středa 27. prosince 2017

BLÁTIVÁ SEZONA

Zkracující se dny a podzimní plískanice vyvolávají v lidech obvykle blbou náladu, ale část běžecké populace pookřává. Konkrétně ta, jíž se celý rok ve skříni nevyužity válely různé šusťákové a přiléhavé funkční oblečky, jejichž společnou vlastností je to, že v nich nikdo nevypadá heterosexuálně, elastické čelenky a drahé čelovky, které v lese vylekají srnku i otužilé milence, a především boty krosovky, z jejichž traktorového vzorku pak odpadává bahno do chodby a odtud se nepozorovaně šíří dál do bytu.

Zkrátka mám běžecký podzim rád. Všechno výše jmenované si na sebe navléknu a vyrážím strašit lidi do Krčského lesa, anebo na nějaký pěkný závod skrz bláto a spadané listí.

Našinec se může kupříkladu vypravit na tradiční Kunratickou, do Unhoště na Neumannovu stezku nebo třeba na listopadový senohrabský Podzimní běh lyžařů. S lékařem a běžcem Janem Pirkem se neshodneme v názoru na migranty, ale zcela s ním souhlasím, že je to jeden z nejhezčích tuzemských přespoláků. Nemá chybu, protože na osmi kilometrech člověk nepotká asfalt, naopak na pěšinkách zakopává o kořeny a v cíli čeká paní s čajem a tatrankami.

Běžecký rok se pak dá důstojně zakončit třeba na Trailové Závisti. Je to mladý závod, teprve třetí ročník, ale soudě podle nadšených reakcí na internetových fórech už má kolem sebe jakousi auru výjimečnosti. Asi až moc, takže se hrozně rychle vyprodala startovní čísla. Na start sedmnáctikilometrového krosu jsem se tak dostal trochu podpultově, za což děkuji kamarádce Báře a všem těm dobrým lidem, kteří na poslední chvíli onemocněli či se zranili.

Běží se ze Zvole směrem ke Zbraslavi a Jarovu a zpět do Zvole. Zádrhel je, že se sice běží přes tři hluboká údolí, ale kopců je na trase rovnou pět. Neptejte se mě, jak je to možné, postrádám prostorovou představivost. Teplota je jen lehce nad nulou a začátečníci často udělají tu chybu, že se moc navlečou. Ve druhém kopci tak budu pravděpodobně odkládat narůžovělé rukavice a v pátém i čelenku. Ale asi to tak má být.

Skvělost tohoto závodu se naplno projevuje tím, že na hřišti u startu vaří kafe a chtějí za něj deset korun. Hned po kávičce vyrážíme a zase mě fascinuje, jak to všichni napálili, jako by třeba ještě potřebovali stihnout předvánoční nákupy. První kopec je zahřívací, v tom druhém, nejhezčím, se dvacetkrát přeskakuje potok. Pak se dlouze sbíhá až skoro k Vltavě dolů pod Závist. Tady je prostor pro zrychlení a nahánění snad až minut, anebo se to dá vzít odpočinkově s očekáváním následujících příkoří. Volím druhou variantu, je to moudré rozhodnutí. Kopec na Závist jsem si před měsícem vyzkoušel na jiném závodě a dá se o něm ve stručnosti říct, že je fakt hnusný. Má všechny atributy hnusného kopce, jak je popisuje odborná literatura.

Sbíháme roklí do Jarova a chlapík přede mnou odtuší: "Ježiš, teď bude ta mrdka v tom listí." Má naprostou pravdu - brodíme se strouhou plnou tlejících listů do prudkého krpálu. Je to úplně zbytečné, protože přes podivnou kamenitou poušť, kterou na okraji Prahy někdo odložil a zapomněl, hned zase seběhneme až k vodě a čeká nás poslední, pátý kopec serpentinami do Zvole, zkrátka "ta mrdka se zatáčkama". Zatvrdil jsem se, že se nezastavím. Sice si trochu lžu do kapsy - drobím krok a cupitám strašně pomalu, ale definici běhu to pořád ještě splňuje a na mistrovství v chůzi by mě za to jistojistě diskvalifikovali. Nafukovací oblouk u hřiště ve Zvoli pak hlásá hřejivou větu všech navigací: Jste v cíli.

Běžecký rok končí, blátivá sezona pokračuje v lednu na vlašimském Zimním běhu na Blaník, což je taky značně úchylná záležitost, kde nemůžeme chybět. Doufám, že vás tam taky uvidím a budu se vám moct vysmát, že v elasťácích a šusťákách vypadáte stejně blbě jako já.

text Řízek, foto Raceshots.cz

středa 20. prosince 2017

MŮJ BABLBAM

Je to jako vrátit se z náročné a nebezpečné vesmírné mise a cestou domů na parkovišti kosmodromu urazit zrcátko. Smíšené pocity. Udělal jsem zkoušku a čerstvě se honosím certifikátem z angličtiny, jenže mi chyběly pitomé dva body, abych dostal "áčko", tedy abych místo pouhé C1 měl na diplomu prestižnější C2. Tak se mimochodem na vodáckých závodech označují deblkanoe.

Stálo mě to několik tisíc korun, pár let nespojitého studia a dost odříkání, když jsem třeba častokrát odřekl domluvenou lekci těsně před jejím začátkem. Nadto jsem se musel kvůli tomu vrátit mentálně do školy, což bylo na tom všem nejhorší.

Třeba si nepamatuju, kdy naposledy jsem byl takhle nervozní. Seděl jsem na chodbě neznámé budovy, se mnou slušně oděný hoch. Na internetu psali, že ústní část zkoušky skládáme ve dvou a že se hodnotí i to, jak navzájem fungujeme. Třeba že spolu můžeme i nesouhlasit, ale hlavně mluvit, mluvit, je jedno o čem, ale hlavně nedělat dlouhé dramatické pauzy přecházející do trapného ticha přecházejícího do bobříka mlčení.

Odkládám masku asociála a zahajuji konverzaci, abych nás (=sebe) rozptýlil. Chlapec je milý a skromně poznamenává, že se právě vrátil z Londýna, kde půl roku studoval. S rakouskou přítelkyní hovoří výhradně anglicky. Přemýšlím, čím kontrovat. Kdysi jsem byl na olympiádě v angličtině. Na školním kole. Pak mě vyhodili z anglistiky. A taky mám kurs vedoucího základní turistiky. V češtině.

Naštěstí už jdeme dovnitř, chlapec poprvé otvírá ústa a spustí kulomet dikcí a výslovností moderátora BBC a před dvěma zkoušejícími okamžitě zaujímá polohu týmového lídra. Já se měním v koktavého chybujícího přitakávače, jenž je po zkoušce uklidňován a konejšen, že to vlastně tak zlé nebylo. Kolega mi mává a vrací se domů do Cambridge, já jdu do práce.

Nazítří se přesouváme do Národní technické knihovny na písemné a poslechové části zkoušky. Vnímám i další adepty na certifikovaný jazyk. Studentky a studenti humanitních oborů a víceletých gymnázií. Vypadám nejspíš trochu jako školník. Nebo dokonce taťka, který se přišel podívat na ratolest.

Podmínky jsou přísné. Akreditovaní bachaři nás vedou do počítačové místnosti, kde jsou naše pracoviště ohraničena plastovými zábranami. Zabavují nám pochutiny a z tekutin v plastových lahvích strhávají etikety, aby se snad někomu nezachtělo používat nějaké necertifikované taháky. Knížku o Miloši Zemanovi jsem taky musel nechat v předsálí, což je samozřejmě další z podlých útoků Pražské kavárny.

Nejdříve gramatika a porozumění textu. To jsem se svou lektorkou na těch několika nezrušených hodinách nad drahým kafem piloval opravdu pečlivě a k uzoufání mi to nešlo. Ale někde to přece jen zanechalo stopu. Tentokrát válím a moje sebevědomí až nebezpečně narůstá. Vědom si zkušenosti, že když si to po sobě čtu, většinou opravuju původně správné věci na špatné, raději test odevzdávám mezi prvními a zvesela odcházím za odloženým Milošem na chodbu.

Následuje slohovka. Tu jsem nenacvičoval vůbec a ctím jedinou zásadu: esej musí být prošpikován výrazy jako "nicméně", "nadto" a "jak již bylo výše uvedeno". Není vůbec podstatné, o čem vlastně píšu, ovšem "nicméně" tam mám nejméně sedmkrát a jsem spokojen. Pak si ze tří možností volím "žádost". Píšu svému nadřízenému, aby mě poslal na týdenní kurz "jak se stát lepším šéfem" do Špindlu. Připadá mi to ohromně vtipné a píše se to tak nějak samo. Samozřejmě to po sobě nečtu a odevzdávám to zhruba v polovině časového limitu a při odchodu za svými zády přímo cítím, jak mladším kolegům padají ty jejich holé brady.

Před poslechem - poslední částí zkoušky - trénuji a poslouchám Zemanův legendární "bablbam" projev v Evropském parlamentu. Protože nám mimo jiného zabavili mobily, pouštím si ho na počítači v městské knihovně, zatímco ti pečlivější ještě píší sloh. Pustili mě na internet jen na patnáct minut, které nemám jak odměřit, protože mi zabavili i hodinky. Vyšoupnul jsem nějaké dvě holčičky, mají růžové aktovky (co tam v sobotu dělají?) a tváří se pěkně kysele. Taky jsem chodil do knihovny na internet, holky. V roce 1997 na XChat. Píšu ženě a lektorce, že na mě mají být hrdé, jak si to tam vodím.

Poslech je strašně rychlý. Když lidé na internetových diskusích uvádějí, že je nejtěžší, mají pravdu. Je potřeba se fakt půlhodiny neuvěřitelně soustředit. Nečumět k sousedům a nesmát se jim, jak jim ta univerzální sluchátka nesluší a jak blbě se tváří, když se snaží koncentrovat. Chvílemi mě to i baví. Poslouchali jsme třeba dva dřevorubce, jak řeší zajištění na důchod. Nebo vyhořelé sportovce, kteří museli navštívit psychologa. Jedu domů a jsem taky vyhořelý.

-----
Z Cambridge mi o čtrnáct dní později napsali, že jsem uspěl (přežil jsem svou vesmírnou misi). Dostal jsem prakticky plný počet bodů z gramatiky, čtení a poslechu. Nevídané. Popovídání se mnou však inspektoři ohodnotili jen jako průměrné a můj sloh dokonce jako podprůměrný, protože asi nepochopili ten humor, jako i ty dramatické pauzy v mluveném projevu. Takže tady máte béčko, have a nice day. Nejdřív jsem se chtěl odvolávat, soudit a hnát to nejdříve do Brna a pak až do Štrasburku, pak jsem se s tím smířil. Oni hlavně za přezkoumání chtěli 90 liber. Prostě mám místo deblkanoe jen kanoi. Ale i s tou se dá nepochybně zahrát velké divadlo.

text a foto Řízek

středa 13. prosince 2017

SALÁM - KLUS - BANÁN

Já bych si teda Tomáše Kluse na narozeninový mejdan nepozval. Nikoli ovšem z obavy, že bychom spolu nutně museli soupeřit o pozornost přítomných žen. Ty totiž na naše oslavy stejně už prakticky nechodí - pokud to nejsou manželky, jimž to doporučuje společenská konvence.

Prostě proto, že mi Klus vadí - a měl by i vám.

Když na třicetinách Mňágy a Žďorpa v pražském Foru Karlín začal lepkavě odříkávat píseň Salám - banán, na protest jsem se proto otočil zády k němu. Vzhledem k tomu, že jsme stáli asi devadesát metrů od pódia, bylo to spíš symbolické gesto. Jako Péťovo marné volání: "To už stačilo!" po několika vteřinách této skladby. Klus se pak dokonce na pódiu něco snažil pokřtít, ale nešel mu (slizce roztomile) otevřít šampus. To jsem ovšem taky neviděl, protože jsem se opět otočil.

Navzdory přepálené ceně vstupenek bylo v Karlíně celkem plno. Jako předkapela hrála Mucha, křičela a nebylo jí rozumět, až na nějaké vulgarismy v refrénech. Podle některých ohlasů to ovšem byl záměr. Blbý zvuk byl i na začátku hlavního vystoupení; rozšířená sestava muzikantů na pódiu neměla povětšinou vůbec žádný smysl, protože se to vše splynulo do jednoho stereotypního rachotu. Pak se to tedy naštěstí srovnalo, nebo jsme si zvykli. On si člověk zvykne na všechno.

Jinak se to rozjíždělo dost zvolna, protože Mňága z pravděpodobně marketingových důvodů potřebovala odehrát i novější, v Praze dosud neznámé věci. Ony jsou přitom docela fajn, třeba Znali se asi hodinu i Rodné lány naznačují, že by možná stálo za to si naposlouchat posledních pár desek. Akorát odezva v publiku byla docela vlažná.

Když už došlo i na prověřené hity a začalo to být zábavnější, zabrzdil koncert onen Klus. Po něm došlo třeba i na Vladimíra Mertu, který zahrál svou píseň Chtít chytit vítr. Trochu krutě jsme se shodli na tom, že by se měl naučit Fialovu upravenou verzi, protože jeho originál je fakt zdlouhavý a unylý. Ostatně jako ten Klusův Salám.

Pak už zase hrála Mňága a přehrála ohromné množství pecek z minula; hodně prostoru měla vůbec první deska Made in Valmez. Nakonec se i skákalo, tleskalo do rytmu a i u nás, daleko od pódia, i decentně pařilo. Jen je škoda, že si kapela netroufla zahrát i nějakou raritu, něco překvapivého. Snad akorát komorní A ty tam byla pro fajnšmekry, jinak písničky plynuly dost často i v zažitých koncertních dvojičkách (po Goin' blind přijde Matahari atd.). Ale zase jim to celkem šlapalo. Než bylo zase bůhvíproč nutné nekonečné minuty představovat všechny hosty, techniky, zvukaře, osvětlovače, bedňáky, řidiče, sekuriťáky, kuchaře, číšníky a šatnáře. To je kromě zvaní Tomáše Kluse hrozný nešvar koncertů.

Podle nedávné analýzy dává Mirka Spáčilová naprosté většině recenzovaných filmů šedesát procent. Neurazí, nenadchne. Tak tenhle koncert byla taková průměrná Mirka.

text a foto Řízek

pátek 8. prosince 2017

HLUBINY BOWLINGOVÉHO BAHNA

Minulé pondělí nás jako vždy a neodvratně čekal čtvrtý a zároveň poslední hrací den „pralesní“ 7. bowlingové ligy na Proseku v hotelu Duo. Tentokrát jsme dorazili v tradiční sestavě bez Citróna, tedy moje maličkost v roli týmové trojky, Péťa a Řízek kolísající mezi týmovou dvojkou a jedničkou.

Velkým problémem celé letošní sezóny bylo především zbytečné ztrácení bodů s outsidery. Zvlášť poté, co se nám mnohdy naopak podařilo obrat o body favority. A také skutečnost, že pokud jeden z nás zahrál dobře, ostatní ho svými výkony stáhli opět do hlubin bowlingového bahna.

Tímto úvodem bych chtěl nastínit naše ambice na dobrý výsledek, popřípadě nějakou tu individuální či týmovou cenu v tomto hracím dni. Cíle byly samozřejmě nejvyšší, jaké jsme si mohli dát, ale přiznejme si to otevřeně, bez jakéhokoli reálného základu.

O to více všechny naše příznivce překvapí následující řádky.

V posledním hracím dni, když už nám o nic nešlo, se nám podařilo neskutečné. Hráli jsme všichni ne dobře, ale výborně. Konečně, máte to možnost posoudit sami:

V tabulce hracího dne jsme sice skončili až na třetím místě s 19 body z šesti her (první tým měl 23 bodů ze sedmi her, druhý 21 bodů ze šesti her), ale s neuvěřitelným průměrem 498 bodů, což bylo o 51 bodů více než vítěz kola a o 35 bodů více, než měl tým na druhém místě!

V průměrovém žebříčku jsme byli za celé čtyři hrací dny nejlepší. Řízek měl z hracího dne na 1. místě průměr 184 bodů, já na 6. místě 158 a Péťa na 8. místě 155 bodů. Dále získal Řízek cenu za nejvyšší nához dne, a to když se mu podařilo dokonce dvakrát zahrát 201 bodů. Dále jsme se mohli radovat z několika lahví piva, což byla odměna za nejvyšší nához týmu v průběhu celé soutěže. To jsme dokázali (na nás) neuvěřitelným skóre 557 bodů.

Co z toho všeho plyne, mi řekl pořadatel při přebírání jedné z cen. "Pokud byste takto hráli celou dobu, bez problémů byste postoupili o ligu výš," konstatoval.

Bohužel nestalo se tak a my obsadili „pěkné“ páté místo z osmi týmů.

Poučení pro nás: Jsme srdcaři s velkým týmovým duchem, a proto je náš cíl pro příští sezónu jediný možný: postup do méně pralesní 6. ligy.

Zdraví dlouholetý kapitán Vlastík

foto Řízek

pondělí 4. prosince 2017

F

Utíkám po Žižkově, ujídám kebab, odřezky masa a proužky zeleniny ulpívají na chodníku a tuk z neidentifikovatelného zvířete mi kape na boty, jak zjišťuji posléze. Ale je mi to fuk, Tata Bojs dnes v Akropoli mimořádně přehrají celé sedmnáct let staré album Futuretro, které hudební veřejnost považuje za jejich nejlepší desku. A já vlastně taky. Důležitější je však to, že žena má lístky a vzala mě s sebou.

Futuretro bylo na svou dobu progresivní a znamenalo v tvorbě kapely velký, elektronický zlom. Nicméně tehdy mi ani to nestačilo, abych si ho koupil, protože jsem byl pouhá gymnaziální socka. Místo toho jsem si album vypůjčil v Městské knihovně. Na pořadníku přede mnou bylo asi pětačtyřicet lidí, čekal jsem několik měsíců, takže když jsem si desku nahrával do počítače - jen pro vlastní potřebu, samozřejmě -, byl už booklet dost ohmataný a cédéčko upatlané. Dá se na to pohlížet jako na přiznání k primitivnímu pirátství, nebo k velké oddanosti. Vyberte si.

Tohle všechno jsem mohl vyprávět manželce, ale ona i bez kebabu přišla ještě později, tak jsme hned mlčky šli do fronty a i kvůli ležérním šatnářům jsme v ní prostáli polovinu předkapely Hm... Ta se s Tatabojs částečně prolíná, protože kytarista Marek Doubrava byl jedním z hlavních pachatelů Futuretra. Však se taky hned po skončení vystoupení na pódium vrátil. U Hm... mě především zajímalo, jestli z pietních důvodů vypustí z písně Můj příběh pasáž, kde posílají do prdele Wabiho i Daňka. Nevypustili, jsou hustý.

Po pauze začal na pódiu vyzdobeném symbolickým F nádherný nářez, kdy kapela doplněná Markem Doubravou, Klárou Nemravovou a východoněmeckými elektronickými varhanami postupně odkrajovala všech jedenáct písniček téhle úžasné desky. Všechny provázela velkoryse pojatá projekce, což mě vlastně až rušilo, protože jsem propadal panice, že to všechno nestihnu naráz povnímat. Že když se nechám vtáhnout do těch digitálních obrazců tvořících třeba různé galaxie, neuslyším varhany a jen periferním viděním zahlédnu Mardošovy roznožky. Nebo že se moje koncentrace ztratí při pohledu na reklamní poutače prodejce lahůdek, který návštěvníky vábil na "bagetaty". Naštěstí do mě čas od čas někdo strčil a vyvedl mě z transu.

Po odehrání bonusové skladby Oba dva, na níž se dají demonstrovat rozdíly mezi námi dvěma - já ji miluji, ona ji přeskakuje -, by koncert klidně mohl skončit a lidi by se mohli rozutéct domů a pustit si třeba nějaký pořad Jaromíra Soukupa. Ale to by byla dramaturgie asi příliš radikální.

Pokračoval "normální" koncert s novými písničkami z alb Ležatá osmička a A/B, které zase spíš přeskakuji já. Právě srovnání s Futuretrem pro ně dopadá krutě - postrádají nápaditost jak ve slovech, tak v notách, splývají jedna v druhou. Jasně, ono skandovat v písni Toreádorská otázka pět minut "Býk, či nebýk? To je to, co tu běží" taky nezní nijak zvlášť oduševněle, ale prostě to funguje.

Těžko říct, co běželo tím kebabem, protože z těch bot to fakt nejde dolů.

text a foto Řízek