KAMARÁDI

Nápadů bylo mnoho, dobrý v podstatě jen jeden (Milanův): vyrobit nám na Václavův narozeninový běh speciální startovní čísla obsahující hlášky a motivační citáty. Nebudu je sem psát, nejsou vtipné, zato naše.

Nadchl jsem se pro něj svým typickým způsobem - nepřekvapivě jsem nehnul ani brvou, ale o to usilovněji fandil a nechal Milana a jeho ženu zkraje noci tvořit a sám si zavařil pečením dárkového chleba. To byl nápad sice slabší, zato můj. Šumava, která z toho vzešla, na druhou stranu předznamenávala kopce, jichž se nám mělo dostat habaděj. 

Byla neděle, svátek slaví otcové a Václav +- narozeniny a sešli jsme se na parkovišti pod zbraslavskou Závistí. Bylo nás pět a jak zakladatelé nezávislých médií či hráči malé kopané vědí, s tímhle počtem se už dá něco dělat. 

Trasa byla taky moje, od zadavatele jsem coby zpracovatel dostal jen jediný pokyn: aby to bylo do dvaceti kilometrů. V podstatě bylo. Ale vešlo se tam kromě toho i sedm set výškových metrů a k tomu kontroverzní rozhledna.

Hned poté, co jsme simultánně zmáčkli pravé horní tlačítko našich hodinek, pustili jsme se do nejprudšího kopce v okolí a peloton se roztrhal. Pavel a já jsme udávali tempo běhu, Václav v konverzování. (Ano, má pravdu, někdy to bývá i jinak. Někdy spolu jdeme oběhnout Vyšehrad a vysílám celou dobu já a je to hrozně nudné a pořád jen o mně, ale to jen proto, aby věděl, jaké to je.)

Z rozhledny jsem nás v počínajícím horku vyhnal zase dolů, ale ne až k řece, nýbrž k potůčku, kde podle mých propočtů měly po včerejším prudkém dešti protékat tři krychlové mraky vody. Ta měla při překonávají vodního toku vytvořit iluzi dobrodružství a dodat nám i pocit mokrých nohou. Jenže déšť se sem patrně nedostavil, navíc někdo v téměř divokém údolí nainstaloval sadu dřevěných lávek, takže mokré boty jsem měl asi jen já, protože jsem popleta, jak říká naše dcera.

V hlušší a šetrnější pasáži skrze Lhotu jsme zas chvíli běželi jako tým a probírali maratony a pak jsme svahem plným skal šutrů, který jsem poznal díky závodu Trailová Závist, spadli do Jarova. Z modré značky se stala červená a byli jsme zas o pár let zpátky na královské trase Radotínského kola Jardy Baráka a stoupali jsme ke Zvoli. 

Z Vraného jsem nás hnal dále po červené do kopce, zatímco Václav nám líčil své jazykové neúspěchy, což už je taky takový evergreen (v Duolingu mám pro dnešek splněno). V lese byla krásná studánka, které se ostatní vedení lékařem Pájou vesměs báli, ale já jsem si dal a pořád jsem tady.

Z Nové Březové už není co vymýšlet, padáme k Vltavě a je tady výzva: dostat se na nádraží za tři minuty a stihnout motorák zpátky. Selháváme, otravně dochvilný vlak nám zhruba o minutu ujíždí, ale řešit se to dá nákupem plechovek ve večerce na druhém břehu. 

To se nelíbí řiditeli autobusu, do nějž se následně pokoušíme nastoupit. Kolegy posílá vylít zbylé nápoje a nařizuje počkat, až z tiskárny vyleze všech pět jízdenek, a až pak najednou odebrat, a pak nevěřícně sleduje Páju, jak je v rozporu s vydaným pokynem soustředěně odtrhává jednu po druhé, což byl rozhodně nejlepší nápad ze všech.

K řidičově dvojnásobnému zklamání se stroj nerozbil a pivo, kterým jsem při nástupu ostentativně mával, bylo zavřené, takže mě nemohl ani vyhodit, ani naštvat, a už vůbec nám ten pěkný výlet nemohl zkazit, kretén.

text a fotky Řízek

NE-VIM!

Annemarie se v dirndlu směje z každé druhé stránky reklamního katalogu převlečeného za místního průvodce a kromě toho má zvláštní zálibu vyhlédnout si po snídani nejslabší kus a s ním v rakouské němčině společensky konverzovat. 

Vybírá si opakovaně kus, který kdysi maturoval za tři jen díky tomu, že mu Štěstěna přihrála do zpocené ruky vrcholně nezáludné téma Meine Hobbys. Rozumím, ale mluvím blbě. (Připomínám tím svého otce, který kdysi v penzionu v Kaprunu na dotaz "Möchten Sie ein Ei?" česky odvětil "Já ne, ale kluci si daj'".)

Annemarie samozřejmě umí anglicky, což je mi mnohem bližší, ale chce mě trápit. "Dcera dnes špatně nějak. Škoda. My smutek. Asi výlet loď, slunce. Krásný modrý Dunaj," šprechtím jak tenkrát před komisí a přemýšlím, jak by se mohlo říct "je příjemná jak osina". 

Majitelka penzionu plného dravých penzistů s elektrokoly nahodí účastný výraz a jde něco štelovat do kuchyně; mám dvacet čtyři hodin na přípravu na reparát a kromě toho zbývá vyřešit otázku, co s tou dcerou.

Dítě se nám porouchalo a my se hroutíme, protože naše holčička je v 98 procentech času sluníčko a bezvadná a hází výborné fóry a prodavačky zmrzliny na ni špulí pusu a říkají "Du bist aber Prinzessin!" a samozřejmě přehánějí, ale s mírou.

Pročež na ty dvě procenta – válí se po zemi, zahazuje předměty a místo běžného žvatlání o zkoušce sirén, která je teď oblíbeným tématem, se sama stala sirénou, jež nás zkouší – nejsme vůbec připraveni a každou chvíli zasedá krizový štáb. Komunikace, už celkem funkční, se smrskla na jakési kňourání (nelze se soustředit na obsah, když už člověka irituje jen ta forma).

Jak se řekne "protivná jak noc"? Myslíš, že se jí stýská po kocourovi (jemu po ní rozhodně ne)? Nemůže mít teplotu (dnes už podvacáté má 36,4)? Tebe něco bolí? NEVIM!

Víš co? Pojedeme na to velké hřiště, tam se jí to bude líbit. 

Proč pláčeš? Když - o-ni - tu - se-ka-jí - a - já - se - bo-jím. Nechci na houpačku. Nechci se vyfotit na klouzačce. Nechci pouštět vodu. Nechci na hřiště! Nechci na zmrzlinu!! 

A proč teď vlastně pláčeš? NE-VIM!

Půjdeme na lodičku. Stojí to padesát eur a má to plout hodinu a půl; idylické je to zhruba tři a půl minuty. Nechci štrúdl. Chci vystoupit! To nejde, Hedy, tady je spousta vody a ty neumíš plavat. Domů! DUDÍČKA! CHCI SPINKAT V KOČÁRKU S DUDÍČKEM A FELIXEM! (Felix je plyšová lištička).

Dcera dnes lepší, normální chvílemi skoro je, řekl bych krojované ženě poslední den výletu, ale neřekl jsem jí to, neboť jsem na ni vyzrál - na její zdvořilosti jsem nezdvořile odpovídal anglicky. Well played. 

Byla lepší. Nevíme proč, jako i nevíme, proč byla předtím taková. Ale za odměnu, že už to skončilo, se údolím Wachau rozezněly sirény, ač vůbec nebyla první středa v měsíci, fanfára ohlašující princeznin odjezd. S dudíčkem. 

text a foto Řízek

 

17,90

Narodila se Malvína a ani jsem se Milana u ohýnku nestihl zeptat, jestli se k jejímu pojmenování váže taky nějaká špatnou pamětí zkomolená historka jako v Hedvičině případě (byla to ale moc dobrá historka, minimálně ta ulhaná verze). 

Museli jsme totiž na plácku pod turisťáckou klubovnou probrat hrozně moc jiných věcí. 

Já jsem třeba do Radotína na vítání na svět nově přišedší holčičky, která se však z pochopitelných příčin nedostavila, přiběhl až z předaleké Krče. Tím jsem si naběhl a musel jsem zdlouhavě a nezajímavě zodpovědět celou řadu dotazů týkajících se dramatických závodů, jejichž součástí jsem byl, a pak také, zda mi fakt není kosa, když se tam v tom zpoceném triku tak klepu. 

Jirka musel opakovaně vysvětlovat, kdo nebo co má prsty v tom, že má zavázanou ruku. Tomáš radil příchozím, které pivo se skrývá pod jakým víčkem, Milan potvrdil, že mu od posledního společného setkání jaksi povyrostlo auto, a Petr na mobilu ukazoval jakýsi přístroj na stáčení medu, protože si kromě potomstva pořídil i včelstvo. 

Je pravda, že jsme se od oddílových a ze řetězu utržených let tematicky nepatrně posunuli. Měl jsem pocit, že jsme dokonce chvilku řešili i věrnostní kartičky do Rossmanna (nemám ji, ale mohl bych mít). 

Nejdéle jsme se však zasekli u problematiky buřtů (řádně pepřovatých, dodal by Karel Höger hlasem pejska, který s kočičkou matlá ten dort). 

Zjistili jsme totiž, že většina z nás v různých prodejnách stejného řetězce sáhla po stejném výrobku, třebaže z jiných pohnutek. Výjimkou byl Franta, který nakoupil v Bille cosi, co nad ohněm reagovalo nečekaně, neboť se jeho buřt obalil jakousi slizce vypadající tekutinou připomínající asfalt. Samozřejmě že to snědl, přece to nevyhodí, ale prý to chutnalo nějak moc po paprice. 

Albert v zásadě nabízel tři výbavové stupně populární společenské uzeniny. Zatímco nad základní verzí za 14,90 jsme shodně ohrnuli nos, část z nás se zastavila ještě u jakýchsi ručně vázaných. Mě neošálili, protože u toho bylo drobným písmem dopsáno, že je vysoustružili v Kosteleckých uzeninách, čímž se u mě diskvalifikovali (baví mě naivní protestní volba při nakupování). Varianta označená Retro za 17,90 postrádala jak Babiše, nebo aspoň se to tak jevilo, tak ohyzdnost té nejlevnější. A vskutku: krásně nad ohýnkem pookřála, nic z toho neteklo a bylo to tak dobré, jak jen něco takového může teoreticky být.

Taky jsme pookřáli, zvlášť po té slivovici. Přesto jsem se rozhodl dohrát roli asociálního Forresta Gumpa až do konce a běžel jsem zas (téměř) domů. Marně mě Milan lákal, ať si vezmu kytaru a zahraju dětské písničky od Mixle v piksle, protože už nic jiného neumím.

Až příště, až zas bude další dítě.

text a fotky Řízek