pátek 28. května 2021

PO VĚTRU

Uzlování a četné další tábornické dovednosti, jako třeba udržovat stan a osobní věci v aspoň zdánlivě ne úplně odporném plesnivém hnoji, mi nikdy nešly, zato v práci s mapou jsem když už ne exceloval, tak jsem si to minimálně myslel. Žádné vrstevnice a ty jejich triky, jestli vedou nahoru, nebo zase dolů, mě nedokázaly oblafnout, dokázal jsem dešifrovat tajuplné symboly skokanského můstku, větrného mlýna či hranice chráněné krajinné oblasti.

Je to magie v současnosti využitelná právě jen pro potřeby vytahování se v takovýchto zbytných textech – s malinkatým (skvělým) dítětem a pracovní dobou od nevidím do nevidím (a vidět je teď sakra dlouho) si člověk moc výprav do neznáma, kde by se hodilo neztratit se, neužije.

A když už, všechno za něj obstará mobil. Navigační aplikace v telefonu mám rád obdobně jako fyzické mapy, před víkendovým výletem k tátovi na chalupu jsem navíc nadšen zjistil, že Mapy.cz umějí plánovat výlety i v režimu pro silniční kola. Napodruhé se mi jednu z vygenerovaných tras podařilo i stáhnout do hodinek a mohlo se jet.

Teda ještě ne. Vypravit sám sebe mi trvalo bezmála stejně dlouho jako sedmdesátikilometrová cesta. Třeba v bidonu jsem našel živého slimáka a bylo potřeba ho přemístit do jiného výběhu, což mi zas trochu připomnělo ty tábory, bodování stanů a humus, který čas od času odněkud poněkud trapně vyhřezl.

Jenže když už jsem konečně jel, zjistil jsem, že ty internetové mapy ještě nejsou tak chytré, jako bych býval byl já, kdybych další dvě hodiny věnoval studiu cesty. Předně: silnicím, kde jsou tři pruhy, kruhové objezdy a složité křižovatky, kde na mě celkem oprávněně troubí autobusy, bych se propříště vyhnul.

Za další, je zajisté hezké jet po cyklostezce a oceňuji, že systém vybral ji, nikoli paralelně vedoucí dálnici D1. Jenže polní cesta s kořeny, třebaže disponuje žlutými cedulkami s číslem trasy, je něco zcela mimo komfortní zónu mého současného silničního kola, tudíž i mě.

Naštěstí jsme zpět na silnici, a to v logistickém areálu, kde ještě před pár lety byla jen pole. Otočím-li se, nebo pokud špatně odbočím, což se mi taky stalo, uvidím na obzoru pražská sídliště. Na opačné straně, kam mířím, se za šedivými halami skladů dá tušit zvlněná středočeská krajina, silničky s alejemi a křížky v pangejtech. Tak do toho šlápnu a trasa je chvilku zase fajn, protože mezi Světicemi a Mnichovicemi někdo uprostřed polí postavil jakousi cyklistickou dálnici.

Pořádný stoupák, jak se ukazuje, je do Ondřejova, kde sídlí observatoř, protože to má blíže k nebesům. Jsem celkem srovnaný s tím, že budu muset zase rychle spadnout k Sázavě, jenže automat, který vyrobil mou trasu, mě z hezké venkovské silničky najednou poslal na stále se zužující a zhoršující polňačku, která snad nějakým kamenolomem a přes panely prudce spadla do údolí.

Vody je dost, asfalt je hladký a vítr, jak Jarina Sochorová, kterou máme s tátou rádi, správně předpovídala, je příznivý a vane téměř přesně tam, kam mířím, jako když se snažím Hedu trefovat bublinami z bublifuku. Kolo na rovině skoro letí a je to docela podmanivé. Kousek před Uhlířskými Janovicemi jsme kdysi cestou na chalupu viděli čerstvou bouračku, škodovku ve škarpě, táta se strejdou šli těm lidem pomoct a nás zahnali do auta.

Anebo si to celé blbě pamatuju, jako když pak na chalupě, kam v mezidobí motorizovaně dorazily obě holky, vyprávím historku, jak jsme došli ke dceřině jménu Hedvika – načež mě táta koriguje, že mi v dětství nos rozbil někdo úplně jiný a úplně někde jinde a že se takhle určitě nejmenoval. Kdoví. Ale historka je to pořád dobrá.

Fouká podle Jariny šest metrů za sekundu, možná víc, ale přijel jsem aspoň symbolicky pomoct (a sežrat řízky a bábovku), takže i přes očividně nepříznivé podmínky kácíme tři vzrostlé stromy nad plotem.

Přemýšlím o tom rozbitém nosu a tahám za lano, které má usměrnit pád kmenů, protože jablko nepadá daleko od stromu a strom nepadá daleko od plotu. Jenže zjišťuji, že jsem provaz špatně zavázal a zajistil, takže se povoluje a je zcela k ničemu. Volám a zuřivě gestikuluji, ale tátova pila řve a nekompromisně ukrajuje kmen, který se užuž chystá kamsi nekontrolovaně zřítit (na nás, na sousedova psa, na plot). Nakonec se mi přece jen povede dřevorubce včas zastavit a napodruhé už to vyjde a padne tam, kam má.

Jsem si téměř jistý, že tahle banalita jednou hypertrofuje do skvělého dobrodružného příběhu. Možná zase pomotám jména, jisté však je, že to uzlování mi vážně nejde.

text Řízek, foto Strava/OpenStreetMap

středa 19. května 2021

DOBRÉ RÁNO

Vliv Harryho Pottera na pojmenování naší dcery byl nulový, neboť jsme touto oblastí popkultury prakticky nedotčení. Za jejím vybraným jménem je úplně jiná historka (někdy vám ji povím); jen jsem chtěl důrazně dát najevo, že Heda se sovou fakt nic společného nemá.

Jestli je totiž někdo skřivan, je to ona. Vstává (respektive otvírá oči a začne mávat ručičkama a vydávat hrdelní zvuky, zatím nikam naštěstí nechodí) zpravidla mezi pátou a půl šestou a nic na tom nezměnili ani dva montéři, kteří před časem do oken dodělali žaluzie, čímž se z ložnice stala temná kobka.

Aspoň toho člověk víc stihne, dalo by se říct. Jenže nestihne, protož je celý den uondán a zpomalen, tím spíš, že skřivany máme dva. Chováme už třináctiletého kocoura Pepana, jehož provozní režim jakýkoli delší spánek znemožňuje.

Ve čtyři ráno mě vzbudil po všech stránkách nepříjemný zvuk, který vydávají kocouří drápy smýkané po povrchu dveří vedoucích do ložnice. Nejde o to, že by byly zavřené, a omezovaly tak komukoli, třeba kocourovi, průchod bytem, to ne. O průchod tady vůbec nejde, dveře jsou zesilovač proseb o jídlo, je to jeho způsob prozvánění.

Vždycky mu to vyjde, takže se potácím do ztemnělé kuchyně a uvědomuji si, že ráno (zřejmě už to tak budeme muset nazvat) měl dostat nové, dietní granule, protože už v hmotnosti atakuje moje silniční kolo. Nepřekvapilo mě, že se nových, polystyren nebo arašídy v těstíčku připomínajících granulí ani nedotkl.

Neměl jsem sílu to jakkoli řešit a vrátil jsem se do postele, ale nakonec jsem, protože už jsem nedokázal usnout, zaslechl, jak pod tlakem hladu mění svůj rezolutní postoj a misku luxuje.

O hodinu později jsem nucen vstát znovu, zvuky jsou stejně nepříjemné a zvíře kupodivu pořád hladové. Není divu, původní granule po zjevně velmi krátkém pobytu v kocourovi leží hned vedle misky. Jsme oba tvrdohlaví, proto znovu stejný typ granulí sypu do misky, ty vyvržené likviduji a odcházím znovu předstírat spánek.

O dvacet minut později se ozve z postýlky něco, co by se v nějakém normálnějším čase dalo označit za roztomilé broukání. Možná je to spíš houkání, které ale má značně nespokojené podtóny. Taky se teď naučila nečekaně hlasitě naprázdno mlaskat, je to srandovní, v 5:20 ovšem méně.

Zase vstávám a přebaluji a ohřívám mléko, jenže rozespalý netrefím závit láhve, a tak se část obsahu, když se hladové dítě užuž chce napít, vylévá zčásti na křeslo pojmenované po bývalé kolegyni (taky povím až někdy), z větší části na dítě, jehož nespokojenost tím skokově vzroste. Budí se Maruška, dítě konejší a převléká. Budí se i kocour a jako by měl něco za lubem. Probíhají naivní pokusy o opětovné uspání aspoň jednoho z nich.

V šest na pár minut usneme všichni. Před sedmou znovu vstávám, protože jdeme s Vaškem běhat. Sahám po nových botách, které jsem si před týdnem pro radost koupil, ale kolem nichž je nově jakýsi divný stín, který zapáchá. Kočičinou zapáchají i běžecké boty.

Pepan zpoza dveří, na které v noci škrábal, potměšile poslouchá vulgarity a pozoruje, jak beru staré kecky a na zápraží vítám nový, povedený den.

text a foto Řízek

úterý 11. května 2021

NA MOUŠE

Na silničním kole jsem jel naposledy jako raný teenager. Krátce předtím, než mi tu docela hezkou tříčtvrtku přítel Václav zničil nárazem do čnějícího panelu při překrásném sjezdu z třešňovky, kde už jsou dneska ty vily, tunel a dálnice. Naše kamarádství tou ohnutou vidlicí neutrpělo, byť se naši otcové krátce handrkovali o náhradu škody cca ve výši pěti set korun.

Motivace pro koupi silničního kola byly rovněž převážně škudlivé. Ukradli mi Tisíci mílemi obouchané, ale už velmi schopné terénní Erbéčko. A živím rodinu, takže jsem byl vystaven složité volbě: koupit si špatné horské, nebo velmi podprůměrné silniční, nebo založit Hedvice stavební spoření.

Mouchu (bicykl se celým jménem nazývá Cicli B Fly) jsem ale koupit musel. Prodával ji člověk, který byl loni snad třetí na Mílích (ovšemže na jiném kole) a byl celkově sympatický. Nijak jsem se nepokoušel předstírat, že silničním kolům aspoň částečně rozumím, a on prokázal nejen duch závodníka, protože u nás byl i s kolem první, ale i duch obchodníka (když mě viděl, výrazně slevil).

Jasně, pak jsem koupil obří pumpičku za litr (je červená jako moje staré kolo) a za první servis té neseřízené nejméně patnáct let staré trosky a výměnu zničených plášťů jsem dal dalších pět, ale tím opravdu končíme.

A teď tedy ta jízda. Nášlapy jsou nezvykle jen na polovině pedálu, což vytvoří humornou situaci hned na první křižovatce, ale ještě před tou další se mi podařilo nohu zacvaknout. I po dvou měsících občas řadím nahoru, když chci ve skutečnosti řadit dolů (dokonce jsem přemýšlel, že si na ty berany nakreslím nějaký tahák).

Další problém nastává ve stoupáních. Kdokoli to kolo sestavoval, jezdil asi převážně po rovině nebo z kopce. Člověku mého typu se tak záhy nedostávají kolečka, stroj jej vyhání ze sedla a jízda se stává namáhavou.

Ale hlavně teda ty kostky. Vždycky mě "Peklo severu" (zájmy: sport pasivně) bavilo, ale zároveň jsem si říkal, že toho ty nadopované primadony s těmi několika kočičími hlavami nadělají. Ale ty vole! Přejet na tomhle kostitřasu jenom náměstí v Jílovém u Prahy je skoro na nějaký ten trikot.

Ostatně oblečení. Z mých horských časů mi zbyly neukradené děravé kraťasy, vtipný červený dres a la košile a Maruščina přilba, protože tu svou jsem zlomil. Na zádech mívám žlutočerný běžecký batoh a v něm náhradní duši (vlastně vůbec nevím, jestli v těch kolech nějaké duše jsou). Tretry jsou mi velké, ale byly zadarmo. Jezdím kolem billboardu na stylové cyklistické oděvy a připadá mi, že se mi ta postava na plakátě vysmívá.

Jezdím převážně po práci, když Hedvika spí a když nemůžu kvůli bolestem kyčle, třísla nebo čeho vlastně běhat. Důsledně jsem dodržoval hranici povoleného kotce: pod Točnou mi přítomnost policejní hlídky vždy naznačila, kde končí výběh. Nejpozději ve 20:58 jsem byl doma. Asi i proto jsem se dosud nerozhodl, zda mě to baví a bude bavit.

A proto jsem o víkendu konečně ujel kousek dál, přes mírné kopečky kolem Jílového až do Týnce a pak na chatu a večer zase zpět. Bylo krásně, s minimálním úsilí jsem polykal kilometry i první otužilé mouchy a chvílemi jsem si říkal, že to vlastně může být fajn. I bez šutrů, kořenů, hor, blátivých cest a nádherného Erbéčka.

Pak mě nějaký debil v oktávce minul při předjíždění asi o třicet čísel a vzápětí mi vypláchl oči vodou z ostřikovačů. Snad abych se zase probral.

text a foto Řízek

pondělí 3. května 2021

EXPONENCIÁLNÍ

Oceňovaný a nedocenitelný kolega Petr v jednom svém textu o pandemii utrousil nenápadnou větu, že exponenciály jsou všude kolem nás. Aby si čtenář ono neustálé nepozorovatelné zvětšování dokázal představit, vypsal do závorky dva příklady: růst všeho živého a úrok na termínovaném účtu. Petr je výjimečný novinář a má ten vzácný dar, že čtenář, v tomhle případě já, je vzděláván, aniž by se stihl začít bránit.

Úrok na mém účtu ani Hedvika opravdu nerostou před očima, byť o naší dceři to někdo občas prohlásí; ono se to tak dělá, když nějaké dítě pár dní nebo týdnů nevidíte. Nicméně opravdu se soustavně citelně zvětšuje – je sice pořád mrňavá, jenže úplně jinak než před těmi pěti měsíci. Zcela změnila měřítko a jsou věci, které už jsou prostě pryč.

Třeba ty miniaturní nehty, co jsem jí stříhal, abychom předešli jejímu neúmyslnému sebepoškozování,  a připadal si přitom strašlivě neohrabaně (ale zvládli jsme to, prstů má pořád správný počet). Díky exponenciále mají ty nehtíky už tak dvoj- až trojnásobnou plochu a daleko snáz se kolem nich manévruje s ostrými předměty.

Přiznám se, že jsem se neustále šíleně bál, že jí nějak ublížím, jak byla taková bezvládná a křehká. Já jsem navíc opravdu strašné vemeno a nebezpečný jsem dost často i sám sobě (o Vánocích jsem s ní uklouzl na schodech, což bylo důrazné varování). Bojím se samozřejmě pořád, nicméně už je to v racionálních a nesvazujících mezích.

Ale ta její kapesnost mi trochu chybí. Hlavu už drží sama, byť se pořád trochu kymácí, z kombinézy a těch dalších šatů na ven (nevím, jak se jim správně říká) už jí i čouhají končetiny, které se dříve ztrácely teprve někde v místech, kde rukáv ústí do zbytku oblečku. V kočáru drandí na břiše a nasává svět, který se na ni prostřednictvím cizích babiček u květinářství směje, protože disponuje roztomilou čepicí s ouškama a má neustále vykulené oči (běda, jestli ty jí nezůstanou!).

Zmizely i naše hovory na přebalovacím pultu. To bylo první a dlouho jediné místo, kdy patrně zaznamenala mou přítomnost, takže jsme toho využili a vedli spolu dlouhé diskuse sestávající z různých hrdelních zvuků. Dokud se jeden nebo druhý z nás nerozbrečel. Nicméně tuhle (mou) úroveň zábavy už slečna překonala. Jako už opustila svou první oblíbenou hračku: bílé medvídky visící z jakési konstrukce. Patří vám dík za výdrž, méďové. Zvlášť těm šustícím z vás. 

Přestala i neustále vyrábět bubliny (říkal jsem jí kvůli tomu Bubliště). Produkce slin se tím nicméně nezpomalila, naopak. Ještě pořád ale spává s oběma rukama nad hlavou, jako by se vzdávala. A začne natahovat a krčit horní ret, když na ni zblízka mluví někdo neznámý. To bych prosil oboje zachovat, třeba do maturity.

Ano, a pořád je mi až nespravedlivě podobná a pořád mám tendenci se za to oběma holkám omlouvat. Ale třeba si i tady exponenciála nějak poradí.

text Řízek, foto Maruška