KOLEM A KOLEM

Ještě osm hodin. Měsíc je úplně kulatý a chatrně visí nad jezerem, že o něj má až člověk strach. Jsou tři hodiny ráno, chladná noc, kemp je úplně tichý a ani ve vyhřívaném bufetu pro závodníky se nepřestávám klepat. Proč jsem si do pitstopu nevzal aspoň péřovku a varnou konvici na kafe a čaj, jsou dvě ze tří otázek, které se mi po většinu noci honí hlavou. Třetí je, proč jsem sem vůbec lezl.

Soukám do sebe toustový chleba s marmeládou a banány a vlažný čaj a s nechutí jet dál to nic nedělá. Nejhorší je, že když člověk stojí, nejede a jako by vlastně jako závodník ani neexistoval. 

S vědomím, že mi delší pauza vůbec nic pozitivního nepřinese, kapituluji a lezu kufrem do auta, kde už po svém závodě odpočívá běžec Pavel. Mám v nohách dvě stě dvacet kilometrů, hodinu koukám ze spacáku do stropu a na orosená okénka a nevím, co dál. Strašně se mi nechce a jsem v pasti: každý další osmikilometrový okruh vyžaduje větší úsilí než ten předchozí. Ale sedět na lavičce a klepat kosu ve zpoceném dresu s vlažným čajem není o tolik lepší. 

Aspoň že si člověk může vybrat. Mohl jsem ostatně jet do Zillertalu na 70 km dlouhý horský běh. Nebo jsem mohl jít s holkama na poníky, nebo u táty sklízet švestky. Nebo s Maruškou oslavit výročí. 

Místo toho jsem po čase sundal ze zdi žluté erbéčko a vyrazil do neznámého Krušnohoří na čtyřiadvacetihodinovku na horských kolech, poprvé jako sólista. Přidal se ke mně pochopitelně i Pavel, který mohl třeba zvelebovat zahrádku, ale místo toho chtěl raději dvanáct hodin běhat dokola a překonat stovku, což se mu podaří.

Jsou čtyři hodiny ráno, když se soukám ze spacáku, dostanu křeč, pak mi odejde věrná, devět let stará čelovka, tak jedu jen se slaboučkou náhradní svítilnou a přemýšlím, jestli mi dá nějak předem vědět, že končí. Pořád je zima. A nejede to. Navíc na trase vůbec nikdo není, jako by všichni někde v teple spali. Nikde v dohledu žádné červené světlo, nikdo na mě zezadu nekřičí "jedu zleva". Jediné, co září, jsou odrazky na špičkově připravené trati. Plus ten měsíc. Ještě se oba držíme. 

Nejede to, ale nejspíš je potřeba to zkoušet:

Začínáme pod toboganem, potom do kopce, po kraji pole a přes první břízky a pak si užít pár klidných sekund po asfaltu. Následují první pomalé kořeny, shodí mě celkově čtyřikrát, potom skrz takovou březovou bránu vjíždíme do lesíka a hledáme co největší kolečko a jsme opakovaně zklamáváni, že už tam další nemám, protože nastává prudká unavená stojka a nejvyšší bod. 

Pauza na vyklepání nohou neexistuje, protože hned navazuje pro mě nejnebezpečnější rychlý sjezd se skokem, který mě poťouchle hází na strom, pak na chvilku na louku, na které leží mlha, a na technické schody v lese, které jezdím krokem, a k mezičasu a po něm klidná točivá pasáž v lese, ach, tady by to všude chtělo celopéro. Pomalu svítá, drncám po louce a přes jednoduchý singl k poslednímu kopečku na rozbité vozové cestě. 

Na jeho vrcholku se pod jedním fáborkem plazí veliký slimák, v každém kole je o pár centimetrů jinde, pak už ho nevidím, asi už jeho závod skončil a spí v autě. Pak se sjede ke kempu, ale ještě se musí zdolat slalom mezi stromy (dvakrát jsem škrtl řídítky o kmen). První bříza s kořeny, druhá bříza s kořeny, strouha u dálnice, cesta rozrytá prasaty, kopeček k silnici, na níž se konečně dá třeba i napít a najíst - a zase znova. 

Celý závod se horko těžko držím zásady, že jedu vždy čtyři kola v kuse, abych si zasloužil pauzu. Ta další bude podle všeho dlouhá a strávíme ji hledáním motivace. Jestli je tu někde nějaký dobrý důvod, proč jet dál, prosím, ať se dostaví k závodníkovi číslo 12, děkujeme. 

V mém dosud opuštěném pitstopu nečekaně postává probuzený Pavel, ale co to má? To je kafe a koláček! Páni. Kafe je výborné a zapiju ho colou. Zahazuju světla, protože nastal rozbřesk a najednou mám zas chuť jet. Loučím se se slovy, že mě to strašně sere, a objednávám si párek.

Pak se něco stane, asi jak vyjde slunce a jak do těla doteče kofein, koláče a párek a vědomí, že to brzy skončí. Už skoro nestavím, nepadám, nepřemýšlím, kroužím. Za poslední čtyři hodiny najedu osm kol, dvakrát tolik, než jsem si ještě v noci plánoval. Udržím se na třetím místě v kategorii, byť v předposledním kole přicházím o celkové šesté místo: mladý muž se v noci vyspal a závodit s ním postrádalo smysl (ne že bych to nezkusil, ale pak jsem si uvědomil, že nevím, jak to mám s pojištěním). 

Dojíždím dojatý a hrdý, v cíli se tleská a podobným gestem, jako budu kolo zase věšet na zeď, ho oslavně zvedám nad hlavu. Zbývá jen vyškrábat se na stupně vítězů, neusnout za volantem a naládovat se v mekáči. A když se to vezme kolem a kolem a pak ještě sedmatřicetkrát okolo jezera a zapomene na tu noc, bylo to vlastně bezvadné. 

text Řízek, foto tukanpetr a Pavel

JÁ UJÍŽDÍM

Tohle období patří k dosud nejzábavnějším z těch hedocentrických. Každý den odněkud nasaje a vzápětí překroutí novou informaci nebo dovednost a nová verze software dává částečně zapomenout na včerejší Hedu. 

Verbálně to navíc ještě zdaleka není stoprocentní, takže je to jednak krajně roztomilé, jednak se z toho neustále sypou šílené hlášky ("Dám si dortík a malý kafíčko a budu spokojená"). Navíc se stále častěji stává, že se ze svěřenkyně, již je nutno především neustále chránit před světem a před sebou sama, chvílemi stává výborný parťák. Anebo taky osobnost, která si do ničeho nenechá kecat. 

Kde se to přepíná, jsem zatím nezjistil.

Převzít dítě po práci, zatímco si jde žena kamsi mírně vyrazit z kopýtka, nezní jako nic nezvládnutelného. Navíc máme i program, respektive záminku, proč nedřepět doma: musíme koupit Majuovi stelivo. Obchodní centrum je pět lidských minut odsud, takže bychom to do hodiny a půl mohli stihnout. Pak koupačka, pohádkový maraton a v půl desáté možná osobní volno na sisyfovské dodělávání pracovních restů. Nebo bych mohl pařit vláčky. Zní to dobře.

Protože právě probíhá nácvik nových dovedností, na poslední chvíli přidávám do batohu rezervní spodní prádlo a tepláky a můžeme jít a odrážet se. 

A je to krásné, v parku před domem ze mě trochu padá ostražitost; ono by to nakonec nemuselo být dnes nijak dramatické. Dítě pozoruje a komentuje urbanizovanou přírodu. "Holoubky mám moc ráda!" rozumuje, zatímco se dojímám. Je to hezké mít dceru. Dneska to fakt bude pohodička. "Ježdění na motorce mám taky moc ráda," konstatuje a zprudka se odráží dál směrem k obchodnímu centru. "Nejvíc ráda ale ujíždím!" zahlaholí, zrychlí a řítí se k největší místní křižovatce.

Vzápětí ale smykem zastaví, protože její pozornost upoutá zaprášená nafukovací skákací žirafa, která patrně na Budějovické i se svým krotitelem žije už od výstavby DBK. Ne, nebudu první z rodiny, kdo této atrakci podlehne, takže připomínám hlavní cíl cesty, rafinovaně obracím pozornost k dalším kratochvílím v obchodním centru a opakovaně se ptám, jestli se jí nechce čurat. Nechce. Aspoň to tvrdí. 

V pasáži u metra zvané bazén hulákají bezdomovci. "Pánové se hádají. Půjdou do pekla," konstatuje. Čurat nechce.

DBK je příjemně malý obchoďák. Ví to bohužel už i Heda, která jej považuje za externí obývák a podvečerní závodní dráhu, nadto s velmi rychlým povrchem. Hodí po mně čertovským pohledem, jako co na to říkám, pak zakloní hlavu s neučesatelnými vlasy a valí to do předražené prodejny dětských věcí. Někde v těchto místech nepozorovaně došlo k předání velení nad výpravou. Heda zahájila okupační stávku jakési kabinky, nakonec po několika fázích smlouvání zkouším taktiku korupce, na což paní prodavačka čeká, rázem hraju v oslabení a za čtyři kila kupuju puzzle s kočičkami a potřebuju kafe.

Ale asi jen s sebou. Dítě se totiž dál nezadržitelně řítí k další pasti: k zákoutí plnému houpacích, hrajících a blikajících dopravních prostředků. U vláčku je nějaká holčička. Rozměňuju stokorunu na drobné, ale pojedeme jen jednou, jasný? Házím drobné do otvoru, ale stroj nic a bliká si dál jen na půl plynu. Obě holčičky se na mě tázavě dívají a čekají. Jsem přece dospělý, musím umět rozjet mašinku. Nechci je zklamat, vhazuji další mince. Heda zaujala dominantní strojvůdcovskou pozici, cizí holčičce musí stačit vagonek. Nechceš čurat? Ne. 

Naházím do pekelného stroje asi sedmdesát korun. Když do škvíry na mince zoufale šťourám klíčem odhodlaný si stěžovat minimálně na informacích, zpozoruju, že lokomotivě zřejmě teče kotel. Ty vole, to není kotel. HEDYNO!

Táhnu dítě na záchody příhodně umístěné nedaleko, cizí holčičce předtím doporučím, aby zůstala sedět ve vagonku, nebo šla prostě někam pryč. Ne, do mašinky si nesedej, to bych nedělal. Ze záchodu následně beru hodně papírových utěrek a moje odhodlání jít si stěžovat vyprchalo. My bychom měli též.

Ale musíme ještě pro to pitomé kočičí stelivo (jinými slovy, jdeme se podívat na činčilu, jo?). 

"Co to dělá ta paní?" ptá se mě Heda tradičně u výlohy sexshopu umístěné uprostřed trasy mezi vláčkem a činčilou a já tradičně odvětím, že odpočívá.   

Činčila je doma. Jsou dvě minuty do zavíračky, vleču Hedu a obrovský pytel (v akci) ke kase. Paní v databázi dlouze hledá naši věrnostní kartičku, zatímco Heda okusuje vystavené psí kosti a připadá jí to jako dobrý nápad. Asi to dáme bez kartičky. 

Venku se šeří, žirafa už je vyfouknutá. Stačilo, jedeme domů, zavelím nesměle, načež se ozve "Já ujíždím, tatínku!" a zlověstný smích. Satanovo, třebaže se vší pravděpodobností moje dítě se rychle zmenšuje a míří opačným směrem, než je doma, někam úplně do hajzlu. 

text a foto Řízek

SPINKÁME

Nejnáročnější je asi uspávání.

Ještě si pamatuju, jak jsem si klepal na čelo, když mi zkušenější lidé disponující dětmi vyprávěli, jak u nich doma probíhají každodenní pohádkové maratony. Vidíš, a mně Heda, povídal jsem trošku hrdě, usne dost často ještě u mlíčka, to ti je tak roztomilý. A když ne, zapnu Felixe (zpívající muchláček), ten udělá tadadá - tadadá - tadadádádadáda a dítě za třicet vteřin chrápe, žena vyndává víno z ledničky, je 19:00 a my máme nohy na stole, respektive uklízíme, vaříme na další den a doděláváme resty do práce, nicméně ve srovnání se stavem, kdy je Heda vzhůru, je to selanka.

Vlastně by mě zajímalo, co je to selanka, nicméně k tomu se lze vrátit později.

Každopádně tohle bylo dřív. Nejdříve se časy odjezdu dítěte do Hajan plíživě začaly posouvat a přemluvit ho, že je tenhle typ odpočinku zcela na místě a vítaný, se najednou stalo poměrně pracným. Uspávání nezřídka trvá jako průjezd Prahou za odpolední špičky a dítě začíná pravidelně pravidelně oddechovat od půl desáté dále a vyndané pak není víno, ale my.

Situaci taky komplikuje to, že se Heda také naučila poměrně přesně vyjádřit, co chce. "Chci nejdřív Karkulku, pak O zlaté rybce, potom O Popelce a... Budulínka, táto."

Jsme na chatě, a tak dneska uspává babička a věří si - poněkud plačtivou Hedu zahání do postýlky zhruba o půl osmé, to by byl málem osobní rekord. Mám jisté pochybnosti, ale kolik já jsem v životě vychoval a uspal dětí, že jo. Pokouším se využít chvíle na nějakou řekněme intelektuální práci, jenže mi dochází energie - i proto, že jsem zapomněl napájecí kabel od počítače doma. Takže čumím do zdi. Píšu článek na blog. A vařím krupicovou kaši, co kdyby byla k užitku. "Musíš to pořád míchat. Pořád. A té krupičky jen trochu. Dost," kontroluje mě tchán a já neoponuju a míchám, protože kolik jsem v životě uvařil kaše, že jo.

V dětském pokoji je nečekané ticho, a tak tam nahlédneme. "Babička trošku usnula," skřehotá Heda. "Chci kašičku," zavelí, dvakrát uždíbne a konstatuje: "Už nechci kašičku. Chci Budulínka, O Zlaté rybce..." Navrhuju, že uvedeme jednu pohádku a pak spinkáme. Ono už je taky asi devět. 

Shodneme se na kompromisu: začneme Popelkou (ta mi teda moc nejde, protože jsem mimo jiné zapomněl, co je v tom třetím oříšku, kočár a šaty má, tak co by ta holka tak mohla ještě potřebovat?) a uzavřeme to Karkulkou. Někteří z nás pomalu usínají, zatímco do chaloupky nakoukl myslivec a celé se mu to tam zdálo nějaké divné, jiní si překvapivě rozepínají pyžámko. 

"Proč si rozepínáš pyžámko?" divím se a úplně svěží dítě mě informuje o údajně znepokojivém stavu své plíny. I tohle se podaří vyřešit, myslivec rozpáral břicho, košík s dobrotami se našel, zhasínám lampičku, pouštím tadadá - tadadá - tadadádádadáda a 

text a foto Řízek

MŮJ DEN

Zpravidla se mi nedostává času, ať už mluvíme o psaní na blog, nebo o nějakých výletech mimo standardních 52 minut, což zhruba trvá mé tolerované kolečko kolem domu. Dnes se však všechno nádherně sešlo tak, že bych vlastně absolutně neměl důvod brečet nebo se nějak vymlouvat, jenže mi zcela nečekaně chyběla jiná veličina: chuť. 

Po dvou slepených rýmičkách, z nichž ta druhá následně postihla i mou ženu v úplně nejblbější dobu, takže přišla o termín operace ruky, jsem začal asi před týdnem zas pomalu běhat. Akorát že to není ono, nohy ani plíce nespolupracují se zbytkem a celkově to zatím není úplně zábava. Jsem takový mátožný. A blbě spím, aniž bych to měl na koho svést.

Takže s tímhle materiálem a v tomto rozpoložení na mě vykoukl úplně volný den: jak Heda, tak Deník N měli zajištěné hlídání. Meteostanice, kterou nám přinesl Ježíšek, hlásila osm stupňů a blížící se déšť, čemuž jsem moc nevěřil, ale neřekl jsem jí to, abych jí nesrážel sebevědomí. Osm stupňů je v mém pojetí dlouhý tenký rukáv a trenýrky, plus jsem si vzal malý batůžek s univerzální výbavou: vodou, mandarinkou, mobilem a klíči, protože jsem neměl plán.

Ten jsem začal splétat až v drogerii, kde jsem si kupoval pár tyčinek a mrknul, jestli mi nejede nějaký vlak třeba k Sázavě. Jede, za hodinu a půl. Ale zahlédl jsem skrze výlohu, jak do zálivu zastávky zrovna připlul autobus do Týnce, takže jestli paní přede mnou včas nalezne věrnostní kartičku, budou to body pro mě a já pojedu sice méně romanticky, avšak někam, kde přece jen nejsem každý den.

Pak se hodinu nic nedělo. Na konečné mi přišlo, že je méně než osm stupňů. Hodinky, aby se mi vysmály, našly družice a naši polohu velmi nezvykle už za pár sekund, takže mi odpadla poslední výmluva pro bloumání. Tak jsem se do toho pustil. 

Když se mi dřív nechtělo, brával jsem si bluetoothová sluchátka Bose, úplně skvělá. Jenže jsem je nedávno vypral, úplně stejně jako ty předchozí. Asi jsem zvolil totožný program, protože jsem ani jedny nezahubil zcela: zapnout jdou. Jenže se pak hned vypnou. Nevadí, budu si v Požáreckých lesích zpívat. Samozřejmě jen neslyšně. Jenže nemůžu vyhnat z hlavy Hlídače krav a jakousi vlezlou písničku od Coldplay, které Heda říká Rozjede (protože je pomalá a pak se v refrénu rozjede). Nijak mi tenhle skromný playlist nepomáhá. 

Společnou vlastností mých nepovedených běhů bývá, že pocitově zpravidla nejsou až tak zlé, prostě se nějak pohybuju, krajina ubíhá a cíl se blíží - krutou pravdu obvykle ukážou až hodinky, kterým věřím o něco víc než meteostanici. Celkem důstojně se vyškrábu na první kopec nad Prosečnicí a až cestou domů zjistím, že to bylo nejpomaleji, co jsem tu kdy běžel. Podobné to bude na všech měřených úsecích.

U Kamenného Přívozu je pasáž, kde se pomalé běhání přece jen rozjede z kopce, jenže pak se překoná most a na druhém břehu následuje kamenitá a dnes i místy bahnitá Posázavská stezka. Déšť nikde, mezi stromy vykukuje sluníčko. Konzumuju první z absurdního množství zakoupených sušenek, které si táhnu na zádech, nic to se mnou nedělá. To už tuším, že to dnes na rekordy nebude, nicméně je tu hezky: řeka plná vody hučí víc, než bývá zvykem. Na stezce je jen pár skalních trampů a pak jedni nešťastníci s kočárkem. A Pikovice se blíží. 

Jenže v Pikovicích není nic zajímavého, zejména pro člověka, který si nevzal papírové peníze. Je potřeba dopajdat aspoň do Davle, prohlédnout si posledních pár exemplářů pestré posázavské architektury a nějak to se ctí uzavřít pozdním obědem. Odpočítávám, kolik čtyřsetmetrových koleček ještě chybí do Davle. A přemítám, jestli bude nádražka, kde nás v létě s Míšou a dvěma miminy nádherně pohostili, v provozu. 

Paní otřela prach z terminálu na platební karty, ale fungoval, donesli mi ochucené nealko, neochucené alko, příliš ochucenou polévku a nedochuceného španělského ptáčka.

V hospodě je pár štamgastů, pijí panáky, paní vrchní plánuje oslavu tří čtvrtin století, které už zažila, a na stropě je obrovský flek asi od nějakého odpadu. Konečně mě to začíná bavit, i když mi jídlo vlastně vůbec nechutná, je ho navíc děsně moc, ale jsem tu, mám volno a tohle je můj den.

text a foto Řízek

JEDNOU VĚTOU

Ptáš se, proč teď nepíšu častěji, když jsem s miminem doma, vždyť máš spoustu času a nemusíš chodit do práce, a ona je navíc tak hodná, no protože teď zrovna mlčky sedím v zaparkovaném autě a bojím se pohnout, abych ji nevzbudil, ba radši ani nerozepnu pás a klíček nechám v zapalování, to už ji kdysi jednou vzbudilo, a potichu - proč ten pytlík musí tak šustit? - úplně vyčerpaný pojídám hranolky a hamburger k obědu, který jsem si koupil, protože jsem nemohl vylézt z auta, a vymýšlím, co dál, zatímco ona na sedadle spí, což kontroluji pohledem do zpětného zrcátka, v němž vidím další zrcátko umístěné proti její sedačce, v něm se odráží obraz obličej se zavřenýma očima a otevřenou pusou, ona totiž usnula před chvilkou někde mezi tunely cestou z máminy práce, kam ji musela vzít, protože jsem se zdržel na veterině, přičemž máma, která přišla k autu ve žlutém kabátu a pak utíkala zase zpět do ministerstva, správně odhadovala, že cestou domů usne, což jsme si stačili v rychlosti kromě dítěte předat, vlastně jsem jí ještě sdělil, že Pepan se v ordinaci dvou zvěrolékařek, kde teď bude nějakou dobu bydlet, prošel a celou ji očichal a napil se z velké misky pro velké psy, protože jsem jí taky chtěl říct něco pozitivního, má o něj strach a je jí z toho strašně smutno a mně taky, jen to nechci tak dávat najevo, ale když jsem za kocourem ještě za tmy vyrazil a pomyslel jsem na to, jak je někde v kleci napojený na hadičku, bolí ho břicho, má hlad a vůbec netuší, kde jsme a která bije, začalo se mi mlžit před očima a stěrače tomu vůbec nepomáhaly, ale tomu kreténovi v protisměru, který na horizontu nutně potřeboval předjet náklaďák a spoléhal, že se mu vyhnu, jsem se stihl vyhnout a stihl jsem dojet včas i k poněkud bezradnému doktorovi, který mi připravil Pepana a jeho dokumenty na převoz do kamarádčiny ordinace, ten se tomu ani moc nebránil, když jsem ho přemístil do jeho pelechu pro velké psy a naložil na zadní sedadlo na opačnou stranu, než bude za pár hodin sedět Heda, s doktorem jsme si na rozloučenou potřásli rukama a zmožený Pepan téměř okamžitě usnul, i když to v Břežanském údolí házelo, nestihl jsem mu ani vysvětlit, že zatím nejedeme domů, nýbrž někam, kde to ještě nezná, protože se na něj podívají jiné paní doktorky a zkusí zjistit, proč mu přestalo chutnat jídlo a proč ho bolí to bříško, ale že to holt nějakou dobu potrvá, takže jeho majitelé budou patrně muset rozbít prasátko, které umí mimochodem Heda skvěle předvádět, ačkoli neví, co to je, a na konci vesnice v prudkém svahu, kde pěšina mezi stromy stoupá snad až do nebe, stál domek s ordinací a v něm Míša se synkem, který si hrál s kalkulačkou a přišlo mi, že trochu zapáchá, a přišla druhá paní doktorka a já jsem jim všem strukturovaně vyprávěl, jak se to s Pepou všechno začalo kazit, a Alfík mezitím rozbil tu kalkulačku a přišlo mi, že už více méně smrdí, a Pepan šel na stůl a oholily mu břicho, že vypadal jak kříženec se sphinx, nanesly na něj gel a já jsem mu držel packy a tlamu a doktorky koukaly do monitoru a slibovaly Alfíkovi, který byl čím dál hůř naladěný, že mu na něm pak pustí Mašinku Tomáše (myslím, že trochu kecaly), ale zatím na něm běžely akorát Pepovy vnitřnosti, tuk a další věci v odstínech šedi, koukal jsem na to se směsicí zvědavosti a bezradnosti a chvílemi mě napadlo, že na to tak možná koukají i obě doktorky, jen na to musely hrozně dlouho studovat a nechtějí to dávat najevo, a teď je očividně (i když to není přesné) pokaděný Alfík tahá za nohy a za oblečení a i jinak se dožaduje pozornosti, které je ale teď třeba na monitoru, a Míša se mimoděk ptá, proč jsem nevzal Hedu, vlastně právě proto, celé to trvá děsně dlouho a já prostě nemůžu zvednout Marušce telefon, protože držím ty packy, zuby a palce, i když už volá asi počtvrté a chce mi nejspíš říct, že je hrozně pozdě, a že tedy navzdory původnímu plánu vezme Hedu do práce, a obě doktorky spolu mezitím chvílemi hovoří latinsky a na konci, který pořád nenastával, už řvou Alfík i Pepan unisono a kromě ledvin to vypadá i na žlučník a slezinu a něco dalšího latinsky a je to moc vážné, ale zkusíme to, je to bojovník, Míša kouká do mikroskopu, Alfík konečně dostává čistou plínu a Pepan léků jak Horníček, kanylu a klícku s pelíškem a moje role tady končí, protože fandit mu mohu i v autě, když už modlit se neumím, a za půl hodiny na nádvoří ministerstva uvidím žlutý kabát tlačící obrovský kočárek s malou holčičkou a úplně jsem zapomněl, na co ses mě vlastně ptal. 

text a foto Řízek

(JE TO) NEMOŽNÉ

Když nám není do zpěvu, zpíváme si: 

  

         C          F     C                                  Ami

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to 

G      F

Nemůže

            C          F     C                                 Ami

Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat

G      F

Nemůže

Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se

Nemůže 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to

Nemůže

            C               F             C 

Ref: Mohla bych sníst ty šutry?

                        G

(sbor) Je to nemožné

Mohla bych sníst ty boty?

Je to nemožné

Mohla bych sníst ty listy?

Je to nemožné

Mohla bych sníst ty bobky?

Je to nemožné

Už jsem si skoro myslel 

Že všechno vyřeším sám 

Že až se objeví rýma 

Hleny sám odsávám

Potom si uvařím kafe

Zatímco bude řvát 

Naštěstí něgdy je víkend

V noci jsem nemoh' spát 

Ref: Můžu se na skok vzdálit? 

Je to nemožné 

Mohl bych jít na záchod? 

Je to nemožné 

Můžu si přečíst knížku?

Je to nemožné

Můžu hrát chvilku karty?

Je to nemožné

Zapomeň na to! 

Je to nemožné 

Zapomeň na to! 

Je to nemožné... 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to 

Nemůže 

Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat

Nemůže

Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se

Nemůže 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to

NEMŮŽE!!!

Zapomeň na to! 

Je to nemožné! 

Zapomeň na to! 

Je to nemožné

Zapomeň na to (zapomeň na to!) 

Je to nemožné...

text Řízek/Petr Fiala, hudba Petr Fiala, foto Ř.

ČASTO NEVYŘČENÉ OTÁZKY

Uteklo to a na rodičovské dovolené už jsem celý měsíc. Cítím se proto v dětských záležitostech podobně zběhlý jako třeba Eva Kiedroňová, strýček Jedlička či Bohuš Matuš, tudíž těm z vás, kteří o podobném dobrodružství uvažují, mohu zdarma poskytnout pár doporučení a tipů do začátku a zároveň zodpovědět jak ty často kladené, tak ty dosud neprávem nevyřčené otázky.

Upozorňuji předem, že téma zřejmě nepostihneme v celé jeho šíři a hloubce, neboť délka tohoto textu bude přímo úměrná délce Hedina dopoledního spinkání:

• Ano, ještě mě to baví.
• Ty nové hluboké vrásky mám od smíchu. 
• Od čeho jiného? Co je to za pitomý dotaz?
• Horní limit pro počet stolic denně neexistuje.
• Chcete-li zbavit mimino nežádoucí roztomilosti a z ní vyplývajícího zájmu kolemjdoucích seniorek, vyměňte kočárek s korbičkou za sporťák.
• Tři minuty spánku třeba v autě nabijí dítě na osmdesát procent, bohužel. Podobnou rychlonabíječku pro rodiče dosud nevyvinuli.
• Pokud dítě přes den náhodou spí v postýlce, spí se taky nebo se kouká do stropu a přemýšlí se nad tím, co je potřeba udělat napříště jinak. Nepíše se blog.
• Spánek dítěte v kočárku nepřináší kromě pobytu na vzduchu dozorujícímu rodiči žádné další benefity. Hádám ale, že už na sklonku této dekády někdo přijde s konceptem samořiditelného kočárku, v jehož podpalubí bude úložné místo pro unaveného rodiče. Kočárek se bude pohybovat rychlostí cca 4 km/h a občas jemně zadrncá. Přílišnou blízkost štěkajících psů a hlasitých bezdomovců nabízejících nám krabicové víno ohlídají senzory. To je bohužel teprve hudba budoucnosti.
• Hudba současnosti jsou znělky dětských pořadů z Déčka. Nejlepší jsou samozřejmě Všetečkovi (miluju, jak to ta paní tak nezúčastněně vypráví - takhle nejspíš v Polsku dabují porno). Hedě se Všetečkovi taky líbili, jenže teď jde v době, kdy Heda ráno poprvé vstává, místo nich nějaká úplná debilita o kočce a holčičce. Takže pá pá, Všetečkovi!
• Vztah kočky a holčičky, dosud celkem harmonický, protože mimoběžný, se ostatně začal dost dramaticky proměňovat krátce poté, co se druhá jmenovaná zničehonic začala plazit. Z toho vyplynula celá baterie dalších ponaučení jako třeba:
• Žádný učený z nebe nespadl, ale dětí z přebalovacích pultů spadlo už celkem dost.
• Zakázané ovoce (zásuvky, Pepanovy mističky) chutná nejlépe.
• Sezení předchází pád.
• Pád předchází řev.
• Slzy jako hrachy existují.
• "Ne" znamená sice ne, ale zároveň ten zvuk pro nic netušící mimino může působit jako hrozně dobrej fór, kterému je potřeba se smát.
• Za vyprání prádla a vyndání věcí z myčky se medaile Za zásluhy neuděluje, ale měla by.
• Při společenské konverzaci s ostatními rodiči, obvykle maminkami, se neptejte na jména jejich ratolestí, pokud nejste schopni zaručit, že pak zachováte kamennou tvář. O některých věcech (Nicolas, Rozálie) se nežertuje.
• Podobně nedoporučuji téma kojení. Na to pro jistotu nemějte vůbec žádný názor, především pokud jste muž.
• V neposlední řadě je potřeba zmínit, že řidič autobusu má vždycky pravdu, i kdyby to náhodou byl idiot na lince 193, který vám v dešti zavřel s kočárkem před nosem, byť přijel a odjel o minutu dřív.
• Z více než osmdesáti procent je to všechno úplně skvělé a ze sta procent bych neměnil.
• Máma je stejně nejlepší a nejoblíbenější bytost, pak následuje Pepan.

(Heda se po 45 minutách probouzí, takže už jen stručně):

• Pokud o nás někdo natočí film, ať mě hraje Hynek Čermák (prostě nebude rok cvičit) anebo Václav Neužil, když už tu zátopkovskou pleš filmaři vychytali.
• Když už si myslíte, že máte věci pod kontrolou, dítě se vykadí do vany.

text a foto Řízek

DOBRÉ RÁNO

Vliv Harryho Pottera na pojmenování naší dcery byl nulový, neboť jsme touto oblastí popkultury prakticky nedotčení. Za jejím vybraným jménem je úplně jiná historka (někdy vám ji povím); jen jsem chtěl důrazně dát najevo, že Heda se sovou fakt nic společného nemá.

Jestli je totiž někdo skřivan, je to ona. Vstává (respektive otvírá oči a začne mávat ručičkama a vydávat hrdelní zvuky, zatím nikam naštěstí nechodí) zpravidla mezi pátou a půl šestou a nic na tom nezměnili ani dva montéři, kteří před časem do oken dodělali žaluzie, čímž se z ložnice stala temná kobka.

Aspoň toho člověk víc stihne, dalo by se říct. Jenže nestihne, protož je celý den uondán a zpomalen, tím spíš, že skřivany máme dva. Chováme už třináctiletého kocoura Pepana, jehož provozní režim jakýkoli delší spánek znemožňuje.

Ve čtyři ráno mě vzbudil po všech stránkách nepříjemný zvuk, který vydávají kocouří drápy smýkané po povrchu dveří vedoucích do ložnice. Nejde o to, že by byly zavřené, a omezovaly tak komukoli, třeba kocourovi, průchod bytem, to ne. O průchod tady vůbec nejde, dveře jsou zesilovač proseb o jídlo, je to jeho způsob prozvánění.

Vždycky mu to vyjde, takže se potácím do ztemnělé kuchyně a uvědomuji si, že ráno (zřejmě už to tak budeme muset nazvat) měl dostat nové, dietní granule, protože už v hmotnosti atakuje moje silniční kolo. Nepřekvapilo mě, že se nových, polystyren nebo arašídy v těstíčku připomínajících granulí ani nedotkl.

Neměl jsem sílu to jakkoli řešit a vrátil jsem se do postele, ale nakonec jsem, protože už jsem nedokázal usnout, zaslechl, jak pod tlakem hladu mění svůj rezolutní postoj a misku luxuje.

O hodinu později jsem nucen vstát znovu, zvuky jsou stejně nepříjemné a zvíře kupodivu pořád hladové. Není divu, původní granule po zjevně velmi krátkém pobytu v kocourovi leží hned vedle misky. Jsme oba tvrdohlaví, proto znovu stejný typ granulí sypu do misky, ty vyvržené likviduji a odcházím znovu předstírat spánek.

O dvacet minut později se ozve z postýlky něco, co by se v nějakém normálnějším čase dalo označit za roztomilé broukání. Možná je to spíš houkání, které ale má značně nespokojené podtóny. Taky se teď naučila nečekaně hlasitě naprázdno mlaskat, je to srandovní, v 5:20 ovšem méně.

Zase vstávám a přebaluji a ohřívám mléko, jenže rozespalý netrefím závit láhve, a tak se část obsahu, když se hladové dítě užuž chce napít, vylévá zčásti na křeslo pojmenované po bývalé kolegyni (taky povím až někdy), z větší části na dítě, jehož nespokojenost tím skokově vzroste. Budí se Maruška, dítě konejší a převléká. Budí se i kocour a jako by měl něco za lubem. Probíhají naivní pokusy o opětovné uspání aspoň jednoho z nich.

V šest na pár minut usneme všichni. Před sedmou znovu vstávám, protože jdeme s Vaškem běhat. Sahám po nových botách, které jsem si před týdnem pro radost koupil, ale kolem nichž je nově jakýsi divný stín, který zapáchá. Kočičinou zapáchají i běžecké boty.

Pepan zpoza dveří, na které v noci škrábal, potměšile poslouchá vulgarity a pozoruje, jak beru staré kecky a na zápraží vítám nový, povedený den.

text a foto Řízek

NECHCE SE

Nechce se. Na autech je ten bílý neprůhledný zimní povlak, první ranní lidi jsou zachumlaní a keř pod oknem se otřásá jihozápadním větrem. No, popravdě spíš zachvívá. Venku prostě není úplně hezky. A to vůbec nemluvíme o tom, co se po večerních pivech děje uvnitř.

Jenže závislost je závislost. A i kdyby nebyla, maraton je maraton a tréninkový plán je...

Tréninkový plán je především určen někomu jinému. Je vytvořen na míru Martinovi, člověku s legrační čepicí a brýlemi, rachitickou postavou a ušlechtilými zájmy. A rychlejšíma nohama. Martinova forma má na konci jara gradovat tak, že si na pražském maratonu dva metry za cílovou čárou (setrvačnost) zamáčkne hodinky v čase 2:54:59.

Já jsem k němu byl trenérem přiřazen, třebaže moje ambice jsou realističtější. O týden dříve než Martin možná doběhnu do cíle maratonu v Madridu o pět a více minut později než Martin. Hrozně zpocený a vyčerpaný, budou tam kopce a vedro. V cíli mi má žena dá pusu. Když se trochu posnažím, můj čas by mohl ještě těsně začínat dvojkou.

Pokud se tedy dneska vykopu. Jedna část, mající na starosti závazky a plánování, mně říká, že je to potřeba. Ta druhá, mající na starost pohybový aparát, to považuje za vyloučené. Argumentuje mimo jiné i tím, že i Bůh přece údajně sedmý den odpočíval, tak proč já bych se měl namáhat třináctý den v kuse?

Hodně se nechce. Je dokonce potřeba shromáždit argumenty pro:

• Pustím si do sluchátek divnou hudbu, která se jinak k ničemu nehodí. Našel jsem kapelu s názvem Public Service Broadcasting. Někdo tam nasamploval úryvky ze starých rozhlasových pořadů a do toho řeže do kytary a mlátí do bicích, což se dobře páruje s nudným tréninkem po asfaltce podél břehu Vltavy. 
• V cíli si koupím v kavárně míchaná vajíčka. Bude jich hodně, ale já je mohu zcela bez výčitek sežrat a možná si dát i štrúdl nebo koláč na cestu. Asi i kávičku.
• Napíšu si pak na Stravu, což je elektronický nástroj určený především k pochvalnému poplácávání ostatních běžců, že jsem úspěšně dokončil trénink a že jsem unavený a spokojený. Mohl bych připojit i fotku těch vajíček, to je dobrý nápad. A mých několik tamních přátel mi pogratuluje a mě to zahřeje u srdce.
• A pak je tam vlastně ten maraton. Třeba to pomůže. Ostatně, pot šetří krev, jak si napsali výsadkáři na billboard na Strakonické. Nemá to se mnou žádnou souvislost, ale můžu si to donekonečna opakovat podobně jako další mantry typu Když nemůžeš, přidej. Akorát ono to spíš funguje tak, že když nemůžeš, tak prostě nemůžeš.

No nic, musím běžet.

text a foto Řízek

NEDVĚD JE BOREC (Zápisky z necest, díl III.)

Zdává se mi poslední dobou, že jedu sám na kole po široké, přehledné cestě nekonečným lesem. Cesta mírně stoupá, pak se na horizontu láme a objevuje se další identická terénní vlna. V tom lese panuje zvláštní, až trochu nervózní klid. A já v tom snu najednou nevím, jestli se pořád ještě přibližuji svému cíli, nebo už se mu vzdaluji. Budím se zpocený a zmatený.

Po půlnoci jsem opravil brzdu. Válečky tlačící destičky proti kotouči jsem do přibližně správné polohy dostal otvírákem švýcarského nože a nakrátko zažil pocit, jaký mívají vítězové. Až se trochu vyspím, čekají mě Orlické hory, kopce, turisté na elektrokolech a asi sto padesát různých vojenských bunkrů, počínaje Boudou a konče Haničkou.

Nejprve ale musím v Českých Petrovicích počkat na nedochvilného provozovatele večerky, protože mi docházejí jesenky. A hned potom se ve stejné obci zastavit v neoficiálním checkpointu, kde mi loni příznivci závodu z řad laické veřejnosti polévkou a klobásou opravili nalomenou psyché, i když jsem neměl na útratu. Splatil jsem dluhy a jel dál, než jsem kousek od Divoké Orlice při jednom nešikovném přeřazení v kopci překroutil řetěz. Nikdy jsem nic podobného neviděl, článek vypadal jako těstovina fusilli, tedy jako jakési vřeténko. Celé to bylo nejen překroucené, navíc i úplně vytržené z kontextu. Udivilo to i Radka, který mě opět předjel. Naštěstí jsem si včera vyzvedl náhradní řetěz. Kolu se však z nějakého důvodu nelíbí, převody se mění samovolně, nepředvídatelně a v nevhodný moment.

Ale hlavně se nesouhlasně ozývá achilovka. Před deseti lety jsem si ji při fotbale přetrhl a od té doby mi, už zrekonstruovaná, občas připomene mé limity. Začínám se v sedle kroutit hledaje nejméně bolestivou pozici a zjišťuji, že žádná taková neexistuje. Orlické hory tak vnímám jen okrajem zorného pole jako kulisu soukromého zápasu se svým tělem i kolem.

Trápí mě i polské Stolové hory, které se mi loni tak líbily. Nejsou to hory. Sotva znatelné pěšinky se táhnou nekonečnými hrbolatými loukami. Naše kola v tomhle terénu tápou. Nevypadá to zákeřně, přesto jakýkoli pohyb vpřed stojí velké úsilí. Hodně tlačíme, stejně jako posléze cestou přes kamenité Broumovsko. Radkovi ujíždím, když ve sjezdu přes kamenné schody, které bývaly asi cestou, poškodí brzdu. Neloučíme se – však my se zase brzo uvidíme. Správně tipuji, že v hospodě v Teplicích nad Metují.

Ty jsou oázou. Ve večerce dostávám jako dárek sladký plněný rohlíček a radostně se do něj zakousnu. Moment, neměl být špenátový. Fuj! Je vevnitř celý plesnivý. Plivu zelené cucky a nesnáším Teplice, večerky, Míle i svět.

Polská tma.

Zrovna se tu jede cyklistický závod Trilogy, a podíl ochotných mechaniků v okolí je tak výrazně vyšší než v běžné populaci. Dva muži s dodávkou mi seřizují a mažou kolo. Řetěz byl špatně nandaný (zažívám pocit, jaký mívají poražení). A dvě ženy s lékárnou mi věnují sprej, který má z achilovky vyhnat bolest. Přinejmenším příjemně chladí. Stačí tomu jen věřit.

Jednu pizzu jíme na místě, druhou balíme na horší časy. Restauratér nám děsně fandí a jako pozornost podniku nám věnuje každému pomeranč. Servírka zase přinese domácí buchty. Shodneme se, že nejsou nic moc – otrnulo nám, takže pojeďme dál. Rychle se stmívá a přes okraj Adršpachu míříme do Polska. Hraniční kameny svítí do tmy. Jiné ale naopak číhají v šeru na neopatrné. S čerstvým výronem pajdám z prudkého srázu, skoro se to nedá ubrzdit.

Polská zastawka autokarowa.

O deset minut později na mě v opuštěné vísce zaútočí dvojice psů. Sultán i Tyrl štěkají a cení zuby. Jeden je línější, druhý, o poznání větší a hrozivější, za mnou neváhá běžet desítky metrů. Srdce až v krku a rychlostní rekord.

Hafan to najednou vzdává. Mám toho dost, beru zavděk první autobusovou zastávkou a její prohnutou lavičkou a v dálce ještě slyším štěkání.

Po snídani, k níž byla čím dál tím lepší pizza, nezbývá než přejet a přetlačit Krkonoše. Je mnohem větší zima a chvílemi prší. Vybílím pekárnu v Peci a hodinu se zabývám stoupáním na Výrovku (470 výškových metrů). Závodím s klukem, který jde pěšky v džínách a teniskách, a je to napínavé až do konce. Z Výrovky by mohl být parádní sjezd vlastně kamkoli, jenže zakladatel závodu Jan Kopka bohužel získal povolení protáhnout účastníky po jinak neprůjezdné cestě nad Svatým Petrem do Špindlerova Mlýna. Sice se nedá moc jet, ovšem výhled je krásný.

Kdekoli.

Na Dvoračky běžný smrtelník nemůže vyšlapat, ale vítěz závodu Milan Hanyk, toho času už dávno v cíli, to zvládl. Já měl problém to vůbec vyjít. Krkonoše pak postupně přejdou v polské Jizerky, které jsou sice otravné, ale méně zubaté. Na hranicích měním eura za zloté a usedám do místní restaurace Bombaj. Hoří tu vonné tyčinky, což je vzhledem ke stavu mé hygieny prozíravé. Orientální název restaurace, pokud správně chápu legendu pověšenou na zdi, pochází čistě z toho, že se sem chodilo "bumbat". Teď tu jsem sám, z plátna se Depeche Mode ptají: Tak kde je ta revoluce? A já nevím, mám jen svou zelňačku, pivo bez pěny a klobásu a musím jet dál. Na cestu mi pustí Clash: Should I Stay or Should I Go. Být po mém, volba je jasná.

Sjíždím do Hejnic a samozřejmě minu odbočku do krásného, dlouhého singltreku a musím se vracet, tedy se znovu rozjíždět do prudkého kopce, nadávat a proklínat Kopku i nemoudré rozhodnutí zúčastnit se. Ve městě samotném končí jakési slavnosti. Hledám cestu mezi kolejnicemi z rozebrané horské dráhy. Stánkaři to balí, jedna paní mi ještě prodá sýr se slevou. V kavárně seženu tři nožičky vlažných párků. Na vyžádání i s hořčicí. Třetí kontrolní bod je však už skoro za rohem.

CP 3.

Jeho osazenstvo mě vítá skoro jako rockovou hvězdu. Znovu se setkávám s Radkem a k mému údivu po pár minutách přijíždí nejen Slovák Peter, ale i můj dřívější souputník Tomáš. Má novou parťačku Denisu, v průběžném pořadí nejrychlejší ženu. Povídáme a hodujeme, ale nakonec s Radkem přeci jen odjíždíme směrem k Hrádku nad Nisou, zatímco zbytek v checkpointu nocuje. Neujedu daleko. Na první pohled si zamiluji přístřešek na křižovatce dvou polních cest, výhled je čtyřhvězdičkový, což samozřejmě nezahrnuje nebe, které se pokusům o klasifikaci zcela vymyká.

Čtyřhvězdičkový výhled.

Lužické hory překonáváme opět s Radkem. Je to inženýr přes elektrotechniku a vytváří řídicí systémy pro vlaky. Pro své řízení zvolil místo navigace bytelný mobilní telefon živený z powerbanky. Přehledněji vidí, co se na něj chystá, a minimalizuje tím riziko bloudění. Oproti tomu moje navigace přežila svou loňskou smrt jen díky dodávce náhradního displeje z čínské druhovýroby. Zvlášť na ostrém slunci spíš odhaduji, kam mám jet. V manuálu by mohlo být také napsáno, že není každý den podsvícení. Navíc má tendenci se vybít vždy v nevhodný moment, třeba při prudkém sjezdu. Následuje výměna unavených tužkových baterií za čerstvé provázená vulgaritami. Pokud jsem s někým předtím jel, už jedu sám.

U chaty Luž svačím a tryskem mě míjí Peter, který vypadá jako boxer. Je jeden z těch, kteří jedou strašlivě rychle, ale přesto se pořád motají kolem mě. "Ty máš lucifera?" ptal se mě jednou, kdy si prohlížel mou čelovku. "Ano, je výborný," konstatoval jsem. "Dobře," odpověděl a jel dál. A já cítil, že touhle zkouškou jsem prošel.

Tři nadprůměrně rychlí muži a nejrychlejší žena zdolávají obávaný Nordkap. Severní výběžek plný kořenů připomene, proč jsme vlastně tady: kvůli tlačení kol. Když se cesta konečně odvrátí od Německa, spadne mi hraniční kámen ze srdce.

Posouváme hranice.

Tlačit však budeme i nadále. "Hospoda před chvílí zavřela," oznámí mi turisté u rozhledny Tanečnice. Odmítám se s tím smířit a zvoním a bouchám na dveře. A vychází to. Provozovatel je velký fanda našeho závodu i tenisu. S Plíškovou to ve Wimbledonu nevypadá dobře, ale moje naděje na vítězství nad Mílemi aspoň v tie-breaku díky pivu, smažáku a borůvkovým knedlíkům naopak výrazně posilují. "Jste první letošní Mílař, který si dal pivo," říká. A opět se ukazuje rozdílnost přístupu: Radek staví jen na birell a knedlíky, Tomáš s Denisou kolem jediné hospody na padesáti kilometrech dokonce projedou bez zastavení. Přestávka mi tak trvá suverénně nejdéle, ale zase jsem po ní zdaleka nejšťastnější.

Nechci jet sám, a tak zaberu a řítím se za dávno ujetými kolegy k Českému Švýcarsku. Na strmé louce nespokojen spekuluji a přejíždím z jedné koleje do druhé. Zadní kolo mi však zůstává v původní stopě, několik vteřin jedu bokem, jako chodí někteří psi nebo jezdí starší škodovky, pak to vypadá chvilku jako plochá dráha, ale ve skutečnosti je to děsivý sešup a hrozí úraz. Nakonec se v sedle udržím a krátce poté uvidím Radka. S ním se nad Děčínem dotáhneme i k Tomášovi s Denisou. Ti volí nocleh nad městem, my chceme jet dál. Náročné technické klesání nás ale vyčerpá natolik, že před půlnocí bivakujeme na dětském hřišti v místech, které považujeme za relativně bezpečnou periferii Děčína (ano, je to oxymóron). Zatímco kolega zalezl někam do křoví, vybírám si zastřešenou skluzavku.

Že to nebyl nejlepší nápad, mi probleskne hlavou o dvě hodiny později. Rozespalý sleduji mladíka v kraťasech, jak peláší s mým mobilem a mizí někde za zatáčkou. Byla to patrně jedna z nejsnazších krádeží v jeho kariéře; škoda, že jde jen o otlučený huawei. "Měl pěkný běžecký styl," poskytuji přivolaným policistům detaily k popisu pachatele. Znám se, a tak mám naštěstí náhradní telefon, třebaže bez dat a kreditu.

Ten mi Radek obstará. Ve městě pochopitelně zůstat nechceme a v počínajícím dešti po noční snídani na pumpě míříme k Děčínskému Sněžníku. Cestou je krásný altánek a nám po násilně přerušeném odpočinku není do smíchu. Radek má pod očima tak hluboké kruhy, že to vypadá, jako by mu z těch míst lékaři odebrali druhý pár očí a jizvy se ještě nestihly zahojit. Altánek je až příliš přitažlivý. Hodinu spánku navíc nám odměří budík.

Výstup na Sněžník je jeden z nejnáročnějších, kolo často používám jako francouzské hole či chodítko. V blízkých Tiských stěnách zahlédnu dva mladé muže se psem. K mému údivu se z nich vyklube můj brácha, jeho kamarád (a jeho pes). Přišli mě povzbudit a moc se mi to hodí. "Jste nejostřejší megahusťák, sledujeme vás," říká kamarád nadšeně a na chvíli tomu věřím.

Ležérní Harapes.

Jinak mi důvody k radosti spíš docházejí, jak mi odcházejí další části těla. V Krušných horách začne protestovat koleno už tak zdecimované pravé nohy. Chvílemi šlapu jen tou zbývající a nálada se rychle kazí. V Cínovci, dvě stě kilometrů před cílem, leží poslední neoficiální checkpoint. Zatímco jedna z milých dam ohřívá jídlo a vaří kávu, druhá shromažďuje neuvěřitelné množství různých mastí, bandáží, tejpů i léčiv, aby mi pomohla.

Asociálně ujíždím trojici už skoro kamarádů a peru se s Krušnohořím sám. Zalesněné kopce mi připadají skoro identické. Kdybych se omylem začal vracet, poznal bych to? Stěží.

V Mníšku na hranicích s Německem je čínská restaurace. Na zápraží bůhvíproč stojí opršelý Zeus s nápisem Babylon Liberec a směje se na trpaslíky z protějšího stánku. Topinky s masovou směsí, rizoto a ibuprofen. Raději dva. Kamarádi přijíždějí, hodují výrazně úsporněji a svižněji, a dále proto jedeme spolu. Chceme dnes dorazit nejlépe až na Klínovec. Abychom se zítra do cíle ve Skalné u Chebu pohodlně dostali v celkovém čase pod deset dní.

První žena a její Melody boys.

Přijíždějí filmaři přivábení především příběhem nejrychlejší ženy. My jsme něco jako její ochranka. Taková je story, ve skutečnosti Denisa nic takového nepotřebuje – navíc z nás jede nejlépe, i když ji taky ráno zlobilo koleno. Držím se v pozadí i proto, že brufeny sice z bolesti v noze udělaly takovou tečku ve zpětném zrcátku, ale zároveň dost otupily moje smysly i dikci. Bohužel se dostávám i k mikrofonu. Jen zděšen slyším, jak prohlašuji věty jako: "Nesnáším cokoli, co zavání Polskem. Pokaždé, když se někde objevily ty jejich patníky, šlo všechno do háje". Na dotaz, jestli jsem někdy zvažoval, že to vzdám, rezolutně odpovídám: "Nikdy neodstoupím. Nikdy! Nech si to všichni zapamatují!". 

Ale jistý si tím vůbec nejsem.

Na Klínovec vystoupáme asi ve dvě hodiny v noci. Podle GPS mám dnes v nohách 167 kilometrů. Když vydechnu, ve světle čelovky stoupá pára ke korunám stromů, je to malebné. Najednou koruny dojdou, jsme na vrcholu a v ukrutné zimě se ubytujeme přímo u zdroje počasí – hned vedle meteorologické stanice. Po debatě, která připomíná spíš koňskou dražbu, dojdeme k tomu, že budíček bude v půl páté. Lezu naposledy do spacáku a mám na sobě úplně všechno, všechno je zpocené a mokré a všechno je jedno.

Ráno je všude vlhká mlha. Na Jizerce naměřili -5. Kdoví, kolik je tady. Sjíždíme do spícího Božího Daru. Klepu se zimou a počítám kilometry do konce. Tomáš jede zabalený do spacáku a do cíle ho to táhne víc než nás. Teď je asociální on. Až do Kraslic pokračuji s Denisou. Sympatická dívka z Liberce, která se po škole sebrala a rok pomáhala v Africe. Letos v květnu zjistila, že její současná práce v logistice v Německu nemá smysl (a taky ji vlastně vyhodili). Hodně jezdí na kole a chce si na škole dodělat doktorát. Je na ní vidět, že už chce být v cíli. Jede si pro fantastický rekord mezi ženami a mnou vynucená pauza v Kraslicích u stánku s kafem a teplou snídaní ji očividně zdržuje. "Ta sekaná nebude hned, počítejte tak čtvrt hodiny," líčí prodavač. Vysvětlujeme, že jsme závodníci, a získáváme body obdivu. Sekaná rázem zrychlí. "Tady máte sloní ucho," povídá muž a má pravdu, má to přesně ty rozměry. A je to moc dobré.

Tankujeme.

Kolem nás profrčí Radek, takže to rychle dožvýkáme a jedeme za ním. Z tisíce mil zbývá posledních 36 kilometrů. Vystoupáme nad město, na louky a pole, na nichž jsou nadrobeny kulaté balíky se slámou. Jen jeden z nich se zatoulal až na cestu, jinak všechny způsobně drží na svém místě, vzdor sklonu kopce. Snad naposledy do lesa. Po krátké svlékací pauze (otepluje se) mi dvojice ujíždí. Najednou je nevidím a v nepřehledné zatáčce nakrátko ztrácím i cestu. Když ji najdu, jsem sám.

Cesta znovu stoupá a kopce i les vypadají úplně stejně jako předchozích deset dní. Přidávám plyn, chci je dohnat. Musí jet hrozně rychle, pomyslím si. Takže taky zrychluji a nic mě nebolí. Vyjíždím z lesa na louku plnou balíků sena. Na tachometru mám 1666 kilometrů a podle propočtů mám teď někdy dorazit do cíle ve Skalné u Chebu. Ten Pavel Nedvěd je stejně borec, že se odsud dokázal jako fotbalista prosadit, když tu nemají ani metr rovné plochy na hřiště, honí se mi unavenou hlavou. Najednou leží balík sena přes cestu a v tu chvíli mi to dojde. Smykem zastavuji. Křičím. Pak schovávám hlavu do dlaní.

A je mi to najednou všechno úplně jasné: v nepřehledné zatáčce jsem sice našel cestu, ale jen tu, po které jsem přijel. Už víc než patnáct kilometrů se vracím, a nebýt toho balíku, dojel bych až do Kraslic. Nebo až na start do Nové Sedlice na Slovensku.

Tak ještě jednou a lépe. A rychle, co když je někdo těsně za mnou. Už mě zase všechno bolí. Zatáčka ve skutečnosti vůbec problematická není. Stačí se držet turistické značky. Je dokonce značená na Skalnou...

Cíl napodruhé nacházím a na tachometru mám 1700 kilometrů. Od startu na úplném východním konci jiné země uplynulo  9 dní, 22 hodin a 50 minut. Přes navigační lapsus končím na 21. místě. Žena, která si pro mě přijela, i ostatní kolegové na mě už skoro dvě hodiny čekají a lámou si hlavy, co se vlastně stalo. Dospěli k závěru, že jsem si v Kraslicích něco nechal.

Ve skutečnosti jsem tam ani nikde jinde nenechal vůbec nic. Naopak jsem si vzal z Mílí úplně všechno, co šlo. Zažil jsem euforii i pocit naprostého zoufalství, hrábl jsem si na opravdové dno, které leželo hluboko pod předpokládaným dnem, a dostal jsem se s kolem tam, kam by mě nenapadlo vylézt i bez něj. A to stačí.

Proto příště nepojedu, a jak říkají jezdci, kteří mají dost, "dám přednost těm, na něž se letos nedostalo".

I když... Míle prý nejsou kompletní, dokud je člověk neabsolvuje celé v obou směrech. Do té doby je pořád jen v půlce. A to já jsem nerad.



První díl najdete zde, druhý tady. 

Jak dopadli v textech zmínění závodníci:

Milan Hanyk - 1. místo, 6 dní, 23 hodin, 42 minut
Jan Kopka - 7. místo, 8 dní, 19 hodin, 32 minut
Jarda - 8-9. místo, 8 dní, 22 hodin, 29 minut
David - 11. místo, 9 dní, 4 hodiny, 3 minuty
Peter - 12. místo, 9 dní, 7 hodin, 19 minut
Tomáš - 18. místo, 9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Denisa a Radek - 19.-20. místo, 9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Ondra - 56.-57. místo - 13 dní, 0 hodin, 44 minut

Děkuji především:
Marušce a tátovi, mým skalním fanouškům
bráchovi
svému kolu RB
těm, se kterými jsem se vezl a tlačil
všem kamarádům, kteří mi poslali zdravice
Elišce B. i dalším z Deníku N
lidem na checkpointech (pravých i neoficiálních)
Liborovi, že se loni nechal ukecat

text Řízek, foto Ř., Anna Kopková a 1000 miles

MEDVĚD JAKO SLON (Zápisky z necest, díl II.)

Noc v penzionu byla sice rozmařilá a ortodoxní mílaři mají další důvod, proč mnou pohrdat, ale tři Grácie Sprcha, Postel a Teplo mi vrátily část ztracené energie. Včerejší úpal odezněl a nohy mi od rána šeptaly, že jsou tu pro mě, kdybych něco potřeboval. Ano, obávám se, že toho dnes bude víc. Nejdřív se svezeme kolem Nízkých Tater a pak nás ve Velké Fatře čeká stoupání na Križnou, což je nejvyšší bod letošních Mílí.

Šlapal jsem sám, posnídal kafe a bagetu na pumpě a po hodině a půl nečekaně narazil na známého Tomáše, který podle všech předpokladů měl přece být už dávno daleko přede mnou – včera měli po překonání zakázané zóny spoustu času ujet dál na západ, zatímco já jsem odpadl. Ale nebyl; teprve rozespalý vylézal z jakéhosi přístřešku. "Volali nám, že se na trase pohybuje medvěd, tak jsem radši skončil tady. Ti další dva jeli někam na rozhlednu," pokrčil rameny.

Tomáš.

Jsem asociální, nejlépe se mi jede samotnému. Tomáš na údajně nejlehčím sériově vyráběném horském kole na světě má ale velmi podobné tempo a jak postupně zjišťuji, i smysl pro humor, takže se na část závodu stáváme tandemem a je namístě si o něm říct víc. Pochází z Liberce a v přibližně třiceti letech se stal rentiérem, protože si jako obkladač vydělal na vše, co potřeboval (má dům, auto a psy). Takže teď trochu pracuje jako údržbář v hypermarketu a ve volném čase jezdí na kole. Kéž bych se býval hůř učil, povzdechl jsem si v duchu a zdaleka ne poprvé. Uprostřed tlačení na jednu z hor jsem si u něj aspoň zamluvil obložení koupelny, až ji budeme rekonstruovat.

Kdekoli.

Tato etapa měla pravděpodobně rekordní převýšení. Po jednom z tlačných kopců v Nízkých Tatrách jsme se těšili na sjezd do civilizace s potenciálními hospodami a obchody, místo toho nás, vyhladovělé a přehřáté celodenním sluncem, zlomyslná a nepřející navigace poslala na prudce stoupající polní cestu. Dochází nám jídlo. "Někdo by měl vymyslet jedlé oblečení. Jako když Lady Gaga měla šaty z hovězího," přemýšlí Tomáš. Jako první bych snědl dlouhé cyklistické kalhoty, jako druhé podkolenky a nakonec bych pozřel dvě ze tří svých bund. Tlačení mi opravdu nejde, protože moje kolo se rozhodlo, že na svých bedrech kromě výše zmíněných hadrů ponese i veškerou tíhu světa.

Až po další zdlouhavé hodině jsme se octli na hlavní silnici vedle nuzně vypadající kozí farmy. Slečna v okénku studuje vysokou hotelovou školu v Praze a prodala nám neuvěřitelně dobrý jogurt a neuzené korbáčky. Ty budu v následujících dnech vytahovat z brašny, když bude nejhůř. A ač budou postupně měnit vzhled i skupenství, nikdy nezklamou.

Križná.

Je před i nad námi hora Križná. V posledním koloniálu doplňujeme zásoby a naopak – zneužívám ochoty paní prodavačky a v krabici jejím prostřednictvím posílám domů pár zbytečností (plachtu, fotoaparát, část teplého oblečení i jídlo, které mi nechutná). Mám rázem o 2,5 kilogramu lepší náladu. Snad i proto není dvouhodinový výstup na skoro 1600 metrů měřící horu navzdory našim obávám nijak drsný. Dokud to jde, jedeme, když to nejede, jdeme a výškové metry přibývají opravdu rychle.

Sjezd, který si zasloužíme, má s přestávkami skoro 16 kilometrů. A nedlouho poté odpočíváme v Turčianských Teplicích v jakési herně. Zastávka se nepovedla. Servírka Tomášovi vleze až na záchod, což ho překvapí, naplnit bidony čerstvou vodou je nad její intelektuální síly.

Medvědem vynucený nocleh v Budiši.

Plán je dojet k dalšímu medvědímu nočnímu zákazu.Jenže hned za stáčírnou minerálek na kraji jednoho lesa u nás zastaví teréňák s mužem v zelené kamizole. "Kam si myslíte, že jedete? U cesty je medvěd jako slon, bude vás nahánět," děl a na výslovný upřesňující dotaz odmítl, že by si z nás dělal srandu. Tomáš má z medvědů hrůzu. Já trochu taky. To zvíře má tendenci vypadat tu jako pařez, tu jako osamělý balvan, tu jako kandelábr. A naopak. Výskyt slona hlásíme centrále. A zůstáváme v obci na kraji lesa u hodné paní, jež nás nechá spát v pergole na zahradě. Nechá nám i minerálku. "Dávají nám je ze závodu, protože nám strhli pramen," vysvětluje. Její dcerka prý před nedávnem utíkala z lesa před medvědem tak zběsile, až přišla o papuče.

Medvěda sloních rozměrů jsme druhý den v lese nezahlédli. Ani žádného jiného jedince skromnějšího vzrůstu. A tak jsme celkem v klidu přejížděli a přetlačovali další a další slovenské kopce. Dvacet kilometrů před prvním kontrolním bodem u Trenčína jsme s pěti dalšími jezdci vytvořili vláček a těšili se na pohodový příjezd do města. "Teď už je to v podstatě z kopce," konstatoval nad mapou jeden z nich a mě už vůbec nepřekvapilo, že jsme vzápětí začali stoupat podél lyžařského vleku. Vlekli jsme kola do prudkých strání a smýkali sebou při ostrých technických sjezdech. Tomášovi vymrštěná větev nalomila patku u přehazovačky. Od té doby přestal mluvit, zachmuřil se a zcela se mentálně soustředil na to, jak by tento díl mohl co nejrychleji sehnat.

Na hranici s Českem.

Za Trenčínem a po skvělém chlebu se sádlem a s cibulí brodíme Váh. Není to snadné, proud je silný, ale zase je to osvěžující. Táhne nás to domů, a tak přesně tři dny, tři hodiny a tři minuty po startu dosahujeme české hranice. Za odměnu můžeme sjet až do Štítné nad Vláří. Byli jste tu někdy? Ve dvou restauracích mají dohromady jediné jídlo, a to utopence. Dotaz na placení kartou je zodpovězen upřímným smíchem. Stejně servírka reaguje i na požadavek od sousedního stolu, aby ukázala prsa. Místo toho můžeme sledovat bizarní zápas v páce. Jeden ze štamgastů přesvědčivě vítězí, než si druhý – slabší, ale chytřejší – na okamžik pomůže druhou rukou. Stůl jásá a oslavuje "vítěze". Poražený se marně dožaduje pomoci videorozhodčího a je očividným podvodem navždy ztrapněn. Jeďme raději pryč.

Po nočním pochodu po hřebeni spíme v nevábném turistickém přístřešku těsně nad Vizovicemi. Je to v podstatě palanda – Tomáš je na stole, já v podpalubí ve štěrku pod ním, protože mám lepší karimatku. Na desce jsou vyryté sprosťárny, kolem mě vajgly a hlavní silnice je vzdálená několik metrů. Ale přijdou i horší noclehy.

Hostýnské vrchy.

Vizovice se probouzejí k životu v 7:00. V tu dobu otvírají samoobsluhy a my přijíždíme jen o pár minut později. Přes protesty parkujeme naše drahocenná kola hned za kasami prodejny v místech, kde si slušní lidé melou zrnkovou kávu. Tomáš i další jezdci zůstávají ve městě déle a houfují se před cykloservisem. Tam mu má během dne dorazit náhradní patka. Mám nutkání zůstat se svým novým kolegou, ale nakonec ve mně nepřekvapivě zvítězí soutěživý asociál – ostatně, on mě stejně brzy dožene.

Vizovické vrchy jsou nízké, ale ostré. Navazující Hostýnské už jsou o poznání cyklistice přátelštější. Jenže místo posledního sjezdu do nížiny čeká otravné tahání kola přes dlouhý polom a cestu zlikvidovanou lesáckou technikou.

Postupně spěji k závěru, že Míle jsou v jistém smyslu jako formule 1. Většina závodníků se pohybuje zhruba stejnou rychlostí, ale rozdíl nastává právě v depu. Čas se dá ušetřit tím, že si člověk odepře část spánku anebo třeba teplý oběd s polévkou, pivem a kofolou. A to já si zrovna odpírám nerad. Stavím v hotelu hned ve Chvalčově a o mnoho hodin později v kempu v Oderských vrších, kde mi novou krev do unavených žil vlije nekompromisní smažák s tatarkou.

Nocleh u zakázané chatky.

Třetí, jen birellovou hospodskou zastávku si dopřávám ve městečku Dvorce. Dojíždí mě při ní David – dlouhovlasý závodník, který před několika dny po pizze ve Spišské Nové Vsi zmožen horkem odpadl. Místní doporučují dojet ke Slezské Hartě a přespat někde u jejích břehů, nakonec po dlouhém překonávaní něčeho, co ještě nedávno bylo lesem, spíme pár set metrů od sebe – on v přístřešku, já i přes varovnou ceduli v pergole u chatky. Nebe je dosud nejkrásnější. Uprostřed noci se rozzáří ostré světlo, jako nějaký reflektor pátračů – ale je to jen fotobuňka, kterou zažehla má cesta na záchod.

Přivstal jsem si, chci být brzo na checkpointu v polovině závodu. Očekávám tam návštěvu, ale nebude to ještě zadarmo. Začínají mě zlobit Jeseníky. Milá pumpařka v podhůří servíruje bagety (předzásobili se kvůli hladovým mílařům), kafe i Jesenku a vůbec jí nevadí, že smrdíme. Do kopců stoupáme s Davidem, ten mi ale před výjezdem k nádrži Dlouhé stráně ujíždí. Tím spíš, když si ve stánku pod nádrží objednávám párek a další kafe. Je třeba taky žít. Kolegu pak zahlédnu až na opačné straně přehrady, kterou je nutno obejít.

Kdekoli II.

Traséři použili oblíbený trik, místo příjemného dojezdu do kontrolního stanoviště nás nejprve poslali jakousi kamenitou strouhou o pár set metrů níž a pak zase vzhůru. Abychom si moc nevyskakovali. Nebylo lehké sladit příjezd, ale málem se nám to povedlo: minutu po mně do checkpointu skoro stejně triumfálně přijíždí auto s tátou a Maruškou.

Mám nefalšovanou radost, že je vidím. I z toho, že se mě nesnaží přemluvit, ať se s nimi vrátím domů. Další radost je sprcha, teplé jídlo i náhradní díly, které jsem si nechal poslat. Se šikovnějšími lidmi měníme brzdové destičky a přifukujeme vidlici, zatímco David a Radek, kteří dorazili pár desítek minut přede mnou, vyrážejí odkrojit další kilometry z druhé poloviny, než bude zase tma. Táta s Maruškou kvůli pár desítek minut trvajícímu setkání stráví sedm hodin v autě.

Fakt si toho vážím – ostatně přítomnost blízkých byl doping, ze kterého jsem žil dalších několik hodin. Pomohlo mi i to, že tuto část trasy už jsem v opačném směru jel loni. I když se ukazuje, jak moc je paměť nespolehlivá, tím spíš ta moje. Pamatuji si převážně ty hezké věci. Takže z Jeseníků a Králického Sněžníku, kdy jsem loni trpěl psychicky i fyzicky, prakticky nic.

Dlouhé Stráně.

Po 160 kilometrech mi to už moc neutíká, padla tma i depka a kolo ztěžklo. Není divu, ona se totiž zasekla zadní brzda. Zpomaluje jako šílená, i když to není žádoucí, jako třeba teď, když tlačím kolo do kopce v serpentinách kolem Dolní Moravy. Zahlédnu nádhernou pergolu u zrenovované roubenky. V chalupě se svítí. Společnost usazená u deskových her nejprve na pár vteřin děsivě zmlkne – avšak ukáže se, jak s přibývající únavou a sešlostí získávám na věrohodnosti a potřebnost pomoci ze mě jen čiší: je mi povoleno přespat.

Pro partu kolegů z nějaké brněnské firmy jsem příjemným předpůlnočním zpestřením mejdanu, jakýsi exot, blbec k večeři, který za svitu čelovky dost nešikovně rozebírá zadní brzdu. Přinesli mi pivo a kafe – nemohl jsem se rozhodnout, co chci víc. Jsem unavený. Postavil jsem je vedle sebe jako v oblíbené milostné písni kapely Květy Půllitr a sklínka. "Kdybych měl ruce, přál bych si na vás sáhnout," povídá točené pivo hrnku s instantní kávou, zatímco se uprostřed noci švýcarským nožem rýpu v brzdách, jejichž princip nechápu, kousek za polovinou závodu, jehož smysl jen tuším, uprostřed života, kterému rozumím ještě méně.

Jak je to s tím Děčínem? Dá se tam bivakovat, nebo je to hloupost? Kolik kořenů se vejde na metr čtvereční? Kde prodávají sloní uši? A je na Klínovci zima? Brání se psi útokem? Odpovědi na tyto i další palčivé otázky pravděpodobně přinese poslední díl naší mílařské trilogie.

První díl najdete zde.

text Řízek, foto Ř., Tomáš N., Lidka Polišenská a 1000 miles

Ř. Í. P.

Z Děčína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu. Jenže neberou lidi s koly. Jako třeba tadyhle Carl Maria von Weber řečený EC 171. Mohl jsem být v Praze brzo, ale co: tak budu v Praze pozdě. Karel i s Marií ať si trhnou.

České dráhy poznaly, že jsem si v předchozí práci vysloužil odstupné, a tak mě náležitě osolily. Za 271 korun si to aspoň užiju. Z odporného nádraží (dal jsem si v nádražce březňáka a je mi líp i hůř) v Děčíně, kde na každém kroku visí digitálně vyžehlený Okamura, mě sveze motorový něco jako rychlík do Ústí. Zde mohu nasávat atmosféru, než mě zachrání expres Ohře do Prahy. Proti Ohři nic nemám.

Před budovou, kde všude visí Okamura, hraje paní na kytaru tu jedinou hitovku od Joan Osborneové. Přihlíží hlouček lidí. Sloka dobrá, nasazení taky. Zvažuji desetikorunovou dotaci, když jsem ten rentiér, ovšem ještě počkám, až dojde na Yeah, yeah, yeah a refrén,. Jenže je to falešné, falešné a prázdné. Ale svou misi splnila. Zcela zadarmo mi teď zní v hlavě otázka, co když je Bůh jedním z nás. Budu o tom na druhém nástupišti usilovně přemýšlet.

Končí mi dvouměsíční prázdniny, a tak jsem chtěl na poslední chvíli vyřešit všechny resty, než začnu něco smysluplného dělat. Opravit zásuvku v bytě. Nařezat jakousi spadlou větev na chatě, což oboje odkládám tak dlouho, že se z toho stalo v rodině mé ženy politikum. A ze všeho nejdřív vyzvednout v Děčíně cyklistické brašny, které jsem tam nechal během jednoho závodu. I když je vlastně nechci. Ale slíbil jsem jim to - brašnám i dobrým lidem ze servisu, kde zůstaly.

Dopoledne sedám na kolo vybaven jedinou zásadní informací - cykloservis zavírá v šest. Tenhle směr nemám moc proježděný, ale zaujme mě, že v cestě stojí Říp. To by byl hřích ho minout, a tak ho přidám do trasy. Tu stahuji do chytrých hodinek a vlastně moc neřeším, kudy jedu, jen sleduju zelenou šipku. Hlavně mimo silnice a přes Říp. Hodinky to rovněž neřeší. Jen ukážou 116 km do cíle a zbytek je jim šumák.

Na téhle bájné hoře jsem byl naposledy jako dítě neurčitého věku na školním výletě a pamatoval jsem si to značně zkresleně. Nápisu o Mohamedovi a Mekce (tohle slušným Čechům nevadí!?) jsem tehdy neporozuměl, na rotundě bylo určitě méně sprostých malůvek a do piva mi nelétaly vosy. Pivo jsem myslím tehdy taky neměl.

Hlavně mi tehdy ten kopec připadal podstatně mírnější, vlastně i placatý. Asi jsme ho nedobývali z ostré jižní stěny. "Když stojí pes na zadních, je to, jako když člověci chodí po rukou," vysvětluje nějaké dítě mamince a já o tom přemýšlím skoro tak důkladně, jako potom o tom Bohovi.

Pryč od vos a chytrých dětí. U Labe v obci Lounky ochutnávám údajně pštrosí guláš a asi mi to jako využití tohohle zvířete přijde adekvátní. V cestě do Děčína stojí České středohoří. Slunce na konci léta má pořád dost elánu, na rozdíl ode mě. Často zastavuji a vymýšlím si výmluvy. Zrovna teď musím utáhnout nášlapy. Zrovna teď musím zavolat Frantovi.

Poslední v cestě je Buková hora. Z jejího vrcholu arogantně ční vysílač a celou dobu na mě čumí, jak se lopotím. Škrábu se na ni snad hodinu, chvílemi jdu i po rukou, jenže jak se znám, budu si ji pamatovat placatou a rád se na ni zase vrátím. Následuje parádní sjezd k Labi a taková asfaltová cyklostezka úplně po rovině nakonec není tak špatná. Do Děčína přijíždím chvilku před pátou - přesně tak, abych stihl cykloservis a pak Carla Mariu von Webera.

Brašny na mě počkaly. Chtěl jsem se personálu za úschovu svých věcí odvděčit aspoň tím, že si u nich něco koupím. Jenže nejde EET. Beru nakonec aspoň pár ponožek, protože se shodneme, že zrovna dneska se na ně EET nevztahuje. Montuji brašny a jsou pořád stejně debilní, jako když jsem je tam nechal, pořád si stejně vlezle chtějí povídat s výpletem kola. Nicméně jsou moje. Ale půjdou do sklepa, odkud je snad někdo ukradne.

Na čtvrtou kolej se vlévá Ohře, čímž tahle mise končí. Zbývá zásuvka a větev. Kdyby byl Bůh jedním z nás a byl by co k čemu, udělal by to za mě.

text a fotky Řízek

1. MILUJI TĚ 2. NENÁVIDÍM TĚ 3. NECHÁPU TĚ 4. CHCI TĚ

Pěšina se prudce zlomila mezi skály. Někde hluboko dole řičí diváci a cinkají zvonce. Korytem mezi metrovými balvany se prakticky kolmo spouští jezdci na horských kolech. Někteří odvážně a těm se tleská, jiní s respektem. Já s očima navrch helmy svírám klepající se řídítka, drtím brzdové páčky a soustředím se výhradně na to najít mezi kameny a kořeny měkčí místo pro nevyhnutelný pád. Ideálně vystlané mechem. Připadám si, jako kdyby mě nutili na kolečkových bruslích sjíždět černou sjezdovku. Nevím, proč jsem tady.

"Sudety miluješ a nenávidíš, vole," povzdechl si jeden ze závodníků po devadesáti kilometrech odporné dřiny střídané další odpornou dřinou. S Mňágou, která tyhle pocity určitě zná nejlépe a zpívá o nich zapomenutou písničku, dodávám, že Sudety taky nechápeš a chceš.

Chceš je tak moc, že se tři dny před jedním z nejtěžších maratonů u nás (oficiálně 113 km, 4 km převýšení) téměř odhodláš přihlásit. Zlomí tě kamarád Michal, který - ač sám nejede - ti pošle odkaz na nějaké internetové fórum. Kdosi tam na poslední chvíli prodává startovné, protože ho skolila "vyróza". Se slevou. Včetně trička. Včetně spolubydlícího.

V pátek ve 21:57 dojíždím do Teplic nad Metují, ve 21:59 nacházím kino, kde je kancelář závodu, a vyzvedávám startovní číslo. Mám ještě celých čtyřicet vteřin do předepsaného limitu, ale nenapadá mě, jak je účelně využít. Všichni jsou milí a snaží se mi mou situaci (Pražák, dezorientovaný, bezbranný) ulehčit. Paní přes trička mi celá nadšená vymění plandavé L za podstatně přiléhavější S. S jako Sudety. Jsem unavený. Jdu najít ubytovnu.

V pokoji jsou dvě postele, skříň a hodiny, co hrozně nahlas tikají. A cizí chlap s pestrobarevným, draze vypadajícím kolem. Jmenuje se Míra, mluví moravsky, váží 64 kilogramů a prodává kola. Pestrobarevná a draze vypadající. O skříň opřu své kolo, červené. Člověk Míra si ho dlouze znalecky prohlíží a závěrem konstatuje, že mám fakt dobrou pumpičku. Na důkaz přátelství bere do ruky šroubovák a šteluje mi přesmykač. Je to mnohem lepší, přestalo to rachtat, děkuji.

Vypráví o tom, jak závodí a jak prodává kola. Zásadní poznatek mi z toho vyšel ten, že jako pekař si může čas od času odnést domů nějaký ten rohlík, má podobné výsady i majitel cykloprodejny. Jen tyhle rohlíky jsou pestrobarevné. A karbonové. Nadšeně ukazuje různé vychytávky i speciální tretry a já váhám, jestli mu mám říct, že moje obyčejné tretry nedávno (ze msty, ne omylem) počůral kocour a že to nejde vyprat. Nakonec to zamlčím, on to ostatně v noci asi pocítí sám. Otevřené okno to fakt nezachrání.

V noci nemůžu spát, oficiálně proto, že hrozně hlasitě tikají ty hodiny. V pět ráno v ubytovně s papírovými stěnami vstávají první závodníci. Můj kolega se vyspal dobře. Líbí se mi, že svoje ambice neskrývá za fráze (neříká Jdu si to hlavně užít ani Rád bych hlavně dojel ve zdraví do cíle případně Jedu na pohodu), místo toho plánuje odjet domů pro jistotu až po vyhlášení vítězů, co kdyby. S podivně poťouchlým úsměvem mi přeje hodně štěstí. A vyráží z první řady mezi pravými závodníky.

Setkáme se kupodivu už po čtyřiceti kilometrech. Utečou jako voda, mají v začátečníkovi totiž vyvolat klamný dojem, že takové to bude už pořád. Kamarádské široké cesty, přehledné rychlé sjezdy a mávající dobří krajané u krajnice, kteří nám podávají iontové nápoje. Můj spolunocležník vypadá poněkud sklesle a uštvaně. Z jeho přerývaných vět vyrozumím, že nepřizpůsobil rychlost stavu jezdce, respektive ji přizpůsobil příliš dobrým jezdcům, a tak mu došlo. Chce to vzdát; snažím se ho přesvědčit, že je to unáhlené. Opět se loučíme, tentokrát mi klade na srdce, ať jsem opatrný. A je to dobrá rada, znovu děkuji.

O pět set metrů dál mi v prvním pořádném stoupání spadne řetěz a při jeho zběsilém nandavání si přiskřípnu mezi něj a ostré zuby tácu palec a chvíli to vypadá, že takhle budu muset pokračovat. Nakonec se z bolestivého sevření dokážu dostat, ale Sudety neodpouští, rázem se z dvoustého místa propadám o dobrých dvacet příček dolů. Pro profesionála by to byla asi rána, ale já jedu na pohodu a hlavně si to užít. Můj nový kamarád mě ještě jednou divoce předjede v technickém sjezdu, pak už se ale opravdu odebere předčasně do cíle. Chce si odpočinout, protože ho zítra zase někde úplně jinde čeká časovka na úplně jiném kole. V jiné papírové ubytovně s jiným podivným spolubydlícím. A jiné stupně vítězů.

Druhá třetina závodu je to nejdrsnější, co jsem kdy jel. Nechápu ji. Profil vypadá jako nějaký burzovní index v chatrné ekonomice ve smršti dobrých a špatných zpráv. Neexistuje rovina, neexistuje asfalt. Objevuje se nový typ povrchu - cesta dlážděná hrubými kameny. Seznamuji se s nimi a nejsou mi sympatické. Nahoru kloužou, dolů drncají. Lesy zvrásněné hlubokými kořeny. Propasti a strže. Nebe pravého bikera, očistec vyklepaného amatéra. A celé to trvá několik nekonečných hodin.

V poslední třetině nás přeci jen chvílemi nechají projet po silnici. Má ale osmnáctiprocentní sklon a kočičí hlavy. Z lidské hlavy je třeba dostat myšlenky na to, jak by v sedmdesátikilometrové rychlosti vypadal pád. Na každý pád už zbývají jen dvě občerstvovačky. Na jedné mají pudink, kafe a humor. "Máme tu speciální mazání na brzdy, aby vám to jelo rychleji," nabízí mi hoch. O pár kilometrů dál mi zase u potoka kolemjdoucí podávají pivo. Odmítnu ho i lávku opodál a brodím. Brodím blbě a peru boty. Kocouří odér z nich však nedostane nic a nikdo.

V cíli jsem zhruba 147., dvě hodiny za vítězem, přešťastný. Chci to vykřičet do světa, ale není tu vůbec signál. Zato je tu školní jídelna s jakousi čínou. Paní kuchařka mi docela naložila. A nejen ona.

text a foto Řízek

P. S. Bezvadná galerie plná pádů cizích lidí je tady.