INSPEKCE HEREN

Jako malé dítě jsem proslul svou skromností a nenáročností. Na dlouhé hodiny mi stačilo pískoviště na dvorku a přítomnost babiččiny jediné slepice, s níž jsme dokonce, jak prozrazují fotografie ze zbytků rodinného archivu, jedli z jedné mističky. Patrně jsem se ve vývoji posunul až poté, co se moje hrabavá kámoška posunula do fáze slepice na paprice.

Současnost nabízí mrňavým dětem daleko větší možnosti vyžití, jak momentálně zjišťuji. Existují třeba specializované herny pro malé děti. Nejde však zařízení se zmenšenými loterijními terminály, ruletou neobsahující drobné části a výherními automaty, z nichž v případě úspěchu padají plyšáci, ale o jakési prostory, kam se s dítětem lze za úplatu uchýlit, když už tátu nebaví podvacáté říkat "Ne, Hedinko, fuj! Tohle jsou Pepanovy mističky. Neber mu je, on na ty tvoje taky nesahá. Ne, Hedinko, tohle jsou zásuvky a to by tě moc bolelo. Au, víš? Ne, ke koši taky nelez..."

Oproti domovu mají tyto podniky i tu výhodu, že uondané mamince (řidčeji zdrchanému tatínkovi) zde někdo uvaří kafe, zatímco se jeho svěřená osoba posunuje po koberci v relativně bezpečném prostředí. Pravda, některé maminky si takhle dopoledne dají i dvojku růžového, ale do téhle fáze jsem ještě nedospěl.

V posledních týdnech náš dvojčlenný tým intenzivně testoval herny v okolí a chceme se s vámi podělit, na co jsme přišli.

Prvním hodnoceným podnikem je Chaloupka. Leží na Ryšánce, kousek od budoucí stanice metra D. Naše první návštěva dopadla neslavně: kvůli pandemii do herny pouštějí jen deset dospělých (počty ratolestí zřejmě omezeny nejsou). Bohužel jsem byl jedenáctý, takže jsme museli trapně vycouvat - a to doslova, protože prostor kavárny/recepce/parkoviště kočárů je poměrně úzký a vedou tam, jak do legendární Hospody, tři schody.

Napodruhé a napotřetí už jsme byli úspěšní. Byť je Chaloupka, tak jako i ostatní herny, kde jsme byli, hlavně pro větší, je i pro desetiměsíční mimino fajn. Sortiment hraček je široký a Hedu beztak víc než hračky zajímají cizí děti, s nimiž okamžitě vytváří ad hoc kamarádství, zatímco si maminky povídají třeba o porodu a já sedím stranou s kapučínem a rakvičkou.

Problém nastává, a za to Chaloupka nemůže, když Heda při svém nejistém vandrování upadne a prostor, který je tak akorát, naplní její řev. To má hned po náladě a nedá se s tím nic dělat a ta stokoruna za slabou půl hodinu pobytu nevyjde úplně výhodně. Jinak je zázemí v pohodě a paní nám i velmi ochotně ohřála oběd (opět: že ho Heda prskala, není chyba Chaloupky). Já dávám 4 z 5, Heda kvůli tomu řvaní jen tři.

Přesuneme se na Barrandov. Na základě anonymního tipu hledáme herničku nazvanou Špunt a navigace nás dvakrát poslala kolem bloku a moje svěřenkyně už po pětadvaceti minutách v autobuse a další čtvrthodině bloudění po sídlišti začíná být pěkně nakvašená a být po ní, testování předčasně končí.

Vlastně nevím, co jsme na tom zvorali, možná jde i o to, že na Barrandově jsou podobné podniky dva. Špunt nakonec nacházíme opravdu jen asi sto metrů od zastávky a je to bez debat vítěz testu: kavárenská část je rozlehlá a nabízí spoustu dobrot včetně párků od řezníka Görgla ze Slivence (jezdili jsme k němu ještě v době, kdy jsem stoloval se slepicí), ale ještě víc prostoru je pro děti (opět zejména školkového věku), které tam mají celou řadu hraček a atrakcí. Navíc jsme tam takhle ve všední den dopoledne sami, nepočítaje děti zjevně náležící obsluze či majitelům.

Nejvíc oceňujeme oddělený prostor pro mimina Hedvičina typu, kde mají třeba i malou skluzavku nořící se do barevných míčků. Všechny ty plastové blbosti a obscénnosti, které hrají a svítí, když se něco zmáčkne, skutečně fungují (Heda to komplet ověřila). Návštěva zas končí řevem po nějakém zavrávorání, takže dítě dává 4 z 5 a cestou v autobuse na chvíli usne, já uděluji plný počet i proto, že se za mimino do roka neplatí vůbec nic.

Naše turné zakončujeme v Človíčkově v DBK na Budějovické. Jeho první nevýhodou je, že je na témže patře s dalšími provozovnami s miminkovským sortimentem, takže se může stát, že dorazíte už rozladěni průvanem v peněžence.

Podstatnější problém je, že Človíčkov má podobně jako DBK a okolí metra Budějovická asi svoje lepší časy za sebou a za 99 korun neohromí. Na sympaticky velké ploše, kde by ale stálo za to občas vytřít a vyluxovat, toho moc není. Prostoru vévodí různě pochroumaná šlapací autíčka. Na vrakoviště je smutný pohled - jednomu z dětí zrovna zůstal v ruce volant.

Blikající obscénnosti tam nejsou prakticky žádné, a pokud ano, nefungují. Kuličky pod klouzačkou jsou často prasklé, takže mají ostré hrany - Heda si ale našla jednu, která byla celistvá, a to ji na půl hodiny zabavilo. Je super, že mají dětské xylofony, ale kdyby aspoň jeden z nich měl paličku, užili bychom si to ještě víc.

Největší radost nám způsobil náš děda, který se tam nečekaně objevil. Heda dává tři hvězdičky hlavně díky němu, já dvě. Příště jdeme každopádně jinam, protože možností, jak jsme zjistili, je hodně a rozdíl, když se o ty herny starají, je fakt znát.

Venku je to každopádně stejně nejvíc. Deka je pro zbabělce, jakýkoli trávník je dobrodružný, všechny listy je potřeba ochutnat, i když táta říká Fuj!, nemluvě o kamíncích. A pak přijde písek! Tolik nás toho ještě čeká!

text Řízek, foto Ř. a archiv

R > 1

Charitativní firemní štafetový běh není nic, z čehož by mi výrazně vyskočil pulz nebo před čím bych nemohl dospat. Nikdy jsem nebyl úplně teambuildingový typ; ostatně se o mně říká, že nejsem ani moc kolektivní - že třeba na startu Běhu na Blaník oznámím kamarádům "poběžíme jako tým!" a pak jim po sto metrech nesmyslně zdrhnu, což se na rozdíl od jiné okřídlené historky "já pivo nepiju - tak já taky ne" bohužel zakládá na pravdě.

Na druhou stranu, loni jsem z Běhu dobré vůle pro Nadaci Olgy Havlové nedlouho před začátkem vysrabil kvůli bolavým tříslům, takže když mi Madla opatrně připomínala termín, ovládl jsem se a pokorně napsal, že tedy dorazím. 

Samozřejmě se to zase trochu zamotalo, ale ne mně, nýbrž Adéle, která je nemocná. Naše druhá štafeta tak přišla o členku a náhradu jsme nesehnali, a proto někdo vymyslel, že bych mohl dvouapůlkilometrový okruh běžet dvakrát. Souhlasil jsem, ale pod podmínkou, že to nebude vadit pořádající nadaci. Té to podle všeho bylo úplně fuk (ale věřím, že se Madla zeptala), a já tím pádem měl zase něco extra: odstartovat v dresu Deníku N 1 a finišovat coby Adéla za Deník N 2.

Ještě jako Lukáš jsem odevzdal Hedu mámě a našel jsem ve Hvězdě zbytek týmu. Chyběl nám jen finišmen Molda, ale dorazil ještě předtím, než jsem stačil vymyslet, jak bych býval mohl běžet i za něj. Dřív než jsme se stihli shromáždit na týmové foto, odstartovalo se. Brzo jsem se na trati zorientoval: na čele se uhnízdila skupinka borců, z nichž část patrně běžela individuální závod na deset kilometrů. Pak byla mezera a potom už já.

Okruh nebyl úplně navigačně záludný, vlastně to byl skoro rovnoramenný trojúhelník, přičemž ta nejkratší strana, což se určitě nějak jmenuje, vede u zdi parku a přece jen přes pár kořenů.

Zdálo se, že zde tempo po zběsilém začátku trochu polevilo, celkem bez úsilí jsem se po další zatáčce dostal na dostřel od vedoucích. Cesta pak mírně klesala a já měl ještě sílu, tak jsem je zkusil vzít všechny, i toho kluka v modrém, který se zjevně snažil o totéž.

Podařilo se, a byť naše předávka zdaleka nebyla ideální, překvapený Filip vybíhal do druhého kola v čele celého závodu, zatímco já jsem měl napůl splněno a náš cíl "hlavně si to hezky společně užít" byl operativně změněn na "ty krávo, pojďme to okamžitě celý vyhrát a bejt už navždycky slavný".

Na startu teď bude zhruba devět minut nervózně vyklepávat nohy Pavel, náš muž třetího úseku, než se k letohrádku přiřítí veselý a pořád trochu nechápající Filip - a teprve po něm všech ostatních čtyřicet štafet, jak sportovně, tak charitativně a společensky pojatých.

Pavel se nenechá spoutat zodpovědností, na svém úseku dosáhne jen asi o čtvrt minuty horšího času než já a předává Moldovi a zatímco se převlékám za Adélu (měním startovní číslo z 213 na 214), která se ještě chystá na poslední úsek v našem druhém týmu, zbytek našich závodníků na dálku žene finišmena Moldu a pak řvou nadšením, když se objeví v cílové bráně. Nejvíc samozřejmě já, protože na ty týmové akce moc nejsem.

Tady by to mohlo skončit – nebo počkejte, necháme je v tom až do vyhlášení vítězů. Na druhém místě, které nás nezajímá, protože jsme první, je jakási paní Pláničková. Nikdo nejde a nastává trapný prostoj a ten je kvůli nám, protože ve skutečnosti je to naše paní přes marketing a na druhém místě jsme my. Opravdovým vítězem je pak štafeta nějaké realitní kanceláře tvořená pouhými dvěma lidmi (Olga Havlová patrně přimhouřila oko), která nás podle všeho nepozorovaně předběhla v posledním okruhu a nenápadně došla v doprovodu dvou dětí do cíle o skoro dvě minuty dřív než my. Oficiální fotograf na nás musel zřejmě použít nějaké silné filtry na zakrytí chvilkového rozčarování.

I tady by to mohlo skončit, ale to pravé běhání teprve začne. Šeří se, část našich týmů jde na pivo, my s Pavlem místo toho (teambuilding už stačil) chceme společně doklusat na Petřín, rozebrat nečekaně intenzivní dojmy a pak jít/klusat každý svou cestou. Nabízím mu své pití z lahve a on, protože je slušný, přijímá, čímž oba děláme velkou chybu. 

Další dny budou pro jeho, naši i několik dalších domácností ještě mnohem intenzivnější než onen závod. Heda patrně těsně před ním odkudsi přinesla bacil, který si nenechala pro sebe, ale pomyslný štafetový kolík namnožila a předala nejprve mně, potom Marušce a babičce, které ji hlídaly, kamarádčině dceři, s níž jsme si hráli, a ta pak i kamarádce s manželem a prarodiči, a já potom nejméně Pavlovi, který pil, a ten pak i své ženě. Další účastníky této štafety neznám, ale je mi jich rovněž líto. Těm, kteří po běhu šli zcela rozumně na pivo, se pochopitelně nestalo nic. 

Samozřejmě mě to hrozně mrzí, ale co nadělat, inkubační doba nás převezla. Tahle nemoc má navíc R výrazně větší než 1 a je hodně týmová.

Po dvou dnech očistce choroba, která není covid, ale mohla by se jmenovat třeba krčský mor, podle velmi osobních zkušeností odeznívá. Podle některých je horší než úplavice za války. Pravděpodobně už nejsem infekční, každopádně si raději po přečtení umyjte ruce a pití si vždycky berte vlastní.

text Řízek, foto Jiří Stokláska, Ř. a nějaká paní

KROKETBAL

Oddílový správce sportovních potřeb nikdy nedosahoval důležitosti a věhlasu jiných funkcionářů, přitom jeho činnost byla někdy prakticky podobně náročná a zodpovědná jako třeba práce zdravotníkova. Kupříkladu potom, co jsme vynalezli kroketbal.

Skutečného duchovního otce tohoto sportu patrně nedohledáme a je možné, že si autorství bude osobovat více lidí, ale podobně jako třeba u písně Holka modrooká nebo u knih Andreje Babiše je to vlastně jedno; podstatné je, že ta věc existuje. 

Kroketbal, což je shodou okolností nejspíš i holandské pojmenování pro kroketu, vznikl v blíže neurčeném roce, ale patrně v nočních hodinách v oddílové klubovně.

Naše pařby mívaly dost často i onen sportovní přesah: vzpomínám si třeba, jak se na jedné narozeninové oslavě pod reflektory hrál fotbal a Jirka při něm dočista usnul. Jindy jsme zas do zblbnutí hráli obíhačku a nebyl-li dostatek pálek, pomohli jsme si Setonovými knihami, smetáčkem a lopatkou, vysavačem či dokonce lapačem snů...

Tipl bych si, že jsme onehdy ve skladu sportovních potřeb, vždy perfektně vedeném a uklizeném, objevili kroketové náčiní a poblíž něj malý házenkářský míč.

Hrávalo se na koberci v klubovně, proti sobě vždy nastupovaly dvě dvojice. Brankou byly klasické modré židle. Zápasy byly velmi kontaktní, krátké a intenzivní, vzduchem při nich létalo mnoho ostrých výrazů i součástí kroketové sady, jež byla patrně určena k mnohem nudnější hře.

Kroketbal se pak načas ztratil. Objevil se až v pozvánce na Milanovu rozlučku se svobodou a nejprve všechno nasvědčovalo, že tomu tak zůstane. Seděli jsme u grilu, popíjeli, opékali klobásy a hermelíny a odháněli dotěrného bezdomovce a to všechno spolu s reprízováním starých historek nám vlastně celkem stačilo ke štěstí.

Jenže ten sportovní přesah prostě máme rádi, dává pitce další rozměr, takže jsme zpod klubovny vytáhli branky a doslova žasli, jak se podmínky pro případné hráče kroketbalu v čase posunuly: nový reflektor je zřejmě podobného typu jako v Národním divadle, navíc je v klubovně nově možnost se po aktivitě osprchovat, a to s diskutabilní výhodou, kterou skýtá obří zrcadlo přímo naproti jednotlivým sprchám - s týmem jsme se shodli, že toho nevyužijeme. Případný správce sportovních potřeb by byl navíc nadšen, neboť jsme si k ničení vzali výhradně staré hole, novou sadu jsme ušetřili. 

Hrálo se tři na tři, ostatně i turnaj měl tři účastníky. A zbylí tři kamarádi zůstali u grilu a historek.

Ta hra za ty roky neztratila nic ze svého půvabu. Venkovní varianta přidala efekt přítmí v místech, kam to elektrické slunce nedosáhlo, a hrbolatý vlhký trávník (kupodivu se nikdo nezranil). Taky Frantovy dalekosáhlé náhozy do křoví za brankou a vzrušené diskuse nad výkladem pravidel. Rovněž rychlé góly hned po úvodním vhazování a člověka s historicky nejnižší úspěšností v této herní činnosti (mě, 0 %). A taky dramatické finále, které rozhodoval až poněkud tragikomický penaltový rozstřel přes celé hřiště. Golfista se nikdy nekouká na míček, radil nám při něm přihlížející bezdomovec.

Samozřejmě to píšu jen proto, že jsme s Frantou a Jimim vyhráli. Byť jsem ochoten připustit, že rum, klobásy a historky v teple u grilu by bývaly měly svůj půvab i samy o sobě.

text a fotky Ř.