17,90

Narodila se Malvína a ani jsem se Milana u ohýnku nestihl zeptat, jestli se k jejímu pojmenování váže taky nějaká špatnou pamětí zkomolená historka jako v Hedvičině případě (byla to ale moc dobrá historka, minimálně ta ulhaná verze). 

Museli jsme totiž na plácku pod turisťáckou klubovnou probrat hrozně moc jiných věcí. 

Já jsem třeba do Radotína na vítání na svět nově přišedší holčičky, která se však z pochopitelných příčin nedostavila, přiběhl až z předaleké Krče. Tím jsem si naběhl a musel jsem zdlouhavě a nezajímavě zodpovědět celou řadu dotazů týkajících se dramatických závodů, jejichž součástí jsem byl, a pak také, zda mi fakt není kosa, když se tam v tom zpoceném triku tak klepu. 

Jirka musel opakovaně vysvětlovat, kdo nebo co má prsty v tom, že má zavázanou ruku. Tomáš radil příchozím, které pivo se skrývá pod jakým víčkem, Milan potvrdil, že mu od posledního společného setkání jaksi povyrostlo auto, a Petr na mobilu ukazoval jakýsi přístroj na stáčení medu, protože si kromě potomstva pořídil i včelstvo. 

Je pravda, že jsme se od oddílových a ze řetězu utržených let tematicky nepatrně posunuli. Měl jsem pocit, že jsme dokonce chvilku řešili i věrnostní kartičky do Rossmanna (nemám ji, ale mohl bych mít). 

Nejdéle jsme se však zasekli u problematiky buřtů (řádně pepřovatých, dodal by Karel Höger hlasem pejska, který s kočičkou matlá ten dort). 

Zjistili jsme totiž, že většina z nás v různých prodejnách stejného řetězce sáhla po stejném výrobku, třebaže z jiných pohnutek. Výjimkou byl Franta, který nakoupil v Bille cosi, co nad ohněm reagovalo nečekaně, neboť se jeho buřt obalil jakousi slizce vypadající tekutinou připomínající asfalt. Samozřejmě že to snědl, přece to nevyhodí, ale prý to chutnalo nějak moc po paprice. 

Albert v zásadě nabízel tři výbavové stupně populární společenské uzeniny. Zatímco nad základní verzí za 14,90 jsme shodně ohrnuli nos, část z nás se zastavila ještě u jakýchsi ručně vázaných. Mě neošálili, protože u toho bylo drobným písmem dopsáno, že je vysoustružili v Kosteleckých uzeninách, čímž se u mě diskvalifikovali (baví mě naivní protestní volba při nakupování). Varianta označená Retro za 17,90 postrádala jak Babiše, nebo aspoň se to tak jevilo, tak ohyzdnost té nejlevnější. A vskutku: krásně nad ohýnkem pookřála, nic z toho neteklo a bylo to tak dobré, jak jen něco takového může teoreticky být.

Taky jsme pookřáli, zvlášť po té slivovici. Přesto jsem se rozhodl dohrát roli asociálního Forresta Gumpa až do konce a běžel jsem zas (téměř) domů. Marně mě Milan lákal, ať si vezmu kytaru a zahraju dětské písničky od Mixle v piksle, protože už nic jiného neumím.

Až příště, až zas bude další dítě.

text a fotky Řízek

PADESÁT MOMENTEK

1. Kde seš? Na nástěnce nejsou od vás žádný fotky a lidi už tam chodí. Tak šup šup.

2. Taky tě rád vidím.

3. Fakt už nemáte připínáčky? Ani jeden?

4. Tady je ještě jedna krabička. Uf.

5. Dáme tam i ty dopisy, co nám psaly holky, jo? Aha, tak tenhle zrovna radši ne. 

6. A to bodování?

7. No nevím, když jsem nevyhrál. Ale no tak jo, píchni ho tam. Druhý místo dobrý.

8. Za co jsi tehdy dostal ty mínusáky? 

9. Nepochybně za úklid stanu. Kdybys teď viděla mou domácí pracovnu, pochopila bys – kurva, posraný připínáčky, furt mi to padá. Hele, možná že i za sprostý slova.

10. Pojďte sem! V klubovně se promítají fotky: neuvěříš tomu, zrovna jsi tam byl. Na nějaký exkurzi na letišti či co. 

11. Neuvěříš tomu, v klubovně sedí Vlasta a sám kouká na promítání.

12. A sedl si aspoň do první řady? 

13. Jo, ale na kraj, asi aby přes něj bylo vidět.

14. Sorry, že jsem na tebe tak naběhl s těma fotkama. Možná jsem tě mohl aspoň přivítat. 

15. No já jsem zas třeba mohl přijet dřív. Ale už jsme to tam zapíchali. Haha. 

16. Ahoj! Tebe jsem neviděla... no asi od těch Bukovských hor.

17. No já tebe taky ne! A máš se? (A jak se vlastně jmenuješ?)

18. Ty máš teď nějaký mimino, že jo.

19. Jo, jsou jí dva roky a je krásná, i když vypadá jako já.

20. Mám pro tebe tajnej tip, ale jen, že seš to ty: Martin teď donesl řízky a jsou ještě teplý. 

21. A co vlastně děláš ty?

22. Jsem doma s dětma.

23. Ty Rejdice, to byl fakt nejlepší tábor.

24. Prosím tě, Řízku, vezmi si tu kytaru a pojď dovnitř.

25. To musí uzrát, Hanino.

26. Můžu vám nějak pomoct s přípravou toho ohně? 

27. My jsme teď skončili. 

28. Výborně.

29. Napsal jsem o tom padesátým výročí oddílu článek do časopisu Turista. Ty vole nesměj se. Oni to stejně nevydají. 

30. Vevnitř se už hraje na kytary, půjdeš tam? 

31. Ne, teď je podle všeho období písní z let 1731–1850. Přijdu až na 1850–1918.

32. Hustý, na těch fotkách z devadesátých let jsi měl vlasy.

33. Jak dnes asi vypadají lidi, kteří v tom bodování měli nejvíc mínusáků?

34. Vydrž: Vojto! Vojto! Vojto, tohle je Jana a zajímá se o sociologii průserářů.

35. A ty jsi taky něčí syn?

36. No jo, ty Rejdice. To byl fakt nejhorší tábor.

37. Ty jo, tady je normálně krájenej gothaj.

38. Ses bavil s Káťou asi hodinu a půl. Docela závidím. Co jste řešili? 

39. Romantika. Zvrtnutý kotníky a přetržený achilovky. 

40. V tý scénce z Mitry, jak jste dělali tu historii obce Kosoř – mimochodem dost vtipná – jsi měl vlasy. Hustý.

41. To jo. A mluvil jsem stejně potichu jako normálně. Ale brácha tam byl fakt dobrej.

42. To je jedno, jestli to bude od C, nebo od G. Stejně se to nedá zazpívat.

43. Vojto, myslím, že tady tou debatou o přechylování sis úplně řekl o post mého zástupce. Nebo gurua. Nebo kouče. 

44. Hele, co kdybychom si takhle zahráli třeba i častěji než jednou za deset let, třeba jednou do roka? 

45. V žádném případě. Nazdar!

46. Pane řidiči, ale my opravdu nepotřebujeme jet někam na Lužiny. Oni jedou do Čimic a já hodlám cestou vystoupit v Krči. Jeví se mi to tak, že tady patrně došlo k nějakému omylu pravděpodobně proto, že jsme opilí. Samozřejmě můžeme jet přes Lužiny, ale bude to dost velká zajížďka. Já vám do toho nechci nijak mluvit, ale nebylo by lepší tu cestu úplně zrušit a znovu zadat? To přece nějak musí jít, nicméně pokud to nejde, tak holt pojedeme do Melodické ulice, jen si nejsem úplně jistý, co tam budeme v půl třetí ráno dělat. 

47. Što?

48. Nezlobte se na nás, my jsme opilí.

49. Hahahahaha, Melodická ulice. Hahahahahaa. Ne že to napíšeš na blog. Slib mi, že to nenapíšeš na blog. Hahahahaha.

50. Dobrou noc, Péťo a Luboši. Dobrou noc, pane taxikáři.

(51. Sorry, nenechal jsem na sedadle mobil? Jo, tady leží. Tak dobrou.) 

text a fotky Řízek

Fotoalbum z oslavy je tady

DVA V JEDNOM

Přiznám se, že hrozně nerad o něco přicházím. Oželet jednu z paralelně probíhajících akcí pro mě bylo kdysi natolik těžké, že se začalo říkat, že sedím jednou prdelí na deseti posvíceních. Byť je to u většiny lidí fyzicky téměř nemožné, dost často to tak bylo. Třeba jsem vyrazil hned na několik silvestrů zároveň. Takže když jsem si měl vybrat, zda se letos vydat na oblíbený turistický pochod Radotínské kolo Jardy Baráka odpočinkově s manželkou a kamarády, či objet drsnou cyklistickou variantu, vybral jsem si logicky oboje.

Moje RB po RKJB

V sobotu ráno všichni slušní lidé spali. Ženě, která se do poslední chvíle snažila tomuto scénáři zabránit, se něco zdálo: že se její muž oblékl do přiléhavého, nakrmil kocoura, pokradmu se proplížil ven a za tmy naložil kolo do auta. V Radotíně kolo poskládal, zapnul čelovku a zamával překvapeným organizátorkám. Takže zdrávi došli, respektive dojeli!

V reálu jsem u toho pokradmého plížení udělal strašný bordel a nechal jsem tam klíče, brýle a chytré hodinky, jinak se jí to zdálo přesně. Za cementárnou se začalo rozednívat, blátivá červená značka objímající potok však měla v procitání zpoždění. Čelovku jsem jako nepotřebnou odložil v Chýnici, kde jsem v kopci předjel cyklistku na úplně čistém, bílém horském kole. Vypadala jak víla.

Zato já! Z červeného kola se stalo hnědé. Obličej mi pokryly bahenní pihy a boty jsem měl promočené, což se dalo vysvětlit tím, že mají žraloka a několik děr ve špičkách. Přesto jsem v době, kdy slušní lidé včetně mé ženy vstávali, dál ujížděl směrem Srbsko, Karlštejn a lom Amerika.

Když všichni na povel vyskočí
a fotograf to prošvihne.

Síly mi začaly docházet po asi čtyřiceti kilometrech v obci Mořina. Vešel jsem do obstarožní sámošky. Asi osmiletý chlapec-prodavač měl hrůzu v očích. Ne tak z mého zjevu, ale spíš z představy, že mu pošpiním jeho krám. Kasa zachrastila a mladý Michal Tučný zahlásil "Čtrnáct korun!". Horalka a koblížek byly nejlepším jídlem dne. A i když byly asi plné palmového oleje a podobných věcí, donesly mě až k sokolovně.

Tam už čekala žena a naši kamarádi. Po odbahnění jsem s nimi vyrazil na konvenční dvacetikilometrový výšlap přes Černošice a Vonoklasy. V Černošicích jsme se rozprchli na farmářské trhy a nakoupili nesmysly. Ve Vonoklasech jsme se nechali zlákat k návštěvě patrně nejhorší hospody na světě průhlednou fintou, že dáme 105 korun a můžeme jíst vše, co se nám zamane. Jenže nejenže to všechno včetně hospody bylo nechutné a hnusné, navíc pan restauratér byl příjemný jak osina a jako třešnička na dortu z karbanátků a mastných špaget bylo, když mě nechal poklidit stůl s tím, že jsou restaurace bez obsluhy. Takže tam příště ne.

U seniora v Solopiskách jsme koupili mošty. Vanessa dostala ostružinový. A s Vaškem jsme letos téměř napoprvé našli vyhlídku na celý ten náš krásný kraj, jemuž by se mohlo říkat třeba Meandry Berounky. Na samotný závěr dvojvýletu jsem si ještě dvakrát zvrtnul kotník, ale to dodávám spíš jen tak do statistiky.

Hanina projevila mírný údiv, když jsem se dožadoval druhého účastnického diplomu a druhé propisky s nápisem Radotínské kolo. A byť se budou turisté chlubit, že pochodníků bylo podle rozdaných účastnických listů letos 277, ve skutečnosti jich bylo o jednoho méně. Ten jeden zato stihl hned několik posvícení.

text a fotky Řízek

NA TANDEMU

Šestého června padla celá řada teplotních rekordů, Stará dáma ve finále Ligy mistrů i mladá dáma Šafářová ve finále Rolland Garros. Umřel autor 2000 slov i náčelník Apačů. Tyto mrzutosti ovšem trochu vyvážilo to, že si Jirka vzal Elišku a Eliška si vzala Jirku.

Dokonce jsem si na chvíli pomyslel, že starosta tuhle nechal část Radotína uzavřít. Ale ono to bylo kvůli souběžně konanému Královskému průvodu. Tam však patrně nikdo nebyl, poněvadž většina místních zamířila do turisťáku na obřad a ti zbylí, jež nikdo nepozval, na blízké koupaliště.

Když Julie hlasem družinářky zavelela, abychom se ze stínu přesunuli na žhnoucí hřiště s umělým povrchem, kde měla sláva proběhnout, nikdo se neodvážil protestovat. Pak už nastoupili (přesně v tomto pořadí): tlupa družičáků, ženich s maminkou a jeho Sovy v mazutu, smečka lolitek (družiček) v několika vlnách a nakonec se zvláštním scénickým efektem odrhnula přední strana takzvaného kolosea a do výhně vyšla bělostná, košatá nevěsta. A nad tím vším a hlavami odhadem asi dvou set lidí bzučel dron. Celé to působilo jako nějaká vyšperkovaná táborová hra, ale bylo to asi opravdu.

Starosta Karel to trochu popletl, protože v projevu neustále univerzálně hovořil o dobrých a špatných vlastnostech oddávaných a jak se obrnit vzájemnout tolerancí, protože život nechystá jen ty růžové okamžiky, ale i ty méně příjemné - aniž by zohlednil, že Eliška s Jirkou přece žádná negativa nemají, tudíž není co tolerovat. Jinak bychom s nimi přece nejezdili na hory. Možná měl starosta plnou hlavu problémů se štěrkopískem, možná bylo prostě příliš horko. Ale nemluvil dlouho, což se cenilo - přeci jen už zejména muži, mě nevyjímaje, začínali mít na košilích pod saky koláče, spíš chodské než svatební.

Naštěstí oba řekli ano, fotograf vyfotil první polibek (já tradičně moc ne) a mohlo se gratulovat k tomu moudrému rozhodnutí, jakým bezesporu sňatek je (podívejte se na mě, jak mi to pomohlo - dřív jsem byl málem lidoop, a teď? Teď je to úplně někdo jiný!).

Večer se slavilo a předávaly se dary. Těm vévodilo parádní dvojkolo od lakrosáků, které na hlavu porazilo například i náš sodovkovač a kolegovo žehlicí prkno, na něž nevěsta z důvodu evidence nebo snad případné reklamace fixkou napsala Řízek, respektive Vašek. Taky hrála prima neživá muzika a s přibývajícím časem a průměrnými promilemi se dokonce zaplnil parket, respektive taneční trávník. Ovládl ho svým valašským rozevlátým stylem pražský Milan.

S vinným střikem a utopencem, vysypávaje si z kraťasů a tělesných záhybů písek z ad hoc improvizovaného plážového volejbalu, jsem si řekl, že je to vlastně pěkná svatba a že by bylo výborné, kdyby těm dvěma tahle jejich tandemová jízda vydržela napořád. Že by to byla větší výhra než blyštivá trofej z lakrosového turnaje anebo diplom a fidorka za první místo v táborovém bodování. A taky jsem si řekl, že je teda fakt horko, i takhle v noci.

text a foto Řízek

PROCHÁZKA PRAHOU, TO JE VÝKON

Spočítat, kolikrát jsme byli my kamarádi-žurnalisti v hospodě, by se myslím s úspěchem nedalo. Zato společné výlety a procházky, ty se i za ty mraky let, co se známe, zcela přehledně dají přepočíst na prstech jedné ruky (anebo nohy). Jak ukázal lednový výlet večerní Prahou, je to škoda. Když je dostatek pití na posilněnou, dá se to zvládnout v jakémkoliv počasí, i když se pak může stát, že některé etapy výletu zůstávají tak trochu v mlze.


Výlet jsme absolvovali ve složení 7 lidí a čtvrt (našemu Fandovi se asi výlet také líbil, soudě podle toho, že svého otce tlačícího kočárek povzbuzoval k rychlejší jízdě hlasitým „Heja! Heja!“). Sraz byl v centrále klubu turistů, která voněla turistikou, a slabší povahy to těžce nesly. Vlastně všecky povahy to těžce nesly. Kromě Lukáše odkojeného turistikou, který to komentoval slovy: „Já nic necítím."


Mírně traumatický zážitek jsme se rozhodli kompenzovat alkoholem. Každý s vlastní flaškou vína v ruce jsme vyrazili směrem na Pařížskou, dále jsme pochodovali přes Letnou, Pražský hrad (kde jsme doplnili hladinku alkoholu v krvi), Petřín a Strahov až na Břevnov, kde naše mise končila.

Po cestě jsme nezabloudili, a dokonce jsme splnili několik úkolů pro chytré hlavičky (obojí hlavně díky detoxu Míši s Honzou). Pamětní list, který jsme v cíli dostali, si myslím zasloužil každý člen naší výpravy.


Speciálně však Míša M. za to, že celou trasu (v lednu!) ušla v prstových botách, aby nám dokázala, že jsou fakt super.


text hostující hvězda Anča B., fotky Ř.

KRAJINOU LAKATOŠŮ

 

Když chceme jet se ženou na wellness do Tater, shodou okolností to dopadne tak, že nás přivítá zamračený Ružomberok a wellness spočívá v procházkách blátem, přes popadané stromy a skrze mlhu a mlhou. Tím nechci říct, že to bylo špatné, naopak, bylo to skvělé!

Cvakej, než zase zaleze

V polovině listopadu je ve městě ležícím na úpatí Nízkých Tater a Fatry úplně mrtvo. V našem hotelu jsme jen my a asi pět recepčních, které se v nepravidelných intervalech střídají při dlouhých telefonátech v prázdném lobby baru. Každá z nich patrně vlastní dvě až tři auta, jelikož parkoviště je plné. Veškeré restaurace nabízejí halušky a pizzu. Pár zbylých lidí jde do kina na blbý český film Pohádkář. Když Macháček na plátně na dotaz, kam dal děti, odvětí, že do Klokánku, zasměju se jen já - z toho se dá usoudit, že ostatní jsou Slováci. Anebo jim to nepřišlo vtipné.

Druhý den vyrážíme do turistického infocentra, kde vědí nejvíc. Radí nechodit do hor, jelikož je ošklivo, místo toho máme vyrazit omrknout vodopád, který bublá téměř uprostřed jedné dědiny, a pak na Liptovský hrad, jež je prý nejvýš ve střední Evropě a je z něj někdy vidět do dáli.

Vodopád v Lúčkách

Vodopád najdeme, jako i později historickou horskou vesničku Vlkolínec plnou roubenek, s hradem je trochu potíž. Na obzoru se totiž vynořil lakatoš (lesní kolový traktor, LKT), a už Čechov věděl, že když se na pódiu objeví lakatoš, z lakatoše se vystřelí. Lakatoše nemají rádi nejen jejich opraváři, ale vulgarity jejich směrem chrlí často i výletníci: kvůli tomuto drsnému stroji, který z lesních cest vytváří autokrosová závodiště a louky mění ve vojenská cvičiště, jsme poznali, jaké to je doslova se brodit bahnem. (Matně si vybavuji, že jsme s bráchou tohle vozidlo v raném dětství nazývali Blázen a bylo v tom hodně pravdy).

Zkrátka kamkoli jsme šli, tam už lakatoš a jeho tým byli před námi. Jen těsně pod hradem (bylo to samozřejmě jen pár šutrů, což jsme čekali a nevadilo to), kdy jsme vešli do oblaku a do kalamitní oblasti plné popadaných stromů, jsme těžaře dřeva na chvíli předběhli. To však bylo mrzuté právě kvůli přelézání kmenů. Celkově to bylo nicméně určitě účinnější a zábavnější než třeba masáž.

Prosiecká dolina

O den později se přeci jen ukáže slunce. Sice opět jen v nížině, ale jsme u toho. Pak nám přes cestu přeběhne opravdická liška, nebo hodně zrzavý pes s bílým ocáskem. Stoupáme Prosieckou dolinou korytem potoka přes balvany. Chvílemi je to taková dětská via ferrata. Pod nejtěžším úsekem výstupu potkáváme dva turisty a připadá nám to k nevíře. Lakatoš se o slovo přihlásí až nad dolinou. Na zmrzačené cestě si Maruška elegantně kecne do bláta a natáhne se jak dlouhá, tak široká (v jejím podání spíš jak krátká, tak úzká), zatímco opodál žlutý stroj orá obrovským kmenem zrovna tu cestu, kudy půjdeme i my...

Medzi Prosiekem a Kvačany

Uvidíme pěkně a s citem zrekonstruovaný mlýn na místní bystřině. Žel dobrovolníkům se porouchala jakási součástka, takže mlýn je celý potmě a ono už se opravdu šeří. Pán něco slovensky brebentí, jeho slabý hlas bojuje s hučením splavu a klapáním lopatek. Dává tím vzpomenout na film Na samotě u lesa a mlynářovu slavnou historku, kterou si každý chce nechat vyprávět znovu. Marušku beztak nejvíc zajímá kočka, která se na nás přišla podívat a o niž se výklad ani informační tabule nezmiňují.

Seběhneme k našemu modrému vozu po lesní pěšině, která ještě v osmdesátých letech byla kupodivu hlavní silnicí. Příroda regeneruje. My večer regenerujeme s tatranským čajem.

Havárie

V sobotu si už wellnessovou turistiku odpouštíme a zalézáme do vodního ráje v Liptovském Mikuláši. Zjišťujeme, že právě sem směřovali všichni ti lidé, již chyběli ve městech, na turistických stezkách a v kinosálech. Je tu plno. Lidé se dělí o každou bublinku. Vymýšlíme nový sport - důstojnou chůzi. Je to pohyb na prostranství vedoucím z termálního venkovního bazénu do tepla budovy. Je potřeba předstírat, že nám není zima. Je to docela švanda.

A v neděli ráno se vracíme domů s několika konstatováními. 1) Že se do Tater podíváme někdy jindy, 2) že by lakatoše měla EU zakázat a nahradit je daleko ekologičtějšími jednorožci, 3) že muzikant Jack White je fakt borec a 4) že se nám fakt stejská po kocourovi.

text a fotky Řízek

UVOLNĚNOST MĚŠŤÁKA

"Parní plavba pražská stále se zmáhá, malé i velké parníky letní dobou po Vltavě jen se hemží, na tisíce Pražanů používá výhod vzešlých soutěží plavební a rádo navštěvuje povltavské stanice jednak svou rozkošnou polohou, jednak historickými událostmi památné."* Je zkrátka čas na nedělní výlet, na nedělní výlet k vodě.

Svatojánské proudy. Jeden z mnoha příkladů nevšední a turisticky právem vyhledávané scenérie, která nám leží prakticky za zadkem, ale kde jsme nikdy nebyli. Že je tam nádherně, věděli už v roce 1888, kdy Ottovo nakladatelství vydalo ten geniální výše citovaný bedekr; a netrvalo to ani 126 let a přišli jsme na to taky.

Skály šedé

Byl krásný skoro letní den a parníky jak před lety ládovaly výletníky proti proudu Vltavy přímo do Štěchovic - jak jsme jim záviděli tu pohodu na vlnách! Jak jsme jim nezáviděli ty úpaly na horní palubě! Jeli jsme pouhým klimatizovaným vozem bez lodního šroubu či koles, a tak jsme ve Štěchovicích, "poslední to stanici parníků pražských", museli vystoupit a pokračovat po svých.

Taktně jsem zamlčel, že vyrážíme vlastně na nejstarší značenou trasu KČT (o rok mladší než citovaný průvodce - vypadá to, že tou dobou byla tato oblast skutečně turistickým šlágrem). Čtrnáct kilometrů do Slap a zpět jsme museli absolvovat ve svižném tempu, neboť jsme chtěli v podvečer stihnout kino - o čemž si turisté před 126 lety mohli nechat maximálně zdát. Zato měli k ruce vynikajícího průvodce:

"Obyčejně vypraví se na výlet do Svatojánských proudů celá tlupa. Když se byli výletníci po plavbě téměř čtyřhodinné posilnili, vyjdou s průvodcem, který jest v Štěchovicích zároveň obecním strážníkem, do lesa, kterým po mírném vrchu vede klikatá cesta k proudům." Dá-li se věřit autorovi bedekru, hovorný strážník navíc znal řadu loupežnických historek a věděl, ve které skalní sluji (prakticky každá skála tam má jméno) se lotři skrývali. Dokážu si představit, jak se pražskému panstvu tajil dech.

Rudokožci

Klikatá cesta tam skutečně stále je. Hovorného strážníka ovšem suplují informační tabule naučné stezky, místo proudů je elektrárna a parníkem se tím pádem dá jet dál, protože původní ostré peřeje nahradila poklidná hladina přehrady, na níž drandí čluny a kolébají se pramice s opékajícími se rudokožci. Ty tam jsou tak slapy, jichž se voraři právem obávali, se skalisky pod vodou zákeřně ukrytými. Ty dal naštěstí císař Ferdinand III. "prachem rozmetati a odstraniti", poněvadž nad Štěchovicemi mnoho plavců a jiného lidu za své vzalo. A co nezvládl Ferdinand, dokázaly o pár desítek let později vltavské přehrady.

Maruška našim výletům přezdívá "pochody smrti" vzhledem k tempu, které obvykle nasadím. I tentokrát jsme předbíhali právě ty tlupy a malebné okolí vnímali prakticky v poklusu. Přesně, jak autor průvodce sliboval, po obou březích pnou se k obloze vysoké skály jednak šedé a lišejníky různých barev porostlé, jednak lesem zakryté. Míjíme staré osady, zašlé kánoe dávno zašlých trampů a žena se mě ptá, co je to paďour. Moc se jí koncept paďourství líbil.

Tohle už jsou slapské schody.

"Stinný, vonný les nás vítá, dýše a šumí líbezně a měšťák cítí uvolněnost, jížto mu boží příroda skýtá." To je všechno moc hezké, ale chtělo by to nějaký pozdní oběd - jak rádi bychom se byli posilnili! Až v Třebenicích na návsi riskneme palačinku s kompotovaným ovocem a uháníme kratší a asfaltovější cestou zpět do vyhřátého vozu.

A už coby paďouři můžeme vzpomínati, jak "každý ten skalní velikán k nám hovořil řečí tajůplnou a přece známou, v hlubinách duše lidské ohlasu nalézající", a rozloučit se se zvoláním:

"Štědře v proudech Svatojanských ruka boží darů přírodních udělila!"

text a fotky Řízek

* Turnovský, Josef Ladislav. Z Prahy do Svatojánských proudů. Příruční knížka pro cestující a výletníky. Vydalo nakladatelství J. Otty v roce 1888.

JAK JÁ SE TĚŠÍM!

 Už teď se těším na další ročník naší oslavy! To bude polovina prosince 2014 a zase se sejdou oslavenci Jirka a Řízek a taky třeba Šárka, Petr, Ivan, Radek, Eva a Karel a společně oslavíme naše další dvojité narozeniny. To nám bude už asi dohromady devětapadesát. Je potřeba to pokaždé přepočítat. Bohužel to nikdy nebude kulaté, protože i příští rok budu o rok starší než Jirka.

Přezujeme se, zatopíme v klubovně v kamnech a na stůl rozložíme česnekovou pomazánku od maminky Jirkové a dort od Marušky Řízkové. Vybalíme veky, zapojíme pípu i hudební doprovod a pak na chvilku znervózníme, protože nikde nikdo. Trochu se zalekneme, jestli naše aura už nevyhasla, jestli naše charisma nevyvanulo, jestli naše pozvánka nenašla adresáty či jestli jsme na ni nenapsali blbé datum.

A pak se tam lidé začnou hrnout.

Přijde třeba legrační pán, co pracuje na úřadě, a začne se ládovat chlebem obloženým chlebem. Bude nám vyprávět o tom, jak se má správně řídit auto, a všichni si přitom budou vybavovat veškeré dramatické i komické situace, které s ním v autě zažili.

Ukážou se i nějaké dívky, což nikdo moc nečekal. Anebo svalnatý horolezec, který si česnekovou pomazánku rozhodně nedá, protože jí jenom tvaroh. Proto bude přítomným ženám ukazovat pekáč buchet, bicepsy i tricepsy, možná i kvadricepsy, a dívky, v tváři samý ruměnec, budou tleskat ručkama.

Dostaneme spoustu lahví, povětšinou nazrzle rumových, ale objeví se i nějaký ten snadněji mrznoucí alkohol. A taky spoustu pus, což se musí, když budeme ti oslavenci.

Po půlnoci se ti méně vytrvalí začnou trousit k domovu, anebo prostě někam úplně pryč. Mám tušení, že zrovna v tu dobu se objeví Marťas oblečený jako slušňák, který přitáhne z jakéhosi plesu.

 Šárka s Petrem a Ivanem se bezmála propadnou do oblíbeného debilia, na kterém budou celý večer poctivě pracovat. 

Předtím ale vyrazí spolu s dalšími hledat ztraceného Karla, zatímco se přetopenou místností ponese nadšené hulákání a břinkot neladících kytar a hlaholení.

A pak pojedeme domů taxíkem s divným nemluvným řidičem a já se budu těšit na prosinec 2015, až se budu zase v klubovně těšit na prosinec 2016.

text a fotky Řízek

VŮNĚ

 

Ta vůně ve mně okamžitě vyvolala příval vzpomínek. Vinice všude, kam se podíváš. Salvy z protišpačkové dělostřelecké ochrany. Pálava, která vypadá jak ze sádry. Park u Lednice, ze kterého trčí minaret. Srážkovou mapu, jež ve zbytku republiky výsměšně nabízela jasno. Zlevněné vanilkové kafe, které jsem si nedávno přinesl z Alberta, po otevření totiž vonělo stejně synteticky jako polský instantní kávovinový nápoj, který jsem pil na Moravě. Tak jsem si na to všechno vzpomněl.

3Bobule

Na Moravu jsme s Maruškou vyrazili krátce před parlamentními volbami, však taky na dálnici agitovala celá řada papírových kandidátů. Na střeše jsme měli půjčená kola a kocour musel zůstat u tety Míši: oni lidi vždycky řeknou, že to zvíře je malé a hodné, a pak ve skutečnosti se ukáže, že je velké a zlé, vysvětloval mi provozovatel ubytování v předstihu, proč kočku, byť malou a hodnou, rozhodně ne. Dojeli jsme do Strachotína, který taktak že nezaplavila voda z Nových Mlýnů, ale třeba to měli vypočítané. Co minutu se ozývaly divné rány a až později nám došlo, že tak se bojuje proti opeřeným škůdcům.

Tušili jsme, že dobré víno bude nedaleko. Třeba v naučných filmech Bobule a 2Bobule bylo prakticky všude, když si místní tak horlivě nalévali ze skleněných lahví polepených logy sponzorů. Bohužel jsme vyrazili úplně opačným směrem, než se v obci nacházely sklepy. Nikde žádná nahá Voříšková ani voňavá réva. Zato jsme objevili bowling, faru a pustý obří kemp. A až v něm nám stočili fajn pálavu. To bylo ještě hezky, jenže když jsme se pak ráno vzbudili, mobilní aplikace i obloha ukazovaly dešťová mračna.

Nakonec jsme ale kola vytáhli a byl z toho pěkný výlet přes Lednicko-valtický areál. Najedli jsme se v Pohlreichem vychválené restauraci U Tlustých v Lednici a museli jsme mu dát zapravdu. Dojeli jsme až do Mikulova, kde polovina týmu zůstala a vyčkala na odvoz.

Maruška pozoruje delegaci debilů

V dalších dnech se počasí nevylepšilo, spíš naopak, stejně jako instantní cappuccino z pytlíku bylo čím dál hnusnější. Dali jsme se na turistiku a vylezli na Pálavu, na Dívčí hrad a dál. Pod obrovskou skálou se najednou vynořil jabloňový sad; ochutnali jsme, tahle odrůda byla určitě nejméně přívlastková, možná i příslovečná účelová. Ve Věstonicích kupujeme od nějakého garážového kutila burčák a v restauraci se seznamujeme s krajovou specialitou – špekovými knedlíky plněnými škvarky. Je to všechno takové lehké a dietní.

V Mikulově další den potkáváme agitační dodávku Hlavu vzhůru. Její posádka má na sobě jasně bílé stejnokroje, vypadají jako nějací experti na ozáření nebo technici z kriminálkového seriálu a z reproduktorů na nás valí lidovky. Tady někde se zrodily ty dvě promile, nebo kolik dostali ve volbách. Rychle pryč na zámek. Hlavu dolů, jdeme totiž do sklepa zhlédnout obří sud. Provází nás jakási halasná delegace debilů. Žertují a fotí se. Stydíme se za ně, ale oni jdou všude s námi, na prohlídku zámku i do patrně nejhorší hospody ve městě.

Jelikož nadále prší, je čas nechat se rozmazlit. Vyrazíme do akvaparku, jenže tam nás nepustí, protože jim praskla voda. Jasný naschvál. Abychom se jim pomstili, otáčíme vůz do Hustopečí, kde v saunovém světě nacházíme když ne sedmé, tak minimálně šestapůlté nebe.

A můžeme jet domů, jen se ještě jednou stavíme v Lednici. Plavba po vodním kanále je téměř romantická, jen tam trochu zápolí s bobry. Zpoza stromů se pak vynořil minaret, a my jsme tak viděli téměř všechno, co je potřeba vidět. Jen ta Voříšková tam někde musí být.

text a fotky Řízek

DOMČA + PETR

Pod skálou ve Svatém Janu pod Skalou se ženili Dominika s Petrem, protože se mají rádi a chtějí spolu být už napořád. Bylo krásně, jak na konci léta: nahoře u kříže se míhaly malé postavičky výletníků, dole turisté a svatebčané obsadili trávník nedaleko kostela a utvořili špalír. Připravené židličky zůstaly neobsazené, protože jsme se styděli.

Maruška šla štěstíčku naproti

Všechno bylo ready - zbývalo rozhodnout, zda na stole bude bílý, nebo decentně kytičkovaný ubrus. Shodli jsme se na kytkách. Dívkám se bořily podpatky do trávy.

Automobily s radotínskými espézetkami neměly kde parkovat a obsadily hanebně i autobusovou zastávku, country z nedalekého festivalu poslušně zmlklo, historičtí šermíři odložili historické kordy a DJ Milan zvládl svou náročnou úlohu, na niž se celou předcházející noc soustředil, a pustil slavnostní hudbu.

Pes Amálka a družičky kráčeli na čestném místě. A pak další pro svatbu nezbytní lidé. (Svědkyně měla proklatě krátkou sukni.) A především pan ženich a dojatá slečna nevěsta.

Milan to dokázal.

Samotný obřad byl příjemně rychlý. Ne tak polibek, který prostě neumím vyfotit, ať už mám v ruce jakýkoli přístroj, sorry. Řekli si ano, zaplaťpánbů. Cvakaly spouště, všichni si oddechli a zařadili se do front na gratulace, na šampaňské a na dort. Ten byl výborný. Nakonec jsme je humorně zaházeli rýží.

Jediný průšvih nastal, když Maruška chytila nevěstinu hozenou kytici, což prý podle starého indiánského zvyku může mít i jisté konsekvence pro mě. Je to vlastně taková hozená rukavice, dalo by se říci.

A mimochodem, na svatbách mám rád, jak se i původně přírodní lidé promění - oholí a sundají nesmyslné pokrývky hlavy (někteří), nasadí krásné slušné oblečení či aspoň cyklistické dresy, obličeje potáhnou úsměvy, které nemizí.

Bulvár vyfotil známou herečku.

Nemizely ani večer, kdy jsme před klubovnou jedli, zpívali a pili a pili nám krev komáři, kteří tím pádem z té svatby taky něco měli, a tak to má být.

Ať žijí manželé Štěchovi!

text a fotky Řízek