MĚSTO-NEPŘÍTEL

Srazilo mě na kole auto a někdo by řekl, že jsem tomu šel naproti už jen tím, že na něm jezdím (neboť silnice přece patří autům, ne cyklozmrdům) a že jsem stejně nejspíš jel jako dobytek, protože cyklisti tak schválně jezdí, aby řidiče trápili, takže se nemůžu divit. 

Někdo by mě naopak možná i politoval a automaticky by konstatoval, že ten řidič je vůl a že si zaslouží když už ne kriminál, tak návrat do autoškoly. Málokoho by však napadlo, že nehoda měla ještě jednoho nečekaného účastníka, který se na ni nezanedbatelnou měrou podílel, a sice Děčín. 

V Děčíně se mi na kole dlouhodobě nedaří, a pokud se mi povede skrz tohle možná i místy hezké město projet bez úhony, mám téměř chuť slavit. Trable začaly už v roce 2018, kdy jsem jako toho času nezaměstnaný s velmi napjatým rozpočtem poprvé zkusil extrémní závod 1000 Miles Adventure na horském kole. 

Šetřil jsem tehdy na špatných místech, brašny s bagáží jsem přidělal na klasický nosič, s nímž sice Holanďané úspěšně brázdí páteřní cyklotrasu A2 a pochlastávající Pražáci zase moravské vinařské stezky, jenže tuhle prasárnu to nemělo šanci přežít, zvlášť když se mi to celé už asi po dvaceti kilometrech ve sjezdu narvalo do výpletu. Ohnutý nosič jsem druhý nebo třetí den zahodil do kontejneru právě v Děčíně, místo jedné brašny koupil batoh, do kterého jsem všechno naházel, a urvanou přezku z brašny mi spravila šikovná švadlenka a v pekárně zrovna otevřeli. 

Vše tedy najednou vypadalo skvěle, než jsem začal bezmyšlenkovitě odkládat bundu a můj krásný telefon vypadl z kapsy a na děčínském asfaltu se rozsekal na tisíc kusů. Bez telefonu se jet nedá, byla to povinná výbava a také moje záloha, kdybych náhodou rozsekal navigaci (což se stalo o pár set kilometrů dál). V místním elektru jsem sice za téměř poslední peníze koupil nějaký čínský výrobek, ubývající zdroje a podobné zkratkovité momenty byly nicméně vedle tělesných útrap jedním z důvodů, proč jsem tehdy svou účast v polovině odpískal.

O rok později jsme s ad hoc kamarádem při dalších Mílích do Děčína spadli až za tmy. Projeli jsme téměř celým městem a nějak se nám už nechtělo pokračovat. Myslím, že to byl můj nápad ustlat si na dětském hřišti někde na periferii, pod klouzačkou nebude pršet a zítra je taky den. Byl to téměř skvělý nápad, stejně jako položit si veškeré cennosti vedle hlavy do helmy. 

Sotva jsem ve spacáku zavřel oči, v polospánku vidím hbitou postavu, jak se s černou plackou v ruce nezadržitelně vzdaluje a mizí ve tmě. Vlastně nevím, proč jsme marnili čas a energii a zajeli to nahlásit na policii. Proti loňsku se nicméně moje finanční situace i prozíravost zlepšily: z brašny jsem vytáhl rezervní mobil a v pokažené náladě jsme pokračovali dál, tentokrát až do cíle.

Následující dobrodružství jsem také zpravidla dokončil, a to i proto, že se větším i menším obloukem Děčínu vyhnula. Odhodlal jsem se až letos. Holky jely na prodloužený víkend do Českého Švýcarska autem a já vyrazil z Prahy na silničce. Při průjezdu problematickým městem mě trochu sevřela úzkost, ale jelikož jsem zde nehodlal bivakovat ani hazardovat při sundávání oděvů, dobře to dopadlo a já jsem doufal, že jsem kletbu zlomil. 

Při zpáteční cestě bylo rovněž vše bez incidentů a město se všemi svými mosty a mimoúrovňovými křižovatkami a vilami po Němcích se za mými zády utěšeně zmenšovalo. Jen na úplném okraji vedla cyklotrasa přes jakési parkoviště, možná tam byl akvapark nebo něco takového. Dojížděl jsem jiného cyklistu a starší podivně pomalu jedoucí octavii. Protože do Prahy je ještě daleko, opřel jsem se do toho a začal oba předjíždět. Pak se mi ani trochu nepromítl celý život před očima, protože jsem jen fascinovaně vytřeštil oči na levé přední kolo auta, jak najednou změnilo směr, takže jsem si stačil jen pomyslet "do píči" a zoufale hmátnout po brzdách.    

Oktávka zkrátka zničehonic zahnula doleva, kde jsem však byl zrovna já, tudíž se její pomalá jízda konečně dala vysvětlit tím, že se pán hodlal otáčet nebo hledal parkovací místo. Teď jedno hezké našel, jenže ani nezablikal, ani se nepodíval do zrcátka, což už teď nepůjde, protože zrcátko nejprve něco vytetovalo do mého stehna a pak se rozsekalo o asfalt. Zastavil jsem se o levý sloupek auta, kolo, tělo i sebevědomí trochu pošramocené. 

Z vozu vylezl mladý pár a oba se hrozně omlouvali a litovali. Celé to bylo takové vlídné, až jsem se dokonce začal i já omlouvat, že jsem rozsekal to zrcátko, ale ne, to neřešte, to seženu za patnáct stovek, je to dvacet let staré auto. Fakt nechcete někam hodit? A opravdu je vám dobře? To víte, já jsem v Děčíně poprvé, tak jsem trochu bloudil... Nerad se seznamuju a poznávám nové lidi, tady to přitom bylo takové přirozené. Kdybychom si na sebe vzali kontakt, mohli jsme se třeba někdy sejít nad zmrzlinovým pohárem a společně na to nostalgicky zavzpomínat. Ideálně někde na neutrální půdě. 

Místo toho jsem jel dál a z celého dobrodružství mám kromě nové jizvy na stehně, v níž se zrcadlí zrcátko, i několik ponaučení. Zaprvé, když se přede mnou někdo chová divně, je lepší ho trpělivě sledovat, porozumět vzorcům jeho podezřelého jednání a až po vyhodnocení všech faktorů konat, ne tam zběsile najet jak nesmrtelné hovado. Zadruhé, není-li to skutečně nezbytné, všemi způsoby a cestami se vyhnout Děčínu.

text Řízek, infografika Ř.+Strava

PRO POCIT ZE VZDANÉHO MARATONU

“Máš plán, jak to jít?” ptá se mě velmi vstřícným tónem kolegyně z Děkanky Zuzka. Za dveřmi do Karolina právě finišujeme s přípravou na maratonský start. Jsem potěšen zájmem, ale nereaguji způsobem, z něhož by to bylo možné jakkoli poznat. Zuzka mi k mému druhému překvapení ukazuje předloktí a na něm vepsané čtyři varianty tempa, resp. mezičasů na pět kilometrů. Zahlídnu ten nejrychlejší a spěšně ze sebe vyhrknu, že bych to chtěl rozběhnout určitě taky pod 4:30. A pak ze mne vypadne: “Půjdu to ale na pocit.”

Jen se uslyším, musím se kdesi uvnitř sobě zasmát. Ok, ty a na pocit?!  Zní to poučeně a jako by byl člověk vážně nad věcí. Až na to, že fakt máloco v životě umím dělat na pocit (napsat "nic" by bylo přesnější). Zpravidla nasazuji do frontové linie hlavu a její analýzu. Jsem navíc suverénně nejméně zkušený běžec v naší děkankářské partě. Jo, a zrovna já půjdu na pocit. 

Zasmál jsem se a pak vyběhl. A jestli si to celé zpětně nemaluju úplně jinak, než to bylo, běžel jsem na pocit. 

Proti loňsku jsem změnil jedinou věc: dal jsem si na první obrazovku tachometru v hodinkách tepovou frekvenci. Ano, běžím “už” třetí maraton, ale vůbec poprvé při něm koukám, co dělají tepy. A tam tak nějak na volnoběh hlídám, abych nešel přes 162 (což až kamsi na Strakonickou taky dodržím). 

A jinak běžím a nic neřeším. Vybavuju si lidi kolem sebe běžící i ty fandící u cesty, ačkoli je neznám. Pamatuju si, že mi není vedro, což je suverénně největší překvapení, protože jestli jsem se něčeho bál, tak avizovaného horka. 

Velmi velmi dlouho mi přijde, že běžím neskutečně lehce, ačkoli opravdu naprostá většina kilákových mezičasů ukazuje tempo vyšší než 4:30. 

Jednu věc si přece jen chci hlavou pohlídat: místo v Nuslích, kde si snad zase plácneme s Lukášem. Loni to bylo fajn povzbuzení, a protože vím, že letos Lukáš běží rychleji, chci si takto humpolácky odhadnout, jak běžím já. Místo Lukáše zřím nejdřív Jirku, plácnu si s ním a jsem tím tak zaujat, že skoro přehlédnu, že hned za ním to valí Lukáš a natahuje ke mně taky ruku. Potkáváme se prakticky na stejném místě jako loni. Potvrzeno, že se vše pro mě odvíjí dobře. 

Vlastně od začátku cítím, že mě pobolívají hamstringy. Věc, která mě provází od prosince 2024, takže rok a půl. Na tu bolest jsem si zvykl. A je to vlastně jedno velké dlouhodobé překvapení sebe sama. Jsem bolestínek, vím to a říkám to o sobě. A tady velmi dlouhodobě snáším velmi citelnou bolest, abych…. Abych zůstal v pohybu, udržel kontakt s nově nabytými kamarády, čerpal všechny benefity, které mi pravidelné sportování přineslo.

Den před maratonem, při krátkém klusu s rovinkami v Jablonci dostávám varování, tedy spíš předzvěst věcí příštích. Na Stravě zažertuji, že bude asi zítra v Praze potřeba klusat, protože zatímco při klusu bolest žádná, při rovinkách velmi silná. 

No jo, jenže já od startu neklušu. Na své poměry peláším, uběhnu nejrychlejší půlmaraton v životě, nejrychlejší třicítku a někde u vybíhání ze Strakonické začínám vnímat, že bolest značně sílí. Naposledy během závodu se přihlásí o pozornost hlava a začne přežvykovat argumenty ve prospěch pokračování a ve prospěch skreče. Ještě jednou ji po chvíli rázně zastavím a učiním rozhodnutí, že poběžím, dokud půjde přes bolest rozumně zvedat nohy. 

Rozhodnutí dodržím. Ve chvíli, kdy to už nejde, zastavím a zmáčknu hodinky. Přejdu nedalekou HolKu a vydám se na druhé straně řeky kus proti směru závodu na 39. kilometr. Kamarád Martin mi v sobotu napsal, že mi na něj přijde zafandit a osvěžit mě. Cítím povinnost se za ním stavit, aby nečekal zbytečně. Bohužel ho v houfu povzbuzujících nenajdu, ačkoli projdu tak kilometr trati tam a zpět. 

Zbývá vydat se krokem směrem k našemu předstartovnímu zázemí v Karolinu. Hlava se spíná a vrší otazníky. Budou tam ještě kolegové? Jak asi všichni zaběhli? Jít za nimi do smluvené hospody? A co vlastně dál s mým běháním? 

Tady se pojďme zastavit a vyprávěcí tón přerušit trochou ponoru a přesunu v čase. Když jsme pořídli malý domek s lesem začínajícím o dvě stě metrů za ním, sedm let jsem si v různých intervalech říkal, že je hřích nevyužívat ho k běhu. Rozhoupal, tedy rozhýbal mě až covid a potřeba se nezbláznit na náročném a vyčerpávajícím home officu. 

Je fér přiznat, že jsem poměrně brzy a velmi intenzivně posledních pár let neběhal pro běh. Docela nepokrytě jsem si běhání vzal jako nástroj, díky němuž se doberu věcí, které jsou pro mě důležitější. Před loňským maratonem poznání pokory a trpělivosti (psal jsem o tom na těchto stránkách), před tím letošním jiného vnímání času. Naprosto živě si vybavuju dva intervalové tréninky na ovále ČZU a v Lysolajích, kdy se mi podařilo přepnout z měření času, jak ho v tréninku i závodě odpočítávají hodinky, do vnímání jeho hodnoty, kterou garminy nespočítají. Bylo to tak objevné zjevení, že pro mě mělo sílu zázraku. 

Jak si tak v neděli kráčím z Karlína do Karolina, přepadne mě myšlenka, zda už jsem od běhu nedostal vše, co jsem mohl. Zda nebude potřeba najít nový impuls k naučení se pro život důležitých věcí. Naštěstí na tyto otázky není třeba znát rovnou odpověď. Protože ta nejpoctivější je, že člověk neví a vědět nebude, dokud se budoucnost nezačne reálně dít. 

Zbývá teď navíc “dořešit” urgentnější věci. Egem pokoutně servírované přání, aby už kolegové v Karolinu nebyli, se nenaplní. Lukáš sedí u stolku, pod nímž se před rokem svíjel v křečích, a čeká. Když s maximální snahou o neutrální tón směrem k němu hlesnu, že se mi do hospody nechce, zcela klidným a bezemočním hlasem odvětí, že když už na mě počkal, mohl bych do tý hospody jít. Je to takový ten výrok, po jehož vyslovení nemáte pochyb, co uděláte. 

V té hospodě se mi nakonec líbí. Na jídlo nemá žaludek pomyšlení, a tak na dva gely, které jsem do sebe při maratonu dostal, vyzunknu čtyři plzně. V domýšlivosti sobě vlastní jsem přesvědčen, že to na mě není vidět, abych byl o den později vyveden z omylu při čtení Lukášova zápisku na Stravě, v němž hovoří o nameteném Pavlovi.

Á propos, Lukáš. Bylo svým způsobem zábavné být několik let součástí jeho příběhu, jak se bezvýsledně pokouší zaběhnout maraton pod tři. Je daleko lepší být součástí příběhu, kdy se mu to povedlo. A je úplně nejlepší vidět, jak k tomu došel. Vím, že pokud dočetl až sem, tak se teď naštve, ale nedá mi to. Je fajn mít za kolegu a parťáka někoho, kdo se z nepřízně v životě nepodělává, kdo nezdar bere jako popud ke změně, kdo se vědomě posouvá, protože nám jako lidem bylo dáno kráčet či běžet vpřed. 

text Pavel, foto Řízek a Jirka

RŮŽOVÁ VODA

Nemůžu říct, že bych se probudil do nezvykle teplého dne, protože jsem jen s povzdechem v určený čas vypnul dočista zbytečný budík. Můj maraton v Praze jako by se inspiroval tím prosincovým ve Valencii a mířil neodvratně k průšvihu: jako by mi nestačila hrozivá předpověď, přidal jsem si opět i absenci spánku. Tentokrát jsem si však řekl, že se tomu zkusím nepoddat. A že když už mám ráno tolik času, zadělám aspoň chleba. A že je snad lepší nemít naspáno a mít formu než naopak.

Pan trenér Pernica upozorňoval, že nejvíc chyb se udělá tím, že se to člověk na poslední chvíli snaží vyšperkovat. Máme se prý držet toho, co máme vyzkoušené. Maruška mě přesvědčila, že směšná červená kšiltovka obvykle nošená pod cyklistickou helmou je výjimkou z tohoto pravidla a že bych ji mohl krásně využít k chlazení místo absentujících vlasů. Tejpování bolavých zad jsem ze "šperkujících" důvodů naopak odmítl; masérka se ale nevzdala a aspoň mi místo toho nechala poslat sprej s růžovou vodou, prý proti vedru (doporučuje se sprej uchovávat v chladničce). I tím jsem pohrdl.

Nedávno jsem po jednom úspěšném sportovním pokusu psal, jak jsem se od Valencie posunul. Což se projevilo i tak, že jsem na uštěpačné poznámky i starostlivé dotazy, jak jsem se vyspal, neodpovídal zavrčením "jdi do hajzlu", nýbrž jen zakroutil hlavou a dál se usmíval. Co taky dělat. 

Start vědoucně posunuli už na osmou, ale už teď bylo na mě teplo, nad bránou bylo velké červené upozornění na mimořádné riziko vzhledem k vysokým teplotám. Experti i selský rozum v těchto podmínkách radili soustředit se spíš než na hypotetické osobní rekordy na vlastní zachování.

Jenže experti vědí houby o tom, že jsem z party běžců kolem Děkanky zůstal jedním z posledních čekatelů na maraton pod tři a že jsem tomu letos obětoval (což je blbé slovo, protože mě to zároveň bavilo) víc než kdykoli předtím. Sedmnáctkrát to nevyšlo, o to víc to chceš zlomit, i když víš, že je to celé tak trochu nesmysl - tím spíš, že má být před polednem asi 25 ve stínu (který tam nebude).

Do závodu se díky přítomnosti řady kamarádů dalo vstoupit třemi různými cestami, které mohly mít v důsledku velký dopad. Džentlmen Táda povede Lucku k času pod tři hodiny (tam bych tuze chtěl). Startují z koridoru A, tedy hned za elitou. Dalo by se za nimi nenápadně přelézt plůtek a dělat jim mezi dvanácti tisíci lidí křena a zábavného společníka. Nebo... z céčka o nějakou minutu později s kamarádem Hvězdářem vyrazí nevyzpytatelný voják a fotograf Jirka, který velkohubě prohlašuje, že mě jako pacemaker s pomyslným prstem v nose dovede na půlku s dostatečnou rezervou na kýžené tři hodiny a pak ať už si dělám, co chci. 

Anebo se to dá pojmout i tak, že mám i vlastní hlavu a poběžím a pokazím si to sám, jako vždycky.

Unavená vlastní hlava o tom nicméně nechce přemýšlet, jenže je to potřeba rozhodnout, nuže dobře: tak tedy volím to céčko s bláznivým vodičem. Je tu Vltava z repráků i kolega Pavel, pěstičkou si dodáváme odvahu a že se to dalo vyřešit i lépe, si řeknu hned po pár metrech v Pařížské, kdy se vyhýbám spoustě pomalejších lidí ve snaze neztratit v davu svého seržanta a stojí mě to nesmyslnou energii podobně jako to, že mi pod tíhou gelů padají kalhoty (to se dalo možná také předem nějak vyzkoušet). 

První kilometry běžíme lehce, ale jaksi divně. Mezičasy na jednotlivých kilometrech vůbec nesedí: chvíli se vlečeme, jindy skoro sprintujeme. Takový fartlek v centru Prahy. Dost často visím desítky metrů za Jirkou. "Já vodím spíš podle citu, moc nevidím na hodinky," vysvětlí mi až po závodě. Navíc mi připadá, že když se konečně přiblížím, znovu zrychlí. Anebo na Karlově mostě vytáhne mobil a začne mě natáčet, což je ještě horší. 

Druhých pět kilometrů běžíme o půl minuty rychleji, než byl plán. Rád bych to reklamoval, jenže Jirka mi znovu utíká a dole na rovince pod Libeňským mostem nečekaně a strašně brzy doháníme Tádu s Luckou a také skupinu kolem profesionálního vodiče na tři hodiny. Ti všichni přitom museli vyrazit mnohem dřív než my. Rozum by velel zůstat, Jirka velí pokračovat jako doposud - a fotí. 

Slunce je ještě povětšinou schované za domy a je sice tepleji, než bych potřeboval, ale jako by mi moje inovované tělo říkalo něco ve smyslu "klídek, dneska tohle tempo zvládneme i s těmihle šaškárnami kolem", anebo to mluví insomnie. Nuselskou smyčkou prakticky proletíme tak, že kamarád Václav na své fandicí místo dorazí příliš pozdě. Ne tak moje holky; tohle pokaždé hrozně nakopne, je to morální gel s okamžitým účinkem. Zapíjet se to nemusí. 

Pak si Jirka zase vezme mobil a slovo a slavnostně prohlásí, že jsme tu včas, načež já nevděčně odtuším, že spíš moc brzy (1:27:34, proč? Zhruba tohle byl do loňska můj nejrychlejší půlmaraton). Zní to jako loučení, jenže to tak nebude, nějak jsme si sebe zvykli a svorně míříme do ulice Svornosti, kde se stanou dvě zajímavé věci: 1) naleju si na občerstvovačce omylem ionťák do očí; 2) poprvé předbíhám Jirku a je to fakt divné. 

Na 27. míjím místo, kde jsem to pár let zpátky v podobném, ale menším vedru vzdal. Jirku spíš tuším za sebou, legrácky skončily a fotodokumentace bude v dalším průběhu podstatně slabší, což je super. Skoro nefouká, a tak je Strakonická snesitelnější než jindy. Moment, já jsem dokonce zrychlil.

Jenže teplota jde rychle nahoru a už není kam se schovat. Efekt chladivé čepičky vyprchal; kde jsem mohl být, kdybych teď z padajících legín vytáhl záchranu v podobě obrovského spreje s růžovou živou vodou! 

Tep letí vzhůru, vnímané úsilí také a doufám, že i chlebový rozkvas doma na parapetu (ve skutečnosti vůbec ne), nicméně už jsme skoro v Holešovicích a ještě pořád kupodivu držím Jirkovo někdejší tempo. Buď zafungoval trénink, anebo technologický doping, který se stal novým standardem - jak se říká, když nemůžeš, přidej karbon. 

Každopádně se tu dnes očividně píše úplně jiná story než můj klasický průběh "euforie, plácni mi - no, tak ještě jednou tolik - blbý, radši si trochu zpomalím - hm, to nestačí, víc si zpomalím - jsem najednou úplně v háji - doběhnu aspoň k tomu semaforu, ne, tak jen ke stromu - křeče - procházka Pařížskou - výmluvy na Stravě". 

Přehřátý stroj se naštěstí začne zadrhávat až v Karlíně. Nejspíš hlavně kvůli tomu, že si hlava dokázala spočítat, že tohle už vyjde, frekvenci kmitání nohou nedokážu udržet a ztrácím až půl minuty na každém z šesti zbylých žhavých kilometrů.

Kdybych řekl, že se mi ve finále v Pařížské před očima podobně, jako když nemůžu spát, promítaly v rychlém sledu barevné obrazy ze všech těch předchozích nezdarů a slévaly se mi tam Praha, Vídeň, Valencie, hodiny tréninku, nenáviděná posilovna, povzbuzování rodiny, startovní čísla, bolest a oteklé nohy, hrozně bych kecal. 

Ve skutečnosti jsem jen sundal chladicí čepici, mával jí lidem, jako by na to byli od 355. člověka v cíli zvědaví, a vyhlížel ten modrý koberec.

2:58:06. Hned za cílovou branou chtějí veškeré emoce a taky spořádané gely ven, naštěstí se to oboje podaří nějak důstojně zachytit. Ba ne, trochu brečím, což není na tom celém to nejhorší: vždyť já teď vůbec nevím, co dál se sebou, když ta tříhodinová hranice padla. 

Co je to za výzvu chtít běžet příště třeba za 2:57? Nebo se odvázat a zkusit 2:56:30? Nebude lepší naučit se další jazyk, postavit Hedě stoleček, třeba si i něco přečíst? Minimálně na tom chlebu by bylo dobré ještě zapracovat, je nějaký placatý a neforemný. 

Anebo začít tím, že třeba nebudu myslet jen na sebe. Můj vodič Jirka (712) doběhl za 3:02, Zuzka (F112) za 3:17, Hvězdář (1347) za 3:22, Lucka (F126) s Tádou (130) skončili na 30. km, Pavel (2419) vzdal na 35. km, ale zas dal pak v hospodě čtyři plzně nalačno. A naše áčko ukázalo, že je tak označujeme právem: Honza Š. (na fotce schází) doběhl za 2:39, Honza B. (134) za 2:46, Míra (136) za 2:47. A Martin (ten to fotil) a spol. vezli Aničku na vozíku. 

Každý z nich prožil něco mimořádného a všichni si zaslouží obdiv, že do toho za těchto podmínek šli. 

text Řízek, foto Jirka, Míra a Martin

OPUMPIČKOVÁNÍ

 
Postupně se to měnilo, asi jak kamarádům odrůstaly děti a jak už přestalo být in a rozumné ukazovat světu jejich roztomilé obličeje. A když naprostá většina lidí pochopila, že uznání za své domnělé sportovní posuny je čeká spíše na sociálních sítích dedikovaných podobným jedincům. Anebo prostě všichni utekli na Instagram. 

Facebook mi zkrátka místo tohohle milého kamarádského balastu, na který jsem samozřejmě taky nadával, začal postupně nabízet jiné věci: všeobecná i regionální média, politiky a podobně. Už to nebylo ono, ale ještě to nebylo tak zlé. 

Jenže někdy loni jako by se algoritmy úplně utrhly ze řetězu nebo ztratily poslední zábrany, což se projevilo to, že se z mé timeliny stal totální kabinet kuriozit. Snímky ze skupin Elektrikáři a Fušeřina všeho druhu se střídají s nějakou modelovou železnicí a obskurními lokálními skupinami z druhého konce Prahy nebo země, kde se řeší pokácený strom anebo špatně zaparkované auto. Společné mají asi jen to, že je tam vždycky rozhádáno, patrně to pak zvětšuje dosah. 

Nic z toho mě samozřejmě vůbec nezajímá, respektive nikdy mě nic nezajímalo méně. Žádný podnětný obsah mi to nenabízí. Chci si číst o uváznutém keporkakovi, jak se naučit hrát Eb9 a jak zaběhnout maraton pod tři, i když má být vedro.

Síť má každopádně určitou návykovost (dělají to dobře), tudíž to člověk ze setrvačnosti pokaždé zapíná i s tím, jestli se to dnes náhodou nezlepšilo, přece se to vytěžováním mých citlivých údajů pořád učí, tak kde jsou výsledky?

Ano, asi nebylo těžké třeba zjistit, že občas a docela rád jezdím na kole. Zrovna jsem se ostatně z jednoho hezkého výletu přes Neveklov do Benešova vrátil. Pohodové svezení, nádherné počasí, málo aut a všichni slušní. 

Co mi nabídl Facebook? Příspěvek z veřejné skupiny Sebevražední cyklisté v provozu. 

A to mě konečně zaujalo. Je tam 38 tisíc lidí a v zásadě buď sdílejí společnou radost nad záběry, kde se nějaký cyklista v lepším případě zranil, nebo komentují fotografie podle nich neohleduplných cyklistů, kteří třeba zastavili na krajnici pod stromem, protože tam byl stín. Už dříve jsem pochopil, že kolo u části cestující veřejnosti není populární a že tu probíhá jakási kulturní válka, jen mi doteď nedocházely její rozměry. 

Dozvídám se, že se se nám kromě obligátních cyklozmrdů říká i pumpičky, nebo i pumpy, když se pisatel zlobí (diagnóza pumpička se pozná hned na první pohled, píše nějaký pan Marty). Našim oblečkům se přezdívá kondomy nebo šprcky ("Jak si navlíknou ty kondomy, IQ jde do prdele," soudí pan Jachan). Zbytečně ztrácíš nervy, radí pan Bohm paní Kabrhelové, která líčí, jak troubila na podle ní špatně odbočujícího cyklistu (oslovuje ho Vážený cyklozmrde). "Příště to prostě sundej, ono jim to vysvětlí PČR, až za tím hovnem dojede do nemocnice," dodává. 

Hrozné záběry z helmy cyklisty na silničce, kterému při sjezdu zničehonic vjede do cesty nakladač a on se o něj ve velké rychlosti rozmázne, sledující odzívají. To už tu bylo mockrát, znuděně konstatují, stejně jako u vtipného obrázku, kde někdo výmluvně dolévá kapalinu do ostřikovačů (stalo se mi to zatím jen jednou, ale fakt to nedělejte). 

Diskuzi nicméně rozvíří a jásot vzbudí video velkého SUV, které v zatáčce na dvojité plné předjíždí skupinu na silničkách tak těsně, až jednoho srazí. "Tak na ně!" velí pan Novák, panu Hrynovi je líto, že nejel náklaďák, stejně tak pana Kocánka štve nevyužitý potenciál: "S takovým autem mohl udělat daleko lepší práci" a pan Burian přichází s myšlenkou: "Pluh na ně," což doprovodí i obrázkem pluhu. 

"Politik hustilka. To si Zubatá vyplnila modře hned dvě políčka," píše pan Ficus ke zprávě, že mladý polský politik zemřel po srážce s autem. Když už tam někdo projeví nesouhlas, je onálepkován, resp. ozmrdován a opumpičkován.

Tohle je úplně náhodný výsek českého Facebooku, podobných společenství živených nenávistí vůči někomu bude patrně bezpočet a já se obávám, že se tam zase skrze elektrikáře a fušery brzy doscrolluju. Kdoví, třeba existuje i skupina, kde cyklisté naopak osnují plány na likvidaci automobilistů. 

Nejspíš to není trestné, nebo aspoň většina z toho, jen je to mimořádně debilní a nevkusné a pro člověka, který se na silnicích občas reálně bojí (ale ne tak, aby nejezdil vůbec), dost nepříjemné a zanechává to v člověku blbou náladu a pocit bezmoci. Ale asi se na to kliká. (Ne, recese to není. Ani černý humor).

Asi budu znít trochu jako bývalý kolega Radek Bartoníček (jen u toho necpu politikovi mobil s nahráváním dvacet centimetrů od obličeje), ale: proč jsou na sebe lidé tak hnusní? Jasně, pořád se ten Facebook dá vypnout a jít ven, třeba na kolo. Jenže co když za mnou pojede nějaký pan Bohm nebo Burian? 

text Řízek, foto Facebook (:-))

ČTVRTKA

Pamatuju si akorát nahaté poskakování v mlhovišti, dřevěnou stavebnici Polikarpovka a pak jednu dost nechutnou nehodu z výletu, kterou jsem se na předškoláka celkem rafinovaně snažil zakamuflovat, ale prokoukli (procítili?) to. 

Vůbec si naopak nepamatuju, jestli jsem se do školky těšil, nebo to byly každoranní boje, které končily pláčem na jedné a blbým pocitem a provinilým ústupem do práce na druhé straně.

Když Heda začala chodit do nové školky, zkrátila se nám cesta asi tak na osminu, jenže dvacetinásobně přibylo slz. Prvních pár týdnů na podzim to bylo docela psycho, ale pak se to začalo zvolna lepšit. Určitě pomohlo, že si tam našla kámoše. A pomohla nám i Čtvrtka.

Potkali jsme ji poprvé ve čtvrtek a Heda měla zrovna pojmenovávací období (někteří plyšáci měnili názvy tak rychle, že to matrika ani nestíhala zaznamenávat), takže se stala Čtvrtkou a zůstala jí i poté, co jsme místním šetřením a z dobře informovaných anonymních zdrojů zjistili, že je to samozřejmě kocour a jmenuje se Black. 

Černý sametový, nejspíš polovenkovní kocour panoval na rozsáhlém panství zhruba ohraničeném hlavními silnicemi a sídlištěm, přičemž nejraději se podle všeho pohyboval na oplocené zahradě v sousedství školky, kde mu kdosi dokonce postavil chatrnou boudičku a dával mu k ní mističky. 

Když bylo ráno smutno, vsázeli jsme se, jestli potkáme Čtvrtku, a hned bylo veseleji. Chodili jsme kvůli tomu delší cestou a povídali jsme si o kočkách. Nebo jsme spiklenecky osnovali plán, že jí vezmeme kapsičku na přilepšenou, ale jen když se máma nebude koukat. A dalo se i těšit na to, až půjdeme ze školky, jestli tam zase bude. 

Zvíře bylo čím dál přítulnější a oprsklejší. Suverénně kličkovalo mezi auty, nechávalo se hladit dětmi a vydávalo se i na pozemek školky a k velké nevoli učitelek dokonce proklouzlo i do jedné ze tříd.

Když pak Čtvrtka/Black jednoho dne zmizel, logicky jsem se nejdříve zeptal paní učitelky, jestli v tom náhodou nemá prsty (řekl jsem to trochu kulantněji). Ale tvářila se, že o tom nic neví. Protože hrozně nemám rád, když je moje dítě smutné, zavolal jsem i do útulku do Měcholup. Taky nic, ale paní byla sympatická a ani po vylíčení mého problému si o mně nemyslela, že jsem idiot. 

Zkusil jsem i whatsappovou rodičovskou skupinku, kde se jinak řeší fotografování a vši; tam už úplně nedokážu odhadnout, co si o mně ostatní mysleli. Uprostřed pátrání Heda nevzrušeně poznamenala, že kočka patřila Vaškovi a Honzovi z jiné třídy. Kde je teď a jestli se vrátí, nikdo neví. Aspoň bych třeba vylepil plakátky na sloupy. Ale to už bych asi opravdu byl idiot.  

Čtvrtčin domeček je rozvalený, mističky nedojedené a Heda zamlklá, včera se vrátily dokonce i slzy a opět jsem i provinile ustupoval. Ale co to támhle...? Koukni, zajíc, ten je srandovní, jak tam na té zahradě blbne! Takovej macatej! Směje se a dává ušákovi jméno Čtvrťák.

Třeba bude novým, snad i trvanlivějším kámošem-motivátorem. I když kdoví: k obědu měli údajného králíka na česneku.

Aktualizováno o vyjádření druhého rodiče: Čtvrtka má na zahradě nový domeček a misku s jídlem. Takže je možné, že je zpátky ve hře. Situaci budeme dále sledovat. 

text a foto Řízek

NOVEJ ČLOVĚK

Máloco je mi tak protivné jako osobní rozvoj. Zuřivě jsem vždycky odmítal byť jen na zlomek sekundy připustit, že se těch pár drobných nedostatků uvnitř i navenek sebe pokusím nějak vědomě a plánovitě sanovat - ať už ve prospěch sebe sama, nebo (a to spíše) svého okolí. Pomyslně si odškrtávat progres na hrací ploše své osobní zašmodrchané nezáživné deskovky a brát každou nesnáz jako zkoušku. Bleju. 

Kdysi mi třeba v tehdejší práci nabídli, že mi nově svěřenou vedoucí roli, kterou jsem nezvládal, usnadní tím, že mi zaplatí kouče, a mysleli to sice korporátně, ale nejspíš dobře. Jenže podobně protivné jako osobní rozvoj mi bylo jen připustit si, že mám problém.

Loni ve Valencii jsem si připustil, že mám problém. Bohužel pro mé okolí se to týkalo jen běhání. Psát o dalším nezdařeném pokusu o maraton pod tři hodiny mě nebavilo, stejně jako vás to číst, a kromě toho jsem si konečně uvědomil, že můj dosavadní přístup už dosáhl svého maxima a veškerá jeho magie vyčpěla.

Co byl ten dosavadní přístup? Být svůj! 

Ráno na poslední chvíli zjistit, co je v tréninkovém plánu, buď to udělat, když se mi to líbilo, nebo si běžet, na co mám chuť. Prokládat to šílenými hovadinami (čtyřiadvacetihodinovka na horském kole, proč?). Nerozcvičovat, neprotahovat, regeneraci pokládat málem za sprosté slovo, posilovnu za past, ze které, jak jsem někde zaslechl, se dokonce občas někdo nevrátil. Jíst opravdu cokoli, co mě zrovna napadne a kdykoli mě to napadne, v práci střídat kafe se sladkou limonádou, vodě se vyhýbat obloukem – a co je vlastně ten protein? Pak se nechat strhnout davem a narychlo se přihlásit na maraton, tam pohořet, vymluvit se na špatný spánek a na moc velké horko a zase začít znovu. No jo, ten Lukáš, ten je svůj.

A co jsem teda změnil: 

✅ Poprvé v životě nějak systematičtěji cvičím. Korba ze mě nikdy nebude, ale co bych taky dělal s korbou, což naštěstí chápe i můj trenér.  

✅ Zpevnil jsem díky tomu břicho a záda, které do té doby neexistovaly, což jsem zjišťoval pokaždé, když chtěla Heda povozit na koni. 

✅ Protahuju, když na to nezapomenu. Pořád jsem zkrácený, ale pracujeme na tom.

✅ Jím a piju méně nesmyslů. 

❌ Kafe s mlíkem a malinovou mřížku z Tchiba si ale vzít nedám.

✅ Trénuju, i když se mi nechce a i když se mi ten trénink vizuálně nelíbí.

✅ Odložil jsem přípravu na jiné hovadiny, soustředím se jen na maraton. 

❌ Ale dál bolestivě padám z kola, protože prostě neumím přejet tramvajové koleje.

A víc nic. Ale působí to dojmem, že to funguje.

Kdybyste vedle sebe dali dvě moje fotky, nenajdete rozdíl, nenastala žádná extrémní proměna, spíš facelift, jako když už starý model prodávají deset let, ale teď tam pro letošní rok přidali LED světla. Jenže i to málo způsobilo, že lítám. Tedy na své poměry – objektivně vzato běhám stejně rychle jako zhruba před sedmi lety. Jenže po dlouhém období stagnace i to je velké zadostiučinění. 

Pořád jsem trochu svůj, protože na ten pražský půlmaraton, na který jsem se dva dny před startem přihlásil, by zgruntu vyměněný člověk nešel a soustředil se na přípravu na skutečný vrchol sezony.  "Jestli chceš dát ten maraton pod tři, tak bych se na půlku vykašlal," radil Honza, neformální autorita naší komediální tréninkové skupiny na Děkance, a doporučoval místo toho třicetikilometrový dlouhý sobotní běh, který ke kýženému cíli vede spíš. Což taky mohlo být fajn, uznávám.

Vyšlo nádherné počasí, zima i slunce zároveň. Václav šel taky a vystál za mě dvouhodinovou frontu na číslo a jeho obchodnická až handlířská výřečnost mě na jejím konci přesunula do vysněného koridoru A (u výdeje mi to na startovním čísle přelepili), což taky hrálo pozitivní roli.

Pak jsem se ve stejně rychlém davu rozběhl po inovované trase z Holešovic proti proudu až někam k Lihovaru, na Výtoň a přes centrum a Karlín zpátky a celou hodinu, 24 a půl minuty vnímal, jak konečně běžím správnou cestou, tedy tak, jak mám. Lehce, rytmicky, bez bolesti, s rezervou a plánem, který jsem si splnil. 

Bez krize jsem se dostal na Rohanské nábřeží, stále mírně zrychloval a stíhal si u toho plácat s dětmi u trati. Že jsem si loňský osobák v ideálních podmínkách zlepšil jen o mrzkých 40 sekund, moudroprdi z Děkanky sice zkritizovali jako promarněnou příležitost, ale pro mě přesně tohle byla ta správná zkouška, kterou jsem si na své cestě obrody odškrtnul a vrátil se z ní silnější, takže cítím vděčnost a takové ty motivační cancy. 

Ono by možná nebylo úplně mimo si z toho vzít ponaučení i do důležitějších věcí, ale nechci si radit.

text Řízek, foto Zuzka, neznámý stejně šťastný sportovec, Ř.

MAŠKARNÍ PLES Z WISHE

Na žurnalistice mě ze všeho nejvíc kromě mé budoucí ženy bavily fotografické předměty vedené Alenou Lábovou a Filipem Lábem. Byli to výborní učitelé. Dokázali nám předat nám aspoň kousek své erudice a nadšení a chodit po Hollaru se zrcadlovkou (či dokonce praktikou) kolem krku znamenalo, že člověk patří tady k téhle skvělé sektě podivínů z temné komory a okolí, což mi přišlo cool, i když jsem chodil v rejoickách. 

Navíc ty předměty byly fakt zajímavé, na rozdíl od řady jiných kravin, co nás tam učili.

Jakkoli jsem si vážil všech spolužáků, kteří dokázali ztvárňovat hluboká sociální témata a objevovat úplně jiná a neotřelá a dopouštět se při tom až umění, utíkal jsem ve svých školních projektech raději k bizárům, které jsem dobře znal. 

Fascinovala mě třeba estetika hanspaulské ligy jako něčeho, kde se snoubí nedokonalost těla s emocemi a vůlí za každou cenu vyhrát, i kdyby to mělo znamenat posun z jedenáctého na desáté místo v poslední lize. 

Byl jsem navíc skálopevně přesvědčen, že tenhle svět končí, podobně jako zahulené hospody s obsluhou nahoře bez. Předpovídal jsem nepochybně, že tenhle rudimentální částečně chlapský typ vyžití brzy vytlačí squash, virtuální realita, karbonová silniční kola nebo vytrvalostní běhání v upnutých legínách.

Byl jsem pak velmi pyšný, když moje zrnité snímky plné škváry a obtisknutých míčů na stehnech tělnatých lidí, kteří v běžném životě opravovali tramvaje nebo seděli v kancelářích, ale na malém hřišti se konečně mohlo probudit jejich opravdové já, zdobily vedle toho skutečného rozmazaného umění chodby Hollaru. Lábovy nebylo možné podezřívat z protežování či z toho, že by je moje téma jakkoli zasáhlo nebo aspoň interesovalo, ale přistupovali k těm fotkám vyloženě vlídně, konstruktivně a četli je tak, jak jsem chtěl. Byli opravdu skvělí. 

O sedmnáct let později náš hanspaulský FC Forejt po premiérovém postupu do páté ligy posílil, čímž mé šance být jako poslední aktivní spoluzakladatel ještě nějak herně platný dále zeslábly (kontrast mezi našimi výkonnostmi narostl). Vysomroval jsem proto od kolegy a spoluhráče Kuby jeho profesionální přístroj, abych nemusel jen s kelímkem stát u čáry a nesměle svým slaboučkým hlasem volat "do toho, do toho" a abych zjistil, jestli tam to kouzlo pořád je.  

Na škole jsem téměř vše fotil černobíle (nebo spíš to dodatečně převáděl do odstínů šedi), neboť kromě toho, že jsem byl pozér, jsem tušil, že moji guruové ty barevné fotky moc neuznávají. Oba týmy pozdě večer (ano, ISO 10 000 nám udělá moc krásné digitální zrno) nastoupily v odstínech zeleni, což se vyřešilo tak, že moji spoluhráči vyběhli v podkladových tmavých termotričkách, než o poločase kustod, pokladník a srdcař donesl rozlišováky. Proto to na fotografiích vypadá jako maškarní ples z Wishe.

Kuba mi s lehkou nedůvěrou a rychlou instruktáží předal redakční Sony a střeďák, protože aby přinesl větší dělo, na to už jsem si vzpomněl moc pozdě. Protože mu bylo jasné, že to po mně bude promazávat, vypnul mi sekvenční snímání. 

To jsou každopádně jen technikálie, protože pro mou ad hoc obrazovou reportáž bylo důležitější, že náš tým narazil na (obdobné) debily z Greenhorns, takže se druhé kolo páté ligy stalo nasazením i emocemi ekvivalentem hodně nervózního finále mistrovství světa. 

Když se ukázalo, že to ještě vůbec nezvládá rozhodčí, tetelil jsem se, že sice kamarádi budou mít možná zlámané nohy, ale že si pak budou moct v nemocnici na mobilu prohlížet skvělé fotky.

První gól na sebe nenechal dlouho čekat a byl samozřejmě úplně směšný, protože nebylo vůbec jasné, jestli se vůbec hraje, neboť míč možná byl, možná nebyl za čárou. Soupeřův hráč nejistotu ale skvěle vyřešil tak, že odkopl míč přímo do našeho útočníka, od nějž se už opravdu dostal za brankovou čáru.

Druhou, tentokrát opravdu neplatnou branku jsme dali asi v přerušené hře, ale že byla přerušená, jsme se vlastně spíš dodatečně domluvili, než že by to rozhodčí nějak určil. 

Úroveň hry se propadala s tím, jak stále víc hráčů na hřišti zapomínalo, že mají vysokou anebo vůbec nějakou školu, možná s výjimkou školy smyku. Někde mezi fauly a kreativními i nejhrubšími nadávkami soupeři vyrovnali, pak pár lidí dostalo žluté karty, když celkem výstižně pojmenovali rozhodčího, a zapamatovatelný mi přišel moment, kdy zelená sedmička, i na poměry týmu vyloženě duševní titán, řvala směrem k naší lavičce doslova: "Huehuehue", aby tím ilustrovala svou domnělou intelektuální převahu.

V druhé polovině hrál Forejt dokonce přesilovku. Jestli jsem to správně pochopil, tak za to, že soupeřův hráč dvakrát během pár minut zcela nesmyslně chytil míč do rukou. Jenže přesilovku samozřejmě vůbec neumíme, takže jsme snad celkem všichni uvítali, když se vyloučený hráč zas po deseti minutách vrátil, protože to bylo znamení, že ta násilná bramboračka už mířila k nerozhodnému konci. Jenže chvilku před koncem Forejti ještě vyrobili chybku a Greenhorns nás opět, potřetí v historii porazili a mohli se smát, ale oni se spíš chtěli prát. 

Kuba probral a učesal moje fotky a vytvořil z nich akční výřezy, což z něj dělá minimálně spoluautora. Co by na ně řekli Lábovi, se už bohužel ani teoreticky nedozvíme, ale jako dokument toho, že se život sestává z krásně zbytečných rozmazaných a zrnitých okamžiků, a proto je potřeba do všeho jít po hlavě naplno a pak se sám sobě smát, to myslím funguje. Huehuehue.

text Řízek, foto Ř. a Kuba, všechny fotky jsou tady

O KOČCE A HOLOUBKOVI

Byla nebyla jedna kočka, která se jmenovala Coco. Nebyla ani bengálská, ani maynská mývalí, byla normálně šedivá, měla kulaté bytové bříško a hebkou srst. 

A ta kočka celé dny prospala stočená v klubíčku na peřině, pod níž v noci spala její panička. Ožívala až tehdy, když se její lidé vrátili z práce a ze školky. Zaslechla je už ve výtahu a pokaždé se samou radostí rozběhla ke dveřím a rozvalila se před nimi, aby ji a její vítání nikdo nemohl minout. Marně jí její rodina vysvětlovala, že se dveře odnepaměti otevírají dovnitř. Nikdo v domě neměl takhle krásně vytřené zádveří. 

Coco milovala svoje holky, s holčičkou si hrála, od paničky se nechala hladit. Pána, který ji v podstatě zachránil a odblešil, nesnášela, byl pro ni dobrý akorát jako kořist. 

Coco byla společenská, hravá, přepečlivě čistotná a oddaná, nicméně nepatřila mezi nejchápavější zvířata v okolí. Okolní svět, tedy auta, lidi a děti hluboko pod sebou a ptáky ve vzduchu a na střechách, vnímala především ze své pozorovatelny na parapetu. A nevycházela z údivu. Jak je to možné, že ty ptáky vidím, ale zároveň za nimi nemůžu? Já je ale hrozně moc chci ulovit! Zuřivě máchala ocasem, pochodovala po parapetu, šťouchala do okna a přemýšlela, jak se jim dostat na kobylku, ale nebylo jí to nic platné. Nikdo v domě neměl tak umatlaná okna. 

Tak to šlo den za dnem. Až jednou nad ulicí zakroužil holub Vrkálek. Byl světaznalý, už měl něco nalétáno, ale rád se vracel do téhle trochu zapadlé ulice. Z výšky samozřejmě dobře viděl nešťastnou Kokinu, jak čumákem bezmocně naráží do skla, a její vztekle se pohybující se oháňku, a hned věděl, co jí musí říct. Vrkálkovi se jí zželelo. Byl to hodný holub, takových už je málo.

Přistál na okně a ze všech holubích sil volal: "Coco, prosím tě, co to tady vymýšlíš? Tohle je přece okno, to je ze skla. Tím nemůžeš prolézt, tím se jen kouká. Ne, i když to tady otevřou, stejně se tam nedostaneš. Nemůžeš za nimi skočit. Jo, zabila by ses. Ne, opravdu nemáš devět životů, věř mi, to se jen tak říká. Určitě se dokážeš zabavit i jinak."

A stala se zvláštní věc: ta holubí řeč opravdu pronikla do šedivé vykulené kočičí hlavičky. Samu Coco to překvapilo, protože takové věci se jí obvykle vůbec nestávaly.

Poděkovala moudrému Vrkálkovi, popřála mu šťastnou cestu a zamávala mu ocáskem. Od té doby už na holuby jen koukala a nesnažila se je skrze sklo lovit. Místo toho seskočila z parapetu a zahryzla se pánovi do achilovky.

text Hedvika a Řízek, foto Ř.

JIRKA BUBLA V TRENKÁCH

Nevím, jestli to tak taky máte. Ale dokážu doslovně citovat pasáže z knih, kterými jsem listoval opakovaně jako dítě. Dokážu to i u tak absurdních pasáží, jako jsou popisky pod fotkami.

(Ano, dokážu citovat i novinové titulky z deníku Československý sport z roku 1986, ale to už je úchylka, uznávám. Pamatuju si takhle headline “Postaví pomník Pffafovi?”, figuroval u článku, který referoval o tom, jak Belgičanům vychytal  jejich gólman překvapivý postup do semifinále fotbalového mistrovství světa v penaltovém rozstřelu proti Španělům.)

Zpět ke knížkám. Někdy zhruba v roce 1985 jsem tátovi v knihovně objevil obrazovou publikaci připomínající druhé zlato naší zlaté generace 70. let nesoucí název Zlato z Katovic. Na hokej jsem byl velkej fanda a tou knížkou listoval tam a zpátky do omrzení. Byly v ní fotky nejen ze samotného turnaje, ale také z přípravy našich zlatých hochů. Na jedné fotografii byl zvěčněn do trenek oblečený obránce Jiří Bubla, kterak napojený na různé hadičky a senzory šlape v zátěžovém testu na kole. Pod fotkou bylo napsáno: Šlape Jirka Bubla a publikum nezdraví a nejásá. 

Samozřejmě mi tehdy přišlo naprosto úžasný, co všechno ti hokejisté v přípravě podstupují. A jako velmi typický hoch-sportovec-teoretik jsem si ani v nejbujnější fantazii neuměl představit, že toto někdy podstoupím. Neřkuli na prahu padesátky…

Leč stalo se. Jako opice (věc, co jsem si spolehlivě přenesl z dětských vzorců chování do dospělosti) jsem se musel objednat na pokročilou sportovní prohlídku v Body Solution Clinic, když jsem tedy viděl, že takřka všichni kolegové z Děkanky už na ní byli. 

Vlastně mi to celý přijde úsměvný: nesportující dítě / gymnazista osvobozený z tělocviku / nesportující dospělý začne ve 44 letech rekreačně běhat a o šest let později si jde diagnostikovat svůj sportovní výkon v zátěžovém testu, aby… Aby vlastně nevím přesně co. Zjistil, že běhat nemá, protože na to nemá, je to pro něj nezdravé, nebo se snad naopak dozvěděl, že běhat má a může běhat ještě nějak líp? 

Neměl jsem od té své návštěvy žádné zvláštní či specifické očekávání. Místo něj jsem měl velmi konkrétní pocit nepatřičnosti. Ve chvíli, kdy jsem do Libně jel, ve chvíli, kdy jsem se převlíkal v šatně vedle ordinace, ve chvíli, kdy jsem usedl naproti lékaři… Až ve chvíli, kdy jsem vstoupil s utaženou maskou na rozjíždějící se pás, nějak na pocit nepatřičnosti nezbyl čas. 

Dva nechtěně humorné okamžiky se ale dostavily už krátce před tím. První, když po mně lékař při prohlídce chtěl, abych se předklonil a dotkl rukama prstů u nohou. Hlesnul jsem, že teď to bude vtipné, a dosáhl… no, někam do půli holení. Lékař se situaci pokoušel zachránit konstatováním, že běžci bývají zkrácení, ale tak nějak jsme oba věděli, že toto není běžné zkrácení. 

Druhá “moje chvilka” přišla ve chvíli, kdy mi měla sestra nasadit před vyběhnutím na pás masku. Dvakrát se musela vrátit pro menší velikost. Situaci jsem tentokrát zachraňoval já vzpomínkou na branná školní cvičení z osmdesátých let, kdy jsem byl vybaven nejmenší velikostí plynové masky, číslo jedna, maximálně dvě, což bývaly typy s chobotem. 

Z mé strany nepřiznaný slabý okamžik přišel někdy při prvním zrychlení tempa pásu, kdy mi na moment nastoupila panika, že se v té utažené a padnoucí masce velikosti XS dusím, místo abych v ní volně dýchal. Podařilo se mi ji vzorově zaplašit a s dobrým pocitem jsem si při druhém zvýšení pásové rychlosti vyslechl lékařův komentář, že to “jdu vzorově”. Nevěděl jsem úplně, co to znamená, ale dobrého pocitu mě to nezbavilo. 

Co je potřeba na tomto místě zdůraznit: přístup Karla Tyrpekla, který mě zátěžovým testem prováděl, byl naprosto skvělý a příkladný. Vše srozumitelně, klidně, věcně vysvětloval, byl nápomocný, ptal se, zda je vše v pořádku, a když došlo na představení výsledků, mluvil jasně, vstřícně, dával dobré rady. Jako klient jsem byl naprosto spokojen. 

Nic na tom nemění, že jsem byl na konci vlastně dost překvapen. Jestli jsem si přece jen někde ve skrytu své amatérské běžecké duše přinášel nějaké očekávání, spočívalo v tom,, že mi bude řečeno, že běhám nemožně (zhruba jako postřelená kachna) a měl bych se přestat přejídat. Řečeno mi bylo, že biomechanika pohybu není špatná (sklon trupu, postavení hlavy, pohyby rukou vzorové, ano, nohy by měly více zakopávat) a že bych měl jíst víc sacharidů, neb běhám prakticky na energetický deficit. 

A ano, taky to, že můj “plán” na maraton za 3:15 až 3:10 je naprosto reálný. 

Zdravím na dálku pomyslně Jirku Bublu, kterého nikdo nezdravil, a sám za sebe jásám z toho, že jsem to celé absolvoval a moje běžecká kariéra může poučeněji a ve větším klidu než dosud pokračovat. 

text Pavel, foto BSC

V LOJI

Vždycky je to trochu stres a poznají to i chytré hodinky, z čehož mám pak sekundárně další stres. Blbě spím, protože každý rok trpím utkvělou představou, že jsme na něco podstatného zapomněli. A tak jsme křížové tabulky letos měli pro jistotu dvoje, ale diplomy zůstaly doma. 

To je snad řešitelné, ale co je horší, doma nečekaně zůstal nemocný Kuba, který měl na turnaji sehrát celou řadu důležitých rolí (vyztužit chatrnou obranu FC Forejt, pak vyměnit triko a marně se o totéž snažit v týmu Deníku N, bezmocně rozhazovat rukama a v mezičase fotit). Krátce před začátkem turnaje tak bylo více méně jasné, že oba zmíněné (moje) týmy jsou v loji a že budeme mít letos trochu hnusnější fotky.

Celé fotoalbum (Řízkův foťák) najdete zde.

Fotky od sestřenky Hanky jsou tady.

Krásné počasí znovu skórovalo a historicky vede nad ošklivým už 13:2, což mi připadá jako anomálie. Letos jsme přitom byli poprvé připravení čelit všem živlům, protože Na Šancích (Hostivař? Petrovice? Měcholupy? Konec světa?) měli na jednom ze dvou hřišť postavenou nevyžádanou nafukovačku. 

Kromě ní tam bylo i deset mužstev, my dva s Vaškem, který mě celý den nepřestával sekýrovat, a jedna mnoho let trvající vzpomínka na bráchu, který není. 

Ne že bych do toho nedával všechno, ale výsledky jsou pro mě vždycky tak trochu vedlejší. I tak mi bylo líto, že Forejt vinou nemocí, svateb, inventury v práci i z dalších bizarních příčin nastoupil v sestavě, která byla jen odleskem nebo spíš karikaturou hrdinů postoupivších do páté ligy. Inventura navíc ukázala, že nemáme ani nikoho na střídání, a tak jsem se chtě nechtě vrátil do základní sestavy.

 

U Deníku N to bylo ještě smutnější kino. Řada z nás nemá problém zpracovat sebenáročnější téma a vytvořit z něj čtivý článek, nicméně zpracovat míč a nějak s ním kloudně naložit je přece jenom jiná disciplína. Zvlášť ve skupině, kam jsme si nalosovali dva poslední vítěze poháru. Když jsme se vinou absencí z našeho typického turnajového počtu zhruba tří a půl fotbalistů dostali přibližně na poloviční počet, upřímně říkám, že jsem se do branky příliš netěšil. Byť mi Lída, snad první žena, která na poháru kdy nastoupila, přinesla růžový tejp na naražený palec, takže to aspoň tak strašně nebolelo.

Forejt a celá skupina A hrála v nafukovačce. Co v předstihu vypadalo jako výhoda, změnilo se po prvním pokusu o sprint v lapání po dechu. A na střídačce nikdo. I tak jsme na ně vlítli. FC Restart jsme nepustili vůbec k ničemu, jen k jedné střele, a tak jsme samozřejmě prohráli 0:1. S tradičně nabroušeným, nebo spíš přebroušeným J. R. Clubem jsme se poškorpili, ale po mých dvou spálených šancích jsme zaznamenali další ztrátu za bezbrankovou remízu. 

Pak nám došlo, že už nemůžeme, zvlášť v panujících skleníkových podmínkách. Václav se po několikaleté pauze po chvíli přemlouvání svlékl do dresu a proti částečně anglofonním nováčkům FC Calma se zapojil a rozhodně nezklamal. Zklamal jsem opět já, především tím, že jsem snědl fidorku, zmuchlal obal a hodil jej na zem (a Vašek mě viděl), ale i tím, že jsem sám před prázdnou brankou levačkou minul. A tak jsme zase prohráli 0:1. Bylo to zhruba v době, kdy do areálu s přítelkyní jednoho ze spoluhráčů dorazily i čtvrtky na improvizované diplomy a fixa.

Poslední náš zápas ve skupině s legendární Kozou znezaneřáděnou (byla na turnaji popatnácté) jsem neviděl, protože jsem ve volných chvílích utíkal ven z haly, odhazoval zelený dres Forejtu a stával se brankářem, nebo spíš rybářem Enka. Největší ostudu nám nachystali TJ Sigma Churpos (0:5 s tím, že jsem ještě v poslední minutě chytil jistý gól nosem), naopak Jedna noha netleská (hrající soucitně na půl plynu) nám dala jen dvě branky, k čemuž určitě pomohl můj demotivační proslov: "Tady vůbec nemáme šanci, prostě to nějak zkusme aspoň částečně ubránit a kéž to není dvouciferný." V posledním našem zápase si možná Tutto Bene věřilo na snadnou výhru, ale podařilo se nám remízou 1:1 aspoň zachránit kousek cti. A soupeře to možná zasáhlo natolik, že nedorazili na vyhlášení.

A protože kluci z Forejtu ve stejnou dobu nezvládli skórovat ani proti Koze a opět prohráli 0:1, turnaj pro mě skončil učebnicovým střetem zájmů, kdy se oba moje milované celky střetly o předposlední místo. Enko mým prostřednictvím inkasovalo třikrát a zvlášť poslední gól byl zralý na silvestrovský sestřih, ale pár příležitostí mělo a odcházelo výrazně méně frustrované, než naznačoval průběh a koneckonců i výsledky. Síla nezávislé novinařiny se holt projeví jindy a jinak.

Trochu nespravedlivé je, že se tu dlouze rozepisuju prakticky o těch největších zoufalcích, zatímco ostatní výkony nechávám stranou. Ono se to ale z pozice dvojhráče, polopořadatele a čtvrtfotografa moc nedá usledovat. 

Působilo to nicméně tak, že vnitřní skupina byla vyrovnanější a slabší, zatímco venkovní měla kromě jedněch tragédů i dva jasné hegemony - Churpos a Jedna noha netleská. Ti se později po zásluze potkali ve finále. Ještě předtím se na čtvrtky podařilo šikovným rukám namalovat na diplomy sérii deseti smajlíků, od strašlivě nasraného až po euforicky šťastného. 

Zápas o třetí místo jako jediný dospěl až do penaltového rozstřelu, v němž uspěl FC Restart, který v celém turnaji dal pouhé dva góly, z čehož měli jeho hráči pusu od ucha k uchu jak na tom diplomu. Pro srovnání, Forejt s celkovým skóre 3:3 skončil předposlední. Snad aspoň ta svatba a inventura dopadla dobře.

Vyrovnané a pohledné finále rozhodl jediný gól a Churpos si po roční pauze odváží putovní trofej. Nikdo se nepopral, fidorky se snědly a odpadky vyhodily tam, kam patří, a pak nejvěrnější vyrazili na obskurní afterparty plnou popletených historek. Ta nečekaně skončila párováním ponožek a ginu s tonikem u Vaška doma. Brácha by se nám nepochybně smál.

text Řízek, foto Kolektiv Řízkova foťáku

 

KUMULACE ZÁŽITKŮ

Tohle tak úplně v plánu nebylo, ale zase je to Hubáčkova dvacítka, a to je přece srdeční záležitost. Přišlo jaro a řada známých a kamarádů a na startu u hřbitova jsem se hned ztrapnil tím, že jsem se zmateně dožadoval startovního čísla, které však bylo jen pomyslné. Do kroku nám hrála Nirvana a Petr mi stiskl ruku tak silně, že jsem skoro nadskočil. Pár let jsem tu přece jen nebyl. 

Běží se z Dívčích hradů a pak Prokopákem nahoru a zpátky, vymeteme každý jeho zajímavý kout, ale když se budeme moc kochat, zvrtneme si kotník. 

Věděl jsem, že to dneska nebude to pravé. Jsem totiž jako Heda, když jí dám na výběr, jestli koupíme tu senzační plyšovou sovu, nebo děsivého netopýra. Zatváří se roztomile a bezelstně se zeptá, jestli může oboje. 

Mohl jsem si vybrat sobotní těžký trénink, nebo nedělní těžký závod, místo toho jsem se zatvářil roztomile. Můj problém není bezuzdná kumulace funkcí, ale zážitků.

Věřím, že i s tímhle hendikepem se dá zaběhnout aspoň nějak důstojně. Ale nelze to přepálit. Nejrychlejší běžce zahlédnu naposledy pod sebou na svažité louce, za níž už je skála a pod ní roste Dvorecký most. Běžím tak pomalu, že stihnu spočítat jeřáby nad novým nádražím a těmi baráky, co tam vznikají. Po patnácti minutách na horní hraně předběhnu šedivou i modrou mikinu, zřítíme se do údolí, kde je za tunýlkem poslední ledovaté místo, a začneme nejdřív zvolna, pak prudce stoupat k Řeporyjím. 

V polovině trati zastavuji na občerstvovně, modrá mikina tankovat nepotřebuje a vzdaluje se. Tady je konečně načase trochu zrychlit, rovinatá pěšina k tomu vybízí, jenže vede přes pole, které rozhodně není neorané rychlejšími běžci a pomalejšími koňmi. Mazlavé bláto ulpívá na botách a nohám unaveným z nesmyslně zařazeného tréninku přidává další nevyžádané závaží. 

Když se na chvíli objeví asfaltka, zajásám, jenže spolu s ní se vedle mě nečekaně objeví závodnice s nápisem Pacov na zádech. Ach, jak bych se jí rád zeptal, jestli je ve městě ještě vše stejné jako při mé rozlučce se svobodou. Jestli jsou tam pořád tři nonstopy (modrý, červený a žlutý), neřešený problém s pervitinem a servírka se slabostí pro Luboše. Jenže přichází poslední brutální kopec a mně se nějak krátí dech. Tady jsem před pár lety tlačil v podobném blátě kočárek s úplně malinkatou Hedou v korbičce a teď mám co dělat sám se sebou. 

Poslední pětina závodu už je mírná a rychlá, když na to člověk má. Modrá mikina už je nedostižná, reprezentantka kraje Antonína Sovy jde naopak přede mne. To mě ovšem donutí k jakémusi pokusu o finiš, v posledním kopečku získám kýžený náskok a radši se moc neohlížím, neboť mezi 15. a 16. místem je obří rozdíl. Strašně mě bolí nohy a hodinky, které jsou chytřejší než já, velí, že mám 3,5 dne odpočívat.

Místo toho jdu fotit kolegy z SK Babice: někteří se na mě smějí, jiní očividně trpí. "Dobrý," hlesne nazlobeně Pavel, když se ptám na dojmy, a je to úplně stejná odpověď, jako když se ptám Hedy na to, jak bylo ve školce.

Tam je ostatně zítra karneval. Musíme ještě vyřešit, jaké zvíře by tak mohla mít ta naše čarodějnice. Ne, jen jedno, obě to být nemohou. To opravdu nejde, to určitě není výchovné, vezmeme netopýra. I když ta sova je taky dost dobrá...  

text a foto Řízek

DUŠNOST 0

Jsou dárky z lásky a dárky pramenící z pocitu "je to úplná kravina za čtyřku, ale využije to". Ty druhé jsou samozřejmě mnohem lepší.

Při maratonu ve Valencii jsem měl víc času na přemýšlení, než jsem sám chtěl, a už někde kolem 35. kilometru mi došlo, že jestli to opravdu chci jednou zaběhnout nějak slušně, budu potřebovat něco změnit a asi se i nedejbože obrátit na experty. On totiž intenzivní a celkem strukturovaný a nepřerušovaný trénink vedl jen k bolestnému poznání, že čím víc tomu věnuju času a energie, tím víc tomu věnuju času a energie. 

Jelikož superobuv mě pod tři hodiny sama od sebe nedonesla a více tréninků by už moje tělo, práce ani manželství pravděpodobně nevydržely, je načase na to jít vědecky a taky se o možnosti zátěžového testu, jejž někteří kamarádi již absolvovali, párkrát nenápadně zmínit, když budu mít ty narozeniny.

Děkuju, zlato, to je ale krásný - a nečekaný - dárek! 

V laboratoři mladého sportovního lékaře (byl to zároveň i sportovně vypadající lékař) jsem se převlékl do trenek a do nových adidasek (Vy běháte v tomhle? podivil se mladý odborník poprvé, ale nikoli naposledy), asistentka mě oblepila elektrodami a muž se začal zajímat, co mě přivádí. "Cíl: maraton pod 3," poznamenal do zápisu a zpětně oceňuji, že zachoval profesionálně nehybný obličej a smál se jen uvnitř (sám, jak jsem posléze zjistil, má osobák kolem 2:30). 

Následujících patnáct minut zabral výčet mých dřívějších neduhů a operací. Ale teď? Dušnost 0, bolesti na hrudi 0, bolesti DK 0, otoky 0, ostatní obtíže 0. Valencie 3:08. 

Přejdeme k prohlídce. Lékař seznává, že zkrácené nebo nedostatečné mám prakticky všechny svaly, šlachy a klouby. Do zprávy poznamenává "posilovna moc ne", což je eufemismus jako prase. Následně při přemístění na chytrou váhu zjišťuje, že jediné, čeho mám pro svou budoucí kariéru maratonce-veterána příliš, je tuk. To jsem tak úplně slyšet nechtěl, ale to tady teď nevyřešíme. Jde se tedy běhat.

Dostanu jakýsi náhubek s hadičkami a pás se rozjíždí. Tempo je zatím nudné. Tak nudné, že se mi při něm rozvázala tkanička. Asi jsem si ve stresu zapomněl zavázat druhý uzel, což jinak dělám pokaždé. Signalizuji problém, pás se zastaví, osazenstvo laboratoře patrně protočí panenky, já se pod maskou červenám a pás se zase rozjede. 

Dlouho je to snesitelné, jen mi přijde, že nějak podivně dupu; zní to, jako kdyby někdo na sídlišti monotónně klepal koberec. A nepřijde to jen mně: prý se tomu říká "flat foot landing" a pochopitelně to není správně. Noha dopadá příliš před tělem a místo té kýžené kolíbky jen pleskne a cenná energie se ztratí někde v nešťastných kolenou.

Asistentka mě čas od času píchne do ucha, patrně odtamtud vyvěrá laktát. Pás zrychluje, v laboratoři je čím dál větší vedro a imaginární bába dává kobercům stále víc co proto. V namáhavém tempu kolem čtyř minut na kilometr mi začne povolovat naštěstí jen maska. Diskrétně se mi podaří ji utáhnout a narovnat, aniž tentokrát jsem za potížistu. 

Běhátko na posledních pár minut zrychlí na nějakých 19 km/h, už to vůbec není příjemné, ostatně moje dupání teď zní jako něco hodně rozzuřeného z Jurského parku. Doktor správně sezná, že už to stačilo. 

Když přijdu trochu k sobě, vypráví mi napínavé příběhy o zkrácených hamstrinzích, nestabilních hleznech, omezeném rozsahu v kyčlích, o špatné ekonomii běhu (nejenže dupu, ale i málo zakopávám). A o třech kilech tuku, která by mohla/měla jít dolů. Kdyby chtěla.

Nicméně mluví i o hrdinovi se silnou aerobní kapacitou a velmi dobrém kardiorespiračním potenciálu sledovaného exponátu. "Maratonský výkon pod 3:00 je realistický," konstatuje závěrečná zpráva vyšetřovatelů a není u toho žádná hvězdička ani poznámka pod čarou malým písmem. 

Nejlepší dárek. Ale co přesně si z něj rozbalím, bude zřejmě hlavně na mně. Dneska si ale ten koláč a croissant z pekařství nepochybně zasloužím. 

text Řízek, foto Body Solution Clinic

BOUDO, BUDKO

Schovej to, prosim tě, přece teď nemáš pracovní dobu, napomenula mě tchyně u nedělní večeře, když jsem místo dědovy proslulé číny kontroloval, jestli nám v Deníku N něco zásadního nechybí. 

Až do pátku chybělo, a to byl ostatně důvod, proč jsem toho v pracovní době moc neudělal. A o tom bude dnešní příběh.

Za těch sedm a půl roku v této skvělé redakci jsem seznal, že nic jako pracovní doba neexistuje a že její život je vlastně extrémní případ kohabitace hlasitých a veselých lidí, kteří milují slovní hříčky a zpěv ad hoc písní, jimiž glosují aktuální dění, s těmi, jež by se před nimi nejraději ukryli někam do ticha a tam si soustředěně tvořili, kdyby tedy bylo kam. Mezi nimi se plynule přelévá několik trollů, jimž se nikdy nedá nic moc věřit, tím méně ohleduplnost k jedné či druhé grupě. Což jsem ostatně i já. 

Když od jednoho z nich ve středu přišel nenápadný podnět – odkaz na bazarovou protihlukovou telefonní boudičku –, preferované čtení bylo brát to jako takové rýpnutí do dlouhodobě neudržitelného neřešeného stavu. Asi sám nečekal, že se pro to někdo nadchne, a že pro to dokonce zajistí financování. 

Takže se Prokop nejspíš dost divil, když jsem se na něj téměř okamžitě obrátil s prosbou o pomoc s rozebíráním a přepravou boudy, když už s tím přišel. Výhodná cena měla totiž svoje opodstatnění - bylo třeba odvézt si ji sakra rychle. Ale na místo skutečně dorazil, stejně jako můj kamarád Franta se svou dodávkou, z níž se linula oblaka namodralého dýmu. To je jako jet na hory v roce 2002, poznamenal sarkasticky i obdivně Prokop a úplně přesně trefil zlomek využití legendárního univerzálního stroje.

Oproti tomu sofistikovanou boudičku využívala reklamní agentura, která už nechce být korporát a stěhuje se do menšího. Opouští tedy krásné prostory věžáku kousek pod vrcholem pankráckého kopečku, jež vypadaly jako téměř dokonalý newsroom, dokonce se tam válela i spousta nedopitých lahví. Měli jsme včera rozlučkový večírek, poznamenala omluvně sympatická paní, s níž jsme to celé domluvili, a nabízela, jestli nechceme něco dopít, já jsem jí na oplátku nabízel, jestli si nechce koupit předplatné. Tady to celé mohlo nabrat úplně špatný směr, ale čistě z respektu k tomu, co nás čekalo, jsme se nabízeného alkoholu ani nedotkli. A taky to vlastně bylo v pracovní době. 

Bouda byla stavebnicí, nicméně poměrně sofistikovanou (návod měl 26 zastavení a spoustu poznámek drobným písmem). Bylo to těžké lego, a to v každém smyslu. Třeba ty tlusté skleněné dveře, to bude radost tahat po schodech. Ale takhle daleko ještě opravdu nejsme. Prvních pár minut jsme kolem ní chodili v uctivých kruzích a přemýšleli, kudy do toho proniknout. Samozřejmě jsme nejvíc spoléhali na Frantu, protože my dva zbylí máme ruce dozadu a netajíme se tím. Nakonec jsem to byl kupodivu snad já, komu se podařilo odloupnout první zásadní kus.

Zatímco se pomačkaní reklamní kreativci trousili pro svoje osobní věci a u kávovaru dojížděli včerejší dorty, boudy ubývalo. Opět se dostavil pocit radosti z fyzické práce, na které mě asi nejvíc baví to, že se člověk může soustředit jen na jednoho aktuálního nepřítele, překážku, kterou je potřeba důstojně překonat, a nic jiného neexistuje. Nepotřebuje plánovat, schůzkovat, odpovídat na maily a prioritizovat, na mobil se práší, prostě jen najít správně velkou hvězdičku a vrrrr! a nazdár, z boudy je kabrio, koukejte na mě, kamarádi borci. Moje radost z toho celého je vždy okamžitě vystřídána vystřízlivěním, že bych si rukama nevydělal ani na slanou vodu. 

A pokud jde o stěhování, to bych rovnou i něco doplácel, protože horní polovina mého těla se při tom všem běhání nějak zapomněla osvalovat. 

Ta hezčí část práce zkrátka skončila, zbýval přesun. Byli jsme celí zarudlí a byli jsme rádi za rudly. Nebyla to totiž běžná překližka, ale nějaká kouzelná a strašlivě těžká. Z běžné překližky jí zůstaly jen třísky. Sklo zase ve zpocených rukách nečekaně klouže a koho by napadlo vzít si rukavice? Frantu. Ten pokaždé jen trnul, když jsem si za chůze eskamotérsky vyměňoval unavené ruce, přičemž jsem si břemeno přidržoval jen hlavou.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsme nic nerozbili. Prokopa na pozici pomocných speditérů v redakci vystřídali mj. věhlasný politický geograf a editor víkendové intelektuální přílohy. Adélu jsme nejtěžších kusů ušetřili, ač se nás snažila přesvědčit, že jako skautka odtahala spoustu podsad. Vynést to do třetího patra bylo logicky horší než snést to ze druhého, na druhou stranu už jsme svého nepřítele dokonale znali. Sestavit ho do původní podoby na zcela odlišném místě už byla v podstatě brnkačka (tedy hlavně pro Frantu) a to celé nám zabralo jen asi osm hodin. Pocitově to bylo asi jako jedna porada.

Hrozně mě bolí záda a další neexistující svaly, ale mám z toho vlastně radost. Uvnitř se opravdu soustředí ticho a klídek, ale je to hlavně tím, že má druhý zástupce šéfredaktora volno, a tak zatím nezazní Reklama na ticho ani Enjoy the Silence. "Dnešním dnem jsme se definitivně stali korporátem," komentuje boudu další z reprezentantů trollů a opět nevím, jak moc tu jízlivost myslí vážně. Já se spíš obávám, že se tady dál bude zpívat a že je to dobře. 

text a foto Řízek

RYCHLÝ, OTUŽILÝ A OPATRNÝ

Mám rád ty typy akcí a výletů, kdy nikdo nic důležitě neřeší, věci plynou, každý zná svou roli, všichni se zdají být spokojeni s tím, že jsou tam, kde jsou a proč tam jsou, pyskuje se jen proto, aby řeč nestála a byla nějaká sranda. Sobotní výlet na Blaník byl přesně tohoto druhu. Tím by vyprávění mohlo skončit, jenže to by zas nebyl ke čtení žádnej blog… 

Takže.

Co bylo nejtěžší 

Nejtěžší na tomto výletě bylo se na něm domluvit. Dohoda se odehrála v chatu, který někdy na podzim založil Radek. Taky běhá, taky je to novinář, jen jsme ho zatím ani na dva pokusy nedokázali do Enka zlanařit. Vždycky když jsme ho měli na pohovoru, přišla letmo řeč na to, že bychom si mohli jít společně ve třech zaběhat. 

Někdy na podzim Radek založil trojchat a navrhnul, že bychom něco v sobotu mohli podniknout. Měl jsem už jiný program, a tak se spolu domluvili kluci. Podruhé se Radek s dotazem ozval asi deset dní před Zimním během na Blaník. A že prý mě vidí na startovce a u Lukáše na blogu čte o tom, že zvažuje účast. Tak zda bychom nešli všichni tři. 

Následovala etapa, kdy Lukáš vyčíslil pravděpodobnost své účasti na dvacet procent, vystřídaná jeho oznámením, že “je tam”, sdělením Radka, že už to odpískal, ale když tedy Lukáš běží, tak on taky, následované mým zpochybněním své účasti, Radkovým zoufalým dotazem, zda tedy má startovné zaplatit, Lukášovým ujištěním, že on určitě jede... 

Zkraťme to, je pátek večer a my se domlouváme, kdo zítra ráno vezme auto. Nakonec se nabídnul Radek a opatrně se zeptal, zda by nám nevadil sraz, který by garantoval, že budeme na místě hodinu před startem. Přišlo mi to rozumné, předloni, kdy jsem do Načeradce jel sám, jsem start kvůli návalu u výdeje čísel málem nestihl. Navrhuje sraz u Lukáše v 7:45, což mi můj původně plánovaný spánek zkracuje o čtvrthodiny. 

Přijímám tento nekomfort ve jménu společného blaha, nasedám v 7:19 na Suchdole do auta a hlásím do společného chatu ETA 7:47. V 7:50 potkávám Lukáše vartujícího samotného před domem a ptám se, kde je Radek. Prý hlásil zpoždění. Vzpomenu si na tu obětovanou čtvrthodinu svého spánku, ale než mě stihne ovládnout negativní myšlenka, strčí mi Lukáš pod nos misku plnou domácího štrůdlu, který večer napekl. Dávám si první kousek, jsem rázem spokojen a pomýšlím na čas, až se Lukáš po ukončení novinářské kariéry stane pekařem a já jeho věrným zákazníkem. 

Radek nakonec přijíždí rychlostí upomínající jeho závodní tempo v 7:53. Cesta začíná tím, že je mi pod obehranou záminkou, že jsem hubený, Lukášem nabídnut další kus štrůdlu, který opět s chutí a bez protestů spořádám (ta deklarovaná záminka se mi nelíbí, její autor to ví, proto ji tak často vytahuje). Cesta jinak ubírá rychle, kluci se vepředu baví, já zčásti jejich hovor neslyším, zčásti záměrně vypínám a odpočívám po náročném týdnu. 

Na místě jsme nakonec asi hodinu a čtvrt před startem, parkujeme v místním jézetdé a vydáváme se volným krokem pro startovní čísla. V tělocvičně místní školy jsme zjevně mezi prvními, můžeme si vybrat, ke které z asi dvaceti slečen a dam si pro číslo nakročíme. Volím paní uprostřed, která na mě sympaticky mává. Asi o hodinu později, těsně před startem, v ní poznám načeradeckou starostku, která má k závodníkům velmi krátký a stejně milý projev. 

Co bylo nejbizarnější

Nejbizarnější moment našeho výletu přichází ve chvíli, kdy se z tělocvičny přesuneme do zadního traktu školy, abychom si odskočili a Lukáš se také převlékl. Radek si nechal věci v autě, a tudíž s převlékáním ve škole nepočítá, já přijel z Prahy už převlečen. Stojíme tedy oba před dveřmi místnosti s nápisem “Převlékárna muži” a čekáme. Hledáme témata k hovoru, abychom běžící čas překlenuli. Když už se nám zdá ta chvíle po deseti minutách dlouhá, vydá se Radek dovnitř zjišťovat stav Lukášova převlékání. Za chvíli se vrátí s tím, že je prakticky hotovo, zbývá dopnout na poslední špendlík startovní číslo. 

Logicky tak nechápeme, proč čekáme dalších deset minut…

Po jejich uplynutí se ve dveřích konečně objevuje Lukášova tvář zrcadlící směs nevinnosti (dvě třetiny) a překvapení (zbylá třetina). Myslel si prý, že se také někde převlékáme, a tudíž na něj nečekáme. Je zaskočen tím, že jsme se ani jeden v budově školy neplánovali převléct. 

Po cestě k autu potkáváme růžové a modré toiky, kolegové zodpovědně čekají na uvolnění těch pánské barvy, já vynechávám. Můj pisoárový čas přichází, když tato zařízení míjíme v rámci společného rozklusu a jelikož je mi žinantní kolegům hlásit svou malou potřebu, způsobuji tím první roztržení naší party, Radek s Lukášem přirozeně pokračují v zahřívání. 

Shledáváme se opětovně až těsně před startem. To už jsou oba souputníci v kraťasech. Jako největší otužilec se nepřekvapivě opět ukázal Lukáš. Poté, co jsme ze školy dorazili k autu, a poté, co on ve škole strávil dvacet minut v převlékárně, spořádaně usedl na sedačku auta, svlékl dlouhé legíny a nasadil už před rozklusem zelené kraťasy značky T8. 

O nejotužilejším členu výpravy nebylo pochyb. O nejrychlejším nemělo být záhy. Radek se krátce před zazněním startovního výstřelu staví doprostřed první řady. S Lukášem poposkakujeme asi o tři řady dál, pronesu předpověď, že Radek poběží na pódiové umístění, čímž narážím na jeho famózní výsledek při jeho prvním startu na tomto závodě před osmi lety. (Ukážu se jako příliš velký optimista, Radek nakonec doběhne na začátku druhé desítky a z výsledku je asi trochu zklamán.)

Zklamán v deklaratorní rovině je v cíli i Lukáš, vadí mu zejména to, že ho předběhla nejrychlejší žena, navíc asi o patnáct let starší než on. 

Já na trati potvrdím roli pana opatrného. Díky tomu, že jsem si na startu stoupnul dopřeději než před dvěma lety, sice rozběhnu závod rychleji, ale ztrácím v kopcích. Všichni okolo mě ty nejprudší jdou a mně je hloupé se odlišovat, tak šlapu hezky rozvážně i já. Trochu si zazávodím až v tříkilometrové cílové rovince, kde předběhnu pár závodníků, co jsem se s nimi potkával na trati, asi tak, aby se neřeklo, když už jsem jel na ten závod. 

Když doběhnu, Radek s Lukášem už v cíli oba stihli uschnout a vychladnout, takže se choulí do aluminiových dek. Tu odmítám, protože je mi po tom trochu finiši do kopce ke kostelu v Načeradci dočasně horko. 

Obdivuju silně zabahněná Lukášova lýtka a lituju Radkovo auto, do kterého Lukáš usedá. Sám se pochopitelně před nastoupením na cestu zpátky spořádaně převléknu do čistého. 

Otázkami pro historii zůstává: Kolik Radka stálo vyčištění vozu? Ucpal se odpad ve sprše u Wernerových? Jak dlouho mě bude trápit bolavé pravé lýtko, které jsem si na krásné trati mezi dvěma vrcholy Blaníku a Načeradcem zkurvil? A kdy se v téhle fajn sestavě vydáme na ten pětadvaceti- až třicetikilometrový společný výběh, který jsme si při loučení slíbili? 

text Pavel, foto Zimní běh na Blaník a Řízek