HRADNÍ PLÁN

Křivoklát nás už jednou zradil. V televizním Taxíku nás kdysi dávno vezl Aleš Háma někam na Újezd, zbýval nám poslední život, ale hrozně jsme chtěli novou pohovku, protože stará už byla příliš rozdrápaná ostrými kocouřími drápy. Stačilo správně odpovědět, v jakém slohu byl postaven Křivoklát. Nebylo to zas tak těžké.

Inu, renesanční hrad to opravdu nebyl, Aleš Háma si pozvdechl a vyklopil nás někde na tramvaji. Pohovku jsme si časem koupili a Pepan ji zase rozdrápal. 

A tak to šlo pořád dál, pohovky i kočky se střídaly a o mnoho let později, když jsem pozoroval Marušku zaníceně pozorující televizní Zrádce, mě napadlo, že bychom si tam mohli udělat výlet. Jak jsem z kontextu pochopil, právě tam se pod vedením charismatického hradního pána odehrává tohle pro mnohé návykové městečko Palermo. Zařídil jsem nám ubytování na bývalé četnické stanici přímo na hradě a koupil lístek na vlak, což, uznávám, nebyl nejromantičtější dárek na světě, ale na mě dobrý.

Pak se to začalo sypat. Všechno jsem připravil, uvařil čaj do termosky, vyzvedl Hedu ze školky v rozumném předstihu tak, abychom na sraz na Smíchově byli vzorově včas, jenže v Podolí se změnilo řazení jízdních pruhů a autobus na most skákal místo pěti minut půl hodiny, zatímco jsme na dálku diskutovali, jestli za to může nebo nemůže Hřib, a pokud ano, jestli za to mohu i já, když jsem ho volil.

Rychlík nám ujel i s našimi místenkami, našli jsme restauraci se strašně vysokými židlemi a pod fotkou železniční nehody na Montparnasse jsme společně snědli palačinku a něco sladkého vylili a pak nám málem ujel další rychlík, protože mi ho vyhledávač zapřel. Zakaboněná Maruška by na tabulku nejspíš napsala mé jméno. 

V narvaném vlaku nám naše krásně zalaminované místenky byly k ničemu, ale nějaký podivný pán se slitoval a pustil holky sednout, dokonce jim nabídl sušenky. Já jsem mu žertem nabídl náš ovocný čaj z termosky. Nejprve odmítl, pak si nechal do kelímku nalít, pak prohlásil, že mu to nějak moc nechutná, a šel zbytek vylít na záchod. Holky se pak termosky, čaje i kelímku odmítaly dotknout. 

Dojeli jsme do Berouna, byla už tma a namísto romantické lokálky nás čekal hrbatý autobus, protože byla výluka. Ale nemohlo by to být tak jednoduché, jakože bychom dojeli až tam, ještě bylo potřeba v Roztokách přesednout na opravdový vlak. Křivoklát vypadal takhle potmě docela strašidelně a nad ním zářil kulatý měsíc, když jsme tam po čtyřech hodinách dorazili a vyzvedli si klíče od neluxusní, ale velmi příjemné nocležny. Něco mi říká, že televizní Zrádci nejspíš přespávají jinde.

Ale už víme, kdo to byli četníci a že už v tom pokojíčku nejsou. Seběhneme ještě pod kopec na hranolky s kečupem a nazpátek se Heda veze na koni, kterému dává legrační povely a tahá ho za uši a zbytky vlasů.

Má spaní na hradě vlastně nějaké benefity? Člověk třeba může stihnout hned první ranní prohlídku, než se ostatní turisté vyškrábou do kopce. Je nás na ní jen pár, paní průvodkyně se snaží, aby to i Hedu bavilo, a obě to zvládají skvěle. Vidíme hladomornu, televizní mučící nástroje i Marušku, jak se chce hrozně moc zeptat na nějaké pikantní detaily ze Zrádců, ale trochu se bojí, aby to nebylo blbé. Naštěstí průvodkyně ví a na samém konci prohlídky nás nechává nahlédnout za kulisy.

I Heda je spokojená, protože kupujeme "suvenýru": cínového rytíře se špičatým kopím, kterým bude ohrožovat zrak ostatním suvenýrám z cest. Není moc hezky a holkám se nechce na procházku, kterou jsem naplánoval, ale ani jim to vlastně nemám za zlé. Hrajeme hádání zvířat a jedeme vlakem do Rakovníka a odtud autobusem, metrem a dalším autobusem domů a trvá to asi tři hodiny. Příště můžeme jet autem nebo třeba taxíkem.

text a foto Řízek

NÁJEMNÍ SMLOUVA

1. Předmětem této Nájemní smlouvy (dále Smlouvy) je pronájem romantické chaty (dále Objekt) v rekreační oblasti poblíž rybníka známého jako Máchovo jezero. Objekt sestává z objektu chaty, zahrádky s několika ks boudiček a 3 ks stromečků.

2. Smluvními stranami této Smlouvy jsou podnikavý zedník se zálibou ve vytváření historizujících kazetových stropů, který asi od dětství chtěl být právníkem a sepisovat složité smlouvy (dále Pronajímatel), a skupina 7 divných lidí a 1 dítěte, kteří přijeli z Prahy a jejichž jména je Pronajímatel oprávněn zkomolit (dále Nájemce). Součástí Nájemce je oproti předchozí ústní dohodě 1 ks osoba t.č. s francouzskými holemi, která byla výslovně upozorněna na to, že Objekt není bezbariérový a že za případné zranění na křivolakých schodech do podkroví Pronajímatel ani kdokoli jiný nenese odpovědnost. O případném výstupu na hrad Bezděz a sestupu z hradní věže nemluvě.

3. Nájemní smlouva se uzavírá na dobu určitou. Její platnost začíná právě v tom okamžiku, když se Nájemce v pátek laskavě uráčí dorazit do Starých Splavů s trapnou výmluvou na špatnou dopravu v Praze, zaplatí kauci a vzdušné a seznámí se s kompletním vybavením Objektu (viz bod 4) a zcela těmto informacím porozumí, což stvrdí svými notářsky ověřenými podpisy. Platnost smlouvy končí až poté, co se Nájemce v neděli konečně vzbudí a připravenou baterií různých mycích prostředků vyleští parkety, utře prach, vyleští příbory (které Pronajímatel vzápětí podrobí auditu), zaplatí Pronajímateli za čtyři spotřebovaná polena (viz příloha Tarif kamen) a konečně opustí pozemek.

4. Za jakékoli porušení dobrých mravů i zásad stanovených v této Smlouvě je Pronajímatel oprávněn udělovat pokuty podle Sazebníku pokut, který tvoří samostatný Sešit 1. Pokuty je Pronajímatel oprávněn vybírat libovolně v jakémkoli množství i za jakékoli jiné prohřešky spáchané jakýmikoli jinými osobami.

5. Vybavení Objektu, za jehož nepoškození je Pronajímatel osobně zodpovědný, mimo jiné tvoří: sektorová kuchyň (výčet jejího vybavení, které bude předmětem auditu při odjezdu Nájemce, tvoří samostatný Sešit 2), 1 ks obývací pokoj s 1 ks pohovkou (tzv. "gaučem") v uspořádání 3+2 (provozní řád pohovky tvoří přílohu Provozního řádu Objektu, který tvoří přílohu této Smlouvy), několik dalších ložnic, televize, která po zapnutí svítí modře a odpočítává z 5 minut do nuly a pak se vypne, 43 ks zrcadel, 32 schodů nestejné výšky a šířky, sprchový kout, WC mísa (vč. tzv. "prkýnka" a 6 roliček toaletního papíru třívrstvého), venkovní gril (spotřeba dřeva bude vypočítána dle Tarifu grilu, jež tvoří součást přílohy Tarif kamen Provozního řádu Objektu).

6. Nájemce proti podpisu obdrží sadu 11 různých klíčů, Smlouvu a Provozní řád a zavazuje se, že nepřijdou do rukou neoprávněných osob a nepatřičných dírek (v opačném případě je Pronajímatel oprávněn vymáhat pokutu dle Sazebníku). Nájemce tímto bere v patrnost, že bohužel existují i předměty, které v Objektu zamčené nejsou, jakož i předměty, jejichž užívání neupravují patřičné smlouvy a řády. V takových případech se způsob užívání řídí českým právem, ať už je tím míněno cokoli.

7. Provoz Objektu a jeho okolí během pronájmu a průběh samotné rekreace je bohužel zcela v rukou Nájemce. Pronajímatel tak neodpovídá například za to, že ve filmu Všichni dobří rodáci nehráli Bohdalová, Hrušínský, Kemr ani Somr, nýbrž všichni ostatní čeští herci. Nelze tedy Pronajímateli přičíst na vrub prohru jednoho z týmů ve vědomostním kvízu. Stejně tak Pronajímatel nemohl ovlivnit to, že si ta osoba se sádrou při hře Carcassonne místo kýžených kostelů a měst pořád z váčku s kartičkami tahala ty pitomé cesty, v důsledku čehož utrpěla porážku. Už vůbec nelze Pronajímateli klást za vinu, že z obce Bezděz na hrad Bezděz je to takový krpál a že v bistru "S láskou Karel" bude Nájemce půl hodiny čekat, aniž by si ho Karel laskavě všiml, v důsledku čehož Nájemce zklamán odejde do nádražky na svařák a instantní kávu.

8. Tuto smlouvu strany uzavřely dobrovolně a při vědomí toho, že se navzájem naštěstí vidí naposledy.

Ve Starých Splavech, 18. října 2019

text Řízek a Pronajímatel, foto Nájemce

KRAJINOU LAKATOŠŮ

 

Když chceme jet se ženou na wellness do Tater, shodou okolností to dopadne tak, že nás přivítá zamračený Ružomberok a wellness spočívá v procházkách blátem, přes popadané stromy a skrze mlhu a mlhou. Tím nechci říct, že to bylo špatné, naopak, bylo to skvělé!

Cvakej, než zase zaleze

V polovině listopadu je ve městě ležícím na úpatí Nízkých Tater a Fatry úplně mrtvo. V našem hotelu jsme jen my a asi pět recepčních, které se v nepravidelných intervalech střídají při dlouhých telefonátech v prázdném lobby baru. Každá z nich patrně vlastní dvě až tři auta, jelikož parkoviště je plné. Veškeré restaurace nabízejí halušky a pizzu. Pár zbylých lidí jde do kina na blbý český film Pohádkář. Když Macháček na plátně na dotaz, kam dal děti, odvětí, že do Klokánku, zasměju se jen já - z toho se dá usoudit, že ostatní jsou Slováci. Anebo jim to nepřišlo vtipné.

Druhý den vyrážíme do turistického infocentra, kde vědí nejvíc. Radí nechodit do hor, jelikož je ošklivo, místo toho máme vyrazit omrknout vodopád, který bublá téměř uprostřed jedné dědiny, a pak na Liptovský hrad, jež je prý nejvýš ve střední Evropě a je z něj někdy vidět do dáli.

Vodopád v Lúčkách

Vodopád najdeme, jako i později historickou horskou vesničku Vlkolínec plnou roubenek, s hradem je trochu potíž. Na obzoru se totiž vynořil lakatoš (lesní kolový traktor, LKT), a už Čechov věděl, že když se na pódiu objeví lakatoš, z lakatoše se vystřelí. Lakatoše nemají rádi nejen jejich opraváři, ale vulgarity jejich směrem chrlí často i výletníci: kvůli tomuto drsnému stroji, který z lesních cest vytváří autokrosová závodiště a louky mění ve vojenská cvičiště, jsme poznali, jaké to je doslova se brodit bahnem. (Matně si vybavuji, že jsme s bráchou tohle vozidlo v raném dětství nazývali Blázen a bylo v tom hodně pravdy).

Zkrátka kamkoli jsme šli, tam už lakatoš a jeho tým byli před námi. Jen těsně pod hradem (bylo to samozřejmě jen pár šutrů, což jsme čekali a nevadilo to), kdy jsme vešli do oblaku a do kalamitní oblasti plné popadaných stromů, jsme těžaře dřeva na chvíli předběhli. To však bylo mrzuté právě kvůli přelézání kmenů. Celkově to bylo nicméně určitě účinnější a zábavnější než třeba masáž.

Prosiecká dolina

O den později se přeci jen ukáže slunce. Sice opět jen v nížině, ale jsme u toho. Pak nám přes cestu přeběhne opravdická liška, nebo hodně zrzavý pes s bílým ocáskem. Stoupáme Prosieckou dolinou korytem potoka přes balvany. Chvílemi je to taková dětská via ferrata. Pod nejtěžším úsekem výstupu potkáváme dva turisty a připadá nám to k nevíře. Lakatoš se o slovo přihlásí až nad dolinou. Na zmrzačené cestě si Maruška elegantně kecne do bláta a natáhne se jak dlouhá, tak široká (v jejím podání spíš jak krátká, tak úzká), zatímco opodál žlutý stroj orá obrovským kmenem zrovna tu cestu, kudy půjdeme i my...

Medzi Prosiekem a Kvačany

Uvidíme pěkně a s citem zrekonstruovaný mlýn na místní bystřině. Žel dobrovolníkům se porouchala jakási součástka, takže mlýn je celý potmě a ono už se opravdu šeří. Pán něco slovensky brebentí, jeho slabý hlas bojuje s hučením splavu a klapáním lopatek. Dává tím vzpomenout na film Na samotě u lesa a mlynářovu slavnou historku, kterou si každý chce nechat vyprávět znovu. Marušku beztak nejvíc zajímá kočka, která se na nás přišla podívat a o niž se výklad ani informační tabule nezmiňují.

Seběhneme k našemu modrému vozu po lesní pěšině, která ještě v osmdesátých letech byla kupodivu hlavní silnicí. Příroda regeneruje. My večer regenerujeme s tatranským čajem.

Havárie

V sobotu si už wellnessovou turistiku odpouštíme a zalézáme do vodního ráje v Liptovském Mikuláši. Zjišťujeme, že právě sem směřovali všichni ti lidé, již chyběli ve městech, na turistických stezkách a v kinosálech. Je tu plno. Lidé se dělí o každou bublinku. Vymýšlíme nový sport - důstojnou chůzi. Je to pohyb na prostranství vedoucím z termálního venkovního bazénu do tepla budovy. Je potřeba předstírat, že nám není zima. Je to docela švanda.

A v neděli ráno se vracíme domů s několika konstatováními. 1) Že se do Tater podíváme někdy jindy, 2) že by lakatoše měla EU zakázat a nahradit je daleko ekologičtějšími jednorožci, 3) že muzikant Jack White je fakt borec a 4) že se nám fakt stejská po kocourovi.

text a fotky Řízek

RENESANČNÍ HRAD

Otázka za tisíc korun. V jakém slohu je postaven hrad Křivoklát? ptali se v jedné televizní soutěži takové sympatické, od pohledu inteligentní dvojice. S gustem bych se z pohodlí gauče vysmál těm tupcům, kteří po chvíli váhání prohlásili, že v renesančním. Renesanční hrad? Hahaha! Mámo, koukej, jak jsou lidi blbí a troufalí, že lezou do televize. Jenže, v té televizi jsme byli my – a jelikož jsme tedy nic nevyhráli, nezbylo nám, než se na Křivoklát vypravit a aspoň se dodatečně dovzdělat.

Můžeme jet. Pán má špinavou čepici

Byl teplý, barevný a trochu větrný den. Tramvaje měly sváteční vlaječky a komančský agronom a Křemílek s Vochomůrkou už se těšili, jak večer dostanou metál. Ze smíchovského nádraží nás svezl osobák do Berouna, kde nás překvapila výluka, takže žádná romantika motorákem hlubokými lesy a nad řekou. Chvíli jsme v jednom z náhradních autobusů jeli dočista sami, ale naštěstí se nás řidič na nic neptal, protože bychom to nevěděli.

Jako obvykle jsme začali obědem v namátkově vybrané, ale pravděpodobně nejhorší restauraci v obci Křivoklát. Pak už jsme vystoupali ku hradu, který opravdu vypadal celkem goticky a nedobytně. Koupili jsme lístky na prohlídku, a jelikož bylo dost času, prohlédli jsme si výstavu o Lánské oboře a taky o panu Nepraktovi. To bylo všechno fajn, ale dvě minuty před začátkem prohlídky jsem zjistil, že jsem mezitím ztratil vstupenky. Hrad se nám totiž chtěl vysmát ještě jednou, jako by to v televizi nestačilo.

Úprk na vlak

Naštěstí paní v pokladně v rychlosti vyhotovila lístek nový – na papírek napsala 2x PLACENO a průvodkyně si ničeho podezřelého nevšimla. A stejně jako ostatní burany, z nichž někteří třeba celou dobu telefonovali, nás provedla rozličnými hladomornami a studenými sály a ukázala věž, jejíž zdivo je prý devět metrů tlusté.

Nikdo to prý zaživa nedobyl, jen se s tím pořád kšeftovalo, sem tam to vyhořelo, nebo to někdo zgruntu přestavěl. Musel jsem nicméně uznat, že po renesanci ani stopa. Můžete se přesvědčit i na fotografii - tu jsem ovšem snímal v poklusu, normálně se ta stavba nekácí a nechybí jí kus věže.

Tímhle nám dopřáli jet jen 1 stanici

Sice jsme původně chtěli jít pěšky do Nižboru, ale čas kvapil nějak moc rychle - přetékali jsme do basketbalu. Takže jsme raději doběhli na nádraží a po absolvování únavného hromadně dopravního kvadriatriatlonu složeného z motoráku, autobusu, rychlíku a metra jsme se náhle objevili v našem novogotickém bytě obývaném palácovou kočkou – vyčerpaní, ale mnohem chytřejší.

Teď už bychom to tomu Hámovi natřeli; pokud by se ovšem, lišák, nezeptal na něco jiného.

text a fotky Řízek

ZACHRÁNCE

Vyskočil jsem z auta a snažil se ho chytit. Byl studený, vlhký a zmítal sebou. Byla noc na 23. prosince a vedle kádě se na asfaltu po chodníku mrskal kapr. Byl to zoufalý pokus o útěk? O sebevraždu? Nehoda způsobená nedostatečnou velikosti kádě? Nebyl čas to řešit. Popadl jsem ho a hodil zpátky. Vy tu kradete kapry?! probudil se jeho hlídač a začal na mě řvát - ta otázka byla, pravda, na místě. Vysvětlil jsem mu, že jsem mu, že jsem tvorovi jen na chvíli zachránil život a prodavači jeho zisk. Tak to jó, to seš dobrej, díky, chlape, opáčil a já se cítil jak zachránce života - byť života, jemuž už moc času nezbylo.

Tohle by se nestalo, kdybychom nešli slavit Vánoce do hospody U černého vola, pořadatel akce se neopil a my ho nevezli domů - právě kolem těch kaprů.

Popořadě:

O té hospodě jsem dosud nenapsal nic pozitivního kromě toho, že tam mají dobrou sekanou. Vrchní jakoby to vycítil, anebo si to tady přečetl. Jinak si nedovedu vysvětlit, že mi vynadal hned poté, co jsem si pokusil objednat si první pivo. Dobrý večer, jste na mě nepříjemný, nevím, čím jsem si to zasloužil - to jsem neřekl já, ale on. Pivem o stůl mrštil taky on. Ten doutnající konflikt se konečně rozhořel naplno a běžná kalba získala nový rozměr.

Organizátor trachtace byl dvojnásob smutný. Předně že se nám jeho oblíbený podnik líbil čím dál méně, navíc proto, že místo očekávaných patnácti lidí jich s ním hodlalo adventně hodovat asi pět.

Z Vola jsme tak vypadli po pár pivech a sekaných brzy, už mě tam víckrát neuvidí, slibuji jako pokaždé. V podhradí v Žabce kupujeme vodku, zbytek týmu se houpe na zábradlí. Když se o klandr opřu i já, najednou celý svět padá a já i s láhví napřed. Jsem jako Hanzlík ve Slavnostech sněženek, nesmím tu polívku za boha vylít. Končí to šťastně; jsem potlučen a můj oděv značně zaneřáděn, ale Hanzlík dopadl hůř, a hlavně ta láhev přežila. Je to další z milníků večera: kdybych ji rozflákal, stěží by duchovní otec akce dopadl, jak dopadl.

Odpojil jsem se a spěchal jsem do Akropole na koncert. Potkal jsem Míšu a Petra, kteří na rozdíl ode mne a Marušky měli na vystoupení kapel Zrní a Květy lístky. Dnes vyprodáno, vysmála se nám cedule, tak jsme se uprostřed alternativních lidí otočili a hurá zpět za našimi přáteli.

Jenže večírek nabral mezitím nečekaný spád, šéf akce se třeba ztratil a přestože udával polohu na Malostranském náměstí, objevil jsem jej - a zachránil - před filozofickou fakultou, což je s podivem. Pruhovaná mikina, vánoční dárek od jeho milé, zářila, zbytek byl temnější. Usoudil jsem, že jeho večírek skončil - bylo půl deváté - a vydali jsme se na zábavnou cestu domů. Cestujícím v tramvaji jsme předvedli například ukázky kung-fu a spoustu nesouvislého blábolení. Na Pankráci měli ještě někteří z nás potřebu komunikovat s kolemjdoucími a prodejci kaprů, možná i těmi kapry. V téhle situaci jsme dorazili k nám, emeritní tyčkařka na televizním parketu bojovala s emeritním hokejistou; padlý král večírku to glosoval a občas decentně "zadancoval."

Když se mu začínal obzor vyjasňovat, naložili jsme jej do auta a kolem kapra na útěku jsme jej dovezli domů. Setkal se i se svými věcmi, které mu jiní kamarádi přivezli z restaurace, když se jim ztratil. Pak se mě ptal, jaké to vlastně večer bylo.

Tak jsem mu tohle vyprávěl.

text a mobilní foto Řízek

U VOLA

Seriózně jsme probrali výhody bydlení na pankrácké pláni s děvčaty, jež milujeme. Na přetřes přišly i tarify mobilních operátorů a povinné stesky nad jejich drahotou. Poklábosili jsme i o aktuálních trendech v energetice i žurnalistice. Pak jsme dojeli na Pohořelec, vystoupili z tramvaje, odhodili jsme seriózní image celkem vzdělaných, nemanuálně pracujících téměř třicátníků a ožrali se.

Naše dívky slavily svatbu kamarádky a my zůstali na ocet, tak jsme s Václavem vyrazili do města. "Proč chodíte do téhle hospody, která je strašná a trvá vám to sem hodinu?" ptal jsem štamgastů restaurace U černýho vola, kteří přijeli až z Radotína a na rozdíl ode mne tu ratejnu mají rádi. Že prý je to dobrá hospoda a není to tak daleko, říkal Kája s Lubošem. Že je to tradice a znají nás tu, dodal Vašek. Navíc je to prý poslední státní hospoda u nás, nebo ve střední Evropě, nebo snad na světě, co já vím.

No, podle mě nás vždycky více méně nenápadně okradli, jsou tu na nás nepříjemní a zavírají tady brzo. Ke všemu nás minule dočista bez důkazů obvinili, že jsme jim poblili záchod (více o inženýrově párty čtěte zde).

Komu asi volá?

Tři Pohlreichovy hvězdičky by si ale zasloužili za vynikající opečenou sekanou. Vrchní s vizáží trestance, jejž Václav oslovoval Jirko, ale vřelost to v něm neprobudilo, nám ji naservíroval s asi půlročním chlebem - a považte, i se dvěma druhy hořčice. Byly to téměř svatomartinské hody.

Řešíme hanspaulku, jestli se vůbec dá prohrát 4:11 (dá) a to, zda neznámá spolustolovnice, která je ve společnosti staršího pána, je jeho dcera nebo (fuj!) přítelkyně. Doporučujeme jim sekanou, taky si ji chválí. Ve vedlejším salónku sedí John Bok. Luboš nás fotí jak divý a jeho mobilní fotoaparát šumí a deformuje ostošest. Stejně jako se deformujeme my.

Po několika pivech jsme si vzpomněli na Péťu, že by taky mohl přijít. Péťa zařizuje nový byt, a tak se pohybuje teď hlavně mezi ledničkami a troubami. Když ale konečně dorazil i mezi nás, čekaly na něj kromě nás i fernety. Čímž se celý večírek tak nějak zrychlil. Nedlouho poté nás ale Vaškův "kamarád" Jirka zkasíroval a po několika naléháních (Budeme končit, Končíme, Běžte pryč) i vyexpedoval.

Nevim, dál.

Octli jsme se na vzduchu spolu s Poláky, z nichž jeden vypadal trochu jako herec Miro Noga a trochu jako herec Radek Holub, jenže byl Polák a měl knírek jako skokan Adam Malysz. Pak se ztratili. Ztratil se i Kája, který se zakecal s bezdomovcem a odmítal jej opustit. Vyfotili jsme se se členem hradní stráže, měl z toho ohromnou radost.

Už vím, co je na Volovi tak výhodné! Jde se pak pokaždé z kopce.

Navštívíme drahou nálevnu s domácím pivem, nechutnalo mi, blbnul jsem s nějakými svíčkami, pořád zhasínaly. Malostranské náměstí, vietnamská večerka a plechoví kozlíci, Lennonova zeď. Někdo nemá rád Lennona. Luboš fotí. Karlův most. Cestou rozdáváme radost. Najednou jsme na Lazarské a část výpravy nás vábí, ať jdeme s nimi učinit dietní chybu do mekáče.

Odoláme, nasedáme s Václavem do noční tramvaje a o něčem nejspíš mluvíme. Loučíme se na pankrácké pláni, asi. Doma mě čeká soucitný úsměv kocoura i přítelkyně.

text Řízek, fotky vesměs Luboš

23:00-24:00 MIG, 24:00-0:05 ČŮRÁNÍ

Jako se dá téměř s určitostí říct, že ráno vyjde slunce a že odpoledne bude AZ Kvíz, stejně tak se s železnou pravidelností na vybrané české a moravské hrady rok co rok vrací hudební festival, který dramaturgicky sází na totální jistotu. Letos jsme se s převážně mírně opotřebenými česko-slovenskými hvězdami setkali na Švihově.

První šok mi připravilo hledání programu, když jsem se omylem proklikal na stránky Hradu. Já nechci Hájka, nechci Weigela! Na místě samotném nás pak zklamalo především oznámení, že kapacita prohlídek je vyčerpána (pravda, byly pro návštěvníky zadarmo, a vodní hrad prostě není úplně splachovací, tak toho měl asi odpoledne už po krk). Když jsem se totiž probral seznamem sobotních umělců, byl právě hrad tím, co mě na Švihově lákalo nejvíc. Jako sorry, ale jet 130 kilometrů, abych viděl Mandrage? Polemic? No Name? Tomáše Kluse? Nightwork?

Ruppert, který začíná vypadat jako Holý.

Na rozdíl od Marušky, Věrky a Bendové, což jsou Maruščiny kamarádky a absolventky prestižního radotínského gymnázia. Holky se těšily, a budiž jim to přáno. Kamarádky měly vše dokonale připraveno, protože festival je pro ně něco jako druhý domov. Na papírku měly perfektní itinerář. V zásadě program rozdělily na to, co chtějí vidět, a na čůrací pauzy. Obzvláště oblíbení interpreti měli v kolonce srdíčko. Tomáš Klus dostal jen jedno, Mig 21 dvě.

Přijeli jsme právě včas, abychom stihli pauzu. Navigovala nás paní Denisa, měla vadu řeči a před Švihovem byla objížďka. Po fto padefáti metrech odbofte vpravo. Protože jsme se jí nepěkně smáli, tak ji Věrka vypnula. Ve Švihově svoje mládí prožilo moje horské kolo, to jsme ale nechali doma. Měli jsme v kufru jen brusle a běžky, co kdyby náhodou.

Slíže, ty mám rád.
Deštníky, ty nemám rád.

Hráli ještě Visáči a byli to prostě mladí a progresivní Visáči, zahráli pár písniček, pak konečně Známku punku a Zetor, jedli jsme hamburgery ze stánku pod okny hradu, bylo to fajn, a pak se mraky ještě víc zatáhly a spustil se otravný déšť, který trval stejně dlouho jako vystoupení Horkýžů slížů.

Ty mám rád, ty jsou dobrý. Stáli jsme dost daleko od pódia, Marušce bylo už asi po třech písničkách mokro a zima. A co je to za blbý zlozvyk, tahat na koncert deštníky? Nic moc jsme neviděli i proto, že průměrně měříme asi metr šedesát, a to nám možná fandím. Nicméně zpěvák měl na hlavě bůhvíproč přilbu. Líbilo se mi, když přítomným dětem vysvětlil, že blues je taková píčovina, která má na rozdíl od normálních píčovin jen tři části. Mám rád, když se koncerty takhle nenásilně spojí s hudební naukou.

Není možné vypadat dobře, když jíte
halušky nebo bramborové spirálky.

Pak se naše cesty rozdělily, protože Polemic ani No Name jsme do našeho itineráře nezařadili, a proč taky. Místo toho jsme objevili srandovní pizzerii, kde u příležitosti festivalu připravili menu s knedlíčkovou polévkou, kde však už chyběly knedlíčky, a tak byla se slevou. Nabízí se tu paralela s prohlídkou hradu, která taky nezbyla, i když hrad tam zůstal. Hmm, italské koření, copak to asi je? Nakonec jsme to neprověřili, zůstalo jen u čaje s rumem pro zahřátí. Maruška tvrdila, že jsem mohl oči nechat na servírce, která zapomněla, že VR II znamená dva velké rumy, ale to ani z poloviny nebyla pravda.

V kolemhradí - protože je Švihov na rovině a skálu nahrazuje řeka Úhlava, nedá se hovořit o podhradí, jako spíš kolemhradí - bylo navečer už dost plno. A hosté vyprodali pláštěnky, zatímco prodejci slunečních brýlí a slamáků si asi rvali vlasy. Těšili jsme se (všichni) na Monkey Business. Protože nepršelo, cítili jsme se konečně mnohem lépe než John Hus. Líbilo se mi, jak se všichni snaží vypadat stejně, měli džínové sukýnky a břicho. "Po nás přijdou už jen samé horší kapely," zvolal Ruppert na závěr a tak nějak to vystihl.

Jak říká Vojta Dyk: Dámy a pánové,
Švihov! Švihov!

Nightwork jsem slyšel naživo poprvé a po deseti minutách do sebe naprosto zahleděné show mě to bavilo asi jako cesta mezi 60. a 40. kilometrem dálnice D5 v mrholení v jednu v noci. Skoro bych začal klimbat, kdyby mě dámská společnost, podobně otrávená jako já, netáhla před druhé pódium - abychom byli Tomášovi nablízku, až se do toho za půl hodinky pustí.

Jenže podobný nápad měli asi ostatní. Když padla opona, tak někde v dálce hráli dva maníci na kytaru, jeden měl dlouhé vlasy a takovým nuceně zdrsnělým hlasem deklamoval ty své "burcující" písně a písně o lásce. Kluse jsem slyšel taky poprvé živě, pro mě to bylo po hudební stránce naprosto nepůvodní, nezajímavé a čtyřakordové a jeho texty měly hloubku a účinek asi jako slohovka maturitního propadlíka, kterému zamítli odvolání.

Malý muž s kytarou na pódiu
by hrozně rád otvíral vrátka.

To nebyl pokračovatel Kryla, ale jeho netalentovaný imitátor! Cítil jsem se asi jako Honza Vedral na koncertě Roxette. Přesto klobouk dolů před tím, jak si lidi dokázal získat, a to i ty vrávorající a s tápajícím jazykem, jichž postupem času přibývalo. Protože když jsme se nemohli dostat zpátky do areálu, zvolal jsem u turniketů "Za co, bože, za co?" a nějaká ožralá slečna bryskně doplnila: "Za čtyři roky v prdeli!"

"Tomáš Klus sice nebyl vidět, ale je to šikovný hoch, který narozdíl od bravíčkových Nightwork za ty nekřesťanské peníze zapěje. Výše uvedený řádky považuji za dezinterpretaci, neboť autor tohoto blogu během vystoupení pana Kluse uznal, že se mu nelíbí jeho hlas, ale že to zas tak strašný není," řekla on-line občasníku Řízkovy stránky družka Lukáše W.

Družka Lukáše W. a pohybová neostrost.

S rozdílnými názory jsme se vraceli do areálu a proti nám se valila tsunami tomášechtivých dam a paní, které odešly po vystoupení svého boha, zatímco naši bohové právě roztáčeli hvězdná kola své šou! Ano, zlatým hřebem toho doslova prochcaného festivalového dne byli MIGové. Macháček byl podle znalců pod vlivem, nám přišel rozverný. Křičel "I love you" a na to se odpovídá "Fuck you", ale to my nevěděli, protože na MIG 21 iDnes zatím zadarmo lístky nerozdává.

Na ochozech cenzurovaného vodního hradu stál náš starý známý moderátor (podle Marušky našlaplého) pořadu MenZone. Nějak si nás nevšiml a nezabrala nás ani kamera, tak jsme se radši s festivalem rozloučili a pustili si paní Denisu, aby nás dovedla na dálnici směr velkocentrum střední Evropy.

text Řízek, text Maruška,  fotky Řízek

ING. VENÁL

Anebo taky ing. Vašek, Vašík, Václav. Nicméně v pátek večer bylo nakonec úplně jedno, jak se kdo vlastně zrovna jmenuje ani co že má za titul a z jaké skoly. Když si půjčím slova Haničky, bylo to intenzivní. Seděli jsme už asi od pěti hodin v legendární hospodě s legendárním diplomovaným expertem přes fotovoltaiku a těsně kolem nás procházely různé ostudy.

Von je Súdánec. A já mu povídám, Jásine, ty musíš něco jíst, vypadáš jak Somálec, vyprávěl hrdina dne o svém kolejním spolubydlícím a my se smáli. Turistům, štamgastům a obsluze restaurace U Černého vola na Pražském hradě to však nepřišlo vůbec vtipné. A ani další historky a náš hlasitý smích i zapálené diskuse o hanspaulce.

Pan vrchní neměl rád lidi, tím méně ty slavící a rozjařené, a s přibývajícím časem a čárkami na lístku nacházel nové významy pro tradiční českou nepohostinnost. A navzdory tomu, že byl pátek, čas pro párty - tak jako ostatní dny -, lidé, kteří neznali žádného čerstvého absolventa, kvapně opouštěli ratejnu a hrnuli se na vzduch na Loretánské náměstí.

Sestavu pijáků ozvláštnila jediná žena, a to Maruška, která si dala víno přinesené stylově ve sklence od limonády a celou tu spoušť fotila. Nečekaný byl i Vaškův externí kamarád Pendrekáč, jenž nám líčil, jak se na pustých širokých chodbách policejní akademie cvičí taktická příprava. Musíte oběma rukama imitovat, že držíte zbraň (nabitou). Jenže na chodbách je málo úkrytů i zákrytů, takže to není snadné. Pendrekáč se těšil na další Vaškovy přátele Kajetána a Hurikána, což jsou podle Marušky kamarádi z komiksu.

Oba se objevili vzápětí a s nimi přišli i další Radotínští, kteří se předtím zasekli pod kopcem. A taky panáky.

Péťa nasypal na Kajetánovu omeletu snad tři kila soli. A pak se jej ptal, jestli to nemá slaný. Když se přiblížila Hanička vracející se z natáčení, byl uz večírek nezadržitelně rozjetý. Václav bryskně změnil pokřik Dáme kořalky na Haničko, jenže to bylo už pozdě. Naštěstí jsme najednou šli pryč, ven a dolů a další ostudy jsme si nechali až na cestu domů.

Kde jinde křičet oblíbený slogan o pražských kurvách než na Hradě? A kolik lidí se vejde do budky hradní stráže? A proč nepoponést nějaký květník u turistické restaurace v podhradí a po upozornění servírky ho potupně nevrátit? O takových otázkách se mluvilo na konci bleskového večírku, který i matadoři Kajetán či Luboš označili za nezapomenutelný.

text Řízek s přispěním Milana, mobilní fotky Maruška a Řízek

VÍKEND S PRINCEM

O pronásledování návštěvy
text a foto Řízek

Britský princ není ani Obama, ani papež. Dvaašedesátiletý čekatel na královský trůn tak nemohl po příjezdu do Prahy čekat davovou hysterii, spíše zdvořilý zájem. Ani já jsem ji nečekal, přesto jsem se na víkendovou pracovní směnu docela těšil. Být o víkendu v práci není za normálních okolností příliš zábavné (a to je asi stejné v jakékoli profesi), takže taková vzácná návštěva je vítané zpestření. Navíc, když pomineme papundeklové pohádky z víkendových dopolední kdysi v dětství, moc princů jsem zatím v životě neviděl.

Ekologický Charles a jeho žena Camille s bolavými zády měli nabitý program. Jeho části mohla média sledovat, částečně tak i já. O novinářské akreditace byl poměrně velký boj; kapacita byla neúprosná, a tak jsem byl rád, že aspoň dvakrát se na mě Štěstěna reprezentována ambasádou usmála. A tak, když jsem prošel nesmlouvavou bezpečnostní prohlídkou, mohl jsem se v sobotu těšit na setkání s modrou krví se zeleným smýšlením, jak tak vtipně psala média.

V sobotu kolem poledne přiletěli z Maďarska a hurá na Hrad. Čekal na ně houf fotografů a kameramanů, pisálků jako já moc nebylo. A tak jsem byl rád, že jsem si s sebou neopomněl vzít foťák, takže jsem aspoň předstíral, že jsem také fotograf. Třebaže jsem tam byl spíše na čumendu.

Jak vypadá takový fototermín na Hradě? Musíte tam být o hodinu dříve, v salónku vás uklidí do houfu dalších a čeká se. Pak se otevřou dveře, z jedné strany přikráčí princ se ženou, z druhé prezident se ženou. Začnou cvakat závěrky a létat blesky, že by je ani supermeteoroložka Dagmar Honsová nespočítala. Všichni ostatní chtějí mít jiné záběry než všichni ostatní, takže se vám vytrvale někdo cpe před objektiv. Prezident se zdraví s návštěvou, první dámy se usmívají. Za dvě minuty je po všem. To se opakuje třikrát na různých místech Pražského hradu. A o den později se stejně letmo střetneme ještě před Stavovským divadlem.

Než člověk nasaje atmosféru vznešenosti a honosnosti, je zase venku před hradem, mezi ruskými turisty s čínskými kamerami. Étericky rychle to vyprchá. Člověk je hned zpátky v redakci mezi Topolánkovými průšvihy. Přesto však to bylo prima setkání; nevím jak princ, ale já jsem si to užil. Obrazový důkaz o tom, že jsme se sešli, se dá nalézt zde. (Návod: Sjedete k druhé fotce, kde Charles kyne na pozdrav, a uvidíte muže v obleku s fotoaparátem před obličejem...)

Mějte se tu hezky, já valím na hory. Díky čau.