VÁNOČNÍ POSELSTVÍ

Vánoce poslední dobou končívají zvláštním prezidentovým projevem, který od svých standardních verbálních projevů odlišuje přítomností zapálených svíček na adventním věnci, a tak mu potměšile přezdívá Vánoční poselství. Se ženou, tchánem a tchyní na to každý rok koukáme hlavně ze studijních, ale i hazardních důvodů: protože se prezident tematicky dost opakuje, hrajeme bingo. Letos dominovala tchyně. Kromě klimatické změny, která není, tipla správně třeba i to, že dojde na kritiku pomalé justice. Nu, a já jsem se mýlil v politice i třeba v tom, že dojde na kritiku novinářů.

Vánoce naopak začínají Václavovou hospodou a je to tradice delší než ta hradní taškařice. Vždyť na postu mého nejlepšího kamaráda slouží už bezpočet funkčních období.

Zažili jsme předvánoční hospody divočejší i klidné, komorní i téměř masové. Ta letošní mi vyšla vstříc lokálem, který je 150 metrů od naší redakce. "Čoveče, byl jsem u těch Brejšků a bylo to dost tragický. Tos mi teda doporučil hospodu! Dost hrůza. Plzeň dražší, než psali na internetu. Navíc je to nějak divně ve sklepě," hlásil zklamaně pořadatel poté, co byl obhlídnout terén. Ale už bylo pozdě cokoli shánět, protože cizí Václavové si pronajali na své předvánoční hospody veškeré slušné podniky a budou tam řešit ty svoje nezajímavé problémy.

U Brejšků patří k lokálům druhé volby při našich karetních seancích. Přesněji řečeno, byli jsme tu jednou. Je to hospoda celá pod úrovní terénu. Někde nad námi možná projíždějí tramvaje Spálenou ulicí. Těsně před vstupem do lokálu je rozcestník: vlevo restaurace, vpravo WC. Takže hned víte. Hospoda vizuálně ustrnula v devadesátých letech a dominují jí extrémně nepovedené kresby trochu ladovského stylu na stěnách. Ale celkem slušně vaří.

Pozdě příchozího zarazí hluk od dlouhého stolu asi dvacítky (převážně) mládenců. Celkem bezpečně poznávám Jirkův smích, takže vím, že jsem tady správně.

Nedlouho po mém pozdním příchodu servírka přinese tác s panáky, které hrají všemi barvami jak ozdobený stromek. Moje je kupodivu tequila. Václav povstává, bere si slovo a je stručný: "Přeji nám tři věci: Ať jsme zdraví, ať jsme zdraví, ať jsme zdraví".

A to přece úplně stačí. Kdyby Václav byl prezident, mělo by to celou řadu výhod. Například by zbylo víc televizního času na pohádky.

text a foto Řízek

TŘI BĚHY

Tři běhy ve třech dnech a ve třech středoevropských metropolích, dvě chladná rána a jeden vlahý, vlhký večer. Všechno v obnošených běžeckých botách švédské značky (vyrobených ve Vietnamu) a s děravou patou.

Bratislava je kalná jako ráno po večírku k pěti letům slovenského Denníku N. K hlavnímu nádraží vede neméně hlavní silnice, auta na ní hučí a jejich rámus se odráží od zašlých domů a ozvěna proniká skrz tenkou čepici až do hlavy, kde se potkává s hladinou stolního vína. Vražedné semafory na přechodu čtyřproudé silnice nalákají běžce do vozovky, ale v opačném směru dál lhostejně jezdí auta. Je potřeba utéct Žilinskou ulicí kolem divného parčíku, který tvoří soustředné dlážděné kruhy a uprostřed je jakýsi monument. To celé rámuje restaurace ironicky nazvaná Savage garden.

Další hlavní silnice vede kolem prezidentčina paláce a dá se překonat nečekaně hlubokým podchodem, který má možná zmírnit frustraci obyvatel z chybějícího metra. Na opačné straně se cesta zvedá a silnice se klikatí a po třech kilometrech střízlivění jsem na hradě a mám město na dlani. Ze šedivého oparu vystupuje bizarní kopule na mostě SNP.

Seběhnu do maličkého centra, kterým korzují hloučky turistů. Jako by taky netušili, proč a jak se tu octli. Přes zanedbané nádraží se vracím na základnu a už vím, že zelená na semaforu tady není absolutní, takže se nenechávám přejet a Bratislava nevítězí.

Triko a legíny už se usušily na radiátoru ve Vídni. Radiátor i s bytem má strategickou polohu, stačí překonat jen dvě křižovatky s mírumilovnými semafory a jsme v Schönbrunnu. Nebe je bez mráčku; taky jsme včera pili jen černý pytlíkový čaj Lord Nelson. Zámecký park je otevřen už od půl sedmé a jeho široké cestičky hned od rozbřesku zpestřují lidé v elasťácích.

Běhající Rakušané se nezdraví, jako se navzájem nezdraví třeba subkultura lidí s košíky v supermarketu. Člověk, který vstane v šest, odflákne osobní hygienu a jde na hodinu mrznout, je tu považován za zcela normálního. Každý si tak do jediného kopečku široko daleko funí sám a ostatní ignoruje. Funí i zvířata v blízké zoo a kolem rakouských prasat leží úplně stejný odér jako u těch českých. Když se rozední, dorazí k zámku autobusy plné lidí, z nichž jen někteří mají elasťáky.

Ty moje doschnou už doma. V Krčském lese se setmělo a oteplilo, je asi deset stupňů. Občas z křoví do záře čelovky zamžourají kulaté oči zvířat, nejspíš mírumilovných, ale nebudeme to pokoušet. Tady už se lidi zdraví, ale protože jsou ozáření a nevidí se navzájem, nemávají, ale přešli do familiérnější verze – volají Ahoj. Je tu bláto, ale jinak dobře a neměnil bych.

(Rozhodně ne za Bratislavu).

text Řízek, obrázky Strava.com

POPO A ŘÍZKY

Na etiketách řepkových olejů bylo bůhvíproč napsáno Mamince a Pro mne, správně by tam však mělo být Jirkovi a Pro kamarády z Radotína. Nalil jsem olej do tchynina friťáku a s Maruškou a synovcem jsme krájeli, klepali, obalovali a těšili se na večer.

Ve stejnou dobu zřejmě Jirkova maminka drtila obrovské množství česneku a stroužky slučovala s máslem a taveným sýrem v poměru, který je utajen podobně jako recept na Coca-colu. A Jirka, s nímž tradičně společně slavíme narozeniny, ač se narodil o jedenáct měsíců později, jel možná zrovna kupovat sud nápoje, kterému jeho synek říká "popo". Možná je to zkratka pro velkopopovické pivo, těžko říct.

V klubovně jsem snad rok nebyl, byl tam větší bordel, než bývalo zvykem, a asi sedm lidí. Upoutalo mě, že z reproduktorů hrál Aleš Brichta, jednooký mezi vlastenci, což mi přišlo jako roztomilá recese, ale asi to bylo míněné vážně. Jako každý rok jsem se uvelebil do křesla a rozvíjel černé myšlenky, že už nikdo nedorazí, že už na nás všichni kašlou, protože si udělali kupu dětí, jež jsou podstatně zábavnější než my.

Ale nakonec přišlo přes dvacet lidí. Řízky i pomazánka zmizely ještě dříve než Brichta. A večer hrozně rychle plynul, lidé přicházeli s dary, vesměs látkami, po nichž je člověku lépe a jinak, jako jsou například lahve a dorty.

Mezitím jsme hodně mluvili: o pěstních soubojích v nejnižších fotbalových soutěžích, slaďování rodinného života s pracovním, chrabrých novinářích, lékařích, učitelích, právnících a jejich nelehkém údělu. Anebo o mostech mezi lidmi i nad dálnicemi.

Přijal jsem gratulaci z Finska i z Loun, která pak dorazila osobně a odvezla nás všechny domů. Tou dobou už bylo po půlnoci, z repráku se linuly nějaké divnosti od Tata Bojs, Jirka spal a v sudu zbývalo na dně pár posledních sklenic popo.

text a foto Řízek