O RŮŽOVÉ VÍLE A POMALÉM CHASNÍKOVI

Představuji si Velkou kunratickou jako papundeklovou studiovkovou pohádku v hlavní roli asi s dvacetiletým Čenským. Za zvuků fanfáry, kterou složil Vadim Petrov a nahrál Filmový symfonický orchestr pod vedením Františka Belfína, nastupují udatní borci v podivných kostýmech. Jsou odhodlaní zdolat sedmero hor a brodů, za kterými se nachází princezna a horký čaj. Ve skutečnosti jsou ty hory a brody jen troje, protože tvůrčí skupině před třiaosmdesáti lety došel papundekl. Cestou možná narazí na draka, vlka anebo podobná zvířata, v Krčském lese pravděpodobněji na nějakou zmatenou srnku.

Na startu máme zavalitého chasníka Tomáše (Čenský?). Posnídal buchty a ionťák a je hotov utkat se s kýmkoli. Celá ta pohádka ovšem je, jak malí diváci posléze prokouknou, o souboji mezi ním a spanilou vílou Marianou (Aťka Janoušková?). Té všichni fandí, protože je maličká a růžová a navenek působí křehce. V sázce je hodně. Kdo z nich dvou tři kopce pomaleji překoná a k horkému čaji později se dostane, bude o páteř kratší (dospělí z toho dovodí, že bude muset vstoupit do ČSSD). Tak to bylo v první verzi scénáře. Nakonec to tvůrci zmírnili na to, že bude na svém těle muset navždy nosit cejch (bude se muset nechat potetovat).

Hrdinové se blíží k prvnímu brodu. Je zákeřný. V potoce nejspíš číhá vodník a tipnul bych si, že ho hraje Josef Dvořák, utopil generace dětí. Pozná se to podle těch hypnoticky pohybující se reflektorů, symbolizují jakési mámení. Jsou to možná blesky foťáků. Oba soupeři to ale zvládnou a bok po boku neohroženě stoupají na první horu. A předbíhá je trpaslík.

Chasník Tomáš

Každá pohádka má totiž taky svou stafáž. Slouží k tomu, aby se natáhla stopáž. Ostatně mohla by mluvit ve verších. Tak třeba takový ošklivý trpaslík Lukáš umí překonávat hory strašně rychle a děti milují jeho podkolenky narychlo objednané z fundusu a vytažené až ke kyčlím a smějí se jeho hekání. Umí taky předstírat mrtvého a naopak. Dále tu máme chasníkova panoše Slížáka, jenž zvládá celou řadu jiných věcí a některé i naráz, jenže v běžné pohádce ani na Kunratické nejsou k užitku. A lokaj Libor je spíš takový odstrašující příklad, že nikotin není čarovný lektvar a že bowlingem ještě žádný hrdina nad drakem či kopci nevyzrál.

Na druhé hoře se láme chleba. Je strmá a na jejím vrcholu, který se ztrácí v mracích, je černokněžníkův hrad. "To cigáro před během bylo navíc, ostatně asi i ten chleba krajíc," povzdechne si Libor a děti se smějí, zatímco věrně předstírá, že zvrací. To opravdoví hrdinové, Mariana a Tomáš, dál jdou bok po boku. Jen vílí krok je lehčí, snad že ji mravenečkové anebo lesní povětří nadnáší. A taky nemusí tahat sto devět kilo živé váhy jako Čenský.

Třetí hora je skleněná. "Hek hek, zase jsem sebou sek," uleví si trpaslík, zatímco bezmocně klouže po hoře z ledového polystyrenu. Děti pády milují. Nikdo jiný nepadá. Víla Mariana zatím získává rozhodující náskok. V cíli, pohádkovém království zpocených těl, vrací půjčený čip a poraženému chasníkovi připíjí teplým čajem. Radost poddaných, tanec a skupinový zpěv lidových písní.

A jak dopadla stafáž? Trpaslík, v podstatě idiot, ale zábavný svou vytrvalou snahou, se snažil předstihnout svůj loňský stín, což - jak se ukáže - nejde. Další dva chtěli to putování z ateliéru 1 přes vyvýšené ateliéry 2, 3 a 4 a zpět do ateliéru 1 hlavně ve zdraví přežít, což se jim v zásadě podaří.

Na konci je bál. Hraje hudba (řvou děti) a nese se guláš a víno, to se v pohádkách smí (vždycky mě to udivovalo) a hoduje se. Chasník se usmiřuje s vílou i s vidinou kérky. A pak i se stafáží odcházejí do vířivky.

Děti, dobrou.

KONEC
MMXVI

text Řízek, fotky Maruška, Slížák, ktfoto.com.

STÝPLČÍS

Píseň o psu a okradené naříkající bábě a podzimní běžecký závod plný bláta, kopců a potoků. Jahody a autobus 165, takzvaný spoj z pekla. Něco z toho by člověku mělo naskočit, když se řekne Kunratice. Že bude 82. Velká kunratická s naší účastí, se rozhodlo u jednoho nedělního oběda. Po polévce a hlavním jídlu následoval dezert a chvástání, načež jsme se se švagrem, který s rodinou v té malé vsi bydlí, bezodkladně přihlásili. Do týmu Zelená liška jsme přibrali i kamaráda Slížáka, který je coby sportovec něco jako yeti nebo lochneska. Traduje se, že už někdy běžel, ale ještě se to nikdy nepodařilo hodnověrně zdokumentovat.

Ostatně i švagr Tomáš má blíže k rybaření či k vaření výborného guláše než k závodnímu běhání. Má žena se s ním proto dokonce vsadila o facku, že do závodu nenastoupí - že ho třeba sklátí rýmička, bolavé koleno nebo cokoli jiného.

Zelená liška už se chystá.

Ta bizarní sázka dočista ovládla předzávodní atmosféru. Moje fňukání, že mě bolí paty, jakožto i zdlouhavé vybírání vhodné obuvi, tak nikoho nezajímalo. Místo toho se metrákový Tomáš, jemuž stačilo jen vyrazit do závodu a měl to v kapse, vyžíval v líčení utrpení, které mé drobné ženě přivodí. Ženy prý nebije, ale úředníky potažmo novináře jakéhokoli pohlaví klidně.

Z toho všeho je jasné, že Kunratická v našem podání byla podobný úkaz jako úplné zatmění Slunce anebo prodloužená v tanečních. Z Maruščiny strany proto dorazila vlastně komplet celá famílie. Hujerovi se rozmístili nedaleko cílové rovinky.

Fosforeskujícího pána jsem nedohnal.

Tchyně kolébala kočár se Stázinou, synovec Mikuláš i jeho maminka Julie vyhlíželi udatného tatínka, jemuž držela palce i jeho sestra, no a tchán, který závod překřtil na "stýplčís", znalecky okukoval běžce (a jak ho znám, tak i vyzáblé běžkyně - hrdinky, jež se rovnoprávně vydaly na "mužskou" trať přes Hrádek a Genderová expertní komora a Kongres žen jim za to nejspíš tleskaly).

Vypadali jsme k světu. Tomáš měl triko z jakéhosi kosmického materiálu, který prý zaručeně nesmrdí. Já si vzal aspoň komické podkolenky, které zaručeně smrdí, zato "Harapes" Slížák to vyhrál. Nakombinoval přiléhavé funkční oblečení s výbavou z Lidlu, kde měli patrně zrovna Laponský týden - jinak si nedovedu vysvětlit jeho sněžné protiskluzové návleky s hřeby na botách. Ty jsem mu nakonec rozmluvil. Navlékli jsme startovní čísla a čipy...

Prodávat dacie je proti závodění
zívačka, ví už Slížák.

... a pak jsme konečně vyběhli. Je to krátký a intenzivní závod, jednoodstavcový. Bláto na startu. První potok. Mokrá noha. První, krátký, hnusný kopec. Rovinka, tuhnou nohy. Seběh k potoku. Mokré obě nohy. Hrádek. Dvacet lidí se po čtyřech škrábe do kopce. Drápu se taky. Bývalo tam lano, ale není. Dvacet lidí po ústech padá zase dolů k potoku, hrozně to klouže, chtělo to jiné boty. Nebo ty návleky z Lidlu. Potok. Mokro. Kilometr za námi. Kolem hospody. Nemůžu dýchat. Poslední kopec, pak dlouhá rovinka, mezičas, druhý kilometr a fofrem dolů. Cílová rovinka. Maruška křičí. Tep 199. Cíl. Nepřekážej, nekolabuj, vrať čip, jdi pryč. 15 minut 18 sekund. O 40 vteřin rychleji než předloni.

Na obzoru se vynořil táta a žije!

Kluci, kde jste? Dobíhají mladíci, starci i dámy, načež se po několika minutách na stráni objeví jedovatě zelený Slížák a s tváří rudou Kanárskými ostrovy a prožitým utrpením sympaticky finišuje. Ale kde máme Tomáše? Rodina je jako na trní. Přeci jen, švagr má po operaci kolene, k tomu nezdravé srdce... Julie přemýšlí o vdovském důchodu a já se ho chystám vyrazit hledat někam k Hrádku. Nakonec se v propoceném, ale určitě nesmradlavém roláku objeví a rodina slaví. "Tatínek vyhrál!" jásá Mikuláš a myslí tím patrně tu sázku s mou ženou. Oba si plácnou a je to až dojemné.

Tchán pozoruje.

Nastává taková ta fáze, kdy nás příbuzní přesvědčují, jak dobří jsme. Je to samozřejmě hrozně příjemné, ale předstíráme skromnost. Debatujeme o tom, který kopec byl nejhorší. Vyhrává ta první malá svině, kterou jsme podcenili. Možná ty zázračné sněžné hřeby by pomohly. Tomáš je přesvědčen, že doběhl čtvrt minuty po Slížákovi, což mu nevymlouváme. Za odměnu si koupí za 1 400 korun další nesmradlavé tričko. Pro Mikuláše vysomrujeme modrý balonek. Je nadšený, než uvidí jakési dítě, které dostalo hned tři balonky. Nám ostatním bude muset stačit výborný guláš a koláč.

Zelená liška odpočívá.

Nejkrásnější, třebaže nepovinnou fází Velké kunratické je vířivka. Hraje všemi barvami a její bublinky mají přesně 37,5 stupně Celsia, o 27,5 více, než měl potok. I v ní však panuje napětí okolo sázky. Ta facka pořád visí ve vzduchu. Ale švagr je patrně tak unavený, že se rozhodl exekuci odložit. Třeba do příští Kunratické stýplčís. Nebo navždy. Třeba má arytmické, ale dobré srdce.

text Řízek, fotky Maruška