PRÁZDNINY LESNÍ KOČKY

 Náš domácí mazlíček má rád gumičky, miluje pozorování ptáků za oknem a tuze moc ho baví sledovat koupající se páníčky z vrcholku koše na prádlo. Pepa má ale i slabší chvilky, kdy dokáže být protivný a dává nám najevo, že jsme teda úplně děsný.

To se stává pravidelně ve chvíli, kdy s naším kocourkem vyrážíme na tábor. Protože Pepa a příroda, to je ještě silnější odvar Marušky a přírody. Letos tomu nebylo jinak. Na pouhou jednu noc jsme vyrazili za kamarády na stavbu a pojali jsme pro nás originální nápad, že provětráme naše zvíře. Pepanovi už ten nápad tak cool nepřipadal.

Cestu autem zvládá naše kočkovitá šelma ukázkově, nicméně nedokáže následně pochopit, "proč jako musíme spát venku, sakra!" A ač už není dávno v pubertě (ani lidské, ani zvířecí), zaleze si do nějaké důmyslné skrýše, ve které ho pak marně hledáme.

Jak vidíte z obrazového materiálu, na stavbě zvolil Josef k trávení volného času elegantní karimatku, která zvýrazňuje jeho přednosti a naopak nedává vyniknout jeho problémovým partiím. Svým kukučem obměkčil i takového tvrďáka jako je Milan. "Jééé, ten je roztomilej," nechal se slyšet můj nejoblíbenější epigon Baumaxy.

Kdyby Pepa mohl, určitě by při odjezdu ze stavby sundal kalhoty a ukázal Čimelicím zadek na rozloučenou. Jenže to by se přepočítal, protože za týden se na tábor vrátil, a to na celé čtyři dlouhé dny.

Tentokrát jeho rozladění dosáhlo takového stupně, že po sérii vyčítavých pohledů zalezl téměř pod zem. Moje neustálé prosby na Lukáše, aby se po kočce podíval, že už začínám mít strach, se míjely účinkem. Pepa se zašil dokonale. Na jeho stopu nás přivedl až nádor uvnitř našeho stanu. José (jak ho tituluje oblíbená teta Míla) vlezl pod podlážku a odmítal vylézt.

Jako já nechodím na latrínu, tak Pepa by nikdy neskočil jen tak zbůhdarma do auta. Na táboře mi ale ostentativně lezl po ránu do kufru, když jsem si vyndala holínky, nebo hledala vodku (to teda nebylo ráno, abyste si nemysleli, že jsem špatně vychovaná). Kdybych neměla klíčky u sebe, myslela bych si, že je to malé zvíře schopné nastartovat a ujet směr Praha.

Od třetího dne se ale všechno zlomilo a naše milá Josefína se aklimatizovala. Na pažbu si Pepan připsal další ulovenou myš, osvěžil si znalosti hned několika podvozků a svou sérii "milovníka přírody" zakončil vítězným pochodem přes zaplněnou jídelnu. A to už i jeho úhlavní nepřítel, milovník rumu Jirka, uznal, že je borec.

Kdybychom strávili v Čimelicích týden, třeba by se pak chodil koupat do Tisíčka a zašel by na Hvízďalu na pivo. Jenže na to už nebyl čas, a tak jsme milého Pepíka po pár dnech naložili do auta a odvezli ho vstříc civilizaci. Byl pak děsně unavený, ale myslím, že se mu to dobrodružství líbilo. Přinejmenším si na něj vzpomněl, když mu Lukáš vyndával nacucané klíště z lesů knížete Schwarzenberga.

text Maruška, fotky Řízek

23:00-24:00 MIG, 24:00-0:05 ČŮRÁNÍ

Jako se dá téměř s určitostí říct, že ráno vyjde slunce a že odpoledne bude AZ Kvíz, stejně tak se s železnou pravidelností na vybrané české a moravské hrady rok co rok vrací hudební festival, který dramaturgicky sází na totální jistotu. Letos jsme se s převážně mírně opotřebenými česko-slovenskými hvězdami setkali na Švihově.

První šok mi připravilo hledání programu, když jsem se omylem proklikal na stránky Hradu. Já nechci Hájka, nechci Weigela! Na místě samotném nás pak zklamalo především oznámení, že kapacita prohlídek je vyčerpána (pravda, byly pro návštěvníky zadarmo, a vodní hrad prostě není úplně splachovací, tak toho měl asi odpoledne už po krk). Když jsem se totiž probral seznamem sobotních umělců, byl právě hrad tím, co mě na Švihově lákalo nejvíc. Jako sorry, ale jet 130 kilometrů, abych viděl Mandrage? Polemic? No Name? Tomáše Kluse? Nightwork?

Ruppert, který začíná vypadat jako Holý.

Na rozdíl od Marušky, Věrky a Bendové, což jsou Maruščiny kamarádky a absolventky prestižního radotínského gymnázia. Holky se těšily, a budiž jim to přáno. Kamarádky měly vše dokonale připraveno, protože festival je pro ně něco jako druhý domov. Na papírku měly perfektní itinerář. V zásadě program rozdělily na to, co chtějí vidět, a na čůrací pauzy. Obzvláště oblíbení interpreti měli v kolonce srdíčko. Tomáš Klus dostal jen jedno, Mig 21 dvě.

Přijeli jsme právě včas, abychom stihli pauzu. Navigovala nás paní Denisa, měla vadu řeči a před Švihovem byla objížďka. Po fto padefáti metrech odbofte vpravo. Protože jsme se jí nepěkně smáli, tak ji Věrka vypnula. Ve Švihově svoje mládí prožilo moje horské kolo, to jsme ale nechali doma. Měli jsme v kufru jen brusle a běžky, co kdyby náhodou.

Slíže, ty mám rád.
Deštníky, ty nemám rád.

Hráli ještě Visáči a byli to prostě mladí a progresivní Visáči, zahráli pár písniček, pak konečně Známku punku a Zetor, jedli jsme hamburgery ze stánku pod okny hradu, bylo to fajn, a pak se mraky ještě víc zatáhly a spustil se otravný déšť, který trval stejně dlouho jako vystoupení Horkýžů slížů.

Ty mám rád, ty jsou dobrý. Stáli jsme dost daleko od pódia, Marušce bylo už asi po třech písničkách mokro a zima. A co je to za blbý zlozvyk, tahat na koncert deštníky? Nic moc jsme neviděli i proto, že průměrně měříme asi metr šedesát, a to nám možná fandím. Nicméně zpěvák měl na hlavě bůhvíproč přilbu. Líbilo se mi, když přítomným dětem vysvětlil, že blues je taková píčovina, která má na rozdíl od normálních píčovin jen tři části. Mám rád, když se koncerty takhle nenásilně spojí s hudební naukou.

Není možné vypadat dobře, když jíte
halušky nebo bramborové spirálky.

Pak se naše cesty rozdělily, protože Polemic ani No Name jsme do našeho itineráře nezařadili, a proč taky. Místo toho jsme objevili srandovní pizzerii, kde u příležitosti festivalu připravili menu s knedlíčkovou polévkou, kde však už chyběly knedlíčky, a tak byla se slevou. Nabízí se tu paralela s prohlídkou hradu, která taky nezbyla, i když hrad tam zůstal. Hmm, italské koření, copak to asi je? Nakonec jsme to neprověřili, zůstalo jen u čaje s rumem pro zahřátí. Maruška tvrdila, že jsem mohl oči nechat na servírce, která zapomněla, že VR II znamená dva velké rumy, ale to ani z poloviny nebyla pravda.

V kolemhradí - protože je Švihov na rovině a skálu nahrazuje řeka Úhlava, nedá se hovořit o podhradí, jako spíš kolemhradí - bylo navečer už dost plno. A hosté vyprodali pláštěnky, zatímco prodejci slunečních brýlí a slamáků si asi rvali vlasy. Těšili jsme se (všichni) na Monkey Business. Protože nepršelo, cítili jsme se konečně mnohem lépe než John Hus. Líbilo se mi, jak se všichni snaží vypadat stejně, měli džínové sukýnky a břicho. "Po nás přijdou už jen samé horší kapely," zvolal Ruppert na závěr a tak nějak to vystihl.

Jak říká Vojta Dyk: Dámy a pánové,
Švihov! Švihov!

Nightwork jsem slyšel naživo poprvé a po deseti minutách do sebe naprosto zahleděné show mě to bavilo asi jako cesta mezi 60. a 40. kilometrem dálnice D5 v mrholení v jednu v noci. Skoro bych začal klimbat, kdyby mě dámská společnost, podobně otrávená jako já, netáhla před druhé pódium - abychom byli Tomášovi nablízku, až se do toho za půl hodinky pustí.

Jenže podobný nápad měli asi ostatní. Když padla opona, tak někde v dálce hráli dva maníci na kytaru, jeden měl dlouhé vlasy a takovým nuceně zdrsnělým hlasem deklamoval ty své "burcující" písně a písně o lásce. Kluse jsem slyšel taky poprvé živě, pro mě to bylo po hudební stránce naprosto nepůvodní, nezajímavé a čtyřakordové a jeho texty měly hloubku a účinek asi jako slohovka maturitního propadlíka, kterému zamítli odvolání.

Malý muž s kytarou na pódiu
by hrozně rád otvíral vrátka.

To nebyl pokračovatel Kryla, ale jeho netalentovaný imitátor! Cítil jsem se asi jako Honza Vedral na koncertě Roxette. Přesto klobouk dolů před tím, jak si lidi dokázal získat, a to i ty vrávorající a s tápajícím jazykem, jichž postupem času přibývalo. Protože když jsme se nemohli dostat zpátky do areálu, zvolal jsem u turniketů "Za co, bože, za co?" a nějaká ožralá slečna bryskně doplnila: "Za čtyři roky v prdeli!"

"Tomáš Klus sice nebyl vidět, ale je to šikovný hoch, který narozdíl od bravíčkových Nightwork za ty nekřesťanské peníze zapěje. Výše uvedený řádky považuji za dezinterpretaci, neboť autor tohoto blogu během vystoupení pana Kluse uznal, že se mu nelíbí jeho hlas, ale že to zas tak strašný není," řekla on-line občasníku Řízkovy stránky družka Lukáše W.

Družka Lukáše W. a pohybová neostrost.

S rozdílnými názory jsme se vraceli do areálu a proti nám se valila tsunami tomášechtivých dam a paní, které odešly po vystoupení svého boha, zatímco naši bohové právě roztáčeli hvězdná kola své šou! Ano, zlatým hřebem toho doslova prochcaného festivalového dne byli MIGové. Macháček byl podle znalců pod vlivem, nám přišel rozverný. Křičel "I love you" a na to se odpovídá "Fuck you", ale to my nevěděli, protože na MIG 21 iDnes zatím zadarmo lístky nerozdává.

Na ochozech cenzurovaného vodního hradu stál náš starý známý moderátor (podle Marušky našlaplého) pořadu MenZone. Nějak si nás nevšiml a nezabrala nás ani kamera, tak jsme se radši s festivalem rozloučili a pustili si paní Denisu, aby nás dovedla na dálnici směr velkocentrum střední Evropy.

text Řízek, text Maruška,  fotky Řízek

NENÍ NAD TO...

Prázdninové tábory budoucnosti patrně budou mnohem aseptičtější než dnes. Poklesne průměrné množství špíny na centimetr čtvereční těla dítěte, a tím i počet matek padajících do mdlob po dětském návratu do civilizace. Toho se zajisté dosáhne využitím moderních technologií - místo dřevoplachtové jídelny se bude vozit mobilheim. Místo her v lese skákací hrad. Kde budou spát děti, to nevím, ale určitě se najde nějaké lesně moudré řešení bez hnijících a někdy trochu propustných stanů. Solární panely budou pohánět kuchyňské přístroje a mycí centrum opodál nabídne dětem komfort, který si nepochybně zaslouží. A latrína? V první fázi ji nahradí nejspíš toitoiky...

"To je díra, co? Jak pro slona!" prohlásil jsem opřený o krumpáč. "Je malá," odtušil Jirka. "Jo, je malá," připustil jsem a kolegové se mi právem vysmáli.

Kopání latríny patří k nejoblíbenějším pracím přípravné předtáborové fáze. Považte, zatímco jiní musí rozměřovat jídelnu a bát se, že jim ten či onen transept nevyjde a celé jim to někdo hodí nebo spadne na hlavu, další nebožáci třeba musí řezat kupu dříví, a to všechno pod otravným sluncem na louce. Zato u vznikající latríny je chládek, pivko a člověk je tak nějak mimo dosah všeho a všech. Pokud se vám zdá, že už jsem se podobně kdysi rozpovídal, tak máte pravdu. Jenže ty výhody prostě přetrvávají.

Třebaže práce samotná zas tak lehká není. Zemina je suchá, tvrdá, plná kamení a stromy se vznikající stavební jámě usilovně brání spletitými kořeny. A i zde je potřeba přemýšlet inženýrsky. Třeba když začnete kopat patnáct metrů od jídelny, není to úplně dobrý nápad.

"Hele, to není úplně dobrý nápad, kopat patnáct metrů od jídelny," řekl jsem Milanovi a Tomášovi poté, co jsem se nenápadně vytratil od otravného řezání kůlů s tím, že je jdu zachránit. Na kopání latríny musí být totiž (aspoň) tři - to dá rozum. Jeden kope, druhý hází, třetí diriguje a odpočívá. A ten jim právě chyběl. Takže jsme se posunuli dál do lesa.

Strávili jsme v díře příjemný den. Armádní medik Tomáš nás naučil vojensky kopat a vojensky vyhazovat hlínu, aby to bylo efektivní a nenáročné. Ten samý Tomáš, který si za svůj krátký pobyt na stavbě tábora připsal hned několik průserů - třeba když si v lese vykopal pícku a když si na kraji rybníka postavil saunu. Obojí by revírníka určitě rozpálilo do běla, zvlášť ta sauna.

Milan nás zase učil otvírat pivo o pivo, ale přiznám se, že jsem to nepochopil. Taky jsme vedli řeči, jež nejsou pro matróny, což se u latríny může.

Jáma se postupně prohlubovala, avšak pořád to nebylo ono. Objevily se mozoly a jak šel čas, i naši kamarádi. Na slunci už neměli co dělat, tak nám přišli pomoct. A jestli ji nikdo nezasypal, stojí tam latrína pro slona dodnes.

text a fotky Řízek

VODA JAK ZE ŽURNÁLU

Řeka je hnědá a Maruščina ramínka začínají červenat. Před ní blýskají vlnky, z nichž se v dálce už asi po dvacáté tyčí úplně stejná skála. Pokaždé před ní řeka zatáčí doleva. Nad ní hustý les a úplně nahoře takový hájek s mýtinkou, co vypadá jako Toskánsko. Ve skutečnosti jsme na Křivoklátsku a okolo je Berounka. Hledám pod zadkem lahev s kapitánem utopeným v kole, se šibalským úsměvem ji nabízím kolegům a nikdo si nedá.

Podle mě tomu, že bychom společně s několika spárovanými žurnalisty a žurnalistkami opravdu vyrazili po škole na vodu, nevěřil vůbec nikdo. A přece se nás osm (Míša a Petr, Anča a Milan, Hanička a Václav a my dva) naskládalo jednoho sobotního rána do autobusu směr Rakovník a pak Skryje.

Autobus převážná část z nás ovládla. Naše roztomilé štěbetání vyvolané radostí, že jsme konečně spolu, nezvládla nějaká dáma, a soustavně kroutila hlavou. "Tady je to jak na tržišti," nechala se slyšet a určitě ji nepotěšilo, že jedeme až na konečnou. Nabízel jsem všem kapitána, ale nikdo si nedal. Zato se zatáhlo, místo proklamovaných extrémních veder se v půl desáté dopoledne objevila tma a strašně nasáklé obří mraky.

Ve Skryjích u mostu byl příjemný bufáč a nepříjemný frustrovaný idiot, který nás s přivezenými loděmi nechtěl pustit na louku k řece, protože by tam pro nás určitě zbyla hovna. Při vyjedávání se ukázaly povahové rozdíly. Zatímco jakýsi pan Werner (žádná přízeň), který nám půjčil lodě, věcně vykládal plavidla na dosud nezahovněnou louku a já se magora snažil chlácholit, Milan děl: "Komu jako tykáš, ty hovado?"

Přesto jsme se i s dívkami namazali a nalodili. Nasáklé mraky, bába kroutící hlavou, Praha i degenerovaný domorodec byli daleko za námi. Čekala nás naopak dvacetikilometrová romantická plavba v ukrutném vedru, ty opakující se toskánské výhledy a oběd v legendární restauraci U Rozvědčíka. Z ní trh a vodáci vymlátili její genius loci, změnila se v něco mezi mekáčem a spořitelnou, s potupným lístkovým systémem na vydávání jídel.

Je mi smutno, ale špekové knedlíky i pivo jsou celkem fajn. Hlavně je naprosto senzační být s kamarády na vodě, koupat se v trofejním pruhovaném triku a sledovat, jak Maruška zkušeně pádluje a na jejím slaměném klobouku přistávají vážky jak na heliportu.

Chvílemi soulodíme, jindy každá partnerská posádka pádluje po nekonečném voleji sólově. Pro někoho jsou to asi galeje, jiný si rochnivě užívá koupel v blátivé řece a furt někomu cpe kapitána, který je teplý a nikdo ho nechce.

Sobotu končíme v celkem hnusném kempu Ahoj! u Zbečna. Ze sprch teče jen horká voda a nedá se s tím vůbec nic dělat. Všude jsou karavany. Asi máme všichni úpal a úžeh, ale jedna rodina opravdu bivakuje v nafukovacím člunu. Zda ta holčička byla matka, nebo sestra chlapečka, jsme nezjistili. A snad si to radši nepředstavovat.

Autem přijeli ještě Míša s Romanem. Naopak odešla moje nokie, nejspíš do věčných lovišť chytrých telefonů. Asi úpal. Vysušení sluncem vyrážíme do hospody nad řekou, z jejíž zahrádky je úplně stejný výhled jako během dne, chybí jen ta rudnoucí ramínka. Schází taky posádka Hospodářských novin, které je zle. Skokanem večera se stává Kombajnérka, lahodná limonáda s nevábnou barvou. Kombajnérka je jako krachující Nokia, sbližuje lidi. Dáme panáky a večerní procházku Zbečnem, kde celkem pochopitelně chcíp pes. Míša s Romanem zase odjíždějí.

Už v sobotu se o tom v kuloárech šušká, v neděli ráno je to potvrzené a oficiální: výlet se zkracuje. Třebaže není zas tak strašné vedro, druhé galeje by žurnalisti už asi nesnesli. Cíl je tedy Nižbor, ne až Beroun. Údolí se rozšiřuje a řeka ještě zpomaluje. Chvílemi teče pozpátku. Míjíme torza továren i kamenolom, přenášíme jezy. Kapitána jsem vyměnil za minerálku, je o ní zájem.

Z Nižbora nás odvezl motorák do Berouna, čekaly nás hody v místním burger baru a poslední ostuda výletu. Třebaže bylo úplně plno, Berounští nás pohostili. Servírka nám vytvořila soukromou předzahrádku z deky a slunečníků. Ládovali jsme se v pololeže, kolem spěchala krysa a mně se nechtělo domů. A tak jsem si sedl do talíře. Tím jsem nevyhnutelnému konci vody samozřejmě nezabránil, ale aspoň si nás budou pamatovat. "Mohla bych vás poprosit, abyste mi podal ten talíř, na kterém sedíte?"

Voda byla krátká, horká, náročná, usměvavá, skvělá a neopakovatelná.

text a fotky Řízek

VENCA A VERONIKA JSOU MANŽELÉ

Jaké je to hezké, když se někdo žení! A o mnoho hezčí je to tehdy, když vás někdo také pozve na svatbu. Na sklonku května se náš kamarád Venca ženil. A ve stejný okamžik se na stejném místě vdávala naše kamarádka Veronika. Dost důvodů, proč být při tom.

Snoubenci si ke své první svatbě vybrali dvůr Míče na Křivoklátsku. Ono dvojnásobné ano pak bylo vyřčeno tak trochu americky v zahradním altánku. Nevěstě to neskutečně seklo, ženich neztrácel svůj typický úsměv. A všude kolem pobíhaly nezkrotné děti, zjistil jsem, že těm nejmenším jsem dost nesympatický. Vše snímal důstojný pan fotograf a já se hrozně bál, že při skupinovém focení zřítí ze srázu.

Naši alternativní galerii najdete tady.

Zpíval nám Karel Zich, aniž by to tušil. Proč se jeho píseň stala leitmotivem svatby, netuším. Mě i děti mnohem víc zaujaly traktory, které se na dvoře porůznu povalovaly, a pak hlavně všemožné houpačky - od trapných začátečnických až po drsné houpací mechanismy pro opravdové fajnšmekry.

Z nich byl pak překrásný výhled na ten svatební hodokvas. Třeba na tanec pod taktovkou kapely, jejíž naprostou většinu obstarávala paní za kouzelnými klávesami, jež údajně vypadala jako sexkoučka Julie Gaia Poupětová. Anebo na raut, který jsme s přítelem Václavem troufám si tvrdit ovládli - když nakrátko došel chleba, dal jsem si ke guláši řízky, no a podobně.

Když se zábava začínala rozjíždět, rozloučili jsme se, naložili do auta Marušku a Haničku a ujeli domů. Přeci jen, Václav den předtím učinil částečně zadost svým vysokoškolským studiím, a tak na mejdan už málokdo z našeho týmu měl sílu. Hladová fabie si užila svůj vlastní raut na pumpě uprostřed lesů, pak jsme s povolenými opasky a plni zážitků nechali svatebčany i ostatní propít se vstříc té mytizované svatební noci.

text a fotky Řízek