zase tolik nevadí, protože stejně obvykle nevíme, co s ním. Soupeř se v druhém poločase navíc opět ujal vedení a už jsme zase směřovali k prohře.

Pak jsem ale ukázal to, že mám týmu pořád co nabídnout, a přímo z výkopu jsem coby gólman opět po čase skóroval. Brankář Banánů se tedy povinně vztekal, že mu útočící Matyáš bránil bránit bránu, jenže kdo zná Matyáše a jeho laxní způsob pohybu, tak ten se těmto reklamacím maximálně od srdce zasměje. Ukřivdění Banáni se s veškerou vervou pustili do útočení - a to se jim nevyplatilo, protože se nám pár minut před koncem povedlo krásně sehrát rychlý brejk, na jehož konci byl téměř neomylný Péťa a my jsme velice šťastně zvítězili 3:2.

WRP - Forejt FC 1:0

Oč veselejší bylo pozápasové pivo po prvním zápase, o to smutnější bylo po druhém. Ono vlastně žádné nebylo. Jen jsme se trapně rozprchli a někteří z nás šli společně stěhovat skříň. WRP jsem si na základě patnácti let zkušeností s nejnižší soutěží okamžitě zaškatulkoval do kategorie nadšeného, hanspaulkou neokopaného mládí, které by ten náš rozjetý kolos měl spolehlivě přejet.

Jenže náš rozjetý kolos měl velké potíže se vůbec sejít. Hrdina předchozího duelu Péťa ohlásil zdravotní přestávku kvůli bolavým nohám, Kajetána a Marťase vyřadila zranění z lakrosu a my ostatní aspoň sbíráme různé ortézy a bolístky. WRP jsme ale i tak minimálně v druhém poločase dost výrazně přehrávali, jenže na jedinou úspěšnou akci soupeře jsme fakt nějak nenašli odpověď, jako když chceš někoho setřít, máš to na jazyku, několik vteřin trapně váháš, ale nakonec jen pokrčíš rameny. Měli jsme asi šestaosmdesát slušných akcí a střel mimo branku, škoda. Po zápase jsme tedy byli po právu smutní jako Rychlí banáni.

Forejt FC - 64! FC Kobylisy B 0:1

Tenhle zápas mohl začít blamáží, protože jsem coby generální manažer a sekretář naše mužstvo omylem místo do Libně poslal někam mezi vilky na Hanspaulce. Opět nás zachránil Péťa - ačkoli nehrál a na zápas jel jen jako divák, přečetl si rozpis a včas mě upozornil na to, že v něm píšu blbosti, a že skutečně jedeme do hnusné Libně. Tam se nás sešlo opět jen šest včetně nové posily Dana, kterého jsme téměř všichni viděli prvně v životě. Soupeře bych v hanspaulské typologii přiřadil k méně ambiciózním týmům našeho střihu, které už svůj někdejší potenciál postupně poztrácely a propily. Dlužno jedním dechem dodat, že na nás to opět stačilo.

Hned v úvodních minutách se balon nešťastně a bohužel dost viditelně odrazil do Kubovy ruky a rozhodčí nařídil pokutový kop - a to je v pralesních soutěžích našeho formátu věc netypická. Soupeř zakončil razantně, ale ne moc přesně, což se dá říci i o mém následném zákroku. Výsledkem byl stav nejistoty poté, co se míč po odrazu od čehosi vrátil do hřiště. Nikdo se neradoval, rozhodčí ale váhavě branku uznal a my všichni jsme začali marně protestovat. Tedy až na jednoho. "Já jsem to viděl jasně, odrazilo se to až zevnitř branky, byl to gól. Akorát ta penalta být neměla," prohlásil Péťa a přihlásil se minimálně o cenu fair play a o ránu. Měli jsme celých 55 minut na vyrovnání, jenže ty jsme využili jen k vytvoření zcela neefektivního tlaku a postupnému promrhávání šancí. Samotný Luboš býval mohl dát hattrick, jenže to se mu stává jen tehdy, když hrajeme proti ženám. Naše tempo navíc postupně vadlo, až zvadlo úplně, na stadionu zhasli a my jsme zamířili domů a ke dnu. Péťa pravděpodobně odcházel s pocitem, že je pořád tím vzorem, jakým býval v turistickém oddíle. Tím, který nás učí čestnosti a poctivosti. To musí být strašně debilní pocit.

text a foto Řízek

UČITEL A HROCH

Jiří Tichota ze Spirituál kvintetu oslaví v pražské Tipsport areně na konci května osmdesátiny a spolu s ním tam budou třeba Ebenové, Wabi Daněk a Nezmaři. To nezmaři Vlastík a Péťa oslavili osmdesátiny už na začátku dubna v radotínské Klubovna areně. Spolu s nimi tam byla řada kamarádů a kamarádek, kterým nezahráli Ebeni, nýbrž třeba podnapilý Tonda na mou neladící kytaru.


Přesto a právě proto byly tyto narozeniny vrcholem mejdanové sezony, která v podstatě probíhá celoročně. Bylo potřeba vyladit formu tak jako na pražský půlmaraton, který se konal ve stejný den, ale díky domluvě organizátorů bylo možné obě tyto prestižní akce stihnout.


Nedočkaví návštěvníci přemítali, co asi na ně v klubovně čeká za překvapení, a radši se to ani nepokoušeli zjistit, aby snad oslavenci proboha nechtěli nějak pomoct s přípravami. Mohlo to být třeba sele na grilu nebo nějaká podobná atrakce. Nebo nás vyzvou, abychom hráli nějaké divoké hry. Toho jsem se trošičku bál.


A pak samozřejmě žádné překvapení nepřišlo, a to na tom bylo právě to skvělé. Pod stromem venku postávali lidé několika generací (měli jen lístky na stání), které oslavenci větší či menší mírou ovlivnili, zatímco vevnitř ležely na stole brambůrky a všemi barvami hrající pomazánky z Globusu a veka, tak jako pokaždé.


Korzovali jsme mezi lidmi s kelímky a půllitry a koukali na to, jak Péťa a Vlastík dostali od nějakých kreativnějších kamarádů trička plná poezie, jací jsou skvělý učitel a populární hroch. A moc jim to slušelo.


Bohužel se úžeji kamarádím a oženil jsem se jen se samými nešikovnými lidmi, proto jsme nápad vytvořit něco původního zavrhli hned v zárodku, respektive ještě předtím, než ho kdokoli dostal. Péťu jsme se místo toho rozhodli vyslat na fotbal do Německa. Rád si totiž v cizích městech kupuje trička a to s nápisem Berlin už má trochu seprané.


Je to tak vycizelovaný plán, že s sebou zahrnuje i nás, kteří máme taky lístky a jedeme stejným mikrobusem. Tričko s Berlínem je na tomto zájezdu povinné. Zapomněl jsem, kdo hraje, ale to není podstatné.



Vlastíka naopak vyšleme na osmdesátiny Jiřího Tichoty a po zralé úvaze se k němu nepřipojíme, naopak si to necháme vyprávět, případně vyzpívat. Oba pánové měli z našich dárků radost, soudě podle gestikulace i toho, že Vlasta ihned po obdržení daru nestočil téma hovoru na hanspaulku a bowling, jak to mívá zvykem.



Tak to bychom měli, zbývá se bavit. A tak jsme i činili. A smáli se, seděli jsme v křeslech, povídali si a žvýkali pochoutkový salát, dokud nedošla veka, pak jsme rozkrájeli dort a jedli pomazánku s dortem a zahazovali trofeje do řeky. Někdo mi pak sebral foťák a fotil pánské nohy a výše (i vy rošťáci!). Ve tři čtvrtě na deset se dopil sud, což mu bylo souzeno, a pak nás publikum donutí hrát na kytaru staré i mladé písničky jako takové divočejší Spirituál trio.



Až bude Tichota slavit sté narozeniny, přijede možná i Bob Dylan a Stouni. Tou dobou budou mít Péťa s Vlastou večírek ke stodvacátinám. Bude tam hodně veky a pomazánek a první sud dojde už v osm, dejte na mě.

text a fotky Řízek

ZÁTOPKOVA KACHNA

Usměvavá dívka nám podává startovní čísla. "Tamhle si ještě vyzvedněte bundu," radí ochotně. Odpovídám, že bundu jsme si nezaplatili, a tak na ni nejspíš nemáme nárok. "To mluvíte o tričku, to se dává pod bundu. Zato bunda, ta se zpravidla dává na tričko a je zadarmo pro všechny," triumfuje dorostenka a v disciplíně Udělat ze mě idiota přepisuje světový rekord. Podobně jako o den později Keňanka Joyciline Jepkosgeiová, ale ta v přeci jen uznávanějším půlmaratonském odvětví.

S Joyciline máme zhruba na hodinu společných několik věcí. Třeba startovní výstřel primátorky Krnáčové, kočičí hlavy na vltavských nábřežích a pražské ulice jen pro sebe a dalších 11 498 běžců. Jinak se naše příběhy už neprotnou a jakkoli je její výkon senzační, její role v mém vypravování končí hned po příštím odstavci, neboť závodnice slouží samoúčelně jen ke zdůraznění kontrastu mezi námi.

Joyciline totiž nemusela večer před závodem na Výstaviště pro průhledný igelitový pytlík s číslem a nezesměšnili ji s bundou grátis. Nepomohla sympatickému německému reprezentantovi nalézt automat na lístky a bilaterální špatnou angličtinou s ním nepokecala cestou do centra. Nezašla s Vaškem na pozdní večeři do podivného šantánu v Krakovské - ládovali jsme se burgery, zatímco pod námi se ruskojazyčné umělkyně patrně chystaly na vystoupení. "Četl jsem, že Zátopek někdy před závodem snědl i kachnu, ale asi jen jednou nebo dvakrát," tvrdil přesvědčivě kolega s tím, že si zjevnou dietní chybu nemám vyčítat.

Jakmile Krnáčová něco chytrého a povzbudivého pronesla a vystřelila do vzduchu, vystřelili jsme i my. Na čele stáda motorka a několik Afričanů, pak čím dál tím bledší a nemotornější lidé včetně mě, se třemi zelenými tejpy pod oblíbeným šedivým nátělníkem. Klopýtali jsme přes sebe, mezinárodně jsme se omlouvali a strašně jsme se báli tramvajových kolejí, protože ty jsou semeništěm výronů a dalšího zla.

Moje taktika počítala s tím, že kamarádům uteču někde mezi záchody a úschovnou batohů a pak se hodinu a půl zkusím svižněji pohybovat ve společnosti vodičů, kteří lidem plní jejich sny o osobních rekordech. Mají šlachovité postavy a na zádech srandovní batoh, do kterého se nic nevejde, jen ty sny, a trčí z něj neforemná vlajka, třeba s nápisem "1:30". Vašek jim říká psovodi, kachnu před závodem určitě nejedí.

První část plánu jsem splnil, kluci se mi úspěšně ztratili v předstartovní tlačenici. Zbytek už tak snadný nebyl. Z pravého vltavského břehu nás vyhnal Palackého most a vedle mě se zničehonic zjevil sám Roman Šebrle - senzační desetibojař, strašlivý moderátor. Běžel o trochu pomaleji než toho času já, protože ho tížily svaly a medaile. Něco jsem mu chtěl říct, nějak důstojně zahájit konverzaci, ale nic mě v tu chvíli nenapadlo, ani "Dobrý den, pane Šebrle, byl jste můj dětský hrdina, třeba jako Dominik Hašek, jenže podívejte se, už jsme všichni někde jinde, tak se mějte hezky", a tak desetibojař z mého života zmizel stejně rychle, jako se v něm objevil.

Ovšem psovodi byli pořád nedaleko. Na otočce u Lihovaru jsem totiž jednomu z nich málem padl pod nohy. Tedy padl jsem opravdu, ale asi to byly nohy někoho jiného. Pokud tuhle trapnou chvilku někdo vyfotil, objevím se dost možná příští rok na plakátech místo toho letošního směšného vousáče.

V polovině závodu jsme byli po krátkém flirtu s pravým břehem zase v levé hemisféře města. Zato v pravé hemisféře mého břicha se začalo odehrávat takové intenzivní píchání až řezání, což mohlo mít souvislost s včerejším burgerem, anebo mě nenápadně dohnal desetibojař a šťouchal mě oštěpem. Zmocnila se mě panika, naštěstí se brzy ukázalo, že "jen" nemohu dýchat. Což jsem si dal do souvislosti s tím, že běžím moc rychle. Jenže kdybych zpomalil, utečou mi vodiči a doběhne mě opravdový Šebrle.

Moje žena nesnáší slova "bosky" a "kousnout se". Zatímco bosky běhá ten podivín v kiltu, to druhé perfektně sedí na to, jak jsem to vyřešil. Když partička kolem vodičů zpomalila a důkladně se občerstvovala, jen jsem ucucnul z kelímku, ani jsem nepoděkoval, KOUSNUL jsem se a v nezměněném mechanickém tempu jsem dál míjel různé mosty, diváky a kilometrovníky. Bolest časem ustoupila a desetibojař nikde.

Na Libeňském mostě, když už přicházela další krize, se vedle mě objevil nový vodič. Tramvaj 15T reprezentující, soudě podle barvy dresu, pražský dopravní podnik se plazila přesně mým tempem, jen vlaječky a entuziasmus jí chyběly. Býval bych si s ní plácl v cíli a poděkoval jí za pomoc - jako jsem děkoval vodičům -, ale byla odkloněná někam mimo centrum. Pak už zbýval jen Karlín, skelný pohled a ležatá osmička posledních dvou kilometrů. A konečně cíl před Rudolfinem a čas lehce pod 1:29. To je to, co si nechávají lidé vyrýt na medaili, aby měli památku na svůj nepřekonatelný osobní rekord. Jenže stojí to 150 korun, takže ta moje zůstane nahá. Třeba je to rytí letos taky v ceně, ale ptát se nebudu, zase by mě někdo setřel.

Za pár minut se v cílovém koridoru mezi mátohami bezbranně přijímajícími termofólie i medaile objevil další osobní rekordman Vašek a navzdory zelenkavému odstínu svého trička neměl žádnou barvu a vlastně ani obrysy. Když přišel k sobě, zaostřil a zahlédl v cíli kardiochirurga Jana Pirka. A hned se hrnul k němu. "Dobrý den, pane Pirku," zahlaholil, jako by byli staří známí. Gratulovali jsme si a sportující lékař nám srdečně a družně tiskl ruce - prý je měl jako lopaty. Tak takhle se to dělá. Až příště potkám Šebrleho, udělám to stejně.

text a foto Řízek