FAMILIE MARES

Těžko říct, co si o nás paní domácí myslela, když místo očekávané "Familie Mares" z dodávky vylezlo sedm různě zmuchlaných mužů disponujících lyžemi a pípou, postupně jí podávalo ruce a slabikovalo zdvořilosti typu "háj, aj em Pítr". Já jsem taky moc nevěděl, co si o tom celém myslet, každopádně už jsem začínal věřit tomu, že jsem opravdu s kamarády na horách v Rakousku.

Oni takhle jezdí každý rok, ale zpravidla mě zapomenou pozvat, respektive je patrně přestalo bavit mě zvát poté, co jsem to rok co rok s různými výmluvami odmítal.

Ale teď jsem tu, dokonce mi svěřili dodávku (řekl bych, že správně odhadli, že nebudu mít cestou potřebu pít pivo) a vypnul jsem si i pracovní notifikace, tedy aspoň některé. Šestihodinovou cestou jsme třeba řešili, jak se pozná, že v sousedství někdo umře, a dospěli jsme k závěru, že podle televize: když nápadně hraje, soused umřel, když nápadně nehraje, soused taky umřel. Taky jsme hráli slovní fotbal (otáčím a zkracuju) a jediný, kdo neudělal skvělý vtip o Rakušanech a sklepu, byl asi Tutsu, protože pořád spal.

Večeřeli jsme sekanou z mikrovlnky. Kremžská hořčice, radotínské minipivo a divná hudba tekly proudem. Největší ohlas vzbudil zpěvák výčtových písní Ladislav Vodička a nějaká silná žena Natálka, která řekněme zpívala o lásce. Společenské hry jsme nepostrádali, protože jsme koukali na YouTube. Když došlo až na sestřih pořadu Rande, usoudil jsem, že jdu spát. Nenapadlo mě, že člověku může dojít YouTube. 

Postel měla jen o pět centimetrů víc než já a za celý pobyt jsem se s tím nedokázal srovnat, respektive naopak. Lyže měřily stejně jako já a byly tátovy, oblečení jsem měl bráchovo, a jelikož mě strašně tlačily ty boty, postupně jsem vyškemral ještě dvoje další ponožky.

Ale jinak jsem to po těch pár letech úplně nezapomněl; kdybychom byli na lyžáku, jezdil bych s Kubajzem v prvním družstvu, pokud by mě nesuspendovali za rozevlátý styl. Na Katschbergu jsme se ještě s teplými permicemi spustili z černé sjezdovky a pak z lanovky pozorovali zbylé kolegy, jak profesorsky i svérázně zdolávají rychle měknoucí svahy. 

Taky že bylo pořád asi jedenáct stupňů. Tutsu se nekonečně dlouho vyhříval na lavičce a srkal aperol. Péťa každou jízdou namotal tisíce úplně stejných obloučků a cestou do ubytování před námi jel strašně pomalu někdo z Brna a hned jsme přesně věděli, o čem si ta posádka asi povídá. 

Večer mi ukázali novou hudebně-zábavní dimenzi, a sice kapelu Bert and Friends. Milan skvěle hrál na kytaru a obskurním způsobem zničil paní domácí sprchový kout. Ta ale byla ráda, že jsme v pořádku, protože v televizi hlásili, jak pro Angličany a Holanďany přistával vrtulník – asi si zlámali nohy. "Když už mluvíme o těch zlomených nohou," vytvořil jsem asi nejlepší oslí můstek v životě a přiznal se ke zničení jakési rurální židle.

Poslední večer jsme pili "Pštroh", Milan mě obskurním způsobem zničil ve stolním fotbálku 0:10 a při turnaji se staly i další divné věci, ale já o tom celkově nemůžu napsat vůbec nic negativního, protože chci, aby mě zase příště pozvali. 

Na konci se paní domácí ptala, jestli jsme jako kamarádi, nebo co vlastně jsme. Nezáleží na tom, jestli naše vysvětlování pochopila nebo co si o tom myslí, jde jen o to, jestli Milan nebo pojišťovna zaplatí za zničený sprchový kout. Protože jestli ne, půjde do sklepa.

text Řízek, foto asi Petr a Marťas

 

TLAPLÁKOVKA

Jako rodiče nejsme úplně důslední a Heda opravdu není to dítě, které v patnácti poprvé s úžasem ochutná limonádu a bonbony dostává pouze 29. února a to jen tehdy, vyjde-li to zrovna na úplněk. Radost z toho bude mít možná akorát kamarádka zubařka, u níž bude stejně jako u logopeda patrně štamgastem.

Stejně tak se nám trochu rozvolnila opatření týkající se obrazovky; ono se to ostatně dost blbě vymáhá, když sami v jednom kuse civíme do telefonů (před chvílí mi mobil přinesla k vaření krupicové kaše, chtěla mi chudák udělat radost). Takže když někdo řekne: My nemáme doma televizi, pokrčíme rameny a opáčíme: My jo.

Tlapková patrola určitě není největší zlo z toho, co se dá na Déčku najít: tvůrci přišli s neotřelým nápadem, že ve fikčním světě tohoto seriálu bůhvíproč nahradí integrovaný záchranný systém jakousi smečkou štěňat vedenou vynalézavým a trochu panovačným nagelovaným hošíkem – a dětem se to líbí, což jim nepochybně vyšlo v průzkumech. Patrola všechno zválcuje; má virální potenciál srovnatelný se školkovým průjmovým onemocněním doprovázeným horečkami. 

Vadí mi akorát ta prvoplánová komerce: těch psů je tam jak psů jen kvůli tomu, že když koupíš dítěti Čejse, řekne fajn, dobrý, ale já chci ještě Máršla, potom ještě Rabla a Skáj a kde je sakra Rajdr (což je v Hedině podání Uajdu). A když už konečně máš všech šest až deset psů (někteří jsou ve vztahu k těm hlavním zjevně trochu "na volno"), ještě přece potřebuješ jejich vozítka a pak jejich vozítka pro jízdu mezi dinosaury a superhrdinská vozítka. 

Pořád se tam omílají stejné hlášky. Každé to zvíře, je-li vybráno pro záchrannou činnost, jak hotentot vždy zopakuje nedbale přeloženou větičku typu "Jsem v jednom ohni". Z čehož vznikají i nedorozumění: kvůli sloganu "Tlapky připraveny do akce, Rajdre, pane" si Heda dlouho myslela, že "akce" je to shromaždiště, kam jsou ta nebohá zvířata svolávána. Takže když jí Ježíšek přinesl tuhle jejich centrálu, říkala jí "akce".

Abych jen nekritizoval, jsou tam i dobré momenty, třeba zábavné vedlejší postavy: starostka je trochu pizda a chová slepici a vypadá trochu jako bývalá starostka naší městské části, která je tak trochu pizda. Starostku naštěstí žádné dítě domů nechce.

Teď tohle celé ještě přišlo do kin. Usoudili jsme, že tohle zařízení už Hedě nebudeme déle skrývat, a jednou v sobotu, když zrovna bylo krásně, jsme oblékli teplákovku (vlastně spíš tlaplákovku, haha) a vyrazili do obchodního centra řekněme za kulturou a já jsem tipoval, které z osmi přítomných dětí skrytých za středními a velkými kyblíky popcornu (malé neprodávají) začne plakat jako první a proč zrovna to naše.

(Pro nutričně radikálnější rodiče, kteří nadzdvihli obočí: Heda dosud popcorn neměla. Možná i proto si ty kuličky zvědavě jednu po druhé prohlížela a říkala jim "burger", který ale taky nikdy neměla.)

"Oni to jsou vlastně trochu vagnerovci ještě za Prigožina," konstatovala žena krátce potom, co se naši hrdinové konečně objevili na plátně - děti musely zvládnout kromě popcornu i nekonečné trailery na jiné filmy (včetně Krajča) a úplně debilní předfilm, nebo co to bylo.

Příběh je šablonovitý a Mirka Spáčilová by tomu určitě nedala ani svých typických šedesát procent. Přesto jsme se shodli, že nás to vlastně neuráží. Děti to chápou a celkem stíhají, i když tam pořád létají jakési meteority, lejzry a chvílemi i psi (učebnice fyziky to také není). Padouch je jasný, je tam i zlý a tupý starosta, navíc je tam určitě i nějaké to poselství.

Třeba to, že i nejmenší štěně v celém sále nakonec dokáže velké věci. Vydrží hodinu a půl v klidu sedět, nepoblinká se z popcornu a počůrá se až doma. 

text a foto Řízek

ZPOMALENÉ ZÁBĚRY

- Koho teď máte?
- Deník N.
- Ti jsou asi nejhratelnější, ne?
- No, říká se to.

Na pánském záchodě v berounské hale jsem během futsalového turnaje novinářů omylem vyslechl konverzaci, kterou jsem vyslechnout nechtěl a která by ve správném sportovním filmu byla přesně tím momentem, kdy by se podceňované mužstvo jamajských bobistů nebo jakýchkoli jiných -istů prostě vzmohlo, zařvalo nějaký motivační pokřik a pak za zvuků pompézní, ale zároveň i trochu jímavé hudby (doprovázené zpomalenými záběry) slavně zvítězilo. 

Akorát že to se vůbec nestalo: vrátil jsem se ze záchodu na hřiště a prostě jsme zase prohráli, tentokrát s Hospodářskými novinami, jež, při vší úctě, také nepatří k favoritům každoročního turnaje. 

Jak se stalo, že jsme otloukánkem a že nás soupeři považují spíš za kuriozitu? Tak předně je to dané tím, že jsme tam nikdy nic extra nepředvedli, vyjma legendární loňské rvačky s Primou. Taky máme místo dresů trička, což rovněž svádí k podcenění. 

Ale především je to tím, že zatímco v ostatních týmech se dají fotbalisté spočítat obvykle na prstech jedné ruky (což u malého fotbalu stačí), u nás na to bohatě stačí prsty dva – z čehož jeden nehraje, protože už přece ukončil kariéru a bude nám dělat trenéra (díky). 

My ostatní se sice strašně snažíme, ale takhle to většinou v životě nefunguje: jeden třeba strašně srandovně běhá, zato se mu nechce střídat, další dva jsou zcela nezdraví a přišli jen proto, že si dočista neopodstatněně myslí, že to celé nějak zachrání, další má na nose křehce vypadající brejličky a na nohou bizarní bílé tenisky. 

A fotbalisté z jiných týmů nikoho z nich nepustí k míči, což je právě ten problém. 

Postupně prohráváme s Deníkem Sport, zmíněnými Hospodářkami (tam aspoň chvíli vedeme, byť naše branka byla v podstatě vlastní) a nakonec i Novinkami. Když už to vypadá, že jediná radost budou výpečky v místní restauraci, protože nám zbývá jen nic neřešící zápas s bývalými kolegy z Aktuálně, objeví se příběh. 

Doteď celkem úspěšné Aktuálně potřebuje bodovat, aby si udrželo šanci na postup, jenže na hřišti máme od začátku překvapivě navrch. Honza na pozici posledního obchází dva hráče. Prokop mě najde přihrávkou a já při svém asi třetím kontaktu s míčem na turnaji poprvé střílím a míč projde skrz brankáře a nesměle se plazí někam do prostoru sítě, kam jej raději ještě uklidí pohotová bílá teniska. Náš početný fanklub propuká v jásot. 

Naše branka naopak odolává a ze snahy Aktuálně je křeč. Zkontroluju kotník mého kamaráda a nejlepšího střelce turnaje Jakuba, ale on ví, že to nedělám schválně, že jsem jen trdlo. Pak jdu najednou sám na brankáře a trefuju ho, což je moje poslední střela v turnaji. Těsně před koncem ale rychle rozehrávám aut na rozběhnutého Tobiáše a jeho neuvěřitelná obuv se ani tentokrát nemýlí a míč pomalu doklouže až do branky. "To byl můj první soutěžní gól od roku 2014," líčí hrdina později v šatně na improvizované tiskové konferenci.

Smějeme se na naše fanoušky o to víc, že díky druhému gólu kupodivu nakonec ani nejsme poslední. Celé to končí zpomalenými záběry na vepřové výpečky a loga Deníku N.

text Řízek, foto Deník N