SCHRONISKO

Motto naší rodiny by klidně mohlo být Jednotná v rozmanitosti, jenže se obávám, že už to někdo zabral. Týká se to i dovolených, jejichž plánování má zpravidla na starosti moje žena, neboť já si už asi patnáctý rok po sobě neuvědomil, že je něco takového potřeba udělat. 

V praxi to dopadá tak, že abychom byli spokojeni tak nějak všichni, obvykle jedeme do aspoň trochu komfortního hotelu (ocení Maruška) s vodními atrakcemi ve tvaru žiraf (vyžaduje Hedvika) a berou se s sebou několikery běžecké boty, ať se táta po ránu taky trochu vyblbne - kdo se má na ty jeho otrávené ksichty pořád koukat.

Proto když jsem se dozvěděl, že se spolu s dalšími několika rodinami jede do Krkonoš do chaty, kde oproti našim běžným zvyklostem chybí například tekoucí voda, nejprve jsem to považoval za nepovedený žert. Přece by Maruška na něco podobného dobrovolně nepřistoupila. Ale ono se to skutečně dělo, kufr auta jsme zarovnali balenou vodou a instatními jídly a vážně jsme místo do resortu vyrazili do hor. 

Místo dvou hodin nám cesta trvala tři, a to ne kvůli nabíjení, nýbrž kvůli mojí zbrklé práci s navigací. Kaplička, u které se chata nachází, totiž měla někde u Adršpachu jmenovkyni. Říkal jsem si, že tahle nová cesta do Krkonoš je fakt hezká a zajímavá; že je to nějaké divné, jsme si uvědomili asi deset kilometrů před Adršpachem. Takže jsme byli za pitomce ještě dříve, než jsme skutečně dorazili, ale mě vůbec názory ostatních uživatelů nezajímaly, protože mi to místo okamžitě učarovalo.

Na louce pod letitou, ale opečovávanou boudou chaoticky pobíhají děti, Max chytá luční koníky a hází je do potoka pstruhům; je jasné, že Hedvika tam za chvilku spadne, ale v těch obrovských taškách, které jsem vyložil z auta, přece musí být dost dětského oblečení (pravda, svůj spacák jsem zapomněl). Na zápraží vysedávají emeritní správci osady (asi), jeden luští sudoku, další dva už vyluštili vodku. Není tu žádný internet (nepronikne sem žádná práce). A z lavičky nad chatou je vidět nejen vrchol Sněžky, ale i moje dětství, tedy ta zábavnější část, kdy se nekomfortně jezdilo do spartánsky vybavených horských chat a zaživalo se spoustu dobrodružství.

A když to chci holkám všechno nadšeně vyprávět, přeruší mě dotazem, kde je záchod, což se později ukáže jako jeden z kamenů úrazu. Záchod je díra zakrytá víkem, ne, Hedy, nedá se do toho spadnout. Na padání je tu potok a jeho dravý ledový přítok s tůní, která do jisté míry nahrazuje koupelnu. "To není normální, tady ani není mikrovlnka!" zlobí se dcera. Ve skutečnosti tam je, akorát na chodbě. 

Děti na kraji lesa staví bunkr a když se zešeří, děláme táborák, jeho plameny živí tuk z buřtů a nad námi krouží netopýři. Část z nás strká klacky do ohně a pak s nimi nebezpečně mává ve vzduchu a ta druhá část říká, ať to neděláme.

Heda ani v jedenáct nespí, protože je to těžké. "Chci, aby mě hladila maminka, ta má jemnější ruce!" vpálí mi do unaveného ksichtu. Ráno se jde táta vyblbnout na Sněžku a dochází k poznání, že i s bolavou nohou je běhu zapotřebí a ta koupel potom je úžasná (a kotník třeba splaskne). Hedvika mezitím poprvé spadne do potoka a objeví jakési obrovské ztrouchnivělé prkno, které se stane jejím přítelem i atributem, neboť ho začne všude tahat a prohlašovat, že je to snowboard, skejt nebo i nějaké další imaginární věci; ne, nepovezeme to s sebou do Prahy, v žádném případě.  

Házíme si talířem (trefím Hedu mezi oči, prostě otec roku), děti testují elektrický ohradník u oveček a za soumraku zformujeme bizarní několikačlennou eskortu, která doprovodí Marušku do nedaleké horské boudy, kde mají opravdivý splachovací záchod. A lamy a naprosto fantastické rohlíky a možná do budoucna i nabídku ubytování, jež by lépe vyhovovalo naší rozmazlené rozmanitosti.

Sněžku zdolají nakonec i děti (lanovkou, ale dolů po svých, přitom pořád mluví do vysílaček. Přepínám!). Naučíme se zásadní polské slovo schronisko, což s medvídkem Pů kupodivu nemá nic společného. Oproti plánu prcháme do civilizace o den dříve (je to velmi těsné, hlasování skončilo poměrem hlasů 2:1). A na opakovanou otázku kamarádky Andiny, jestli s nimi do tohoto schroniska pojedeme příští rok, Maruška rezolutně odpovídá, že v žádném případě.

Ale kdoví. Třeba bych to mohl jednou naplánovat já. A to prkno máme samozřejmě v kufru.

text a fotky Řízek

ZACHODY SŁOŃCA

Přestože jsme už poněkolikáté přibalili na dovolenou jako rodina dvoje běžecké boty (z čehož jen jedny byly moje), nepatří dostatek vhodných tras mezi kritéria, jež by významněji promlouvala do výběru destinace. 

Jinak řečeno, ocitám se zpravidla (a tentokrát i Maruška) v situaci, kdy mám hodinku pro sebe, kolem je vedro, dětský bazén, moře a obrovský hotelový komplex all inclusive méněcennosti oplocený pletivem, obehnaný příkopem nebo hlavní silnicí, kudy uhánějí náklaďáky a otlučené mercedesy směrem na Albánii. Nejsi tu kvůli tomu, ale máš chuť běhat, máš čas, a není kam jít.

Předloni na Korfu to bylo ještě docela fajn, kamenitá cesta vedla do prudkého kopce k jakési zvonici a pak do klišovité vesničky na svahu plného bělostných domů, uzoučkých uliček s pověšeným prádlem a malými dětmi čutajícími ve strašném vedru do meruny a toulavými kočkami. Po silnici se pak dalo doběhnout na větší frekventovanou silnici, kudy se autobusy distribuovali turisté a jejich kufry z nedalekého letiště, a pak "domů". 

Anebo se dalo vymyslet si trasu podle mapy v hodinkách (spíše nedoporučuju) a uhnout na menší pěšinu a octnout se uprostřed polí a osady s příbytky z vlnitého plechu a proti tobě se najednou vyřítí dva štěkající zubatí psi, které mocným řevem zahnala jejich paní zpět na předzahrádku jednoho ze stavení a mě zase zpátky do bezpečí větší silnice.

Loni v Itálii to bylo katastrofálnější: z asfaltových uliček hotelu vedla cesta k pláži a pokračovala ve stále ušmudlanější a smetištnější podobě (poslal jsem tam Marušku večer běhat, měla posléze za to, že jsem se jí chtěl zbavit) k jiné pláži, pak se dalo odbočit jen doleva, protože vpravo bylo moře, a podél kanálu doběhnout do polí a mezi skleníky, překonat hlavní silnici a vydat se směrem k dálnici a vysokorychlostní trati. Podél ní se vrátit zpátky k hlavní silnici, tu překonat a přenést se přes pár podpapíráků do borového háje zpět do hájemství hotelu.

Od Černé Hory jsem tedy neměl valná očekávání. Večerní výběh jsem směroval k jediné turistické značce široko daleko: vrátnému jsem zkušeně řekl Dobar dan, překonal závoru a nechal za zády parkoviště stavebních strojů a sklad materiálu, fotbalové stadioňátko s malinkou tribunou pojmenované honosně Olympic, neuvěřitelné množství krámků pro turisty nabízejících unisono tutéž nafukovací velrybu, co pak koupíme Hedě, Nikšičko a balenou vodu. Po mostě přes zátoku, v níž se v šeru křivily podivné rybářské domečky trčící na kůlech přímo z vody, po úzké silničce, kde mě zrcátka aut turistů prakticky lechtala po pravém rameni až k rybářskému molu a jakémusi útesu.

Za útesem konečně začínala ta stezka. Cesta se stočila skoro o 180 stupňů, z rovné asfaltky se stala rampa s obrovským sklonem (na mapě se ta vyhlídka jmenuje Zachody słońca) a dvě stě metrů jí to vydrželo, než se z ní stala prašná cesta pustinou nad mořem. Zachod slunce přišel velmi rychle, pak padla tma a vypadalo to, že to tam najednou končí. Pod nohama mi skákaly obrovské kobylky.

Vrátil jsem se po svých stopách a v perimetru hotelu zkoušel další cesty v zoufalé snaze natáhnout to aspoň na deset kilometrů. Všechny cesty byly slepé, končily dálničním mostem, balkánskou poutí anebo v čímsi apartmánu s pěkným bazénem.

Vrátil jsem se k mapě (až v hotelu, protože tam byla WiFi) a zjistil, že ta cesta tam někde musí být a pokračovat až do města Ulcinj. Druhý den jsem tedy vyrazil za světla a za vedra a po zábavné vlnící se kamenité pěšině připomínající Korfu i Pálavu doběhl do města a vracel se zpátky po místní magistrále, což jsem si zpětně vyhodnotil jako chybu.

Maruška už mým trasám od loňska nevěří a běhá jen po areálu (i když si na vyhlídku taky vyběhne, ale na rozdíl ode mne jí to stačí jednou). Krouží od budovy Apricot kolem Blueberry až k Cherry, u recepce doleva a zpátky kolem objektu pro VIP lidi s modrými premium páskami (mají mj. nárok na Heineken). 

Na internetu jsem zjistil, že po značce už přede mnou běželo pár lidí a že na Stravě je i 2,5 km dlouhý virtuální segment končící na kraji města. Dokonce jsem se zde mimoděk a více méně na volnoběh umístil v první desítce dosavadních účastníků fiktivního závodu.

To by byla škoda nezkusit trumfnout a ještě mám dva dny. Kobylky a obří lidé mířící na blízkou nudapláž zděšeně uskakují, silniční adidasky skřípou po kamení. Jsem u hotelu Albatros, kde segment končí, nemohu popadnout dech a vracím se domů napjatý, jestli jsem se dostal do čela, mám tedy nárok na pomyslnou korunku pro vladaře segmentu.

Je to tam! Pana Dervisevice, který tu přesně před měsícem možná jen tak volně klusal, jsem deklasoval o dvě sekundy a určitě teď někde pláče. 

Jenže pak jsem zjistil, že jsem omylem část trasy běžel zkratkou. Byla sice stejně dlouhá, ale po mnohem lepším povrchu bez šutrů a kořenů. Systém mi to sice napočítal, ale já jsem víceméně čestný člověk, takže jsem si řekl, že to zkusím pořádně. 

Poslední den dovolené jsem měl tedy jedinou šanci na reparát. Okno příležitosti se otevřelo v podvečer v nevhodnou dobu: překážel mi mocný oběd (přece to tam nenechám, když je to "zadarmo"), dusno před bouří a po prudké zatáčce na začátku segmentu i ostrý protivítr. Mezi udivené rekreanty na kraji města jsem po dvanácti minutách zhola nesmyslného snažení dobíhal bez dechu a překvapen tím, co moje vetché kotníky ještě dovedou.   

O šest sekund rychleji než můj včerejší podvodný pokus! Můžeme jet domů. 

V bezpečnostním rámu na letišti pípám. Zřízenec si mě povolává na důkladnější kontrolu a nic nenachází. Ani nemůže. To je totiž ta korunka.

text Řízek, foto Strava

PÁTÁ

Máme po asi deseti letech novou matraci a zatím se to projevuje nevyžádaným způsobem: začaly se mi zdát sny, které si zpravidla i pamatuju. Horší je, že jsou to obvykle noční můry, v nichž někdo bojuje o život nebo je aspoň v nějakých nesnázích. 

Tuhle se mi třeba zdálo, že má Heda nějak nápadně červené tváře.

"Vážení rodiče, v naší DS se vyskytla PÁTÁ NEMOC - vysoce nakažlivé virové onemocnění !!!!!!!!!! Inkubační doba 14 dní. Příznaky: vyrážka na obličeji, trupu a končetinách. RÝMA, horečky a bolest svalů. Může být i bezpříznaková."

Ve školkové whatsappové skupině učitelky sice napsaly vyskytla se, ale já v tom tak trochu čtu "zavlekla to sem Heda". 

Choroba u ní měla velmi mírný průběh, ale zpětně doceňuju vynalézavost nástupu jejích projevů. Typické červené fleky na obličeji se u ní totiž objevily ve stejnou dobu, kdy jsme jí z tváří a čela konečně vydrhli červenočerného spajďáka, který se mimochodem paní malířce, na jejíž služby se na dnu otevřených dveří kačerovského depa stála hodinová fronta, moc povedl. Měli jsme to za nesmytý bordel, ale ona to byla vyrážka. 

Hedě nic není, jen má dál občas různě po těle červené fleky. Dávno není infekční a úplně standardně zlobí. Větší pohoršení budí to, že na potkání vypráví, že náš kocour má tasemnici a že mu lezli ze zadku červi (tato choroba se naopak vůbec nemaskovala). Do školky ji s PÁTOU NEMOCÍ ale nevezmou, navíc má ještě trochu RÝMU, a tak si na den zkusíme oživit, jaké to bylo, když jsme spolu kdysi byli doma.

Jedeme vlakem (bůhvíproč) do Řevnic. Vlastivědu jsem pro dnešek vzdal; hlavním cílem je kavárna s dětským koutkem a hřiště. Jedeme elefantem (říká mu telefant), máme skvělou náladu a hrajeme hádanky a už jsme se konečně dostali i do fáze, kdy dítě oceňuje bizarní názvy obcí na trase: Černošice, Mokropsy, Všenory, Dobřichovice, Řevnice. Takhle jsme kdysi jezdili s babičkou a strašně jsme se tomu smáli, pořád dokola. 

V Řevnicích se pokoušíme budit zdání civilizovaného oběda, ale ta rajčatová šatičky ničící polévka byla přece jen trochu velké sousto. Někde mezi vyškemraným čokoládovým lízátkem a kvapným přesunem na toaletu přijde na mobil notifikace, že na Slovensku je atentát na premiéra. Nijak mě to nepřekvapuje a překvapeni nebudou ani mí kolegové; vědí, že si před zásadními událostmi zpravidla prozíravě beru volno. 

Vím, že z krásného dětského hřiště pod brdským hřebenem kolegům nijak nepomůžu a ani se o to nesnažím. Můj úkol je dnes, vzdor aktuálním nočním můrám, vrátit dítě plné zážitků a celé. Takže třeba celkem suverénně vytáhnu čerstvě zakousnuté klíště. Se slušnou úspěšností předcházím pádům, věrně předstírám, že jsem nespokojeným zákazníkem fiktivní kavárny a že kamínkové latté mám fakt rád, a po dvou a půl hodinách už cítím, že bychom se mohli pomalu z toho hřiště hnout. Ve skutečné zmrzlinárně za poslední drobné pořizuju hruškovou a vanilkovou a můžeme jet domů.

A těsně před vinohradským tunelem mi připadá, že unavenému dítěti nějak tuhnou rysy. Heda obdobně jako jiné děti disponuje rychlonabíjením: po libovolně krátkém šlofíčku má baterku na osmdesáti procentech, takže by pak šla spát v jedenáct. To nechceme. Ale nebezpečí zažehnáno, včas vystupujeme a zdálo se mi, že to byl fajn den.

text a foto Řízek

AQUA GYM

Není to vlastně tak blbý. Nebe je modré a jednou za deset minut ho pročísne řvoucí letadlo plné ještě neopálených a nepoštípaných lidí. Pijeme něco jako Cuba Libre. Nejdřív jsem se trochu ošíval, protože by mi stačila kola, ale člověk trochu ztratí zábrany a ono tam stejně toho rumu moc není. 

Z lobby sem doléhají tak strašné výtahové coververze známých hitů, až mě to zvrhle baví. Ironic od Alanis Morrisette jako reggae. Cryin' od Aerosmith jako popová sračka. Panebože, ti Doors... Už si pamatuju, jak to jde za sebou; podle všeho je to jedno album, které točí pořád dokola. Ano, ještě kolu, prosím.

Moře je asi dvě minuty od nás a jsme na Korfu. Není to zas tak podstatné, protože sedmdesát procent dovolené strávíme v dětském bazénku, kde je čtyřiceticentimetrová hloubka a močí do něj ratolesti nejrůznějších proveniencí. Vedle něj je bar se šizeným kubíčkem a hned za ním je hotelová restaurace. V ní mají pestrý výběr jídel; každý večer je menu regionálně uzpůsobeno a suita kuchařů je přepečlivě průběžně doplňuje, ale především tu mají hranolky a zmrzlinu.

Hotelový komplex je čistý, pokoje klimatizované a personál úslužný, ale především tu mají kočky. Toulají se po asfaltových cestičkách, přežraně se vyvalují pod golfovými vozítky pro přepravu líných hostů a ti je pokoutně vykrmují šunkou nakradenou ze švédských stolů, třebaže jim chybí zlatá páska na pacce, symbol, že patří do all inclusive honorace. Krmíme kočky a stýská se nám po kocourovi. Ten nám zatím doma mstivě ničí věci a pomočuje kočárek, a kdyby jen to.

Párkrát opustím hotelový výběh a vyrazím na nejbližší kopec. Cestou zpět po pěšince skrz jakousi pašeráckou vesničku mě napadne, že by mě mohl napadnout pes. Stane se tak; naštěstí se brzy ozve smršť řeckých nadávek a pes se vrací na základnu. 

Sezona jde do nastaveného času. V hotelu jsou především senioři. V jedenáct nastoupí do bazénku a pod vedením animátorů začne "aqua gym". Rodin s dětmi je jen pár. Hedě nevadí, že Polákům a Angličanům nerozumí. Přetahovat se o nafukovací hračky se dá vícejazyčně. Jako i smutnit, když ad hoc kamarádku jedno z těch letadel, už opálenou a poštípanou, bez varování odveze zase pryč. Nebo když přijdete na dětskou diskotéku a jste tam sami (a musíte tancovat s mámou a tátou, který je fakt nemožný).

Ten pravý all inclusive řev ale nastane až jednoho večera, kdy s kamarádem Archiem blbnou při večerním koncertě jakéhosi místního tria Yamaha tak intenzivně, až si gumovým hadem málem vyšvihne oko. Bude nač vzpomínat.

(Jezdili jsme přes léto hlavně na chalupu, na vodu – na Vltavě jsme byli snad dvacetkrát – a v zimě na několik týdnů na hory, třeba i přes Vánoce, to ti byla paráda. U moře jsme byli s rodiči snad dvakrát; tohle opravdu není blbý, ale nechybělo mi to).

text a foto Řízek

MIMINODLAK

Je to jiné než loni. Vzpomínám si na to jen velmi matně, ale jsem si jistý, že na naší loňské dovolené na Šumavě Heda už ve 22:15 spala. To je stinná stránka toho, že si s ní člověk už lépe pokecá. Už si i vybírá, kdo ji bude uspávat - je teď maminkovské období, tak aspoň mohu chvilku psát.

Taky jsem býval trpělivější a méně prchlivý. Asi bych absenci inzerované dětské herny a povlečení pro dítě přešel bez toho, abych na paní správcovou zvyšoval hlas. 

Loni zkraje srpna bylo skoro stejně ošklivo jako letos. A úplně stejně to byl především orienťák, kde je místo každého lampionu dětské hřiště. Nebo skvělé loutkové divadlo. Nebo výběh s divokými zvířaty, v lepším případě přítomnými. 

Ale taky máme svoje atrakce. Třeba geniální Café Bistro Na svahu. V deseti stupních zevlujeme na lehátkách a nechybí nám nic. Tady máš kytičku, potěší Heda majitele a dostane džusík. Zajděte tam, než se to zkazí. 

Nově do dovolené aktivně vstupují zcela nevyzpytatelné projevy vůle a zalíbení dítěte: bod programu může být přijat radostně, neutrálně (těch je většina) nebo kníkavě. Co na tom, že jsou všude pod námi vlci a žerou maliny a občas se i perou: Chci do auta a dudlíček! Jindy velice stabilní a v rámci možností rozumné dítě je totiž miminodlak, zpět do složitější vývojové fáze se přepne zcela nečekaně a bez varování.

Stejně nevyzpytatelné, ale zpravidla horší, jsou návštěvy restaurací, kaváren či cukráren, nebo když má člověk nedejbože ten nápad, že si v hotelu zaplatí snídani, takže tam nakráčíme mezi nic netušící rekreanty a ty jejich švédské stoly a Tinu Turner hrající z TV Retro a nic už není jako dřív. 

A jsme vlastně rádi, když jen rukou loví čokoládové kuličky z misky s mlíkem a přikusuje k tomu meloun a olizuje taveňák s nivovou příchutí a přitom se mi válí po klíně, protože aspoň něco málo snědla. Nebo ne? Jakmile se vrátíme do pokoje, ozve se tradiční "něco papat"  a Heda se dosnídává ještě daleko většími nesmysly.

S pusou od borůvek se na Churáňově omylem octneme přímo v epicentru závodů Kolo pro život. Maruška běží jako o život pro odrážedlo neprozíravě nechané v apartmánu dole pod sjezdovkou, protože se přece nebudeme jen koukat. Je celá rudá a udýchaná, ale stihne to na minutu přesně, takže Heda se v půjčené helmě postaví mezi závodnice a mít zaplacené startovné, při své premiéře v této disciplíně by brala čtvrté místo. Oceňuji, že i tak dostala medaili a pexeso. Jediný, kdo se nezpotil, jsem byl já. 

Tedy až do chvíle, kdy jsem táhl úplně rozložené dítě v nějakém záchvatu vzdoru ze supermarketu do auta a celý Vimperk na to koukal. Promiň, že jsem zlobila, špitne. Promiň, že jsem to nechal tak vyhrotit, myslím si. Člověče, nezlob se. Moc nám to nejde, ale snažíme se. 

Je to jiné než loni a nepochybně ještě lepší.

text a foto Řízek 

S ÉJIŠŤOU

Neoplývám úplně kvalitní pamětí a obávám se, že se to o mně ví anebo tuší. Asi je to jeden z důvodů, proč si píšu tenhle poznámkový blog: spousta věcí se zde dá vyrešeršovat, byť by na tom vyhledávání měl někdo nahoře zapracovat. Anebo snad radši ne.

Fascinuje mě třeba zjištění, že jsme se stejnou ženou včera úplnou náhodou vypustili dítě na pískoviště pod tímtéž větrným mlýnem, před nímž jsme se před deseti lety fotili. Byli jsme tehdy na kolech, která nám mezitím ukradli (někomu i víckrát), Maruška měla kontroverzní ofinu a o mém účesu se dá ještě říct, že byl. A taky jsme teda neměli to dítě.

A loni případný čtenář mohl zjistit, že dle mého tehdejšího postoje zformovaného katastrofálním výletem (opět) na Moravu není společná dovolená dvou a více rodin se stejným a vyšším počtem mimin možná a že její vyznavači i z řad mých současných i bývalých kamarádů jsou pravděpodobně divní.

V tomto případě uznávám, že jsem se zmýlil, protože to za určité konstelace jde. Stačí k tomu vlastně jen několik věcí: 

• Pepřový sprej proti zvěři. Relikt ze slavné účasti na závodě Tisíc mil zakoupený snad ve večerce v Peci pod Sněžkou jsem zapomněl v krosně, a když jsem tahal věci do auta, vylil se mi do batohu a vlastně i jinam. Takže mě celou cestu až do Vrbice pálily třeba i fotbalové oděrky, které jsem snad vlivem těch endorfinů vytěsnil – ale naštěstí si vozím tenhle sprej, díky kterému se dá spousta ran vyrešeršovat. A taky na nás pak nešli žádní psi a vlastně to bylo to nejhorší, co se nám za těch pár dní stalo. Horší než zapomenutá kachnička do vany.
• Bydlení se zahradou. A chce to opravdickou zahradu, kde je tráva, stromy, pískoviště s kočičími bobky (ale ty jsem všechny vyházel) a křoviny, kde se ještě před dvěma lety schovával tehdy nemocný kocour Pepan, který pak sám vylezl na schody a předstíral, že je sfinga.
• Někdo, kdo na všechno myslí. Nepřipravil jsem absolutně nic, jen jsem koupil naprosto senzační plastovou motorku (to říkám teď, ale až si na tom rozbije tlamu, zas názorově otočím) a vylil všude ten odporný sajrajt a zabalil si kartáček a dvoje běžecké boty. Nevím, jak to Maruška udělala, ale vůbec nic nám ani miminu nechybělo.
• Normální bydlení. Stačí kuchyň, kde se dají umatlat nějaké těstoviny s červenou omáčkou anebo upéct loupáky. Ve výbavě by nemělo chybět absurdní množství pastelek, které se dají všude rozmetat. Je dobré, když ve vesnici mají hřiště. Ve Vrbici mají krásné a dobře utajené hned vedle sběrného dvora.
• Lidské počasí. Když není celé dny třicet ve stínu ani totální slejvák, ukáže se, že se to málo, co je možné, dá v pohodě realizovat. 
• Kompatibilní rodina. Ideálně někoho, kdo pochopil, že tady se žádné sportovní výkony, kulturně-poznávací činnost, gastrotoulky po hejlíkovských bistrech ani senzační večírky s pálavěnkou a vlašáčkem konat nebudou, protože odpadneme zhruba hodinu a půl po dětech, tedy vlastně krátce před budíčkem. A pak by to chtělo někoho, kdo nás nepotřebuje vzdělávat v oboru rodičovství, protože v tom sám taky občas nebo pořád těžce plave. 
• A především kompatibilní děti. Hedvika je o tři měsíce starší než Eliška, která před pár dny začala chodit, takže vypadají jako dva různě rychlí zombíci. Střídavě vstávají a padají: když jedna spí, druhá se po ní ptá. Tedy minimálně Heda se (35×) ptá: "Éjišťa...?" Je to totiž první člověk v jejím životě, kterému může přijít na jméno (Babiš, kterého k našemu zděšení opakovaně zmínila dříve, se ukazuje jako nářeční výraz zřejmě pro určitý typ báboviček). Hedina a Eliščina individuální srandovnost se dohromady násobí. Dělí se o bublifuk, imazol na plenkovou dermatitidu, kapsičky s ovocnou dření, nudle i o radost ze společného setkání. V podstatě něco jako já a přítel Vašek, jen trochu roztomilejší a minus pětatřicet let.
• Snad jsem na něco nezapomněl.

text a foto Řízek

MEZI DĚVČATY

Spadla lžička do kafíčka udělala žbluňk!

Seděly tam dvě panenky mezi nima kluk 

Co ty kluku ušatý

Děláš mezi děvčaty?! 

Uznávám, že jako motto mé pomalu končící rodičovské dovolené je to trochu těžkopádné, ačkoli ji tato obskurní říkanka odposlechnutá při plavání miminek celkem vystihuje. Minimálně v tom, že jsem zatím žádného jiného aktivního ušatého tátu na rodičáku mezi všemi těmi maminkami nepotkal. 

Pokud by se ale ještě někdo v budoucnosti odhodlal, možná mu přijde vhod seznam věcí, které je stoprocentně potřeba mít, aby se to nějak zvládlo se ctí. 

Hedvika (anebo jiné podobně hodné dítě) - Moje svěřenkyně v noci spí (!) a až na pár výjimek (setkání s doktorkou, kadeřnicí, kamarádem Frantou, koupel v cizím prostředí) nepláče (!!). Taky skoro všechno jí, i když jednu z mých kreací z parního hrnce (viz níže) pojmenovala celkem výstižně "bablaf". Moje dovolená tím pádem celou dobu v podstatě běží na obtížnosti "easy", ale o změně levelu neuvažuji. Pokud si můžete vybrat, zvolte hodné dítě. 

Kávovar - Důležitost tohoto obyčejného přístroje Tchibo v čase rostla, když jsem si uvědomil, že kapučínka v kavárnách užírají značnou část rodičovského příspěvku. Kafe je kotva a kámoš, na kterého se lze spolehnout a rozumí mi. 

Kočárek Thule Urban Glide 2 - SUV mezi kočárky: ve městě sice polosportovní tříkolka září, byť ji má každý druhý mimísek, ale je jinak podobně jako ta obézní auta více méně k ničemu a spíš překáží, zato v horách nastává její čas. Blbé je, že na horách moc nejsme, ostatně ani s ním a s Hedou moc často neběhám, což by se nabízelo. Nevýhodou je vysoká cena a holá výbava základního modelu a vyloženě předražené příslušenství, ale naštěstí leccos se dá pořídit výrazně levněji a lépe. Každopádně jsem si tenhle stroj velmi oblíbil, zejména poté, co jsme z něj sundali korbičku, načež se z něj stal v podstatě kundolap, pokud se tenhle termín v této souvislosti dá použít. Heda k němu má vztah asi jako k otci: nikdo se jí neptal a lepší prostě není k dispozici.

Maruška - Vynikající máma. Chodí zaplaťpánbů brzo z práce a na rozdíl ode mě umí nakupovat jídlo přes internet. Má Instagram plný inspirativních dětí, což se taky hodí, protože se od nich dají okoukat různé fajn pomůcky a hračky. Má přehled o Hedině jepičí garderobě, po večerech uklízí hračky a mumifikované banány, které jsme přes den navrstvili. Nenaočkované ezokamarádky navštěvuje jen sporadicky. Heda se na ni šíleně těší, každý den mi to všemožně, byť zatím hlavně nonverbálně naznačuje. 

Tchyně hlídací - V hitparádě lidí, pokud by ji sestavovalo naše dítě, by babička pravidelně obsazovala nejvyšší příčky. I u mě, protože díky jejímu hostování mohu občas jít běhat i za světla. Má nekonečný repertoár říkadel a písniček, které u nás zlidověly, nosí na krku slona, který má chobot jako bombardon a troubí jako hrom a je - to - slon. Zasvětila Hedu do tajů rohlíku tukového. Na právnické fakultě tradičně patří k nejméně oblíbeným kantorům, ale pokud by budoucí juristy vzdělávala třeba v jeslích, byla by nepochybně hvězdou. 

Baby Bjorn - Jak jsem pochopil, žádné dítě z Instagramu bez této houpací sedačky či sedací houpačky nemůže být, protože by ho ty ostatní přestaly, pohupujíce se v křesle, sledovat. Jistě se dá něco podobného splašit i levněji než za čtyři tisíce, nicméně tohle prakticky až do roka bezvadně fungovalo jako bezpečné krátkodobé odkladiště rozladěné či unavené holčičky. 

Parní hrnec Beaba Baby Cook - Jedna z věcí, které bych si vzal na pustý ostrov, kdyby tam teda měli elektřinu a něco, co by se dalo oloupat, nakrájet a bezpracně za pár (desítek) minut uvařit v páře a v téže nádobě rozmixovat. Tahle opět trochu předražená vychytávka nám při přípravě příkrmů ušetřila hrozně moc času, který jsem pak zcela proflákal. 

Rohlík tukový - Nejlevnější sedativum z Penamu. Funguje naprosto spolehlivě, ať už jsme kdekoli. Jeho zbytky odstraní robotický vysavač, nebo si je dítě najde na podlaze a dojí později. 

Vlhčené ubrousky - Proč jen jsem tuhle vymoženost nepoznal dřív?! Proč jste mi to zatajili?

Cocomelon - Ultimátní zlo po všech stránkách. Ale pokud dítě při dlouhé cestě autem pláče (a nemáte k dispozici rohlík tukový), zaberou tyhle úplně debilní dětské písničky téměř okamžitě. Pokud ovšem máte zrovna mobilní data, jinak se výplach mozků nespustí. V takovém případě vám pomáhej bůh nebo rohlík. 

Felix - Heda dlouho usínala v nosítku za falešného zpěvu asi tak tří ukolébavek, které znám. Trvalo to leckdy dost dlouho. Felix má oproti mně daleko větší výdrž, neboť jej napájejí tři baterky AAA, umí výrazně víc písní než já (tuším, že čtyři, ale kromě toho i zdařile imituje tlukot srdce, což je trochu děsivé, šumění oceánu či ševelení větru), navíc je to sympatická, tulivá plyšová liška. Netuším, proč se jmenuje zrovna po mém někdejším spolužákovi, kterého jsme neměli rádi a ještě dnes se za to trochu stydím, že jsme mu říkali Prase (prasátko umí mimochodem Heda předvádět fakt výborně). Nicméně není sám, dcera měla jako úplné mimino pískací hračku částečně pojmenovanou Pískáček po jednom neoblíbeném bývalém nadřízeném (teď už Pískáčka dočista opustila a nebaví ji, podle mě ani vy Pískáčka vůbec nepotřebujete) a kromě toho máme i křeslo pojmenované po bývalé kolegyni. Asi jsme prostě divní.

Hra Transport Fever 2 - Jsou večery, kdy nechci dělat nic jiného než stavět koleje, nádražíčka a civět do mapy krásné hornaté zelené krajiny. Načež ji pár kliknutími rozryji obskurním předimenzovaným tunelem. Pak si představuju radost těch dvaceti lidí, které jím převeze můj vláček z jedné nesmyslné vesnice do druhé. Transport Fever 2 je dopravní stavěcí tycoon a oproti klasikám žánru má spoustu much, třeba to, že zatěžuje můj archaický počítač natolik, jako bych tu snad těžil bitcoiny, nebo že podobně jako hra Logik (viz níže) není vůbec zábavný. Taky se nedá hrát s kamarády, ale ti stejně zrovna uspávají nebo přebalují. Ale já si vystačím.

Osmá hanspaulská liga - Poté, co jsme se stali třemi, zavedl se jakýsi společný kalendář s plánovanými akcemi, zejména těmi večerními. Svoje běhání tam nepíšu, protože by to tam bylo skoro pořád, ale vždycky mě zahřeje, když tam vidím napsáno "FC Forejt". Vlastně mě nikdy náš malý fotbal nebavil tolik jako teď, a to nejen proto, že hrajeme reálně o postup. Jde hlavně o pobyt na vzduchu ve společnosti jiných lidí, kterým je víc než jeden rok (i mentálně, byť jen o kousek). Proto sláva Forejtu a sláva kalendáři. A sláva úžasné sedmé, nebo už zase nejhorší osmé lize. 

Kamarádky a kamarádi, kteří jsou zároveň taky rodiče - S Míšou se nás tuhle v kavárně zeptali, jestli jsou naše dvě přítomné děti (tehdy zhruba sedm a deset měsíců) sourozenci; přišlo nám to dobré, protože by to šlo stěží. Taky jsme spolu objevili obstarožní hru Logik a bude to jedna z věcí, po níž se mi bude v práci stýskat. S Magdou chodíme někdy "plavat", ale především na vafle s horkými malinami a štve nás, když nám protečou skrz tácek, protože jinak nemají chybu. A pokecáni vedeme dlouhé emotivní debaty o výchově i práci a děti u toho dobře usínají, protože máme oba dost monotónní projev. S Milanem jsme jednou po překonání řady strázní se dvěma dětmi a dvěma kočárky dokonce dokázali na hodinu vyběhnout, i když jsme se tak dlouho vypravovali a děti se střídavě pokakávaly a usínaly, až začalo pršet. S kamarády a kamarádkami ale ani tohle tolik nevadí, navíc náš kočárek má i pláštěnku (ovšemže ne originální). Jsou prostě tak nějak potřeba, asi víc než řada těch drahocenných věcí. 

text a foto Řízek

SPOLU

Mí známí mají různé nepochopitelné záliby (keškování, larp, ochotnické divadlo, učení češtiny na základní škole, opravování protektorátních motocyklů, osmá Hanspaulská liga). Za tu nejpodivnější už od svých bezdětných let zcela jednoznačně považuji společné dovolené s dětmi.

Dělá se to tak, že si tlupa lidí s potomky různého pohlaví, vývojového stádia a provozního režimu společně pronajme chatu a tam patrně rozmístí ty cestovní postýlky, chůvičky a ohřívačky a pak tam společně existují a relaxují a domů se vrátí odpočatí a v práci se pak usmívají a těší se na další obdobnou dovolenou třeba i s dalšími, zatím ještě nenarozenými dětmi.

Samozřejmě mi to přijde bizarní, ale zároveň mají ti odvážlivci můj obdiv, protože to prostě není reálné a dosažitelné. 

Pokusili jsme se před pár dny vyrazit na společnou dovolenou s kamarády, rodinou koncipovanou obdobně minimalisticky, jako jsme my: sympatický otec, chytrá a pečující maminka, hodné (jen o pár měsíců starší) děcko.

A šli jsme okolnostem naproti: jeli jsme na Pálavu, kde nás stěží může něco překvapit. Pronajali jsme si krásný byt na jejím samotném úpatí, možná i s výhledem na Nové mlýny, což je moje oblíbené umělé moře.

Výhled zakrýval jakýsi komín odvedle, ale to zas tolik nevadilo. Ono vlastně nic zas tolik samo o sobě nevadilo. Ani tropické počasí nebo podkroví, v němž jsme bydleli, které se přes den ohřálo a v noci stalo saunou. Ostatně ani zahrádka, která nebyla zas tak úplně u domu, jak internetový inzerát naznačoval, a kde jediný stín poskytovala jakási opěrná zídka. Když se v jediném stínu postavil nafukovací bazének, dítě se rozeřvalo.

Hlavní problém byl, že když se jedno dítě zrovna rozhodlo se rozeřvat, vzbudilo to, které zrovna odpočívalo v sauně (okno se otevřít nedalo, naproti byla vinárna a po celé Evropě fotbalové mistrovství) a kolem nějž bylo potřeba našlapovat po špičkách. To šlo dost blbě, protože bylo vždy potřeba projít přes vrzající prkno v chodbičce, ať už člověk šel zkontrolovat mimino, nebo si prostě šel do ledničky pro poněkud odporné víno.

Velmi složitě se také plánovaly společné výlety. Zejména kvůli mně, protože jsem ráno musel mermomocí běhat. Když jsem se vrátil, Heda zrovna v půl osmé načínala svůj takzvaný dospánek, protože vstala klasicky v 5:30, abychom toho víc stihli. Druhé mimino se ale zrovna dostalo do provozní teploty, takže jeli napřed a původní plán padl.

V Mikulově jsme se ale nakonec sešli a octli se bohužel uprostřed městských slavností a uprostřed záchvatu hladu. V davu jsme za ryku cimbálovky zaparkovali kočár ke kraji a cpali do plačící Hedviky prefabrikovanou přesnídávku (To je ale krásně upatlaná holčička! rozplývali se lidé na elektrokolech). Naši snad stále ještě kamarádi šli napřed, protože to jinak prostě nejde. Vylezli jsme na Svatý kopeček a v parku u Lednice bylo příjemně, ale i tak – odjeli jsme z dovolené zbaběle o dva dny dřív.

A tohle všechno způsobilo, že jsem na pumpě poprvé v životě natankoval natural místo nafty. Ale to by se stalo každému!

text a foto Řízek

BÁSNÍKŮV NEVERLAND

Nedá se to pořádně vyfotit, leda z letadla, možná z vesmíru. A vevnitř se fotografovat nesmí. Vila italského básníka, válečného hrdiny, dlužníka na útěku před věřiteli, trošku fašisty a vášnivého sběratele harampádí Gabriela d'Annunzia je tedy něco, co se musí vidět. Anebo si o tom něco poutavého přečíst. Ještěže nás máte.

Nuže, Gardské jezero je záviděníhodný kus země a vody. Nezáviděníhodné je naopak rozhodování, co s časem, kterého máme tak zoufale málo. Nemyslím to tak, že život je krátký, konečný a tyhlety kecy. Zítra se prostě musíme sebrat a jet dál a do měkké postele bytu v centru města Riva del Garda ulehnou místo nás zase další lidé. A budou taky řešit dilema, jestli se jít raději koupat v průzračné vodě, jezdit po kopcích na horském kole, spalovat si záda na pláži, surfovat, kajtovat, jíst zmrzlinu nebo pít cappuccino. Na všechno tohle je Lago di Garda optimální, jenže většinu z těchto činností nelze bohužel dělat naráz.

Součástí parku je i živý brouk

Rozhodování usnadňuje tlaková výše Lucifer; hledali jsme místo, kde by teoreticky mohlo být chladněji než osmatřicet ve stínu. Co třeba tahleta básníkova vilka?

Představoval jsem si Čapkovu Strž anebo Ladovy Hrusice, něco tak dojemně skromného a osobního. Místo toho jsme dojeli k něčemu, co spíš připomíná ranč Neverland. Akorát je zde kromě vily, obřího parku a básníkova muzea i jeho mauzoleum (vynechali jsme).

U vstupu dostanete plánek. Popis venkovní části čítá 43 položek včetně torpédoborce (zapuštěný do svahu - dar italského námořnictva). Parkem můžete teoreticky bloumat hodiny. Pak spolu s německým párem způsobíte chaos v pokladně, jelikož prohlídky domu - tedy klíčové součásti expozice - jsou možné jen s italskou průvodkyní. Ostatně i webové stránky celého areálu nazvaného Vittoriale si můžete přečíst buď v italštině, nebo v italštině. Na vlaječku si ale můžete kliknout, na průvodkyni ne.

Nakonec se podaří sehnat jinou průvodkyni s bizarní italoangličtinou. A hned přichází drobné zklamání - v básníkově vile je ještě horší klima než kdekoli jinde. Odvážný D'Annunzio přišel za války o oko (snad v letadle, které visí v jiné části ze stropu - dar italského letectva). A snad proto celou vilu utěsnil jakýmisi těžkými drahými rouchy, aby tam nemohlo světlo, čímž zároveň zamezil přísunu vzduchu.

Torpédoborec hřeje a žena se ovívá

Zbytek je ale jeden nekonečný úžas. A to, že vlastně není moc vidět a nemůžete dýchat, strašně se potíte a průvodkyni není rozumět, i když ona si myslí opak, k tomu dokonale pasuje. Slavný básník, jehož dílo bylo prý ve své době hodně explicitní, dekadentní a zakazované a nikdy jsem od něj nic nečetl (ale to vůbec není důležité), ve všech místnostech naprosto plánovitě navrstvil nesouvisející věci, pravděpodobně dost cenné a v té době nedostupné, a s nimi tak nějak koexistoval a přijímal návštěvy včetně Mussoliniho a asi i tvořil.

Kromě toho i spal, zřejmě někde jinde, s různými tehdejšími divami, kterým pak psal role a roličky na tělo. Plodil děti, utíkal před dlužníky do Francie (rád kupoval drahé věci a neplatil za ně) a prošlo mu to, za války shazoval letáky z letadla a pak se dvěma tisíci dobrovolníky obsadil město Rijeka a vyhlásil tam vlastní republiku a neprošlo mu to. Po nezdaru v Rijece se usadil zde v polovině obce Gardone Riviera a spolu s jedním zvrhlým architektem začal přetvářet onu původně zřejmě normální vilu a její okolí. Ostatně ke kraji měl vztah - při návštěvě nedalekých vodopádů na periferii Rivy byl (sám sebou) tak ohromen, že se označil za "muže víření a vody".

Uvnitř je to celé ještě divnější

Přilbici z pásovce, desítky různých talířků na stěnách, své fotografie (jiné než své podobizny nesbíral), různé sochy andělíčků, kůže celého stáda levhartů vedle vrtule z letadla. Celé to mělo připomínat jeho umělecký i armádní život i jeho dobu. "Tady se musí dost obtížně uklízet," poznamenala žena při pohledu na koupelnu, na jejíž podlaze bylo podle neznámého klíče vyskládáno na místní poměry celkem uměřených několik set předmětů. Průvodkyně se jen pousměje, ten všudypřítomný úlet popisuje celkem věcně a v hlase má naopak spíš náznak hrdosti, pokud jsem tomu náznaku správně rozuměl.

V čele stolu v jídelně pro hosty trůní obří zlatá želva. Je to kopie původní želvy, která pošla, protože se přežrala nějakých kytek v parku. Hostům měla připomínat střídmost v jídle i pití. Mimochodem, poeta svého času mimo jiné choval 39 psů. Setkat se s nimi lze na psím hřbitově (vynechali jsme).

Je to nesmírně inspirativní. V našem 2+kk hodlám vybudovat tuzemskou kopii, jen bude samozřejmě zasvěcena mně. Maruška už má zákaz cokoli vyhazovat, popelnici odhlásíme.

text a foto Řízek

POJEDEME K MOŘI

Nerozumím tomu, že někdo tohle dělá dobrovolně. Že sedne do auta, jede tisíc kilometrů jen proto, aby si vedle něj na pláži kydli stejní morbidně obézní Češi, které potkává třeba v metru - jenže tentokrát asi nejeli ráno do rachoty, nýbrž přivstali si a rozmístili na atraktivní místa své deky o osušky (tak jako my). Jsou do ruda spálení a halekají.

Stejně nerozumím Mikulášovi. Celý den v ukrutném vedru monotematicky (Maruška se ho to slovo pokusila naučit) přenáší po oblázkové pláži konvičku se slanou vodou a její obsah s maximálním soustředěním vytrvale vylévá na policejní autíčko. Padesátkrát, stokrát. "To je myčka, víš, stuejdo?" opakuje. V noci měl slabší chvilku, jejíž následky protekly skrz matraci skoro až do přízemí apartmánu. Ale jinak je to velký frajer, má na hlavě hustou čepici s Mimoni a rovným (!) kšiltem, a kdyby mu příliš volné plavky neodhalovaly půlku zadku, mohl by klidně aspirovat na titul "Nejroztomilejší zdánlivě hodné dítě na plážích v Omiši 2016 v kategorii 3-5 let".

Jindy zase maluje voskovkami po nábytku anebo se pohybuje v nějaké své paralelní tříleté realitě; povídá sám sobě podivné příběhy, dává běžným věcem bizarní přívlastky (pouicajtskej, žualočí, bubáčí, čauodějnickej pudink) a sem tam zařve nebo mě kopne. Bohužel většinou tehdy, když se snažím docílit toho, aby se třeba oblékl, svlékl či přestal dělat právě tu nebezpečnou činnost, kterou se zrovna zaobírá. Když nezalévá auto, buduje na pláži z vyplavených klacků a vajglů (fuj je to!) hranice a docentem konvičkou hasí fiktivní ohně. Avšak když s panem domácím uspořádáme luxusní táborák i s opékáním špekáčků, je mu to úplně buřt a místo toho bloumá po zahradě. Ale už mě to vlastně skoro nepřekvapuje.

To Stázina je rovnou krásná. Má velké hluboké oči, a když něco chce, ukáže na to a prohlásí drsným hlasem: "Hueehueeehueeehueee". A pak se vrávoravě, ale překvapivě svižně rozběhne třeba vstříc schodům anebo moři. Dokáže taky během zlomku vteřiny přejít z usedavého pláče do démonického smíchu a naopak; to mi přijde pozoruhodné, ale možná nás to na konci tohoto pobytu čeká všechny. Babička ji s oblibou nechává v apartmánu bez plenky a zkouší ji naučit na nočník. A pak nadává, že vzor na dlaždicích je tak nešťastný, že je nemožné poznat, které jsou ještě pokaděné a které pohromě unikly.

Dohromady jsou ovšem obě děti vcelku na pěst a jejich matka patrně není ve skutečnosti povoláním právnička, nýbrž anděl vybavený svatou trpělivostí. Koupíte-li čtyři hračky (pejsky v záchranářských autech), začnou se tutově přetahovat zrovna o toho jednoho konkrétního vořecha policajta a na ostatní kašlou, i když je tam třeba senzační pitbul popelář anebo mopslík hasič, který taky není k zahození. A takhle je to se vším - konývkou, šutrem, který se dá krásně nacpat do pusy, pudinkem, nakrojeným jablíčkem, slanou vodou, tabletem s pohádkami.

Babička, která Chorvatům říká láskyplně Jogurti, dnes dostala ohromný nápad, že zajdeme na oběd do restaurace. "Tohle já nemám vůbec uád," pronese rezolutně Miki nad porcí lasagní v přepočtu asi za čtyři stovky. Lžičkou ale sežere veškerý parmezán, tedy ten, který nerozhází kolem, hraje si se sousedními korýši a měkkýši a nakonec ("uizoto já nemám vůbec uád") sní tři lžíce rizota (není to totiž ve skutečnosti rizoto, ale piuátskej žualočí talíš, věděli jste to?), zatímco Stázina paralelně ochutná veškerá jídla včetně přinesených a postupně přemístí sedmdesát procent babiččina zeleninového salátu včetně tuňáka pod stůl. Dáváme ohromné dýško a budeme dělat, že se to nikdy nestalo.

Nikdy neřvou naráz, ale na střídačku. A i kdyby to autíčko za dopoledne zalil tisíckrát desetilitrovým džberem, Mikuláš prostě po obědě neusne. Což by bylo žádoucí, protože my všichni ostatní bychom docela rádi (v noci hrajeme ze zoufalství mariáš). Aspoň pět minut, co, Miki? Ne? Teď se tu třeba pokouším psát blog a on kdesi sebral Maruščiny drahocenné dioptrické brýle a předstírá, že čte Kunderu. A teď mi začala Stázina bušit kyblíkem do klávesnice. Život je jinde.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

DOBRO

Když mi v práci dali přes celé Vánoce a následné mezisvátky volno, zmocnilo se mě nejprve zvláštní vzrušení, které ovšem posléze vystřídaly mučivé pochyby, jak to tam beze mě vůbec zvládnou. Připravoval jsem se na ta kvanta mailů a tázavých telefonátů, operativní řešení složitých situací od smaženého kapra – a ono se nestalo vůbec nic. Naopak se to volno prokládané slaboduchými televizními pohádkami docela vleklo. Zvlášť když jsem si podvrtnul kotník, což mi znemožnilo běhat. A tak jsem po týdnu nucené dovolené začal páchat dobro.

Maruščina kamarádka si se svým budoucím mužem koupili byt a uprostřed mezisváteční nudy nás navštívili. Hned jsem jim nabídl pomoc se stěhováním – a Frantovu dodávku k tomu, protože cizí věci se nabízejí nejsnáze. Nakonec to dopadlo tak, že jsme druhý den kamsi na Lužiny vyjeli i s Frantou a během několika hodin jsme odvezli a rozebrali vše, co bylo nutné, do tři kilometry vzdáleného nového bytu.

Kamarádi, oba auditoři, udivovali systematičností. Na každé krabici byl uveden její obsah. Třeba „čistící prostředky“ (upozornil jsem je na chybu, ale neopravili ji) anebo „Márovy letní ponožky“ (jedna z nejtěžších krabic). S pocitem solidně vykonaného dobra jsem byl cestou domů nařknut z nevědomého zcizení akumulátorového šroubováku. Chyba lávky, byl schovaný v igelitce v novém bytě!

Další dobrý skutek se nachomýtl hned druhý den. Vaškova sestra chtěla přidělat ve svém poděbradském bytě nějaké skříňky v kuchyni. Zadání bylo vlastně dost nejasné, ale znělo to lákavěji než reprízy smutných, pyšných či jakkoli jinak handicapovaných princezen. Aniž by mě kdokoli žádal, vecpal jsem se k příteli do auta a vyrazili jsme společně do lázeňského města (předtím jsem ještě jejich rodičům vyžral cukroví). Sestra bydlí v paneláku se zvláštními lidmi. Někdo z nich se dokonce převtělil do výtahu. „Jmenuji se Otis, jsou mi tři roky a nemám rád, když se ve mně vozí skříně, to mám pak poškrábanou podlahu a zkaženou náladu,“ vzkázal výtah na nástěnce v téměř jednostránkovém sdělení komukoli, komu by se ho zachtělo poškozovat převážením předmětů odlišných od jeho původního určení. Tedy všeho mimo miminek a babiček. Pokud by miminko nebo babička chtěly převézt něco těžkého, řešila by to patrně arbitráž.

Takže jsme nějaké staré skříně tahali po schodišti do sklepa. V přízemí postávala paní sousedka a u každého jednotlivého kusu se zeptala, proč to neseme do sklepa, proč to místo toho nevyhodíme. Copak já vím, bábo? Běž si povídat s výtahem! chtělo se mi zvolat, ale místo toho jsem jen slušně pokrčil rameny. V bytě netekla voda, tedy než jsem ji zapnul. Je tedy možné, že zvědavá paní je už vytopená. Celkově to byla velmi zvláštní, ale jistěže úspěšná mise.

Další den mého nicnedělání zaplnil částečně squash. Zde je to s tím dobrým skutkem trochu na vodě, protože to vlastně platil Vašek, ale beze mě by kluci seděli doma, jak je znám. Takhle si aspoň užili sluníčka v přetopené hale. Kdysi jsme se smávali movitému kamarádovi, který tento pro nás tehdy snobský sport pěstoval, zatímco my jsme si plebejsky maximálně čutali do mičudy. Ale časy i my se měníme. Pinkali jsme to ostatně znamenitě. Zvítězila Vaškova statická, nebo moje sebezničující hra? Opět chyba lávky: o víc než dekádu mladší a mrštnější bratr si nás namazal na chleba. Přitom jsem ho to kdysi sám učil. Tedy vysvětlil jsem mu pravidla a půjčil mu raketu a míček. Ale i tak…

Přiblížil se silvestr, a tím i můj návrat do pracovní reality. Snad se to na úbytku dobra ve světě nijak výrazněji neprojeví.

text a foto Řízek

PO HRÁZI NE!

Já jsem asi zapomněl na Moskvu. No jo, opravdu, zapomněl jsem na Moskvu, dumal jsem nad stylizovanou mapou Evropy. Jak jsem na ni, proboha, mohl zapomenout? Můj transkontinentální expres Cádiz-Benátky-Atény-Moskva neplánovaně končil už v Rostově a s ním končila i moje naděje na slušný výsledek poslední moravské partičky oblíbené železniční stolní hry Ticket to Ride. Ale těch lapsů nad mapami bylo během našeho pobytu mnohem více.

Maruška má krátké nohy a při jízdě na kole je to handicap. Je-li výlet příliš dlouhý, dojdou jí síly a po čase dokonce i sprostá slova. S kamarádkou Bárou, jejíž přezdívku Plísčina prostě odmítám používat, ježto se nedá vyslovit, jsme v kavárně ve Valticích našli nejkratší zpáteční trasu do Strachotína, kde jsme bydleli. Na mapě nevypadala špatně, jen nám do cesty někdo vystavěl vodní nádrž Nové mlýny. Experimentálně jsme ověřili, že cesta z Šakvic do Strachotína po klikatící se hrázi, jejíž monotónní betonová drncavost připomíná dálnici D1, opravdu není kratší než po silnici. Suma sumárum, ujeli jsme 75 kilometrů, ale byly to nervy.

Jasné bylo, že další den se na kola nejede. Vylezli jsme tedy pěšky na Dívčí hrady. Další chyba mapy byla v tom, že zřícenina je do kopce, což Bára nese těžko a na zádech se jí právě takové mapy vytvářejí. Nejprve takové ostrůvky, nakonec jakási Pangea. Výlet postupně vrcholí v Café Fara v Klentnici útratou cca 1 400 korun za oběd pro čtyři (i po jídle celkem) hladové osoby a posléze slejvákem v Perné, z nějž nás vysvobodí pálava namátkově vybraného sklepmistra a žluto-modrý autobus.

Každý večer jsme grilovali a někdy i velmi úspěšně. Pohlreich byl proti nám Hruškův učeň. A to proto, že najít na Břeclavsku slušnou hospodu je docela kumšt; působí to dojmem, že místním stačí ke štěstí jen ty jejich sklípky, případně herny a bary. Vybalili jsme mapu a zase jsme ji schovali. Našim mobilně gramotnějším kamarádům nepomohly často ani jejich sofistikované programy s uživatelskými recenzemi restaurací, které ve většině obcí prostě smutně konstatovaly "No tips".

Poslední cyklovýlet měl původně za cíl najít nějaký útulný sklípek, který by v sobotu večer pohostil čtyři degustující Pražáky ("hmmm... bílé"). Nakonec se však změnil v nekonečné hledání hospody, kde by měli aspoň ten smažák k obědu. Šakvický podnik Na Fürhaple, kde jsme přečkali náhlou přeháňku, se sice sichruje tím, že se označuje pouze za "penzion s restaurací", i tak naoranžovělá tekutina - česnečka s klobásou - byla opravdu daní za mou odvahu (samozřejmě, že jsem to snědl, ale těch keců!). Nakonec jsme se po dalších hodinách putování a křižování Velkými Pavlovicemi najedli slušného guláše a svíčkové někde u vjezdu do drůbežárny; číšník měl na sobě stylové triko s nápisem Ebola.

Místo degustace jsme si večer koupili do petky sylvánské zelené a objednali pizzu. Na stole rozložili mapu Evropy, barevné karty a plastové vagonky. A pak přišel ten trapas s Moskvou, nebo spíš bez Moskvy. Degustovali jsme až další den v neděli v poledne v úplně blbou dobu pro zodpovědného řidiče, kterého čeká 250 kilometrů domů. Prohlídka valtického sklepení se svérázným průvodcem sršícím dětinskými vtipy byla i s ochutnávkou za šedesát korun jednoznačným vítězem soutěže "cena / výkon".

A mohli jsme naložit Maruškou nenáviděná, mnou milovaná kola a po drncavé dálnici, jež připomíná hráz Nových mlýnů, opustit legrační, námi oběma milovanou Moravu.

text a fotky Řízek

KRAJINOU LAKATOŠŮ

 

Když chceme jet se ženou na wellness do Tater, shodou okolností to dopadne tak, že nás přivítá zamračený Ružomberok a wellness spočívá v procházkách blátem, přes popadané stromy a skrze mlhu a mlhou. Tím nechci říct, že to bylo špatné, naopak, bylo to skvělé!

Cvakej, než zase zaleze

V polovině listopadu je ve městě ležícím na úpatí Nízkých Tater a Fatry úplně mrtvo. V našem hotelu jsme jen my a asi pět recepčních, které se v nepravidelných intervalech střídají při dlouhých telefonátech v prázdném lobby baru. Každá z nich patrně vlastní dvě až tři auta, jelikož parkoviště je plné. Veškeré restaurace nabízejí halušky a pizzu. Pár zbylých lidí jde do kina na blbý český film Pohádkář. Když Macháček na plátně na dotaz, kam dal děti, odvětí, že do Klokánku, zasměju se jen já - z toho se dá usoudit, že ostatní jsou Slováci. Anebo jim to nepřišlo vtipné.

Druhý den vyrážíme do turistického infocentra, kde vědí nejvíc. Radí nechodit do hor, jelikož je ošklivo, místo toho máme vyrazit omrknout vodopád, který bublá téměř uprostřed jedné dědiny, a pak na Liptovský hrad, jež je prý nejvýš ve střední Evropě a je z něj někdy vidět do dáli.

Vodopád v Lúčkách

Vodopád najdeme, jako i později historickou horskou vesničku Vlkolínec plnou roubenek, s hradem je trochu potíž. Na obzoru se totiž vynořil lakatoš (lesní kolový traktor, LKT), a už Čechov věděl, že když se na pódiu objeví lakatoš, z lakatoše se vystřelí. Lakatoše nemají rádi nejen jejich opraváři, ale vulgarity jejich směrem chrlí často i výletníci: kvůli tomuto drsnému stroji, který z lesních cest vytváří autokrosová závodiště a louky mění ve vojenská cvičiště, jsme poznali, jaké to je doslova se brodit bahnem. (Matně si vybavuji, že jsme s bráchou tohle vozidlo v raném dětství nazývali Blázen a bylo v tom hodně pravdy).

Zkrátka kamkoli jsme šli, tam už lakatoš a jeho tým byli před námi. Jen těsně pod hradem (bylo to samozřejmě jen pár šutrů, což jsme čekali a nevadilo to), kdy jsme vešli do oblaku a do kalamitní oblasti plné popadaných stromů, jsme těžaře dřeva na chvíli předběhli. To však bylo mrzuté právě kvůli přelézání kmenů. Celkově to bylo nicméně určitě účinnější a zábavnější než třeba masáž.

Prosiecká dolina

O den později se přeci jen ukáže slunce. Sice opět jen v nížině, ale jsme u toho. Pak nám přes cestu přeběhne opravdická liška, nebo hodně zrzavý pes s bílým ocáskem. Stoupáme Prosieckou dolinou korytem potoka přes balvany. Chvílemi je to taková dětská via ferrata. Pod nejtěžším úsekem výstupu potkáváme dva turisty a připadá nám to k nevíře. Lakatoš se o slovo přihlásí až nad dolinou. Na zmrzačené cestě si Maruška elegantně kecne do bláta a natáhne se jak dlouhá, tak široká (v jejím podání spíš jak krátká, tak úzká), zatímco opodál žlutý stroj orá obrovským kmenem zrovna tu cestu, kudy půjdeme i my...

Medzi Prosiekem a Kvačany

Uvidíme pěkně a s citem zrekonstruovaný mlýn na místní bystřině. Žel dobrovolníkům se porouchala jakási součástka, takže mlýn je celý potmě a ono už se opravdu šeří. Pán něco slovensky brebentí, jeho slabý hlas bojuje s hučením splavu a klapáním lopatek. Dává tím vzpomenout na film Na samotě u lesa a mlynářovu slavnou historku, kterou si každý chce nechat vyprávět znovu. Marušku beztak nejvíc zajímá kočka, která se na nás přišla podívat a o niž se výklad ani informační tabule nezmiňují.

Seběhneme k našemu modrému vozu po lesní pěšině, která ještě v osmdesátých letech byla kupodivu hlavní silnicí. Příroda regeneruje. My večer regenerujeme s tatranským čajem.

Havárie

V sobotu si už wellnessovou turistiku odpouštíme a zalézáme do vodního ráje v Liptovském Mikuláši. Zjišťujeme, že právě sem směřovali všichni ti lidé, již chyběli ve městech, na turistických stezkách a v kinosálech. Je tu plno. Lidé se dělí o každou bublinku. Vymýšlíme nový sport - důstojnou chůzi. Je to pohyb na prostranství vedoucím z termálního venkovního bazénu do tepla budovy. Je potřeba předstírat, že nám není zima. Je to docela švanda.

A v neděli ráno se vracíme domů s několika konstatováními. 1) Že se do Tater podíváme někdy jindy, 2) že by lakatoše měla EU zakázat a nahradit je daleko ekologičtějšími jednorožci, 3) že muzikant Jack White je fakt borec a 4) že se nám fakt stejská po kocourovi.

text a fotky Řízek

SNÍH V ČERVENCI

 Po tříhodinovém výstupu s kilometrovým převýšením v červencovém vedru nemá člověk bůhvíjaké estetické nároky. Ale pomník dělníkům, kteří nepřežili stavbu megalomanského projektu soustavy přehrad nad rakouským Kaprunem, je jednoduše hnusný, takový betonový slepenec. Asi sto metrů vysoká hráz, ze které se pochmurně tyčí, rafinovaně ucpává údolí. Tající modrozelená voda z ledovců se hromadí a pomocí technických vynálezů, jako jsou trubky, tunely, turbíny a permoníci, se přesouvá do níže položených nádrží. Na samotném konci procesu je rozsvícená žárovka. Na samotném konci výstupu je pak točna autobusů, jimiž k přehradám ve výšce přes 2 000 metrů jezdí všichni ostatní. Taky jsme tam my, spálení a unavení.

Celá tahle soustava betonových monster uprostřed horských scenérií se pochopitelně začala rodit v době národního socialismu, pro mladší ročníky dodejme, že nechvalně proslulého. Podle německé Wikipedie náckové budování zastavili někdy ve 43. roce, protože pracovní síly podvyživených Židů byly prostě potřeba jinde. Stavba pokračovala až po válce s vydatnou pomocí Marshallova plánu a strýčka Sama. A jestli tomu správně rozumím, v roce 1955 se konečně roztočila hvězdná kola elektrárny.

Předpokládám, že tohle Marušku nezajímalo. Ale výlet vymyslela ona, k těm umělým jezerům jsme se chtěli podívat už docela dlouho. Zaparkovali jsme fabii v přízemí jedenáctipatrového parkoviště, odkud měla vycházet značená stezka. Dál se autem jet nesmí. Nebyli jsme sami, ale ti chytřejší a Češi parkovali až v horních patrech, aby nemuseli po schodech - vyráželo se totiž až ze střechy parkovacího domu. V kase pak zakoupili za dvacet eur zpáteční jízdenky do výletního autobusu. Tento naftový kamzík s nimi pak za pár minut vyskákal po klikaté asfaltce plné tunelů až nahoru na hráz.

My jsme se oproti tomu vydali po až nerakousky úzké pěšince strmě vzhůru. Turistů jsme, pravda, mnoho nepotkali. Asi tak tři, přičemž jeden z nich měl křovinořez, jímž vylepšoval cestu. Autobusové spojení bylo, zdá se, atraktivnější. Cesta je nicméně pěkná. Taková Posázavská stezka, jen bez Sázavy a chatiček a houkajících vlaků.

Cestou ke spodní nádrži, která je někde v 1 600 metrech, míjíme další technický unikát, anebo spíš úlet. Obří kolejovou lanovku, která překonává čtyřsetmetrový výškový rozdíl; když se jí zachce, přenese i autobus s lidmi. Jsou to v podstatě dvě kolejnice asi deset metrů od sebe, po kterých jezdí plošina. Naštěstí zařízení zrovna prochází rekonstrukcí, takže mě Maruška nemohla přemlouvat, ať tím jedeme.

U spodní hráze jsme byli asi za hodinu a půl, stezka pokračuje kolem nádrže a stoupá k horní nádrži. Místy překračujeme sníh, procházíme potoky, chvílemi se jde po skalách, občas je to docela náročné. Obvykle je kam spadnout. Jindy se zase musí po asfaltce a nemohu se zbavit dojmu, že autobusáci vůbec nepředpokládají, že by po cestě někdo mohl jít. Jezdí velmi zběsile.

Marušce se výstup líbí stále méně. Nepomáhají intenzivní alpské výhledy ani kytičková naučná stezka, jíž vylepšili poslední část stoupání k horní přehradě. Zpátky rozhodně jedeme autobusem jako normální lidi, zavelí.

Nakonec stačí, když místo lístku za stejnou cenu koupím červený šáteček na blonďatou hlavu, které se už zmocňují úpal s úžehem. Na lavičce s výhledem na horní jezero Mooserboden popijeme naši oblíbenou tamní limonádu Almdudler a sníme tousty. Procházku po hrázi nám strach z výšek nedovolí absolvovat.

Za další dvě pěší hodiny jsme zase dole u auta, o tisíc metrů níž. A jestli si myslíte, že Maruška pak byla naštvaná, tak máte pravdu. (Ale zaslechl jsem ji, jak to celé dobrodružství někomu nadšeně líčila do telefonu, takže se jí to možná aspoň trochu líbilo).

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

DOBRO DOŠLI

Je ráno. Probudili se racci chechtaví a hýkají, jako kdyby partička pubescentů napodobovala mentálně postižené. Je vedro. Už v půl sedmé ráno vyráží korpulentní uklízečka Marijana napravovat následky hotelových privátních mejdanů a radovánek. Maruška spí. Zbylé osazenstvo hotelu Laguna právě patrně obklíčilo bazén a kolonizuje dosud zamčená lehátka svými ručníky (bazén se sice otevírá až v devět, ale konkurence je veliká a lehátek tak málo). Opravdoví pubescenti nehýkají, ale od rána okupují gauče v hotelové lobby, protože je to jediné místo, kam chorvatští inženýři zavedli bezdrátový internet.

Vybíhám. Po chodníku vedoucího od nechutného kempu podél kamenitých pláží do města, propletu se přístavem s opravdovou vůní rybiny z opravdicky olezlých rybářských lodí a i kolem pestrobarevné poutě s nefalšovaným odérem kolotočářských kadibudek, tedy v lepším případě. Vzduch je slaný, mísí se s mým potem a moře se vlní. Je krásné a modré, i když ho svazují betonové břehy a místní podnikavci z něj svými čluny a vodními skútry vytěžují maximum.

Amfiteátr v Pule, takové pseudokoloseum.

Nikdy si v žádném případě nekupujte nic od místních podnikavců, zejména pak výlety! stojí patrně v každém průvodci po Chorvatsku. Už v Pule, kam jsme jednoho dne vyrazili na poznávací vyjížďku autem, se na nás sesypali jako vosy na ocumlanou karamelku. Děkujeme, nechceme. Nechceme. NECHCEME! O hodinu později v nedaleké Fažaně jsme ale podlehli, jinak to nešlo. Obchodník se zážitky totiž tvrdil, že v Praze studoval žurnalistiku, bydlel na koleji Hvězda a pracoval v Lidovkách a (považte) i v iDnesu. Chtěli jsme vidět slony a zebry v tamním národním parku Brijuni a pak dát na Facebook vtipnou fotku, jako že jsme v Africe. „Tss, je tam jeden slon, dvě zebry a tři krávy a nechají vás tam deset minut, celé to pak trvá čtyři a půl hodiny,“ mávl rukou, „ale naše plavba kolem čtrnácti ostrovů, to je něco úplně jiného!“ uzavřel a my byli zlomeni. Slabě jsem zaprotestoval, že neuvidíme slony, tedy slona, ale Maruška už lovila kuny.

Průvodkyně třímá průvodce a
nestydí se za to.

Na palubě jsme my dva, finští manželé, dvě Němky a dva mladí asi Rakušané a italská rodina. Pak kapitán, který měl na tričku kapitána s kolou (aby bylo zřejmé, kdo je tu šéf) a během řízení obstarožního plavidla si stihl nípat nohu a druhou ovládal kormidlo, a konečně průvodkyně, která neuměla anglicky. Její srandovní němčinu beztak po většinu času přehlušoval atmosférický řev atmosférického motoru. V průvodci po Chorvatsku nám ukazovala, co bychom bývali viděli, kdybychom na daném ostrově přistáli. Třeba Titovo sídlo. Ale my jedeme jen kolem. A tak erárními rohlíky krmíme racky a dostáváme i hlt německého piva. Plavba se vydařila a slona jsme opravdu neviděli.

Když nejsou vlny, koukám vodě pod sukni potápěčskými brýlemi. Mám totiž šnorch, což je zařízení, jemuž všichni kromě pana docenta (Maruščin otec) říkají šnorchl. Naučil jsem se jeho pomocí docela obstojně dýchat i pod hladinou. Samozřejmě, ne vždy se to podaří. Pod vodou se kromě kelímků a tácků vyskytují mně neznámí živočichové a jiné organismy převážně z čeledi rybovitých. Na dně nadzdvihávám domnělou tajuplnou lasturu a už mi svou masitou nohou vztekle hrozí cosi, co ve skořápce ještě existovalo. Lekám se a bezděky piju spoustu slané vody. Jakékoli jiné chorvatské tekutiny jsou naopak příšerně sladké, zejména pak hotelová limonáda. O pivu Favorit, při jehož ladění určitě pomáhali mladoboleslavští motoráři, radši vůbec nemluvě.

Když přijdou vlny, vytáhneme jedovatě zelenou matračku a dovádíme mezi haranty. Jindy se opékáme na slunci. Má družka během týdne mění barvu pokožky z původní slonové kosti na řekněme bukovou dýhu, protože se v posledních dvou dnech „soustředí na opalování.“ Přečetl jsem nového Szczygieła a byl jsem z něj značně rozpačitý. To tři dny staré noviny s jihočeskou přílohou, to bylo to správné dovolenkové čtení.

Olympiádu stíháme taky. Jenže bez Michala Dusíka to není ono. Ono to hlavně není ono bez (aspoň nějaké) české televize. Je to k nevíře, ale zahraniční kanály (dvě německé a jedna chorvatská stanice) ty naše medailové naděje vesměs opomíjejí. Na chorvatské stanici běží dnem a nocí házená (chorvatsky rukomet, a to opravdu – kopaná se řekne nogomet), vodní pólo a basket; Němci zase mají tendenci přepínat přenosy v nejlepším – Knapková vede o parník, tak co bychom tam nedali na chvilku rozběhy na stovku, že jo. Mimochodem, nejlepšího komentátora má německý Eurosport a patrně se specializuje na veslování a vodní sporty. Bezvadně ráčkuje a ještě se v tom vyžívá.

Je večer. Hrajeme neolympijský minigolf a je to velké drama. Hrajeme i Ticket to Ride, byť na herním plánu Novigrad chybí. A oboje skončí 1:1 na zápasy, což je pro klima ideální. Pijeme víno, v kterém si snad někdo vymáchal nohy, ale každým dnem je o kousek lepší. Jeho nejúžasnější kousek tedy končí ve výlevce. A my balíme a jedeme domů. Přes zácpu na Strakonické fabie zvládá cestu v novém osobním rekordu a naše první dovolená u moře, mimochodem parádní, končí.

text a fotky Řízek, portrét Ř. s dildem na hlavě fotila Maruška

NEVDĚČNÉ HOLANDSKO

Žírná krajina bez kousku stínu, na obzoru vinice, sady, bizarní repliky větrných mlýnů - a lidé, srandovně mluvící, ale pohostinní a vlídní. Přitom nad hlavou bloumá jen jeden směšný mráček, jako by si jen trapně ulevil tryskáč, a Praha a všední starosti jsou dál než 230 kilometrů daleko.

Tak takové by mohly být vzpomínky na naši voucherovou turistiku na Moravu, kam jsme se vypravili - s vydatnou pomocí Bobíka a jeho sestry (která ubytovací kupón dostala a nemohla jet, za což jí děkujeme).

Jenže jsme se vrátili celí bolaví a nemocní. Morava nás nás namísto vděku za návštěvu zneuctila a odkopla. Parádní prodloužený víkend končil nevolností a únavou z nevyspání.

Možná to byl úpal z toho, že se zbláznilo počasí, jež servírovalo na konci dubna třicítky, i já, když jsem nám naordinoval ukrutně náročný cyklovýlet přes vinice a žírné pláně. Anebo to způsobilo čerstvé nepasterované mléko z automatu, na které jako správní cajzli nejsme zvyklí. Já osobně podezřívám i univerzální hnědou omáčku z restaurace v Kyjově, ale důkazy, jako správný nactiutrhač, v ruce ani v rukávu nemám.

Tak jako tak, je nám už několikátý den zle.

Ale když nám ještě bylo dobře, přijeli jsme do onoho vzdáleného penzionu a zjistili, že tam mají sympaticky stejnou postel jako my, k večeři na výběr mezi smažákem a řízkem a že Bučovice jsou sice na hlavní silnici, ale jinak pěkné. Ubytování luxus, hogo fogo, přepych. V návštěvní knize se devítiletý chlapeček svěřuje, že se mu vůbec nechce domů do Varnsdorfu. Není se čemu divit, nemá to tu chybu. A hned naproti je pouť! A navíc nás na pokoji opravdu čeká láhev (velmi dobrého) vína - teplého, no a co, asi tomu tady tolik neholdují, že jo.

Hned jsme vyrazili do místních velehor domorodci nazývaných Ždánický les. Kromě toho, že bylo venku asi třicet a k tomu sedmdesátikilometrový vítr, bylo počasí na kola ideální. Nebylo divu, že jsme na úpatí osmitisícovky Slepice otočili řídítka a jeli raději zpět.

Našli jsme obchod pojmenovaný po blbé holce ze seriálu Teorie velkého třesku i opravdový automat na mléko, který jsem vždycky chtěl otestovat. Byl to pěkný večer. A to jsme nešli do sklípku, protože jak ví i náš kapitán, pro některé věci se tak daleko chodit nemusí.

Další den začal stejně, jenže tentokrát jsme už Slepici zdolali. Měla skutečně přes 400 metrů, takže kur jak kráva. Když jsme z toho nekonečného hvozdu dozajista plného tvorů vylezlých z Vlastíkovy fantastické knihovny, kteří pod napadaným listím šustili a prováděli ty své neplechy, konečně vyjeli ven, stromy dočista zmizely, objevilo se něco mezi Saharou a Holandskem a časem i Kyjov.

Je to město, kde nemají ani v jednom obchodu duši na horské kolo s galuskovými ventilky, a to si myslím, že Kyjov přesně vystihuje. V restauraci Gastronom objednáváme hody a platíme dvě kila, tedy Maruška platí. A to je taky všeříkající, doufám.

Jedeme konečně po těch proslulých vinařských stezkách. Družka se těší na rovinky, ale ony ty vinice jsou pokaždé svinsky v kopcích. Na plantážích a záhonech v nakažlivé radosti ze společného díla dře zemědělný lid a vypadá v pohodě, na rozdíl od nás.

Dojíždíme do Milotic, kde je pěkný zámek - a překrásný park. A v něm stín. Nechávám Marušku a vyrážím do Mutěnic. Zabloudím a minu nějaký památník moravské jednoty, vinice, traktory a fotbalové hřiště se spádem asi dvacet stupňů.

O kus dál vytrhali trať (ne viničnou) a zalili ji asfaltem, prohánějí se tam místo motoráků bruslařky v upnutých džínách. V tom vedru! Ani nemyslím na to, jak to pro ně muselo být tělesně nepříjemné. No dobře, kecám, myslím na to.

Maruška zatím rozkvetla pampeliškami. Věneček hází do kalné vody potůčku a vracíme se do Kyjova po asfaltu, který také býval železnicí Mutěnkou. A na nádraží akorát chytneme zpožděný vlak do Bučovic. Cítím, že budu mít úpal.

Pak přijde večeře a náhle to se mnou začalo být špatné, jako produkce jakýchsi komediantů, kteří na náměstí na kamionovém přívěsu místo hořící čarodejnice zpívali hitovky z pohádek. S Maruškou to začalo být špatné o půlden později. A tak víte už asi všechno.

text Řízek, mobilní fotky Maruška a Řízek