HVĚZDIČKY NA FAŘE

Chtěli jsme si jen dát kafe a dortík a místo toho nás divný týpek držel dlouhé minuty za provazem, který tam nahrazuje mříže a závoru, i když v kavárně bylo místo! Tak zpravidla začínají recenze návštěvníků Café Fara v moravské vísce Klentnici. Společné mají i to, že podniku dávají jednu hvězdu ("kdybych mohla dát nulu, dám ji"). Má žena ale přišla na trik, jak hlídače provazu obelstít. Stačí se v podniku ubytovat. Přespávající hosté mají totiž jiný vchod, bez provazu. Akorát to bude trochu dražší.

Café Fara je fenoménem nejen našich moravských prodloužených víkendů. Podnik ve vsi, nad níž se klene Pálava, však za ty roky ztratil takovou tu auru spiklenecké výjimečnosti, především proto, že se o něm všude (v dobrém) psalo a začali tam chodit lidé. A to přímo v kvantech. Proto ta provazová zábrana a lavina zlovolných, do určité míry nefér recenzí. A asi i proto zdražili. Třeba květákový mozeček za dvě kila, to už je přece trochu moc. Byť si můžete být jisti, že je to farářův mozeček z farního biokvětáku.

Náš pokoj v měřítku 1:1.

Měli jsme výročí, a tak jsme se rozšoupli. Tedy rozšoupla se žena. Z poetické nabídky pokojů (Rajský, Mandlový, Meruňkový, Levandulový) vybrala ten s nejméně honosným názvem, a sice Kabinet. Jeho největší zvláštností bylo, že byl nejmenší, možná vůbec na celém světě. V běžném penzionu by do tohoto prostoru patrně uklidili kýbl a mop, případně špinavé povlečení, ne tak zde. Zato měl krásnou hliněnou omítku.

Druhou největší zvláštností bylo, že koupelna se záchodem zabírala dvakrát až třikrát více podlahové plochy než zbytek prostoru. Vybavení pokoje pak ještě zahrnovalo designový štípač na čokoládu s připravenou tabulkou. Jenže předchozí návštěvě se tam čokoláda zasekla, a tak jsme tu naši museli sníst nenaštípanou, což nás nerozhodilo. Poslední výbavou byl vestavěný přehrávač hudby s vestavěným Alešem Brichtou, který do toho celého konceptu prostě nějak neladil.

Pak tedy ještě zlobila sauna, kterou se nedařilo vyhřát. Zato nám pan údržbář dal parádní přednášku o saunování. Takže budeme pro příště připraveni. A můžeme jít na večeři. Vybrali jsme konfitovanou kachnu s roládou z červené řepy a la zelí, s níž jsem to relativně, tedy do polosyta, vyhrál, a pečenou perličku, která byla bohužel jen smutnou ptačí kostřičkou s kůží... Dohromady nás (ženu) to stálo šest set, takže jsme se usmysleli, že příští večeři vyřešíme nějakou tradiční moravskou pizzou.

Drandící žena a v dálce klentnický kostel

Nějaká ubytovaná paní si na internetu stěžovala, že ji poté, co pozdě večer restaurace zavřela, s manželem nikdo nezabavil. A i proto dala jednu hvězdičku (ale nejradši by taky dala nulu). Nás zabavila stáčená pálava z blízké vesnice Perná, kterou jsme do pokoje propašovali, ač nebyla farní.

Farní snídaně byla zato opravdu luxusní, jen jsem zalitoval, že nemám čtyři žaludky. Všechno čerstvé a patrně domácí. Jen to kafe nic moc; jako by aspoň tady prosakovalo původní povolání majitele podniku, který zbohatl na distribuci kávových automatů s plastovými kelímky a míchátkem. Pak jsme vyrazili na kola. To bylo parádní, protože byl teplý podzim, na vinicích bylo vesměs sklizeno, jen ty nejlepší kousky tu a tam dozrávaly pod dohledem detonačních plašičů špačků. A taky dvou bab, které seděly v takové srandovní budce na mezi, a odradily mě od případného sběru pozdního sběru. Po výletu jsme zalezli do farní vířivky a připadali si konečně lehce snobsky.

Moře

Večer jsme tedy zařadili nechutnou hustopečskou pizzu (dlouhé čekání jsme si krátili čtením záštiplných recenzí anonymních pomlouvačů) a v Klentnici jsme jen dali dortík. Paní nám jich přinesla na tácku asi osm a o každém nám pověděla celý jeho příběh. Začala od punčáku. "To už nemusíte pokračovat, on si stejně dá punčák," přerušila ji Maruška, ale já si to nechal všechno dopovědět. A dal jsem si punčák.

Večer nám opět zábava nechyběla, ale už nám trochu chyběl náš kocour, kterého jsme museli nechat doma. Na druhou stranu nemusel litovat, protože v pokoji by měl tvor jeho rozměrů stejně problém se vytočit. A další den po vydatné farní snídani, kdy jsem opět stláskal páté přes deváté (ale všechno domácí a bio), jsme jeli domů, zatímco se před provazem už začaly houfovat nedočkavé nespokojené davy budoucích kritických recenzentů.

Kdyby to šlo, dal bych našemu pobytu šest hvězdiček (za Marušku, kola, ranní běh na Pálavu a krásné počasí). Samotné restaurační kavárně s cukrárnou a ubytováním o něco méně. Za ty peníze by člověk asi měl dostat něco lepšího. Anebo za podstatně méně peněz něco, co by nebylo o moc horší. Ovšem punčák mají dobrý.

text a fotky Řízek

NEJLEPŠÍ MUŽ, NEJLEPŠÍ ŽENA

Cinkání o sklo. Významné odkašlání.

Vážení svatebčané, milá nevěsto, milý ženichu, Hanko a Vašku. V tento pro vás patrně jeden z nejdůležitějších a jistě i nejhezčích dnů jsem se vzbudil už kolem páté ráno. Probudila mě nejistota mého poslání, údělu, nebo jak to vlastně nazvat. Někomu to možná připadá triviální, ale - co má vlastně dělat svědek? Jak být v této roli úspěšný?

Přece nemůžu být jen tupým oficiózním panákem. Takový panák se v určenou hodinu s čerstvě potrhaným oblekem a kravatou zavázanou asistentem Milanem dostaví do veslařského klubu na břehu Ohře s občankami (svobodný, svobodná) a prstýnky (velký kulatý, malý kulatý). Zde se setká s paní matrikářkou. Ta hořekuje, že nestíhá další dvě svatby, a s velkým podezřením v očích se dívá na panákovu nabídku, že její kabelku a další věci po dobu obřadu uchová v kufru svého auta.

Až budou všichni nastoupeni, postavím se spolu se svědkyní Zuzkou (sympaticky podobně nesvá jako já) za dojatého ženicha a krásná nevěsta v krátkých a jednoduchých, přitom delikátních šatech se, pro mnohé překvapivě, vynoří z vln (rozuměj: doveze ji pramice ke břehu). Hraje hudba, starosta odříká projev odpíchnutý od údajného Einsteinova citátu (určitě jsem ho četl vpravo dole) a já jako správný svědek se zařeknu, že se nebudu smát, nebo aspoň ne navenek, jeho půvabnému rotacismu. Až na mě přijde řada, podepíšu se na řádku nadepsaném mým jménem (Vašek mě prosil, ať tentokrát vynechám hůlkové písmo i zálibu podepisovat se vzhůru nohama) a odcházím na místo bez jakéhokoli viditelného selhání. Jepičí roli v celém obřadu si ještě prodlužuji tím, že rozlévám slivovici do panáků i připravených hostů. Daří se mi to vlastně jen u kamaráda Jiřiny.

Představme si ale teď situaci, že nejsem jen tupý panák a stroj na podpisy, nýbrž svědek s velkým S, poanglicku Best man, tedy nejlepší muž, nejlepší přítel, oddaný do posledního dechu pomoci i zažehnat jakoukoli potenciálně průserovou situaci ještě před jejím vypuknutím. Majordomus i bodyguard, důvěrník i rádce.

Takový svědek je připraven zaskočit za indisponovaného hudebníka či zpěváka bigbandu, převozníka nevěsty či třeba nahradit matrikářku, kdyby zjistila, že dvě svatby najednou, ač v jedněch Lounech, opravdu nestihne. Dokáže vyškemrat na panu tchánovi zapůjčení párové čtyřky a nenechá se odradit jeho rezolutním Ne. Při obědě novomanželům přisolí polévku, rozkrájí babičkám svíčkovou a při mejdanu na rozhledně odláká či vyhubí veškeré vosy. Fotí svatební hosty polaroidem a důsledně dbá na mravnost fotografií (Kájovi odstraní knírek a případně drží pravici dole) i jejich technickou kvalitu. Pánovi u grilu pohlídá prase. A Vaškově sestře v prudkém kopci na rozhlednu roztlačí auto, aby si, chuděra, nespálila spojku.

Nejlepší muž se nespokojí s kupovanými přáníčky s Remarqovým citátem, spolu s přáteli vytvoří originální dárek. Ten neurazí, ale nadchne. Příteli je vždycky po ruce, vyžaduje-li si to situace či vyžaduje-li ženich doplnit nápoje. Když o půlnoci dochází dech DJ Debilovi v dřevěné hudební budce, nahradí jej coby DJ Pleška tam i na improvizovaném tanečním parketu. Najde klíče, které cestou domů vytrousila veselá maminka ženichova. A především: nejlepší muž, tedy svědek, vystřihne přede všemi parádní projev. V něm ve spravedlivém poměru vychválí vlastnosti obou šťastných mladých lidí, aniž by to bylo příliš dlouhé. Bude to vtipné, původní, chvílemi dojemné, bez Einsteinových citátů a hlavně to vůbec nikoho nenasere.

Den po jednom z nejdůležitějších a jistě i nejhezčích dnů mých přátel jsem se probudil v pět ráno, protože půjčená nafukovací matrace se pod námi zákeřně vypustila. Až tehdy mi došlo, že svědek může být tupý oficiózní panák - víc nejlepších lidí netřeba, jen by tam překáželi. I bez nich všechno bylo takové, jaké to mělo být. Poněvadž nejlepší muž je Vašek, nejlepší žena Hanka.

Zdvořilý potlesk. Úleva, že už můžeme začít jíst a pít.

text Řízek, foto Instagram polaroid

NA STOJÁKA

Osmdesát let staré krčské minisídliště Zelená liška je charakteristické nejen zvláštními prosklenými pavlačemi, náctiletými feťáky v parku a typickým bělostným psíkem Betynkou, ale především legendární jídelnou Melíšek. Když jsem po letech ostychu našel odvahu konečně poobědvat na stojáka, usoudil jsem, že je správný čas napsat na ni stručnou ódu.

Mí kamarádi auditor a právník jídelně s kreativním sloganem "Super ceny, kvalita, nabaštím se do syta" říkali něžně Pára. Line se z obrovských hrnců; vstoupíte-li tam v zimních měsících, je to jako termální koupaliště anebo parní komora na podolské plovárně, ale koupaliště plné guláše, ovaru, čočky i dalších lahůdek, takže mnohem lepší a bez nutnosti se před návštěvou osprchovat bez plavek a mýdlem.

Zlý jazyk by řekl, že jídelna, kde si nelze sednout, i její personál jsou na nároží Budějovické ulice od té doby, kdy sídliště začali stavět. Nebo od časů, kdy tam přepřahali kočáry do Vídně. Ve skutečnosti tam však jsou odnepaměti. Statná paní naběračkou doluje zbytky kaše ze dna stejně za Zemana, jako je dolovala za Husáka. Stejně jako její kolegyně bleskurychle markuje koruny na pokladně, jen v mezičase vyměnila československé za české. Nezměnil se ani informační systém, který pomocí cedulek a žároviček okamžitě napoví, které dobroty ještě nejsou snědeny.

Zejména kolem poledne fronta strávníků bezmála budí dojem, že se pod opršeným vývěsním štítem něco rozdává zadarmo. Klientela je pestrá, vévodí ošuntělejší zákazníci v montérkách. Ovšem objevují se i ti, jejichž pracovním oděvem je sako a pracovní náplní vysedávání na poradách. I ti posléze hliníkovými příbory cinkají do otlučených talířů na umakartových ubrusech a jako by si najednou byli všichni rovni. (Což je samozřejmě iluzorní.)

Zvláštností je, že zde prakticky nepotkáte ženu. Možná by i zde pomohly kvóty. Naopak obsluha je výhradně dámská, zato uctívaná. Kdysi jsem byl svědkem toho, jak jedné z mladších pracovnic dokonce galantní host přinesl kytici.

Lidi se sem rádi vracejí. I já, ale doposud jsem neměl kuráž postavit se mezi další strávníky a jídlo jsem si zbaběle nosil přes ulici domů v krabičce. Tentokrát jsme se však s Frantou převlékli za malíře pokojů, dokonce i ruce a nohy jsme si barvami v rámci kamufláže zaneřádili, a postavili se na zahrádku, dá-li se to tak nazvat. Kolega si dal karbanátek a la pán před námi (s kaší a zelím), já dal přednost gulášové hnědi. A opravdu jsme se nabaštili do syta.

Existuje málo věcí, za které bych byl ochoten podepsat petici nebo se nějak angažovat, ale pokud by místo jídelny měl vyrůst dvanáctipatrový mrakodrap anebo ji snad hygienici chtěli z nějakých obskurních důvodů zavřít, snad bych se v slzách zoufale řetězem přivázal k pultu. Ty slzy by pak, v podobě páry, stoupaly nad hrnce a linuly se ven na ulici.

text a foto Řízek

JARO NA VSI

Matně si vybavuji, jak jsme kdysi s bráchou, sestřenicí a bratrancem coby kolednický gang o Velikonocích prošli vesnicí, kde máme chalupu. Nahoru ke kostelu po pravé straně a nevynechat žádný barák, jen u toho podivína nemá smysl zvonit. A od kostela zase dolů po druhé straně ulice. S vrchovatým košem vajec i dalších dobrot jsme se radostně spěchali pochlubit, načež brácha zakopl a všechny vykoledované věci z košíku vysypal a rozbil. Sice nás to chvíli mrzelo, ale zato to byla dobrá historka.

Na památku slavného koledování jsme tehdy na nejzazší okraj zahrady zasadili do bláta u potůčku pomlázky. Po nějakých dvaceti letech se drží už jen některé, avšak jejich zakroucené kmeny a bujné větve vytvořily solidní buš. Letošní pomlázky jsme tak z velké části vyrobili z vlastních zásob. Chvílemi na nás i sněžilo, což bylo přinejmenším divné.


Pletení pomlázek nám v rodině nikdy moc nešlo. Přemíra materiálu mi letos dovolila uplést hned dvě, obě takové zkroucené, každou jinak. Manželka cynicky podotkla, že moje výtvory trpí nemocí ALS. Utahoval si z nich ostatně i rodinný známý. To bylo troufalé, neboť on sám koledoval s opentleným klepadlem na koberce. Zato tvorba bratra Kuby se podobala kyji, neboť místo proutků se pokoušel plést z klacků. Ale nástroj dokončil, což obdivuji.


Otec zase uprostřed pletení zjistil, že na začátku omylem vyřadil jeden z proutků, a tak to šněroval jen ze sedmi. Nabízeli jsme mu pomocné ruce. "Nechte si je, budete je potřebovat na aplaus," odvětil.


Kocour Pepan byl samozřejmě nad věcí. Aby ne, když nemá mimické svaly. Byť si myslím, že některé velikonoční nápady úplně nedocenil.


Chalupa je mnohem zabydlenější než tehdy a asi i útulnější. Hlavně se tam výborně vaří. Se ženou přijíždíme vyhublí a odjíždíme tlustí. A vyuzení od netěsnících kamen v takzvané Petrově seknici (pastoušce pojmenované patrně po někdejším nenáročném čeledínovi), kde jsme přespali.


A druhý den přišli i koledníci. Sháněli se po vajíčkách, pentlích i po panácích. Tak jak to koledníci obvykle dělají, a každý je proto rád vidí.


Nejlepší byla tak trochu krojovaná partička s opravdovým dítětem na nádherném trakaři. Měli i obrovské řehtačky, které podle očekávání dělaly po roztočení obrovský bordel. Taková dřevěná zkouška sirén.


Když jsme odjížděli, už nesněžilo, naopak bylo krásně. Dvě pomlázky jsme aspoň zabořili do hlíny a uvidíme, jestli z nich něco bude. Jen letos nikdo nic nevysypal ani nerozbil, bohužel.

text a fotky Řízek

HYGIENA

"Víš, že hygiena zavřela tu čínu tam vedle Arabů?" povídá kolega takhle při pátku. Jsem v šoku. Nedělám si žádné velké iluze o úrovni takových provozoven, kam se chodí spíš za poměrem cena/výkon než za chuťovým požitkem, ale přiznám se, že mě to silně zasáhlo. Je to hned u redakce! Kuře s citrónovou omáčkou za 69,-, které jsem si tam s oblibou dával, rázem zhořklo a zkyslo. Jako i pikantní polévka (k hlavnímu jídlu za 10,-), už sama o sobě hořká a kyselá.

Cítil jsem se jako spotřebitel oklamán a smuten, jako když onehdy jiná inspekce vypátrala, že na mé oblíbené pumpě v Poříčí nedaleko Maruščiny chaty patrně ředí palivo. Taky trochu podveden a bezmocný. Jako když si v těch pohádkách a baladách bláhovec z jeskyně odnese mraky zlata a pak vyleze na světlo a má z toho šutry a oči pro pláč.

Tak ono tohle bistro i v konkurenci podobných podniků působí poněkud ošuntělejším dojmem. Třeba ty plastové ubrusy jak ve školce a komunistické plakáty na stěnách. Podivné je i upozornění na prasklé výloze, že se o ni osoby nemají opírat a popíjet alkohol. Ale paní servírka se zase vždycky usmívá, navíc je to fakt blízko. A kuchyně je umně schovaná tak, aby se do ní z žádného úhlu, ani pomocí soustavy zrcátek, nedalo nahlédnout. Paní vždy jen rychle otevře okénko, vyndá nudle a okénko neprodyšně zabouchne. Zákazník si tak může jen představovat, jak báječně to v kuchyni vypadá a v jaké sanitární dokonalosti orchestr sehraných čínských kuchtíků chystá jeho krmi.

"Inspekce v provozovně rychlého občerstvení nabízející cca 90 druhů pokrmů (stejně je nejlepší ta citrónová omáčka, pozn. red.) zjistila suroviny uložené v silně znečištěných obalech a sporáky, digestoře pro odtah par a okolní stěny silně znečištěné vrstvami mastných nečistot. Dále provozovatel dlouhodobě neudržoval v čistotě skladové prostory a v kuchyni nebyla k dispozici teplá tekoucí voda," popsali hygienickou apokalypsu v království tamního šéfkuchaře inspektoři a bez milosti ji zavřeli. Asi se zrovna paní usmívala málo.

ČOI a SZPI nás dennodenně zásobují zavřenými supermarkety kvůli myším bobkům a anonymními bary u hřiště v Horní Dolní, kde zrovna netekla voda. Ale tohle? Tohle ale bylo prostě hrozně blízké. Nemohl jsem si to samozřejmě nechat pro sebe a píšu Pájovi, který pracuje (a stravuje se) opodál. "Včera jsem se brutálně ožral a dneska jsem si dal k obědu právě čínu, takovou tu, co je v Bozděchově ulici... a před chvílí jsem to vyklopil do záchoda, horem," okamžitě odpovídá. Načež zjistí, že mluvíme o té samé číně.

Procházíme další zprávy SZPI a zjišťujeme, že jsou na tom jinde i hůř. "Alespoň tam nebyl výskyt mrtvých a živých škůdců v mase," poznamenal Pája a podivil se, jak to, že mu v číně dneska uvařili, když je hygiena zavřela. Jenže oni už asi zametli špínu a pustili teplou vodu, pozvali inspektora na kontrolu a jede se dál. Kamarád potvrzuje, že v restauraci zrovna byl nějaký pán a usměvavá servírka podepisovala formulář.

Asi to tak má být. Aspoň jsme se při té příležitosti dohodli, že zajdeme příští týden na oběd. Ovšem zařekli jsme se, že do téhle číny ne. Už nikdy. Ale ono nám to stejně dlouho nevydrží, stejně jako ostatním nepříjemně překvapeným nenáročným strávníkům. Do Poříčí pro benzin už taky jezdím bez řečí. Je to blízko a paní u pokladny se pokaždé usmívá.

text Řízek, foto SZPI

KILA NAVÍC

Pokud jste mimořádné vysílání na zpravodajské čtyřiadvacítce náhodou minuli, tak vězte, že náš věhlasný kocour Pepan nedávno oslavil páté narozeniny. A velkolepě: obdržel drahou hračku, kterou nepochopil, pak se sjel kozlíkem lékařským a nakonec se poblinkal z kočičí trávy, kterou dostal na lepší trávení. Samozřejmě se i hodně jedno a pilo. Slušnej mejdan, řeklo by se. Jenže s tím je teď utrum.

Náš kocour je totiž tlustý. Zjistí se to třeba tak, že si na vás v noci lehne a vy se nedokážete pohnout, natož nadechnout. Anebo když aportuje, vrací se místo sprintem jen kolébavým volným krokem, při němž mu trochu srandovně vlaje sádlo na bocích. A při tom funí jak přetopený motorák.

Ještě na jaře jsme se přitom společně s jeho osobním lékařem radovali, jak jdou deka dolů - navzdory mému občasnému, skoro sporadickému rozmazlování a naší vzájemné džentlmenské dohodě: když já sním k snídani dvě housky se šunkou a sýrem, bylo by nespravedlivé, abych si to nechal pro sebe, že jo...

Jenže teď se váha u veterináře prohnula a ukázala téměř sedm kilo, tedy víc než o kilogram silnější osobnost než při poslední prohlídce.

"Tohle jsem dostal k narozkám
a upřímně nevím, co je to za klauni."

Kdyby uměl mluvit, asi by argumentoval tím, že má těžké kosti nebo že to jsou všechno svaly. A kdyby měl mimické svaly, možná by se přesto tvářil trochu provinile. Takhle tam jen sádelnatě ležel a koukal po panu doktorovi, kterému Maruška říká sexáč. Patrně by pro něj měl úplně jiné pojmenování.

Pepan dostal nové dietní krmení a přísný zákaz jiných pamlsků. Vysvětlil si to po svém, šunku teď "nenápadně" krade přímo ze stolu, dohoda nedohoda. Opět se to dá těžko odhadovat, ale řekl bych, že je z diety naštvaný. A že už po dvou dnech by ji nejraději vyměnil za jinou hru.

Dostávám se k tomu, co z toho pro vás vyplývá. Pokud jste chovatel, nenechte to dojít tak daleko a raději se cpěte sami. To zvíře je totiž v podstatě hloupé a sežere vše, co mu dáte, Cajthamlovou nezná. Pokud jste Pepanovi příznivci, držte mu palce, ať se brzo dostane zase do formy. A pokud máte taky nadváhu, stavte se, těch hubnoucích granulí máme pytel.

text a fotky Řízek

ŠUMAVA Z BUDĚJOVICKÉ

Nejkrásnější den života právě začíná, zpívá Vltava. Platí to každý den a především pak tehdy, pokud má člověk volno, na okně pomalu bobtná chleba, který bedlivě hlídá černý kocour – ve snu, protože to v devět ráno zalomil na svém odpočívacím křesle a vzbudí se počítám tak ve dvě. Ovšemže bych měl psát diplomku, ale povím vám něco o tom chlebu, dokud mám prsty zalepené těstem a je to autentické.

Nejsem psychopatický ochránce spotřebitelů ani líbivě neválčím proti potravinářským magnátům šidícím a předražujícím jídlo, Babiše považuju za takového roztomilého skřítka… A z jedu na krysy v polských sušenkách taky nevyšiluju. Jen prostě nemám rád rozmrazované a dopékané pečivo a chleba balený v igelitu nakrájený na plátky. To je prostě tak hnusné! Tuhle jsem vlezl do Belgické pekárny v Lidické a zeptal se, jestli mají čerstvé, nebo rozmražené pečivo. Prý zmražené, ale zato až z Belgie. Už tam nepůjdu, protože rozdíl mezi dopékárnou a pekárnou je asi jako mezi mojí diplomkou a pořádnou diplomkou.

A vůbec, jakékoli pečivo z našeho domovského Adalberta se prakticky nedá žrát. Abychom si rozuměli, mně vůbec nejde o nějakou chemii nebo éčka. Mně to prostě nechutná, dokonce jsem se kvůli tomu ráno naučil krmit se jak zvíře müsli, a navíc jsem vybíravý pozér – a tak jsem si jednou přivezl domů ve skleničce kvásek a děly se věci.

Protože dnešní lidé se tak rádi pokoušejí o činnosti dávných předků, slavíce mírné úspěchy za cenu obrovského úsilí a energie i nákladů. Když se ta v podstatě banální věc podaří, zuřivě si své počiny fotí na mobilní telefony a diskutují o nich na sociálních sítích. To mě vystihuje, ale trochu jsem odbočil.

Jak asi tušíte, nejsem zrovna zručný kuchař, tím méně pekař. Přesto jsem si jednou ráno až úchylně přivstal a přibližně podle návodu nějakého chytrého pana Cuketky jsem s pomocí našeho nového kamaráda kvásku zadělal těsto a celý byt tím těstem. A pak jsem šel do práce a rozespalá Maruška mi trochu vyčetla, že jsem ji k tomu nepřizval – pravda, škody by byly patrně menší.

V té mouce jsme to vyváleli asi moc, co?

Těsto pak zakryté v míse odpočívalo na parapetu, zrovna jako teď, a já jsem co hodinu volal domů, jestli se s ním něco děje, jak vypadá a kdy už to bude.

Kvásek mezitím tužil své mazlavé svaly, a když jsem se navečer vrátil z kolbenky, těsto se poněkud změnilo. Pak jsem důkladně pomoučnil linku, kuchyň, podlahu i ženu a společnými silami jsme těsto poskládali (Cuketkův recept je pro retardy, nemusí se hníst ani robotem, ani Vlastíkem) a nechali ho ještě na dvě hodiny odpočívat v ošatce, kterou jsme neměli. 

Já jsem zatím šel vyvenčit nejmenovaného kamaráda do Krčského lesa, tedy šli jsme běhat, a když jsme se vrátili – těsto v improvizované ošatce zjevně nabylo na objemu a vypadalo trochu jak v nějaké pohádce.

I naložili jsme do naší elektrické trouby několik statných bukových polen a rozfajrovali ji doruda, až se hloupému Honzovi, který za pecí spal, začala zapalovat lýtka a že by prý do světa. Ve skleněném kastrolu stačilo chlebu jen pár minut, aby to v bytě začalo vonět jak v pekárně – ne v dopékárně! Za půlhodinu jsme měli chleba, který v podstatě vypadal jako chleba, měl nádhernou kůrku, jen tedy nebyl moc velký. Spíš než Šumava to byly takové Brdy. Měl jsem pocit takového zbytečného zázraku, který vlastně nikoho nezajímá, ale bylo to ohromné.

Nejlepší byl jen tak s máslem. A protože ho bylo málo, nikomu jsme nedali, tak snad příště. Musí ti stačit fotka. Kdyby měl Adalbert na Budějovické zájem, naučím je to.

Nicméně pokud to takhle dělali předkové pravidelně, nechápu, kdy koukali na fotbal, seděli na Facebooku nebo chodili do práce.

text a mobilní foto Řízek

TRAGÉD SE MOTÁ V KUCHYNI

Až se budu jednou ucházet o nějaké extrémně dobře placené místo s obří zodpovědností, stravenkami a služebním (aspoň) passatem a zkušený personalista prozkoumá mou osobnost, pravděpodobně zjistí, že jsem především omezený, nepoučitelný a zoufale neumím prohrávat. V práci se to snažím všemožně maskovat, naplno se to pak projevuje ve volném čase - ve sportu a vaření.

Třeba badminton ve své omezenosti ani neuznávám za sport (podobně jako třeba ještě florbal), ovšem srandaturnaje s kolegy jsem se v tomhle paskvilním plácání zúčastnil. A pak jsem se tak zoufale snažil zvítězit a tak roztomile jsem se vztekal, když jsem samozřejmě dostával hrozně na budku, že mi to dodnes předhazují. Prý ze mě (a o mě) měli strach.

Co mi rozřezali patu, místo běhání a jiných sportů se naplno věnuji svým dvěma dalším koníčkům: psaní diplomky a vaření. Zatímco ten první se aspoň opticky zvolna někam posunuje, ten druhý jde od desíti k pěti pod nulou. Jídlo je přitom jedna z věcí kromě kocoura - který podle nového občanského zákoníku ani věcí není -, jež nás s Maruškou velmi výrazně spojuje, byť na ní to není vidět. Někdy vaříme společně, ale nutno přiznat, že se nám tu postupně vkradla rivalita. A rozmrzele dodávám, že tahám poslední dobou za kratší konec provazu.

Není každý den posvícení, říkal jsem si, když jsem nedávno zazdil úplně triviální jídlo - už vím, byla to panzanella, chlebový salát s rajčaty, na kterém snad není co zkazit. Ale je, dá se to přehnat se zálivkou z vinného octa. A z dobroty je rázem kyselý kentus. Maruška protáhla obličej. Kdyby to bylo jednorázové, mávl bych nad tím rukou. Jenže ono to nekončí a pořád se to stupňuje.

Tohle jehně jsem nevařil já

Maruška kontrovala jehněčím na česneku a mátě s grilovanou zeleninou a taky nějakou rybou s olivami. Oboje bylo, bohužel, luxusní.

Večer předtím, než jsme s Eliškou a Jirkou vyrazili na hory, napadlo mě něco upéct. V pečení moc zběhlý nejsem, jako dítě jsem se sice motal všude, ale trouby jsem se spíš bál - nicméně pečených věcí si vážím. Jako velká část našich spoluobčanů důvěřuji internetu a zároveň nemám moc rád klasickou bábovku, je taková dusivá a suchá.

Takže jsem kdesi vyhrabal recept na tvarohovou bábovku a (ač vím, že se to nemá dělat), pročetl i diskusi. Co jeden, vražte tam radši dva tvarohy, psala nějaká paní a další hospodyňky jí dávaly za pravdu. A tak jsem ji poslechl a zároveň začal recept i sám vylepšovat. I sám sebe. Poprvé v životě jsem ušlehal sníh, vymazal formu. Nic jsem nerozbil.

Ještě v troubě vypadala parádně, nadýchaná, zlatavá. Pak se svině přilepila k formě a nešla vyklepnout. Vztekle jsem ji vymlátil ven, její horní část zůstala přilepená a odhalila trudné, bledé nitro. "Vždyť to vypadá jako sekaná, hehehe," poznamenal někdo vtipný v Rakousku, pojídaje jinou, normální bábovku od maminky. Ta moje byla dobrá, i když to vůbec nebyla bábovka, chutnalo to úplně jinak a nikdo si nedal.

Poslední trapas má dvě části. Nejprve jsem celý nadšený koupil v rakouském řeznictví zlevněný "Rindsgulasch" s tím, že si doma uděláme zvěřinový guláš (no jo, kdysi jsem z němčiny maturoval za tři a to jen díky "zákeřné" otázce Moje koníčky). Z divočiny se tak vyklubalo hovězí. No co, kráva je taky fajn. Pokud ji člověk v papiňáku nepřipálí. Že jídlo samotné vypadalo jako kravinec, už ani nebylo tak podstatné.

K dovršení debaklu Maruška včera vytvořila senzační pappardelle s hovězím a tyrolským špekem. No a taky už má dopsanou diplomku. Tohle skóre by těžko otočili i zkušenější hráči, než jsem já.

text Řízek, mobilní fotky Řízek a Maruška

PF 2013

Do nového roku vám přejeme hodně jídla a hodně práce, protože - jak ví i pan prezident - bez ní pečení holubi ani kachny z nebe nepadají. Aby vám chutnalo, aby vám lidé okázalým mlaskáním nelezli na nervy, a když ano, tak jim to proboha řekněte, ať toho nechají. Ať nikdy nejíte sami, nebo ať je vždycky někdo, na koho můžete u jídla myslet. 

A ať nikdo nejí z vašeho talířku

přeje redakce Řízkových stránek

EGA NA VÝLETĚ

Na kole jsem neseděl, ani nepamatuju. Taky na mě ze sklepa mžouralo překvapeně, když jsem se ho jednou v sobotu ráno, byl zrovna sametový listopad, jal narychlo kontrolovat před vyjížďkou. Nasadilo tak vyčítavý pohled, jakého jsou přehlížená kvalitní horská kola vůbec schopná. Ale přemohlo se a jelo krásně.

Spěchal jsem. V Radotíně už totiž čekal Žvejk, i toho jsem dlouho neviděl, poněvadž byl "na montážích" v Německu. Co říct o Žvejkovi-cyklistovi? Vydal se stejnou cestou jako já před x lety, tedy narval do starého kola absurdní množství peněz a vytvořil Závodní Speciál. U mě proces tuningu tehdy skončil tak, že mi to kolo ukradli, jemu bych to nepřál. Je silný a rychlý a směje se.

A celé to zosnoval cyklista Milan K. ze Slivence, velký sporťák, který se umí proměnit v uhlazeného kravaťáka - toho času s podezřelým, avšak charitativním knírkem. Je snad ještě rychlejší. A já. Víc nás nebylo. Když jsme se na parkovišti před kostelem, nově honosně překřtěném na náměstí Sv. Petra a Pavla, konečně sešli a navzájem se pochlubili novými nejchytřejšími telefony, nezbylo než vyrazit.

Ale kam?

Po chvíli váhání jsem to rozčísl. Vydali jsme se na přibližně padesátikilometrovou trasu Radotínského kola, neboť jsme se ho letos nikdo nezúčastnil a všem nám to bylo moc líto. Nasadili jsme víc než slušné tempo. Asi jsme si každý chtěli dokázat, že na to máme. Taková ta nesmyslná soutěživost, co je všem mužům vlastní, kvůli které běhají maratony, umírají v exotických výškách i pod hladinou oceánů a bez níž to prostě nejde. Dokonce jsme na asfaltce u cementárny dojeli maníka na silničce, který se za námi pohodlně vyvezl až za Cikánku - ale pak nám za to poděkoval.

Dál se ovšem pokračovalo bahnem. Předjeli nás dva dementi na čtyřkolkách, jejich nevábné koňské síly spolu s kopyty opravdových koní roztrhaly ty dříve krásné cestičky; jízda tak byla nesmírně náročná. Nebo to bylo tou dlouhou pauzou. Mířili jsme na oběd do vyhlášené hospůdky U krobiána.

Chvátali jsme tolik, že to Žvejk v tom nádherném lesním sjezdu po zelené do Hostími, kde barevné listí hází mžitky do očí a skrývá zrádné kamení, položil, hlavou těsně vedle šutru.

Telecí řízky, domácí mošt a vepřová líčka. Paráda. Jenže jsme museli dál, do zimy.

Opět jsme si potřebovali něco dokazovat, obědem ztěžklí a zimou překvapení. Na cestě do Karlštejna jsme znovu dostihli nějakého silničáře, byť chvilku vzdoroval. Milan, budiž pochválen, se v tom chvatu snažil fotit. "Já jsem vás pak vůbec nemohl dojet," přiznal sportovec později. Naše mužná ega to posílilo. Stejně jako mě potěšilo, když mi chodec u Dubu sedmi bratří pochválil kolo - třebaže z něj přes bahno mnoho vidět nebylo.

Já se vám, kluci, omlouvám, že jsem zastavil zrovna v kuřárně, řekl jsem kolegům udýchaným z krpálu nahoře na Malé Americe. Bylo to neuvěřitelné, jak v nějakém zaflusaném pajzlu. Všude kolem nás lidé dýmali, staří, mladí i děti, lom se ztrácel v tomhle páchnoucím oparu, jeli jsme pryč.

Na Velké Americe jsme se tradičně skupinově vyfotili u zábradlí, přes které není lom vidět, nicméně lze si ho domyslet. A frčeli jsme dál, až do Vonoklas.

Nad nimi jsme viděli ohromného huňatého býka a přemýšleli, o čem asi přemýšlí takový býk. A to nebylo všechno. "Viděl jsi toho pejska, jak za tebou běžel?" ptal se Žvejk pod kopcem. Pejska? Bylo to něco jako medvěd. Stvořitel psa vymodeloval do absurdních rozměrů, tento byl stoprocentně zlý a od pohledu krvežíznivý. Rozběhl se za mnou a chňapal mi po kole. Strašně jsem se bál, dozajista to byl největší dnešní adrenalin. Pak mě nezabil a nechal mě projet.

Pak jsme se rozloučili s Milanem a zablácená kola se Žvejkem dovezli vlakem do Prahy, na šlapání už chyběly síly; kupodivu se to obešlo bez incidentů. A kolo jsem zavřel do sklepa s tím, že se u něj brzo zase zastavím. Slibem totiž nezarmoutíš.

text Řízek, fotky Milan K. a Řízek, mapka Endomondo.com

VENCA A VERONIKA JSOU MANŽELÉ

Jaké je to hezké, když se někdo žení! A o mnoho hezčí je to tehdy, když vás někdo také pozve na svatbu. Na sklonku května se náš kamarád Venca ženil. A ve stejný okamžik se na stejném místě vdávala naše kamarádka Veronika. Dost důvodů, proč být při tom.

Snoubenci si ke své první svatbě vybrali dvůr Míče na Křivoklátsku. Ono dvojnásobné ano pak bylo vyřčeno tak trochu americky v zahradním altánku. Nevěstě to neskutečně seklo, ženich neztrácel svůj typický úsměv. A všude kolem pobíhaly nezkrotné děti, zjistil jsem, že těm nejmenším jsem dost nesympatický. Vše snímal důstojný pan fotograf a já se hrozně bál, že při skupinovém focení zřítí ze srázu.

Naši alternativní galerii najdete tady.

Zpíval nám Karel Zich, aniž by to tušil. Proč se jeho píseň stala leitmotivem svatby, netuším. Mě i děti mnohem víc zaujaly traktory, které se na dvoře porůznu povalovaly, a pak hlavně všemožné houpačky - od trapných začátečnických až po drsné houpací mechanismy pro opravdové fajnšmekry.

Z nich byl pak překrásný výhled na ten svatební hodokvas. Třeba na tanec pod taktovkou kapely, jejíž naprostou většinu obstarávala paní za kouzelnými klávesami, jež údajně vypadala jako sexkoučka Julie Gaia Poupětová. Anebo na raut, který jsme s přítelem Václavem troufám si tvrdit ovládli - když nakrátko došel chleba, dal jsem si ke guláši řízky, no a podobně.

Když se zábava začínala rozjíždět, rozloučili jsme se, naložili do auta Marušku a Haničku a ujeli domů. Přeci jen, Václav den předtím učinil částečně zadost svým vysokoškolským studiím, a tak na mejdan už málokdo z našeho týmu měl sílu. Hladová fabie si užila svůj vlastní raut na pumpě uprostřed lesů, pak jsme s povolenými opasky a plni zážitků nechali svatebčany i ostatní propít se vstříc té mytizované svatební noci.

text a fotky Řízek

KOLEČKOVÝ VÝLET

Můj druh má spoustu hobby. Takže v bytě se nám válí koule na bowling, obrovský drak (říká se tomu „kajt“), kytara, dva foťáky, turistické mapy a v neposlední řadě kolečkové běžky. Právě posledně jmenovaný předmět jsme se rozhodli provětrat v mé učící pauze. Vzali jsme běžky, vzali jsme brusle a hurá do Poděbrad. Ne do lázní, jak si určitě myslíte, alebrž na cyklostezku podél Labe.

Bylo 26 stupňů, sun was shining a my vyrazili na cyklostezku směr Poděbrady-Nymburk. Nejdřív teda hezky pozvolna, takže po dvou kilometrech jsme zastavili na točenou limonádou. Kousek od nás zrovna probíhaly jakési hasičské závody, tak jsme se radši po dopití žlutky rychle sebrali, abychom neviděli, jak bude v alejích nablito.

Svištěli jsme dál, dokonce se mi na mých nových bruslích značky Fila (product placement musí být) podařilo předhonit Lukyho. Určitě by vám tvrdil, že je to tím, že neměl k těm suprběžkám suprhůlky, ale to mu nevěřte. Než jsem stačila zajásat, jak jsem si ho namazala na prsa, svalil se za mnou jak pytel. A výsledkem byl silniční lišej na pikantním místě… Určitě by vám tvrdil, že i za ten karambol může absence hůlek, ale to mu taky nesmíte věřit.

Skaut chvíli fňukal, ale než jsme dojeli do Nymburka k mostu a stavidlům a závodům dračích lodí, bylo po breku. Abyste nám věřili, tak jsme se tam vyfotili a v kolečkách jsme měli tak 9 kilometrů. Teprve? No hergot, tak šup šup. Přeběhli jsme na druhý břeh (bez registrace) a namířili jsme si to zpět do Poděbrad. Trochu jsme bloudili, ale blondýně nakonec poradil domorodec a tak jsme se vydali po tom hezčím břehu pěkně zpátky.

A to vám bylo bájo. Nikde nikdo, cesta uzoučká, ale přitom tak akorát. No idylka. Luky už nespadl, mě po 18 kilometrech začaly ty nové brusličky tlačit, tak už jsem si finále přes město odpustila a doploužila se do cukrárny. Ale to byla taková cukrárna, že i Homer Simpson by doughnuty vyměnil za jejich dobroty.

Břicha jsme si naládovali zmrzlinou, pan Odřený zadek dokonce nějakým jogurtem s živou kulturou a uťapaní jsme to zalomili autem směr Praha-Budějovická, kde už se ostatním krámům stýskalo po Lukyho běžkách. Hned druhý den si skaut pořídil nějaká udělátka, díky kterým teď může jezdit na běžkách i s hůlkami. Takže teď jestli spadne, tak už nám nebudeme moct tvrdit, že za to můžou ty hůlky, co nemá.

text a mobilní fotky Maruška, mapička Endomondo.com

MILANPÁRTY

 

Milan si na to nepamatuje, ale před pár dny slavil narozeniny. Své kamarády a lidi dobré vůle sezval jednoho večera do klubovny, aby se s nimi mohl podělit o radost, že je tady s námi už tak dlouho. Jak dlouho vlastně? To už si zase nepamatuju já.

Ale dá se to vlastně spočítat. Před dvěma lety totiž slavil dvacetiny. Letos jsme si měli taky vzít kytary, protože Milan je má rád. Jenže rychlý spád mejdanu či pingpong mezi lahvemi způsobil, že můj dvanáctistrunný nástroj, který se po drahné době podíval z pankráckého kopečku, se nakonec nedostal z futrálu. Tak snad příště.


Ale ne že by nebyla muzika. Domča a Petr třeba secvičili pro oslavence táborákovou verzi populárních Patnáctin, k nimž se mnoho účastníků večera pomalu blížilo.


A zatímco pro někoho bylo vrcholem mejdanu nenápadné balení neznámých patnáctek, jiní je pomocí špionážní techniky zdokonalené soukromými bezpečnostními agenturami šmírovali fotoaparátem. My jsme zase ocenili poslech alba coververzí písniček Mňágy, které Milan také darem obdržel.


A tak kvalifikovaný hudební recenzent "Vedral" Forejt pokaždé po dohrání skladby rozvážně, ale vědoucně pokrčil rameny a opáčil: "Co na to říct? Typický Wohnouti. Typický Tatabojs. Typický Vrbovský víťazi!" Byla to docela bžunda. Mimochodem, nejzábavnější mňágovští plagiátoři jsou jednoznačně Ty Syčáci.

 
To Milan kromě několika galonů rumu obdržel i další neméně hodnotné dary. Třeba skládacího panáka, který se velikostí dokáže operativně přizpůsobit různě velké žízni! Od své milé dostal i ukulele, takže muziky bude ještě víc, byť má nástroj pouhé čtyři struny. Jeho maminka zase vytvořila celou řadu chutných věcí a pomazánek. A dokonce se objevil i Vašek, který sám o sobě je takový dáreček, pak ale zase zmizel někde venku. Když se opět našel, rozhlédli jsme se po klubovně a zjistili jsme, že jsme fakt staří. Anebo ti lidi okolo byli fakt mladí. Nevím, dál.


Potom někdo přenesl stoly na druhý konec místnosti, načež se po čase zase vrátily zpět. Jako my. Po půlnoci jsme rozvezli kamarády do Kosoře i jinam a mohli jsme jít na kutě. Snad se i Milanovi něco hezkého zdálo, dobrou noc.

text a fotky Řízek

GRANKO MEZI CELEBRITAMI

Zimní přestávka skončila a na trávníky poprvé znovu vyběhli ligoví fotbalisté. Po delší době jsme se připojili mezi zástupy fandů a z tribuny Generali Areny jsme sledovali utrápenou anorektickou výhru Sparty pod Hřebíkem nad snaživým Slováckem. Ten jediný gól jsme jen slyšeli, víc jsme si ostatně nezasloužili.

Premiéru na Spartě zažil nejen její nový GSM Hřebík, ale i Pája. Ten byl na fotbale vůbec poprvé, proto se oblékl jak do divadla. Na druhou stranu, jeho oděv se nakonec ukázal jako jediný vhodný.

To bylo tak. Jak víte, na fotbal chodíme zadarmo. Tentokrát nás vstup mohl dokonce stát jen polovinu z nuly korun, protože jsme měli celkem osm volných lístků, ale potřebovali jsme jen čtyři (a ne žádné další navíc, jak se nám snažili cestou na stadion vnutit zoufalí překupníci). Když jsme kolem nich minutu po oficiálním začátku rychlým krokem opozdilců procházeli, ozval se z útrob arény řev, podle nějž se dalo usuzovat, že padla branka. Bohužel byla jediná.

Nakonec jsme se rozhodli, že před Vaškovými lupeny dáme přednost čtveřici volňásků, jež jsem dílem získal od svého zaměstnavatele, kterému můžeme věřit, a kolegy Honzy, jemuž jakbysmet. Že jsme se rozhodli správně, potvrdili pořadatelé, když nás vzápětí vyvedli mimo hlavní vchod do vstupu pro selebrity.

Takže jsme se znenadání ocitli na jedné tribuně s populárním trenérem Bílkem a mohli jsme třeba i zajít na slovíčko s legendárním Otou Černým. Na polstrované pohodlné sedačky a přestávkový raut se Pájův sváteční kabát hodil o trochu lépe než můj kulíšek tovární značky Granko. Maruška s Vaškem na tom nebyli tak tragicky, i jejich šatstvo však mělo spíš odrážet zimu než reprezentovat.

Bílek je schovaný za chlapem, co si
zrovna drží bradu.

Raut byl velice vydařený, degustace jelítek, jitrnic, vepřových kolen i lecjakých studených pochoutek byla docela příjemným zpestřením jinak nepříliš záživného utkání. Prvních deset minut druhého poločasu jsme kvůli občerstvení a pivu dokonce poněkud prošvihli.

A tak se v sedmém odstavci poprvé dostaneme k fotbalu. Hráči chvílemi působili dojmem, že o zimní přestávce studovali, psali diplomové práce, stavěli rodinná sídla, cestovali, ale na fotbal nevzdechli. Nepřihráli si, nic nevymysleli, tak se akorát nemotorně kosili a necitlivý sudí Jech rozdával karty skoro stejně blbě jako Vlasta při whistovi. Ale tu červenou pro nějakého retardovaného kopáče, který jak idiot sejmul mladého Krejčího, viděl správně.

Za námi seděli nějací dva odborníci, malátnému Kweukemu "humorně" přezdívali Kvá kvá. "Leť, kamerunský orle, nebo spíše kamerunský lve!" ozývalo se za našimi zády s nesmírnou kadencí.

Až na ty kecy byla ale naše místa výborná, veškeré dění jsme měli jako na dlani. Jenže se nic nedělo. K nejvýraznějším momentům patřil nález kreditní karty nějakého pana Huga, který byl oznámen i na velkoplošné obrazovce. A pak legrace při závěrečném platonickém náporu Slovácka, kdy jeho stoper jaksi zapomněl, že se gólman vydal pryč ze své branky a naslepo nezadržitelně hlavičkoval mezi vlastní tyče.

Ovšem i tahle situace prostě nemohla skončit gólem. Fotbalový bůh totiž poznal, že jsme za lístky nezaplatili, a že si tedy nezasloužíme vidět vůbec nic. Tak jsme šli domů, plni spíš jitrnic než zážitků, ale až se kluci trochu sehrají, osahají si pažit a GSM si je srovná, přijdeme zase a bude to určitě mnohem lepší.

text Řízek, mobilní fotky Maruška

U PÉTI

 

Pomyslným úderem půl osmé spustila za oknem vrtačka hyperaktivních dělníků. V dlouhých monotónních sekvencích se mi zavrtávala do hlavy. "Dyť je svátek, volové," pomyslel jsem si vrávoraje zavřít okno. Kocour vytušil šanci na snídani a začal nějak mlátit plechovou miskou o dlaždičky. Aby do vás všech husa kopla! Marušku ani to nevzbudilo. Tak začalo bolavé a mlhavé svatováclavské ráno po Péťově kolaudaci.

Jak se vstávalo ostatním účastníkům prvního ze dvou zabydlovacích večírků, se lze jen domnívat. Předpokládám, že třeba těm, kteří podlehli svodům školníkovy samohonky a odpadávali už v průběhu večera, nesnadno.

Ale popořadě. Péťův nový byt je na opačném konci světa než byty jeho radotínských kamarádů, i tak se jich sešlo požehnaně. To bylo naše štěstí, trošku jsme bloudili, ale už u vchodu 565 byl slyšet Jirkův smích z čísla popisného 973. Jinak bychom byli asi ztraceni, Bohnice totiž vypadají jako všechny pražské Jižňáky, i když jsou na druhé straně.

Prý pojedeme do Portugalska.

V útulném obýváku se uprostřed lidí na stole vršilo jídlo a lahve, v pravidelných intervalech se zvedaly sklínky (hlavně) se samohonkou, která sice specificky nevoněla, ale chutnala velmi obstojně. Když došla, v tu ránu se odkudsi objevila whiska v plastu.

Péťa dostal od Milana a Terky božské tričko, pak už byl zase čas na samohonku. Potom Péťa zapnul svůj obstarožní přehrávač dlouhých videí a stroj se po dvaceti minutách rozběhl. DJ Marťas nám na něm pustil Pé Es Há. A pak i Neckáře.

Pan Václav se tu cítil jako doma.

Jedli jsme česnekovku od paní Basítkové, jež naši pomazánku doslova deklasovala (náš výrobek jsme si potupně zase odvezli domů, ale o nic jste fakt nepřišli).

A pak se ozvalo první zvonění. Naštvaní sousedé? Policie? To jen dobře naladěný soused pan Václav přišel na drink a pokec. Paní Václavová jej až po chvíli zpacifikovala a odtáhla domů. A později asi jako odškodné dodala jakési ovoce naložené v čemsi. Někdo Marušku polil pivem, asi Jirka. Petr mě potřísnil lihovinou a pak někam zmizel.

Najednou byla popůlnoc. Odcházeli jsme, když už několik lidí porůznu spalo. Noční bus nám napoprvé velmi trapně ujel, třebaže za ním bleskurychle vyběhl Bobík. A tak jsme se trochu prošli po nočním sídlišti.

Péťa má moc příjemný byt a první polovina kolaudačky se zdařila. "Dopadlo to jako tradičně, bylo mi dnes celej den blbě. Petrovi bylo taky zle, musel tu asi řádit nějaký vir napadající Petry," zhodnotil pro Řízkovy stránky pan domácí.

text a fotky Řízek