text a foto Řízek
sobota 23. října 2021
JEDNOU VĚTOU
úterý 12. října 2021
(JE TO) NEMOŽNÉ
Když nám není do zpěvu, zpíváme si:
C F C Ami
Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to
G F
Nemůže
C F C Ami
Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat
G F
Nemůže
Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se
Nemůže
Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to
Nemůže
C F C
Ref: Mohla bych sníst ty šutry?
G
(sbor) Je to nemožné
Mohla bych sníst ty boty?
Je to nemožné
Mohla bych sníst ty listy?
Je to nemožné
Mohla bych sníst ty bobky?
Je to nemožné
Už jsem si skoro myslel
Že všechno vyřeším sám
Že až se objeví rýma
Hleny sám odsávám
Potom si uvařím kafe
Zatímco bude řvát
Naštěstí něgdy je víkend
V noci jsem nemoh' spát
Ref: Můžu se na skok vzdálit?
Je to nemožné
Mohl bych jít na záchod?
Je to nemožné
Můžu si přečíst knížku?
Je to nemožné
Můžu hrát chvilku karty?
Je to nemožné
Zapomeň na to!
Je to nemožné
Zapomeň na to!
Je to nemožné...
Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to
Nemůže
Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat
Nemůže
Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se
Nemůže
Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to
NEMŮŽE!!!
Zapomeň na to!
Je to nemožné!
Zapomeň na to!
Je to nemožné
Zapomeň na to (zapomeň na to!)
Je to nemožné...
text Řízek/Petr Fiala, hudba Petr Fiala, foto Ř.
úterý 5. října 2021
BOBINKA
Ono totiž prvních deset měsíců soužití s miminem proběhlo zcela bez katastrof a občas snad i v jakési symbióze. Což má samozřejmě i tu stinnou stránku: na ty středně velké a větší strasti jsme, jak se ukázalo, naprosto nepřipraveni a nevytrénováni.
Střevní chřipka, nebo co to bylo, zasáhla před dvěma týdny naše dítě podstatně mírněji než zbytek rodiny a další odrovnané osoby, které měly tu smůlu, že se s ním anebo s jím infikovanými lidmi setkaly. Přesto to byl několikadenní záhul; krmení mimina, které prakticky odmítalo cokoli kromě mléka, po němž mu bylo blbě, prověřilo mimo jiné i naši schopnost improvizovat. Zejména dokud nám oběma bylo taky blbě, takže nebylo jasné, kdo je zrovna pečující a kdo pečovaný.
Když to odešlo, přišla rýma. K ní se jednoho dne přidaly vysoké horečky, malátnost a první pořádné ponocování (všem ostatním, méně šťastným rodičům se omlouvám), aplikace čípků a velmi odporného sirupu na bohužel jen dočasné snížení teploty a nakonec i antibiotika, návštěva různých lékařů a laboratoří ("Vy nám nesete ty knihy? - Ne, já jsem přinesl moč své dcery") a nakonec kýžené zlepšení.
To jsme samozřejmě velmi uvítali. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se to naplno neprojevilo zrovna ve čtyři ráno, ale člověk nemůže chtít všechno.
Heda se široce otevřenýma modrýma očima hopsá na kolenou (achievement "stání" ještě neodemkla), trhá se šprušlemi postýlky a u toho nečekaně vydává zvuky podobné skandování. V podstatě tomu chybí akorát stroboskop, ale i ten bychom zvládli zařídit, protože máme z Ikey takovou kočičku, která, když se zapojí do zásuvky a zapne, svítí a mění barvičky. Ale kočičku asi necháme spinkat, jo?
Hedýsku, ty už nechceš spát? Hrrrrrrrrrr! (předvádí tygra anebo tátu; je to taková naše primitivní hra, ale lepší nemáme - já udělám hrrrrr, ona udělá hrrr. Občas i obráceně).
Střídáme se u postýlky jako na orloji. Nakonec po dlouhých minutách a řadě marných pokusů a přemlouvání kapituluji, popadnu mimino a umístím ho do postele mezi nás. To je, jak z minulosti vím, polovičaté, nebo spíš třetinovaté řešení: vyspí se ona, my ne.
Jenže tentokrát to vůbec nefunguje, protože Heda je pořád asi na Ibize. Zdecimované rodiče, t.č. na pokraji zhroucení, považuje navíc za překážky a její Spartan Race má zřejmě trvat až do rána. Hele, teď objevila pelest postele. Škrábe na ni a u toho předvádí, jak dělá prasátko. Maruška se začala mírně hystericky smát. A mně už fakt dochází trpělivost, jako už vážně.
Vůbec nevím, jak to skončilo, ale myslím, že jsme před šestou usnuli, Hedvika diagonálně, já na samotné periferii postele. V půl sedmé mě vzbudil kocour dožadující se počtvrté za noc večeře, teď už asi spíš snídaně. Pak jsem šel nejspíš vařit čaj, do kterého mi upadl citron a já si trochu opařil nejen ruce, ale i obličej. Naštěstí se máma už za deset hodin vrátí z práce.
No a teď zas zoubky.