LABUŤ, RYBA A LIŠKA

Pokud bych měl trenéra, potěšil bych ho. Poplácal by mě v cíli po ramenou, zabalil mě do deky a přispěchal s horkým čajem a tatrankou. Pěkně jsi zúročil své zkušenosti, brachu, jdeš nahoru, řekl by. Němě bych přitakal, jelikož dech a hlas se mi ještě nevrátily. Oběma by nám stejně bylo jasné, o čem mluví: jak jsem se odvážně pustil z posledního kopce a divoce mávaje rukama a polykaje sněhové vločky jsem těsně před cílem předehnal jakési dva zoufalce v naprosto zbytečném souboji o nějaké dvaadevadesáté, nebo kolikáté vlastně místo. To bylo fakt povedené.

Běžel jsem Rybakros, závod na památku a počest pana Ryby, který se prý hned po nějakém běžeckém závodě vydal - ač jej od toho kamarádi zrazovali - na běžky a našli ho až na jaře. Ač mě od toho žena zrazovala, přihlásil jsem se jako týmová jednička reprezentace Zelené lišky na oficiálně 10 kilometrů dlouhý, podle GPS a ve skutečnosti jen 8,5kilometrový kros oblíbeným Krčským lesem. Tím samým lesem, odkud pochází moje privátní stáj Zelená liška; jinými slovy, v Krčáku od rybníku Labuť jsem kdysi začal běhat a dodnes to tam mám nejraději. Proto jsem tenhle závod nesměl minout. Tenhle sentiment mou ženu a kamarády zjevně nezasáhl, tudíž jsem na startu známé tváře už ani nevyhlížel, věděl jsem, že tam nebudou. O hodně přišly, ty tváře!

V altánku u rybníka Labuť se registruji, zatímco dvojice seniorů polohrubou moukou (hladká se na sypání značek prý krajně nehodí) dopisuje na asfalt verzálkami START. Kolem si lidé a labutě povídají o běhání; o čem si taky povídat, když je tu taková kosa, začíná sněžit a na startu se začínají houfovat nedočkavci.

Po startu nastává socializace. Hledám svoje místo ve světě tohoto závodu, ve startovním poli. Už po několika metrech zjišťuji, že na čele to opět nebude, škoda - snad příště. Přede mnou běží dvě pestrobarevné dorostenky, což by bylo vizuálně příjemné, jenže v prvním stoupání utíkají a jsou v mém zorném poli nahrazeny dvojicí padesátníků, kteří tam vydrží až skoro do konce. Hrajeme spolu takovou hru. Do kopce jsem rychlejší a uteču jim, po rovině a při sebězích mi nepolapitelně zdrhají. A tak pořád dokola. Běžím celkově tak nějak pomalu a asymetricky, ale nenapadá mě, co s tím. Chumelí.

Do závěrečného okruhu nastupuji s pozměněnou taktikou. Chci tam nechat všechno, kromě šátku, kterým jsem zahodil někam k lavičkám a který tam naopak zapomenout nesmím, protože doma mám už jen jeden takový. Dorostenky, dámy a senioři nad sedmdesát už mají odpracováno, těm stačil jeden okruh. Mně by býval taky.

V druhém kole by si nás asi režie nevšímala, protože se nic nedělo. Až do posledního stoupání. V něm jsem jednoho ze svých souputníků doběhl a pokračovali jsme bok po boku. "Tohle je poslední kopec, pak už se běží jen dolů," sděloval mi udýchaně. "Jo, už jsme skoro nahoře, ještě pár metrů," zafuněl jsem další objevné zjištění - druhé kolo bylo stejné jako první, takže bylo dost jasné, co bude následovat, a nebylo o tom potřeba hovořit. Hovorný muž se nicméně hned na vrcholku odvážně pustil z kopce a za chvíli už jsem na horizontu pozoroval, jak předbíhá dva lidi. Tak jsem to taky napálil, napůl během, napůl pádem jsem se řítil z prudkého zasněženého krpálu a aspoň ty dva unavené jedince jsem nechal za sebou a do cíle jsem dosprintoval. Tam jsem si plácl s tím komunikativním soupeřem a pak i s fiktivním trenérem a šel jsem najít auto. Na ten zahozený šátek jsem si vzpomněl.

A pak jsem jel domů, kde mě manželka zkontrolovala, zda mám veškeré končetiny a zda nejsem moc zablácený. A celé jsem jí to vyprávěl, jenže ženy jsou takové, že to jediné, co je zaujme, jsou drobky z tatranky na sedadle řidiče a přilehlých oblastech našeho auta, které tam před závodem nebyly a teď už tam jsou. Ta zbylá dramata, sníh, čaj, dorostenky, předbíhání, to se od nich odráží. Ale toho mého kouče, toho tohle všechno zajímá hodně.

text a foto Řízek