GALAPÁGY V TROJI

Galapágy na dvou stech padesáti nádherných fotkách. Obří želvy, ptáci s modrýma nohama a hlavně tuleni, kteří se v klidu povalují v písku podobni unaveným rekreantům. Mezi nimi se v klidu povalují naši kamarádi. Koukal jsem na to s pootevřenými ústy a zmocňovala se mě lehká, ale stupňující se závist. Třebaže i my jsme se zrovna vrátili z výletu.

Nebylo to moje auto a byl jsem z něj trochu nesvůj. Totéž se dalo říct o dětech na zadním sedadle. Vůz byl pro zajištění pohodlné jízdy vybaven automatickou převodovkou. Ze stejného důvodu byly děti vybavené videem s maxipsem Fíkem. Ani nedutaly, vypadaly jak zhypnotizované. Probralo je až cuknutí auta, když jsem na křižovatce instinktivně hledal levou nohou spojku, a místo ní samozřejmě objevil brzdový pedál.

Šťastně jsme dojeli do zoo. Matně si vzpomínám, že pro mě v dětství byl jeho nejatraktivnější součástí plavající lední medvěd následovaný kočkovitými šelmami, které svou nebezpečnost a lovecké pudy vychytrale skrývaly za spánek či hypnotické obcházení výběhu po vyšlapané cestičce. Jako dítě jsem byl hrdý na to, že jsem se tím nenechal oblafnout.

Pro moderní děti jsou mnohem zajímavější jiné položky. Ještě před samotným vstupem do placené části existují bezpečnostní skříňky, které jsou přitažlivé nejen motivy zvířat, nýbrž i zdánlivě nekonečnou hloubkou. Zatímco žena kupuje vstupenky, děti se skryly do uzamykatelné nory. A konečně turnikety a hurá za medvědem.

Je tam, jak si ho pamatuju. Plave a skoro i dovádí v betonové částečně prosklené betonové kádi imitující tající ledovou kru. Sklo se dá zadýchat a pak se po něm dá kreslit prstem. Tohle zjištění je velmi nakažlivé, medvěd se snaží zaujmout, ale má smůlu, jeho výběh je pokreslen panáčky.

Jdeme radši dál, překonat nástrahy klouzaček, stánků s párky v rohlíku a dalších zákeřných pastí. Údolí slonů je přesně takové, jak by člověk z názvu čekal, ale slony děti znají z televizní obrazovky, takže je jejich přítomnost a majestátní vykračování nikterak nepřekvapuje. Překvapují je naopak různé drobné stavby evokující svatyně, a tak máme šanci zjistit, že naše přednáška Hinduismus pro tříleté není ještě tak úplně vycizelovaná. Zatímco vysvětluji, Miki visí na klandru a naklání se ke slonům, jinak je vše pod kontrolou.

Některé pavilony jsou moderní a vybavené plochými televizory. Na nich pobíhají stejná zvířata, jako se nacházejí opodál za sklem. Je to veskrze dobrý nápad, jenže jeho důsledkem je houf dětí kolem obrazovky a houf dospělých kolem ospalého exponátu. Ale zase je dobré, že se nervou.

Zlatý hřeb by neodhadl asi nikdo – je to naučná stezka zkamenělin. Betonové zvětšeniny zamotaných pravěkých tvorů. U každého šutru se obě děti zastaví a podrobují ho dlouhému zkoumání. Stejným hloubavým způsobem o chvíli později jedí smažený sýr. Ale kdoví, třeba je jejich rozvážné tempo úplně normální a jen my pořád někam spěcháme, aby nám všechny ty naše eidamy neztuhly a nevystydly.

Bylo to vlastně skoro jako Galapágy. Akorát výběh tuleňů se opravuje.

text a foto Řízek

ČERT MUSÍ ZA DVEŘE

Jednou to praskne. Těm dětem prostě dojde, že nenadálá návštěva tří lidí - statného šedesátníka, blonďaté mladé ženy a jednoho možná ještě trochu umouněného muže - je přeci jen poněkud nápadná, když ve stejné podobě opakuje každoročně, a mohla by čistě teoreticky mít souvislost s mikulášskou nadílkou, jež před pár minutami skončila.

Ale dojde jim to nejdříve příští rok. Teď se ještě můžeme v klidu a s nepředstíraným zájmem vyptávat, co že měl ten Mikuláš na sobě, zda neměl děravou čepici, zda byl anděl krásný (jak se od anděla tak nějak stereotypně očekává), jestli čert byl opravdu tak strašlivý, řinčel zrezivělým řetězem a na hlavě mu plály rudé kadeře, z nich trčela dvojice rohů. Všechno nám to jeden přes druhého vyprávějí. A můžeme pít víno a jíst guláš a okázale litovat, že jsme se zdrželi a toho Mikuláše zase (stejně jako loni a předloni) těsně neviděli.

Jsme neziskový tým, nelepíme inzeráty na kandelábry, protože obsluhujeme jen vybrané dětné kamarády a příbuzné. Anděl s čertem si dali sraz v redakci a společně jedou tramvají devítkou a budí mírný rozruch. Povídají si o tom, co bylo v práci, občas kouknou na mobily. Drží se za jízdy tyče a při brzdění trochu vlají, jako všechny normální lidi i fiktivní postavy. "Čerte, tady vám asi něco upadlo," podává mi paní ocas, který jsem vytrousil.

Před bytovkou parkuje Mikuláš. Má bílé nebeské auto s náhonem na všechna čtyři kola, protože cesty tam nahoře stojí za starou bačkoru. U nás v pekle to ale není o moc lepší. Do domu nás pouští starší dáma a můj otec si na ni testuje svou mikulášskou dobrotivost. Je to role, která mu sedí: "Určitě jste byla letos hodná," loučí se a zvoníme na správné dveře. Nadechnout, vydechnout, narovnat paruku. Řetěz do pravé, pytel s našitými končetinami dětí (oblíbená rekvizita) do levé.

V obýváku čtyři děti cca dva až pět let. Maminky konejší, otcové natáčejí. Mikuláš si zapomněl brýle a anděl s osmi dioptriemi mu pomáhá luštit výhody a nevýhody jednotlivých dětí. Nakonec to společnými silami zvládnou. Každý dostane to, co si zaslouží - pochvalu, vlídnou kritiku, pytle s cukrovím, uhlí.

Pětiletý kluk studuje něco jako ČVUT pro předškoláky; v klidu odříká čertovi básničku a jde si vedle nejspíš počítat nějaké vzorečky. Čert musí za dveře a je mu dozorujícím orgánem nařízeno omezit strašení.

Moc to nepomáhá, malé děti totiž řvou, jen co začnu chrastit řetězem. Není to dobré přirovnání, ale je to jak Pavlovův reflex. Na druhou stranu je dobře, že se mě bojí i beze slov, protože když jsem si před zrcadlem zkoušel strašení a čertovské blekotání, nebyla to žádná hitparáda. Znělo to spíš jak logopedické cvičení pro začátečníky. Němohra mi celkově svědčí a zjistil jsem to už mnohokrát při jiných příležitostech.

Mikuláš nás veze na závěrečnou štaci, aniž by se demaskoval. Pokud nás cestou zaznamenaly radary, fotky budou zcela neprůkazné. Průběh je obdobný, víc nezúčastněných dospělých, ale děti jen dvě. Oproti loňsku prodělaly dynamický vývoj. Andělova neteř hrozivě řve, ale ne tak kvůli čertovi, ale protože záhy zjistila, že ten neznámý vousatý člověk v bílém to všechno ví a má zaznamenané ve své nebeské knížce - třeba jak se ošklivě vztekala na maminku. "Je to kriminální uvažování," konstatoval posléze její otec. Mizím na chodbu, tady na pořádné trauma stačí vyšetřovatel Mikuláš.

Její starší bratr je úplně v klidu. Dokonce mi připadá, jako by si mě hloubavě prohlížel. Zachumlám čertovi obličej ještě víc do kabátu.

Jednou to praskne. Ale příští rok snad ještě ne.

text a foto Řízek

ČTYŘI KOPCE

Vzal jsem ženu do náručí a snášel ji ze schodů v metru. Obvykle ostře protestuje proti tomu, abych ji a kocoura takhle násilně tahal, tentokrát se však téhle skoro romantické vsuvce vůbec nebránila, protože jí každý krok činil nesnáze a v jejích stehnech zůstávala velká kunratická bolest.

Tradiční závod je v našem podání happeningem, kdy se v domě švagrovy rodiny sejdou běžci, jejich podporovatelé a příslušné děti a zvířata. Atmosféra je chaoticky vánoční, místo dárků se však z igelitových tašek vybalují startovní čísla a čipy, na plotně se ohřívá kotel guláše a na budoucí vymrzlé hrdiny čeká vířivka. A možná přijde i kouzelník. Ale něco za něco.

Už dopoledne si závodní premiéru odbyl čtyřletý Miki. Na třísetmetrové trati zaváhal jen jednou, a to půl metru před cílem, kdy předčasně ukončil běh a začal pózovat fotografům. Nás čekala rozměklá štreka o desetinásobné délce. Ve 12:43:00 vybíhá Maruška a její rival Tomáš, o deset sekund později vyrazím i já. Švagr začíná zvolna, míjím jej už před prvním bahniskem ("To tady loni nebylo," lamentujeme oba), Maruščiny elegantní pohyby se zdají být přeci jen svižnější, tak snad jí to vydrží.

Je to vlastně hrozně rychlé a každý rok mě to překvapí. V prvním kopci se nemohu srovnat se studeným vzduchem, ale už je za mnou, jsem zpět u potoka a brodím. Druhý je legendární Hrádek, kde není hanbou využít ke stoupání i přední končetiny, pokud vám ovšem není líto manikúry. O šedesát metrů dál a o pětačtyřicet výše zmožené nohy vůbec nechápou, co po nich ještě chcete, zvlášť když jediná cesta dál vede nebezpečně uklouzaným svahem zpět k potoku, oproti vší logice.

Jsem odhodlán třetí kopec tentokrát vyběhnout celý. Odhodlání však mizí hned na úpatí, protože všichni kolem jdou a já podléhám davové psychóze. Na silnější paní kdosi huláká, zřejmě trenér, ať zrychlí. Když povzbuzování nezabírá, muž dámu začne do kopce strkat jako automobil s vybitou baterií. Je to přinejmenším nedůstojné.

Poslední kopec se nezlomí do padajícího happyendu jako ty předchozí, táhne se jak žvýkačka nebo jak smrad, než se úplně narovná. Tady teprve začíná bitva o sekundy, není už na co čekat. Na posledním kilometru, který je vesměs z kopce, se dá nahnat hrozně moc, pokud máte ještě vůli. Seznávám, že vůle bohužel chybí, dobíhám spíš samospádem a zapisuji 15:25, sice o fous rychleji než loni, jenže o dva fousy pomaleji než předloni. Budu si vyčítat ten poslední proflákaný kilometr, ale na výčitky je ještě rok čas.

Vrací se mi normální barva a po pěšině se mi vrací i růžová žena. Přes kořeny skáče jako laň nebo muflon z kunratického lesoparku a na švagra, se kterým se letos o nic skandálního nevsadila, bude v cíli čekat přes tři minuty. Stali se z nich závodníci, protože jsou sice nadšení tím extrémním prožitkem, ale zároveň oba lehce nespokojení s dosaženým časem. Spřádají plány, jak to Kunratické příští rok vrátí.

Sesbíráme zbylé kamarády a ještě než se kyslík vrátí do mozku (a na to prodejci sázejí), koupíme u stánku předražené podkolenky a podivné tričko. Z jednoho kunratického cirkusu se přesuneme do druhého, mezi naše oddané fanoušky. Víříme a bubláme, cpeme se skvělým gulášem, mluvíme překotně jeden přes druhého - užíváme si ten prchavý okamžik, kdy to ještě někoho zajímá -, do toho řvou různé děti, neuspořádaně pobíhají psi a pak, když už na ženu prosebně koukám, abychom šli už domů, se skutečně objeví i ten kouzelník. Tohle je čtvrtý, nejnáročnější kopec, na který se natrénovat nedá.

text Řízek, fotky Terka, Slížák

PRINC BUZERANT A POHÁDKOVÝ ANALFABET

V takzvaném všeobecném přehledu se cítím celkem silný. Jako když jsem včera v Albertu poučoval prodavačku, kdo že vynalezl síťovku. Třebaže jsem Vavřínu Krčilovi zkomolil jméno, vlastně i příjmení, cítil jsem se přinejmenším jako věrozvěst.

Jenže existují oblasti, v nichž mám nemalé mezery. Často je mi to i líto, ale třeba v astrofyzice, znameních zvířetníku (a co z nich vyplývá) nebo v tom, kdo zrovna chodí s kterým hokejistou, dost plavu. A co nezvládám absolutně nejvíc, jsou pohádky.

Žena občas žadoní, ať jí před spaním povím pohádku (dobře, možná to vypadá zvrhle, ale není. Třeba když je nemocná). Jenže zatímco koukat v posteli do mobilu nebo tabletu by mi šlo (a jí také), pohádky vůbec nezvládám. Není totiž kde brát: Nepamatuju si, která princezna měla kde hvězdu a která byla pyšná, všechny mi připadají pitomé. Jsem rád, že vím, kolik vlasů měl děd Vševěd, a soucítím s ním. Nesměju se ani zlidovělým hláškám z dětských filmů, protože pro mě postrádají kontext. A už vůbec nedávám veškeré ty takzvaně moderní české pohádky, třebaže je moje žena ráda sleduje vlastně celé Vánoce.

Nevím, kde se stala chyba - jestli jsem často ikonické kusy během dětství neviděl, nebo prostě vytěsnil. Tyhle příběhy přitom prostě patří k těm našim středoevropským křesťanským hodnotám, které si musíme hrozně hlídat, a jejich neznalost tak neomlouvá. Každopádně to začíná nepříjemně ovlivňovat můj život.

Zaprvé jsem na silvestra hořel v párty verzi vědomostní hry Český film - když zhruba sedmdesát procent otázek se týkalo filmu S čerty nejsou žerty. V životě jsem to neviděl. Nevím, kdo je Dorota Máchalová. Mohla by to klidně být ta prodavačka z Alberta, nově expertka přes síťovky.

Podruhé jsem narazil před pár dny na návštěvě u rodičů mé manželky. Jejich vnoučata si poslední dobou oblíbila prastaré loutkové divadlo a dožadovala se představení. Zatímco tchyně a žena vyloženě válely (u strhujících příhod prince Buzeranta jsem ani nedýchal napětím), když přišla řada na mě a dvoučlenné dětské publikum ani nedutalo a přišpendlilo svá takřka nevinná kukadla, ukázala se moje nemohoucnost v plné nahotě, obrazně řečeno. Byl jsem fakt v průseru.

Leckterým loutkám po desítkách let nevhodného skladování chyběly končetiny, ale to nebyl náš největší problém. Ten spočíval v tom, že jsem naráz nedokázal vymyslet cokoli kloudného a přitom ještě pohybovat těmi loutkami, každou jiným směrem. A ještě zaujmout ty děti.

A tak jsem zajíkavě vyprávěl neobvyklý příběh o tom, jak bábu na poli, která okopávala řepu, sežral drak Šmak (toho jsem asi ukradl z Hobita, obávám se). Pak drak usnul na mezi - respektive jsem si ho odložil na stolečku, aby se mi nepopletl s nějakými dalšími loutkami, které jsem mohl, ale nemusel použít později. Jenže poté se vzbudil a sežral i dvě kolemjdoucí děti. Holt byly moc neopatrné a jejich zvědavost je dostala na scestí - chtěl jsem tomu dát i výchovný rozměr. Jakože se nemá sahat na horkou plotnu, strkat ruce do výběhu s tygrem, nebo co já vím, co se všechno nemá.

Naštěstí se objevil hloupý Honza, který byl ale náhodou docela chytrý. Rozpáral drakovi Šmakovi břicho klackem a z něj vyskočily baba i dvě děti, všichni živí, protože to bylo relativně krátce po pozření, a žaludeční enzymy tak ještě nedokonaly to, co bych od nich očekával. Zatímco všichni na scéně se radovali a drak počínal tlít, v sále se rozhostilo ticho a zavládla taková ta atmosféra, že už se k tomu radši nebudeme vracet. "Kdo si dá roládu s ananasem?" zachraňovala situaci tchyně.

Navíc si nemůžu pomoct: furt mi ta pohádka svou zápletkou něco připomíná.

text a fotky Řízek

SAD

V sobotu vstáváme absurdně brzo, protože jedeme na chatu. Nabitý itinerář začíná cestou do Benešova ke kadeřnici, která bůhvíproč stříhává mou manželku i tchyni a zároveň působí střídavě jako vztahová poradkyně i jako osoba, která si chce nechat vztahově poradit. A poslouchá Michala Davida. Na zadním sedadle je i kocour Pepan. Netuší, která bije a proč ho dnes nenechali válet doma.

Kocoura vypouštím na zahradě a okamžitě někde radostně mizí. Klasicky se nažere trávy a bude mu blbě. V domě najednou nikdo není a je tam podivné ticho, až je mi smutno. Než se na zahradě objeví někdo, asi najatý zahradník, s nastartovanou motorovou pilou.

Uplyne čas vymezený pro stříhání, vracím se pro manželku a tchyni a po velkém soustředění nezapomenu pochválit určitou změnu jejich vizáže (správně jsem tipl, že má manželka tmavší hlavu, něco se nicméně událo i s tchyninou frizúrou, těžko určit co). Kadeřnice má zrovna období, kdy sama potřebuje radit, vzdychá a rozhazuje rukama. Vždy mám pocit, že manželce po návštěvě v salónu dočasně klesne inteligence. Tentokrát se to projevuje tím, že mluví o možném tetování (o tom normálně nemluví). Možná si v duchu pobrukuje Děti ráje.

Přesně podle plánu jedeme do ovocné školky. Má krásné webovky, na fotce jsou modré traktory v obležení rozesmátých mladých budoucích sadařů, díky nimž Benešovsko rozkvete. Sad je dovedně ukrytý za podchodem pod hlavní silnicí. Rozesmáté traktory nikde, ale vítá nás panáčkující kokršpaněl a drobná paní v holinkách. Abych se na novou životní situaci - sázení stromů a keřů - připravil, přečetl jsem pár stránek socialistické učebnice Základy sadařství a ovocnářství. Ale absolutně netuším, která bije, jsem jak ten kocour na zadním sedadle auta. "Podívejte se, my potřebujeme nějakou jabloň a třeba dvě švestky, nějaké angrešty a rybízy, ale prosím berte ohled na to, že jsme blbci," žádám paní poté, co se táže, jaké je na pozemku podloží, a klade i řadu dalších otázek, na které neznáme odpověď.

Vše se pak zjednoduší. Paní přestane mluvit v jinotajích a její holinky nás zavedou k výstavce jablíček. To nejhezčí a nejvoňavější z nich vyplodí přesně ten pahýlek, co za chvíli naložím do kufru auta, už za pár let - pokud naši péči náhodou přežije. Čekám, že paní bude mít připravené ještě nějaké instruktážní obrázky s konývkou, sluníčkem a nějakými veselými zvířátky - usměvavý ježeček by třeba mohl na trakaři převážet červenolící jablíčka. Ale ne, už mi jen na papírek napíše tajuplné zaříkadlo, kterým se v obchodě s chemií objednává prostředek proti zajícům. Když odjíždíme, kokršpaněl panáčkuje.

Následuje oběd. Postupně přijíždějí rodina ženiny sestry s dvojicí dětí, z nichž jedno naštěstí spí, a později i tchán. Vládne hluk a chaos jako v odbavovací hale letiště. Klopýtáme přes rozsypané hračky. Svěřili mi uválení játrových knedlíčků, což je znakem prestiže, kterou jsem v rodině získal. Bohužel zrovna knedlíčky jsou terčem kritiky, protože masna v nich nechala kousky kostí. Tchán vynalezl disciplínu házení masem a patří v ní ke světové špičce, kotlety proto kolují mezi různými talíři. A ananas jako moučník v rozhodující chvíli selhal - je nějaký nahnilý.

Jdeme radši ven. S tchyní vymýšlíme, kde ten nový ovocný les časem vznikne. Nejlépe tak, aby nebylo vidět na všetečnou sousedku. U kompostu prý bývávaly senzační švestky, když Maruška ještě tahala kačera. Se synovcem Mikulášem tam vykopeme kráter. Nejdříve díru otestuje on (zasadit dítě, postavit strom, zplodit dům), pak do ní umístíme a zasypeme domnělou slivoň. Pak se samozřejmě ukáže, že je to jabloň. Zbylé dva stromy (jednou nám poskytnou surovinu na domácí slivovici) strategicky umístíme tak, aby tchán nemohl projet zahradním traktůrkem. Mikuláš všechno tak zuřivě zalívá zelenou konývkou, že bychom bez problémů mohli začít pěstovat rýži.

Už bez dětského a vlastně i jakéhokoli doprovodu (manželka šla běhat, tchyně šla venčit děti) kopu další krátery, sázím angrešty a rybízy a vážu je ke kovovým tyčkám, se kterými předtím Mikuláš patrně pronásledoval kocoura. S dovedně skrývaným despektem mě pozoruje pán s motorovkou i jeho partnerka, která vyplela záhony a pokuřuje.

Když jedeme domů, kocour se snaží předstírat, že ho ta cesta strašně irituje, ale zmáhá ho únava. Žena nic nepředstírá a spí. Já se z celodenního předstírání, že jsem nadšený ovocnář, naopak vracím do reality a objevuji, jak je najednou taková klidná a nudná. Víkendy na manželčině chatě režíruje Menzel napůl s Havlem.

text a foto Řízek

POJEDEME K MOŘI

Nerozumím tomu, že někdo tohle dělá dobrovolně. Že sedne do auta, jede tisíc kilometrů jen proto, aby si vedle něj na pláži kydli stejní morbidně obézní Češi, které potkává třeba v metru - jenže tentokrát asi nejeli ráno do rachoty, nýbrž přivstali si a rozmístili na atraktivní místa své deky o osušky (tak jako my). Jsou do ruda spálení a halekají.

Stejně nerozumím Mikulášovi. Celý den v ukrutném vedru monotematicky (Maruška se ho to slovo pokusila naučit) přenáší po oblázkové pláži konvičku se slanou vodou a její obsah s maximálním soustředěním vytrvale vylévá na policejní autíčko. Padesátkrát, stokrát. "To je myčka, víš, stuejdo?" opakuje. V noci měl slabší chvilku, jejíž následky protekly skrz matraci skoro až do přízemí apartmánu. Ale jinak je to velký frajer, má na hlavě hustou čepici s Mimoni a rovným (!) kšiltem, a kdyby mu příliš volné plavky neodhalovaly půlku zadku, mohl by klidně aspirovat na titul "Nejroztomilejší zdánlivě hodné dítě na plážích v Omiši 2016 v kategorii 3-5 let".

Jindy zase maluje voskovkami po nábytku anebo se pohybuje v nějaké své paralelní tříleté realitě; povídá sám sobě podivné příběhy, dává běžným věcem bizarní přívlastky (pouicajtskej, žualočí, bubáčí, čauodějnickej pudink) a sem tam zařve nebo mě kopne. Bohužel většinou tehdy, když se snažím docílit toho, aby se třeba oblékl, svlékl či přestal dělat právě tu nebezpečnou činnost, kterou se zrovna zaobírá. Když nezalévá auto, buduje na pláži z vyplavených klacků a vajglů (fuj je to!) hranice a docentem konvičkou hasí fiktivní ohně. Avšak když s panem domácím uspořádáme luxusní táborák i s opékáním špekáčků, je mu to úplně buřt a místo toho bloumá po zahradě. Ale už mě to vlastně skoro nepřekvapuje.

To Stázina je rovnou krásná. Má velké hluboké oči, a když něco chce, ukáže na to a prohlásí drsným hlasem: "Hueehueeehueeehueee". A pak se vrávoravě, ale překvapivě svižně rozběhne třeba vstříc schodům anebo moři. Dokáže taky během zlomku vteřiny přejít z usedavého pláče do démonického smíchu a naopak; to mi přijde pozoruhodné, ale možná nás to na konci tohoto pobytu čeká všechny. Babička ji s oblibou nechává v apartmánu bez plenky a zkouší ji naučit na nočník. A pak nadává, že vzor na dlaždicích je tak nešťastný, že je nemožné poznat, které jsou ještě pokaděné a které pohromě unikly.

Dohromady jsou ovšem obě děti vcelku na pěst a jejich matka patrně není ve skutečnosti povoláním právnička, nýbrž anděl vybavený svatou trpělivostí. Koupíte-li čtyři hračky (pejsky v záchranářských autech), začnou se tutově přetahovat zrovna o toho jednoho konkrétního vořecha policajta a na ostatní kašlou, i když je tam třeba senzační pitbul popelář anebo mopslík hasič, který taky není k zahození. A takhle je to se vším - konývkou, šutrem, který se dá krásně nacpat do pusy, pudinkem, nakrojeným jablíčkem, slanou vodou, tabletem s pohádkami.

Babička, která Chorvatům říká láskyplně Jogurti, dnes dostala ohromný nápad, že zajdeme na oběd do restaurace. "Tohle já nemám vůbec uád," pronese rezolutně Miki nad porcí lasagní v přepočtu asi za čtyři stovky. Lžičkou ale sežere veškerý parmezán, tedy ten, který nerozhází kolem, hraje si se sousedními korýši a měkkýši a nakonec ("uizoto já nemám vůbec uád") sní tři lžíce rizota (není to totiž ve skutečnosti rizoto, ale piuátskej žualočí talíš, věděli jste to?), zatímco Stázina paralelně ochutná veškerá jídla včetně přinesených a postupně přemístí sedmdesát procent babiččina zeleninového salátu včetně tuňáka pod stůl. Dáváme ohromné dýško a budeme dělat, že se to nikdy nestalo.

Nikdy neřvou naráz, ale na střídačku. A i kdyby to autíčko za dopoledne zalil tisíckrát desetilitrovým džberem, Mikuláš prostě po obědě neusne. Což by bylo žádoucí, protože my všichni ostatní bychom docela rádi (v noci hrajeme ze zoufalství mariáš). Aspoň pět minut, co, Miki? Ne? Teď se tu třeba pokouším psát blog a on kdesi sebral Maruščiny drahocenné dioptrické brýle a předstírá, že čte Kunderu. A teď mi začala Stázina bušit kyblíkem do klávesnice. Život je jinde.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

DENÍČEK MODERNÍHO STREJCE

Bejt bezvadnej chlap je těžký, natožpak bezvadnej strejda. Natožpak strejda na dovolené. V rakouském Zell am See je asi dvacet stupňů, ale posledních pár lanovek a sjezdovek ještě funguje. Ne tak Maruška, která s údajnou angínou zůstala doma.

Odvezl jsem tedy tchyni a tříletého synovce pod lanovku. Automaticky jsem se sápal po hůlkách, načež mě tchyně upozornila, že je dneska rozhodně potřebovat nebudu. Místo toho jsem Mikuláše odpoutal z autosedačky (to už jsme nacvičili) a skrz střední ostudu u pokladny jsme se skutečně krátce po desáté usadili v lanovce. Došlo mi, že to dítě ještě nemá lyžáky. Kdyby mě někdo takhle hrubě chytal za patu a rval mi ji do těsných bot, řval bych a nadával, ale synovec to kupodivu bral s humorem. Jako moje marné pokusy zapnout tchyni horní přezku.

Ve dvou tisících metrech nad mořem bylo přeci jen chladněji, asi patnáct stupňů. Myslel jsem si, že aspoň pro první jízdu radši pojedu s Mikulášem a budu ho jistit. Zvlášť vzhledem k tomu, že od lanovky nevedla žádná mírná sjezdovka, všechny "debil-platzy" byly roztáté, takže se muselo jet po červené. Rychle se ukázalo, že synovec, co se týče lyžování, netuší, která bije. Prostě si na mě lehl, kroutil se a svíjel - a strejdo, snaž se. Sám střídavě imitoval houkačku a fňukal. Podobně se ukázalo, že já netuším, která bije, co se týče výuky lyžování.

Křehké příměří vydrželo asi tak třicet vteřin. "Já uš neci lyšovat," prohlásil Miki rezolutně a začal neodvratně natahovat. "To máš dost blbý," odtušil jsem přívětivě a konstatoval jsem, že jsme si to za těch osmdesát eur dneska krásně užili, zatímco tchyně volila vstřícnější taktiku založenou na slibování sladkostí a dalších požitků, až sjedeme někam níž. "No to je hrozný. No tohle nejde. No sem jsme neměli jezdit," lomila rukama, což se s hůlkami dělá blbě, a aby tomu dodala ještě šmrnc, prohlásila, že se jí hrozně zamotala hlava. A že asi omdlí. Lepší začátek bych nevymyslel.

Miki nakonec pochopil, že ho odtamtud nic nedostane, tak jsem ho chytl za ruce a začali jsme zvolna sjíždět směrem k placatějším sjezdovkám. Dítěti se to najednou začalo líbit. Občas si dokonce radostně zavýsklo; to když jsme třeba ujeli babičce, která už neomdlévala, nebo když někdo v dohledu zvlášť srandovně spadl. S lyžováním jeho pohyb ovšem vlastně neměl nic společného - byl vlečen, jištěn a brzděn. Autentické byly jen občasné pády. Jeho specialitou se ukázalo zamotání končetin tak, že jeho koleno i lyže směřovala úplně opačným směrem. Situaci, po které by dospělý fotbalista patrně pomýšlel na konec kariéry, bral jako příjemné zpestření.

Po dvou hodinách hoblování nasáklého svahu s houkajícím dítětem mezi nohama jsem se odhodlal občas ho vypustit samostatně. Aspoň princip brzdění pluhem jsem mu vysvětlit nedokázal - vždycky to nadšeně pustil z kopce a čekal, až/jestli ho chytnu. Instruktoři lyžování, případně jeho rodiče by z takového postupu byli jistě nadšení. "Je tam dvuak a má v puse oheň!" povídali jsme si k cestou k dětskému hřišti, které se celé rozpustilo, jen zelený dvuak tam zůstal. Jednou kolem nás projel i něžný útl, kterému ostatní bůhvíproč říkají sněžný skútr.

V jídelně na vrcholu hory si synovec poroučí hvuanolky a vybu. Dostává hranolky a kuře. Sní hranolky a pochopitelně kečup, kuře si rozdělíme s tchyní, zatímco se synovec pokouší socializovat napříč celou jídelnou. Ostuda je ale pořád ještě v akceptovatelné míře, i tak ho ale táhnu pryč. Vracíme se na základnu. Marušce je líp. Mikuláš je k smrti unavený, ale dělá, že není. Hraje si s auty a sápe se po tabletu, jakoby nic. My ostatní jsme hotoví.

Večer se jde na dětské hřiště. Multikulturní sen, kdy se Miki radostně prohání po prolézacím hradu za několika arabskými holčičkami a s chlapečky z bývalé Jugoslávie sofistikovaně přepravují písek, trvá asi hodinu a ukončí ho hysterák, když se jej Maruška pokouší dostat domů. Řev trvá celou cestu do bytu. Vařím mlíko, které je moc horké a nemá žádnou chuť, ale Miki už nemá sílu protestovat. Je asi deset, jdeme konečně spát, což znamená přečíst Statečná autíčka.

Statečná autíčka jsou děsně blbá! Hasicí auto Hanička si vezme dovolenou, ale není jí přáno - místo volna s motorkou Terkou a policajtem Pavlíkem zachraňuje tu hořící balík sena v zoo, tu uletěného draka. Hanička je chudák unavená, připadá si ohromně důležitá, ale je děsně blbá. Hanička jsem já. Nastupuje uspávací babička a Mikuláš konečně spí. Ještě tři dny dovolené.

text a foto Řízek

SNĚHOVÁ CHVÍLE

Ticho zasněžených Kunratic násilně přerušil dětský nářek. Co nářek! Zoufalý, neutišitelný řev. Když Maruščin synovec v místní restauraci obdržel heliem naplněný balonek, všichni tušili, jak naše bobování na prvním sněhu, které se doposud obešlo bez jekotu, dopadne. A taky že jo - zelený balon se zanedlouho vznášel nad chalupami a Mikuláš mezi vzlyky žádal, ať ho okamžitě jdeme hledat. "Balonek šel na výlet," konejšila ho jeho maminka a táhla ho domů.

Kunratičtí si při prvním sněžení řekli, že nebudou sedět doma, a z nově otevřené hračkárny vykoupili všechny kluzáky a boby. Tedy až na jeden. Paní mi ten archivní kousek vytáhla z tajného skladu - ani jsem nevěděl, že takové tajné sklady hračkárny mají - a usazený prach setřela hadříkem napuštěným lihem. Věc, která dosud vypadala jako víko od popelnice, získala zářivě modrou barvu.

A mohlo se jít bobovat na jediný kunratický sáňkovací kopec, kam samozřejmě vyrazili všichni ti novopečení majitelé kluzáků. Jezdí se pomalu i divoce: absolutorium zaslouží chlapec, který se neohroženě pouští na těch strašně rychlých plastových saních hlavou napřed. Kopec nadto končí u rybníčku (kde začíná Velká kunratická) ostrou levotočivou zatáčkou, hromadou klád a právě tím rybníčkem - naštěstí prý místní hasiči už stihli nacvičit záchranné postupy.

Už bobujeme - a na co myslíme? Stázina na toho podivného soba, který jí visí z vršku kočáru. Mikuláš na to, jak se nejrychleji zmáčet. Švagr přemýšlí, jak by zájem Kunratických o sníh nějak monetizoval, a jeho manželka na to, jak mu coby právnička bude krýt záda. Maruška si uvědomí, že nemá sněhule a že si je nutně musí koupit; ještě dnes si je objedná přes internet a už zítra je bude mít na sobě, hurá! A já dumám, jak se se všemi těmi botami doma vejdeme. A taky, kolik hvězdiček dostal náš nový kluzák v crash testech, zejména v kategorii "ochrana posádky", částečně i "ochrana chodců."

Nikdo neřve a nikdo neskončil v rybníce ani v hromadě klád. Jdeme na oběd a Mikuláš dostane balonek, který poté uletí. Naštěstí se ho podaří "najít" (zajede se do restaurace a vyškemrá se náhradní, ale to je tajné).

Čekali jste, že dítě bude jásat? Vůbec ne, jen to vezme na vědomí. Balonek, no a? Prostě se vrátil moc pozdě - potřeboval ho v té chvíli, která už dávno vyprchala. A už si s ním nikdy hrát nebude, aby zase nedejbože nešel na výlet.

O dva týdny později sníh kompletně sleze a v Kunraticích je místo něj bláto. Balonek je pořád ještě přivázaný k židli. A Marušce až dnes přišly objednané sněhule. Taky nejásala, protože ta sněhová chvíle už je pryč.

text a fotky Řízek

MIKULÁŠOVO NADĚLENÍ

Je tu hrozné horko. Čertova kakaová pleť se leskne a propůjčuje mu spíš vzhled exotického playboye než děsivého pekelníka. Červené rohy jakoby ze sexshopu to podtrhují. Marjánka vypadá andělsky, ale proboha, jakého pohlaví jsou vlastně andělé? A proč si výrobce paruk myslel, že mají bílé vlasy? Padá mi mitra z hlavy a umělohmotný plnovous, se kterým bych byl králem Letné, svědí a šimrá. Nějaký rodič měl skvělý nápad a z dvaceti centimetrů si mě natáčí. To ale není nejhorší - v salónku přede mnou je asi dvacet dětí s očima navrch hlavy, které se na mě upínají. Jako se na mě upínají jejich rodičové s kamerami, fotoaparáty a očekáváním. "Tak děti, byly jste letos hodné?" koktám nesmělým hlasem do davu.

Mikulášem jsem se nikdy stát nechtěl. Ani jako dítě jsem tenhle svátek nikdy moc neprožíval; švestkové perníky s čertem a andělem mi nechutnaly a házet petardami po Mikuláších obrážejících sídliště mi připadalo nedůstojné. To radši třeba Velikonoce - babička vždycky na zahradě, která už tehdy lehce připomínala džungli, poschovávala sladkosti a vajíčka a s bráchou jsme je pak v křovinách hledali. To bylo prima. Ale Mikuláš? Pomeranče a ledová čokoláda v punčochách, pár brambor od čerta a emoce celkem na nule.

Když se moje žena iniciativně nabídla, že uděláme nadílku pro synovce a "pár dalších dětí", pořád jsem byl celkem v klidu. Předpokládal jsem, že dostanu roli třeba druhého čerta, který se jen trochu ušpiní a bude se zlověstně koukat - trénoval jsem to proti zrcadlu a nevypadalo to zle. Jenže z nejasných důvodů mi byla nakonec přepuštěna řekněme hlavní role štědrého světce. Kamarádům, kteří berou tuhle tradici jako vítanou periodicky se opakující šanci na sanaci rodinného rozpočtu a dokážou obejít třeba patnáct domácností, moje následné obavy, nespavost a pochybování přijdou směšné - ale já jsem to fakt nikdy nedělal.

Navíc jsem neherec, trémista a nerad mluvím před cizími lidmi. Že na poradách v práci působím jako hotentot, na to už si všichni zvykli, nicméně pro ty děti to bude leckdy první zkušenost s Mikulášem - a co když si budou už napořád myslet, že všichni Mikuláši jsou hotentoti?

Přijeli jsme pozdě; i Mikuláš chtěl v centru Prahy ctít modré zóny. Nakonec si řekl, že má nebeskou výjimku. Dětí bylo v salonku restaurace víc než pár. Vypadalo to, že si každý z toho původního páru přizval i pár svých kamarádů. Určili mi jakési vyvýšené pódium s ohrádkou - připadám si spíš jako prokurátor než jako světec.

"Mám na tebe takovou indiskrétní otázku: Chodíš už na nočník?" zkouším to asi po dvaceti minutách nadílky trochu odlehčit. Přes hluk (největší bordel dělají rodiče, kéž by si je čert všechny odnesl v tom příliš velkém pytli!) stejně nevím, co tříletý klouček povídá, jestli vůbec něco, jen je mi jasné, že anděl obrátil oči v sloup.

Anděl předává poslední balíčky, v nebeské knížce zbývá posledních několik stránek s hříchy. Je to pestré, od neuklizených hraček, kopání do maminky při přebalování po ztrácení nabíječek na mobily. Ale všechny ty děti byly asi převážně hodné, když dostaly takové mraky dárků. Ostatně mám to tu černé na bílém. Málokdo se taky bojí čerta. Třeba v něm taky vidí spíš toho krasavce-mouřenína. Jestlipak běžný kněz při mši propotí komži? A jestlipak jim taky ke konci odchází hlas?

-----------------------------

Jsem rád, že Maruška už nemá bílé vlasy a že Slížák odložil řetěz a pytel i kakaovou vizáž. Už odmaskován jsem se proplížil mezi dětmi pojídajícími perníky, pomeranče a čokolády ke konfitované kachně s kaštanovým pyré. Dopadlo to dobře. Vykoledovali jsme si několik lahví vína a s čertem a andělem se pomějeme. Příště bychom však těm dětem mohli místo Mikuláše poschovávat sladkosti (a mně kachnu) po zahradě a třeba by se jim to taky nakonec líbilo víc. Zkusím to na poradě navrhnout.

text Řízek, foto Anděl

BĚH BRUSLAŘŮ

Za stokorunu se dá pořídit ledacos. Nenáročnou kytičkou lze potěšit ženu. Nebo si dát namazaný chleba v naší "závodní jídelně" či koupit novou duši a konečně vyměnit tu nadvakrát píchlou. Dá se taky zaplatit startovné na nesmyslný kros do Senohrab a zabahnit a ztrapnit se od hlavy až k patě.

"Viděls tu slečnu? Jak šla a málem letěla na tom bahně?" smáli jsme s Milanem, než on sám předvedl něco podobného. Prý Podzimní běh lyžařů. Spíš bruslařů! Drobně, ale vytrvale pršelo a my jsme mrzli a taktizovali. "To bláto bude jen tady na louce. V lese bude celkem sucho a na jehličí to na těch našich hladkých asfaltových podrážkách rozpálíme a všem ukážeme záda, uvidíš!"

Do startu zbývala hodina, a tak jsem vzal kamaráda na čaj k rodině mé ženy, jež bydlí v nedaleké vsi. Když byste nevěděli, co je horší než čekat hodinu v zimě a dešti na start, tak je to tohle. Nikdy jsem nebyl v žádné asijské metropoli, ale hustotou zalidnění to musí být něco podobného jako obývák u Pítrů v době nedělního oběda. Do toho se Mikuláš dnes zrovna urazil a odmítá komunikovat s kýmkoli, kdo není maminka. Imituje sanitku. Improvizuje na klavír. Stázina byla celkem potichu, jak se na nemluvně sluší, tedy než jsem se ji pokusil potěšit úsměvem. Teď ječí. Dokonalá antikoncepce, řekli jsme si a vrátili se do nepohodlné, tiché zimy.

Jako číslo 320 jsem se spolu s číslem 319 odvážně pustil tím blátem, kde ještě před dvěma lety byla cesta. O minutu později intervalově vystartoval i Milda. Třistadevatenáctka asi obula jiné než hladké boty, takže postupovala výrazně rychleji. Ale v lese, v lese měla přijít moje chvíle a trvat po zbytek osmikilometrového závodu. Jenže jak každému kromě nás došlo, v lese sucho nebylo. Cesty byly rozdupané. Hluboké bahno se střídalo s uklouzanou hlínou a paradoxně největší úleva bylo kluzké listí a jehličí. A běžci buď měli vhodné obutí, nebo riskovali. Nebo postupovali děsně pomalu a za cenu velkého úsilí, tak jako já.

V polovině trati jsem se zeptal upadnuvšího kolegy, jestli je v pořádku, a upadl jsem taky. Pak následovaly nekonečné táhlé kopce a technická pasáž s klouzáním do potoka a drápáním se blátem vzhůru. Podle hodinek jsem přesto běžel tempem Řízka ve verzi 2013. Až v posledním kilometru mi předloňský Řízek utekl, protože jeho letošní verze už nedokázala najít morál a odvahu pro zběsilý sprint z kopce do cíle. Předloni jsem tak v cíli vypadal jako zombie, letos by to zručný plastický lékař ještě zvládl zachránit.

Milan doběhl o ještě půl minuty otrávenější než já. Pak jsme autem objeli dva okruhy ještě skrze Senohraby, protože má žena pracovala s mylným předpokladem, že vím, kde je v obci nádraží a toho času i ona. Potom jsme ji naložili a tak dlouho jsme cestou líčili své zážitky, až žena usnula.

"Schovej mi prosím tě někam to startovní číslo," zavelel jsem doma a myslel jsem tím pochopitelně prostor mezi diplomem z vysoké školy a medailí z maratonu. Za 98. místo v celkovém pořadí (97. byl muž s rokem narození 1948!) jsem si asi nic jiného nezasloužil, ale i tak mi ten koš, ve kterém jsem to číslo našel, připadá trochu potupný. A až se mě jednou vnoučata zeptají, co jsem kdy dokázal, nebudu mít pro tyhle báchorky žádné hmatatelné důkazy.

text a foto Řízek

STÝPLČÍS

Píseň o psu a okradené naříkající bábě a podzimní běžecký závod plný bláta, kopců a potoků. Jahody a autobus 165, takzvaný spoj z pekla. Něco z toho by člověku mělo naskočit, když se řekne Kunratice. Že bude 82. Velká kunratická s naší účastí, se rozhodlo u jednoho nedělního oběda. Po polévce a hlavním jídlu následoval dezert a chvástání, načež jsme se se švagrem, který s rodinou v té malé vsi bydlí, bezodkladně přihlásili. Do týmu Zelená liška jsme přibrali i kamaráda Slížáka, který je coby sportovec něco jako yeti nebo lochneska. Traduje se, že už někdy běžel, ale ještě se to nikdy nepodařilo hodnověrně zdokumentovat.

Ostatně i švagr Tomáš má blíže k rybaření či k vaření výborného guláše než k závodnímu běhání. Má žena se s ním proto dokonce vsadila o facku, že do závodu nenastoupí - že ho třeba sklátí rýmička, bolavé koleno nebo cokoli jiného.

Zelená liška už se chystá.

Ta bizarní sázka dočista ovládla předzávodní atmosféru. Moje fňukání, že mě bolí paty, jakožto i zdlouhavé vybírání vhodné obuvi, tak nikoho nezajímalo. Místo toho se metrákový Tomáš, jemuž stačilo jen vyrazit do závodu a měl to v kapse, vyžíval v líčení utrpení, které mé drobné ženě přivodí. Ženy prý nebije, ale úředníky potažmo novináře jakéhokoli pohlaví klidně.

Z toho všeho je jasné, že Kunratická v našem podání byla podobný úkaz jako úplné zatmění Slunce anebo prodloužená v tanečních. Z Maruščiny strany proto dorazila vlastně komplet celá famílie. Hujerovi se rozmístili nedaleko cílové rovinky.

Fosforeskujícího pána jsem nedohnal.

Tchyně kolébala kočár se Stázinou, synovec Mikuláš i jeho maminka Julie vyhlíželi udatného tatínka, jemuž držela palce i jeho sestra, no a tchán, který závod překřtil na "stýplčís", znalecky okukoval běžce (a jak ho znám, tak i vyzáblé běžkyně - hrdinky, jež se rovnoprávně vydaly na "mužskou" trať přes Hrádek a Genderová expertní komora a Kongres žen jim za to nejspíš tleskaly).

Vypadali jsme k světu. Tomáš měl triko z jakéhosi kosmického materiálu, který prý zaručeně nesmrdí. Já si vzal aspoň komické podkolenky, které zaručeně smrdí, zato "Harapes" Slížák to vyhrál. Nakombinoval přiléhavé funkční oblečení s výbavou z Lidlu, kde měli patrně zrovna Laponský týden - jinak si nedovedu vysvětlit jeho sněžné protiskluzové návleky s hřeby na botách. Ty jsem mu nakonec rozmluvil. Navlékli jsme startovní čísla a čipy...

Prodávat dacie je proti závodění
zívačka, ví už Slížák.

... a pak jsme konečně vyběhli. Je to krátký a intenzivní závod, jednoodstavcový. Bláto na startu. První potok. Mokrá noha. První, krátký, hnusný kopec. Rovinka, tuhnou nohy. Seběh k potoku. Mokré obě nohy. Hrádek. Dvacet lidí se po čtyřech škrábe do kopce. Drápu se taky. Bývalo tam lano, ale není. Dvacet lidí po ústech padá zase dolů k potoku, hrozně to klouže, chtělo to jiné boty. Nebo ty návleky z Lidlu. Potok. Mokro. Kilometr za námi. Kolem hospody. Nemůžu dýchat. Poslední kopec, pak dlouhá rovinka, mezičas, druhý kilometr a fofrem dolů. Cílová rovinka. Maruška křičí. Tep 199. Cíl. Nepřekážej, nekolabuj, vrať čip, jdi pryč. 15 minut 18 sekund. O 40 vteřin rychleji než předloni.

Na obzoru se vynořil táta a žije!

Kluci, kde jste? Dobíhají mladíci, starci i dámy, načež se po několika minutách na stráni objeví jedovatě zelený Slížák a s tváří rudou Kanárskými ostrovy a prožitým utrpením sympaticky finišuje. Ale kde máme Tomáše? Rodina je jako na trní. Přeci jen, švagr má po operaci kolene, k tomu nezdravé srdce... Julie přemýšlí o vdovském důchodu a já se ho chystám vyrazit hledat někam k Hrádku. Nakonec se v propoceném, ale určitě nesmradlavém roláku objeví a rodina slaví. "Tatínek vyhrál!" jásá Mikuláš a myslí tím patrně tu sázku s mou ženou. Oba si plácnou a je to až dojemné.

Tchán pozoruje.

Nastává taková ta fáze, kdy nás příbuzní přesvědčují, jak dobří jsme. Je to samozřejmě hrozně příjemné, ale předstíráme skromnost. Debatujeme o tom, který kopec byl nejhorší. Vyhrává ta první malá svině, kterou jsme podcenili. Možná ty zázračné sněžné hřeby by pomohly. Tomáš je přesvědčen, že doběhl čtvrt minuty po Slížákovi, což mu nevymlouváme. Za odměnu si koupí za 1 400 korun další nesmradlavé tričko. Pro Mikuláše vysomrujeme modrý balonek. Je nadšený, než uvidí jakési dítě, které dostalo hned tři balonky. Nám ostatním bude muset stačit výborný guláš a koláč.

Zelená liška odpočívá.

Nejkrásnější, třebaže nepovinnou fází Velké kunratické je vířivka. Hraje všemi barvami a její bublinky mají přesně 37,5 stupně Celsia, o 27,5 více, než měl potok. I v ní však panuje napětí okolo sázky. Ta facka pořád visí ve vzduchu. Ale švagr je patrně tak unavený, že se rozhodl exekuci odložit. Třeba do příští Kunratické stýplčís. Nebo navždy. Třeba má arytmické, ale dobré srdce.

text Řízek, fotky Maruška

ROMANCE NA CHATĚ

Kocour je chytrý a nedůvěřivý. Pozná, že se někam jede, a zaleze pod postel. Přemlouvání je úplně zbytečné, ale ze slušnosti to zkouším. Následuje kombinace dloubání squashovou raketou a chvatů a hmatů. Kocourovi taky nevysvětlíš, že výtah není útulek nebo vraždírna koček. Sám by do něj nikdy nevstoupil, dá se tam odnést v náručí. Ani to není optimální, nejen kvůli jeho mocné hmotnosti. To pravé peklo začíná s rozjezdem. Jakmile se stiskne tlačítko přízemí, je třeba obejmout pána co nejsilněji a drápy zarazit někde poblíž jeho krční tepny. 

Konečně jsme na ulici. Jenže těch zvuků a pachů! Rychle se zarýt! Pán spěšně míří k autu, kocour už ví, že je to to modré, nečeká a skáče do pootevřených dveří. A na zlomek vteřiny v sobě tak probouzí tu šelmu potlačovanou gaučovým vyvalováním a pravidelnou stravou.

Kocour cestu autem zvládá přeci jen klidněji. Projevuje se převážně jen naštvanými pohledy. Pravděpodobně nám ještě neodpustil, že jsme koupili auto s roletkou přes kufr, ne s pevným krytem. Posadí se ostentativně na roletku, která se zlověstně prohne a vytvoří houpací síť. Jindy kocour přechází volně po autě a cestujících. Ve favoritu bylo skrze tunel mezi řidičem a spolujezdcem možné nepozorovaně prolézt až pod pedály, čímž byla mimo jiné ohrožena bezpečnost silničního provozu, a ostatně taky kocour samotný. Vozy třetího tisíciletí tuto konstrukční chybu už neopakují.

Jsme na chatě a kocour se teoreticky může rozběhnout vstříc přírodě a radovat se z ní. Namísto toho volí taktiku okoukanou od Greenpeace - zarývá drápy do čalounění a vyčkává příjezdu zásahové jednotky s vodními děly a novinářů.

Kocour zbystří teprve, když zahlédne jinou kočku. Toho času poněkud březí bestii, která se pokouší vetřít do přízně rodiny. Je to láska. Jak je krásně vesnicky flekatá a koketně mhouří oči! V dalších hodinách lze sledovat humorný obrázek dvou plnoštíhlých tvorů, jak v uctivém rozestupu rozněžněle korzují zahradou. Nebo Pepan v nábožném transu pozoruje vesnickou krásku, jak prolézá větvovím.

Taky je tady Mikuláš. "Paněpe! Pípáne! Pííípo!" volá na Pepana dvouletý synovec mé ženy. Kocour samozřejmě utíká, až mu bříško divoce plandá ze strany na stranu jak vlnobití. Dítě je mu v patách, ale sprinterské souboje vyhrává zatím na celé čáře zvíře. Jindy mu dítě dává láskyplné pusinky na mokrý čumák a citlivě ho za vytrvalého hýkání "Malá, malá" hladí proti srsti. Pepan tohle s obdivuhodným sebezapřením snáší, třebaže je to nepochybně horší než ten výtah.

Když Mikuláš spí, přeneseme Pepana do auta. Zalézá do houpací roletky a trochu klimbá - není divu, těch zážitků bylo mnoho. Málem bych zapomněl na okusování rostlin a travin a jejich následné dávení. Provokování psa. Srdcem nicméně zůstává u své nové známosti.

Jak jí příště, až zas pojedeme na chatu, řekne: "Budu tě milovat až do konce našich osmnácti životů a ani ta cizí děcka mi zas tak nevadí." Anebo se schová pod postel tak důkladně, že ho z jeho staromládeneckého bytového stereotypu tentokrát nikdo nevytáhne.

text a foto Řízek

NOVÉ AUTO

Ještě že jsem nekoupil tu tatrovku! říkal jsem si, když dvouletý synovec nadšeně točil volantem obřího policejního teréňáku na baterky a okamžitě zapomněl na všechny ty stavebnice, autíčka a svetříky, které vybalil předtím. Oči navrch hlavy a zářící úsměv od ucha k uchu. Ježíšek měl naštěstí dost prozíravosti v tom, že mu tenhle drahokam mezi dárky schoval až na konec. Věděl, že tohle všechno přebije. Třeba i případnou kuchařku od Ládi Hrušky. Tu ale nikdo z našich příbuzných nedostal, což je svým způsobem unikátní.

Tatrovku mi žena rozmluvila s tím, že by to byl spíš dárek pro mě - jasně, měli jsme s bráchou skoro tu samou a jak byla skvělá! Rozvážně i radostně nás provezla přes pískovištní část dětství. Žena mě však poučila, že dvouleté dítě retrodárky ještě tak úplně neocení. A mně samotnému připravila největší překvápko Vánoc - dostal jsem běžky, na nichž, až konečně napadne (a teď zrovna padá intenzivně), budu králem bílé stopy.

Samozřejmě, že Štědrý den je především logisticky náročný projekt. Začínáme na chalupě v Rašovicích. I kvůli nám Ježíšek přijde už krátce po obědě. Zvířata, děti i lidé zde koexistují v křehké harmonii hraničící s chaosem. Slavnostní tabule vypadá úžasně. Ne tak stromek, který inženýr s magistrem ne a ne umístit rovně. Otec však nezapře um a zručnost, kterou jsem nepodědil, a soustavou důmyslných klínů jedličku nakonec narovná. Na nebohý jehličnan následně navěsí kilometry blikajících řetězů, neboť čím víc to svítí a bliká, tím víc je to vánoční.

Kapry, řízky a vinné klobásy obalujeme na zahradě, jelikož vnitřek domu je už slavnostní a zaplněn. Je to nezapomenutelné, jak se zkřehlé prsty kmitají v ledových rozšlehaných vajíčkách. Protože moje rodina jí násobně větší objemy než Maruščina, smažíme sborově na několika pánvích. A posléze hodujeme náramně a náramné je i vybalování dárků.

Odpolední nadílka má nejen tu výhodu, že nedočkavým dětem se dramaticky ukrátí čekání, navíc jsme za světla s bráchou a otcem stihli i fotbálek na zahradě.

Večer je z jiného těsta. S Maruščinými příbuznými se scházíme ve velikém domě. Nechybí polévka, u níž se budeme taktně tvářit, že není ani trochu připálená. Ale i kdyby náhodou malinko byla, vždyť to nakonec není tak důležité. Pak přijdou další kapři, salát a hromady dárků. Hruška nikde. Nakonec se z tmavé chodby vynoří zářící Mikuláš na blikajícím houkajícím stroji a Ježíšek má zase na rok padla.

 

text a foto Řízek

ÚVOD DO PÍSKOVIŠTĚ

První krok stavby je hotov, hlásil pan docent do telefonu, zbývá už to jen dodělat. Byl jsem tím trochu překvapen; přeci jen, Maruščin otec, a to mu nechci nijak křivdit, má daleko blíže k právu, krásné literatuře, politice i k vaření zapečených špaget s tuňákem než ke stloukání barevných prkýnek v jedno úžasné pískoviště pro ještě mnohem úžasnějšího vnoučka. Vše se vysvětlilo poté, co jsme dorazili na chatu, kde čekala podlouhlá bílá krabice s víkem, jež bylo rozříznuto (první krok je hotov). Pan docent je lišák.

Několikrát jsem to už zde zmínil, ovšem je namístě zdůraznit, že vztah k pískovištím jsem vždy měl velmi pozitivní. Ne tak jako má snoubenka, která prý písek v dětství s oblibou jedla. Gastronomicky mě písek neohromoval, ovšem hrabošením v prostorách pískoviště před maringotkou jsem v dětství strávil dohromady přinejmenším stejně času, jako nyní v dospělosti účastí na nejrůznějších bizarních závodech a dokazování si čehokoli. Dal se tam pozorovat i určitý vývoj od bábovek ke sofistikovanějším tunelům a silnicím, jež jsme s bráchou onehdy experimentálně ztužili i cementem.

Jenže čas pádí, šeří se a krabice, na jejímž obalu je rozzářené dítě v barevné osmiboké ohrádce, je pořád jen rozříznutá a čučí z ní nepřehledný návod, žádná blbuvzdorná IKEA. Po chvíli dumání zjišťuji, že prkna k sobě spojují jakési plastikové obdélníčky, které se odborně probuší hřebíčky, načež se plast násilně ohne a celé se to nějak nakonec propojí (ale to je až v bodě sedm, takže to zatím není nutné řešit).

Když už sousedi sedí před kriminálkou, netopýři neslyšně plachtí a ohrádka má přibližně pravidelný tvar a Maruška se popáté starostlivě přišla podívat, jak mi to jde, nastává zádrhel. Bod sedm. Čínští inženýři připravili zlatým českým ručičkám těžkou zkoušku: vruty držící sedátko (a že sedátka jsou klíčová, není třeba zdůrazňovat, které dítě by při hře sedělo v písku?!) mají hlavičku s hvězdičkou. Nechápu proč, když veškeré další použité vruty mají normální, lidské hlavičky a já mám samozřejmě jen normální, lidské šroubováky. Doufám, že nyní vylepšené česko-čínské vztahy dokáží časem vyřešit i tuhle lapálii, jinak snad na protest a Zaorálkovi navzdory vyvěsím tibetskou vlajku.

Nakonec nacházím stejně velké vruty někde na dně zavazadlového prostoru auta a je to stejně nepravděpodobné, jako skvělé. A hotovo, stačí napustit písek, což opět svěříme panu docentovi a nějakým ochotným sousedům.

Maruščin synovec Mikuláš ještě není úplně v pískovém věku, musel jsem mu všechno názorně předvést. Jak uplácat v mokráči nějaký nesmysl. Jak ho pomocí nástrojů vzápětí poslat k zemi. Jak nemá cenu sedět na sedátku. Jak písek parádně ulpívá na rukou, obličeji, kolenou a tak. Jak pískovýma rukama následně upatlat objektiv. Koukal na to všechno užasle (první krok je hotov).

text a foto Řízek

MIKULÁŠ

Náplní posledních dvou týdnů pro některé z nás nebyly jen běžky a znovu další běžky s jinými kolegy než původní běžky. Je jasné, že o „laufování“ se tady do konce této zimy ještě nejmíň jednou dočtete (hurá), a tak je čas na jiné téma.

Zatímco stovky borců mazaly, píchaly a funěly a já u toho díky bohu nebyla, vylezl na svět chlap, který je mi v současné běžkařské sezoně nejbližší. Jmenuje se Mikuláš, je to můj synovec a narodil se 7. února.

Sympatický mi byl ještě v bříšku mé statečné ségry, protože je očividně teplomilný tvor jako teta a ven se mu nechtělo, ač už na tomto světě měl být už nejméně týden. A tak se jednoho únorového čtvrtka elitní lékaři z motolské nemocnice rozhodli, že když to nejde po dobrém, půjde to císařským řezem.

Mikuláš tak vypadal jako ze žurnálu: nepomačkaný, vlasatý s úctyhodnými 3,97 kilo vynikal nad ostatními minidětmi. Jeho specialitou, díky které mu přezdíváme Krtek, jsou obrovské ruce, které prostě nejdou přehlídnout.

My jako Hujerovi jsme se k němu dostali večer po porodu a hlavně po návštěvní době – prostě typický kulichové. Strejda Lukáš ho furt fotil a teta se bála, že mu ublíží. Takže ještěže třetí sudička byla novopečená babička, která to naštěstí s dětmi umí.

Hrdý otec, můj švagr Tomáš, první přírůstek do rodiny notně zapil. Druhý den mi volal už v devět hodin ráno, aby mi sdělil, že se právě probudil na gauči a že jeho syn bude mezi ctitelkami přezdíván díky výše zmíněné vlastnosti Miky Prstič. Prý pak mluvil ještě s mojí matkou, tak doufám, že jí nevyprávěl to samé jako mně.

text Maruška, fotky Řízek

33 KILOMETRŮ PRŮRAZNEJCH ARGUMENTŮ

Polovina národa řeší, zda volit Losnu, či Mažňáka. Druhá polovina, která početně neustále sílí, toho má už po krk - a vyráží na hory. Je teď moderní, že prestižní sdělovací prostředky svým váhajícím čtenářům poradí, koho by měli hodit do urny a proč. A tak vězte, že Řízkovy stránky si vybraly ty hory.

Na počátku všeho bylo to, že jsem se jednou v práci sebral a vyrazil na oběd do kantýny něžně přezdívané Chemička nebo Prasečák. Když tu na mě Černá kronika haleká, ať jdu k nim. Jedeš s námi na běžkách Krkonošskou sedmdesátku? - Proboha, proč? Já? Ste upadli, ne? Jako jedinec bez názoru jsem byl nicméně za necelé tři minuty prakticky ukecán. A na chemickou specialitu jsem prakticky ztratil chuť. A doma tedy neměli radost.

Ten závod prý běží pětičlenné hlídky, což ovšem bohužel neznamená, že bychom se nějak rafinovaně vystřídali. Ba ne, na začátku března nás všechny (tedy i mě) čeká sedmdesát kilometrů přes krkonošské kopce. Což by zřejmě nebylo nic zas tak strašného, kdybychom kupříkladu pravidelně běžkovali. Ale to já třeba ne.

Abychom si to aspoň trochu dovedli představit, vyrazili jsme s kolegou, který tenhle úlet vymyslel, na jeden den do Jizerek na tamní magistrálu. Veslař Mikuláš oděn do trendových červených běžkařských oblečků a maje nejvyšší bruslařský model z manufaktury Jana Fischera - a já, v jedné ze svých plyšových mikin a s lyžemi z půjčovny pravděpodobně progresivní značky Ski Trab, soudě podle názvu východoněmecké.

Ze stadionu v Bedřichově jsme se krátce po poledni vydali strmě vzhůru. Na trati to vypadalo jako na magistrále v odpolední špičce. Mikuláš se odvážně řítil vpřed a pomalejší lidi problikával voláním Stopa! Jeden ho zvlášť brzdil a dělal, že ho neslyší, a tak jej předjel zprava. Nezdařilo se, v odstavném pruhu se vyválel a poškodil svou botu, taky značky Želé. Pomalejší lyžař se mu vysmál, sportovci si navzájem vyměnili nějaké ty debily a hovada. Ale v desetistupňovém mrazu emoce rychle chladnou.

Na běžkách jsem byl naposledy asi předloni, tak jsem radši moc neexhiboval a jel takticky, co bakelit na mých lyžích stačil. Stoupali jsme v protisměru Jizerské padesátky přes Krásnou Máří a Tetřeví boudy nahoru na Čihadla. Předjel nás pouze jediný člověk - ano, musíme si to přiznat, byla to ženská.

Na Knajpě, kam jsme se škrábali bezmála hodinu a tři čtvrtě, vytváříme vrcholové foto a přemýšlíme, co dál. Nakonec sjíždíme dolů do Smědavy. Tam začíná asi kilometrový krpál kolem Jizery a boj o život. Veslař je v krizi, opouští ho dobrá nálada, dokonce se přestal kriticky otáčet za dívčími zadnicemi a jeho sporttester pípá jak kuře na tripu. Když se konečně po asi hodině vracíme na Knajpu, je jasné, že toho bylo ažaž. Kolega pojídá sójový suk, což je energetický gel pro plebs. Moje müsli tyčinka ztvrdla na kámen a vybil se mi kromě těla i telefon! Chci domů.

 Posledních deset kilometrů do Bedřichova je pořád z kopce, nebo aspoň dřív to tak bylo. Tentokrát jakoby tu nakloněnou rovinu někdo zlomyslně pootočil. Vůbec to neutíká. Jak rád jsem se na stadionu v půjčovně opět setkal se svou obvyklou obuví, banánem a občankou!

Nominační závod zakončujeme v Liberci ve fastfoodu s obřím žlutým M. Máme dohromady asi dvanáct hamburgerů (na severu Čech jsou nějaké mastnější než jinde), silácké řečičky a někteří z nás (já ne) i zálusk na servírku Kateřinu. Byť se i servírka snaží, skutek utek, chybí energie.

Najeli jsme s veslařem a Ski Trabem 33 kilometrů. Po sedmdesáti kilometrech bychom tedy teoreticky měli vypadat jen dvakrát hůř. A co když ne? Aspoň budou mít v Černé kronice o čem psát.

text Řízek, mobilní vrcholové snímky Mikuláš a Řízek a mapička Endomondo.com

V REŽII AGENTA 007

Jako dítě mi to celkem nevadilo, avšak jako vedoucí jsem se na ten čas v roce, kdy už je jako vážně opravdu pomalu potřeba začít nacvičovat na mikulášskou besídku zvanou Mitra, bytostně netěšil. Stejně jako na tu ostudu, co jsme zpravidla předvedli (málokdy nás pochopili!). Letos poprvé jsem téměř dočista abstrahoval od jakékoli pomoci s organizací i vedením a byl se podívat jako divák - a nebylo to špatné.

Především jsem ocenil, že po loňském úletu, kdy chlapce tradičně slabé dívky dočista vymazaly ze sálu, bylo letos vše při starém. Vyhráli kluci. A jinak? Poměrně plné kino, dobrá nálada, přiměřeně vtipní moderátoři, sladké věnečky, technicky téměř dokonalé promítání fotek (poprvé včetně výborných videí) a naprosto skvělý Mikuláš. A taky to, že si vlastně nikdo nebyl jistý, kolikátý že to je vlastně ročník. Letos prý buď 41., nebo 43.

Bondgirl k sežrání.

Nejlepší scénku předvedla družina vlčků, kteří zahráli parodii na bondovku. Bylo to poměrně zábavné, nechyběla tomu málem profesionální výprava včetně těch divadelních přístrojů, které vytvářejí iluzi epilepsie a zakouřených prostor, značně sofistikované vtípky i rafinované kostýmy (ano, narážím na to, že to celé patrně zařídili a vymysleli jejich vedoucí).

To novorozeně bude mít časem
vážný problém s pletí.

Ale na druhou stranu, zařídili to opravdu skvěle a děti se to perfektně naučily a taky zahrály. Diskutabilní bylo, zda opravdu nechat druháky nebo třeťáky předvádět soulož pod nataženým prostěradlem - byť tenhle rozměr k Bondovi patří asi jako k Bobovi Bobek. Publikum tohle neřešilo, následoval až frenetický potlesk a o vítězi bylo rozhodnuto.

Ten tvůj kamarád kapitán je jak
pytel, a neříkej, že ne.

Berušky předvedly námořnickou hru, deklasovaly piráty a našly svého uneseného kapitána.

Jejich starší kámošky hrály hru o princezně, která měla komplex z jakéhosi "bordelu" na svém obličeji, snad to byla obří piha; to bylo místy srandovně zrýmované a princ se ukázal jako pravý materialista, což je v dnešní době v pořádku, že jo. Pak tu byl i zmiňovaný Bob s Bobkem někde v Tichomoří u Robinsona a nějaké krásné Tahiťanky. Nejstarší holky byly jen dvě, tak zahrály písničku, a kino dokonce zpívalo.

Sherlock v deliriu zabil Watsona, bídák.

Byť jsem přes rok táborníky spíš občas navštěvoval, než vedl, k jejich scénce jsem měl přeci jen bližší vztah. A proto mě potěšilo, že svého Sherlocka Holmese, zobrazeného jako nesvéprávného vraždícího alkoholika, zahráli fakt pěkně, skončili třetí a lidi se smáli - protože na generálce jsem tou scénkou a úrovní jejího nastudování byl upřímně zděšen (jak mi bylo vysvětleno, kluci si ji vymysleli sami).

A pak už přišel Mikuláš, který ze své nebeské knížky vyčetl, že Jáňa občas poslouchá až napodruhé. A pak hurá do zimy. Mitra byla tak akorát a povedla se.

Starší texty o Mitře najdete zde, tady, tu a tam.

text a fotky Řízek

BIVOJ PROHRÁL S ACHILLEM

Mitra letos v pohodě
text a fotky Řízek

Pamatujete na loňského Mikuláše-tragéda? Toho popletu, co pomalu neudržel myšlenku, nevěděl, čí je ani kdo je, padaly mu vousy a byl tak nějak spíš k politování než k smíchu? Tak ten letos nepřišel. Místo něj na naši tradiční besídku dorazil zkušený rutinér s nebeskou knížkou (určitě) hustě popsanou klady a zápory toho kterého dítěte. Kromě něj se povedly i scénky, a především větrníky. Ty měly grády!

Možná že za to mohly vlaky, které vinou stržené troleje někde u Radotína nejezdily ani v nejmenším, možná se jen rodičům a prarodičům nechtělo vstávat do přemrzlého rána. Nebo je prostě letos méně dětí, a ty mají zákonitě méně příbuzných. Každopádně bylo hlavně zpočátku v hledišti hrozivě prázdných křesel. A to mi přišlo trochu líto, protože jinak všechno organizačně šlapalo jako po másle. Včetně taxislužby; díky ní dva herci a dva důležití diváci, které zradily České dráhy, přišli jen o menší polovinu programu.

Stejně jako já, jelikož jsem je přivezl. Ušlo mi proto třeba promítání mých fotek z výletů a akcí (a večírků), které se prý sekalo, a taky pár scének. Dorazili jsme těsně předtím, než trochu mé děti sehrály scénku inspirovanou pohádkou Sůl nad zlato – a nutno uznat, že jako většina scének, která nám coby vedoucím přišla mimořádně vtipná, u diváků ani u poroty moc nezabodovala – smál se především Péťa, jenže ten v porotě vinou zpoždění chyběl... Ale naši herci vyloženě nezklamali, byť to nemůžu kvůli novátorskému bodovacímu systému „nikdo neprohrál,“ kdy se poprvé vyhlašovalo jen pořadí na prvních třech místech, říct s určitostí.

Porota tradičně dá spíš na perfektně nacvičené spektákly s bombastickou hudbou a velkolepou výpravou a kostýmy. Líbivé je i přání příjemných svátků, adventu atd., jimiž taky letos končil představení kdekdo. Kupodivu porotcům sedí i Venálovy hlášky. Ty konkurenční táborníci poslepovali střípky z pověsti o Bivojovi a vybojovali 2.-3. místo spolu s jednou dívčí družinou – a i kdybyste mě rozkrájeli, tak fakt nevím, s kterou, pardon.

Nejlepší scénku předvedla vlčata. Jejich Trojské pohádce se dalo vytknout máloco. Je neuvěřitelné, co všechno lze tak malé děti naučit (a tím myslím i Petra, který jim to v roli Trautenberka moc nezkazil). „To bylo dobrý, viď?“ řekla mi po dlouhotrvajícím aplausu Vlasta, a ta tomu rozumí.

Opakuji, neviděl jsem všechno, ale nic nebylo vyloženě trapné. Tři prasátka po slovensku, naozaj nedopadla tak špatně, jak jsem se obával, hej. Ijáčka jsem neviděl celého, ale byl skvělej. No a když Eliščiny holky přinutily publikum téměř k tanci a když to celé včetně důstojné i vtipné nadílky a promítání obrázků nezabralo víc než dvě a půl hodiny, bylo jasné, že to byla letos jedna z těch lepších besídek.

(Více fotek brzy ve fotoalbu, slibuju.)