ZPRUZENÍ ČMELÁCI

Jedna z mých prvních cest elektrickým autem vedla na pumpu pro benzin (do zahradního traktoru). V poličce s novinami měli MF DNES s otvírákovým textem Elektromobilem do Chorvatska a to mě zajímalo! Proletěl jsem ho (plytká, nudná PR slohovka), odložil a povzdychl si, jak tyhle kdysy skvělé noviny upadly a dopadly. A přemýšlel jsem, jak asi dopadneme my na naší cestě "Elektromobilem do Itálie".

První zklamání nastalo, když se holkám nelíbilo, že by se náš nový vůz jmenoval Koniáš (což mi u Hyundaie Kona přišlo jako jasná volba). Takže prý Rudík (že je rudý).

Druhé zklamání bylo spojené s výzvou, jak se do takhle mrňavého kufru s těmi všemi nesmysly vejdeme, když jsme rozmazlení absurdně velkým zavazadlovým prostorem někdejšího kombíku a když ještě musíme koupit ty pěnové hady? Na druhý pokus se to nicméně zavřelo. Ale jestli jsem si třeba jen na chvíli pomyslel, že se mi dovnitř (jako dřív) pohodlně vejde kolo, opravdu jsem si zvolil špatný vůz. Dětská skládací koloběžka se nicméně vlezla hravě.

Hedvika už umí parádně trollit: "Stejně budeme celou cestu pořád jen nabíjet," směje se, zatímco neviditelné hejno zpruzených čmeláků roztáčí kola vozidla. Lehkonohý (ale trochu nervózní) táta řídí, znuděná máma pouští písničky, Heda si se sluchátky srandovně "anglicky" prozpěvuje, na ukazateli dojezdu zatím konejšivě září čtyřstovka. Auto je tiché a překvapivě mrštné ("Tati!" ozve se ze zadního sedadla vyčítavě při každém rychlejším rozjezdu). A především vzbuzuje velmi příjemný, třebaže pravděpodobně klamný dojem ekologičtějšího cestování - ona ta naše česká elektřina asi tak úplně čistá nebude. 

Další výhody jsou diskutabilní: náklady za palivo se sice i s veřejným nabíjením (v činžáku nemáme soláry ani wallbox) dají stlačit pod korunu na kilometr, jenže oproti benzinové variantě stojí srovnatelně vybavená elektrická kona nejméně o 150 tisíc víc a její hodnota klesá rychleji. Člověk nemusí být žádný velký počtář, aby viděl, že ta návratnost je spíš ve hvězdách. 

Co je však skutečný opruz, je vyznat se v tom všem, přichází-li člověk z fosilního světa. Nabíjecích stanic je už na světě skutečně hodně, v tom patrně problém nebude, nicméně jejich provozovatelů a různých sítí, aplikací, karet a čipů, diskuzních fór a zaručených tipů je také spoustu a až vám někdo bude říkat, že je to vlastně všechno stejně jednoduché jako přijet k pumpě a nepoplést si naftu s benzinem, tak se vámi snaží manipulovat.

Na Rozvadově se snažím manipulovat s kabelem rychlonabíječky a před svým ženským publikem se pokouším působit jakž takž suverénně. Přes aplikaci pro mě dosud neznámé sítě napoprvé pouštím do auta proud a následně hrdě mávám holkám, které to samozřejmě vůbec nezajímá, před očima obrazovkou mobilu, kde do namalovaného autíčka přitékají procenta. 

Dáme si párek a kafe, za patnáct minut nám přibude dost šťávy pro dalších sto padesát kilometrů výletu a pokračujeme do Řezna, kde jsme si naplánovali nákup bot do vody a pěnových hadů (a také nabíjení na parkovišti obchodního centra). Nad rámec toho všeho je doslova potřeba ještě najít záchody, a tak se červené auto blaženě koupe v energii a můžeme pokračovat.

Oblíbil jsem si aplikaci ABRP (A Better Route Planner). Její placená verze v reálném čase bedlivě sleduje apetit auta, počasí i výškový profil a propočítává trasu i s ohledem na možnosti nabíjení. Kousek za Řeznem nás z důvodů, které tuší jen ona, posílá mimo dálnici na romantickou cestu skrz jakési sedlo, pravděpodobně někde za ním má být další kabel s elektřinou. Maruška poprvé a ne naposledy prohlásí, že tu aplikaci nesnáší. Zpíváme a pískáme si s Hedou naše oblíbené songy Vítr od Vltavy a Holandský kakao od Tata bojs, asi třicet kilometrů jedeme jen z kopce a ukazatel stavu baterie usne na třiceti procentech, takže na další občerstvovací pumpě, kde překrásně voní hnůj, dokonce pohrdneme elegantní nabíječkou (a tys přitom říkala, že budeme pořád jen nabíjet!) a do Innsbrucku dojíždíme s rezervou.

Předem jsme počítali s tím, že tu přespíme: ne tolik kvůli nejistotě neprobádaného vozidla, nýbrž kvůli dítěti nepřivyklému dlouhým cestám. Podle apky je tři sta metrů od apartmánu pomalá nabíječka - vypadá to nepravděpodobně, ale v uzounké uličce tam stojan skutečně je. I tady se proces napoprvé spustí: auto nabijeme doplna asi za (mých) necelých šest stovek, zatímco večeře v centru města nás (Marušku) mezitím vyjde na trojnásobek (ale je výborná). 

Druhý den nás z bezvadné alpské zoo vyžene slejvák. Teploty okolo klesají, jak stoupáme k Brenneru, přehřívá se jen můj telefon. To je trochu mrzuté, protože se přes něj naviguje, ovládají všechny ty elektromobilní aplikace, ale třeba i odemyká a zamyká auto. K Lago di Garda dojedeme asi po třech hodinách; díky klesajícímu profilu auto na cestě z Innsbrucku spolykalo jen necelých 13 kW na sto, takže by teoreticky zvládlo ujet půl tisíce kilometrů (ale radši bych to nezkoušel).

Rudík se sice musí uvelebit na trávník mezi pokřivené olivovníky, nicméně v hotelu je nám k dispozici nabíjení zdarma. To je trochu nezvyklé; nepamatuju si, že by nám při předchozích pobytech kromě welcome drinku nachystali i kanystr s benzinem. Na výlety kolem jezera tak jezdíme gratis. 

Domů je to přesně 777 kilometrů, navigace trasu (bez přestávek) odhadne na devět hodin, reálně jedeme devět a tři čtvrtě. U Innsbrucku se nám napoprvé nezdaří zařídit, aby pumpa disponovala jak záchodem, tak i nabíječkou, ale o kousek dál nám pauza vyjde na oběd: jeden řízek stojí 15 (eur), potrava pro auto 56 centů za kW (což je vlastně stejné jako v Česku). 

Ještě v Německu stavíme podruhé, tady se to moc nepovede. Přehřátý telefon nezvládá opětovně připojit nabíjení, které se náhle vypnulo. V dešti lomcuju s kabelem, který nelze vytáhnout z auta; umělá inteligence radí několikrát zamknout a odemknout auto, což nelze, protože aplikace se v přehřátém telefonu nenačte... Zachraňuje nás fyzický klíč, který Maruška naštěstí vzala. Raději jedeme pryč. Někde u Stříbra zastavíme naposledy, Hedvika si hraje s barevnými kamínky, jenže není všechno stříbro, co se třpytí, takže to jsou ve skutečnosti střepy z rozbitých lahví. 

Ani tady tím pádem nechci stát ani o sekundu déle, za pár minut nabíjím jen naprosté minimum, abychom už nějak doklouzali domů, jenže za volant se hrne závodnice Maruška a já pak při každém předjíždění nervózně počítám každý propálený iont. Range anxiety, tedy úzkost z dojezdu, opravdu existuje. Už na Pražském okruhu se hladové auto hlasitě dožaduje krmení, ale domů už je to vesměs z kopce, takže zkušeně parkujeme s dojezdem 24 kilometrů.

Má to nepochybně svoje kouzlo a opodstatnění, jen to do dálkových cest přece jen (zatím) přidává nevyžádaný prvek dobrodružství, což asi není pro každého. Ale ta barva je fakt hezká.

text a fotky Řízek

NEJLEPŠÍ OBDOBÍ

Teď nejspíš začíná to senzační období, které si už z dětství konečně trochu pamatuju i bez berliček někde hluboko dobře schované hromádky černobílých fotek: nekonečné prázdniny s bráchou na chalupě, hraní na indiány na bryčce, lovení kobylek, vlny za motorovými loděmi a noční bojovky na Slapech. A když jsme po tátovi chtěli, aby "udělal hada": ve favoritu měl speciální diodový otáčkoměr, který jsem tehdy považoval za jediný div světa.

Co bych chtěl, aby si pamatovala Hedvika? 

Třicet pět světlušek; třicátou šestou nebudeme počítat, protože je od včerejška nezvěstná. A dva netopýři (usne až v půl jedenácté). Jak jsme se na koupališti učili šipku, já jsem se předváděl a od té doby nemůžu vyklepat vodu z ucha (nesměj se tomu, ono je to fakt nepříjemný). 

Dědu, který jí pokradmu předává "zboží" (zjistil jsem, že to jsou čokoládové bonbony). Jak se při kvartetu ptala, jestli někdo nemá 1E. Jak se rozplakala, když na ni stará hluchá Gigina štěkala, i když jsem jim oběma pořád vysvětloval, že se jedna druhé nemusejí bát. Jak jsme uspořádali soutěž ve sběru lesních jahod a byla udělena dvě první místa, přestože jeden účastník lpěl na jahodách, zatímco druhý soutěžící do hrnku naházel i rybíz, maliny a strašně kyselý nezralý angrešt.

Jak jsme na zahradě asi hodinu lítali s polystyrenovými letadly a vyprávěl jsem jí o Charlesi Lindberghovi a o Frantovi, který lítá na rogalu, a letouny nám soustavně končily v křoví. Jak s babičkou chytaly v nepřirozeně teplé Sázavě pulce do cedníku a koukaly na vážky a představ si, že byly vždycky po dvou, asi se jedna porouchala a ta druhá ji odtahovala někam do servisu. 

Anebo si bude pamatovat, jak mě dokonalou máminou a tchyninou dikcí napomínala, abych nečuměl do mobilu. A jak jsme si v autě pouštěli "hlasy přírody" a sbírali brouka ze silnice a zpívali "my jsme ti záchranáři brouků, my jsme ti záchranáři slimáků". A jak jsme v Kutné Hoře s druhým dědou omylem navštívili výstavu koček, ve skutečnosti bílých chlupatých koulí.

I když asi bude lepší to nechat na ní. A tohle si zkusím někde hluboko dobře schovat sám.

text a foto Řízek

DĚTI, HERCI A ROBOTI

Moje profesní dráha není nijak zvlášť křivolaká a strhující. Rotuje výhradně v tom nudnějším zázemí internetových a papírových novin (nenosím neprůstřelnou vestu ani nechodím na spiklenecké schůzky se zdroji), tudíž neočekávám, že mi jednou potenciální vnoučata budou viset na rtech, až budu vyprávět historky od kávovaru z dávno zaniklých redakcí či profesí. Pár bizarních příběhů by se nicméně najít dalo.

Třeba jsem před pár lety bůhvíproč dostal na starost potenciálně skvělý projekt, kdy nám skupina talentovaných studentů herectví ve svém volném čase začala načítat články. Oni si tím vydělali nějaké peníze, což se hodí, naši čtenáři lamentující nad délkou článků získali možnost nerušeně poslouchat a já spoustu šedin.

Ono to totiž ve skutečnosti bylo dost hrozné – i když zdaleka ne tak hrozné, jako když jsme podobný úkol předtím zkoušeli svěřit moderátorům komerčního rádia, kteří kupříkladu neznali slovo rutina a četli ho s Ť.

Za těch pár měsíců jsme každopádně s mladými herci nedokázali způsob našeho vzájemného fungování odladit natolik, aby to bylo funkční a spolehlivé a dlouhodobě udržitelné pro mé nervy. Nejsem úplně organizovaný člověk, ale tady mi připadalo, že scénář úplně absentuje a jede se jen improvizace, přičemž v závěru našeho společného představení byla míra entropie neudržitelná. Když se ten den podařilo něco nahrát, šlo si to poslechnout a bylo to tam celé, měl jsem skoro chuť to jít oslavit.

Ale byly tam i hvězdné momenty, jako když jeden brzy už známý mladý herec načítal nějakou naši dramatickou reportáž někde v horách na opuštěné chatě v bouři a na nahrávce byly slyšet hromy. Nebo když jeho kolegyně zapomněla, že je na ní dnes řada, a tak pověřila svou matku (rovněž herečku)...

A jak to tehdy skončilo? Nahradili je roboti. Do práce chodí včas, protože z ní neodchází, přečtou vše okamžitě, ne až po návratu z večírku, bohužel jim ale nelze vysvětlit, že slovo clo se nečte "klo".

Šíleně jsem na ty herce nadával, ale svým zvráceným způsobem to bylo skvělé. Nejenže četli fakt hezky, navíc jsem se i trochu těšil, co že zase vyvedou. Jen mi občas připadali těmi různými výmluvami a chronickou nespolehlivostí trochu jako devítileté děti, kterým sežral domácí úkol pes.

Uběhlo pár let a teď jako devítileté dítě jeden z našich někdejších hlasů exceluje v Dlouhé - a to v představení Jak vidět neviditelné o holčičce, která musí být po úraze v nemocnici na pozorování a představuje si ledacos.

Je to rodinné představení, šli jsme tam s Hedvikou, před začátkem jsme se naládovali chlebíčky a já jsem jí šeptem vyprávěl, že tu šikovnou slečnu s obvázanou rukou, která celé představení neopustí pódium-nemocnici, znám (vůbec ji to nezajímalo, ale hercům visela na rtech).

Bylo to ostatně parádní divadlo. První půlka dějová, s řadou milých fórků, druhá pomalejší, ale zas se spoustou fantazie, zábavných proměn a slušných písniček. A děti u toho ty dvě hodiny vydržely a dospělí si nepřipadali, jako když je někdo nutí dívat se na Tlapkovou patrolu nebo na Ježka Sonika, prostě to vůbec nebolelo.

A já jsem byl unešen: jak je možné, že někdo, z koho jsem byl na denní bázi vyloženě nešťastný (nemyslím tím Hedu), takhle září.

Přeju jí i dalším hercům, ať se jim práce daří a ať je nenahradí stroje. A ať se z jejich práce nestane rutina.

text a foto Řízek

DĚKUJI

Pět dní a pět hodin mi trvalo projet letošní trasu závodu Race Through Poland. Bylo to zhruba 1 750 kilometrů po silnicích, prašných i kamenitých cestách i pěšinách, na svém červeném silničním kole anebo vedle něj jsem nastoupal přibližně 25 kilometrů – ne nadarmo o letošním ročníku organizátoři hovoří jako o nejtěžším (kromě jednoho, kdy na konci května sněžilo, a nedojel téměř nikdo). 

Skončil jsem desátý a vzpamatovávám se z toho vlastně doteď. Ani ne tak z toho úspěchu, jako z nedostatku spánku a přemíry různých útrap.

Napsal jsem o tom dlouhý text do Enka. Má asi třicet tisíc znaků, přesto se do něj nevešla důležitá pasáž, a to poděkování. Tak tady jsou:

Marušce - Za to, že jsem na tuhle blbost mohl jet. Ono to tak sice asi nevypadá, ale byla to skutečně krásná a pro mě důležitá blbost (vím, nezní to úplně přesvědčivě). Za to, že mi posílala vzkazy typu "Zlato, neblbni, jdi už spát" nebo "Heda zas vytváří ty děsivé sochy". A za větu "Máš doma ten steak" a za její dokonalou následnou realizaci. 

Vaškovi - Myslí si o tom samozřejmě svoje, i tak jsem mu to po dva společné běhy mohl prakticky celé vyprávět včetně řady nezajímavých detailů. Doteď si sice myslí, že ta loňská liška, co mi prokousala lahve a vypila kofolu, byl jen přelud. Ano, ani tohle nebylo přesvědčivé.

Pavlovi - Za větrník s vlaječkou na mém pracovním stole a za nekončící palbu motivačních vět, které se ode mne čtyři dny odrážely, protože jsem je nepotřeboval, ale pátý den jsem si je vzal všechny naráz k srdci a začal konečně závodit.

Tátovi - Za motivační vzkazy s mezigeneračním přesahem ("Tam to znám, tam jsem bivakoval" nebo "To, co ujedeš za den, jsem snad za životě na kole neujel celkem") i za vzkazy vztažené k našim oblíbeným stolním hrám ("Ještě jednou oběhnout a hurá do domečku!"). Já jsem na to většinou neodpovídal, ale hrozně mě to bavilo.

Tádovi - Za ponožkoboty, kterými mě zachránil loni, a za hrazdu na řídítka, kterou mě zachránil letos, když jsem dva dny před závodem zjistil, že kvůli zádům potřebuju jinou. Za to, že nás sledoval a že nám s Vojtou držel palce, a za to, že příště pojede taky.

Vojtovi - Za to, že se postaral o cestu do Polska a zařídil nám parádní bydlení. A za to, že mi s Tádou o tomhle skvělém závodě řekli. A taky za to, že to nevzdal. 

Madle - Za to, že mi nejen zapsala dovolenou do tabulky, ale celou dobu fandila vzkazy typu: "Nějakej Piotr tě nemá co předjíždět. Toho dáš!". A za to, že mi odpustí další ztracenou čipovou vstupní kartu. 

Radovanovi - Za to, že mám v Trenčíně sponzora, který mi v parádním servisu schovaném na hnusném sídlišti zdarma opravil ohnutou patku, prodal náhradní duše a přidal spoustu vtipných průpovídek a energie.

Anně, Sylwii, Noře a Joanně - Shodou okolností jsem se celou dobu závodu pohyboval uprostřed lítého boje o první místo mezi ženami. Bylo pro mě inspirativní sledovat, jak výborně a neúnavně jely, pomáhaly mi jejich úsměvy a pár slov, která jsme stihli při setkáních prohodit. A když mi první dvě začaly ujíždět, přimělo mě to bojovat.

Rafałovi - Za to, že pochopil můj příběh o maratonském běžci, jenž se přihlásil na cyklistický ultrazávod, aniž letos vůbec jezdil, ale chce sám sobě ukázat, že to nevadí. Je to klidný, vnímavý dobrovolník a fotograf; věřím, že se příště potkáme na startu.

Jakobovi - Za to, že mi poradil, že nemám v cíli spát přímo na nejprudším slunci zachumlaný ve spacáku. Že ho napadlo, že mi domů možná pojede i autobus, nejen vyprodaný vlak (byl jsem zrovna v pozávodním útlumu). Že bych si mohl do autobusu nafouknout polštářek, aby se mi lépe leželo. Že mi ve čtyři ráno ve Vratislavi na autobusáku pohlídal kolo a ukázal spoustu vychytávek na svém dokonalém stroji. To, že jsem si až do našeho rozloučení myslel, že se jmenuje Tim, na věci vůbec nic nemění.

Hedě - Že mi pomůže umýt to kolo. A že se za mne ještě pořád nestydí. Čeho víc může člověk dosáhnout?

text Řízek, foto Adrian Crapciu, © Race Through Poland

MĚSTO-NEPŘÍTEL

Srazilo mě na kole auto a někdo by řekl, že jsem tomu šel naproti už jen tím, že na něm jezdím (neboť silnice přece patří autům, ne cyklozmrdům) a že jsem stejně nejspíš jel jako dobytek, protože cyklisti tak schválně jezdí, aby řidiče trápili, takže se nemůžu divit. 

Někdo by mě naopak možná i politoval a automaticky by konstatoval, že ten řidič je vůl a že si zaslouží když už ne kriminál, tak návrat do autoškoly. Málokoho by však napadlo, že nehoda měla ještě jednoho nečekaného účastníka, který se na ni nezanedbatelnou měrou podílel, a sice Děčín. 

V Děčíně se mi na kole dlouhodobě nedaří, a pokud se mi povede skrz tohle možná i místy hezké město projet bez úhony, mám téměř chuť slavit. Trable začaly už v roce 2018, kdy jsem jako toho času nezaměstnaný s velmi napjatým rozpočtem poprvé zkusil extrémní závod 1000 Miles Adventure na horském kole. 

Šetřil jsem tehdy na špatných místech, brašny s bagáží jsem přidělal na klasický nosič, s nímž sice Holanďané úspěšně brázdí páteřní cyklotrasu A2 a pochlastávající Pražáci zase moravské vinařské stezky, jenže tuhle prasárnu to nemělo šanci přežít, zvlášť když se mi to celé už asi po dvaceti kilometrech ve sjezdu narvalo do výpletu. Ohnutý nosič jsem druhý nebo třetí den zahodil do kontejneru právě v Děčíně, místo jedné brašny koupil batoh, do kterého jsem všechno naházel, a urvanou přezku z brašny mi spravila šikovná švadlenka a v pekárně zrovna otevřeli. 

Vše tedy najednou vypadalo skvěle, než jsem začal bezmyšlenkovitě odkládat bundu a můj krásný telefon vypadl z kapsy a na děčínském asfaltu se rozsekal na tisíc kusů. Bez telefonu se jet nedá, byla to povinná výbava a také moje záloha, kdybych náhodou rozsekal navigaci (což se stalo o pár set kilometrů dál). V místním elektru jsem sice za téměř poslední peníze koupil nějaký čínský výrobek, ubývající zdroje a podobné zkratkovité momenty byly nicméně vedle tělesných útrap jedním z důvodů, proč jsem tehdy svou účast v polovině odpískal.

O rok později jsme s ad hoc kamarádem při dalších Mílích do Děčína spadli až za tmy. Projeli jsme téměř celým městem a nějak se nám už nechtělo pokračovat. Myslím, že to byl můj nápad ustlat si na dětském hřišti někde na periferii, pod klouzačkou nebude pršet a zítra je taky den. Byl to téměř skvělý nápad, stejně jako položit si veškeré cennosti vedle hlavy do helmy. 

Sotva jsem ve spacáku zavřel oči, v polospánku vidím hbitou postavu, jak se s černou plackou v ruce nezadržitelně vzdaluje a mizí ve tmě. Vlastně nevím, proč jsme marnili čas a energii a zajeli to nahlásit na policii. Proti loňsku se nicméně moje finanční situace i prozíravost zlepšily: z brašny jsem vytáhl rezervní mobil a v pokažené náladě jsme pokračovali dál, tentokrát až do cíle.

Následující dobrodružství jsem také zpravidla dokončil, a to i proto, že se větším i menším obloukem Děčínu vyhnula. Odhodlal jsem se až letos. Holky jely na prodloužený víkend do Českého Švýcarska autem a já vyrazil z Prahy na silničce. Při průjezdu problematickým městem mě trochu sevřela úzkost, ale jelikož jsem zde nehodlal bivakovat ani hazardovat při sundávání oděvů, dobře to dopadlo a já jsem doufal, že jsem kletbu zlomil. 

Při zpáteční cestě bylo rovněž vše bez incidentů a město se všemi svými mosty a mimoúrovňovými křižovatkami a vilami po Němcích se za mými zády utěšeně zmenšovalo. Jen na úplném okraji vedla cyklotrasa přes jakési parkoviště, možná tam byl akvapark nebo něco takového. Dojížděl jsem jiného cyklistu a starší podivně pomalu jedoucí octavii. Protože do Prahy je ještě daleko, opřel jsem se do toho a začal oba předjíždět. Pak se mi ani trochu nepromítl celý život před očima, protože jsem jen fascinovaně vytřeštil oči na levé přední kolo auta, jak najednou změnilo směr, takže jsem si stačil jen pomyslet "do píči" a zoufale hmátnout po brzdách.    

Oktávka zkrátka zničehonic zahnula doleva, kde jsem však byl zrovna já, tudíž se její pomalá jízda konečně dala vysvětlit tím, že se pán hodlal otáčet nebo hledal parkovací místo. Teď jedno hezké našel, jenže ani nezablikal, ani se nepodíval do zrcátka, což už teď nepůjde, protože zrcátko nejprve něco vytetovalo do mého stehna a pak se rozsekalo o asfalt. Zastavil jsem se o levý sloupek auta, kolo, tělo i sebevědomí trochu pošramocené. 

Z vozu vylezl mladý pár a oba se hrozně omlouvali a litovali. Celé to bylo takové vlídné, až jsem se dokonce začal i já omlouvat, že jsem rozsekal to zrcátko, ale ne, to neřešte, to seženu za patnáct stovek, je to dvacet let staré auto. Fakt nechcete někam hodit? A opravdu je vám dobře? To víte, já jsem v Děčíně poprvé, tak jsem trochu bloudil... Nerad se seznamuju a poznávám nové lidi, tady to přitom bylo takové přirozené. Kdybychom si na sebe vzali kontakt, mohli jsme se třeba někdy sejít nad zmrzlinovým pohárem a společně na to nostalgicky zavzpomínat. Ideálně někde na neutrální půdě. 

Místo toho jsem jel dál a z celého dobrodružství mám kromě nové jizvy na stehně, v níž se zrcadlí zrcátko, i několik ponaučení. Zaprvé, když se přede mnou někdo chová divně, je lepší ho trpělivě sledovat, porozumět vzorcům jeho podezřelého jednání a až po vyhodnocení všech faktorů konat, ne tam zběsile najet jak nesmrtelné hovado. Zadruhé, není-li to skutečně nezbytné, všemi způsoby a cestami se vyhnout Děčínu.

text Řízek, infografika Ř.+Strava

PRO POCIT ZE VZDANÉHO MARATONU

“Máš plán, jak to jít?” ptá se mě velmi vstřícným tónem kolegyně z Děkanky Zuzka. Za dveřmi do Karolina právě finišujeme s přípravou na maratonský start. Jsem potěšen zájmem, ale nereaguji způsobem, z něhož by to bylo možné jakkoli poznat. Zuzka mi k mému druhému překvapení ukazuje předloktí a na něm vepsané čtyři varianty tempa, resp. mezičasů na pět kilometrů. Zahlídnu ten nejrychlejší a spěšně ze sebe vyhrknu, že bych to chtěl rozběhnout určitě taky pod 4:30. A pak ze mne vypadne: “Půjdu to ale na pocit.”

Jen se uslyším, musím se kdesi uvnitř sobě zasmát. Ok, ty a na pocit?!  Zní to poučeně a jako by byl člověk vážně nad věcí. Až na to, že fakt máloco v životě umím dělat na pocit (napsat "nic" by bylo přesnější). Zpravidla nasazuji do frontové linie hlavu a její analýzu. Jsem navíc suverénně nejméně zkušený běžec v naší děkankářské partě. Jo, a zrovna já půjdu na pocit. 

Zasmál jsem se a pak vyběhl. A jestli si to celé zpětně nemaluju úplně jinak, než to bylo, běžel jsem na pocit. 

Proti loňsku jsem změnil jedinou věc: dal jsem si na první obrazovku tachometru v hodinkách tepovou frekvenci. Ano, běžím “už” třetí maraton, ale vůbec poprvé při něm koukám, co dělají tepy. A tam tak nějak na volnoběh hlídám, abych nešel přes 162 (což až kamsi na Strakonickou taky dodržím). 

A jinak běžím a nic neřeším. Vybavuju si lidi kolem sebe běžící i ty fandící u cesty, ačkoli je neznám. Pamatuju si, že mi není vedro, což je suverénně největší překvapení, protože jestli jsem se něčeho bál, tak avizovaného horka. 

Velmi velmi dlouho mi přijde, že běžím neskutečně lehce, ačkoli opravdu naprostá většina kilákových mezičasů ukazuje tempo vyšší než 4:30. 

Jednu věc si přece jen chci hlavou pohlídat: místo v Nuslích, kde si snad zase plácneme s Lukášem. Loni to bylo fajn povzbuzení, a protože vím, že letos Lukáš běží rychleji, chci si takto humpolácky odhadnout, jak běžím já. Místo Lukáše zřím nejdřív Jirku, plácnu si s ním a jsem tím tak zaujat, že skoro přehlédnu, že hned za ním to valí Lukáš a natahuje ke mně taky ruku. Potkáváme se prakticky na stejném místě jako loni. Potvrzeno, že se vše pro mě odvíjí dobře. 

Vlastně od začátku cítím, že mě pobolívají hamstringy. Věc, která mě provází od prosince 2024, takže rok a půl. Na tu bolest jsem si zvykl. A je to vlastně jedno velké dlouhodobé překvapení sebe sama. Jsem bolestínek, vím to a říkám to o sobě. A tady velmi dlouhodobě snáším velmi citelnou bolest, abych…. Abych zůstal v pohybu, udržel kontakt s nově nabytými kamarády, čerpal všechny benefity, které mi pravidelné sportování přineslo.

Den před maratonem, při krátkém klusu s rovinkami v Jablonci dostávám varování, tedy spíš předzvěst věcí příštích. Na Stravě zažertuji, že bude asi zítra v Praze potřeba klusat, protože zatímco při klusu bolest žádná, při rovinkách velmi silná. 

No jo, jenže já od startu neklušu. Na své poměry peláším, uběhnu nejrychlejší půlmaraton v životě, nejrychlejší třicítku a někde u vybíhání ze Strakonické začínám vnímat, že bolest značně sílí. Naposledy během závodu se přihlásí o pozornost hlava a začne přežvykovat argumenty ve prospěch pokračování a ve prospěch skreče. Ještě jednou ji po chvíli rázně zastavím a učiním rozhodnutí, že poběžím, dokud půjde přes bolest rozumně zvedat nohy. 

Rozhodnutí dodržím. Ve chvíli, kdy to už nejde, zastavím a zmáčknu hodinky. Přejdu nedalekou HolKu a vydám se na druhé straně řeky kus proti směru závodu na 39. kilometr. Kamarád Martin mi v sobotu napsal, že mi na něj přijde zafandit a osvěžit mě. Cítím povinnost se za ním stavit, aby nečekal zbytečně. Bohužel ho v houfu povzbuzujících nenajdu, ačkoli projdu tak kilometr trati tam a zpět. 

Zbývá vydat se krokem směrem k našemu předstartovnímu zázemí v Karolinu. Hlava se spíná a vrší otazníky. Budou tam ještě kolegové? Jak asi všichni zaběhli? Jít za nimi do smluvené hospody? A co vlastně dál s mým běháním? 

Tady se pojďme zastavit a vyprávěcí tón přerušit trochou ponoru a přesunu v čase. Když jsme pořídli malý domek s lesem začínajícím o dvě stě metrů za ním, sedm let jsem si v různých intervalech říkal, že je hřích nevyužívat ho k běhu. Rozhoupal, tedy rozhýbal mě až covid a potřeba se nezbláznit na náročném a vyčerpávajícím home officu. 

Je fér přiznat, že jsem poměrně brzy a velmi intenzivně posledních pár let neběhal pro běh. Docela nepokrytě jsem si běhání vzal jako nástroj, díky němuž se doberu věcí, které jsou pro mě důležitější. Před loňským maratonem poznání pokory a trpělivosti (psal jsem o tom na těchto stránkách), před tím letošním jiného vnímání času. Naprosto živě si vybavuju dva intervalové tréninky na ovále ČZU a v Lysolajích, kdy se mi podařilo přepnout z měření času, jak ho v tréninku i závodě odpočítávají hodinky, do vnímání jeho hodnoty, kterou garminy nespočítají. Bylo to tak objevné zjevení, že pro mě mělo sílu zázraku. 

Jak si tak v neděli kráčím z Karlína do Karolina, přepadne mě myšlenka, zda už jsem od běhu nedostal vše, co jsem mohl. Zda nebude potřeba najít nový impuls k naučení se pro život důležitých věcí. Naštěstí na tyto otázky není třeba znát rovnou odpověď. Protože ta nejpoctivější je, že člověk neví a vědět nebude, dokud se budoucnost nezačne reálně dít. 

Zbývá teď navíc “dořešit” urgentnější věci. Egem pokoutně servírované přání, aby už kolegové v Karolinu nebyli, se nenaplní. Lukáš sedí u stolku, pod nímž se před rokem svíjel v křečích, a čeká. Když s maximální snahou o neutrální tón směrem k němu hlesnu, že se mi do hospody nechce, zcela klidným a bezemočním hlasem odvětí, že když už na mě počkal, mohl bych do tý hospody jít. Je to takový ten výrok, po jehož vyslovení nemáte pochyb, co uděláte. 

V té hospodě se mi nakonec líbí. Na jídlo nemá žaludek pomyšlení, a tak na dva gely, které jsem do sebe při maratonu dostal, vyzunknu čtyři plzně. V domýšlivosti sobě vlastní jsem přesvědčen, že to na mě není vidět, abych byl o den později vyveden z omylu při čtení Lukášova zápisku na Stravě, v němž hovoří o nameteném Pavlovi.

Á propos, Lukáš. Bylo svým způsobem zábavné být několik let součástí jeho příběhu, jak se bezvýsledně pokouší zaběhnout maraton pod tři. Je daleko lepší být součástí příběhu, kdy se mu to povedlo. A je úplně nejlepší vidět, jak k tomu došel. Vím, že pokud dočetl až sem, tak se teď naštve, ale nedá mi to. Je fajn mít za kolegu a parťáka někoho, kdo se z nepřízně v životě nepodělává, kdo nezdar bere jako popud ke změně, kdo se vědomě posouvá, protože nám jako lidem bylo dáno kráčet či běžet vpřed. 

text Pavel, foto Řízek a Jirka

RŮŽOVÁ VODA

Nemůžu říct, že bych se probudil do nezvykle teplého dne, protože jsem jen s povzdechem v určený čas vypnul dočista zbytečný budík. Můj maraton v Praze jako by se inspiroval tím prosincovým ve Valencii a mířil neodvratně k průšvihu: jako by mi nestačila hrozivá předpověď, přidal jsem si opět i absenci spánku. Tentokrát jsem si však řekl, že se tomu zkusím nepoddat. A že když už mám ráno tolik času, zadělám aspoň chleba. A že je snad lepší nemít naspáno a mít formu než naopak.

Pan trenér Pernica upozorňoval, že nejvíc chyb se udělá tím, že se to člověk na poslední chvíli snaží vyšperkovat. Máme se prý držet toho, co máme vyzkoušené. Maruška mě přesvědčila, že směšná červená kšiltovka obvykle nošená pod cyklistickou helmou je výjimkou z tohoto pravidla a že bych ji mohl krásně využít k chlazení místo absentujících vlasů. Tejpování bolavých zad jsem ze "šperkujících" důvodů naopak odmítl; masérka se ale nevzdala a aspoň mi místo toho nechala poslat sprej s růžovou vodou, prý proti vedru (doporučuje se sprej uchovávat v chladničce). I tím jsem pohrdl.

Nedávno jsem po jednom úspěšném sportovním pokusu psal, jak jsem se od Valencie posunul. Což se projevilo i tak, že jsem na uštěpačné poznámky i starostlivé dotazy, jak jsem se vyspal, neodpovídal zavrčením "jdi do hajzlu", nýbrž jen zakroutil hlavou a dál se usmíval. Co taky dělat. 

Start vědoucně posunuli už na osmou, ale už teď bylo na mě teplo, nad bránou bylo velké červené upozornění na mimořádné riziko vzhledem k vysokým teplotám. Experti i selský rozum v těchto podmínkách radili soustředit se spíš než na hypotetické osobní rekordy na vlastní zachování.

Jenže experti vědí houby o tom, že jsem z party běžců kolem Děkanky zůstal jedním z posledních čekatelů na maraton pod tři a že jsem tomu letos obětoval (což je blbé slovo, protože mě to zároveň bavilo) víc než kdykoli předtím. Sedmnáctkrát to nevyšlo, o to víc to chceš zlomit, i když víš, že je to celé tak trochu nesmysl - tím spíš, že má být před polednem asi 25 ve stínu (který tam nebude).

Do závodu se díky přítomnosti řady kamarádů dalo vstoupit třemi různými cestami, které mohly mít v důsledku velký dopad. Džentlmen Táda povede Lucku k času pod tři hodiny (tam bych tuze chtěl). Startují z koridoru A, tedy hned za elitou. Dalo by se za nimi nenápadně přelézt plůtek a dělat jim mezi dvanácti tisíci lidí křena a zábavného společníka. Nebo... z céčka o nějakou minutu později s kamarádem Hvězdářem vyrazí nevyzpytatelný voják a fotograf Jirka, který velkohubě prohlašuje, že mě jako pacemaker s pomyslným prstem v nose dovede na půlku s dostatečnou rezervou na kýžené tři hodiny a pak ať už si dělám, co chci. 

Anebo se to dá pojmout i tak, že mám i vlastní hlavu a poběžím a pokazím si to sám, jako vždycky.

Unavená vlastní hlava o tom nicméně nechce přemýšlet, jenže je to potřeba rozhodnout, nuže dobře: tak tedy volím to céčko s bláznivým vodičem. Je tu Vltava z repráků i kolega Pavel, pěstičkou si dodáváme odvahu a že se to dalo vyřešit i lépe, si řeknu hned po pár metrech v Pařížské, kdy se vyhýbám spoustě pomalejších lidí ve snaze neztratit v davu svého seržanta a stojí mě to nesmyslnou energii podobně jako to, že mi pod tíhou gelů padají kalhoty (to se dalo možná také předem nějak vyzkoušet). 

První kilometry běžíme lehce, ale jaksi divně. Mezičasy na jednotlivých kilometrech vůbec nesedí: chvíli se vlečeme, jindy skoro sprintujeme. Takový fartlek v centru Prahy. Dost často visím desítky metrů za Jirkou. "Já vodím spíš podle citu, moc nevidím na hodinky," vysvětlí mi až po závodě. Navíc mi připadá, že když se konečně přiblížím, znovu zrychlí. Anebo na Karlově mostě vytáhne mobil a začne mě natáčet, což je ještě horší. 

Druhých pět kilometrů běžíme o půl minuty rychleji, než byl plán. Rád bych to reklamoval, jenže Jirka mi znovu utíká a dole na rovince pod Libeňským mostem nečekaně a strašně brzy doháníme Tádu s Luckou a také skupinu kolem profesionálního vodiče na tři hodiny. Ti všichni přitom museli vyrazit mnohem dřív než my. Rozum by velel zůstat, Jirka velí pokračovat jako doposud - a fotí. 

Slunce je ještě povětšinou schované za domy a je sice tepleji, než bych potřeboval, ale jako by mi moje inovované tělo říkalo něco ve smyslu "klídek, dneska tohle tempo zvládneme i s těmihle šaškárnami kolem", anebo to mluví insomnie. Nuselskou smyčkou prakticky proletíme tak, že kamarád Václav na své fandicí místo dorazí příliš pozdě. Ne tak moje holky; tohle pokaždé hrozně nakopne, je to morální gel s okamžitým účinkem. Zapíjet se to nemusí. 

Pak si Jirka zase vezme mobil a slovo a slavnostně prohlásí, že jsme tu včas, načež já nevděčně odtuším, že spíš moc brzy (1:27:34, proč? Zhruba tohle byl do loňska můj nejrychlejší půlmaraton). Zní to jako loučení, jenže to tak nebude, nějak jsme si sebe zvykli a svorně míříme do ulice Svornosti, kde se stanou dvě zajímavé věci: 1) naleju si na občerstvovačce omylem ionťák do očí; 2) poprvé předbíhám Jirku a je to fakt divné. 

Na 27. míjím místo, kde jsem to pár let zpátky v podobném, ale menším vedru vzdal. Jirku spíš tuším za sebou, legrácky skončily a fotodokumentace bude v dalším průběhu podstatně slabší, což je super. Skoro nefouká, a tak je Strakonická snesitelnější než jindy. Moment, já jsem dokonce zrychlil.

Jenže teplota jde rychle nahoru a už není kam se schovat. Efekt chladivé čepičky vyprchal; kde jsem mohl být, kdybych teď z padajících legín vytáhl záchranu v podobě obrovského spreje s růžovou živou vodou! 

Tep letí vzhůru, vnímané úsilí také a doufám, že i chlebový rozkvas doma na parapetu (ve skutečnosti vůbec ne), nicméně už jsme skoro v Holešovicích a ještě pořád kupodivu držím Jirkovo někdejší tempo. Buď zafungoval trénink, anebo technologický doping, který se stal novým standardem - jak se říká, když nemůžeš, přidej karbon. 

Každopádně se tu dnes očividně píše úplně jiná story než můj klasický průběh "euforie, plácni mi - no, tak ještě jednou tolik - blbý, radši si trochu zpomalím - hm, to nestačí, víc si zpomalím - jsem najednou úplně v háji - doběhnu aspoň k tomu semaforu, ne, tak jen ke stromu - křeče - procházka Pařížskou - výmluvy na Stravě". 

Přehřátý stroj se naštěstí začne zadrhávat až v Karlíně. Nejspíš hlavně kvůli tomu, že si hlava dokázala spočítat, že tohle už vyjde, frekvenci kmitání nohou nedokážu udržet a ztrácím až půl minuty na každém z šesti zbylých žhavých kilometrů.

Kdybych řekl, že se mi ve finále v Pařížské před očima podobně, jako když nemůžu spát, promítaly v rychlém sledu barevné obrazy ze všech těch předchozích nezdarů a slévaly se mi tam Praha, Vídeň, Valencie, hodiny tréninku, nenáviděná posilovna, povzbuzování rodiny, startovní čísla, bolest a oteklé nohy, hrozně bych kecal. 

Ve skutečnosti jsem jen sundal chladicí čepici, mával jí lidem, jako by na to byli od 355. člověka v cíli zvědaví, a vyhlížel ten modrý koberec.

2:58:06. Hned za cílovou branou chtějí veškeré emoce a taky spořádané gely ven, naštěstí se to oboje podaří nějak důstojně zachytit. Ba ne, trochu brečím, což není na tom celém to nejhorší: vždyť já teď vůbec nevím, co dál se sebou, když ta tříhodinová hranice padla. 

Co je to za výzvu chtít běžet příště třeba za 2:57? Nebo se odvázat a zkusit 2:56:30? Nebude lepší naučit se další jazyk, postavit Hedě stoleček, třeba si i něco přečíst? Minimálně na tom chlebu by bylo dobré ještě zapracovat, je nějaký placatý a neforemný. 

Anebo začít tím, že třeba nebudu myslet jen na sebe. Můj vodič Jirka (712) doběhl za 3:02, Zuzka (F112) za 3:17, Hvězdář (1347) za 3:22, Lucka (F126) s Tádou (130) skončili na 30. km, Pavel (2419) vzdal na 35. km, ale zas dal pak v hospodě čtyři plzně nalačno. A naše áčko ukázalo, že je tak označujeme právem: Honza Š. (na fotce schází) doběhl za 2:39, Honza B. (134) za 2:46, Míra (136) za 2:47. A Martin (ten to fotil) a spol. vezli Aničku na vozíku. 

Každý z nich prožil něco mimořádného a všichni si zaslouží obdiv, že do toho za těchto podmínek šli. 

text Řízek, foto Jirka, Míra a Martin

OPUMPIČKOVÁNÍ

 
Postupně se to měnilo, asi jak kamarádům odrůstaly děti a jak už přestalo být in a rozumné ukazovat světu jejich roztomilé obličeje. A když naprostá většina lidí pochopila, že uznání za své domnělé sportovní posuny je čeká spíše na sociálních sítích dedikovaných podobným jedincům. Anebo prostě všichni utekli na Instagram. 

Facebook mi zkrátka místo tohohle milého kamarádského balastu, na který jsem samozřejmě taky nadával, začal postupně nabízet jiné věci: všeobecná i regionální média, politiky a podobně. Už to nebylo ono, ale ještě to nebylo tak zlé. 

Jenže někdy loni jako by se algoritmy úplně utrhly ze řetězu nebo ztratily poslední zábrany, což se projevilo to, že se z mé timeliny stal totální kabinet kuriozit. Snímky ze skupin Elektrikáři a Fušeřina všeho druhu se střídají s nějakou modelovou železnicí a obskurními lokálními skupinami z druhého konce Prahy nebo země, kde se řeší pokácený strom anebo špatně zaparkované auto. Společné mají asi jen to, že je tam vždycky rozhádáno, patrně to pak zvětšuje dosah. 

Nic z toho mě samozřejmě vůbec nezajímá, respektive nikdy mě nic nezajímalo méně. Žádný podnětný obsah mi to nenabízí. Chci si číst o uváznutém keporkakovi, jak se naučit hrát Eb9 a jak zaběhnout maraton pod tři, i když má být vedro.

Síť má každopádně určitou návykovost (dělají to dobře), tudíž to člověk ze setrvačnosti pokaždé zapíná i s tím, jestli se to dnes náhodou nezlepšilo, přece se to vytěžováním mých citlivých údajů pořád učí, tak kde jsou výsledky?

Ano, asi nebylo těžké třeba zjistit, že občas a docela rád jezdím na kole. Zrovna jsem se ostatně z jednoho hezkého výletu přes Neveklov do Benešova vrátil. Pohodové svezení, nádherné počasí, málo aut a všichni slušní. 

Co mi nabídl Facebook? Příspěvek z veřejné skupiny Sebevražední cyklisté v provozu. 

A to mě konečně zaujalo. Je tam 38 tisíc lidí a v zásadě buď sdílejí společnou radost nad záběry, kde se nějaký cyklista v lepším případě zranil, nebo komentují fotografie podle nich neohleduplných cyklistů, kteří třeba zastavili na krajnici pod stromem, protože tam byl stín. Už dříve jsem pochopil, že kolo u části cestující veřejnosti není populární a že tu probíhá jakási kulturní válka, jen mi doteď nedocházely její rozměry. 

Dozvídám se, že se se nám kromě obligátních cyklozmrdů říká i pumpičky, nebo i pumpy, když se pisatel zlobí (diagnóza pumpička se pozná hned na první pohled, píše nějaký pan Marty). Našim oblečkům se přezdívá kondomy nebo šprcky ("Jak si navlíknou ty kondomy, IQ jde do prdele," soudí pan Jachan). Zbytečně ztrácíš nervy, radí pan Bohm paní Kabrhelové, která líčí, jak troubila na podle ní špatně odbočujícího cyklistu (oslovuje ho Vážený cyklozmrde). "Příště to prostě sundej, ono jim to vysvětlí PČR, až za tím hovnem dojede do nemocnice," dodává. 

Hrozné záběry z helmy cyklisty na silničce, kterému při sjezdu zničehonic vjede do cesty nakladač a on se o něj ve velké rychlosti rozmázne, sledující odzívají. To už tu bylo mockrát, znuděně konstatují, stejně jako u vtipného obrázku, kde někdo výmluvně dolévá kapalinu do ostřikovačů (stalo se mi to zatím jen jednou, ale fakt to nedělejte). 

Diskuzi nicméně rozvíří a jásot vzbudí video velkého SUV, které v zatáčce na dvojité plné předjíždí skupinu na silničkách tak těsně, až jednoho srazí. "Tak na ně!" velí pan Novák, panu Hrynovi je líto, že nejel náklaďák, stejně tak pana Kocánka štve nevyužitý potenciál: "S takovým autem mohl udělat daleko lepší práci" a pan Burian přichází s myšlenkou: "Pluh na ně," což doprovodí i obrázkem pluhu. 

"Politik hustilka. To si Zubatá vyplnila modře hned dvě políčka," píše pan Ficus ke zprávě, že mladý polský politik zemřel po srážce s autem. Když už tam někdo projeví nesouhlas, je onálepkován, resp. ozmrdován a opumpičkován.

Tohle je úplně náhodný výsek českého Facebooku, podobných společenství živených nenávistí vůči někomu bude patrně bezpočet a já se obávám, že se tam zase skrze elektrikáře a fušery brzy doscrolluju. Kdoví, třeba existuje i skupina, kde cyklisté naopak osnují plány na likvidaci automobilistů. 

Nejspíš to není trestné, nebo aspoň většina z toho, jen je to mimořádně debilní a nevkusné a pro člověka, který se na silnicích občas reálně bojí (ale ne tak, aby nejezdil vůbec), dost nepříjemné a zanechává to v člověku blbou náladu a pocit bezmoci. Ale asi se na to kliká. (Ne, recese to není. Ani černý humor).

Asi budu znít trochu jako bývalý kolega Radek Bartoníček (jen u toho necpu politikovi mobil s nahráváním dvacet centimetrů od obličeje), ale: proč jsou na sebe lidé tak hnusní? Jasně, pořád se ten Facebook dá vypnout a jít ven, třeba na kolo. Jenže co když za mnou pojede nějaký pan Bohm nebo Burian? 

text Řízek, foto Facebook (:-))

ČTVRTKA

Pamatuju si akorát nahaté poskakování v mlhovišti, dřevěnou stavebnici Polikarpovka a pak jednu dost nechutnou nehodu z výletu, kterou jsem se na předškoláka celkem rafinovaně snažil zakamuflovat, ale prokoukli (procítili?) to. 

Vůbec si naopak nepamatuju, jestli jsem se do školky těšil, nebo to byly každoranní boje, které končily pláčem na jedné a blbým pocitem a provinilým ústupem do práce na druhé straně.

Když Heda začala chodit do nové školky, zkrátila se nám cesta asi tak na osminu, jenže dvacetinásobně přibylo slz. Prvních pár týdnů na podzim to bylo docela psycho, ale pak se to začalo zvolna lepšit. Určitě pomohlo, že si tam našla kámoše. A pomohla nám i Čtvrtka.

Potkali jsme ji poprvé ve čtvrtek a Heda měla zrovna pojmenovávací období (někteří plyšáci měnili názvy tak rychle, že to matrika ani nestíhala zaznamenávat), takže se stala Čtvrtkou a zůstala jí i poté, co jsme místním šetřením a z dobře informovaných anonymních zdrojů zjistili, že je to samozřejmě kocour a jmenuje se Black. 

Černý sametový, nejspíš polovenkovní kocour panoval na rozsáhlém panství zhruba ohraničeném hlavními silnicemi a sídlištěm, přičemž nejraději se podle všeho pohyboval na oplocené zahradě v sousedství školky, kde mu kdosi dokonce postavil chatrnou boudičku a dával mu k ní mističky. 

Když bylo ráno smutno, vsázeli jsme se, jestli potkáme Čtvrtku, a hned bylo veseleji. Chodili jsme kvůli tomu delší cestou a povídali jsme si o kočkách. Nebo jsme spiklenecky osnovali plán, že jí vezmeme kapsičku na přilepšenou, ale jen když se máma nebude koukat. A dalo se i těšit na to, až půjdeme ze školky, jestli tam zase bude. 

Zvíře bylo čím dál přítulnější a oprsklejší. Suverénně kličkovalo mezi auty, nechávalo se hladit dětmi a vydávalo se i na pozemek školky a k velké nevoli učitelek dokonce proklouzlo i do jedné ze tříd.

Když pak Čtvrtka/Black jednoho dne zmizel, logicky jsem se nejdříve zeptal paní učitelky, jestli v tom náhodou nemá prsty (řekl jsem to trochu kulantněji). Ale tvářila se, že o tom nic neví. Protože hrozně nemám rád, když je moje dítě smutné, zavolal jsem i do útulku do Měcholup. Taky nic, ale paní byla sympatická a ani po vylíčení mého problému si o mně nemyslela, že jsem idiot. 

Zkusil jsem i whatsappovou rodičovskou skupinku, kde se jinak řeší fotografování a vši; tam už úplně nedokážu odhadnout, co si o mně ostatní mysleli. Uprostřed pátrání Heda nevzrušeně poznamenala, že kočka patřila Vaškovi a Honzovi z jiné třídy. Kde je teď a jestli se vrátí, nikdo neví. Aspoň bych třeba vylepil plakátky na sloupy. Ale to už bych asi opravdu byl idiot.  

Čtvrtčin domeček je rozvalený, mističky nedojedené a Heda zamlklá, včera se vrátily dokonce i slzy a opět jsem i provinile ustupoval. Ale co to támhle...? Koukni, zajíc, ten je srandovní, jak tam na té zahradě blbne! Takovej macatej! Směje se a dává ušákovi jméno Čtvrťák.

Třeba bude novým, snad i trvanlivějším kámošem-motivátorem. I když kdoví: k obědu měli údajného králíka na česneku.

Aktualizováno o vyjádření druhého rodiče: Čtvrtka má na zahradě nový domeček a misku s jídlem. Takže je možné, že je zpátky ve hře. Situaci budeme dále sledovat. 

text a foto Řízek

NOVEJ ČLOVĚK

Máloco je mi tak protivné jako osobní rozvoj. Zuřivě jsem vždycky odmítal byť jen na zlomek sekundy připustit, že se těch pár drobných nedostatků uvnitř i navenek sebe pokusím nějak vědomě a plánovitě sanovat - ať už ve prospěch sebe sama, nebo (a to spíše) svého okolí. Pomyslně si odškrtávat progres na hrací ploše své osobní zašmodrchané nezáživné deskovky a brát každou nesnáz jako zkoušku. Bleju. 

Kdysi mi třeba v tehdejší práci nabídli, že mi nově svěřenou vedoucí roli, kterou jsem nezvládal, usnadní tím, že mi zaplatí kouče, a mysleli to sice korporátně, ale nejspíš dobře. Jenže podobně protivné jako osobní rozvoj mi bylo jen připustit si, že mám problém.

Loni ve Valencii jsem si připustil, že mám problém. Bohužel pro mé okolí se to týkalo jen běhání. Psát o dalším nezdařeném pokusu o maraton pod tři hodiny mě nebavilo, stejně jako vás to číst, a kromě toho jsem si konečně uvědomil, že můj dosavadní přístup už dosáhl svého maxima a veškerá jeho magie vyčpěla.

Co byl ten dosavadní přístup? Být svůj! 

Ráno na poslední chvíli zjistit, co je v tréninkovém plánu, buď to udělat, když se mi to líbilo, nebo si běžet, na co mám chuť. Prokládat to šílenými hovadinami (čtyřiadvacetihodinovka na horském kole, proč?). Nerozcvičovat, neprotahovat, regeneraci pokládat málem za sprosté slovo, posilovnu za past, ze které, jak jsem někde zaslechl, se dokonce občas někdo nevrátil. Jíst opravdu cokoli, co mě zrovna napadne a kdykoli mě to napadne, v práci střídat kafe se sladkou limonádou, vodě se vyhýbat obloukem – a co je vlastně ten protein? Pak se nechat strhnout davem a narychlo se přihlásit na maraton, tam pohořet, vymluvit se na špatný spánek a na moc velké horko a zase začít znovu. No jo, ten Lukáš, ten je svůj.

A co jsem teda změnil: 

✅ Poprvé v životě nějak systematičtěji cvičím. Korba ze mě nikdy nebude, ale co bych taky dělal s korbou, což naštěstí chápe i můj trenér.  

✅ Zpevnil jsem díky tomu břicho a záda, které do té doby neexistovaly, což jsem zjišťoval pokaždé, když chtěla Heda povozit na koni. 

✅ Protahuju, když na to nezapomenu. Pořád jsem zkrácený, ale pracujeme na tom.

✅ Jím a piju méně nesmyslů. 

❌ Kafe s mlíkem a malinovou mřížku z Tchiba si ale vzít nedám.

✅ Trénuju, i když se mi nechce a i když se mi ten trénink vizuálně nelíbí.

✅ Odložil jsem přípravu na jiné hovadiny, soustředím se jen na maraton. 

❌ Ale dál bolestivě padám z kola, protože prostě neumím přejet tramvajové koleje.

A víc nic. Ale působí to dojmem, že to funguje.

Kdybyste vedle sebe dali dvě moje fotky, nenajdete rozdíl, nenastala žádná extrémní proměna, spíš facelift, jako když už starý model prodávají deset let, ale teď tam pro letošní rok přidali LED světla. Jenže i to málo způsobilo, že lítám. Tedy na své poměry – objektivně vzato běhám stejně rychle jako zhruba před sedmi lety. Jenže po dlouhém období stagnace i to je velké zadostiučinění. 

Pořád jsem trochu svůj, protože na ten pražský půlmaraton, na který jsem se dva dny před startem přihlásil, by zgruntu vyměněný člověk nešel a soustředil se na přípravu na skutečný vrchol sezony.  "Jestli chceš dát ten maraton pod tři, tak bych se na půlku vykašlal," radil Honza, neformální autorita naší komediální tréninkové skupiny na Děkance, a doporučoval místo toho třicetikilometrový dlouhý sobotní běh, který ke kýženému cíli vede spíš. Což taky mohlo být fajn, uznávám.

Vyšlo nádherné počasí, zima i slunce zároveň. Václav šel taky a vystál za mě dvouhodinovou frontu na číslo a jeho obchodnická až handlířská výřečnost mě na jejím konci přesunula do vysněného koridoru A (u výdeje mi to na startovním čísle přelepili), což taky hrálo pozitivní roli.

Pak jsem se ve stejně rychlém davu rozběhl po inovované trase z Holešovic proti proudu až někam k Lihovaru, na Výtoň a přes centrum a Karlín zpátky a celou hodinu, 24 a půl minuty vnímal, jak konečně běžím správnou cestou, tedy tak, jak mám. Lehce, rytmicky, bez bolesti, s rezervou a plánem, který jsem si splnil. 

Bez krize jsem se dostal na Rohanské nábřeží, stále mírně zrychloval a stíhal si u toho plácat s dětmi u trati. Že jsem si loňský osobák v ideálních podmínkách zlepšil jen o mrzkých 40 sekund, moudroprdi z Děkanky sice zkritizovali jako promarněnou příležitost, ale pro mě přesně tohle byla ta správná zkouška, kterou jsem si na své cestě obrody odškrtnul a vrátil se z ní silnější, takže cítím vděčnost a takové ty motivační cancy. 

Ono by možná nebylo úplně mimo si z toho vzít ponaučení i do důležitějších věcí, ale nechci si radit.

text Řízek, foto Zuzka, neznámý stejně šťastný sportovec, Ř.

MAŠKARNÍ PLES Z WISHE

Na žurnalistice mě ze všeho nejvíc kromě mé budoucí ženy bavily fotografické předměty vedené Alenou Lábovou a Filipem Lábem. Byli to výborní učitelé. Dokázali nám předat nám aspoň kousek své erudice a nadšení a chodit po Hollaru se zrcadlovkou (či dokonce praktikou) kolem krku znamenalo, že člověk patří tady k téhle skvělé sektě podivínů z temné komory a okolí, což mi přišlo cool, i když jsem chodil v rejoickách. 

Navíc ty předměty byly fakt zajímavé, na rozdíl od řady jiných kravin, co nás tam učili.

Jakkoli jsem si vážil všech spolužáků, kteří dokázali ztvárňovat hluboká sociální témata a objevovat úplně jiná a neotřelá a dopouštět se při tom až umění, utíkal jsem ve svých školních projektech raději k bizárům, které jsem dobře znal. 

Fascinovala mě třeba estetika hanspaulské ligy jako něčeho, kde se snoubí nedokonalost těla s emocemi a vůlí za každou cenu vyhrát, i kdyby to mělo znamenat posun z jedenáctého na desáté místo v poslední lize. 

Byl jsem navíc skálopevně přesvědčen, že tenhle svět končí, podobně jako zahulené hospody s obsluhou nahoře bez. Předpovídal jsem nepochybně, že tenhle rudimentální částečně chlapský typ vyžití brzy vytlačí squash, virtuální realita, karbonová silniční kola nebo vytrvalostní běhání v upnutých legínách.

Byl jsem pak velmi pyšný, když moje zrnité snímky plné škváry a obtisknutých míčů na stehnech tělnatých lidí, kteří v běžném životě opravovali tramvaje nebo seděli v kancelářích, ale na malém hřišti se konečně mohlo probudit jejich opravdové já, zdobily vedle toho skutečného rozmazaného umění chodby Hollaru. Lábovy nebylo možné podezřívat z protežování či z toho, že by je moje téma jakkoli zasáhlo nebo aspoň interesovalo, ale přistupovali k těm fotkám vyloženě vlídně, konstruktivně a četli je tak, jak jsem chtěl. Byli opravdu skvělí. 

O sedmnáct let později náš hanspaulský FC Forejt po premiérovém postupu do páté ligy posílil, čímž mé šance být jako poslední aktivní spoluzakladatel ještě nějak herně platný dále zeslábly (kontrast mezi našimi výkonnostmi narostl). Vysomroval jsem proto od kolegy a spoluhráče Kuby jeho profesionální přístroj, abych nemusel jen s kelímkem stát u čáry a nesměle svým slaboučkým hlasem volat "do toho, do toho" a abych zjistil, jestli tam to kouzlo pořád je.  

Na škole jsem téměř vše fotil černobíle (nebo spíš to dodatečně převáděl do odstínů šedi), neboť kromě toho, že jsem byl pozér, jsem tušil, že moji guruové ty barevné fotky moc neuznávají. Oba týmy pozdě večer (ano, ISO 10 000 nám udělá moc krásné digitální zrno) nastoupily v odstínech zeleni, což se vyřešilo tak, že moji spoluhráči vyběhli v podkladových tmavých termotričkách, než o poločase kustod, pokladník a srdcař donesl rozlišováky. Proto to na fotografiích vypadá jako maškarní ples z Wishe.

Kuba mi s lehkou nedůvěrou a rychlou instruktáží předal redakční Sony a střeďák, protože aby přinesl větší dělo, na to už jsem si vzpomněl moc pozdě. Protože mu bylo jasné, že to po mně bude promazávat, vypnul mi sekvenční snímání. 

To jsou každopádně jen technikálie, protože pro mou ad hoc obrazovou reportáž bylo důležitější, že náš tým narazil na (obdobné) debily z Greenhorns, takže se druhé kolo páté ligy stalo nasazením i emocemi ekvivalentem hodně nervózního finále mistrovství světa. 

Když se ukázalo, že to ještě vůbec nezvládá rozhodčí, tetelil jsem se, že sice kamarádi budou mít možná zlámané nohy, ale že si pak budou moct v nemocnici na mobilu prohlížet skvělé fotky.

První gól na sebe nenechal dlouho čekat a byl samozřejmě úplně směšný, protože nebylo vůbec jasné, jestli se vůbec hraje, neboť míč možná byl, možná nebyl za čárou. Soupeřův hráč nejistotu ale skvěle vyřešil tak, že odkopl míč přímo do našeho útočníka, od nějž se už opravdu dostal za brankovou čáru.

Druhou, tentokrát opravdu neplatnou branku jsme dali asi v přerušené hře, ale že byla přerušená, jsme se vlastně spíš dodatečně domluvili, než že by to rozhodčí nějak určil. 

Úroveň hry se propadala s tím, jak stále víc hráčů na hřišti zapomínalo, že mají vysokou anebo vůbec nějakou školu, možná s výjimkou školy smyku. Někde mezi fauly a kreativními i nejhrubšími nadávkami soupeři vyrovnali, pak pár lidí dostalo žluté karty, když celkem výstižně pojmenovali rozhodčího, a zapamatovatelný mi přišel moment, kdy zelená sedmička, i na poměry týmu vyloženě duševní titán, řvala směrem k naší lavičce doslova: "Huehuehue", aby tím ilustrovala svou domnělou intelektuální převahu.

V druhé polovině hrál Forejt dokonce přesilovku. Jestli jsem to správně pochopil, tak za to, že soupeřův hráč dvakrát během pár minut zcela nesmyslně chytil míč do rukou. Jenže přesilovku samozřejmě vůbec neumíme, takže jsme snad celkem všichni uvítali, když se vyloučený hráč zas po deseti minutách vrátil, protože to bylo znamení, že ta násilná bramboračka už mířila k nerozhodnému konci. Jenže chvilku před koncem Forejti ještě vyrobili chybku a Greenhorns nás opět, potřetí v historii porazili a mohli se smát, ale oni se spíš chtěli prát. 

Kuba probral a učesal moje fotky a vytvořil z nich akční výřezy, což z něj dělá minimálně spoluautora. Co by na ně řekli Lábovi, se už bohužel ani teoreticky nedozvíme, ale jako dokument toho, že se život sestává z krásně zbytečných rozmazaných a zrnitých okamžiků, a proto je potřeba do všeho jít po hlavě naplno a pak se sám sobě smát, to myslím funguje. Huehuehue.

text Řízek, foto Ř. a Kuba, všechny fotky jsou tady

O KOČCE A HOLOUBKOVI

Byla nebyla jedna kočka, která se jmenovala Coco. Nebyla ani bengálská, ani maynská mývalí, byla normálně šedivá, měla kulaté bytové bříško a hebkou srst. 

A ta kočka celé dny prospala stočená v klubíčku na peřině, pod níž v noci spala její panička. Ožívala až tehdy, když se její lidé vrátili z práce a ze školky. Zaslechla je už ve výtahu a pokaždé se samou radostí rozběhla ke dveřím a rozvalila se před nimi, aby ji a její vítání nikdo nemohl minout. Marně jí její rodina vysvětlovala, že se dveře odnepaměti otevírají dovnitř. Nikdo v domě neměl takhle krásně vytřené zádveří. 

Coco milovala svoje holky, s holčičkou si hrála, od paničky se nechala hladit. Pána, který ji v podstatě zachránil a odblešil, nesnášela, byl pro ni dobrý akorát jako kořist. 

Coco byla společenská, hravá, přepečlivě čistotná a oddaná, nicméně nepatřila mezi nejchápavější zvířata v okolí. Okolní svět, tedy auta, lidi a děti hluboko pod sebou a ptáky ve vzduchu a na střechách, vnímala především ze své pozorovatelny na parapetu. A nevycházela z údivu. Jak je to možné, že ty ptáky vidím, ale zároveň za nimi nemůžu? Já je ale hrozně moc chci ulovit! Zuřivě máchala ocasem, pochodovala po parapetu, šťouchala do okna a přemýšlela, jak se jim dostat na kobylku, ale nebylo jí to nic platné. Nikdo v domě neměl tak umatlaná okna. 

Tak to šlo den za dnem. Až jednou nad ulicí zakroužil holub Vrkálek. Byl světaznalý, už měl něco nalétáno, ale rád se vracel do téhle trochu zapadlé ulice. Z výšky samozřejmě dobře viděl nešťastnou Kokinu, jak čumákem bezmocně naráží do skla, a její vztekle se pohybující se oháňku, a hned věděl, co jí musí říct. Vrkálkovi se jí zželelo. Byl to hodný holub, takových už je málo.

Přistál na okně a ze všech holubích sil volal: "Coco, prosím tě, co to tady vymýšlíš? Tohle je přece okno, to je ze skla. Tím nemůžeš prolézt, tím se jen kouká. Ne, i když to tady otevřou, stejně se tam nedostaneš. Nemůžeš za nimi skočit. Jo, zabila by ses. Ne, opravdu nemáš devět životů, věř mi, to se jen tak říká. Určitě se dokážeš zabavit i jinak."

A stala se zvláštní věc: ta holubí řeč opravdu pronikla do šedivé vykulené kočičí hlavičky. Samu Coco to překvapilo, protože takové věci se jí obvykle vůbec nestávaly.

Poděkovala moudrému Vrkálkovi, popřála mu šťastnou cestu a zamávala mu ocáskem. Od té doby už na holuby jen koukala a nesnažila se je skrze sklo lovit. Místo toho seskočila z parapetu a zahryzla se pánovi do achilovky.

text Hedvika a Řízek, foto Ř.

JIRKA BUBLA V TRENKÁCH

Nevím, jestli to tak taky máte. Ale dokážu doslovně citovat pasáže z knih, kterými jsem listoval opakovaně jako dítě. Dokážu to i u tak absurdních pasáží, jako jsou popisky pod fotkami.

(Ano, dokážu citovat i novinové titulky z deníku Československý sport z roku 1986, ale to už je úchylka, uznávám. Pamatuju si takhle headline “Postaví pomník Pffafovi?”, figuroval u článku, který referoval o tom, jak Belgičanům vychytal  jejich gólman překvapivý postup do semifinále fotbalového mistrovství světa v penaltovém rozstřelu proti Španělům.)

Zpět ke knížkám. Někdy zhruba v roce 1985 jsem tátovi v knihovně objevil obrazovou publikaci připomínající druhé zlato naší zlaté generace 70. let nesoucí název Zlato z Katovic. Na hokej jsem byl velkej fanda a tou knížkou listoval tam a zpátky do omrzení. Byly v ní fotky nejen ze samotného turnaje, ale také z přípravy našich zlatých hochů. Na jedné fotografii byl zvěčněn do trenek oblečený obránce Jiří Bubla, kterak napojený na různé hadičky a senzory šlape v zátěžovém testu na kole. Pod fotkou bylo napsáno: Šlape Jirka Bubla a publikum nezdraví a nejásá. 

Samozřejmě mi tehdy přišlo naprosto úžasný, co všechno ti hokejisté v přípravě podstupují. A jako velmi typický hoch-sportovec-teoretik jsem si ani v nejbujnější fantazii neuměl představit, že toto někdy podstoupím. Neřkuli na prahu padesátky…

Leč stalo se. Jako opice (věc, co jsem si spolehlivě přenesl z dětských vzorců chování do dospělosti) jsem se musel objednat na pokročilou sportovní prohlídku v Body Solution Clinic, když jsem tedy viděl, že takřka všichni kolegové z Děkanky už na ní byli. 

Vlastně mi to celý přijde úsměvný: nesportující dítě / gymnazista osvobozený z tělocviku / nesportující dospělý začne ve 44 letech rekreačně běhat a o šest let později si jde diagnostikovat svůj sportovní výkon v zátěžovém testu, aby… Aby vlastně nevím přesně co. Zjistil, že běhat nemá, protože na to nemá, je to pro něj nezdravé, nebo se snad naopak dozvěděl, že běhat má a může běhat ještě nějak líp? 

Neměl jsem od té své návštěvy žádné zvláštní či specifické očekávání. Místo něj jsem měl velmi konkrétní pocit nepatřičnosti. Ve chvíli, kdy jsem do Libně jel, ve chvíli, kdy jsem se převlíkal v šatně vedle ordinace, ve chvíli, kdy jsem usedl naproti lékaři… Až ve chvíli, kdy jsem vstoupil s utaženou maskou na rozjíždějící se pás, nějak na pocit nepatřičnosti nezbyl čas. 

Dva nechtěně humorné okamžiky se ale dostavily už krátce před tím. První, když po mně lékař při prohlídce chtěl, abych se předklonil a dotkl rukama prstů u nohou. Hlesnul jsem, že teď to bude vtipné, a dosáhl… no, někam do půli holení. Lékař se situaci pokoušel zachránit konstatováním, že běžci bývají zkrácení, ale tak nějak jsme oba věděli, že toto není běžné zkrácení. 

Druhá “moje chvilka” přišla ve chvíli, kdy mi měla sestra nasadit před vyběhnutím na pás masku. Dvakrát se musela vrátit pro menší velikost. Situaci jsem tentokrát zachraňoval já vzpomínkou na branná školní cvičení z osmdesátých let, kdy jsem byl vybaven nejmenší velikostí plynové masky, číslo jedna, maximálně dvě, což bývaly typy s chobotem. 

Z mé strany nepřiznaný slabý okamžik přišel někdy při prvním zrychlení tempa pásu, kdy mi na moment nastoupila panika, že se v té utažené a padnoucí masce velikosti XS dusím, místo abych v ní volně dýchal. Podařilo se mi ji vzorově zaplašit a s dobrým pocitem jsem si při druhém zvýšení pásové rychlosti vyslechl lékařův komentář, že to “jdu vzorově”. Nevěděl jsem úplně, co to znamená, ale dobrého pocitu mě to nezbavilo. 

Co je potřeba na tomto místě zdůraznit: přístup Karla Tyrpekla, který mě zátěžovým testem prováděl, byl naprosto skvělý a příkladný. Vše srozumitelně, klidně, věcně vysvětloval, byl nápomocný, ptal se, zda je vše v pořádku, a když došlo na představení výsledků, mluvil jasně, vstřícně, dával dobré rady. Jako klient jsem byl naprosto spokojen. 

Nic na tom nemění, že jsem byl na konci vlastně dost překvapen. Jestli jsem si přece jen někde ve skrytu své amatérské běžecké duše přinášel nějaké očekávání, spočívalo v tom,, že mi bude řečeno, že běhám nemožně (zhruba jako postřelená kachna) a měl bych se přestat přejídat. Řečeno mi bylo, že biomechanika pohybu není špatná (sklon trupu, postavení hlavy, pohyby rukou vzorové, ano, nohy by měly více zakopávat) a že bych měl jíst víc sacharidů, neb běhám prakticky na energetický deficit. 

A ano, taky to, že můj “plán” na maraton za 3:15 až 3:10 je naprosto reálný. 

Zdravím na dálku pomyslně Jirku Bublu, kterého nikdo nezdravil, a sám za sebe jásám z toho, že jsem to celé absolvoval a moje běžecká kariéra může poučeněji a ve větším klidu než dosud pokračovat. 

text Pavel, foto BSC

V LOJI

Vždycky je to trochu stres a poznají to i chytré hodinky, z čehož mám pak sekundárně další stres. Blbě spím, protože každý rok trpím utkvělou představou, že jsme na něco podstatného zapomněli. A tak jsme křížové tabulky letos měli pro jistotu dvoje, ale diplomy zůstaly doma. 

To je snad řešitelné, ale co je horší, doma nečekaně zůstal nemocný Kuba, který měl na turnaji sehrát celou řadu důležitých rolí (vyztužit chatrnou obranu FC Forejt, pak vyměnit triko a marně se o totéž snažit v týmu Deníku N, bezmocně rozhazovat rukama a v mezičase fotit). Krátce před začátkem turnaje tak bylo více méně jasné, že oba zmíněné (moje) týmy jsou v loji a že budeme mít letos trochu hnusnější fotky.

Celé fotoalbum (Řízkův foťák) najdete zde.

Fotky od sestřenky Hanky jsou tady.

Krásné počasí znovu skórovalo a historicky vede nad ošklivým už 13:2, což mi připadá jako anomálie. Letos jsme přitom byli poprvé připravení čelit všem živlům, protože Na Šancích (Hostivař? Petrovice? Měcholupy? Konec světa?) měli na jednom ze dvou hřišť postavenou nevyžádanou nafukovačku. 

Kromě ní tam bylo i deset mužstev, my dva s Vaškem, který mě celý den nepřestával sekýrovat, a jedna mnoho let trvající vzpomínka na bráchu, který není. 

Ne že bych do toho nedával všechno, ale výsledky jsou pro mě vždycky tak trochu vedlejší. I tak mi bylo líto, že Forejt vinou nemocí, svateb, inventury v práci i z dalších bizarních příčin nastoupil v sestavě, která byla jen odleskem nebo spíš karikaturou hrdinů postoupivších do páté ligy. Inventura navíc ukázala, že nemáme ani nikoho na střídání, a tak jsem se chtě nechtě vrátil do základní sestavy.

 

U Deníku N to bylo ještě smutnější kino. Řada z nás nemá problém zpracovat sebenáročnější téma a vytvořit z něj čtivý článek, nicméně zpracovat míč a nějak s ním kloudně naložit je přece jenom jiná disciplína. Zvlášť ve skupině, kam jsme si nalosovali dva poslední vítěze poháru. Když jsme se vinou absencí z našeho typického turnajového počtu zhruba tří a půl fotbalistů dostali přibližně na poloviční počet, upřímně říkám, že jsem se do branky příliš netěšil. Byť mi Lída, snad první žena, která na poháru kdy nastoupila, přinesla růžový tejp na naražený palec, takže to aspoň tak strašně nebolelo.

Forejt a celá skupina A hrála v nafukovačce. Co v předstihu vypadalo jako výhoda, změnilo se po prvním pokusu o sprint v lapání po dechu. A na střídačce nikdo. I tak jsme na ně vlítli. FC Restart jsme nepustili vůbec k ničemu, jen k jedné střele, a tak jsme samozřejmě prohráli 0:1. S tradičně nabroušeným, nebo spíš přebroušeným J. R. Clubem jsme se poškorpili, ale po mých dvou spálených šancích jsme zaznamenali další ztrátu za bezbrankovou remízu. 

Pak nám došlo, že už nemůžeme, zvlášť v panujících skleníkových podmínkách. Václav se po několikaleté pauze po chvíli přemlouvání svlékl do dresu a proti částečně anglofonním nováčkům FC Calma se zapojil a rozhodně nezklamal. Zklamal jsem opět já, především tím, že jsem snědl fidorku, zmuchlal obal a hodil jej na zem (a Vašek mě viděl), ale i tím, že jsem sám před prázdnou brankou levačkou minul. A tak jsme zase prohráli 0:1. Bylo to zhruba v době, kdy do areálu s přítelkyní jednoho ze spoluhráčů dorazily i čtvrtky na improvizované diplomy a fixa.

Poslední náš zápas ve skupině s legendární Kozou znezaneřáděnou (byla na turnaji popatnácté) jsem neviděl, protože jsem ve volných chvílích utíkal ven z haly, odhazoval zelený dres Forejtu a stával se brankářem, nebo spíš rybářem Enka. Největší ostudu nám nachystali TJ Sigma Churpos (0:5 s tím, že jsem ještě v poslední minutě chytil jistý gól nosem), naopak Jedna noha netleská (hrající soucitně na půl plynu) nám dala jen dvě branky, k čemuž určitě pomohl můj demotivační proslov: "Tady vůbec nemáme šanci, prostě to nějak zkusme aspoň částečně ubránit a kéž to není dvouciferný." V posledním našem zápase si možná Tutto Bene věřilo na snadnou výhru, ale podařilo se nám remízou 1:1 aspoň zachránit kousek cti. A soupeře to možná zasáhlo natolik, že nedorazili na vyhlášení.

A protože kluci z Forejtu ve stejnou dobu nezvládli skórovat ani proti Koze a opět prohráli 0:1, turnaj pro mě skončil učebnicovým střetem zájmů, kdy se oba moje milované celky střetly o předposlední místo. Enko mým prostřednictvím inkasovalo třikrát a zvlášť poslední gól byl zralý na silvestrovský sestřih, ale pár příležitostí mělo a odcházelo výrazně méně frustrované, než naznačoval průběh a koneckonců i výsledky. Síla nezávislé novinařiny se holt projeví jindy a jinak.

Trochu nespravedlivé je, že se tu dlouze rozepisuju prakticky o těch největších zoufalcích, zatímco ostatní výkony nechávám stranou. Ono se to ale z pozice dvojhráče, polopořadatele a čtvrtfotografa moc nedá usledovat. 

Působilo to nicméně tak, že vnitřní skupina byla vyrovnanější a slabší, zatímco venkovní měla kromě jedněch tragédů i dva jasné hegemony - Churpos a Jedna noha netleská. Ti se později po zásluze potkali ve finále. Ještě předtím se na čtvrtky podařilo šikovným rukám namalovat na diplomy sérii deseti smajlíků, od strašlivě nasraného až po euforicky šťastného. 

Zápas o třetí místo jako jediný dospěl až do penaltového rozstřelu, v němž uspěl FC Restart, který v celém turnaji dal pouhé dva góly, z čehož měli jeho hráči pusu od ucha k uchu jak na tom diplomu. Pro srovnání, Forejt s celkovým skóre 3:3 skončil předposlední. Snad aspoň ta svatba a inventura dopadla dobře.

Vyrovnané a pohledné finále rozhodl jediný gól a Churpos si po roční pauze odváží putovní trofej. Nikdo se nepopral, fidorky se snědly a odpadky vyhodily tam, kam patří, a pak nejvěrnější vyrazili na obskurní afterparty plnou popletených historek. Ta nečekaně skončila párováním ponožek a ginu s tonikem u Vaška doma. Brácha by se nám nepochybně smál.

text Řízek, foto Kolektiv Řízkova foťáku