pondělí 25. srpna 2014

V REZERVACI

Jsem mladý, mám upravený límeček, modrou uniformu a patří mi když už ne svět, tak přinejmenším rychlík Blaník, myslel si možná průvodčí a náladu mu nekazilo ani pětiminutové zpoždění. Zničil mu ji až podivný cyklista, který se v Táboře pokoušel sebe a své horské kolo naložit do vlaku, nemaje ani povinnou rezervaci pro kolo, ani ánung, že něco takového existuje a je zapotřebí.

Jeli jsme z Pakova a paní, ke které jsme si přisedli, to právě po deseti minutách vzdala („Dám vám tisíc korun, když se svlíknete, hhh. - Ta v tom motoráku, ta byla dobrá. - Dobrá byla i ta prodavačka. – Kalíme! – Kájo, prosimtě, nelez z toho okna“). Volal cyklista Pája, který nastoupil do vagonu pro kola, a zněl zkroušeně. Průvodčí ho prý chtěl vyloučit z přepravy kvůli nějaké rezervaci. Nerozuměl jsem mu ničeho, ale vzdor nastupující kocovině a nekonečné únavě se ve mně něco vzbouřilo, jako že to tak nenechám. Prý rezervace. Tohle celý je rezervace, nebo spíš skanzen!

Popadl jsem právníka Jakuba (tušil jsem, že se bude hodit) a pospíchali jsme na opačný konec soupravy. V prázdném vagonu visela dvě kola, na zemi seděla nějaká paní s větším než malým množství dětí a zavazadel a taky tam postával Pája a pán v uniformě. Pája smutně vysvětluje, že na tenhle vlak musí mít každé kolo svou povinnou rezervaci, a že když ji nemá, musí si vystoupit v Benešově, případně platit nějaké horentní sumy jako pokutu.

Jsem relativně mladý, neoholený, trochu smrdím, jak mě Jirka zlil tou vodou z louže, mám vyřvaný hlas a celá tahle situace mi připadá absurdní. Přesto se zkouším domluvit po dobrém. Že se omlouváme. Že jsme to nevěděli. Že něco takového vidíme poprvé. A že mu těch 35 korun moc rádi dáme. Že má prázdný vlak a že to nemusí řešit. Že se omlouváme, zase. Nic.

Ten chlap je jak dubovej (Měli jste si to zjistit, musí se to koupit předem. Když jedete do ciziny, taky zjišťujete, co na cestu potřebujete. Předpisy jsou předpisy, měli jste jet osobákem, tohle je rychlík, přijde inspektor a přepočítá kola a já přijdu o prémie, tohle by mohl dělat každý a takhle by to nešlo a kde pracujete vy, že můžete svoji práci flákat.). Co je ti do toho, holobrádku, myslím si, ale navenek působím zkroušeně a čekám nějaký nápad od právníka, ale on se jen kymácí v uličce a v kapse muchlá naši společnou jízdenku asi za 1 100 korun – až mi bude někdy hrozit doživotí, nevím nevím, jestli ho využiju. První kolo pan dráha vyhrál a vítězoslavně míří na obchůzku vlaku, kde zatím Kája vystupuje z okna a Jirka bůhvíproč chodí uličkou po čtyřech. Ale to mu je jedno.

O přestávce souboje ladíme taktiku. Napadá mě jediné, že uděláme nějaký opravdický malér, aby o ty prémie bez veškerých pochybností přišel, ale sám seznám, že to není konstruktivní. Průvodčí se vrací a následuje další verbální přestřelka. Při ní z něj vypadne, že mu Pája při nástupu do vlaku na žádost o povinnou rezervaci řekl: „To si děláte srandu“, a tím ho urazil. Takže se znovu omlouváme a kupodivu máme vyhráno: jak se tohohle traumatu zbavil, byl jak vyměněný. Poradil nám, ať tu rezervaci koupíme on-line přes mobil, jako že budeme předstírat, že Pája jede z Benešova, což je příští stanice. Že to nešlo hned!

Na chodbičce žhavíme s právníkem mobily. Není to úplně jednoduché. Je třeba najít mobilní e-shop drah, vyhledat Benešov, rychlík Blaník, předstírat, že chceme zase cestovat, a v nepřehledném menu objevit skrytou rezervaci pro kola. Na koridoru před Benešovem není mnoho signálu, zato spousta tunelů. Navíc program je chytrý, nedovolí nám to koupit zpětně.

Když už se stanice kvapem blíží, doklikal jsem se asi na pátý pokus až k placení. Zadáváme číslo platební karty, když tu unavený telefon prostě zkolabuje. Navrhuji průvodčímu (který najednou působí dojmem, že nám fandí), že to zkusíme s jiným telefonem koupit z Vršovic. Ale chlapík mávne rukou, ať už to neřešíme. Je fakt, že to mohl udělat rovnou, ale takhle to bylo aspoň dramatické. A poučné.

Pro všechny cyklisty, kteří by náhodou chtěli naložit bicykl do vlaku, tedy platí jednoduchá rovnice: je-li u vlaku symbol kola v kroužku (dobrovolná rezervace), je to O.K. Je-li u vlaku symbol kola ve čtverečku (povinná rezervace), je to průšvih, jede tam horlivý průvodčí a je potřeba se chovat nanejvýš slušně.

text a foto Řízek

pondělí 18. srpna 2014

PAKOV

V Pacově žije jen 5 276 obyvatel, přesto jsou v noci otevřené tři nonstopy. Žlutý, modrý a červený. Do toho červeného v neděli nad ránem vpadla skupina mladých mužů, kteří se už asi třicet hodin loučili se svobodou jednoho z nich (vousatého žurnalisty se slabostí pro drobnou blondýnu, černého kocoura, kolo a běh). Vše ostatní je zahaleno tajemstvím a vlastně se to vůbec nestalo, protože co se stane v Pacově, zůstane v Pacově.

Pod vedením učitele češtiny, jenž umí skvěle hrát na neexistující nástroje, začali mladíci částečně do rytmu skladby od skupiny Prodigy bušit do dřevěných stolů, které byly jako všechno v baru dokonale omyvatelné. "Nikdo v červeném nonstopu nemá rád, když se buší do stolů," varovala je mladá štamgastka, jež spolu s mužem neurčitého věku bez zubů seděla u jejich stolu. Divila se, co chlapci dělají "v Pakově", měla tetování na ruce, které nic neznamenalo, a slabost pro jednoho z mladíků, nesmělého strojaře. Jak se však ukázalo, slabost nebyla tak silná, aby mu na jí vyžádané telefonní číslo zavolala. Nebo dosud prý ne.

Duha nad okresním přeborem
Čtyři z nich o něco později přelezli plot atletického stadionu, protože jim přišlo jako dobrý nápad zaběhnout si teď v půl páté ráno čtyřstovku. Tři z nich skutečně vystartovali, vítězství si připsal prodavač sportovního oblečení ve světovém nočním rekordu 1:25. Bronzovému novináři se zdálo, že běží jak vítr, že tma se ani nestíhá rozestupovat, ale prý to byl ve skutečnosti takový nemotorný výklus. Pak už zbývalo jen dostat zaměstnance nadnárodní společnosti přes plot a jít spát. Mezitím se ztratil a našel horolezec a nad Pacovem začalo svítat.

Kromě tohoto dobrodružného příběhu stojí za aspoň telegrafickou zmínku další věci, které se nestaly. Jako setkání s mužem s knírkem, kterému rozjívenost těchto lidí minulou noc přerušila spánek. Dokonce i jeho ženě. Přesto je zkoušel protlačit na soukromou veselici, a když se mu to nepovedlo, přinesl dvě stě korun, aby si hoši v červeném nonstopu mohli dát pivo. Mladíci přes kníračovo lpění na tomto vpravdě absurdním sponzorském daru zmuchlanou dvoustovku vrátili, byť na tomto postupu nepanovala stoprocentní shoda. Správný kantor totiž pro korunu i přes plot skočí.

Běžecký tříděný odpad
Pod vedením geniálního matematika pět účastníků zájezdu (nepochopených ostatními) taky v sobotu ráno vyběhlo na výlet k hradu Kámen. Samotný hrad je zaujal podstatně méně než místní prodejna potravin, respektive její obsluha. Na pět zpocených mužů přivyklých výhradně maskulinní společnosti prodavačka zapůsobila očekávaným způsobem; manažer zájezdu si od ní následně koupil jedlou sodu (když pak mluvil, z jeho úst stoupal práškový mráček) a bylo. Pak došlo k nějakému focení a tím to samozřejmě skončilo. Šestnáctikilometrový výběh byl nicméně parádní a skoro i k chlubení.

Mladí muži během víkendu viděli třeba i fotbalový zápas nefalšovaného okresního přeboru s neuznaným gólem ("Tebe by nevzali ani na dráhu!" křičeli fandové na pomezního), dvěma červenými kartami a bizarním pokutovým kopem pro domácí (tlustý útočník se rozběhl, naskočil do obránce, kterého zboural a následně teatrálně upadl). Panoptikální záležitost.
Vytrvalci, budka a prodavačka

V neděli dopoledne nastal čas uklízet a balit. Ukázalo se, že se opět ztratil horolezec, načež vyšlo najevo, že je v Táboře, protože odjel (z toho taky vyplývá, že když jíte moc tvarohu, změkne vám mozek). Pak přišla paní správcová, smála se jak sluníčko a vůbec nepřipomínala tu rozzuřenou paní ze včerejška. I proto mohli výletníci opustit malebné rodiště Antonína Sovy.

On i další talentovaní lidé z okresu Pelhřimov, které skupina během svého pobytu stihla probudit nebo naštvat, si následně jistě oddechli.

text Řízek, fotky Ř.+ Milan K.

pondělí 11. srpna 2014

NORMÁLMĚSÍC

Vždyť je to normální úplněk, poznamenala žena s nelíčeným zklamáním v hlase a vrátila se na pohovku k televizní obrazovce. Její obdélník zářil přeci jen výrazněji než takzvaný superměsíc, byť se zemský satelit se při jevu zvaném přízemí ve vzdálenosti slabých 357 tisíc kilometrů málem dotkl střechy mrakodrapu nejmenované banky na druhém konci parku.

Na mě tedy působil mohutnějším dojmem než obvykle, asi jako když srovnáme našeho kocoura po několikaměsíční intenzivní neúspěšné dietě s běžným kocourem.

Udělal jsem to, co by podnikl každý správný majitel amatérské zrcadlovky s univerzálním a velmi umatlaným objektivem, když mu Měsíc v úplňku v perigeu pózuje za okny. Začal jsem hledat stativ, jenže jsem si uvědomil, že vlastně žádný nemám, protože bublající bystřiny fotím jen zřídkakdy, jestli vůbec.

Profesionálové prominou, ale tělo přístroje jsem nakonec vypodložil několika knihami včetně Bridget Jonesové a cedulkou s výstižným nápisem All you need is love - and a cat. Protože, jak mi pocitový expozimetr napověděl, z ruky by to bylo holé šílenství anebo práce pro Old Shatterhanda.

Pak jsem začal hledat nějaký referenční bod - komín, anténu, žižkovský vysílač, zbloudilé letadlo nebo cokoli, vedle čeho by ten kotouč vypadal ohromně a neobvykle. Bohužel, nikde nic. Ani kocour se netvářil, že by ho tohle vesmírné divadlo zajímalo. Kdyby nám na parapetu přistál holub nebo nedejbože poštolka, vzrušen by byl podstatně víc. Takhle nulová reakce a přesun zpět k Marušce, gauči a Svatbám v Benátkách.

A tak jsem to cvakl jen tak, s mráčkem, který jako takový smetanový knírek proplouval opodál. Bylo to jako fotit padající hvězdu kompaktem a dopadlo to zrovna tak, jak vidíte.

Nicméně příští rok v září, až se na nás Měsíc přijde zase podívat pěkně zblízka, budeme připraveni. Já, vybaven jistě tou nejvhodnější technikou pro focení při měsíčku, přichystám nějakou úžasnou kompozici a zbytek rodiny bude povinně nadšen.

text a foto Řízek

pondělí 4. srpna 2014

ZAJÍC - ZÁTOPEK - ANIMÁTOR

"Nečumte tam a pojďte do vody!" hulákal Pája slastně ležící na zádech na mělčině omývaný proudem hnědé Sázavy, jež měla v tu chvíli už za sebou svou poslední peřej. My jsme měli za sebou její vodáky milovaný úsek Týnec - Pikovice, jenže jsme místo kánoím dali přednost běhu. Tak jsme Páju poslechli a hupsnuli jsme tam s Venálem taky. Bylo to úžasné! Voda okamžitě odplavila naši únavu a pot až někam do Vltavy a zůstala jen radost, která ulpěla až pod kůží.

Jednou ráno jsme jeli běhat. Norové, iDnes.cz i Honsová sice shodně předpovídali, že bude pršet, ale ve skutečnosti začínalo být pořádné vedro. Chyběl jen Milan, který dal před během přednost záchodu. V Pikovicích (tedy v Petrově u Prahy) jsme se přilepili ke kožence poschoďáku, jenž nás pomaloučku svezl do Týnce nad Sázavou, zatímco jsme s mým bývalým lavicovým sousedem a mým stejně hovorným budoucím svatebním svědkem probrali a stihli pomluvit jen hrst našich někdejších spolužáků a dalších významných lidí.

Z Týnce vyrážíme po modré do kopce, ledva paní Endomondová z Václavova mobilu zavolala "Go!". V čele jsem já coby zajíc. Jsem vrchař, který přepálí začátek a patrně kolem 15. kilometru "narazí do zdi" (v kontextu okolí spíše do skály). Na druhém místě kluše Pája coby animátor (vymyslel trasu, stará se o naši nekonečnou zábavu i hydrataci, dovezl nás svým turbovozem na nádraží a sám se takto tituloval), hned za ním běží a mluví šedivá lokomotiva Václav, označuje se střídavě za účastníka a za Zátopka a kopce vážně nevyhledává.

Animátor, Zátopek a koženka
Modrá nás dovede na červenou, jinak se nic nemění - první polovina trasy vede převážně po širokých cestách, lesem a do kopce. Kilometry nám mizí tak rychle pod nohama, že mě i napadne kacířská myšlenka, jestli 20 kilometrů na ten nedělní výběh nakonec nebude příliš málo. Nechal jsem si to pro sebe, kluci by mě ostatně stejně nepustili ke slovu. Dozvídáme se, že kromě kávy, kuřete a vajec Václav nerad také sójový suk, což je škoda, neboť mu zrovna jeden nabízím. Je to můj oblíbený běžecký doping, což se dá lehce vystopovat z mého biologického pasu.

V Kamenném Přívozu si dovoluji upozornit na oblíbenou restauraci po levé straně, hned je to ale vykládáno jako projev slabosti, že snad chci zastavit na pivo a polévku. "Luki, nezbyl ti ještě ten suk?" ptá se Václav na 13. kilometru po táhlém kopci. A nezbyl, naštěstí má animátor připravenou jinou tyčinku. Kdyby neměl, třeba by Václav nakonec vzal na milost i kuřata a kávu.

Pak už ty kilometry utíkají znatelně pomaleji, ale jsou o to hezčí. Běžíme po Posázavské stezce nad řekou, je to euforie, tři kilometry před koncem fotí Pája takzvané selfíčko s námi třemi a sluncem v pozadí, takže to našim siluetám moc sluší.

Zátopek, zajíc, animátor a sluníčko
Když se cesta úplně narovná, Václav najednou přiloží pod kotlem, předjede animátora i vadnoucího zajíce a v čele skupinky dobíhá k pikovickému mostu, zatímco Pája zahazuje oblečení a vrhá se do řeky jen v trenkách a vodotěsných hodinkách. "Jé, vodotěsné hodinky, ty mám taky, přivezl jsem si je z Chorvatska za 30 kun!" raduje se chlapec, který k Pájovi zničehonic připlul.

Radujeme se také, protože jsme nezmokli, a přesto jsme celí mokří; že jsme nejeli na lodi, a přesto jsme v Pikovicích; a zejména proto, že jsme po dvou hodinách v cíli a jdeme na pivo.

text Řízek, foto Pája a Ř.