Necelých pět měsíců (anebo spíš o kousek víc než čtyři měsíce), které jsem strávil na rodičovské dovolené, bylo rozhodně jedno z nejhezčích období mého života – s tím, jak postupně zapomínám na tu nekonečnou únavu a občasnou bezmoc, navíc v žebříčku postupně stoupá.
Od poloviny prosince sbírá rozházené kostky či rozmatlané mandarinky z koberce a předčítá z obrázkových knížek pořád dokola totéž moje žena a já vím, že na to sice bude taky časem vzpomínat jako na jedno z nejhezčích období, nicméně že to vždycky tak úplně idylické není.
Akorát že teď je pryč, protože vyrazily s kamarádkou na víkend do lázní. S Hedou jsme doma sami a je to taková zkoncentrovaná a podstatně intenzivnější repríza našeho společného dlení. A brzy zjišťuju, že kulisy jsou sice plus minus stejné, jenže hlavní postava už je úplně jinde. Už to vůbec není mimino.
Takže ani naše společná klasika, na kterou se nejméně polovina z nás těší, tedy plavání miminek, už není, co bývala. Paní učitelka, šest dětí, šest maminek a my - to je ještě původní. Ostatně i to, že instruktorce nejde exotický tatínek přes pusu a vytrvale velí: "Otočíme si miminko čelem k mamince."
Jinak je to úplně jiný sport. Heda se třeba už té vody vůbec nebojí. Vlastně tam docela řádí a působí (klamným) dojmem, že ví, co dělá. V disciplíně, kterou interně přezdívám "catwalk", protože vyděšená mimina mají "v plavkách" "přejít" po molu a zahučet do vody, k údivu všech nasazuje svou specialitu: chůzi známou především z úspěšné reality show mapující život goril v pražské zoo. Tchyně říkává: Hele, gorilí samec Richard. A je to celkem přesné.
Takže Heda ještě nechodí, ale je to asi opravdu na spadnutí. Ona celá Heda je na spadnutí, jak naplno zjišťuju po zbytek své druhé, dvoudenní rodičovské.
A taky pořád něco povídá, jenže z 98 procent není moc jasné, co to je. Třeba je pro mě zatím záhadou, proč k nedávno objevenému výrazu "mämä" přidává takový drsný dovětek, jako když nějaká šelma zavrčí. Naopak zdá se, že rozumí všemu, respektive tomu, čemu rozumět chce. Nechce třeba vzít na vědomí, že v jídelní židličce se nestoupá a že zahájit snídani tím, že v pěstičkách rozmačká cokoli a pak si to s úsměvem od ucha k uchu rozmaže do vlasů, není tak docela žádoucí. Tělesné tresty nadále ze zásady odmítám, ale je to někdy kurva těžký.
Zpět k těm pádům. Velice populární je teď jakékoli šplhání, jenže zárodky pudu sebezáchovy zřejmě přijdou až s dalším upgradem firmwaru: momentálně je nejatraktivnější kótou opěradlo gauče, které sousedí s radiátorem (plným ostrých hran) a parapetem, z nějž je tak krásný výhled na lidi, psy a auta dole na ulici. A taky se odtamtud dá parádně spadnout do propasti mezi pohovkou a stěnou, ideálně takhle po Večerníčku a pár minut před večerkou...
Chytil jsem ji, ale fakt jen těsně. Ona, vysmátá od ucha k uchu, absolutně nic neví, protože je to přece jen pořád ještě mimino.
Usnula hned a já bych taky mohl. Ale jsem ještě napumpovaný adrenalinem. Je potřeba se nějak odreagovat, například odvápnit kávovar. Třebaže 98 procentům toho, co to po mně chce, nerozumím, aspoň zatím odnikud nepadá. A nevstává v pět.
text a foto Řízek
