KRAJINOU LAKATOŠŮ

 

Když chceme jet se ženou na wellness do Tater, shodou okolností to dopadne tak, že nás přivítá zamračený Ružomberok a wellness spočívá v procházkách blátem, přes popadané stromy a skrze mlhu a mlhou. Tím nechci říct, že to bylo špatné, naopak, bylo to skvělé!

Cvakej, než zase zaleze

V polovině listopadu je ve městě ležícím na úpatí Nízkých Tater a Fatry úplně mrtvo. V našem hotelu jsme jen my a asi pět recepčních, které se v nepravidelných intervalech střídají při dlouhých telefonátech v prázdném lobby baru. Každá z nich patrně vlastní dvě až tři auta, jelikož parkoviště je plné. Veškeré restaurace nabízejí halušky a pizzu. Pár zbylých lidí jde do kina na blbý český film Pohádkář. Když Macháček na plátně na dotaz, kam dal děti, odvětí, že do Klokánku, zasměju se jen já - z toho se dá usoudit, že ostatní jsou Slováci. Anebo jim to nepřišlo vtipné.

Druhý den vyrážíme do turistického infocentra, kde vědí nejvíc. Radí nechodit do hor, jelikož je ošklivo, místo toho máme vyrazit omrknout vodopád, který bublá téměř uprostřed jedné dědiny, a pak na Liptovský hrad, jež je prý nejvýš ve střední Evropě a je z něj někdy vidět do dáli.

Vodopád v Lúčkách

Vodopád najdeme, jako i později historickou horskou vesničku Vlkolínec plnou roubenek, s hradem je trochu potíž. Na obzoru se totiž vynořil lakatoš (lesní kolový traktor, LKT), a už Čechov věděl, že když se na pódiu objeví lakatoš, z lakatoše se vystřelí. Lakatoše nemají rádi nejen jejich opraváři, ale vulgarity jejich směrem chrlí často i výletníci: kvůli tomuto drsnému stroji, který z lesních cest vytváří autokrosová závodiště a louky mění ve vojenská cvičiště, jsme poznali, jaké to je doslova se brodit bahnem. (Matně si vybavuji, že jsme s bráchou tohle vozidlo v raném dětství nazývali Blázen a bylo v tom hodně pravdy).

Zkrátka kamkoli jsme šli, tam už lakatoš a jeho tým byli před námi. Jen těsně pod hradem (bylo to samozřejmě jen pár šutrů, což jsme čekali a nevadilo to), kdy jsme vešli do oblaku a do kalamitní oblasti plné popadaných stromů, jsme těžaře dřeva na chvíli předběhli. To však bylo mrzuté právě kvůli přelézání kmenů. Celkově to bylo nicméně určitě účinnější a zábavnější než třeba masáž.

Prosiecká dolina

O den později se přeci jen ukáže slunce. Sice opět jen v nížině, ale jsme u toho. Pak nám přes cestu přeběhne opravdická liška, nebo hodně zrzavý pes s bílým ocáskem. Stoupáme Prosieckou dolinou korytem potoka přes balvany. Chvílemi je to taková dětská via ferrata. Pod nejtěžším úsekem výstupu potkáváme dva turisty a připadá nám to k nevíře. Lakatoš se o slovo přihlásí až nad dolinou. Na zmrzačené cestě si Maruška elegantně kecne do bláta a natáhne se jak dlouhá, tak široká (v jejím podání spíš jak krátká, tak úzká), zatímco opodál žlutý stroj orá obrovským kmenem zrovna tu cestu, kudy půjdeme i my...

Medzi Prosiekem a Kvačany

Uvidíme pěkně a s citem zrekonstruovaný mlýn na místní bystřině. Žel dobrovolníkům se porouchala jakási součástka, takže mlýn je celý potmě a ono už se opravdu šeří. Pán něco slovensky brebentí, jeho slabý hlas bojuje s hučením splavu a klapáním lopatek. Dává tím vzpomenout na film Na samotě u lesa a mlynářovu slavnou historku, kterou si každý chce nechat vyprávět znovu. Marušku beztak nejvíc zajímá kočka, která se na nás přišla podívat a o niž se výklad ani informační tabule nezmiňují.

Seběhneme k našemu modrému vozu po lesní pěšině, která ještě v osmdesátých letech byla kupodivu hlavní silnicí. Příroda regeneruje. My večer regenerujeme s tatranským čajem.

Havárie

V sobotu si už wellnessovou turistiku odpouštíme a zalézáme do vodního ráje v Liptovském Mikuláši. Zjišťujeme, že právě sem směřovali všichni ti lidé, již chyběli ve městech, na turistických stezkách a v kinosálech. Je tu plno. Lidé se dělí o každou bublinku. Vymýšlíme nový sport - důstojnou chůzi. Je to pohyb na prostranství vedoucím z termálního venkovního bazénu do tepla budovy. Je potřeba předstírat, že nám není zima. Je to docela švanda.

A v neděli ráno se vracíme domů s několika konstatováními. 1) Že se do Tater podíváme někdy jindy, 2) že by lakatoše měla EU zakázat a nahradit je daleko ekologičtějšími jednorožci, 3) že muzikant Jack White je fakt borec a 4) že se nám fakt stejská po kocourovi.

text a fotky Řízek