BEROUN

Beroun. Nechce se mi tam, nemám na to místo dobré vzpomínky - spoluhráč (!) mi tam před několika lety zlomil prst tak kvalitně a následná zdravotní péče byla natolik podařená, že bude navždy křivý (ještě jsem se s tím úplně nesrovnal). Navíc jsem nemocný, s přestávkami už asi měsíc kašlu a chrchlám.

Na druhou stranu je mistrovství republiky ve futsale novinářů jakousi tradicí, respektive jedna z akcí, kam rok co rok chodím, aniž bych už vlastně přesně věděl proč. Začalo to tak, že někdy dávno, kdy se ještě na titulních stranách časopisu Týden objevovaly i jiné věci než Jaromír Soukup, mě tehdejší šéf sportovní rubriky jako nadějného eléva vzal s sebou, abych jim chytal.

Protože novinařina je v českém podání dost fluktuační povolání, postupně jsem se na stejném postu ve stejném Berouně octl v různých dresech, až jsem skončil úplně bez dresu, protože Deník N hraje zápasy v černých trikách bez čísel, což svádí k podcenění, a já jsem brankářské věci postupně vyházel a poztrácel. Budu si muset vzít nějaké své běžecké hadry a doufat, že to nikdo nepozná.

V sobotu ráno je mi zrovna lépe, Maruška protočí panenky a vyrážím na sraz.

Tak jsme tu a je to tady stejné. Akorát vyměnili moderátora u mikrofonu, což byl náš tradiční zdroj zábavy, protože znal asi dva hráče jménem a ostatním vymýšlel různé padnoucí přezdívky, třeba tělnatému brankáři v zářivém dresu neřekl jinak než Růžový panter. I během zápasů hraje muzika, asi aby byla atmosféra, ale nějak to nepomáhá, protože první tři mače končí 0:0. 

Góly začnou padat až těsně před naším vstupem do turnaje. Hrajeme se Seznamem, kam přemigrovala část HN, nezdají se být příliš silní. To my samozřejmě taky nejsme. První polovinu desetiminutového utkání držíme krok a jediní dva naši skuteční fotbalisti Prokop a Tomáš mají velké šance. Seznam nás pak překvapí po rychle rozehraném rohu a v závěru ještě zvýší na 2:0 a my se můžeme jít klouzat. Minimálně na hodinu, než na nás zas přijde řada. 

Proti regionálnímu Deníku opět nejsme favorité. Vzdorujeme zhruba pět minut, než se nám to začne sypat. Prohráváme 0:4 a mohlo to být asi i horší, každopádně jsme se velmi rychle zbavili veškerých nadějí na postup do semifinále, takže se nám třeba bude hrát lépe. 

Jdeme na oběd, protože máme zas asi hodinu pauzu. Část týmu dává guláš s knedlíky, ti ambicióznější "dietní" kuře s bramborem.

Třetím soupeřem je Prima, která na rozdíl od nás ještě postoupit může. Musíme něco změnit: Tomáš navrhuje, abychom si vybrali opačnou stranu než dosud. A funguje to. Nebo ty knedlíky. Ač to nikdo nečekal, dáváme první gól. Pak se ale jeho autor nechá po faulu na minutu vyloučit, soupeři v čele s Kubou z bývalého Týdne, který tohle celé vlastně způsobil, nás zmáčknou u branky a nakonec se jim s naší vydatnou pomocí podaří vyrovnat.

Jenže krátce před koncem druhý z našich fotbalistů promění brejk a všichni jsme z toho u vytržení, nejvíc mírumilovný kolega Michal, kterému agresivní protivník roztrhne dres, respektive tričko se zvoláním: "Co tady stojíš?!". Se závěrečným hvizdem přichází strkanice, o které se v kuloárech bude mluvit nepochybně víc než o našich výkonech, neboť z toho existuje video. Pro záznam dodávám, že hlavní aktéři se skrze mediátora (mne) navzájem omluvili.

Máme radost, protože už nebudeme tak trapní. V posledním zápase, jak po chvíli zkoumání zjistí i moderátor, nám ani Hospodářským novinám o nic nejde, leda o čest. Ze druhého místa postoupí Seznam, i kdybychom se rozkrájeli. Bereme si každopádně zas tu lepší stranu a dáváme gól z první šance, Michal s natrženým trikem posílá do branky míč, který se k němu odrazil od tyče. Soupeři kupodivu reagují tím, že odvolají brankáře (sport v HN nikdy nebyla úplně silná stránka, ale to ani u nás), což se jim po chvilce vymstí a pak ještě jednou - kolega Prokop dává dva góly z vlastní poloviny. 

Končíme třetí ve skupině, což je tak akorát. S dětmi našeho trenéra Honzy ještě chvilku blbneme na hřišti, kam se teď nikdo nehrne, a pak, zatímco kolegové vedou pozápasové rozbory, mě svezou na vlak.

V kupé sedí pán a na mobilu kouká na biatlon, bohužel mu to zpravidla před střelbou spadne, jak se vlak plazí kolem Berounky, kde není signál. I tak jsme oba se svou sobotou spokojení.

text Řízek, foto organizátoři Chance Press cupu

JDI ZA ČERVENÝM SVĚTLEM

V půl desáté usnula, otevřel jsem unavený po celodenním tátování notebook, protože tohle byla poslední šance a nikdo jiný to za mě neudělá.

Podobně jako před lety na vejšce mě druhý den čekala těžká zkouška a úplně jako tenkrát jsem přípravu odsouval až na nejzazší možný termín, jako bych pokaždé čekal, že se něco stane, někdo vnoří do kalendáře nějaký dodatečný přestupný den, kdy to všechno doženu, onemocní zkoušející anebo ten rozhlasový pořad kvůli jiným událostem zruší.

Měl jsem tedy mluvit do rádia, což je prekérní situace. Zároveň mi bylo trochu jasné, že tam jdu právě kvůli tomu, že je to pro mě prekérní situace: můj šéf Pavel se mnou občas se střídavými úspěchy rozjíždí takový Pygmalion. Staví přede mne nepříjemné výzvy zcela mimoběžné mému naturelu anebo v přímém rozporu s ním, které si (jak to chápu) nemohu dovolit odmítnout, čímž se pravděpodobně mám kamsi posunout. Tipuju, že se tomu říká osobní rozvoj. Tentokrát mi řekl, ať jdu za červeným světlem.

Co je na tom tak hrozného, řeknete si. Jenže já opravdu velmi nerad mluvím, nadto před větším množstvím lidí. Mám takový slabý hlas a mám tendenci se v tom jaksi zamotávat. Třeba ta pitomá Mitra, co jsme dělali v oddíle, to pro mě bylo vždycky peklíčko (a to lze předpokládat, že Český rozhlas Plus, možná i Vltavu poslouchá o něco víc lidí, než tehdy sedávalo v radotínské Traktorce).

Nemám pocit, že by se to moje mluvení zrovna zlepšovalo. Taky proto dělám v novinách - v novinách není potřeba mluvit.

A taky jsem trémista: dokážu sám sebe vystresovat jen tím, že si do dokonalých detailů představuju, jaké to asi bude, až. Až se tam někde rozsvítí červené světlo a já rázem nebudu schopen slova. Chlácholil jsem se tím, že snad v takové situaci promptně pustí nějakou písničku. Až bude na sociálních sítích trendovat video "Idiot dvacet pět minut mlčí v rozhlase, nezkrácená verze". Až mi bude Pavel blahosklonně a ne zcela upřímně psát "nebylo to na první pokus tak špatné, byly tam dobré momenty, věřím, že to natrénuješ."

Blbé je, že mezi "nikdy nemluvit do rádia" a "poprvé mluvit do rádia" není žádný záchytný bod. Tak to ještě pojďme vylepšit: dám si to dvakrát, dopoledne na Plusku, odpoledne na Vltavě. Prostě to tak vyšlo.

Zamlčel jsem, co mělo být tématem. V obou případech mírně kontroverzní rozhodnutí našeho Deníku N, který se od nového roku rozhodl zrušit přechylování cizích ženských příjmení. Když jsem hledal důvody, proč o tom mám zvědavým posluchačům povyprávět zrovna já, kromě nevyřčeného argumentu o osobním rozvoji zbýval už jen ten, že jsem vlastně jako jediný z vedení při interních debatách zastával názor, abychom to zrušili.

Na druhou stranu, mně vlastně vůbec nezáleželo na tom, co je to za téma: nepovažuju se za experta na nic. Tedy, abych k sobě byl spravedlivý, napadají mě asi tři témata, k nimiž bych bez okolků a radostně přišel vyprávět. Bohužel o osmou hanspaulskou ligu, marnou snahu o maraton pod tři hodiny a o pokusy o výchovu senzační dvouleté dcery dramaturgie veřejnoprávního rozhlasu neprojevila zájem. Je tedy potřeba pokusit se o nemožné. 

V půl dvanácté jsem zaklapl notebook, vybral tu novou košili, co si vezmu, zhasli jsme lampičky a šli spát. Jenže hlava se nechtěla nechat vypnout (prý je to normální, ale nemyslím si to): dost mě překvapilo, jak věrně jsem si dokázal představit průběh pořadu, který jsem nikdy neslyšel, a kolik různých scénářů vlastního ztrapnění jsem v průběhu celé noci vymyslel. I tohle se mi stává, třeba před maratonem často špatně spím, protože si hlava potřebuje proběhnout celou trať a ta je celkem dlouhá. Nicméně tentokrát to byl extrém.

Nechávám si hodinky na ruce, protože měří kvalitu spánku a baví mě to sledovat, tentokrát jsem po zásluze dostal 0 bodů ze sta a asi tak jsem se ráno cítil.

Tohle nedám, napíšu jim, že nepřijdu, rozhodl jsem se kdysi na fildě po obdobné probdělé noci, když jsem měl jít na poslední termín z anglické fonetiky, a nechal jsem se vyhodit.

Tohle nedám, rozhodl jsem se i teď. Napíšu paní dramaturgyni, že... nevím, rodinné důvody. A Pavlovi, že si hledám práci, kde není potřeba mluvit. Marušce se takové vyústění, pravda, moc nelíbilo. Takže jsem si oblékl košili a holt šel.

V divných mrákotách a uvnitř sevřenej jsem dojel na Vinohradskou a samozřejmě jsem tam byl naprosto nesmyslně brzo. Tak jsem vlezl do nějaké kavárny a objednal si kapučíno a znovu vytáhl telefon a snažil se ještě něco vymyslet a připravit a tchyně mi psala V KOLIK A KDE TO MAS? a já nejdřív zvažoval, že jí napíšu NIKDY nebo že to aspoň zatajím, ale pak jsem si říkal, že by to bylo dětinské. 

Až po dvaceti minutách jsem si uvědomil, že mi to kafe vůbec nepřinesli.

O necelou hodinu později jsem zase zapnul telefon a začal dýchat. To červené světlo mi nakonec vadilo mnohem méně než představa červeného světla. A to jsem se asi o sobě dozvěděl a to mě asi osobně rozvinulo. 

Ale nepouštějte si to!

text Řízek, foto ČRo Vltava

STARÝ A NOVÝ

Silvestr! Jaká krása a pohoda. Po poctivé celodenní přípravě se před půlnocí vyvalit z chaty jedno v jaké vesnici, nejspíš na horách, a se šampaňským v ruce bůhvíproč volat v ulicích "Pražský kurvy to jsme my", objímat se, ale tak, abychom to nevylili, a pak si zběsile na dálku navzájem přát všechno nejlepší do roku 2009 s ostatními vzdálenými skupinkami kamarádů, dokud obdobní lidé napříč republikou nezablokují mobilní sítě.

Je to skoro stejné, jen je venku asi šestnáct stupňů a v sedačce mám vzadu Hedu. "O čem písnička, táto?" a tahle je zrovna o malotraktoru. Kupodivu jsme obdrželi pozvánku na hromadnou procházku po okolí Karlíku, start je ve 12:00 a to je ten nejhorší možný čas, když je dítě ještě navyklé na odpolední spinkání: usne-li mi na pár minut v autě, stane se pravděpodobně protivnou a nebude to ta společenská, komunikativní holčička, jak bývá zvykem a jak bych ji rád prezentoval. Takže si usilovně povídáme a pouštíme písničky a už jsme tady. 

U Míši a Milana je hrozně moc dětí a odpovídajících rodičů. Maruška zůstala doma, protože je jí blbě, a Heda se samozřejmě zorientovala a socializovala dřív než já a s dětmi, jejichž jména neznám nebo si nepamatuju a nemá cenu to předstírat, si bez okolků začala hrát na koberci. Zatím jsem jí ohříval v mikrovlnce oběd a přitom krájel chleba tak, že jsem se pořezal, ale domácí veterinářka zvládá i humánní medicínu, takže mi věnovala náplasti.

Dítě samozřejmě nesnědlo vůbec nic, protože bylo ve víru událostí a pak někomu sebralo hračkový kočárek a jalo s ním korzovat po zahradě a odmítalo na toto téma vést diskusi. Disciplinovanost okolí mě překvapila, skutečně se hodlalo vyrážet úderem poledne. Naložil jsem dceru do jejího opravdického kočárku, konvoj anebo lampionový průvod bez lampionů se dal do pohybu, jenže asi po deseti metrech souvislého pohybu se ozvalo zlověstné: Papat něco!, takže jsem krvácející rukou vyndal z podpalubí chladnoucí noky a v pohybu ji krmil, což mohlo vypadat skoro jako někde na Tour de France. 

Horská etapa pokračovala bahnitým stoupáním na Mořinku. S pomocí kamarádů a jejich kamarádů jsme nejtěžší úseky překonali. Dítě, které mělo po letmém obědě usnout, samozřejmě nespalo, protože mělo namísto toho oči navrch hlavy. Dokonce se bez protestů vydalo ve stopách ostatních, vesměs starších dětí. Podle jejich vzoru si našla nějaký klacek a probíhala loužemi. Stejně za chvíli usne, tak co.

Nad Mořinkou je louka jak stvořená k pouštění draků. Počasí bylo spíš letní, ostatně pod námi v Dobřichovicích se zrovna schylovalo k teplotnímu rekordu, ale foukalo podzimně, půjčený drak létal a darovanou tatranku jsme společně snědli.

Když se skupina odebrala k nejvyššímu bodu okolí, kde je jakýsi menhir a betonové křeslo, vyfasovali jsme kelímek a dětské šampaňské k přípitku a pak si Heda cestou z prudké straně opět odmítla sednout do kočárku a spořádaně odpadnout. Místo toho po vzoru starších popadla nějaký šutr a předstírala, že je plná energie. 

To jsem nevěděl, že se ještě jde na hřiště. To už se pomalu smrákalo. Čas na unavené pády z atrakcí, které ale nepřišly. Akorát jsem ji odtamtud nemohl dostat. Sežrali jsme Ále po tatrance i banán a kodrcali jsme se z kopce dolů do Karlíka s tradiční unavenou výměnou vlastních názorů: Neci ťapat. Ci do kočárku. Neci do kočárku! Ci na koně. Neci na koně! V 16:25, už za šera, v nejprudším úseku cesty v naprosto nepředstavitelném místě Heda "po obědě" na půl hodiny usnula.

Snědl jsem překotně neurčité množství jednohubek, někomu jsem snad i popřál k novému roku, pak jsme se i s nevrlým dítětem zdekovali a jeli domů. Tak šťastný nový.

Večer jsme pospávali u jakéhosi filmu. O půlnoci bouchaly všude kolem petardy, úplně hotovou Hedu to vzbudit nemohlo, a kocour se chudák krčil pod postelí. Jinak to bylo vlastně skoro stejné jako dřív. 

text Řízek, foto Ř. a Míša