JEDEN HEZKÝ MOMENT

Jako se dnes dalo s úžasem sledovat přistání soukromé vesmírné lodi Crew Dragon vezoucí živé astronauty u Mezinárodní vesmírné stanice, koukal jsem s otevřenými ústy na rvačku pár minut před koncem finále Piškotova poháru v malém fotbale. Kvalita emocí byla, pravda, různá, nicméně v obou případech platilo, že něco takového tu bylo vůbec poprvé. Pokud tu vřavu Piškot odněkud pozoroval, musel z těch brunátných lidí, kterým ruply nervy, mít srandu. Slyším ty sžíravé glosy.

Desátý ročník jeho poháru, podobně jako jiné významné sportovní podniky s mnohaletou tradicí, bojoval s nemocí covid-19. Na rozdíl třeba od Bostonského maratonu se díky nezměrné píli organizačního týmu podařilo najít náhradní termín, který se hodil i šestici účastníků. Bylo to oproti minulým letům jisté zmenšení této události, ale ukázalo se v řadě aspektů jako velmi praktické.

Celý turnaj probíhal za zpřísněných hygienických opatření. Bylo to opravdu ostré: v předvečer turnaje, při tradičním nákupu tatranek, zlevněných sektů a dalšího občerstvení se kolega, spolupředseda turnaje zamyslel a zavrhl jablka jakožto ovoce, které se v polních podmínkách obtížně dezinfikuje. Banány naštěstí prošly, neboť jsou hermeticky obaleny sterilní slupkou. Měli jsme i dezinfekční gely. Ten náš nám ale někdo sebral.

Hrálo se na Děkance ve dvou tříčlenných skupinách. Do áčka jsem nalosoval nás, týmy Na zdraví pana Macháčka a Jedna noha netleská. Ve druhé skupině bojovali hráči dvojnásobného mistra Torolky, desetinásobného účastníka (a jednou i vítěze) Kozy znezaneřáděné a J.R. Clubu.

Náš FC Forejt prošel důkladnou proměnou, kterou doceníme asi až časem. Sešlo se nás neuvěřitelných jedenáct, což bylo na jednu stranu skvělé, na druhou stranu nikdo moc netušil, kde a co má hrát. Věděli jsme akorát, že gólman Karel bude muset na první zápas do pole, protože si Kuba nevzal kopačky (táta mu pro ně sjede) a že bývalý gólman (já) bude někde běhat mimo dění. Druhý problém je, že to obecně moc neumíme.

Macháček nás zcela převálcoval. Pomohl mu náš stoper Kubajz vlastňákem, další dva góly už zvládli hráči v modrém dát sami. Nedostali jsme se skoro za půlku. Já jsem byl u míče asi třikrát, z toho dvakrát jsem ho poslal do autu a jednou rovnou soupeři.

Byla to studená sprcha, byť ne tak zcela nečekaná. Druhý zápas s Jedna noha netleská tak byl poslední šancí, jak nezůstat mimo play-off. Tentokrát to bylo vyrovnanější, ale dost jsme vzadu hořeli, přestože nový kapitán Matyáš organizoval, jak mohl.

Karel, jehož příjmení si ještě nepamatujeme (jak se ukázalo později, když jsme mu chtěli dát diplom pro nejlepšího brankáře), chytil tři jisté góly, penaltu a asi patnáct střel. A pak zase zaúřadoval Kubajz a s druhým vlastním gólem se stal naším nejlepším střelcem. Mohli jsme ale aspoň vyrovnat: míč se zatoulal proti mé opírací levé noze, zavřel jsem oči a očekával, že střela skončí někde na zahradě před kolejní diskotékou Madona. Ale kupodivu to letělo do horního rohu branky, jenže zpropadený gólman to vytáhl. A měli jsme tam ještě jeden hezký moment, však o něm ještě uslyšíte. Ještě mnohokrát.

Prohráli jsme 0:1 a bylo jasné, že pohár ani jakékoli kvalitní umístění nás letos opět nečeká. Naopak, rychleji se z turnaje ani fyzicky nedalo vypadnout.

Zbývalo zhruba dvě a půl hodiny čekat na soupeře pro zápas o páté místo a sledovat, co se děje v druhé skupině, a zhruba stejně dlouho si spalovat pod nečekaně ostrým sluncem ksichty i pleši a čekat na zahrádce na krkovičky a kuřecí steaky z grilu. Čas jsme ukrajovali pivem a rozebíráním jediného zaznamenání hodného hezkého momentu: Kubajzovy geniální kolmice, která mě našla na pravém křídle a vyslala mě ke zteči s jediným obráncem. Tomu jsem prostě utekl; zbývalo jen nějak kloudně najít volného spoluhráče před brankou. To už jsem nezvládl. Ale ta kolmice! Ta kolmice neměla chybu.

Torolka zatím v brankově chudším béčku porazila J.R. Club 1:0 a ten si ve stejném poměru zase poradil s Kozou znezaneřáděnou. Málem mi pak zaskočil hranolek, když se Koza nečekaně ujala vedení 1:0 nad Torolkou. V tu chvíli totiž zavládla ve skupině B totální remíza, ekvilibrium, Achillova patová situace, nebo jak to nazvat. Kdo by za této situace postupoval, je ve hvězdách: řešení jsme nicméně bryskně vymysleli (penaltový megarozstřel s využitím neutrálního brankáře, jehož příjmení si nepamatujeme). I tak jsem ale nepokrytě jásal, když Torolka vyrovnala a vzápětí otočila na 2:1. A to mám Kozu moc rád.

Jelikož Na zdraví pana Macháčka přejeli i Jednu nohu netleská (4:2), v semifinále potkali J. R. Club a deklasovali ho. Torolka zase přešla přes Jednu nohu, no a na nás zbyla Koza znezaneřáděná.

Utkání, do kterého jsme nastoupili v krásných bílých turnajových trikách (další letošní "poprvé") s Piškotovou třináctkou na zádech, oboustranně ovlivnila dlouhá pauza, omamné a psychotropní látky a pivo. A taky to, že to moc neumíme. Nebylo to příliš ke koukání, ale to nám vždy vyhovovalo. Chvílemi to vypadalo, že nikdo žádný gól ani dát nechce, naštěstí brácha Kuba se už přezul a zblízka nezaváhal. Pak jsem si připsal ještě kanadský bod za špatnou přihrávku na Filipa, který opět ukázal, že fotbal hrát umí, a i přesto hraje s námi (2:0). Nebyli jsme poslední, čímž jsme splnili plán. A buďme realisté. Na druhou stranu, ta kolmice! Na té se dá stavět.

Když si J.R. Club poradil s Jednou nohou v zápase o třetí místo, nastalo finále. V bezesporu nejkvalitnějším zápase turnaje byla Torolka proti Na zdraví pana Macháčka lepší a šla do vedení. Druhá půlka začala obdobně, avšak z utkání se stával zápas v prapůvodním slova smyslu: sledovali jsme nervózní okopávanou s vytrvalým lkaním na údajnou nepřízeň rozhodčího, provokováním, nadávkami a více či méně zákeřnými fauly. Seděli jsme se ženou na lavici za plotem a čekali, až (a jak) to skončí. Skončil to Vašek, když se to skutečně začalo rvát. Stačilo, 1:0, vyhrála Torolka, gratulujeme.

Zhodnocení turnaje bylo rámováno němými i vyřčenými výčitkami, zpytováním svědomí, omluvami a usmiřováním. Zakopaný tomahavk měl podobu tácu s panáky tuzemáku. Už se k tomu nevracejme; raději jsme se vrátili k pivu a k diskusi o té geniální kolmici. Mimoto jsem se pokoušel našeho španělského technika, který se tak rád topí v kličkách, když je poslední, naučit vyslovovat "Kozel". Přes mou snahu trvá na [ko-sel]. Pak zůstalo zdravé, historické jádro Forejtu a Torolka s pohárem, který si (s pochopitelnými výhradami) zasloužila.

Tu vesmírnou loď jsem dnes samozřejmě prošvihl, zapnul jsem televizi o pár minut později. Takže jsem to neviděl. Jako vy tu kolmici. Všichni jsme o hodně přišli.

text Řízek, foto Kubajz, Alex, Maruška a další

P.S. Děkujeme všem, kteří nám jakkoli pomohli s organizací.
P.P.S. Více fotek zde.

BUCHTIČKY S BORCEM

Karanténa změnila a narušila celou řadu věcí. Mezi jinými i způsob, jakým hrajeme karty.

A podobně jako spousta kancelářských krys či redaktorů přišla na to, že kancelář či redakce je vlastně v dnešní době trochu anachronismus a že videokonference má tu výhodu, že na poradách nutně nepotřebujete mít kalhoty, přišli jsme i my na to, že do té hospody vlastně zas tak nutně nemusíme.

Bylo to svým způsobem fajn: objednat si pivo a nakládaný hermelín a čekání na opožděné kamarády trávit pozorováním okolí a odposloucháváním cizích rozhovorů. Ale zase to mělo nevýhody. Musel jsem třeba čas od času míchat a jak mám nešikovné ruce, býval jsem terčem posměchu.

Jiným expertům zase karty padaly pod stůl, několikrát se nám i stalo, že jsme je položili do mokřadů, které na stole vytvářely orosené půllitry. Navíc nešlo ovládat hudbu na pozadí. Nebo teoreticky jo, ale působilo by to nemístně.

Když mi zkraje karantény protihráč Milan poslal odkaz na virtuální verzi naší hry, kterou sám naprogramoval, neměl jsem přehnaná očekávání: záchranné čluny zpravidla nedosahují parametrů plavidla, z jehož paluby je zachraňováno.

Virtuální vist se však po několika drobných úpravách doslova za běhu ukázal velmi blízký hospodské realitě, v některých ohledech ji dokonce i překonával. Program pro pět lidí na světě, který by stát vysoutěžil tak za patnáct milionů plus náklady na provoz, dokonce (správně) počítá průběžné skóre, nikdy omylem nerozdá o kartu navíc a dosud se nestalo, že by nás vyhodil za dveře, protože v hospodě zavírají, a my tak museli potupně dohrávat na umaštěném stolku pro feťáky v podchodu do metra.

Hra tedy neutrpěla a sociální kontakt se koneckonců do jisté míry dá nahradit videohovorem. U Páji na chatě otravně cvrlikají ptáci. Péťovi nejde zapnout kamera. Já tahám v náručí kocoura, aby všichni viděli, že mám kocoura. Vlastík večeří buchtičky se šodó a kouká na dokumenty o Hitlerovi. Všechno se dozvíme díky citlivým ruchovým mikrofonům. Vůdce zpravidla prohrává, stejně jako karbaník, který si neuvážlivě dal hrdé uživatelské jméno Borec.

Při druhé hře musí Péťa dát mobil do zásuvky a začnou se ozývat divné zvuky z Marsu. Jsou z jeho nabíječky, ale on jinou nemá. Soustředíme se na hru a na divné zvuky. U Vlastíka skončil Hitler a nastoupil policajtský seriál s Ondřejem Vetchým. Buchtičky si Vlasta ještě přidá. A zase od nás dostane čočku.

Už se těším na podzim, až to zase spustíme.

text Řízek, foto Milan

LEGENDA POKRAČUJE

Přišlo mi psaní. Dá se z něj dovodit to, že mi v únoru 2022, tedy zhruba měsíc až dva po mých sedmatřicátých narozeninách, zavolá neznámé číslo. Pán nebo paní se představí jako likvidátor nebo likvidátorka. Asi si domluvíme někde schůzku (budu se tvářit, že mám plný kalendář, avšak tady jeden den mám zrovna volnější), ale kafe si každý zaplatíme zvlášť. Nebo možná má pojišťovna nějaký speciální kamrlík, takové oddělení Q pro trvalé následky blbých úrazů nešikovných lidí. A jestli jsou následky dostatečně trvalé, pojišťovna zkontroluje právě po dvou letech. Už teď se na to těším.

Vím totiž, že budu chtít hodně peněz, a to za snížené společenské uplatnění plus újmu na cti. No moment, jak vám zkřivený a nepohyblivý poslední článek prostředníčku – aniž bych chtěl(a) zpochybňovat závažnost tohoto zranění – zhoršil uplatnění ve společnosti, pane ééé... magistře? ošije se likvidátor(ka) a já odpovím, že to máte tak:

Tenkrát, když jsem měl ještě všech pět prstů pohromadě (dále jen Před úrazem), jsem byl v kolektivu uznávaným hráčem nejnižší hanspaulské soutěže v malém fotbale. Takhle, uznávaným... prostě mě nechali chytat, protože se jim do branky nechtělo.

Jenže potom, co jsem se v únoru 2020 nesmyslně zranil na fotbalovém turnaji novinářů, ironicky v zápase se svým bývalým zaměstnavatelem (dále jen Po úrazu), nemohu už tuto roli živého štítu a podavače zakopnutých balonů dále vykonávat. Jasně, mohl bych se ctí ukončit kariéru, pozvat kamarády na pivo a dál jim jen na dálku usilovně fandit, ale to by mi nebylo podobné.

Místo toho jsem k nevelké radosti spoluhráčů začal hrát na jiném postu. Není zatím jasno, jakém – prostě se pohybuji na hřišti na rozličných místech, kam jsem kdysi z branky sotva dohlédl, není v tom žádný systém ani logika. "Legenda má místo v základu vždycky jisté," psal nový kapitán blahosklonně. Těžko říct, jestli si to po prvním přátelském zápase Po úrazu nevyčítá.

To, že jsem neměl dres a zapomněl jsem i do eráru přinést brankářské rukavice, byl vlastně detail. Na druhou stranu jsem byl velice platný tím, že jsem správci zaplatil pronájem a nahodil všech dvanáct jističů, takže se začaly probouzet reflektory.

Spoluhráči mě začali posměšně titulovat Legendo, a za tuhle újmu na cti se pojišťovna pořádně prohne, pokud mají sarkasmy v sazebníku. Co mě překvapilo, pokoušeli se mi i přihrávat. Míč jsem tak na kopačkách nebo v jejich nepříjemné blízkosti měl častěji, než by bývalo bylo prospěšné. Takové míče byly vesměs ztracené – předem.

Soupeři nad námi měli vytrvalou převahu, čemuž napomáhalo i to, že jsme v podstatě hráli v oslabení, pokud jsem zrovna byl na hřišti. Skóre hrozivě narůstalo. Pak jsem z vlastní poloviny udělal s balonem tři rozvážné kroky, než jsem do kohosi narazil. Ale akce kupodivu pokračovala, protože míč se po tom střetu odrazil k někomu šikovnějšímu, než jsem já, který nekompromisně snížil asi na 1:5. Spoluhráči mi gratulovali, protože jsem s velkou dávkou fantazie přihrál na gól.

Na druhý jsem nahrál Filipovi před prázdnou a bylo to za celé utkání to jediné, co dopadlo přesně tak, jak jsem zamýšlel. Tady jsme si dokonce šli plácnout, respektive jsme do sebe divně žďouchali loktem, čehož se virus lekl. Snížili jsme asi na 2:10, mně dál utíkaly přihrávky do zámezí, vyskočil jsem si na hlavičku asi tak o vteřinu až dvě poté, co nade mnou míč proplachtil, vhazoval jsem auty protihráčům, divně jsem padal do skluzů, když kolem mě široko daleko nikdo nebyl, a vůbec jsem se nevracel, protože neumím bránit.

I soupeř si absence mé fotbalovosti musel všimnout, a tak si jednou tak trochu zahrával před vlastní brankou, já se nemotorně, ale dostatečně drze zmocnil míče a běžel za nadšeného a trochu sarkastického ryku sám na brankáře. Zoufalou střelou vyslanou z viklavého kotníku jsem otřel o tyč a spadla do branky.

Byl to náš poslední gól, prohráli jsme 3:14 a na všech našich čestných úspěších jsem měl zásluhu; všichni se tomu smáli, protože to bylo bizarní, a já jsem se cítil trapně. A za tohle všechno mi pojišťovna už v únoru 2022 vysolí balík peněz.

text a foto Řízek

MUŽ VE STŘEDNÍM VĚKU A KOPEC

"Stwuejdo, co ko máš na noze? A co ko máš na dwuhý noze?" Slunce pálí, houpačka vrže a neteř se synovcem se právě dozvídají, co je to výron, tejpování a do krve odřená pata z nejhorších běžeckých bot na světě. Patrně je to zas tolik nezajímá. Mě zase moc nezajímá jejich vyprávění o Harry Potterovi. Ale jsme ochotní přistoupit na kompromisy. Teď se třeba šli mlátit na trampolínu. A já musím zase tchánovi posekat zahradu.

Dnes se neběhá, nýbrž regeneruje. Hlavně hlava. Je to těžké přiznat, ale dva předchozí nezdary mě opravdu zasáhly. Vlastně mě i trochu bolí o tom vyprávět:

Informoval jsem pohyblivé kamarády, že existuje seriál virtuálních běžeckých závodů Trailtour a že je to má zajímat. Funguje to tak, že neznámí dobří lidé, kteří prodávají boty a je to pro ně reklama, vymyslí trasu, v tomto případě odporný kopec ze Všenor do Černolických skal, a ostatní běžci disponující GPS se mohou i v téhle divné době navzájem poměřovat, sdílet své výsledky a cítit se být součástí komunity.

Kupodivu se ke mně přidali hned dva Milanové, což jsem nejdřív považoval za recesi. Sešli jsme se časně ranním vlaku do Všenor, protože jeden z Milanů potřeboval stihnout důležitý pracovní "call". Samá sranda – hulákal jsem na průvodčího, že se kolegy zaručím, když jim chyběly průkazy totožnosti. Až ve Všenorech jsem si uvědomil, že vlastně nemám lístek, protože mi moje tramvajenka stačila jen po Radotín. Ale dobře to dopadlo, bez pokuty jsme opustili vlak a mohli jsme pod širým nebem v nezvyklé zimě začít hledat satelity našich chytrých hodinek.

Sotva náš výlet začal, žlutá značka se jala odbočovat z ulice Květoslava Mašity, motocyklového závodníka a všenorského rodáka. Na tomto místě začíná závodní segment. Vzal jsem nohy na ramena, ale dobře jsem slyšel ty uštěpačné poznámky a smích kolegů. Prostě nejsem týmovej.

Po žluté se dva a půl kilometru lesem stoupá na hřeben. Místy to jde dobře, to když se běží po hezké široké cestě. Občas je to divné koryto plné kořenů. Poslední třetina je zdaleka nejprudší, ale zničehonic utrpení končí na rozcestí. Točím ostře doleva. Teď mě vede červená. Zrychluji a snažím se zatejpovaný kotník udržet ve správném směru i na šutrech. Nic se neděje, ale najednou si všimnu, že tu nikde není značka. Ostatně ani ta cesta jako by nikam nevedla. A hlavně jsem na vrcholu nějakého kopce, ač bych měl sbíhat do vesnice a ke skalám.

Zmocňuje se mě panika a pokouším se o jakousi nesystematickou sólovou rojnici. Ve velmi členitém lese je najednou spousta cest i stromů. Červenobílé značky nejsou na žádných z nich. A já už najednou nejsem závodník, ale výletník potupně ztracený asi osm kilometrů vzdušnou čarou od rodné hroudy. Vždyť si ještě pamatuju, jak jsme se s babičkou smáli legračním názvům sídel na berounské trati. Černošice, hahaha. Dobřichovice! Mokropsy!!! A Všenory, jaká zvířata tu mají asi ta doupata? To se neomrzelo!

Hele, červená. Míjím fotbalové hřiště u Černolic, poslední dva hupy a cíl u kapesního skalního města s krásným výhledem. Čas 26 minut. To opravdu není nic moc. Vlastně je to fatální neúspěch. Milanové taky bloudili, jenže aspoň průběžně, a ne trapně těsně před cílem.

Když se vydýcháme, pokračujeme po červené dál už bez závodnických pokusů. "Nezapomeň si vzít gel," říkala mi večer žena a já jsem se divil, že tak myslí na to, aby mi nechyběla energie. Až na trase mi došlo, že měla na mysli ten dezinfekční. Měl jsem se očistit po použití toalety i vlaku, podle toho, co by nastalo. Každopádně moje tuba s nějakou sladkou hmotou zachránila mladšího Milana. Najednou se dostal do čela a táhl nás k Černošicím.

Táhl nás tak rychle, že jsme přeběhli všechny možné odbočky. Zabloudit vzdušnou čarou čtyři kilometry od rodné hroudy je ještě horší. Odřel jsem si patu a Milan pochopitelně nestihl "call" a rozhodl se situaci řešit jako chlap - vzal si "sick day". Pozitivnímu vyznění dvouhodinového výletu značně napomohlo to, že nám těsně ujel vlak, ale cukrárna u nádraží byla otevřená a plná lahůdek.

Říct, že mi to nedalo spát, je asi příliš silné tvrzení. Přesto jsem byl brzy rozhodnut se na trasu "závodu" vrátit. Netrvalo to ani dva dny, respektive trvalo to přesně dva dny, a ozval se Pája, můj legendární soused z gymplu. Přihasil si to novým vozem rovnou k černolickému hřišti a svým osobitým stylem mě první půlhodinu klusání po červené značce nepustil ke slovu, zatímco jsem se pokoušel zjistit, kde všude jsem minule udělal chybu. Za kamennou mohylou doprava a pak už je to snadné, zjistil jsem poslouchaje dramatické historky z regionální nemocnice.

Za stálého štěbetání jsme ve zdraví doběhli úplně dolů, do motorkářovy ulice, odkud se mělo závodit. Pája avizuje, že hodlá stoupat v klidu. Tak si zamáváme a já se pouštím do kopce ještě odvážněji než minule. Víc funím a celkově je to intenzivnější. Jenže výborný čas na vrcholu poněkud kazí to, že jsem fyzicky i mentálně úplně na dně. Na červenou značku tak dorazila dezorientovaná, zadýchaná troska.

Mohyla, jasně. Zatáčím doprava, ale najednou jsem u nějakých chat. Nic mi to neříká. Vracím se k mohyle, aha, tak tady se ještě muselo doleva, ale už jsme správně. Minutka sem, minutka tam, pořád je to dobré. Letím z prudkého kopce a sleduju jen kamení, snažím se navést obě zdecimované nohy pokud možno tak, abych jim nezavdával záminky k různým převratům. No jo, ale ta značka tady zase prostě není. Otáčím se a v dáli vidím to, co přesně vidět nechci. Vysmátého Páju. Ke skalám dorážíme současně v čase ještě o půl minuty horším než minule a jestli jsem to předevčírem bral celkem v klidu, teď už se na sebe trochu zlobím.

Relaxuji na malotraktoru. Precizně obrážím zmenšující se okruhy kolem zahrady. Takhle mám běhat. Klidně, s jistotou, nebláznit. Neztratit se mezi borovicí a rododendronem. Nezapadnout do kompostu. Nepřejet kočku. A možná si tu cestu prostě pro jistotu stáhnout do hodinek.

V noci se mi zdálo, že mě někdo v tom kopci předbíhá. Musím se tam tedy ještě jednou vrátit. Volá Vašek, jestli zase po dlouhé době nevyběhneme společně jen u nás, kolem našich nemovitostí. Je to vzácnost, protože kolega dosud byl, co se týče předběžné koronavirové opatrnosti, prymulovštější než Prymula. Dávám mu, ač nerad, košem, protože je potřeba nejdříve vyřešit to, co je mezi mnou a Černolickými skalami.

Tentokrát jedu sám, autem vezu jen křičící a zjevně pořádně naštvanou PJ Harvey. Ona a její tři akordy mě mají nabudit před výkonem. This is love! This is love! Jenže dopadne to jako vždycky, protože celý kopec mi bůhvíproč hlavou duní střídavě Když se zamiluje kůň a Láďa jede lodí a nejde se toho zbavit. Je to i znát na výkonu: minule jsem byl rozhodně rychlejší.

Ale zase na červené tentokrát nevypadám jako zombie. Mohyla, odbočit, ale pak hned doleva. Pak z kopce, ale jen kousek, ne jako předtím. A pak doprava. Je to vlastně strašně jednoduché. Zvlášť s tou mapou v hodinkách.

S časem 21:33 asi díru do světa neudělám, přesto se celou cestu domů cítím jako pán, jak vítěz na širé zemi, ba co víc - jak muž.

"Jak to mám vědět, že chcete platit kartou?" ptá se otrávená čerpadlářka pod Cukrákem. "Tak teď už to víte," smečuje vítěz a odnáší si do svého rodinného kombi nižší střední třídy kafe a minerálku.

text a foto Řízek