NEBEZPEČNÁ RYCHLOST

Jedeme do Třeboně a náš výlet je naprostou antitezí čehokoli spjatého s tímto koutem jižních Čech. Nevrátíme se zrekreovaní, nečekají nás lázeňské románky jako od Kundery ani mazlavá rašelina. A na náš pobyt rozhodně nepřispívá zdravotní pojišťovna.

Je na nás tristní pohled. Jsme nedobrovolní dárci krve. Příjemcem je zejména naše oblečení. Václav má rudý hrudník, já obě kolena záhadně zevnitř. "Proč mi utíkáš?" zlobí se, když se šouráme k autu. "Já prostě neumím chodit takhle pomalu. Nemůžu zastavit," odpovídám upřímně a klepu se zimou.

Za námi dohasíná Václavův narozeninový dárek. Pravděpodobně nejrozporuplnější závod, který jsem kdy běžel. První ročník třeboňského přírodního maratonu lákal na lesní prostředí, přitom na rychlou, rovinatou trať, kdy by si troufalí běžci mohli pomýšlet na zlepšení maxima. I já jsem si na to myslel. Jenže pak se z původně plánované systematické přípravy stala nejdřív nepříliš ideální a nakonec vyloženě nepovedená a nestíhající, kterou jsem korunoval tím, že jsem se tři dny před závodem cestou do práce rozsekal na kole a den před maratonem nastydl.

Do toho jsme čelili různým tlakům, kterým špičkoví sportovci zpravidla vystaveni nejsou. Václava třeba čekala důležitá cesta do Anglie a podle manželky by bylo rozumnější si tuhle šílenost odpustit a být třeba jednou taky o víkendu s mladou rodinou. A ač jsem si víceméně zvykl na to, že by žena byla raději, kdybych místo běhání třeba fetoval nebo sbíral fotografie pana prezidenta, tentokrát bylo dohadovací řízení ohledně případné participace mimořádně složité. Termínová kolize závodu s oslavou osmdesátin mého nejoblíbenějšího tchána vypadala pro oba vyjednávací týmy téměř neřešitelně, jelikož tohle je zrovna akce, na kterou mi nikdo omluvenku nevystaví. S trochou magie a s větší trochou nelibosti se však dá stihnout všechno.

Takže zatímco se zbytek rodiny z manželčiny strany strojil do gala, balil za mě dárky, které jsem nestihl připravit, a přemýšlel, kdo se s kým pohádá a kdo se pokecá gulášem, já jsem zcela sobecky trpěl někde uprostřed jihočeského lesa.

Už v té kavárně, kde jsme se zahřívali před startem, mi došlo, že to dnes nemůže dopadnout dobře. "To je zřejmě nejhorší tiramisu na světě," podotkl kolega a pokoušel se stařený a pryžový zákusek aspoň rozkrojit, když už nejde rozkousat. Já jsem měl stažený žaludek a nedal jsem si nic (pak jsem samozřejmě měl hlad).

Z náměstíčka nás poslali skrz úzkou bránu a kolem bistra, kam jsme kdysi s rodiči chodívali na kapří hranolky, nás šipky vedly do lesa. Ten se kolem nás zavřel. Zůstala jen přímka z panelů, která nekompromisně rozdělovala stromy jak hranice mezi oběma Korejemi. Vizuálních vjemů výrazně ubylo, respektive nebyly tam žádné. Největší zážitek byla modrá značka na jednom z jehličnanů. Bylo to jak běžet nekonečným tmavě zeleným tunelem. Nedokázal jsem rozlišit, jestli klesám, nebo stoupám a nebýt tam občas cedulky s čísly kilometrů, jestli se vůbec pohybuji. Nedokážu ani říct, jestli se mi ta krajina líbila, nebo ne. Ona tam vlastně žádná nebyla. Byly tam stromy a cesta.

Vnímal jsem jen svůj nervózní dech a šňůru lidí před sebou. Neběželo se mi dobře, čas se hromadil, neplynul, zvedl se mi tep a první krize místo doporučovaného 35. kilometru přišla už někdy kolem patnáctého. Poblíž třicátého se pak stalo něco mimořádného – asi na tři minuty jsme opustili les a po asfaltce se obtočili kolem nějakého statku.

To bylo v době, kdy jsem prostě nemohl zastavit. Mohl jsem třeba hodně zpomalit – i svůj osobní rekord jsem klidně mohl nechat, ať se ztratí někde v dálce. Mohl jsem si třeba v duchu počítat kroky a šoupat koleny o sebe. Ale kdybych se zastavil, vybouchnu. Jsem nebezpečná rychlost. Pořadatelé naštěstí 40. kilometr udělali bůhvíproč poloviční, což mi způsobí krátkodobou zmatenou radost. Ve střednědobém horizontu to však většinu závodníků spíš zamrzí. Jejich chytré měřicí přístroje na zápěstích jim v cíli škodolibě oznámí: Kámo, potil ses pěkně i nějaké ty kalorie jsi spálil, ale tohle přece ještě není celý maraton. Smůla!

Ale jsme zpátky na náměstí, hledám cokoli na zahřátí, jelikož škola s našimi věcmi na převlečení se jeví děsně vzdálená, Václav naopak už možná vidí věže třeboňského zámku. Mezitím potkávám známého, šéfredaktora konkurenčního média. Ptá se, jak se nám daří. Odpovídám otevřeně: "Vede se výborně, předplatitelů nám přibývá, to jo, ale prosím tě, nepůjčil bys mi pár korun na teplý čaj?"

Během druhého kelímku kamarád dobíhá a jen hlesne, že jeho žena měla pravdu, zatímco v Praze už se ta moje ostentativně kouká na hodinky a neteř se synovcem řádí pod rautovými stoly. Tak hybaj převléknout, ať pomatenému zeťákovi, který prostě musí stihnout všechno, příbuzní a rodinní přátelé dopřejí kromě téhle zvrhlé radosti ještě aspoň kousek dortu.

text a foto Řízek