KUMULACE ZÁŽITKŮ

Tohle tak úplně v plánu nebylo, ale zase je to Hubáčkova dvacítka, a to je přece srdeční záležitost. Přišlo jaro a řada známých a kamarádů a na startu u hřbitova jsem se hned ztrapnil tím, že jsem se zmateně dožadoval startovního čísla, které však bylo jen pomyslné. Do kroku nám hrála Nirvana a Petr mi stiskl ruku tak silně, že jsem skoro nadskočil. Pár let jsem tu přece jen nebyl. 

Běží se z Dívčích hradů a pak Prokopákem nahoru a zpátky, vymeteme každý jeho zajímavý kout, ale když se budeme moc kochat, zvrtneme si kotník. 

Věděl jsem, že to dneska nebude to pravé. Jsem totiž jako Heda, když jí dám na výběr, jestli koupíme tu senzační plyšovou sovu, nebo děsivého netopýra. Zatváří se roztomile a bezelstně se zeptá, jestli může oboje. 

Mohl jsem si vybrat sobotní těžký trénink, nebo nedělní těžký závod, místo toho jsem se zatvářil roztomile. Můj problém není bezuzdná kumulace funkcí, ale zážitků.

Věřím, že i s tímhle hendikepem se dá zaběhnout aspoň nějak důstojně. Ale nelze to přepálit. Nejrychlejší běžce zahlédnu naposledy pod sebou na svažité louce, za níž už je skála a pod ní roste Dvorecký most. Běžím tak pomalu, že stihnu spočítat jeřáby nad novým nádražím a těmi baráky, co tam vznikají. Po patnácti minutách na horní hraně předběhnu šedivou i modrou mikinu, zřítíme se do údolí, kde je za tunýlkem poslední ledovaté místo, a začneme nejdřív zvolna, pak prudce stoupat k Řeporyjím. 

V polovině trati zastavuji na občerstvovně, modrá mikina tankovat nepotřebuje a vzdaluje se. Tady je konečně načase trochu zrychlit, rovinatá pěšina k tomu vybízí, jenže vede přes pole, které rozhodně není neorané rychlejšími běžci a pomalejšími koňmi. Mazlavé bláto ulpívá na botách a nohám unaveným z nesmyslně zařazeného tréninku přidává další nevyžádané závaží. 

Když se na chvíli objeví asfaltka, zajásám, jenže spolu s ní se vedle mě nečekaně objeví závodnice s nápisem Pacov na zádech. Ach, jak bych se jí rád zeptal, jestli je ve městě ještě vše stejné jako při mé rozlučce se svobodou. Jestli jsou tam pořád tři nonstopy (modrý, červený a žlutý), neřešený problém s pervitinem a servírka se slabostí pro Luboše. Jenže přichází poslední brutální kopec a mně se nějak krátí dech. Tady jsem před pár lety tlačil v podobném blátě kočárek s úplně malinkatou Hedou v korbičce a teď mám co dělat sám se sebou. 

Poslední pětina závodu už je mírná a rychlá, když na to člověk má. Modrá mikina už je nedostižná, reprezentantka kraje Antonína Sovy jde naopak přede mne. To mě ovšem donutí k jakémusi pokusu o finiš, v posledním kopečku získám kýžený náskok a radši se moc neohlížím, neboť mezi 15. a 16. místem je obří rozdíl. Strašně mě bolí nohy a hodinky, které jsou chytřejší než já, velí, že mám 3,5 dne odpočívat.

Místo toho jdu fotit kolegy z SK Babice: někteří se na mě smějí, jiní očividně trpí. "Dobrý," hlesne nazlobeně Pavel, když se ptám na dojmy, a je to úplně stejná odpověď, jako když se ptám Hedy na to, jak bylo ve školce.

Tam je ostatně zítra karneval. Musíme ještě vyřešit, jaké zvíře by tak mohla mít ta naše čarodějnice. Ne, jen jedno, obě to být nemohou. To opravdu nejde, to určitě není výchovné, vezmeme netopýra. I když ta sova je taky dost dobrá...  

text a foto Řízek

MÁNIČKA

Spejbl s Hurvínkem, Máničkou a Žerykem se účastní jakéhosi automobilového závodu do vrchu. Vím to, protože jsou tihle dřevění borci zrovna oblíbenější než Pepina. Nebo spíš ohrozili její hegemonii. Obě loutkové děti jsou nedobře naladěné, neboť je Spejbl (bez dětských sedaček!) velmi pomalu veze jakýmsi rozpadajícím se veteránem a soupeři je míjejí. 

"Ať si jedou, blázni splašení! Každý chce být úplně první. Přitom staré přísloví říká: Pospíchej pomalu," zlobí se pan Spejbl. Načež Mánička s Hurvínkem celkem pádně namítnou: "No dobře, ale proč jezdíme na závody? Vyhrává přece ten, kdo je první!" Spejbl ne úplně přesvědčivě odvětí: "Já o to nestojím, já si takový závod vychutnám, žeano." Kecičky.

Na startu Hubáčkovy dvacítky jsem byl sám sobě rozpadajícím se veteránem a zároveň i holohlavou Máničkou pochybující o smysluplnosti tohoto konání. Loni jsem si na stejné (krásné a těžké) trati udělal takový výron, že jsem se pak objednal k ortopedovi a v srpnu jsem dostal nové vazy. Tohle funguje zatím celkem dobře, ale po třech rýmičkách v řadě se tělo svižnějšímu běhání brání, třebaže se na nefunkční pravý kotník už vymlouvat nemůže. 

A do toho ten bordel, co přes noc nasněžil. Takové nadělení! Na startu jsem se pro jednou dobře rozhodl a místo běžných bot nazul traktory s osmimilimetrovými špunty, které jsou jinak určené jen pro pobyt v naší vestavěné skříni a pro extrémní podmínky. Řekněme, že takové může být i Prokopské údolí pod popraškem mokrého sněhu. 

Zazněl regulérní startovní výstřel a pod námi se za chvíli otevřelo panorama včetně Barrandovského mostu, na druhé straně je Dobeška a někde tím směrem bude asi i náš dům, kochal jsem se, zatímco jsem se propadal pořadím.

Nic mi nebylo, jen se mi blbě běželo, jako teď poslední dobou skoro pokaždé. V sebemenším kopci, natož pak v sebevětším, mi pokaždé ztěžkly a tuhly nohy. Míjeli mě kolegové, s nimiž každé úterý kroužíme po ovále na Děkance, a vyzývali mě, ať pokračuji s nimi, čehož jsem nebyl schopen. Spolupracovat jsem tak dokázal až na společné fotografii v cíli.

Největší krizi jsem měl už po šesti nebo sedmi kilometrech. "To už nás předjel sedmnáctý závodník. Osmnáctý. Jsme úplně poslední," znělo mi v hlavě.

Až do otočky v polovině trati to bylo celkově trudné a marné, druhá polovina je však o něco lehčí, navíc byla blátivější. Takže mi nohy sice pořád nepomáhaly, zato boty ano. Měl jsem i nutkání dotáhnout pár lidí na obzoru, třeba jsem se k nim i přiblížil, zejména pokud někde špatně odbočili, ale pak zas přišel nějaký kopec a moje nohy zhurvínkovatěly. 

Doběhl jsem osmnáctý snad o šest minut pomaleji než loni, kdy jsem většinu závodu kulhal. Kompletní týmová skupinová fotografie dorazila přede mnou, byť někteří jedinci jen o chvilku.  

Divné je, že se mi to přese všechno vlastně líbilo. Spejbl a spol. dostali v cíli vavřínový věnec za odvahu, že v takovém voze závod absolvovali. Mně ke štěstí celkem stačí, že jsem si to mohl vychutnat. Chá chá!

text Řízek, foto Karel, Martina, Jirka, Tomáš

SPINKÁRNA

Usnul jsem v pracovní době a bylo to příjemné.

Nejdříve jsem si říkal, že to za této situace není možné, ale to hučení bylo natolik monotónní, že to možné bylo... 

Zkraje spánku se mi ale stalo to, co někdy zažívám i ve své domovské posteli: zdálo se mi o tom, jak nakřivo došlápnu a otočí se mi kotník. Vždy sebou pak trhnu, protože ta v tomto případě domnělá bolest, jak ji mám za ty roky natrénovanou a zažitou, je dost autentická. Tady jsem se aspoň nepraštil hlavou o pelest.

"Vy jste se nám hnul, musíme tu poslední sérii udělat znova. Zkuste být úplně v klidu," zavolal na mě radiolog a sice jsem se cítil malinko trapně, ale ten kratičký šlofík na lehátku magnetické rezonance byl velmi příjemný.

(Připomnělo mi to dávný nápad na startup: takový hodinový hotel pro osamělé kravaťáky, kde by se přes den ve vší počestnosti spalo. Řekl bys prostě svému CEO, že jdeš na důležitý meeting, ve skutečnosti by sis na půl hodinku pronajal postel v centru a vrátil se čerstvý, připraven vytvářet hodnoty v podstatně vyšším tempu = benefit pro kravaťáka i nadnárodní společnost. Jmenovalo by se to Spinkárna, asi by to fungovalo na bázi franšízy a dalo by se to třeba vybudovat na místě zkrachovalých čajoven. Nevím, proč jsme to nerealizovali).   

O týden dříve se mi o výronu kotníku nezdálo. Odevzdal jsem Hedu babičce a dojel jsem na start Hubáčkovy dvacítky, nečekaně překrásného závodu ve zprofanovaném prostředí Prokopského údolí a téhle zvláštní polodivočiny obklopené prakticky ze všech stran paneláky. Kámoši měli lepší program a/nebo neodpovídali na zprávy, takže ze známých tváří dorazil akorát můj CEO Pavel, jejž jsem před časem infikoval běžeckým nadšením a pořád se kvůli tomu cítím trochu blbě, třeba i proto, že on mě (například) svým divadelnickým ochotničením nenakazil ani v nejmenším. 

A taky tam bylo snad patnáct lidí v dresu SK Babice, kam tak trochu patřím, i když nechodím moukou značit trať a příspěvky platím se zahambujícím zpožděním. 

Čekalo nás dvacet kilometrů, jak název napovídá, v prudkém větru a ve vlezlém chladu, takže i obvyklí otužilci vesměs navlékli dlouhé rukávy a čepice. V triku jsem vyrazil jen já, jenže než jsem se stačil začít radovat, že jsem to vychytal (po čtvrthodině kupodivu vysvitlo slunce), objevily se nějaké problémy. 

Předně: utekli mi ti nejrychlejší, takže jsem se hned po prvním napáleném kilometru octl na ocet: přede mnou prázdno a za mnou se shromažďovala skupinka rachitických lidí, kterým jsem s husí kůží na holých rukách dělal větrolam. Pak mi ve stoupání skoro k nohám padl babický kolega a někdejší zelenoliškový soused Táda a působilo to přinejmenším podezřele, ale o kolaps mladého sportovce se nejednalo, jen ho zradila pata a vzápětí koordinace pohybu.

Zatímco mě rachitičtí lidé míjeli, po asi dvanácti minutách závodu, někde těsně před třetím kilometrem vidím louži a bahýnko a chci se tomu elegantně vyhnout, ale kotník se mi na celkem rovné cestě zničehonic otáčí úplně naruby tak, že poprvé opravdu přemýšlím o tom, že to zabalím. Nakonec to zkusím. Vychází slunce a ostatním je nepochybně vedro, zatímco mě jen šíleně bolí každý druhý krok. 

Z průběžně desátého místa mě na konci Dalejského údolí sesadil kdosi, koho jsem zvoláním "Vpravo!" jemně upozornil na to, že moučná šipka najednou uhýbá z široké cesty do prudkého kopce. Pak jsme se nahoře všichni otočili a vítr zadul do zad. Na funkci kotníku to nemělo vliv, ale byla to příjemná změna.

První desítka se v podobě výše zmíněného závodníka vzdalovala a kousek od druhého hřbitova jsem zahlédl babický dres a v něm nejspíš Vojtu, mého tréninkového souputníka. Nic moc to se mnou neudělalo, ale asi ani s ním, takže mě na polích zpátky u Hubáčkova vysílače už nedohnal, i když jsem už mlel z posledního. Na druhou stranu, nakonec jsem neměl o tolik horší čas než při svých předchozích účastech, kdy jsem dobíhal s oběma nohama.

V cíli jsem si povolil botu, což jsem neměl dělat, protože se mi pak velmi špatně řídilo, a v dalších dnech jsem běhání vyměnil za belhání po bytě a kostivalovou mast. A místo nějaké pointy jsem se prostě zašel prospat na magnetickou rezonanci a uvidíme, co dál. Zatím mi poslali zprávu plnou latiny, ale možná je to šifra: že když se vezmou první písmena a přečtou pozpátku, vyjde z toho něco jako "VYBODNI SE KONEČNĚ NA TO BĚHÁNÍ A SEĎ DOMA NA ZADKU".

text Řízek, foto David Yadel

PROBLÉMY V RÁJI

 
Přátelé se poškorpili. "Nebudu obvolávat svoje kamarády, abys měl dost hráčů na ten svůj pitomý hokejový zápas, který sis vymyslel. Pořád mluvíš jen o tom, já přitom nemůžu hrát hokej – podívej, mám zlomený prst a hele! něco mi z něj teče, to by asi nemělo. Tak mě do toho přestaň jakkoli zahrnovat," vmetl jsem Václavovi do tváře. Což bylo technicky složitější, když jsme klusali vedle sebe.

Odveta na nečekaný výpad na sebe nenechala dlouho čekat: "Ty mi budeš vyčítat, že mluvím furt o hokeji? Aha," pozvedne obočí a spustí: "Tak jsem byl běhat, ale moc mi to nešlo. Pak jsem šel do práce a měli jsme dobré články. Poznal ses? Kdo tady pořád mluví o tom samém?" zvýšil hlas a s tím i kadenci kroků, což mi hodinky prozradily, zatímco jsme míjeli majestátní vodojem tyčící se nad Hlubočepy a Radlicemi. Měl pravdu a v řečnickém souboji šel rázem do vedení. Byl čas vytáhnout nefér kartu.

Milan a pole.

"Na horách s rodinkou bylo krásně. Toho sněhu! Synek už sám lyžoval a umí se už sám krásně držet, když ho táhnu na sáňkách. Dceruška teda byla v nosítku, je teda taky hrozně hodná a šikovná," říkal jsem téměř Václavovým hlasem a dikcí. A to byla podpásovka, protože na rodinku se nesahá, a to ani kdyby snad příběhy o idylickém soužití byly hrozně nudné, což samozřejmě nejsou. Oba Milanové, kteří na Hubáčkovu dvacítku také dorazili, se našim "problémům v ráji" smějí. Václav mě za trest ignoruje. Mileniálové by to možná přesněji označili za ghostování – prostě dělá, že tam nejsem. Nevím jak pro mileniály, ale pro mě je to celkem nepříjemné.

Milan a voda.

Naštěstí to brzo přebijí jiné nepříjemnosti. Únava, vyčerpání, bláto. Třebaže běžíme jeden z nejhezčích závodů. Když odmyslíme dva dočasně znepřátelené kamarády, na startu vládne pohodová atmosféra, protože se skoro každý s někým zná. Trasa vede důvěrně známou krajinou Prokopského údolí, ale dává jí novou perspektivu a kontext. A ty výhledy a vyhlídky! Třeba na to, že když nám vítr fouká do tváře, v druhé polovině poletíme zpět k vodojemu jak plachetnice.

Uteču kamarádům a rozkoukám se na čtvrtém kilometru. Řítíme se do údolí. První ležící strom přeskočím, druhý podlezu. A pak mi ujedou obě nohy naráz na mokrém zbytku dlažby. Nespadnout na zlomený prst je jediný taktický pokyn, který jsem si před závodem dal. A byť by se Zdeněk Chlopčík nad tou krokovou variací zcela mimo rytmus asi ušklíbl a pak by zpod stolku vytáhl nekompromisní trojku, ustál jsem to a ať už to dopadne jakkoli, vyhrál jsem. Další dílčí vítězství jsem si ostatně připsal už před závodem – nejenže jsem urazil Vaška, ale dokonce jsem se přihlásil a zaplatil jako první, takže jsem běžel s číslem 1.

Nejdramatičtější moment celého závodu.

Na asfaltce vidím záda babického kolegy Vojty. Tedy možná je to on. Ač mezi námi nemůže být víc než pár sekund, až po dlouhých kilometrech už skoro na dohled od hájemství excentrického starosty Novotného jej předbíhám (je to Vojta) před prvním těžkým kopcem. V polovině závodu se k nám připojí ještě jeden mladý muž. Druhá půlka je rovinatější a teoreticky i po větru. Běžím v čele skupinky a moje tempo mi připadá adekvátní, ba snad až rychlé. Do reality mě vrátí letmé ohlédnutí – z tria se stal netrpělivý sextet. Jeho jednotlivé složky se postupně derou do popředí toužíce mi ukázat svá funkční záda.

Uhájil třicáté místo.

Posledních pět kilometrů je po rovině. Nic mě nebolí, ale nejsem schopný reagovat na stupňující se tempo ostatních, které mám sice pořád na dohled, jenže kteří tak jako já vědí, že už není na co čekat. Neznámý muž v oranžovém se mě jasnou gestikulací snaží přimět ke spolupráci. Krátce ji zvažuji, to ano. Ale ne. Dnes ne. Vojta je v cíli o propastnou minutu a půl rychleji (loni jsem ho porazil o deset minut!) a všech pět ostatních ze skupinky už také více či méně zadýchaně popíjí čaj a přinesené limonády.

Milan a vodojem.

Souboj Milanů dopadne těsně pro čerstvého ženáče ze Vsetína. A pak se v cílové rovince objeví Václav v modré větrovce a poctivé zimní čepici. Václav se nikdy neohlíží, protože by se z něj stal solný sloup, a tak nevidí, že pět metrů za ním sprintuje jeho tréninková kolegyně Iveta. Nebo ji taky vyghostoval. Křičím na něj, Václav se probere ze své pohodlné letargie a v dramatickém finiši druhou ženu celkového pořadí nakonec udolá (možná i díky mně?).

Zase jsme nic nevyhráli. Ale tomahavk jsme zřejmě zakopali. Poobědvám s Václavovou rodinkou. Ty děti jsou opravdu moc hodné a asi i šikovné. A ta rajská! Ale na hokej fakt nejdu. Nicméně kdybyste chtěli, je to snad 6. března pozdě večer v Černošicích.

text a fotky Řízek a Lukáš F.

TŘI MUŽI A STEJNÝ POČET HŘBITOVŮ

Začíná se u brány hřbitova, což je vlastně naruby stejně jako naše startovní čísla. Jsou recyklovaná, napsaná fixou z rubové strany nějakých starších opravdových čísel. Na startu chybí nafukovací oblouk, stánky se suvenýry a pořadatel nemá viditelné tetování. Především to zjevně nedělá pro prachy. Proto tento po všech stránkách parádní závod stojí jen sto korun.

Přijeli moji kamarádi Milanové i mí noví tréninkoví spoluběžci z SK Babice. Kromě nich je tu ještě Martin Veselovský, u něhož nikdy nevím, jestli si tykáme, ale řekl jsem mu Ahoj, a dalších asi třicet lidí. Na dvaceti kilometrech se krásně rozptýlí, když už jsme u té hřbitovní tématiky, nikdo se nebude muset mačkat.

Hubáčkova dvacítka začíná u hřbitova kousek pod vodárnou, na němž známý architekt teprve trénoval na věhlasný Ještěd. (Patrně to bylo tak: Hm, tak vodárnu o půdorysu H bych měl. Jaké písmeno bych tak postavil ještě? D? Ještěd!). Naruby je i tahle smyšlená historka, protože nejdřív byl Ještěd, pak až vodárna. Ale nebudeme si to kazit pravdou.

Reprezentanti SK Babice jsou od začátku vidět, hřeje mě u srdce, ale bohužel to nejsem já. Tadeáš a Honza ukazují, že jejich rychlé nohy jsou přenositelné z tartanového oválu i na zmrzlé kamení a rozbahněné louky. Ne tak ty moje.

Nad Prokopským údolím není čas na krásné výhledy ani na vzpomínky na první nesmělé pokusy o romantické vycházky, jež kdysi probíhaly právě v těchto místech, protože se tu ostře bojuje o přibližně desáté místo. Mezi popadanými stromy mladík v šedém designu zabloudí. Zatímco na ledové krustě hledá moučné šipky, hned se před něj dostává dvojice závodníků týmů Pivo a myslivec a Zelená liška (to jsem já, přestrojen do červeného trika).

Sbíháme pospolu dolů k trati po žluté a po kamenech a kotníky se ptají Proč? a na asfaltové cestě skrz údolí dál pokračuje taktická bitva, do níž jsem se zapletl. Nad bývalou vápenkou nad Řeporyjemi reprezentant Piva a myslivce v prudkém kopci zavelí k nástupu, o němž může červená Zelená liška tak maximálně snít. A pozor! Zezadu už se dotahuje šedivý borec neznámé stáje. Naštěstí je za rohem polovina závodu a dobrý muž nám podává nápoje. Rychlostní pití mi jde, zase jsem v kontaktu a přes bláto cestiček se začneme pomalu blížit k cíli.

Kolem patnáctého kilometru se zjeví další hřbitov, je zase v prudkém kopci a stojí u něj další dobrý člověk s vodou. Ta, kterou dal mým sousedům, byla zřejmě živější než ta má. Nejprve jsou oba dvacet metrů přede mnou. Pak dvacet sekund. Pak už to jsou jen jakési skvrny uprostřed pole, jež by laik mohl nesprávně považovat za srnky. Skvrny se blíží k cíli a daleko za mnou není vůbec nikdo, s kým bych ještě mohl prohrát.

Konečně se trochu rozhlédnu po okolí: na druhém pólu údolí ční sídliště, kde jsem vyrůstal, včetně dvou nepochopitelných červených plechových věžiček, kterými zřejmě humanizovali paneláky. Je možné zahlédnout i Pankrác a tamní mrakodrapy a pak už i vodojem a hřbitov a cíl.

Babice vesměs porazily Milany, ti jsou ale podobně zablácení a spokojení jako já. Cílové menu obsahuje slaná srdíčka a sladké jahody podobného tvaru. Je to báječné, ale jedeme na opravdový oběd, kterým nás pohostí má domovská Zelená liška. Sedíme s výhledem na v pořadí třetí, tentokrát krčský hřbitov, a v době, kdy snad doběhl už i Martin Veselovský, rozebíráme, zda je pro rychlou regeneraci dálkového běžce lepší smažený sýr, vepřové na rozmarýnu, nebo výpečky.

Tohle je věčná debata, bohužel postavená spíš na emocích než na nějakých reálných faktech. Ale po jejím skončení a po zaplacení útraty se s pocitem příjemně stráveného dne smíšeným s tísní z rychlého ubývání víkendu se můžeme rozejít na individuální program.

text Řízek, foto Michael Dobiáš a Ř.

SLUNÍČKO, BĚŽEC, ŠIPKA, KOPEC

Bělovlasý muž kvapně kráčí k přechodu před hlubočepskou mateřskou školou, který se stal startovní čárou. Houf běžců se tázavě otáčí na přijíždějící auto strážníků - nevíme, jestli nás jdou pokutovat a botičkovat, anebo nám hodlají naopak zajišťovat bezpečný průběh. Záclony v oknech se odhrnují, bělovlasý muž volá Start, ozývá se klasické pípání zapínaných hodinek a šestnáctý ročník Dobývání Dívčích hradů začíná.

Loňský ročník běhů do kopce po pražském okolí jsem vynechal - vlastně jen z pohodlnosti. I za letošek mám v tomto prestižním seriálu zatím nula bodů, protože jsem se těmto závodům vyhýbal, sám ani nevím proč. Tentokrát jsme si však s Milanem, někdejším přeborníkem této trati v juniorské kategorii, řekli, že lepší způsob neděle není. A tak jsme u hlubočepského nádraží nafasovali startovní čísla a tatranku a po nezbytné prohlídce trasy jsme byli připraveni utkat se s neduživě vypadajícím nenápadným mladíkem s brýlemi, o němž mi kolega právě prozradil, že je to budoucí vítěz závodu, s Milanovým dvojníkem a s další stovkou lidí.

Městská policie skutečně hlídá bezpečný start. Dav odbočuje k Prokopskému údolí a já rozhodně naplňuji taktický záměr nepřepálit začátek. A to tak důkladně, že mi na chvilku Milan dokonce mizí z dohledu a místo něj se vedle mě octne nějaký osmiletý chlapec. Po několika stech metrech se uhýbá do prudkého kopce na klikatou asfaltku. Znám ji z dětství, chodívali jsme tam na procházky s rodiči a už tehdy mi ten kopec přišel nekonečný. Končívali jsme na takovém hřišti nebo cvičáku u hospody, byly tam snad i nějaké i lavičky či co.

"Líbí se Vám tato stránka? Nebo naopak jste zhrozeni?" ptají se zdvořile organizátoři seriálu na své oficiální webové prezentaci, kde pozornost upoutá třeba i hravé logo se sluníčkem, běžcem, šipkou a kopcem.

Líbí se mi tento kopec? Nebo jsem zhrozený? Váhám. Oproti jiným kopcům mi to na asfaltu neklouže a vede to ve stínu. Na druhou stranu, ty nevýhody veškerých kopců zůstávají - především to nepříjemné funění lidí okolo mě a pocit marnosti pokaždé, když mě předbíhá třeba paní Poborská (nic proti ní). Ta tu dnes naštěstí není. Co je na Dívčích hradech vysloveně nesympatické, je tempo. Závod je z celého seriálu nejkratší, pro většinu startujících jsou dva kilometry, byť se stodvacetimetrovým převýšením, v podstatě sprint, a tak se běží rychleji, než by mi bylo příjemné.

Před polovinou kopce je to hřiště, což bývalo v dětství naším cílem, ale dnes nás bílé šipky vedou výš. Předbíhám Milana, pak se asfaltka pomalu narovnává a už po polní cestě vybíháme z lesa na pole. Tady už by to podle propozic i zkušenějšího, třebaže výrazně mladšího kolegy mělo být po rovině, ale není. Sto metrů před cílem můj dnešní neznámý funící souputník, který běží vizuálně úplně blbě, ale asi efektivně, přesprintuje skupinu lidí před námi, jdu za ním, a pár metrů před koncem se tak posouvám na celkové dvacáté místo. Dokonce dostanu i dva body do ligy. S časem 9:25 vyrovnávám paní Poborskou z roku 2008, což je zároveň radostné i skličující. Vyhrál ten obrýlený mladík; výhledem na Prahu se už tu uprostřed pole opájí skoro dvě minuty. A to už je jen skličující - a asi je to ten důvod, proč jsem na ty závody nechodil.

------
Když se v cíli objeví i Milan, seběhneme zpět do Hlubočep na limonádu a tatranky a vyrazíme na plánované kolečko po Prokopském údolí. Klušeme skrze bývalé lomy i Kuní ulicí a přeme se, zda název ulice U Dobráků je ironický, tedy U "Dobráků", anebo obráceně. Potkáváme bezvadně flekatou kočku. Po skalách vylezeme zpět na horní hranu údolí a vrátíme se ještě jednou na Dívčí hrady. Po závodnících zůstala jen bílá šipka mířící do kopce.



text Řízek, foto Mirek Kratochvíl