Pamatuju si akorát nahaté poskakování v mlhovišti, dřevěnou stavebnici Polikarpovka a pak jednu dost nechutnou nehodu z výletu, kterou jsem se na předškoláka celkem rafinovaně snažil zakamuflovat, ale prokoukli (procítili?) to.
Vůbec si naopak nepamatuju, jestli jsem se do školky těšil, nebo to byly každoranní boje, které končily pláčem na jedné a blbým pocitem a provinilým ústupem do práce na druhé straně.
Když Heda začala chodit do nové školky, zkrátila se nám cesta asi tak na osminu, jenže dvacetinásobně přibylo slz. Prvních pár týdnů na podzim to bylo docela psycho, ale pak se to začalo zvolna lepšit. Určitě pomohlo, že si tam našla kámoše. A pomohla nám i Čtvrtka.
Potkali jsme ji poprvé ve čtvrtek a Heda měla zrovna pojmenovávací období (někteří plyšáci měnili názvy tak rychle, že to matrika ani nestíhala zaznamenávat), takže se stala Čtvrtkou a zůstala jí i poté, co jsme místním šetřením a z dobře informovaných anonymních zdrojů zjistili, že je to samozřejmě kocour a jmenuje se Black.
Černý sametový, nejspíš polovenkovní kocour panoval na rozsáhlém panství zhruba ohraničeném hlavními silnicemi a sídlištěm, přičemž nejraději se podle všeho pohyboval na oplocené zahradě v sousedství školky, kde mu kdosi dokonce postavil chatrnou boudičku a dával mu k ní mističky.
Když bylo ráno smutno, vsázeli jsme se, jestli potkáme Čtvrtku, a hned bylo veseleji. Chodili jsme kvůli tomu delší cestou a povídali jsme si o kočkách. Nebo jsme spiklenecky osnovali plán, že jí vezmeme kapsičku na přilepenou, ale jen když se máma nebude koukat. A dalo se i těšit na to, až půjdeme ze školky, jestli tam zase bude.
Zvíře bylo čím dál přítulnější a oprsklejší. Suverénně kličkovalo mezi auty, nechávalo se hladit dětmi a vydávalo se i na pozemek školky a k velké nevoli učitelek dokonce proklouzlo i do jedné ze tříd.
Když pak Čtvrtka/Black jednoho dne zmizel, logicky jsem se nejdříve zeptal paní učitelky, jestli v tom náhodou nemá prsty (řekl jsem to trochu kulantněji). Ale tvářila se, že o tom nic neví. Protože hrozně nemám rád, když je moje dítě smutné, zavolal jsem i do útulku do Měcholup. Taky nic, ale paní byla sympatická a ani po vylíčení mého problému si o mně nemyslela, že jsem idiot.
Zkusil jsem i whatsappovou rodičovskou skupinku, kde se jinak řeší fotografování a vši; tam už úplně nedokážu odhadnout, co si o mně ostatní mysleli. Uprostřed pátrání Heda nevzrušeně poznamenala, že kočka patřila Vaškovi a Honzovi z jiné třídy. Kde je teď a jestli se vrátí, nikdo neví. Aspoň bych třeba vylepil plakátky na sloupy. Ale to už bych asi opravdu byl idiot.
Čtvrtčin domeček je rozvalený, mističky nedojedené a Heda zamlklá, včera se vrátily dokonce i slzy a opět jsem i provinile ustupoval. Ale co to támhle...? Koukni, zajíc, ten je srandovní, jak tam na té zahradě blbne! Takovej macatej! Směje se a dává ušákovi jméno Čtvrťák.
Třeba bude novým, snad i trvanlivějším kámošem-motivátorem. I když kdoví: k obědu měli údajného králíka na česneku.
Máloco je mi tak protivné jako osobní rozvoj. Zuřivě jsem vždycky odmítal byť jen na zlomek sekundy připustit, že se těch pár drobných nedostatků uvnitř i navenek sebe pokusím nějak vědomě a plánovitě sanovat - ať už ve prospěch sebe sama, nebo (a to spíše) svého okolí. Pomyslně si odškrtávat progres na hrací ploše své osobní zašmodrchané nezáživné deskovky a brát každou nesnáz jako zkoušku. Bleju.
Kdysi mi třeba v tehdejší práci nabídli, že mi nově svěřenou vedoucí roli, kterou jsem nezvládal, usnadní tím, že mi zaplatí kouče, a mysleli to sice korporátně, ale nejspíš dobře. Jenže podobně protivné jako osobní rozvoj mi bylo jen připustit si, že mám problém.
Loni ve Valencii jsem si připustil, že mám problém. Bohužel pro mé okolí se to týkalo jen běhání. Psát o dalším nezdařeném pokusu o maraton pod tři hodiny mě nebavilo, stejně jako vás to číst, a kromě toho jsem si konečně uvědomil, že můj dosavadní přístup už dosáhl svého maxima a veškerá jeho magie vyčpěla.
Co byl ten dosavadní přístup? Být svůj!
Ráno na poslední chvíli zjistit, co je v tréninkovém plánu, buď to udělat, když se mi to líbilo, nebo si běžet, na co mám chuť. Prokládat to šílenými hovadinami (čtyřiadvacetihodinovka na horském kole, proč?). Nerozcvičovat, neprotahovat, regeneraci pokládat málem za sprosté slovo, posilovnu za past, ze které, jak jsem někde zaslechl, se dokonce občas někdo nevrátil. Jíst opravdu cokoli, co mě zrovna napadne a kdykoli mě to napadne, v práci střídat kafe se sladkou limonádou, vodě se vyhýbat obloukem – a co je vlastně ten protein? Pak se nechat strhnout davem a narychlo se přihlásit na maraton, tam pohořet, vymluvit se na špatný spánek a na moc velké horko a zase začít znovu. No jo, ten Lukáš, ten je svůj.
A co jsem teda změnil:
✅ Poprvé v životě nějak systematičtěji cvičím. Korba ze mě nikdy nebude, ale co bych taky dělal s korbou, což naštěstí chápe i můj trenér.
✅ Zpevnil jsem díky tomu břicho a záda, které do té doby neexistovaly, což jsem zjišťoval pokaždé, když chtěla Heda povozit na koni.
✅ Protahuju, když na to nezapomenu. Pořád jsem zkrácený, ale pracujeme na tom.
✅ Jím a piju méně nesmyslů.
❌ Kafe s mlíkem a malinovou mřížku z Tchiba si ale vzít nedám.
✅ Trénuju, i když se mi nechce a i když se mi ten trénink vizuálně nelíbí.
✅ Odložil jsem přípravu na jiné hovadiny, soustředím se jen na maraton.
❌ Ale dál bolestivě padám z kola, protože prostě neumím přejet tramvajové koleje.
A víc nic. Ale působí to dojmem, že to funguje.
Kdybyste vedle sebe dali dvě moje fotky, nenajdete rozdíl, nenastala žádná extrémní proměna, spíš facelift, jako když už starý model prodávají deset let, ale teď tam pro letošní rok přidali LED světla. Jenže i to málo způsobilo, že lítám. Tedy na své poměry – objektivně vzato běhám stejně rychle jako zhruba před sedmi lety. Jenže po dlouhém období stagnace i to je velké zadostiučinění.
Pořád jsem trochu svůj, protože na ten pražský půlmaraton, na který jsem se dva dny před startem přihlásil, by zgruntu vyměněný člověk nešel a soustředil se na přípravu na skutečný vrchol sezony. "Jestli chceš dát ten maraton pod tři, tak bych se na půlku vykašlal," radil Honza, neformální autorita naší komediální tréninkové skupiny na Děkance, a doporučoval místo toho třicetikilometrový dlouhý sobotní běh, který ke kýženému cíli vede spíš. Což taky mohlo být fajn, uznávám.
Vyšlo nádherné počasí, zima i slunce zároveň. Václav šel taky a vystál za mě dvouhodinovou frontu na číslo a jeho obchodnická až handlířská výřečnost mě na jejím konci přesunula do vysněného koridoru A (u výdeje mi to na startovním čísle přelepili), což taky hrálo pozitivní roli.
Pak jsem se ve stejně rychlém davu rozběhl po inovované trase z Holešovic proti proudu až někam k Lihovaru, na Výtoň a přes centrum a Karlín zpátky a celou hodinu, 24 a půl minuty vnímal, jak konečně běžím správnou cestou, tedy tak, jak mám. Lehce, rytmicky, bez bolesti, s rezervou a plánem, který jsem si splnil.
Bez krize jsem se dostal na Rohanské nábřeží, stále mírně zrychloval a stíhal si u toho plácat s dětmi u trati. Že jsem si loňský osobák v ideálních podmínkách zlepšil jen o mrzkých 40 sekund, moudroprdi z Děkanky sice zkritizovali jako promarněnou příležitost, ale pro mě přesně tohle byla ta správná zkouška, kterou jsem si na své cestě obrody odškrtnul a vrátil se z ní silnější, takže cítím vděčnost a takové ty motivační cancy.
Ono by možná nebylo úplně mimo si z toho vzít ponaučení i do důležitějších věcí, ale nechci si radit.
text Řízek, foto Zuzka,neznámý stejně šťastný sportovec, Ř.
Na žurnalistice mě ze všeho nejvíc kromě mé budoucí ženy bavily fotografické předměty vedené Alenou Lábovou a Filipem Lábem. Byli to výborní učitelé. Dokázali nám předat nám aspoň kousek své erudice a nadšení a chodit po Hollaru se zrcadlovkou (či dokonce praktikou) kolem krku znamenalo, že člověk patří tady k téhle skvělé sektě podivínů z temné komory a okolí, což mi přišlo cool, i když jsem chodil v rejoickách.
Navíc ty předměty byly fakt zajímavé, na rozdíl od řady jiných kravin, co nás tam učili.
Jakkoli jsem si vážil všech spolužáků, kteří dokázali ztvárňovat hluboká sociální témata a objevovat úplně jiná a neotřelá a dopouštět se při tom až umění, utíkal jsem ve svých školních projektech raději k bizárům, které jsem dobře znal.
Fascinovala mě třeba estetika hanspaulské ligy jako něčeho, kde se snoubí nedokonalost těla s emocemi a vůlí za každou cenu vyhrát, i kdyby to mělo znamenat posun z jedenáctého na desáté místo v poslední lize.
Byl jsem navíc skálopevně přesvědčen, že tenhle svět končí, podobně jako zahulené hospody s obsluhou nahoře bez. Předpovídal jsem nepochybně, že tenhle rudimentální částečně chlapský typ vyžití brzy vytlačí squash, virtuální realita, karbonová silniční kola nebo vytrvalostní běhání v upnutých legínách.
Byl jsem pak velmi pyšný, když moje zrnité snímky plné škváry a obtisknutých míčů na stehnech tělnatých lidí, kteří v běžném životě opravovali tramvaje nebo seděli v kancelářích, ale na malém hřišti se konečně mohlo probudit jejich opravdové já, zdobily vedle toho skutečného rozmazaného umění chodby Hollaru. Lábovy nebylo možné podezřívat z protežování či z toho, že by je moje téma jakkoli zasáhlo nebo aspoň interesovalo, ale přistupovali k těm fotkám vyloženě vlídně, konstruktivně a četli je tak, jak jsem chtěl. Byli opravdu skvělí.
O sedmnáct let později náš hanspaulský FC Forejt po premiérovém postupu do páté ligy posílil, čímž mé šance být jako poslední aktivní spoluzakladatel ještě nějak herně platný dále zeslábly (kontrast mezi našimi výkonnostmi narostl). Vysomroval jsem proto od kolegy a spoluhráče Kuby jeho profesionální přístroj, abych nemusel jen s kelímkem stát u čáry a nesměle svým slaboučkým hlasem volat "do toho, do toho" a abych zjistil, jestli tam to kouzlo pořád je.
Na škole jsem téměř vše fotil černobíle (nebo spíš to dodatečně převáděl do odstínů šedi), neboť kromě toho, že jsem byl pozér, jsem tušil, že moji guruové ty barevné fotky moc neuznávají. Oba týmy pozdě večer (ano, ISO 10 000 nám udělá moc krásné digitální zrno) nastoupily v odstínech zeleni, což se vyřešilo tak, že moji spoluhráči vyběhli v podkladových tmavých termotričkách, než o poločase kustod, pokladník a srdcař donesl rozlišováky. Proto to na fotografiích vypadá jako maškarní ples z Wishe.
Kuba mi s lehkou nedůvěrou a rychlou instruktáží předal redakční Sony a střeďák, protože aby přinesl větší dělo, na to už jsem si vzpomněl moc pozdě. Protože mu bylo jasné, že to po mně bude promazávat, vypnul mi sekvenční snímání.
To jsou každopádně jen technikálie, protože pro mou ad hoc obrazovou reportáž bylo důležitější, že náš tým narazil na (obdobné) debily z Greenhorns, takže se druhé kolo páté ligy stalo nasazením i emocemi ekvivalentem hodně nervózního finále mistrovství světa.
Když se ukázalo, že to ještě vůbec nezvládá rozhodčí, tetelil jsem se, že sice kamarádi budou mít možná zlámané nohy, ale že si pak budou moct v nemocnici na mobilu prohlížet skvělé fotky.
První gól na sebe nenechal dlouho čekat a byl samozřejmě úplně směšný, protože nebylo vůbec jasné, jestli se vůbec hraje, neboť míč možná byl, možná nebyl za čárou. Soupeřův hráč nejistotu ale skvěle vyřešil tak, že odkopl míč přímo do našeho útočníka, od nějž se už opravdu dostal za brankovou čáru.
Druhou, tentokrát opravdu neplatnou branku jsme dali asi v přerušené hře, ale že byla přerušená, jsme se vlastně spíš dodatečně domluvili, než že by to rozhodčí nějak určil.
Úroveň hry se propadala s tím, jak stále víc hráčů na hřišti zapomínalo, že mají vysokou anebo vůbec nějakou školu, možná s výjimkou školy smyku. Někde mezi fauly a kreativními i nejhrubšími nadávkami soupeři vyrovnali, pak pár lidí dostalo žluté karty, když celkem výstižně pojmenovali rozhodčího, a zapamatovatelný mi přišel moment, kdy zelená sedmička, i na poměry týmu vyloženě duševní titán, řvala směrem k naší lavičce doslova: "Huehuehue", aby tím ilustrovala svou domnělou intelektuální převahu.
V druhé polovině hrál Forejt dokonce přesilovku. Jestli jsem to správně pochopil, tak za to, že soupeřův hráč dvakrát během pár minut zcela nesmyslně chytil míč do rukou. Jenže přesilovku samozřejmě vůbec neumíme, takže jsme snad celkem všichni uvítali, když se vyloučený hráč zas po deseti minutách vrátil, protože to bylo znamení, že ta násilná bramboračka už mířila k nerozhodnému konci. Jenže chvilku před koncem Forejti ještě vyrobili chybku a Greenhorns nás opět, potřetí v historii porazili a mohli se smát, ale oni se spíš chtěli prát.
Kuba probral a učesal moje fotky a vytvořil z nich akční výřezy, což z něj dělá minimálně spoluautora. Co by na ně řekli Lábovi, se už bohužel ani teoreticky nedozvíme, ale jako dokument toho, že se život sestává z krásně zbytečných rozmazaných a zrnitých okamžiků, a proto je potřeba do všeho jít po hlavě naplno a pak se sám sobě smát, to myslím funguje. Huehuehue.
Byla nebyla jedna kočka, která se jmenovala Coco. Nebyla ani bengálská, ani maynská mývalí, byla normálně šedivá, měla kulaté bytové bříško a hebkou srst.
A ta kočka celé dny prospala stočená v klubíčku na peřině, pod níž v noci spala její panička. Ožívala až tehdy, když se její lidé vrátili z práce a ze školky. Zaslechla je už ve výtahu a pokaždé se samou radostí rozběhla ke dveřím a rozvalila se před nimi, aby ji a její vítání nikdo nemohl minout. Marně jí její rodina vysvětlovala, že se dveře odnepaměti otevírají dovnitř. Nikdo v domě neměl takhle krásně vytřené zádveří.
Coco milovala svoje holky, s holčičkou si hrála, od paničky se nechala hladit. Pána, který ji v podstatě zachránil a odblešil, nesnášela, byl pro ni dobrý akorát jako kořist.
Coco byla společenská, hravá, přepečlivě čistotná a oddaná, nicméně nepatřila mezi nejchápavější zvířata v okolí. Okolní svět, tedy auta, lidi a děti hluboko pod sebou a ptáky ve vzduchu a na střechách, vnímala především ze své pozorovatelny na parapetu. A nevycházela z údivu. Jak je to možné, že ty ptáky vidím, ale zároveň za nimi nemůžu? Já je ale hrozně moc chci ulovit! Zuřivě máchala ocasem, pochodovala po parapetu, šťouchala do okna a přemýšlela, jak se jim dostat na kobylku, ale nebylo jí to nic platné. Nikdo v domě neměl tak umatlaná okna.
Tak to šlo den za dnem. Až jednou nad ulicí zakroužil holub Vrkálek. Byl světaznalý, už měl něco nalétáno, ale rád se vracel do téhle trochu zapadlé ulice. Z výšky samozřejmě dobře viděl nešťastnou Kokinu, jak čumákem bezmocně naráží do skla, a její vztekle se pohybující se oháňku, a hned věděl, co jí musí říct. Vrkálkovi se jí zželelo. Byl to hodný holub, takových už je málo.
Přistál na okně a ze všech holubích sil volal: "Coco, prosím tě, co to tady vymýšlíš? Tohle je přece okno, to je ze skla. Tím nemůžeš prolézt, tím se jen kouká. Ne, i když to tady otevřou, stejně se tam nedostaneš. Nemůžeš za nimi skočit. Jo, zabila by ses. Ne, opravdu nemáš devět životů, věř mi, to se jen tak říká. Určitě se dokážeš zabavit i jinak."
A stala se zvláštní věc: ta holubí řeč opravdu pronikla do šedivé vykulené kočičí hlavičky. Samu Coco to překvapilo, protože takové věci se jí obvykle vůbec nestávaly.
Poděkovala moudrému Vrkálkovi, popřála mu šťastnou cestu a zamávala mu ocáskem. Od té doby už na holuby jen koukala a nesnažila se je skrze sklo lovit. Místo toho seskočila z parapetu a zahryzla se pánovi do achilovky.
Nevím, jestli to tak taky máte. Ale dokážu doslovně citovat pasáže z knih, kterými jsem listoval opakovaně jako dítě. Dokážu to i u tak absurdních pasáží, jako jsou popisky pod fotkami.
(Ano, dokážu citovat i novinové titulky z deníku Československý sport z roku 1986, ale to už je úchylka, uznávám. Pamatuju si takhle headline “Postaví pomník Pffafovi?”, figuroval u článku, který referoval o tom, jak Belgičanům vychytal jejich gólman překvapivý postup do semifinále fotbalového mistrovství světa v penaltovém rozstřelu proti Španělům.)
Zpět ke knížkám. Někdy zhruba v roce 1985 jsem tátovi v knihovně objevil obrazovou publikaci připomínající druhé zlato naší zlaté generace 70. let nesoucí název Zlato z Katovic. Na hokej jsem byl velkej fanda a tou knížkou listoval tam a zpátky do omrzení. Byly v ní fotky nejen ze samotného turnaje, ale také z přípravy našich zlatých hochů. Na jedné fotografii byl zvěčněn do trenek oblečený obránce Jiří Bubla, kterak napojený na různé hadičky a senzory šlape v zátěžovém testu na kole. Pod fotkou bylo napsáno: Šlape Jirka Bubla a publikum nezdraví a nejásá.
Samozřejmě mi tehdy přišlo naprosto úžasný, co všechno ti hokejisté v přípravě podstupují. A jako velmi typický hoch-sportovec-teoretik jsem si ani v nejbujnější fantazii neuměl představit, že toto někdy podstoupím. Neřkuli na prahu padesátky…
Leč stalo se. Jako opice (věc, co jsem si spolehlivě přenesl z dětských vzorců chování do dospělosti) jsem se musel objednat na pokročilou sportovní prohlídku v Body Solution Clinic, když jsem tedy viděl, že takřka všichni kolegové z Děkanky už na ní byli.
Vlastně mi to celý přijde úsměvný: nesportující dítě / gymnazista osvobozený z tělocviku / nesportující dospělý začne ve 44 letech rekreačně běhat a o šest let později si jde diagnostikovat svůj sportovní výkon v zátěžovém testu, aby… Aby vlastně nevím přesně co. Zjistil, že běhat nemá, protože na to nemá, je to pro něj nezdravé, nebo se snad naopak dozvěděl, že běhat má a může běhat ještě nějak líp?
Neměl jsem od té své návštěvy žádné zvláštní či specifické očekávání. Místo něj jsem měl velmi konkrétní pocit nepatřičnosti. Ve chvíli, kdy jsem do Libně jel, ve chvíli, kdy jsem se převlíkal v šatně vedle ordinace, ve chvíli, kdy jsem usedl naproti lékaři… Až ve chvíli, kdy jsem vstoupil s utaženou maskou na rozjíždějící se pás, nějak na pocit nepatřičnosti nezbyl čas.
Dva nechtěně humorné okamžiky se ale dostavily už krátce před tím. První, když po mně lékař při prohlídce chtěl, abych se předklonil a dotkl rukama prstů u nohou. Hlesnul jsem, že teď to bude vtipné, a dosáhl… no, někam do půli holení. Lékař se situaci pokoušel zachránit konstatováním, že běžci bývají zkrácení, ale tak nějak jsme oba věděli, že toto není běžné zkrácení.
Druhá “moje chvilka” přišla ve chvíli, kdy mi měla sestra nasadit před vyběhnutím na pás masku. Dvakrát se musela vrátit pro menší velikost. Situaci jsem tentokrát zachraňoval já vzpomínkou na branná školní cvičení z osmdesátých let, kdy jsem byl vybaven nejmenší velikostí plynové masky, číslo jedna, maximálně dvě, což bývaly typy s chobotem.
Z mé strany nepřiznaný slabý okamžik přišel někdy při prvním zrychlení tempa pásu, kdy mi na moment nastoupila panika, že se v té utažené a padnoucí masce velikosti XS dusím, místo abych v ní volně dýchal. Podařilo se mi ji vzorově zaplašit a s dobrým pocitem jsem si při druhém zvýšení pásové rychlosti vyslechl lékařův komentář, že to “jdu vzorově”. Nevěděl jsem úplně, co to znamená, ale dobrého pocitu mě to nezbavilo.
Co je potřeba na tomto místě zdůraznit: přístup Karla Tyrpekla, který mě zátěžovým testem prováděl, byl naprosto skvělý a příkladný. Vše srozumitelně, klidně, věcně vysvětloval, byl nápomocný, ptal se, zda je vše v pořádku, a když došlo na představení výsledků, mluvil jasně, vstřícně, dával dobré rady. Jako klient jsem byl naprosto spokojen.
Nic na tom nemění, že jsem byl na konci vlastně dost překvapen. Jestli jsem si přece jen někde ve skrytu své amatérské běžecké duše přinášel nějaké očekávání, spočívalo v tom,, že mi bude řečeno, že běhám nemožně (zhruba jako postřelená kachna) a měl bych se přestat přejídat. Řečeno mi bylo, že biomechanika pohybu není špatná (sklon trupu, postavení hlavy, pohyby rukou vzorové, ano, nohy by měly více zakopávat) a že bych měl jíst víc sacharidů, neb běhám prakticky na energetický deficit.
A ano, taky to, že můj “plán” na maraton za 3:15 až 3:10 je naprosto reálný.
Zdravím na dálku pomyslně Jirku Bublu, kterého nikdo nezdravil, a sám za sebe jásám z toho, že jsem to celé absolvoval a moje běžecká kariéra může poučeněji a ve větším klidu než dosud pokračovat.
Vždycky je to trochu stres a poznají to i chytré hodinky, z čehož mám pak sekundárně další stres. Blbě spím, protože každý rok trpím utkvělou představou, že jsme na něco podstatného zapomněli. A tak jsme křížové tabulky letos měli pro jistotu dvoje, ale diplomy zůstaly doma.
To je snad řešitelné, ale co je horší, doma nečekaně zůstal nemocný Kuba, který měl na turnaji sehrát celou řadu důležitých rolí (vyztužit chatrnou obranu FC Forejt, pak vyměnit triko a marně se o totéž snažit v týmu Deníku N, bezmocně rozhazovat rukama a v mezičase fotit). Krátce před začátkem turnaje tak bylo více méně jasné, že oba zmíněné (moje) týmy jsou v loji a že budeme mít letos trochu hnusnější fotky.
Krásné počasí znovu skórovalo a historicky vede nad ošklivým už 13:2, což mi připadá jako anomálie. Letos jsme přitom byli poprvé připravení čelit všem živlům, protože Na Šancích (Hostivař? Petrovice? Měcholupy? Konec světa?) měli na jednom ze dvou hřišť postavenou nevyžádanou nafukovačku.
Kromě ní tam bylo i deset mužstev, my dva s Vaškem, který mě celý den nepřestával sekýrovat, a jedna mnoho let trvající vzpomínka na bráchu, který není.
Ne že bych do toho nedával všechno, ale výsledky jsou pro mě vždycky tak trochu vedlejší. I tak mi bylo líto, že Forejt vinou nemocí, svateb, inventury v práci i z dalších bizarních příčin nastoupil v sestavě, která byla jen odleskem nebo spíš karikaturou hrdinů postoupivších do páté ligy. Inventura navíc ukázala, že nemáme ani nikoho na střídání, a tak jsem se chtě nechtě vrátil do základní sestavy.
U Deníku N to bylo ještě smutnější kino. Řada z nás nemá problém zpracovat sebenáročnější téma a vytvořit z něj čtivý článek, nicméně zpracovat míč a nějak s ním kloudně naložit je přece jenom jiná disciplína. Zvlášť ve skupině, kam jsme si nalosovali dva poslední vítěze poháru. Když jsme se vinou absencí z našeho typického turnajového počtu zhruba tří a půl fotbalistů dostali přibližně na poloviční počet, upřímně říkám, že jsem se do branky příliš netěšil. Byť mi Lída, snad první žena, která na poháru kdy nastoupila, přinesla růžový tejp na naražený palec, takže to aspoň tak strašně nebolelo.
Forejt a celá skupina A hrála v nafukovačce. Co v předstihu vypadalo jako výhoda, změnilo se po prvním pokusu o sprint v lapání po dechu. A na střídačce nikdo. I tak jsme na ně vlítli. FC Restart jsme nepustili vůbec k ničemu, jen k jedné střele, a tak jsme samozřejmě prohráli 0:1. S tradičně nabroušeným, nebo spíš přebroušeným J. R. Clubem jsme se poškorpili, ale po mých dvou spálených šancích jsme zaznamenali další ztrátu za bezbrankovou remízu.
Pak nám došlo, že už nemůžeme, zvlášť v panujících skleníkových podmínkách. Václav se po několikaleté pauze po chvíli přemlouvání svlékl do dresu a proti částečně anglofonním nováčkům FC Calma se zapojil a rozhodně nezklamal. Zklamal jsem opět já, především tím, že jsem snědl fidorku, zmuchlal obal a hodil jej na zem (a Vašek mě viděl), ale i tím, že jsem sám před prázdnou brankou levačkou minul. A tak jsme zase prohráli 0:1. Bylo to zhruba v době, kdy do areálu s přítelkyní jednoho ze spoluhráčů dorazily i čtvrtky na improvizované diplomy a fixa.
Poslední náš zápas ve skupině s legendární Kozou znezaneřáděnou (byla na turnaji popatnácté) jsem neviděl, protože jsem ve volných chvílích utíkal ven z haly, odhazoval zelený dres Forejtu a stával se brankářem, nebo spíš rybářem Enka. Největší ostudu nám nachystali TJ Sigma Churpos (0:5 s tím, že jsem ještě v poslední minutě chytil jistý gól nosem), naopak Jedna noha netleská (hrající soucitně na půl plynu) nám dala jen dvě branky, k čemuž určitě pomohl můj demotivační proslov: "Tady vůbec nemáme šanci, prostě to nějak zkusme aspoň částečně ubránit a kéž to není dvouciferný." V posledním našem zápase si možná Tutto Bene věřilo na snadnou výhru, ale podařilo se nám remízou 1:1 aspoň zachránit kousek cti. A soupeře to možná zasáhlo natolik, že nedorazili na vyhlášení.
A protože kluci z Forejtu ve stejnou dobu nezvládli skórovat ani proti Koze a opět prohráli 0:1, turnaj pro mě skončil učebnicovým střetem zájmů, kdy se oba moje milované celky střetly o předposlední místo. Enko mým prostřednictvím inkasovalo třikrát a zvlášť poslední gól byl zralý na silvestrovský sestřih, ale pár příležitostí mělo a odcházelo výrazně méně frustrované, než naznačoval průběh a koneckonců i výsledky. Síla nezávislé novinařiny se holt projeví jindy a jinak.
Trochu nespravedlivé je, že se tu dlouze rozepisuju prakticky o těch největších zoufalcích, zatímco ostatní výkony nechávám stranou. Ono se to ale z pozice dvojhráče, polopořadatele a čtvrtfotografa moc nedá usledovat.
Působilo to nicméně tak, že vnitřní skupina byla vyrovnanější a slabší, zatímco venkovní měla kromě jedněch tragédů i dva jasné hegemony - Churpos a Jedna noha netleská. Ti se později po zásluze potkali ve finále. Ještě předtím se na čtvrtky podařilo šikovným rukám namalovat na diplomy sérii deseti smajlíků, od strašlivě nasraného až po euforicky šťastného.
Zápas o třetí místo jako jediný dospěl až do penaltového rozstřelu, v němž uspěl FC Restart, který v celém turnaji dal pouhé dva góly, z čehož měli jeho hráči pusu od ucha k uchu jak na tom diplomu. Pro srovnání, Forejt s celkovým skóre 3:3 skončil předposlední. Snad aspoň ta svatba a inventura dopadla dobře.
Vyrovnané a pohledné finále rozhodl jediný gól a Churpos si po roční pauze odváží putovní trofej. Nikdo se nepopral, fidorky se snědly a odpadky vyhodily tam, kam patří, a pak nejvěrnější vyrazili na obskurní afterparty plnou popletených historek. Ta nečekaně skončila párováním ponožek a ginu s tonikem u Vaška doma. Brácha by se nám nepochybně smál.
Tohle tak úplně v plánu nebylo, ale zase je to Hubáčkova dvacítka, a to je přece srdeční záležitost. Přišlo jaro a řada známých a kamarádů a na startu u hřbitova jsem se hned ztrapnil tím, že jsem se zmateně dožadoval startovního čísla, které však bylo jen pomyslné. Do kroku nám hrála Nirvana a Petr mi stiskl ruku tak silně, že jsem skoro nadskočil. Pár let jsem tu přece jen nebyl.
Běží se z Dívčích hradů a pak Prokopákem nahoru a zpátky, vymeteme každý jeho zajímavý kout, ale když se budeme moc kochat, zvrtneme si kotník.
Věděl jsem, že to dneska nebude to pravé. Jsem totiž jako Heda, když jí dám na výběr, jestli koupíme tu senzační plyšovou sovu, nebo děsivého netopýra. Zatváří se roztomile a bezelstně se zeptá, jestli může oboje.
Mohl jsem si vybrat sobotní těžký trénink, nebo nedělní těžký závod, místo toho jsem se zatvářil roztomile. Můj problém není bezuzdná kumulace funkcí, ale zážitků.
Věřím, že i s tímhle hendikepem se dá zaběhnout aspoň nějak důstojně. Ale nelze to přepálit. Nejrychlejší běžce zahlédnu naposledy pod sebou na svažité louce, za níž už je skála a pod ní roste Dvorecký most. Běžím tak pomalu, že stihnu spočítat jeřáby nad novým nádražím a těmi baráky, co tam vznikají. Po patnácti minutách na horní hraně předběhnu šedivou i modrou mikinu, zřítíme se do údolí, kde je za tunýlkem poslední ledovaté místo, a začneme nejdřív zvolna, pak prudce stoupat k Řeporyjím.
V polovině trati zastavuji na občerstvovně, modrá mikina tankovat nepotřebuje a vzdaluje se. Tady je konečně načase trochu zrychlit, rovinatá pěšina k tomu vybízí, jenže vede přes pole, které rozhodně není neorané rychlejšími běžci a pomalejšími koňmi. Mazlavé bláto ulpívá na botách a nohám unaveným z nesmyslně zařazeného tréninku přidává další nevyžádané závaží.
Když se na chvíli objeví asfaltka, zajásám, jenže spolu s ní se vedle mě nečekaně objeví závodnice s nápisem Pacov na zádech. Ach, jak bych se jí rád zeptal, jestli je ve městě ještě vše stejné jako při mé rozlučce se svobodou. Jestli jsou tam pořád tři nonstopy (modrý, červený a žlutý), neřešený problém s pervitinem a servírka se slabostí pro Luboše. Jenže přichází poslední brutální kopec a mně se nějak krátí dech. Tady jsem před pár lety tlačil v podobném blátě kočárek s úplně malinkatou Hedou v korbičce a teď mám co dělat sám se sebou.
Poslední pětina závodu už je mírná a rychlá, když na to člověk má. Modrá mikina už je nedostižná, reprezentantka kraje Antonína Sovy jde naopak přede mne. To mě ovšem donutí k jakémusi pokusu o finiš, v posledním kopečku získám kýžený náskok a radši se moc neohlížím, neboť mezi 15. a 16. místem je obří rozdíl. Strašně mě bolí nohy a hodinky, které jsou chytřejší než já, velí, že mám 3,5 dne odpočívat.
Místo toho jdu fotit kolegy z SK Babice: někteří se na mě smějí, jiní očividně trpí. "Dobrý," hlesne nazlobeně Pavel, když se ptám na dojmy, a je to úplně stejná odpověď, jako když se ptám Hedy na to, jak bylo ve školce.
Tam je ostatně zítra karneval. Musíme ještě vyřešit, jaké zvíře by tak mohla mít ta naše čarodějnice. Ne, jen jedno, obě to být nemohou. To opravdu nejde, to určitě není výchovné, vezmeme netopýra. I když ta sova je taky dost dobrá...
Jsou dárky z lásky a dárky pramenící z pocitu "je to úplná kravina za čtyřku, ale využije to". Ty druhé jsou samozřejmě mnohem lepší.
Při maratonu ve Valencii jsem měl víc času na přemýšlení, než jsem sám chtěl, a už někde kolem 35. kilometru mi došlo, že jestli to opravdu chci jednou zaběhnout nějak slušně, budu potřebovat něco změnit a asi se i nedejbože obrátit na experty. On totiž intenzivní a celkem strukturovaný a nepřerušovaný trénink vedl jen k bolestnému poznání, že čím víc tomu věnuju času a energie, tím víc tomu věnuju času a energie.
Jelikož superobuv mě pod tři hodiny sama od sebe nedonesla a více tréninků by už moje tělo, práce ani manželství pravděpodobně nevydržely, je načase na to jít vědecky a taky se o možnosti zátěžového testu, jejž někteří kamarádi již absolvovali, párkrát nenápadně zmínit, když budu mít ty narozeniny.
Děkuju, zlato, to je ale krásný - a nečekaný - dárek!
V laboratoři mladého sportovního lékaře (byl to zároveň i sportovně vypadající lékař) jsem se převlékl do trenek a do nových adidasek (Vy běháte v tomhle? podivil se mladý odborník poprvé, ale nikoli naposledy), asistentka mě oblepila elektrodami a muž se začal zajímat, co mě přivádí. "Cíl: maraton pod 3," poznamenal do zápisu a zpětně oceňuji, že zachoval profesionálně nehybný obličej a smál se jen uvnitř (sám, jak jsem posléze zjistil, má osobák kolem 2:30).
Následujících patnáct minut zabral výčet mých dřívějších neduhů a operací. Ale teď? Dušnost 0, bolesti na hrudi 0, bolesti DK 0, otoky 0, ostatní obtíže 0. Valencie 3:08.
Přejdeme k prohlídce. Lékař seznává, že zkrácené nebo nedostatečné mám prakticky všechny svaly, šlachy a klouby. Do zprávy poznamenává "posilovna moc ne", což je eufemismus jako prase. Následně při přemístění na chytrou váhu zjišťuje, že jediné, čeho mám pro svou budoucí kariéru maratonce-veterána příliš, je tuk. To jsem tak úplně slyšet nechtěl, ale to tady teď nevyřešíme. Jde se tedy běhat.
Dostanu jakýsi náhubek s hadičkami a pás se rozjíždí. Tempo je zatím nudné. Tak nudné, že se mi při něm rozvázala tkanička. Asi jsem si ve stresu zapomněl zavázat druhý uzel, což jinak dělám pokaždé. Signalizuji problém, pás se zastaví, osazenstvo laboratoře patrně protočí panenky, já se pod maskou červenám a pás se zase rozjede.
Dlouho je to snesitelné, jen mi přijde, že nějak podivně dupu; zní to, jako kdyby někdo na sídlišti monotónně klepal koberec. A nepřijde to jen mně: prý se tomu říká "flat foot landing" a pochopitelně to není správně. Noha dopadá příliš před tělem a místo té kýžené kolíbky jen pleskne a cenná energie se ztratí někde v nešťastných kolenou.
Asistentka mě čas od času píchne do ucha, patrně odtamtud vyvěrá laktát. Pás zrychluje, v laboratoři je čím dál větší vedro a imaginární bába dává kobercům stále víc co proto. V namáhavém tempu kolem čtyř minut na kilometr mi začne povolovat naštěstí jen maska. Diskrétně se mi podaří ji utáhnout a narovnat, aniž tentokrát jsem za potížistu.
Běhátko na posledních pár minut zrychlí na nějakých 19 km/h, už to vůbec není příjemné, ostatně moje dupání teď zní jako něco hodně rozzuřeného z Jurského parku. Doktor správně sezná, že už to stačilo.
Když přijdu trochu k sobě, vypráví mi napínavé příběhy o zkrácených hamstrinzích, nestabilních hleznech, omezeném rozsahu v kyčlích, o špatné ekonomii běhu (nejenže dupu, ale i málo zakopávám). A o třech kilech tuku, která by mohla/měla jít dolů. Kdyby chtěla.
Nicméně mluví i o hrdinovi se silnou aerobní kapacitou a velmi dobrém kardiorespiračním potenciálu sledovaného exponátu. "Maratonský výkon pod 3:00 je realistický," konstatuje závěrečná zpráva vyšetřovatelů a není u toho žádná hvězdička ani poznámka pod čarou malým písmem.
Nejlepší dárek. Ale co přesně si z něj rozbalím, bude zřejmě hlavně na mně. Dneska si ale ten koláč a croissant z pekařství nepochybně zasloužím.
Schovej to, prosim tě, přece teď nemáš pracovní dobu, napomenula mě tchyně u nedělní večeře, když jsem místo dědovy proslulé číny kontroloval, jestli nám v Deníku N něco zásadního nechybí.
Až do pátku chybělo, a to byl ostatně důvod, proč jsem toho v pracovní době moc neudělal. A o tom bude dnešní příběh.
Za těch sedm a půl roku v této skvělé redakci jsem seznal, že nic jako pracovní doba neexistuje a že její život je vlastně extrémní případ kohabitace hlasitých a veselých lidí, kteří milují slovní hříčky a zpěv ad hoc písní, jimiž glosují aktuální dění, s těmi, jež by se před nimi nejraději ukryli někam do ticha a tam si soustředěně tvořili, kdyby tedy bylo kam. Mezi nimi se plynule přelévá několik trollů, jimž se nikdy nedá nic moc věřit, tím méně ohleduplnost k jedné či druhé grupě. Což jsem ostatně i já.
Když od jednoho z nich ve středu přišel nenápadný podnět – odkaz na bazarovou protihlukovou telefonní boudičku –, preferované čtení bylo brát to jako takové rýpnutí do dlouhodobě neudržitelného neřešeného stavu. Asi sám nečekal, že se pro to někdo nadchne, a že pro to dokonce zajistí financování.
Takže se Prokop nejspíš dost divil, když jsem se na něj téměř okamžitě obrátil s prosbou o pomoc s rozebíráním a přepravou boudy, když už s tím přišel. Výhodná cena měla totiž svoje opodstatnění - bylo třeba odvézt si ji sakra rychle. Ale na místo skutečně dorazil, stejně jako můj kamarád Franta se svou dodávkou, z níž se linula oblaka namodralého dýmu. To je jako jet na hory v roce 2002, poznamenal sarkasticky i obdivně Prokop a úplně přesně trefil zlomek využití legendárního univerzálního stroje.
Oproti tomu sofistikovanou boudičku využívala reklamní agentura, která už nechce být korporát a stěhuje se do menšího. Opouští tedy krásné prostory věžáku kousek pod vrcholem pankráckého kopečku, jež vypadaly jako téměř dokonalý newsroom, dokonce se tam válela i spousta nedopitých lahví. Měli jsme včera rozlučkový večírek, poznamenala omluvně sympatická paní, s níž jsme to celé domluvili, a nabízela, jestli nechceme něco dopít, já jsem jí na oplátku nabízel, jestli si nechce koupit předplatné. Tady to celé mohlo nabrat úplně špatný směr, ale čistě z respektu k tomu, co nás čekalo, jsme se nabízeného alkoholu ani nedotkli. A taky to vlastně bylo v pracovní době.
Bouda byla stavebnicí, nicméně poměrně sofistikovanou (návod měl 26 zastavení a spoustu poznámek drobným písmem). Bylo to těžké lego, a to v každém smyslu. Třeba ty tlusté skleněné dveře, to bude radost tahat po schodech. Ale takhle daleko ještě opravdu nejsme. Prvních pár minut jsme kolem ní chodili v uctivých kruzích a přemýšleli, kudy do toho proniknout. Samozřejmě jsme nejvíc spoléhali na Frantu, protože my dva zbylí máme ruce dozadu a netajíme se tím. Nakonec jsem to byl kupodivu snad já, komu se podařilo odloupnout první zásadní kus.
Zatímco se pomačkaní reklamní kreativci trousili pro svoje osobní věci a u kávovaru dojížděli včerejší dorty, boudy ubývalo. Opět se dostavil pocit radosti z fyzické práce, na které mě asi nejvíc baví to, že se člověk může soustředit jen na jednoho aktuálního nepřítele, překážku, kterou je potřeba důstojně překonat, a nic jiného neexistuje. Nepotřebuje plánovat, schůzkovat, odpovídat na maily a prioritizovat, na mobil se práší, prostě jen najít správně velkou hvězdičku a vrrrr! a nazdár, z boudy je kabrio, koukejte na mě, kamarádi borci. Moje radost z toho celého je vždy okamžitě vystřídána vystřízlivěním, že bych si rukama nevydělal ani na slanou vodu.
A pokud jde o stěhování, to bych rovnou i něco doplácel, protože horní polovina mého těla se při tom všem běhání nějak zapomněla osvalovat.
Ta hezčí část práce zkrátka skončila, zbýval přesun. Byli jsme celí zarudlí a byli jsme rádi za rudly. Nebyla to totiž běžná překližka, ale nějaká kouzelná a strašlivě těžká. Z běžné překližky jí zůstaly jen třísky. Sklo zase ve zpocených rukách nečekaně klouže a koho by napadlo vzít si rukavice? Frantu. Ten pokaždé jen trnul, když jsem si za chůze eskamotérsky vyměňoval unavené ruce, přičemž jsem si břemeno přidržoval jen hlavou.
Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsme nic nerozbili. Prokopa na pozici pomocných speditérů v redakci vystřídali mj. věhlasný politický geograf a editor víkendové intelektuální přílohy. Adélu jsme nejtěžších kusů ušetřili, ač se nás snažila přesvědčit, že jako skautka odtahala spoustu podsad. Vynést to do třetího patra bylo logicky horší než snést to ze druhého, na druhou stranu už jsme svého nepřítele dokonale znali. Sestavit ho do původní podoby na zcela odlišném místě už byla v podstatě brnkačka (tedy hlavně pro Frantu) a to celé nám zabralo jen asi osm hodin. Pocitově to bylo asi jako jedna porada.
Hrozně mě bolí záda a další neexistující svaly, ale mám z toho vlastně radost. Uvnitř se opravdu soustředí ticho a klídek, ale je to hlavně tím, že má druhý zástupce šéfredaktora volno, a tak zatím nezazní Reklama na ticho ani Enjoy the Silence. "Dnešním dnem jsme se definitivně stali korporátem," komentuje boudu další z reprezentantů trollů a opět nevím, jak moc tu jízlivost myslí vážně. Já se spíš obávám, že se tady dál bude zpívat a že je to dobře.
Mám rád ty typy akcí a výletů, kdy nikdo nic důležitě neřeší, věci plynou, každý zná svou roli, všichni se zdají být spokojeni s tím, že jsou tam, kde jsou a proč tam jsou, pyskuje se jen proto, aby řeč nestála a byla nějaká sranda. Sobotní výlet na Blaník byl přesně tohoto druhu. Tím by vyprávění mohlo skončit, jenže to by zas nebyl ke čtení žádnej blog…
Takže.
Co bylo nejtěžší
Nejtěžší na tomto výletě bylo se na něm domluvit. Dohoda se odehrála v chatu, který někdy na podzim založil Radek. Taky běhá, taky je to novinář, jen jsme ho zatím ani na dva pokusy nedokázali do Enka zlanařit. Vždycky když jsme ho měli na pohovoru, přišla letmo řeč na to, že bychom si mohli jít společně ve třech zaběhat.
Někdy na podzim Radek založil trojchat a navrhnul, že bychom něco v sobotu mohli podniknout. Měl jsem už jiný program, a tak se spolu domluvili kluci. Podruhé se Radek s dotazem ozval asi deset dní před Zimním během na Blaník. A že prý mě vidí na startovce a u Lukáše na blogu čte o tom, že zvažuje účast. Tak zda bychom nešli všichni tři.
Následovala etapa, kdy Lukáš vyčíslil pravděpodobnost své účasti na dvacet procent, vystřídaná jeho oznámením, že “je tam”, sdělením Radka, že už to odpískal, ale když tedy Lukáš běží, tak on taky, následované mým zpochybněním své účasti, Radkovým zoufalým dotazem, zda tedy má startovné zaplatit, Lukášovým ujištěním, že on určitě jede...
Zkraťme to, je pátek večer a my se domlouváme, kdo zítra ráno vezme auto. Nakonec se nabídnul Radek a opatrně se zeptal, zda by nám nevadil sraz, který by garantoval, že budeme na místě hodinu před startem. Přišlo mi to rozumné, předloni, kdy jsem do Načeradce jel sám, jsem start kvůli návalu u výdeje čísel málem nestihl. Navrhuje sraz u Lukáše v 7:45, což mi můj původně plánovaný spánek zkracuje o čtvrthodiny.
Přijímám tento nekomfort ve jménu společného blaha, nasedám v 7:19 na Suchdole do auta a hlásím do společného chatu ETA 7:47. V 7:50 potkávám Lukáše vartujícího samotného před domem a ptám se, kde je Radek. Prý hlásil zpoždění. Vzpomenu si na tu obětovanou čtvrthodinu svého spánku, ale než mě stihne ovládnout negativní myšlenka, strčí mi Lukáš pod nos misku plnou domácího štrůdlu, který večer napekl. Dávám si první kousek, jsem rázem spokojen a pomýšlím na čas, až se Lukáš po ukončení novinářské kariéry stane pekařem a já jeho věrným zákazníkem.
Radek nakonec přijíždí rychlostí upomínající jeho závodní tempo v 7:53. Cesta začíná tím, že je mi pod obehranou záminkou, že jsem hubený, Lukášem nabídnut další kus štrůdlu, který opět s chutí a bez protestů spořádám (ta deklarovaná záminka se mi nelíbí, její autor to ví, proto ji tak často vytahuje). Cesta jinak ubírá rychle, kluci se vepředu baví, já zčásti jejich hovor neslyším, zčásti záměrně vypínám a odpočívám po náročném týdnu.
Na místě jsme nakonec asi hodinu a čtvrt před startem, parkujeme v místním jézetdé a vydáváme se volným krokem pro startovní čísla. V tělocvičně místní školy jsme zjevně mezi prvními, můžeme si vybrat, ke které z asi dvaceti slečen a dam si pro číslo nakročíme. Volím paní uprostřed, která na mě sympaticky mává. Asi o hodinu později, těsně před startem, v ní poznám načeradeckou starostku, která má k závodníkům velmi krátký a stejně milý projev.
Co bylo nejbizarnější
Nejbizarnější moment našeho výletu přichází ve chvíli, kdy se z tělocvičny přesuneme do zadního traktu školy, abychom si odskočili a Lukáš se také převlékl. Radek si nechal věci v autě, a tudíž s převlékáním ve škole nepočítá, já přijel z Prahy už převlečen. Stojíme tedy oba před dveřmi místnosti s nápisem “Převlékárna muži” a čekáme. Hledáme témata k hovoru, abychom běžící čas překlenuli. Když už se nám zdá ta chvíle po deseti minutách dlouhá, vydá se Radek dovnitř zjišťovat stav Lukášova převlékání. Za chvíli se vrátí s tím, že je prakticky hotovo, zbývá dopnout na poslední špendlík startovní číslo.
Logicky tak nechápeme, proč čekáme dalších deset minut…
Po jejich uplynutí se ve dveřích konečně objevuje Lukášova tvář zrcadlící směs nevinnosti (dvě třetiny) a překvapení (zbylá třetina). Myslel si prý, že se také někde převlékáme, a tudíž na něj nečekáme. Je zaskočen tím, že jsme se ani jeden v budově školy neplánovali převléct.
Po cestě k autu potkáváme růžové a modré toiky, kolegové zodpovědně čekají na uvolnění těch pánské barvy, já vynechávám. Můj pisoárový čas přichází, když tato zařízení míjíme v rámci společného rozklusu a jelikož je mi žinantní kolegům hlásit svou malou potřebu, způsobuji tím první roztržení naší party, Radek s Lukášem přirozeně pokračují v zahřívání.
Shledáváme se opětovně až těsně před startem. To už jsou oba souputníci v kraťasech. Jako největší otužilec se nepřekvapivě opět ukázal Lukáš. Poté, co jsme ze školy dorazili k autu, a poté, co on ve škole strávil dvacet minut v převlékárně, spořádaně usedl na sedačku auta, svlékl dlouhé legíny a nasadil už před rozklusem zelené kraťasy značky T8.
O nejotužilejším členu výpravy nebylo pochyb. O nejrychlejším nemělo být záhy. Radek se krátce před zazněním startovního výstřelu staví doprostřed první řady. S Lukášem poposkakujeme asi o tři řady dál, pronesu předpověď, že Radek poběží na pódiové umístění, čímž narážím na jeho famózní výsledek při jeho prvním startu na tomto závodě před osmi lety. (Ukážu se jako příliš velký optimista, Radek nakonec doběhne na začátku druhé desítky a z výsledku je asi trochu zklamán.)
Zklamán v deklaratorní rovině je v cíli i Lukáš, vadí mu zejména to, že ho předběhla nejrychlejší žena, navíc asi o patnáct let starší než on.
Já na trati potvrdím roli pana opatrného. Díky tomu, že jsem si na startu stoupnul dopřeději než před dvěma lety, sice rozběhnu závod rychleji, ale ztrácím v kopcích. Všichni okolo mě ty nejprudší jdou a mně je hloupé se odlišovat, tak šlapu hezky rozvážně i já. Trochu si zazávodím až v tříkilometrové cílové rovince, kde předběhnu pár závodníků, co jsem se s nimi potkával na trati, asi tak, aby se neřeklo, když už jsem jel na ten závod.
Když doběhnu, Radek s Lukášem už v cíli oba stihli uschnout a vychladnout, takže se choulí do aluminiových dek. Tu odmítám, protože je mi po tom trochu finiši do kopce ke kostelu v Načeradci dočasně horko.
Obdivuju silně zabahněná Lukášova lýtka a lituju Radkovo auto, do kterého Lukáš usedá. Sám se pochopitelně před nastoupením na cestu zpátky spořádaně převléknu do čistého.
Otázkami pro historii zůstává: Kolik Radka stálo vyčištění vozu? Ucpal se odpad ve sprše u Wernerových? Jak dlouho mě bude trápit bolavé pravé lýtko, které jsem si na krásné trati mezi dvěma vrcholy Blaníku a Načeradcem zkurvil? A kdy se v téhle fajn sestavě vydáme na ten pětadvaceti- až třicetikilometrový společný výběh, který jsme si při loučení slíbili?
Nejsem příliš televizně vzdělaný, ví se o mně a je to naprostá pravda, že mám zásadní nedostatky v kánonu pohádek a rodinných filmů - před pár dny jsem poprvé zhlédl "asi vítr, Máchale", moc mě to nebavilo. Také mohu jen o málokterém seriálu říct, že jsem viděl veškeré odvysílané díly. Výjimkou je Bluey, která jich má 153, přičemž leckteré jsem viděl nejméně desetkrát.
Ovšemže ne sám, protože na tuhle původně australskou kreslenou psí rodinku bych asi bez Hedy nijak nenatrefil. Teď s psíky trávíme rána: kakao, čokoládové kuličky, peřinku na gauč a Bluey.
Bluey je těžké nemilovat, protože se tam neřve, špatně nadabovaní psi nesuplují integrovaný záchranný systém, nejsou tam blátivé kaluže, nikdo se neproměňuje v pavouky, absentují lejzry i Gargamel a každý díl trvá milosrdných pět minut. Takže když Heda ráno usmlouvá "ještě jeden, tati", je reálná šance, že tu školku i tak stihneme.
Je to vlastně o tom, že dva psí rodiče mají dvě děti a ty se snaží vychovávat, zpravidla pomocí her. A je to roztomilé, legrační i dojemné a někdy strašně dobře vypointované a nedá se od toho odtrhnout.
Někdy je to poučné nebo k zamyšlení, dost často jen sranda a pár dílů je prostě dokonalých (jak je Bluey taxikářka a veze tátu na letiště, když jim Bandit vypráví o tom, jak šikanoval bráchu, když Bluey přemýšlí, za co nejlépe utratit pět dolarů na trhu, když se Bluey zdá, že je netopýr, a spousta dalších). Navíc je tam zpravidla výborná muzika a občas i hlášky (třeba "taktické čůrání" u nás zdomácnělo).
Nevýhoda je, že výrobci vycítili šanci, a tak máme (zatím jen) lego Bluey a nově i zubní pastu Bluey. Což ještě jde.
Někdo to prostě hrozně dobře napsal, hlavně teda postavu Bandita, ve které se každý táta vidí, nebo spíš tak trochu doufá, že si o něm jeho okolí myslí, že je jako Bandit. Pořád je hustej, i když mírně fotrovatí. I vorvanej z práce najde sílu vymýšlet ty nejlepší, ale zároveň někdy trochu ostré hry, děti ho totálně žerou a když si s nimi hraje, kouká do mobilu jen občas. Miluju, když dělá, že je kouzelný pařát.
Jeho žena Chilli mě trochu štve, je taková akurátní a k uzoufání rozumná, na střední měla nepochybně samý a seděla v první lavici, a její hry tím pádem většinou stojí za prd. Nicméně asi tam někdo takový musí být, aby to drželo pohromadě. Chilli je jako taška s důležitými provozními věcmi, které člověk potřebuje k bazénu a které bychom já nebo Bandit určitě nechali doma a vzali jen ty zábavné, což by nefungovalo.
Heda je někdy jako roztomilá a citlivá pětiletá Bingo, někdy jako její rozjívená a trochu problematická sestřenice Muffinka. Zvídavá, akční a sebevědomá Bluey je možná Heda za dva roky.
Á propos, kdybych o ní psal seriál, musela by tam nutně být scénka, jak spolu večeříme sushi a ona řekne: "Mami, já tam mám tu pálivou šunku, tu nechci!" a ukazuje při tom na nakládaný zázvor.
Zkrátka, jestli máte pocit, že kreslené seriály jsou nutné zlo, které je potřeba přetrpět nebo vytěsnit, pusťte si Bluey. A můžete s námi čekat, až konečně natočí i celovečerák.
Anebo si přečtěte Děti z Bullerbynu, s nimiž aktuálně usínáme a Heda se mě ptá, co to znamená "jednotit řepu" a "dostat výprask". Což je vlastně taky dobrý.
Když mají dva lidi, kteří spolu žijí, i nějaké společné zájmy, může to být fajn. Tedy spíš to odhaduju, nedá se říct, že bych o tom v praxi něco věděl; často se mi zdá, že naším jediným průsečíkem je naše dítě. Máme taky kočku, ale Maruška podle mě i po těch letech moc nechápe, co na nich ti lidé vidí.
A ne, běhání to není, ačkoli jsem s překvapením zjistil, že jsme za poslední dva měsíce běželi třetí společný závod. Ovšemže každý zvlášť, znáte mě. Maruška k běhu má vztah podobný jako ke kočkám, aspoň jsem si myslel.
"Mám radost, že jsem šla," šokovala mě cestou z Podzimního běhu lyžařů v Senohrabech. A to byly letos i na místní poměry vyloženě fekální podmínky: bláto, sníh a vlezlá zima, nadto na mě musela čekat v cíli. A mně se honilo hlavou, jak málo ji po těch sedmnácti nebo kolika letech vlastně znám. Možná pomohlo, že si na místě koupila krásné boty.
A je to vlastně hrozně fajn, že jsme aspoň občas opustili zažitý vzorec "tátu vysadíme mezi podobné pošuky a samy si na iks hodin půjdeme po svém a budeme si myslet své a pak ho po zbytek dne budeme chlácholit a obdivovat a jemně ho vyplísníme za to, že se všude válejí jeho hadry". Připadám si pak méně blbě, když se kvůli mé závislosti zkracují dovolené nebo divoce vymýšlí logistika, aby se stihl nějaký pouťák v Horní Dolní.
Tak jsme na Nový rok vše uzpůsobili tradičnímu Novoročnímu běhu na Konopišti ne kvůli mně, nýbrž kvůli nám: vyrazili jsme z Vysočiny po kluzkých silnicích v době, kdy pyrotechnika leckde možná ještě doutnala, a k obědu jedli čočku s uzeným střídměji, než by bylo záhodno.
Přistihnu se, že jsem z toho v rozpacích, když si společně připínáme startovní čísla a vymýšlíme, kudy se provlíkají ty proklaté jednorázové čipy časomíry. Tenhle typ zážitků nemáme úplně probádaný. Nesměle navrhnu, jestli se se mnou nepůjde rozklusat, pošle mě někam.
Ambiciózní vlčáci nejrůznějšího věku z místních oddílů stačili vystřízlivět a jsou připraveni. Nenáročnou trať doslova dvakrát kolem rybníka letos zdramatizují podmínky, dost to klouže a volba obutí byla podstatná. Ne tak pro nás, my jsme neměli na výběr, protože jsme si na výlet přibalili každý jen jeden pár (Maruška ty krásné).
Pět kilometrů zvládnu o pár sekund rychleji než loni a jsem na úplném okraji bedny mezi zkušenějšími muži. Považuju to za úspěch, protože kupříkladu celkový vítěz se oproti loňsku na tom zmrzlém sajrajtu zhoršil o víc než minutu. Maruška se meziročně zlepší o senzační minutu a půl, a ještě u toho vypadá mnohem důstojněji.
"Mám radost, že jsi šla," řekl bych jí, kdybych to uměl.
Místo toho jsem se zeptal, jestli se mnou za dva týdny poběží závod na Blaník. A hádejte, co řekla?
"V žádném případě. Už to stačilo." Ne, běhání to není, ale mohlo by být.
.jpg)
