ČASTO NEVYŘČENÉ OTÁZKY

Uteklo to a na rodičovské dovolené už jsem celý měsíc. Cítím se proto v dětských záležitostech podobně zběhlý jako třeba Eva Kiedroňová, strýček Jedlička či Bohuš Matuš, tudíž těm z vás, kteří o podobném dobrodružství uvažují, mohu zdarma poskytnout pár doporučení a tipů do začátku a zároveň zodpovědět jak ty často kladené, tak ty dosud neprávem nevyřčené otázky.

Upozorňuji předem, že téma zřejmě nepostihneme v celé jeho šíři a hloubce, neboť délka tohoto textu bude přímo úměrná délce Hedina dopoledního spinkání:

• Ano, ještě mě to baví.
• Ty nové hluboké vrásky mám od smíchu. 
• Od čeho jiného? Co je to za pitomý dotaz?
• Horní limit pro počet stolic denně neexistuje.
• Chcete-li zbavit mimino nežádoucí roztomilosti a z ní vyplývajícího zájmu kolemjdoucích seniorek, vyměňte kočárek s korbičkou za sporťák.
• Tři minuty spánku třeba v autě nabijí dítě na osmdesát procent, bohužel. Podobnou rychlonabíječku pro rodiče dosud nevyvinuli.
• Pokud dítě přes den náhodou spí v postýlce, spí se taky nebo se kouká do stropu a přemýšlí se nad tím, co je potřeba udělat napříště jinak. Nepíše se blog.
• Spánek dítěte v kočárku nepřináší kromě pobytu na vzduchu dozorujícímu rodiči žádné další benefity. Hádám ale, že už na sklonku této dekády někdo přijde s konceptem samořiditelného kočárku, v jehož podpalubí bude úložné místo pro unaveného rodiče. Kočárek se bude pohybovat rychlostí cca 4 km/h a občas jemně zadrncá. Přílišnou blízkost štěkajících psů a hlasitých bezdomovců nabízejících nám krabicové víno ohlídají senzory. To je bohužel teprve hudba budoucnosti.
• Hudba současnosti jsou znělky dětských pořadů z Déčka. Nejlepší jsou samozřejmě Všetečkovi (miluju, jak to ta paní tak nezúčastněně vypráví - takhle nejspíš v Polsku dabují porno). Hedě se Všetečkovi taky líbili, jenže teď jde v době, kdy Heda ráno poprvé vstává, místo nich nějaká úplná debilita o kočce a holčičce. Takže pá pá, Všetečkovi!
• Vztah kočky a holčičky, dosud celkem harmonický, protože mimoběžný, se ostatně začal dost dramaticky proměňovat krátce poté, co se druhá jmenovaná zničehonic začala plazit. Z toho vyplynula celá baterie dalších ponaučení jako třeba:
• Žádný učený z nebe nespadl, ale dětí z přebalovacích pultů spadlo už celkem dost.
• Zakázané ovoce (zásuvky, Pepanovy mističky) chutná nejlépe.
• Sezení předchází pád.
• Pád předchází řev.
• Slzy jako hrachy existují.
• "Ne" znamená sice ne, ale zároveň ten zvuk pro nic netušící mimino může působit jako hrozně dobrej fór, kterému je potřeba se smát.
• Za vyprání prádla a vyndání věcí z myčky se medaile Za zásluhy neuděluje, ale měla by.
• Při společenské konverzaci s ostatními rodiči, obvykle maminkami, se neptejte na jména jejich ratolestí, pokud nejste schopni zaručit, že pak zachováte kamennou tvář. O některých věcech (Nicolas, Rozálie) se nežertuje.
• Podobně nedoporučuji téma kojení. Na to pro jistotu nemějte vůbec žádný názor, především pokud jste muž.
• V neposlední řadě je potřeba zmínit, že řidič autobusu má vždycky pravdu, i kdyby to náhodou byl idiot na lince 193, který vám v dešti zavřel s kočárkem před nosem, byť přijel a odjel o minutu dřív.
• Z více než osmdesáti procent je to všechno úplně skvělé a ze sta procent bych neměnil.
• Máma je stejně nejlepší a nejoblíbenější bytost, pak následuje Pepan.

(Heda se po 45 minutách probouzí, takže už jen stručně):

• Pokud o nás někdo natočí film, ať mě hraje Hynek Čermák (prostě nebude rok cvičit) anebo Václav Neužil, když už tu zátopkovskou pleš filmaři vychytali.
• Když už si myslíte, že máte věci pod kontrolou, dítě se vykadí do vany.

text a foto Řízek

MŮJ PRVNÍ ZÁVOD

Prolog

Když vám běžecký kamarád nabídne, abyste sepsali zážitky ze svého prvního závodu na jeho dlouho a pečlivě udržovaný blog (nejen běžecký), co uděláte? V mém případě se týden chystáte, protože nechcete odmítnout, tlačíte to před sebou v návalu pracovních a dalších povinností, abyste to nakonec přece jen dali. Během 45 minut, v sobotu večer, 157 hodin po závodě…

Příběh

Začal jsem běhat ve čtyřiačtyřiceti letech. Nechoďte na mě prosím s postřehem, že je to projev nějaké krize středního věku, což je vysvětlení, které jsem ve svém širším okolí párkrát slyšel. Nezažívám krizi, zažívám nejlepší léta svého života, už přes deset let, a hodlám to ještě pár desítek let vydržet.

Běhat jsem začal loni na sklonku jara, když jsem byl už asi dva měsíce zavřen na home officu. A protože covid člověku zodpovídajícímu za redakci přinášel hodně práce a tedy vysedávání zhruba dvanáct hodin u počítače denně, začal jsem po práci vybíhat, abych se nezbláznil. Mám les 150 metrů za domem, byl vlastně hřích do loňského jara neběhat a tento benefit nevybírat.

Překvapilo mě, jak tělo ve středním věku (bez krize) a bez jakékoli předchozí pravidelné sportovní aktivity začalo na sportovní pohyb reagovat vstřícně. Běhalo se mi dobře, celkem lehce a z reakcí okolí (už nějakou dobu běhajícího) jsem pochopil, že neběhám pomalu.

Myšlenka, že bych si někdy mohl zkusit nějaký závod, přišla (asi tedy nejdřív od majitele tohoto bloggerského místa, kde právě autorsky hostuji), ale covid její případné uskutečnění odsunul. Zaběhl jsem si loni na podzim jeden virtuální závod v Senohrabech a stačilo to, abych seznal, že nejsem závodní typ – asi dva měsíce jsem si už tehdy měřil tepovku na hodinkách a v závodě jsem ji vytáhl nejníž ze všech měřených běhů.

A tak se stalo, že ten skutečný závod, se startovním číslem napojeným na oficiální časomíru a hromadným startem ohlášeným výstřelem, jsem si poprvé vyzkoušel nyní, tedy před týdnem. O víkendu jsem pobýval v Berouně, závod se běžel v neděli ráno, v pár kilometrů vzdáleném Žebráku. Nebylo tedy co řešit, běžecko-závodní osud na mě pomrkával až příliš očividně.

Neměl jsem moc očekávání. Vlastně jsem vůbec nevěděl, co mě čeká. Ani konkrétně v tomto závodě, ani při závodě obecně. Apriorně mě děsila jediná věc: že někde seběhnu z trati, zabloudím a kvůli tomu bude ostuda, že skončím poslední. Tato obava se v konkrétním případě žebráckého závodu ukázala být lichá: každá výraznější změna směru trati byla jištěna sympatickými a povzbuzujícími pořadateli či (naštěstí většinou) pořadatelkami, na cestě byla navíc vždy ve správný čas namalována bílá šipka.

Že jsem nevybaven, se pochopitelně ukázalo brzy – kolega, který mě nabral v Berouně autem a přivezl (jo, je to zase ten, co mu patří tenhle blog), měl s sebou nějaké gely, jakože aby měl na běh energii. Neměl jsem je. Pak se začal něčím mazat, na mazání jsem taky nic neměl. Ale měl jsem kšiltovku, díky své ženě, která trvala na tom, abych si tu kšiltovku (co jsem jí dal k nedávnému svátku) určitě vzal. Bylo to moje štěstí, že jsem poslechl, poněvadž…

Poněvadž v takovém vedru jsem v životě neběžel. Jsem člověk, který nemá rád horko. Nemá moc rád ani sluníčko hlavně proto, že se nikdy neopaluju, ale vždy rovnou a rychle spaluju. Když běhám v létě, vždy tak před sedmou ráno, aby byl dostatečný chlad. Den, kdy se letos běžela Žebrácká 25, byl jedním z těch mála, kdy mělo být opravdu horko. A bylo. Už když jsme se šli zhruba 20 minut před závodem jen tak volně vyklusat, jsem se zpotil jak čuně. Už při startu v 10 dopoledne bylo horko, že bych byl nejradši stále ve stínu.

Ještě před startem jsem si v poučeně namachrovaném hovoru s kolegou (víte kterým) maloval, že bych si tu mohl zaběhnout svůj nejrychlejší půlmaraton a stlačit tempo pod pět minut. Tak ne, nic z toho nebylo reálné. Když se trať na posledních více než deset kilometrů vynořila z lesa a až do cíle mířila po asfaltové silnici, zrychlil jsem v prvním seběhu dolů na tempo zhruba 4:30, ale v následujících minutách jsem se na asfaltu uškvařil (a dvakrát přešel do asi minutové chůze).

Když mi zhruba na dvanáctém kilometru došlo, že zrychlovat už dál nejspíš nebudu, dal jsem si ještě jeden, poslední cíl: doběhnout do cíle. Že do něj nedoběhnu, mě poprvé napadlo při první krizi na šestém kilometru, odmítl jsem však připustit možnost, že by můj první závod skončil tak, že bych já neskončil v cíli.

Kromě poznání, že jsem schopen se přes velký nekomfort a pro mě skutečně nesnesitelné vedro dopravit po svých do cíle, jsem si odnesl několik dalších poznatků.

Na občerstvovacích stanicích se neptáme obsluhujícího personálu, kam máme vrátit vyprázdněný kelímek (vždycky mi odpověděli, že ho mám hodit na zem).

Na občerstvovacích stanicích je dobré maximálně využít namočených houbiček (opravdu jsem byl překvapen, že jsem je nacházel pohozené na trati i kilometr či víc za občerstvovací stanicí).

Ano, nejsem závodní typ. Je mi trapně někoho předbíhat, v představě, že kolem něj proběhnu a budu funět. Je mi trapné funět, i když mě někdo dobíhá a je zjevné, že půjde přede mě: prostě zpomalím, abych nefuněl.

 

Přijde mi nesportovní, když některé závodníky minimálně na části trati doprovází „personál“ na kole, který je hlídá či povzbuzuje. (Asi dva kilometry před cílem jsem získal dojem, že takto jede na kole pořadatel a vyhlídl si mě, aby mě kontroloval, protože seznal, že jsem před kolapsem. Ne, ten pán si mě nevyhlédl, ani to nebyl pořadatel, jen za mnou běžela jeho svěřenkyně, kterou doprovázel. Jo, předběhla mě.)

Když dobíháte do cíle a pokusíte se o cosi na způsob závěrečného finiše a před vámi se zjeví závodnice, která běží zjevně pomaleji než vy, neznamená to, že vy můžete, zatímco ona už nemůže. Může to být tak, že ona dáma běžela později odstartovaný závod na 10 kilometrů a prostě dobíhá svým tempem. (Ano, těsně před cílovou páskou jsem ji předběhl. Zpětně z toho nemám dobrý a ten správný vítězný pocit.)

Přes to všechno, co tu píšu, se mi na tom mém prvním závodě líbilo. Slíbil jsem si někdy na té poslední desítce, že pokud poběžím nějaký příští závod, tak v zimě. Připouštím teď, že možná i dřív. Tuším, že takové vedro jako minulou neděli už snad letos nebude.

Epilog

Dobře, tak ještě ta čísla. Moje první startovní: 78. Moje první pořadí: 60. (ze 113 startujících).

text Pavel Tomášek, foto Vlaďka Svobodová Pavlíčková, Řízek a nějaká paní  

VODA

Závěrem prvního týdne rodičovské dovolené nás s Hedou čekala zkouška ohněm – horská etapa nazvaná Plavání miminek. Ze sdíleného kalendáře na magnetické tabuli v kuchyni, kam už jsem se skoro naučil koukat, to výhrůžně svítilo.

Byl to vůbec první řekněme kroužek, kterého se naše dcera měla ve svém životě zúčastnit, a přípravy tomu odpovídaly. Vpředvečer události nám Maruška nachystala batoh s plavacími (goretexovými?) plenami, osuškou a různými variantami jídla podle průběhu a situace a dalšími pětačtyřiceti klíčovými věcmi, na něž samozřejmě nedošlo. Dostal jsem také na papírku napsanou adresu (webovou i skutečnou) plaveckého klubu mimin, kam se máme v určený čas dostavit a ve stejném počtu také posléze odjet. Žena byla pravděpodobně nervóznější než my. Než Heda nepochybně.

První faux pas nastalo samozřejmě ještě v předstihu: do klubu jsem volal čistě pro klid duše, abych si ujasnil dvě protichůdné informace uvedené na webu, jež se týkaly placení kurzu. Paní se zeptala, zda budu s dítětem plavat také, nebo zda budu vně bazénu. Přiznám se, že mě tím dotazem, který nás měl patrně zařadit do správné věkové kategorie, znejistěla. "Osm měsíců? No tak to samozřejmě budete plavat s ním," spráskla ruce (obrazně řečeno, leda by měla handsfree), zatímco si pravděpodobně představovala nesvéprávného jedince, jak ze břehu v klidu pozoruje mimino nořící se pod vodu. Nakonec jsme si to nějak vysvětlili, takže z OSPODu tu ještě nikdo nebyl.

Heda do všech systematických příprav samozřejmě hodila vidle tím, že vstala nečekaně pozdě, přibližně v půl sedmé. To by vzhledem k tomu, že lekce začíná ve čtvrt na deset a autem jsme tam za patnáct minut, nebyl zas takový průšvih, jenže ona je zvyklá si po ostrém ranním rozjezdu ještě na chvíli dáchnout. Tahle chvíle nastala bohužel až zhruba v 8:30.

Nedalo se svítit, v 8:45 jsem na ni něžně pustil skrz žaluzie sluníčko. To, že jsme měli dle instrukcí na místě být již deset minut předem, jsem vzdal - na veškeré vypravení (sváča, přebalení, obléknutí, a to mluvím jen o dítěti) jsme i tak měli šibeniční čtvrthodinu. Dvě minuty před udaným začátkem lekce jsme však byli na místě, a to nás ještě u Thomayerky zdrželi mufloni přecházející vozovku.

Stejně jsme ale přišli pozdě, protože účastníci seznali, že už jsou všichni, a tak začali o něco dříve. Tedy spíš účastnice seznaly. V bazénu ve sklepení rodinného domu kroužila pětice maminek s miminy v náručí a uprostřed kolečka paní instruktorka, která místo mimina trochu topila panenku. "Vítáme tatínka," zaznělo naším směrem a zalezli jsme, já trochu v rozpacích, Heda s očima navrch hlavy, do bazénu.

Pohybuji dítětem, které doteď poznalo akorát vanu a bazének o rozměrech a tvaru pneumatiky osobního auta, v divokém rytmu skladby Pásla ovečky, ono spokojeně sleduje okolí a zubí se, jak jen to se dvěma zuby jde. "Tatínek bude držet holčičku pod hrudníčkem, ano?" probírá mě z euforie cvičitelka a demonstruje úchop na panence. Ano, maminkám to všem jde výborně.

Zkoušíme polévání hlavičky, paní nás také kropí konévkou. Hedě je to jedno, protože její nejoblíbenější věcí jsou momentálně cizí děti, nejlépe ty, které si jí vůbec nevšímají. A těch je tu dost, takže je všechno skvělé a že je tu nějaká voda, je úplně vedlejší. Ale blíží se finále lekce, a to se ukáže být naší královskou disciplínou: sbírání předmětů z hladiny.

Tady mě vrozená soutěživost donutí nespokojit se jen s hezkými dvourozměrnými zvířátky, které uchvátit je celkem snadné, ale dřív než zareagují maminky, nasměruju Hedu mezi míčky, což je jiná liga. Taky se nám to daří až poté, co si dcera chytře dopomůže okrajem bazénu, ale nikdo si toho nevšiml. Je prostě dobrá, nicméně příště už chci vidět sbírání i na volné hladině, jasné? A žádné výmluvy. Do té reprezentace se dostaneš a že tě to nebaví? Nezájem!

Zdá se, že je konec, ostatně i cvičitelčina panenka má už trochu modravé rty. Do bazénu se hrnou starší děti a my míříme do šatny, samozřejmě omylem do dámské, jak jsem posléze jemně upozorněn.

Heda má dost, po návratu domů spí přes dvě hodiny. A zítra nás čeká klidná, rovinatá etapa bez jakýchkoli extrémů a mimořádností. Tedy zejména mne, protože hlídá babička.

text a foto Řízek

PORADA

Takže dobré ráno, asi pomalu začneme. Nejspíš už nikdo nepřijde, ledaže by kocour... Pepane! No tak, vylez!

Hm, asi chrápe. Přitom jsem zrovna chtěl, aby si to dneska poslechl. Tak holt jindy.

Každopádně díky, že jste dorazili. Teda spíš dorazila (pauza na smích). Já bych začal zhodnocením včerejška. Tak bylo to klasické pondělí, trochu nám trvalo, než jsme se rozjeli, ale nakonec jsme to myslím zvládli se ctí.

Vlastně ten úplný začátek byl dobrej, tady bych chtěl rozhodně pochválit Hedu - vstávání v 6:30 je o mnoho lepší než v 5:30. Řekl bych, že bychom se toho mohli do budoucna držet. Ne, že by dosavadní praxe byla úplně špatně, to zase ne, nicméně je tam podle mě prostor pro mírné zlepšení.

Co se tedy nepovedlo vůbec, a to bych teda chtěl říct především k Pepanovi, kdyby tu byl, jenomže teda zřejmě chrápe v té skříni, je ta deka s batohem. Já samozřejmě chápu, že ta dieta je nepříjemná, ale prosím, musíme se trochu semknout a řekneme trochu potlačit ta ega a pokusit se navzájem o nějakou ohleduplnost, protože tohle přece nejde. Ta počuraná deka i po vyprání pořád smrdí, vlastně je to jako válet se ve stelivu, jen bez těch granulí, jak trefně poznamenala Maruška. Ta tu mimochodem není, protože je dneska v práci jinde. A ten batoh, jako to si nelze nebrat osobně. Já s ním tak rád běhám,  stejně jako s těmi botami, ale k těm se vracet už nebudeme – což Pepan dobře ví. Hlavně my teď potřebujeme řešit jiné věci než donekonečna prát tyhle potřísněné předměty. Nic, kocour tu není, tak to holt na příští poradě zopakuju. Důrazně, samozřejmě.

Vraťme se k tomu začátku. Chtěl bych rozhodně vyzdvihnout Hedu za dopolední procházku. Tady vlastně není co vytknout, pohybově to myslím bylo zcela na hranici možností dítěte i korbičky. Velmi pěkné byly ty úsměvy na bývalého kolegu Radka, kterého jsme potkali v kavárně, jak kohosi griloval. Tam snad jen pro příště by to chtělo v tom kočárku po všech těch zážitcích třeba na chvilku ulehnout, čímž by se nejspíš minimalizovalo kníkání.

Ještě bych chtěl zhodnotit oběd, to bylo asi to nejmrzutější a to si asi uvědomuje každý z nás, jak tu sedí. Přitom to chutnalo výrazně lépe, než to vypadalo. Ale těžko někomu něco vytknout, snažili jsme se to nějak kousnout, jenže ten zoubek prostě pořád ještě bolel. Musím ocenit, že jsme to nakonec vyřešili mlíčkem a že jsme se k tomu vrátili za studena.

K odpoledni asi nic nemám, akorát svačina z borůvek nemusela skončit na tom pyžámku, nicméně tohle jsou věci, které se podle mě časem zajedou a patří k tomu. Třeba i v tramvaji už umíme dát znamení řidiči, což je tedy velký posun. Dobrý nápad byl potkat mámu u Národního divadla, to nám všem udělalo radost.

Pojďme na dnešní plány. Pepan zas nic neposlal, ale u něj to tak nějak dokážeme odhadnout. Bude spát a pak se nají a pak bude spát. Deku necháme znovu vyprat. No a my s Hedou bychom se mohli vidět s kámošem Adamem v parku a potom třeba hodně dlouho mlátit vařečkou do ešusu nebo spíš do jeho okolí. Heda by mohla ještě nějakou dobu couvat po koberci a ožužlávat kalíšky. K obědu bude ta hmota ze včerejška, ten zub se už určitě umoudří.

Hedo, ty zíváš? Tebe to snad nebaví? Aha, ty si i mneš očička a taháš za ouško. Tak si pojď prosím tě ještě na chvilku lehnout. Porada končí, dík, že jste přišli, přeju vám hezký dobrý den.

text a foto Řízek