úterý 22. února 2022

NA SPADNUTÍ


Necelých pět měsíců (anebo spíš o kousek víc než čtyři měsíce), které jsem strávil na rodičovské dovolené, bylo rozhodně jedno z nejhezčích období mého života – s tím, jak postupně zapomínám na tu nekonečnou únavu a občasnou bezmoc, navíc v žebříčku postupně stoupá.

Od poloviny prosince sbírá rozházené kostky či rozmatlané mandarinky z koberce a předčítá z obrázkových knížek pořád dokola totéž moje žena a já vím, že na to sice bude taky časem vzpomínat jako na jedno z nejhezčích období, nicméně že to vždycky tak úplně idylické není.

Akorát že teď je pryč, protože vyrazily s kamarádkou na víkend do lázní. S Hedou jsme doma sami a je to taková zkoncentrovaná a podstatně intenzivnější repríza našeho společného dlení. A brzy zjišťuju, že kulisy jsou sice plus minus stejné, jenže hlavní postava už je úplně jinde. Už to vůbec není mimino.

Takže ani naše společná klasika, na kterou se nejméně polovina z nás těší, tedy plavání miminek, už není, co bývala. Paní učitelka, šest dětí, šest maminek a my - to je ještě původní.  Ostatně i to, že instruktorce nejde exotický tatínek přes pusu a vytrvale velí: "Otočíme si miminko čelem k mamince."

Jinak je to úplně jiný sport. Heda se třeba už té vody vůbec nebojí. Vlastně tam docela řádí a působí (klamným) dojmem, že ví, co dělá. V disciplíně, kterou interně přezdívám "catwalk", protože vyděšená mimina mají "v plavkách" "přejít" po molu a zahučet do vody, k údivu všech nasazuje svou specialitu: chůzi známou především z úspěšné reality show mapující život goril v pražské zoo. Tchyně říkává: Hele, gorilí samec Richard. A je to celkem přesné. 

Takže Heda ještě nechodí, ale je to asi opravdu na spadnutí. Ona celá Heda je na spadnutí, jak naplno zjišťuju po zbytek své druhé, dvoudenní rodičovské.

A taky pořád něco povídá, jenže z 98 procent není moc jasné, co to je. Třeba je pro mě zatím záhadou, proč k nedávno objevenému výrazu "mämä" přidává takový drsný dovětek, jako když nějaká šelma zavrčí. Naopak zdá se, že rozumí všemu, respektive tomu, čemu rozumět chce. Nechce třeba vzít na vědomí, že v jídelní židličce se nestoupá a že zahájit snídani tím, že v pěstičkách rozmačká cokoli a pak si to s úsměvem od ucha k uchu rozmaže do vlasů, není tak docela žádoucí. Tělesné tresty nadále ze zásady odmítám, ale je to někdy kurva těžký. 

Zpět k těm pádům. Velice populární je teď jakékoli šplhání, jenže zárodky pudu sebezáchovy zřejmě přijdou až s dalším upgradem firmwaru: momentálně je nejatraktivnější kótou opěradlo gauče, které sousedí s radiátorem (plným ostrých hran) a parapetem, z nějž je tak krásný výhled na lidi, psy a auta dole na ulici. A taky se odtamtud dá parádně spadnout do propasti mezi pohovkou a stěnou, ideálně takhle po Večerníčku a pár minut před večerkou... 

Chytil jsem ji, ale fakt jen těsně. Ona, vysmátá od ucha k uchu, absolutně nic neví, protože je to přece jen pořád ještě mimino. 

Usnula hned a já bych taky mohl. Ale jsem ještě napumpovaný adrenalinem. Je potřeba se nějak odreagovat, například odvápnit kávovar. Třebaže 98 procentům toho, co to po mně chce, nerozumím, aspoň zatím odnikud nepadá. A nevstává v pět.


text a foto Řízek


pátek 11. února 2022

OD XXX K BOŽENĚ

Je zajímavé, nebo možná zas tolik ne, ale už jsem to nakousl, že žádné naše auto nemělo jméno, jak to tak bývá zvykem (ovšem toho neznámého člověka, který nám ho nedávno nevybíravě odřel a posléze ujel, jsme pojmenovali hned několikrát a poměrně kreativně).

Jasně, až na Fávo. Ale je Fávo vůbec jméno? Je v autovém kalendáři? Navíc Fávo bylo spíš životní styl než auto.

Zato třeba chleby, které rád relaxačně peču a pak intervalově užírám, protože nikomu jinému zas tak nechutnají, mají jméno všechny.

Podivnou tradici založila moje žena někdy během pandemie. Má to poměrně prostá pravidla: po upečení zjistíme v kalendáři, kdo zrovna slaví, a uctíme dotyčného či dotyčnou tím, že oním jménem nazveme šišku ze dvou druhů mouky, vody, soli a kmínu.

Veronika.

Naposledy se tedy velmi povedená, křupavá a chutná Šumava jmenovala Veronika (podobně jako bývalá kolegyně, podle které se jmenuje naše žluté křeslo, ale to trochu odbočuji a o tom zas jindy). Ještě upřesním, že sice máme duální kalendář s kočičkami, který kromě lidských uvádí i rádoby kočičí jména, ale chleby nesou jen ta lidská. Ostatně i kočkám (a křeslům) dáváme lidská jména, ale to už odbočuju až příliš.

Otýlie.

Má to i druhou stranu mince, v tomto případě kůrky (haha): pokud se chleba nevydaří, tedy zpravidla tvarem připomíná v lepším případě lázeňskou oplatku (Otýlie) nebo nějakou hostii (Ingrid), v horším kravinec tvrdý jako beton (Čestmír a Milena I., přitom Milena II. se povedla), anebo je krásný, ale přesolený jako Hynek (doteď nechápu, jak se to stalo), dá se to vždy svést na nevhodné jméno.

Následující pasáž už tedy opravdu není zajímavá, ale pro kontext je důležitá: peču pořád více méně tentýž primitivní recept, který mě naučil pan Cuketka. Je to Šumava pro blbce bez robota; jediné, co od pekaře-amatéra vyžaduje, je starat se o kvásek.

Radovan I., Radovan II.

Ten je vlastně takovým hipsterským tamagoči, velmi snadno hyne, když na něj člověk zapomene. To třeba zjistíte, že vám v lednici zezelenal. Tam už je na připojení k plicnímu ventilátoru pozdě.

Milena I., Milena II.

Proč peču? Protože mám rád chleba a jsem zároveň vybíravý a líný chodit jej lovit někam dál, než jsou okolní prodejny zdecimované Penamem a obří továrnou na univerzální mražené pečivo někde na Kladensku. A líbí se mi, když to v bytě voní tak, jako když jsem v dětství čekal na autobus na konečné na starém sídlišti v Radotíně a na zastávku vedl jakýsi průduch z blízké pekárny. Kolem Penamu jsem jel párkrát na kole – nevoní.

Bohdana I., Bohdana II.

Nový impuls tomu navíc dala má žena (nejspíš ke své nelibosti, protože po mně zůstává v kuchyni fakt nastláno). Loni na podzim mě poslala na úplně skvělý kurz pečení chleba do opravdického mlýna v Chotči.

XXX.

Tehdy jsem si z tříhodinové nalejvárny s podobnými pošuky na silničním kole odvezl obrovský bochník pojmenovaný XXX. Netypické a zcela nesystematické pojmenování odráží to, že šlo o experimentální chleba a že jsme si při společném pečení měli bochníky na cedulku podepsat, abychom si je poznali, a mě nic lepšího nenapadlo. Kromě chleba, který byl vážně výborný, jsem proti větru dovezl také celou řadu nápadů. Bylo by jich ještě víc, ale zapomněl jsem si tam poznámky.

Kravinec Čestmír.

Spousta těch věcí je až trapných: vysvětlili mi třeba, že žitná mouka lepí (aha, takže vysypávat jí ošatku nebyl zřejmě dobrý nápad). Od té doby rovněž dávám do trouby plecháček se žirafou (namalovanou) s vodou (skutečnou). Kvásek už taky jako předtím nežije a neumírá v lednici (paní mlynářka si ostentativně ťukala na čelo, až jí na něm zůstaly bílé moučné tečky), nýbrž na lince a dostává papání jednou denně. A vybodl jsem se na římský hrnec a peču vše na plechu.

Silvestr.

Celkově si domýšlivě troufám tvrdit, že tam určitý progres je, když si člověk odmyslí Hynky a Ingridy. Byť by se na foodstylingu, jak na to teď zpětně koukám, ještě dalo zapracovat. 

Heda spí, Maruška paří a já bych vám o tom ještě pověděl víc, ale musím se rozloučit, nebo se mi připálí Božena.

text a fotky Řízek

pondělí 7. února 2022

SLUNCE

Heda je naše Slunce, protože kolem ní všechno rotuje, zejména pak my. Občas i ona sama, když vsedě legračně napodobuje zmatené otáčení robotického vysavače.

A když pak nastane zatmění, je to velmi divné.

Minulý týden začala moje žena zběsile pátrat po nějakém pěkném penzionu nebo hotýlku, který by nás na víkend hostil. Pojedeme třeba pendolinem do Ostravy. Anebo do Českého ráje, bez pendolina. Hlavně ne nikam na hory do zimy, proboha. Ovšemže nebudeme nic vařit ani vyvařovat lahvičky na mlíčko, vlastně nebudeme ani nic dělat, jen odpočívat, povídat si a s postupem času se čím dál tím víc těšit na mimino, které bude vlastně poprvé na tak dlouhou dobu hlídat babička. Ale ne nijak křečovitě, prostě jen tak mile se těšit.

Mimochodem, koukal jsem jen přes rameno, ale fascinovalo mě, kolik takových vlídných penzionů je a kolik z nich v neuvěřitelných dírách, kde široko daleko nic není, se neváhá velkohubě pojmenovat třeba "resort". Ale to není důležité.

Protože jsme samozřejmě nakonec nejeli nikam. Odevzdali jsme sice mimino babičce a dědovi, ale jen na jednu noc. A radši jsme zůstali v Praze. Co kdyby se něco stalo.

Pochopitelně se nestalo vůbec nic, jen jsme babičce během odpoledne a večera třikrát volali, jestli se něco nestalo. A pak zas hned ráno. Na oběd jsme zašli do filipínské restaurace (ze setrvačnosti s dětským koutkem) a pozorovali jsme Hedina vrstevníka, jak do něj jeho rodiče se střídavými úspěchy dostávají potravu (dojemné). Kolik je mu? O měsíc víc? O dva? Už umí chodit? Umí roztomile napodobovat koníčka a rybu? Co asi dělá Heda? Poslala babička nějakou fotku? 

Pak jsme šli do sauny a přes panoramatické sklo jsme sledovali, jak na protějším břehu Vltavy motoráček zdolává kopec na Žvahov a přemýšleli jsme o tom, jak ji někdy vezmeme na výlet právě takovým motoráčkem a budeme jí to všechno vysvětlovat a ukazovat přes řeku na místo, kde jsme onehdy byli v sauně.

Potom jsme zašli do kina a film byl zrovna o takovém motoráčku a přenesl nás do tmy; šli jsme ještě na přiměřeně romantickou večeři a přemýšleli jsme o tom, jestli už Heda spí a jestli vypila všechno mlíčko.

Pak jsme šli spát a nechali vypnutou chůvičku. A celou dobou se nám hrozně stýskalo.

Naštěstí je naše hedocentrická soustava zase kompletní.

text a foto Řízek