PEPANŮV SEN O HVĚZDÁCH

Každý člověk má svá tajemství, ba i zvíře! Naše rodina disponuje všemožnou havětí, ale ty největší tajnosti má paradoxně ten nejmenší tvor, a to kocour Pepan. Asi si teď říkáte, co to tak může být.

Že by si schovával pamlsky? Ne! Zaprvé mu nechutnají a za druhé je na přísné dietě, aby byl hezký do plavek. Čůrá tam, kam nemá? To ano, ale to už zdaleka není tajemstvím, neboť takové ucáknutí ochromí dýchací ústrojí i agentovi protichemické jednotky.

Pepan klame tukem. Je totiž daleko vynalézavější, než jsme mysleli, a z naší kuchyně si učinil podivnou laboratoř pro jakési kočičí pokusy. Ale pěkně od začátku.

Pusťme se do díla! řekl si totiž Pepan jednou poránu, plivl si do polštářků na dlaních a otřel si je do slušivých černých montérek, které často nosí i normálně. Z kapsy vytáhl metr, špaček tužky založil za ucho a začal mezi hrnci shánět materiál.

Den předtím jsme mu totiž z nejmenovaného nákupního střediska pro kutily přivezli dokonalý pelech. Duch kutilů prošel tělem statného řemeslníka-dlouholetého pivaře, a tak se do toho za velkého rámusu opravdu dal.

Ve chvíli, kdy na oběžné dráze krouží Krteček, celkem logicky každé zvíře touží po hvězdách. Tím spíše Pepan, jenž je vyhlíží každé ráno, oprávněně podezíraje ptáky, že je pokaždé za svítání sezobou. Nestrávené zbytky hvězd se pak válejí po střechách jinak bílých aut.

Pepan chce až nahoru. Už ví, že prostým skokem z okna výšin nedosáhne, proto na dlaždičkách buduje raketu.

Když jsme ještě v peřinách, probudí nás a prozradí jej charakteristický šramot. Mezi nádobím hledá, co by se tak dalo využít, semtam mu při štrachání v dílničce upadne nějaká ta matička a zacinká o podlahu. Vždycky však svůj výrobek dokáže včas schovat, když se někdo přiblíží, takže jeho raketu ještě nikdy nikdo neviděl.

Ale určitě tam někde bude, je pravděpodobně schovaná pod nánosem každodennosti, lehce vyčuhuje špičkou z reality. Až ji Pepan jednou odpálí, protrhne nebe a všem nám vytře zrak. Do té doby se ale musíme jen těšit.

text Maruška a Řízek, mobilní foto Maruška

TRAPAS S VELBLOUDY

Dva naše fotbalové zápasy dělil jen týden, a přesto to vypadalo, jako by pokaždé nastoupil někdo úplně jiný. Zatímco před týdnem nám sympatická hra nestačila na body, ale plácali jsme se hrdě po ramenou, nedělní remízu 3:3 s Ugandskou ťavou lze přiléhavě hodnotit asi jen sprostými slovy.

Minulý týden jsme prohráli v hanspaulce 0:3 a byli jsme celkem rádi - proti prvnímu týmu tabulky Rokosce jsme předvedli dobrý výkon a snad poprvé naše betonářská hra měla nějaký řád a smysl. Nebýt několika nevyužitých šancí a dvou rychle inkasovaných gólů, mohlo to proti jednoznačně lepšímu soupeři být třeba i drama.

Jenže reputaci i náladu jsme si zkazili uplynulou neděli, kdy jsme nedokázali porazit jakousi Ugandskou ťavu (pro neznalé - je to slovenské krycí jméno pro velblouda), přestože všechny trumfy jsme obrazně řečeno měli v rukávu. Protože jsme ještě deset minut před koncem vedli 3:1. A nejen to - téměř celý zápas hrál soupeř oslabený o jednoho zraněného muže. To je v malém fotbale asi takové, jako kdyby Jágr a spol. hráli dvě třetiny nonstop přesilovku.

Ještě při hře 5 na 5 padly dva góly na obou stranách; za nás skóroval Luboš, který hlavičkou usměrnil můj výkop. Po chvíli odkulhal jeden z velbloudářů s výronem, takže nám spadla do klína nečekaná šance. Ale my jsme ji nechali propadnout ještě níž.

Do přestávky jsme dalekonosnou Zdenkovou ranou s několika tečemi sice ještě šli do vedení, ale z hráči soupeře už na sebe pokřikovali: "Jsou to náhoďáci, hrají úplný nic, ty musíme dát, vole." A nedalo se s nimi než souhlasit. Opravdu jsme náhoďáci, kopeme míče do nebe nebo za plot, nedáme si přihrávku a tak. To ale není nic nového.

Naše logická územní převaha narážela na totální ofenzivní chaos. Oslabený soupeř navíc uměl hrát fotbal; občas kupodivu vyrážel do odvážných brejků a obrana se pokaždé zhroutila pod tlakem oranžových nájezdníků. Jednou nás zachránila tyčka, podruhé náhodně já. Pak Štěpán na výletě deset minut před koncem pojistil ranou z dálky na 3:1 a po té úmorné podívané pod bouřkovými mračny to vypadalo na vydřený happyend.

Jenže pak se do role spalovače Červenky převtělili Rádoš s Vaškem. Prvně jmenovaný trefil snad spojnici, Václav trestuhodně minul i branku. A nedlouho poté naše nepochopitelné ofenzivní ambice potrestalo rychlé přečíslení a gól na 2:3.

Ale skutečné zlo nastalo až pět minut před koncem. Ťava opět napálila všechny obránce, útočník šel na bránu takřka neatakován. Na vápně jsme se srazili se dvěma beky, míč se pooodrážel až za čáru a potupa byla na světě. A konec.

Všichni byli skleslí a naštvaní, ale elektronické tužky a expertní schopnosti neztratili. Neschopný útok. Průchodná obrana. Školácké chyby. Rozklad. Tragédie. Strašný. Vztekle jsem zahodil rukavice, Štěpán dlouze hovořil. "Když budeme hrát takhle, klidně nás na hřišti může být najednou osm," končil proslov, když zhasly lampy. Jak říkáš, no.

text Řízek foto sxc.hu

PANKRÁCKÉ KOLEČKO

Koupil jsem si boty. Trpělivý prodavač mě vyslechl, chápavě pokyvoval hlavou při mém zmateném definování požadavků na jejich vlastnosti a pak mírně nadzdvihl obočí, když jsem stanovil cenový strop. Na hodinky mrkl jen párkrát. O půl hodiny později jsem odcházel s krabicí, účtenkou a časopisem pro běžce. Koupil jsem boty, drahé běhací.

A hned ten večer jsem byl poprvé běhat. Stříbřité bačkůrkové newbalancky rázem přetvořily zaplivaný pankrácký asfalt na lesní měkoučký mech. (Psí hovínka byly zaječí bobky a vajgly muchomůrky. Park Družba s cca třemi stromy a dvojicí keřů byl jakoby Boubín.)

Po necelých pěti kilometrech jsem se vrátil domů, lehčí o dvacet pět kil, co ty boty stály. S blaženým úsměvem jsem se rozhodnul pokračovat.

Potkávat důchodkyně s prťavými psy, kteří směšně štěkají, a než je panička okřikne "Fifinko!" nebo "Rexíku!" nebo jenom "Nesmíš!", odvážně se pouští za klusajícím mužem. Míjet na lavičkách fetující mládež a nasávat voňavé dýmy z jejich aplikace OPL (neboli omamných a psychotropních látek).

Vídat další běžce, ty dva - mírně obézní paní, která spíš jde, a divného chlapa v šusťákách. Smát se lidem, že musí do práce - já taky, ale až za chvíli. A potom s uznáním zkontrolovat zpocený ksicht v zrcadle výtahu.

A včera, včera jsem normálně potkal menšího páva. Nikam nespěchal, a to mi bylo sympatické. A teď když o tom přemýšlím, možná to byl větší bažant. Spíš asi jo.

Ne, že bych Pankrác neměl rád. Jsou tu hezká místa, především má přítelkyně, náš byt a jistě i pár dalších. Ale na kolo to tu prostě není. Tím jen chci vysvětlit, proč jsem si jako neběžec začal hrát na něco, co nejsem.

Ono to ale vůbec není špatný. A pankrácké chodníky a drobné parky jsou asi přesně to, co redakcemi a pravidelným stravováním zlenivělý jinoch potřebuje.

Boty mám už třetí týden. Za tu dobu uběhly víc než šedesát kilometrů, tedy o šedesát víc než já za poslední roky. Zatím jsme kámoši. Snad nám to spolu vydrží.

text a screen ze sports-tracker.com Řízek

"NA KVADRIATLONU JSEM MĚL VELKEJ HLAD"

Rataje, sobota dopoledne. Po městě pobíhají dvojice s mapami, hledají oranžové kleštičky. V kempu čekají kanoe. Hrdiny pak dovezou po líné řece do Sázavy. Tam atleti usednou na kola a objedou 30 kiláků. A když nevzdají, čeká je ještě běh. Kvadriatlon dvojic. Letos díky Marušce i s naší účastí - ve výsledcích se skvěl tým CS Večerníček Radotín. Náš štáb měl exkluzivní možnost mluvit s jednou z jeho hvězd.

Milane, Milane, Milane, Milane, pojďte k nám. Absolvoval jsi svůj první kvadriatlon v životě. Kdy ti bylo nejhůř?

Nejhorší byl úplnej začátek. Znáš to, jdeš koukat na hokej, kamarádi, panáky, hudba, pak tam začnou promítat Táčmahál a mrtvý krávy a najednou je pět ráno. A když v sedm vstáváš, tak už víš, že to bude dneska těžký.

Připravoval ses? Věděl jsi, do čeho jdeš?

Kromě teoretický přípravy u hokeje jsme v pátek sehráli jedno utkání ve kroketbale, ale jinak jsem se snažil spíš dostat do sebe hodně potřebnejch kalorií.

Závod začínal orienťákem. Jak ses srovnal s tím, že po tobě poprvé někdo chtěl, abys při běhu hledal i nějaké kontroly schované po všech čertech v Ratajích a blízkém okolí?

To se mi moc líbilo. Po kvadriatlonu docela vážně uvažuju o tom, že bych si zkusil samotný orientační běh. Je to hezká disciplína.

Vyzkoušeli sis v sobotu celou řadu dopravních prostředků - fabii narvanou koly, vláček plazící se tunely, vlastní nohy, kánoi, kolo a opět vlastní nohy a narvanou fabii. Který z nich bys napříště rád vynechal?

Asi nikoho nepřekvapí, že nejvíc jsem si protrpěl na kole. Rozumíš, když na něm přes rok nejezdíš, nemůžeš čekat, že se ti pojede lehce. Prvních dvacet kilometrů to celkem šlo, ale pak ve mně něco sepnulo a najednou jsem nedokázal pořádně sešlápnout pedál.

Na co jsi v tu chvíli myslel? Proběhl ti hlavou celý tvůj život, jak to bývá ve filmech?
Před očima jsem viděl občerstvovací stanici, která na nás čekala v cíli. Měl jsem velkej hlad.

Do cíle ale chyběl ještě šestikilometrový běh. To byla asi zívačka, ne?

Kolo mi vzalo hodně sil. Po dojezdu jsem do sebe naházel spoustu nakrájených jablíček, ale stejně jsem se pořád nedokázal vzpamatovat, takže to zezačátku vypadalo, že Lukáš potáhne i závěrečný běh. Nakonec mi ale otrnulo a běželo se mi vážně skvěle, jak říkáš.

Nemluvili jsme vůbec o kanoích. Bavilo tě dvě hodiny pádlovat patnáct kilometrů po voleji? Nepropukla tou dobou v posádce ponorka?

Ponorku jsme si průběžně dělali z kanoe, protože nebylo čím vylévat vodu, která se nám tak v lodi hromadila a táhla nás ke dnu. Ale lodě byly pro všechy týmy stejné, takže si těžko můžeme stěžovat.

Výsledný čas - 5 hodin 41 minut 44 sekund, 51. místo, tedy opravdu těsně za stupni vítězů. Potom pivko a jahodové knedlíky. Na druhou stranu, celá sobota v tahu. Splnil kvadriatlon tvá očekávání?

Že nám medaile těsně utečou, s tím jsem tak trochu počítal, příprava nebyla dokonalá, rozumíš. Ale podařilo se nám urvat aspoň první místo ve druhý padesátce, to je slušný, a taky je to příslib zlepšení do dalších ročníků. Kdybych se mohl vrátit v čase a znovu se rozhodnout, zúčastnil bych se taky.

text Řízek a Milan, fotky, psychická a materiální podpora Maruška, táta a Radka, fotka z vody a kola z http://www.kvadriatlon.com/

NEVYCVÁLANÉ DĚTI A IMBECILNÍ KAPITÁN

Po poměrně dlouhé době měl náš soupeř v hanspaulce vtipný a nekomplikovaný název - Notorlet Stodůlky. To je jistě chvályhodné, ale nestačí to. Tak jako jejich notoři nestačili umění našich notorů - po vyrovnaném průběhu FC Forejt zvítězil 2:1 a připsal si cenné body pro očekávané záchranářské boje.

Ve Stodůlkách místo na sebe nenavazujících litosférických desek vyrostla pěkná umělá tráva. Protože byl zároveň v televizi česko-slovenský hokej, hned jsme se bez okolků pustili do boje - dokonce jsme oželeli i tradiční a všemi oblíbený úvodní proslov kapitána, to byla velká škoda.

Právě zapadalo slunce a lodivod Václav asi vyhrál stříhání, takže jsem nejspíš poprvé za svou letitou kariéru lišácky zavelel k přesunu na opačnou polovinu hřiště, aby paprsky překážely mému protějšku.

Jenže jsem to strategicky nevychytal. Nedaleko druhé branky totiž dováděly děti notorů, byly velmi hlučné a nevycválané. Místy i škodolibé. "Pošleme mu tam další míč, jo? Chi, chi, chi," špitaly si a já jsem je slyšel. A ve vypjatém momentu míč skutečně do hřiště hodily, a to prosím dvakrát. Vztekle jsem ho zakopl za plot a myslím, že jsem dokonce zaslechl jakési popotahování nebo moldánky. Děti se pak na čísi pokyn naštěstí vzdálily.

Kromě divokých potomků měli soupeři i dost svérázné přezdívky. "Pinďoure, centruj mi to tam," volali na jednoho borce.

Nicméně teď už k samotnému průběhu: byli jsme mladší, rychlejší běhavější, ale nedali jsme si kloudnou přihrávku. Docela nám vycházely závary po výkopech, kluci párkrát pěkně hlavičkovali. Ze hry po zemi jsme si nicméně nevytvořili nic, neměli jsme šance.

Soupeř měl sice mnohem víc fanoušků (u nás to byl jen Péťa s bolístkou a foťákem), avšak na hřišti žádnou velkou převahu neměl. A protože obrana fungovala spolehlivě, žádný velký průšvih nepřicházel.

Ačkoli by pro mnoho hráčů bylo určitě příjemnější, kdyby se místo druhého poločasu mohli odebrat na gauč a k obrazovce, muselo se hrát dál. Všechno směřovalo k bezbrankové remíze, nikdo neměl moc šancí, my jsme úspěšně překopávali hřiště. Ona koneckonců plichta nebyla tak špatná.

Až pak se otevřel najednou prostor pro Rádoše a Mistr placírka řekněme technickou střelou rozjásal Péťu v ochozech. O pár minut později navíc zřejmě nejlépe střílející stoper ligy Pecen ze svého typického místa, které z taktických důvodů nebudu vyzrazovat, zvýšil už na 2:0.

Škoda, že do konce zbývala ještě čtvrthodina. O minutu později hasil metr před vápnem Kajetán asi za hranicí pravidel a opřel se o soupeře, který se teatrálně skokem plavmo zřítil do našeho pokutového území. Kapitán Notorletu se neúspěšně dožadoval penalty, a to dokonce i na Kajetánovi. Do mě třeba ten vyduněnec strčil, jiné párkrát pokopal a dalším hrozil, že je zbije nebo zabije.

Jako výsměch působila žlutá karta, kterou po několika minutách řádění výtržník dostal; červenou by asi dostal teprve, kdyby nám blázen s kapitánskou páskou ještě třeba podpálil auta, jinak nevím. Zbytek jeho týmu byl navzdory tomu úplně v pohodě. Kupodivu se situace zcela uklidnila ve chvíli, kdy domácí snížili na 1:2. Jejich útočník z dorážky trefil břevno, ale míč se zákeřně odrazil od mých zad za čáru. Nu, stane se.

Kdo by čekal, že se zatáhneme na vlastní polovině a budeme bránit výsledek tak jako všechna ostatní mužstva na světě, netrefil by se. Místo toho jsme vyráželi do odvážných útoků do odkryté obrany, což jsem teda úplně nepochopil. Ale dobře to dopadlo, sundali jsme kopačky, převlékli se za experty, vytáhli elektronické tužky a vyrazili komentovat pro naši národní hrdost přeci jen o kousek důležitější vítězství nad Slováky.
 
text Řízek, fotky Péťa

VELIKONOCE CELNÉ REVIVAL

Ubytovna na kraji Celného po dvou letech
text Zuzka foto Řízek (z fotbálku Julie)

Ve středu jsme se již tradičně sešli na radotínském nádraží. Poté jsme společně vyrazili na hlavní nádraží, kde jsme po drobných potížích s hledáním nástupiště úspěšně našli vlak, kterým jsme se vydali do Hradce Králové.

Na nádraží jsme se bohužel na pár dlouhých minut zdrželi, po čekání jsme dojeli do Ústí nad Orlicí a dále do Mladkova. Z Mladkova jsme šli asi necelou půl hodinu a ve večerních hodinách jsme dorazili do ubytovny. Po vcelku náročné cestě jsme něco málo vybalili a šli spát.

První den jsme zahájili chutnou snídaní v podobě napečených mazanců od maminek a poté jsme se vydali na malou obhlídku okolí. Večer jsme si zahráli pár her a dozvěděli se týmy na etapovku.

V následujících dnech jsme hráli hry na louce, v lese i chatě a etapovou hru. Také jsme navštívili tvrz Bouda a někteří znás i Suchý vrch. Rozepsala bych se o těchto aktivitách podrobněji, ale bohužel už si přesně nepamatuji, co jsme jaký den dělali. Neděli jsme zasvětili pletení pomlázek a barvení vajíček, večer pak byla vyhlášena etapová hra a týmy si pro sebe vybraly odměny.

Pondělí se k nám celou dobu neodkladně blížilo a než jsme si stihli pořádně užít volno, bylo tady. Kluci ráno od půl deváte s neskrývanou radostí chodili po chatě a vyšlehali každou dívku, na kterou narazili.

Všechna vajíčka byla rozdána a bylo na čase zabalit a uklidit. Vše se povedlo, a tak jsme se okolo poledne vydali na mladkovské nádraží. Odtud jsme jeli do Ústí nad Orlicí, na hlavní nádraží a do Radotína, kde již netrpělivě čekali rodiče některých z nás. Tento výlet se opravdu povedl a myslím, že se již všichni těšíme na příští rok a jakékoliv další akce s turisťákem.

Velikonoce dva jedenáct

Tolik tedy milé shrnutí od Zuzky a já přebírám slovo, abych vás pozval do rozsáhlého velikonočního fotoalba, kde si můžete prohlédnout, jak jsme si velikonoční prázdniny užili. Autory fotek jsou především Basítek a Řízek, ale foťák dostali do rukou také Julie, Sikina a pár snímků je od Marťase. Výstižné komentáře jsem sepsal já, několik je Řízkových.
Věřím, že účastníci si rádi zavzpomínají a neúčastníci že budou závidět :-)

Milan

LÍZÁTKOVÝ DOPING A DALŠÍ PLICHTA

Po velikonoční reprezentační přestávce, kdy naši hráči vyměnili kopačky za pomlázky a chuť vítězství za chuť pálenky a vejslužky, se náš ansámbl opět pustil do boje o sedmiligové body. Jistě vás potěší, že jsme urvali druhou remízu 1:1 po sobě. Třebaže jsme celý zápas vedli, můžeme být asi rádi.

Týmový internet nás oklamal. Podle něj nás mělo být asi tak s bídou šest. Ovšem na nádraží se nás včetně dvou fanynek, které ale s námi nejely, a psa (taktéž) objevilo přibližně dvakrát tolik, včetně třeba nedávno operovaného Káji nebo fotografa Franty, který po čase sestoupil odněkud z hor... A tak musel Vlasta pro auto.

Po asi půl roce se dostavil Radim a začal všem rozdávat lízátka z bezedného hnusného žebradla, o němž byl přesvědčen, že určitě patří mně - svého času jsem u něj bydlel a zřejmě tam zůstalo ještě pár mých pokladů, tento mezi ně však nepatřil. Proč by taky měl? Jsem úchyl, který vábí děvčátka na sladkosti ve velkém? Nejsem! Zřejmě několik let stará lízátka ale rozhodně neurazila a určitě byla tím správným dopingem.

Na Děkanku jsme s Frantou dojeli první z týmu, ale všichni ostatní aktéři už tam byli a ptali se po nás. Nakonec jsme se na hřiště dostali všichni téměř včas, aby nás soupeř ze samotného dna tabulky - MIFA Fighters FO - začal okamžitě mlít. Kromě kombinačně dobře disponovaných borců v modrém a jejich dobré souhry nás trápil také strašný smrad z mých tepláků, který způsobil pan kocour - zcela zákeřně se mi s prominutím vymočil do brankářských věcí. Do příště to odstraníme, slibuji.

Jak jsme hráli my? Určitě lépe než minule, nebyl na nás tak zoufalý pohled - on to ale asi zvedl i soupeř, který chvílemi hrál i fotbal. Hrozili jsme zejména po standardkách všeho druhu, pěkných kombinací jsme moc nevytvořili, nebylo kudy a asi na to ani nebyla kapacita. Zato po rozích, autech a výkopech jsme mívali jakési náznaky šancí. A po jednom takovém autu se dostal k míči jediný náš hráč, který nemá dres, tedy Luboš. Pak se balon nějak poodrážel za čáru, sám nevím. A trochu nezaslouženě jsme se nedlouho po začátku ujali vedení.

Soupeři si uměli přihrát a uvolnit se, ale po většinu zápasu končili na Štěpánovi, na mně anebo ostrými ranami mířili těsně vedle. Bylo to pro ně určitě frustrující. S přibývajícím časem bylo čím dál jasnější, že nám jediná branka k vítězství stačit nebude. Jenže víc šancí jsme vlastně neměli. Jen Rádoš párkrát nebezpečně hlavičkoval, ale většinou mu nějaké ty centimetry přebývaly, jak už to tak bývá. Hlavou se jednou málem prosadil i Radim.

"Voni sice jako stříleli, ale furt jen do obránců," mudroval po zápase Vlasta, ale mělo to asi takovou vypovídací hodnotu, jako jeho pozápasová hodnocení obvykle mívají - Vlastíka si jako experta nikdy nikam nezvěte. Zachytal jsem si totiž já i tyčky.

Ty nebezpečné střely jsme nicméně s obranou zvládli, a tak bylo jasné, že musíme zase přijít o body nějakou haluzí. Tu vyslal pár minut před koncem jeden z útočníků soupeře už více méně ze zoufalství, ale schovala se za dva hráče, Pája ji ještě tečoval, já jsem ji zbrzdil, jenže do brány stejně prošla. Jediný zajímavý moment do konce zápasu pak přišel jen tehdy, když Vlasta na střídačce nedosáhl na míč zcela v jeho dosahu, což ostatně dělal po většinu zápasu na hrací ploše,  a musel pro něj za plot.

Takže na konci byli více méně spokojení všichni. Nezasloužená výhra by chutnala asi ještě víc, nicméně vzhledem k obrazu hry ani remíza neurazí. No a soupeři, ti ačkoli měli podle všeho vyhrát, mohli mít radost aspoň z prvního ligového bodu.

text Řízek a fotky Franta