RANGERS

Jsou všude a je jich moc. Staří, mladí, hubení, silnější, klušou, sprintují, se závažným výrazem kontrolují na hodinkách tepovou frekvenci, komentují své skvělé tréninky na Stravě a na Instagram se fotí s dramatickou, právě zdolanou krajinou zkrášlenou západem slunce. Prostě všichni běhají. Všichni - až na mě.  

Já běhám akorát po doktorech. Můj výpadek má řadu negativ, ale i jedno pozitivum: nouze mě naučila plavati, protože při plavání, jak jsem zjistil, mě nebolí nic, ani pata. 

Takhle, nedá se říct, že bych předtím vůbec neplaval ani to, že bych teď plaval nějak zvlášť dobře. Ale přece jen je to výrazný posun. Dřív jsem chodil třeba dvakrát do roka, aktuálně dvakrát až třikrát týdně.

Teď vám v několika bodech přiblížím, co je potřeba k tomu, aby se člověk na prahu čtyřicítky stal plavcem. Nečekám, že by to někoho inspirovalo, spíš jsem nevymyslel originálnější strukturu. 

1) Voucher. Moje žena nejspíš tušila, že mi brzo něco odejde, a proto mi před víc než rokem nadělila pět lekcí plavání s Libby. Dáváme si navzájem hodně voucherů, většina z nich propadne, a nejinak to vypadalo tentokrát – odchodil jsem dvě lekce, pak se nějak udělalo počasí na běhání a bylo to: plavky, brýle i ručník bouch bác! letí do kouta. Na podzim, když už pata fest bolela, jsem si na Libby vzpomněl a ukecal ji, abychom to společně dokončili, i když byl voucher už dávno prošlý. Na konci páté lekce jsem uplaval svých prvních asi deset metrů kraulem nebo něčím, co se tomu blížilo. Bylo to dost hrozné. Slíbil jsem, že se ozvu a že si zas dáme nějakou lekci, což jsem samozřejmě neudělal, protože to raději budu dělat po svém a blbě. 

2) Brýle. Občas jsem do bazénu zavítal i dříve, proto jsem měl i nějaké brýle. Potíž byla v tom, že přes ně nebylo moc vidět. Plodilo to celou řadu nepříjemně kontaktních situací. Byl jsem si skoro jistý, že plavecké brýle jsou od toho, aby byly neprůhledné a zamlžené, ale pak jsem si v obchoďáku více méně náhodou koupil nějaké asi za patnáct stovek a od té doby nevycházím z údivu, co všechno jsem předtím neviděl. 

3) Dráha. Plaval jsem vždy svoje pomalá prsa v takové té džunglí, kde se pěstuje Brownův pohyb, a ty vyznačené dráhy, jež jsou ohraničené plovoucími zábranami, jsem vždy obešel obloukem, vždyť ty jsou určené opravdickým sportovcům. Než jsem se jednou osmělil a otázal se plavčíka, jestli bych do jedné momentálně téměř opuštěné nemohl nakouknout. Dobrý muž mi vysvětlil, že do drah může i plebs, nejsou-li přítomny barevné kužely. A ty tam nebyly. Dráha je lepší. Klesá v ní riziko čelní srážky (ale taky už jsem ji zažil).

4) Permice. Paní Václava na pokladně v Podolí mi při mém váhání vnutila bodovou permanentku za cenu roční tramvajenky s tím, že je nejvýhodnější a že ji všichni kupují, čímž mě dostala a stal jsem se předplatitelem. Motivován tím, že to musím do konce roku dochodit, jsem ji pro jistotu projezdil za dva měsíce.

5) Kraul. Co jsme s Libby jen nakousli, jsem se (blbě) doučil sám. Pochopil a okoukal jsem, jak mám dýchat, takže jsem se po deseti metrech přestal topit. Máchat rukama není nijak zvlášť složité na koordinaci a šolíchat nohama také. Prsa jsou oproti tomu věda, v mém podání pokřivená. Výhoda je, že tu nikde není míč, který by se mi tam pletl, ani spoluhráči - velmi pravděpodobně plavu hrozně, ale nikdo známý mě při tom nevidí.

6) Podolí. Vždycky mi to tam přišlo sešlé a malinko odporné a páchnoucí a studené, ale vlastně mi to přirostlo k srdci. Mám to totiž opravdu blízko. Navíc je bazén plný různých bizarních zákoutí a zákazů, třeba místnosti na holení, kde se nikdo neholí, protože všichni se holí a oškrabují si zetlelou kůži přímo pod zákazem holení a oškrabování, a pak je tam taky královna všech cedulí, která v mnoha zkomolených jazycích zakazuje ždímání plavek. Nebo ti divnolidi, kteří se zřejmě formují v páře! Podolí baví. Akorát když člověk vyleze ven a zrak mu zavadí o cyklostezku, zase tam jsou. Všichni - až na mne. 

text a foto Řízek

POHÁR PŘETEKL

Třináct ročníků našeho fotbalového Piškotova poháru začínalo v časných dopoledních hodinách. Až letos jsme si řekli, že se místo toho sejdeme ve tři a budeme do té doby trávit sobotu s rodinami a užijeme si to.

Jak jsme si to užili? Náš kocour ráno bůhví jak chytil sýkorku, letěl bytem a postupně ji v chodbě, ložnici a dětském pokoji cupoval, zatímco se vyděšená žena zavřela na záchodě. Protože po Hedě jsem to chtít zatím nemohl a nikdo další tam nebyl, musel jsem nastoupit a po několika pokusech nešťastné zvíře druhému nešťastnému zvířeti vyrval ze chřtánu. Obouchaná sýkorka dostala šanci a využila ji: sletěla z balkonu do parku.

Vyrazili jsme na nákup a vzali to právě přes park: zatímco jsem koukal, jestli někde neleží bezvládná sýkorka, dítě klidně jednoucí na odrážedle nedaleko mne najednou zakňouralo "chci za maminkou" a zmizelo. Jakože doslova. 

Nejdřív mi to přišlo jako špatný vtip, který se brzy vysvětlí, ale v parku nebyla, nebyla ani u maminky, která zrovna odnášela tříděný odpad ke kontejnerům. Začali jsme zmateně běhat po okolí a dvě minuty hrůzy skončily tím, že ji žena našla na ostrůvku uprostřed přechodu přes hlavní silnici za rohem (ale prý počkala na zelenou). Uf. No, užíváme si to.

Po rozpačitém obědě v drahé restauraci, kde neměli rádi potulující se děti, vyrazily holky na loutkové divadlo o Ferdovi mravenci a brouku Pytlíkovi, mě i bednu s banány a dalšími klasickými proprietami Piškotova poháru konečně nabral Václav a až na to, že nám málem došla nafta, žádné další incidenty nenastaly.

A tak to mohu konečně stočit k turnaji. Sešlo se nás přesně devět a půl týmů, což je nejvíc v historii. Ta polovina znamenala, že jsme s kolegy z Forejtu řešili dilema, zda nás bude moc na jeden tým, nebo málo na dva. Zvolili jsme tu druhou variantu s tím, že jsme do každé skupiny umístili jeden Forejt a hodlali jsme se personálně mírně prolínat. Já sám jsem navíc měl chytat za Deník N, takže vše nasvědčovalo tomu, že vyrovnám svůj rekord v počtu týmů, jimž to budu kazit, a v počtu židlí pro jeden rozměrnější zadek. 

Poprvé jsme hráli na hřišti Motorletu a mělo to svoje výhody: třeba to, že to bylo po všech stránkách lepší, pokud člověku jde o fotbal. Složitější byly přesuny mezi dvěma hřišti, na nichž se paralelně hrálo, protože mezi nimi se nacházelo ještě jedno velké, na němž malé talentovanější děti hrály skutečný fotbal. Pokud člověk hrál za tři týmy, celkem se naběhal, aniž by vůbec vkročil na hřiště.

V deseti týmech bylo pochopitelně složitější dostat se mezi nejlepší čtveřici, která se posléze utká o putovní pohár. I když měl člověk hned tři kandidáty. Forejti na obou hřištích měli k postupu blíže než Deník N. Béčko na horním hřišti celkem nečekaně sbíralo body, byť občas hrálo bez střídání, bohužel však selhalo proti FC Restart, což byl tým, který nakonec skončil úplně poslední.

Áčko na spodním hřišti hýčkalo naděje ještě déle. "Hlavně ať nejsme spolu ve skupině, už se trošku známe," přál si Lukáš, kapitán týmu Jedna noha netleská, s nímž jsme přes zimu odehráli asi deset bezvadných přáteláků. Samozřejmě to vyšlo tak, že jsme proti nim hráli hned první zápas (a vyhráli jsme). Jenže v zápase, v němž jsem byl v očividném střetu zájmů, jsem našemu Filipovi nepochopitelně chytil hlavičku zblízka a krátce poté šel Deník N hned do dvoubrankového vedení, které už Forejt nestihl dotáhnout. Zatímco reprezentace našeho nezávislého média tak jako tak skončila až čtvrtá ve skupině, Forejtu někde v těchto místech pravděpodobně unikl postup.

Tou dobou už jsme byli všichni bez výjimky mokří - hráči, jejich odložené věci, diváci, papírové tašky připravené na předávání cen, poháry i nástěnka s výsledky. Po několika letech a první hodině parádního počasí přišlo něco mezi přeháňkou a průtrží mračen, ochladilo se o pár stupňů a nejlepší by bylo se do něčeho zachumlat, kdyby to všechno nebylo durch.

Hráli jsme tedy jen o celkové pořadí a nakonec sedmé Enko porazilo Kozu znezaneřáděnou, která pořád nevynechala ani jeden ročník. Legrační náboj měl duel o páté místo, o něž se už pod umělým osvětlením utkaly oba Forejty. Naše béčko bylo od začátku lepší, ale nechali jsme to dojít až do penaltového rozstřelu, kde jsem se dokonce trefil i já a vyhráli jsme. Penalty ostatně rozhodly poslední čtyři zápasy poměrně vyrovnaného turnaje: z trofeje se radovali hráči TJ Sigma Churpos včetně našeho bývalého stážisty Erika, kteří v rozstřelu porazili J. R. Club.

Zbývalo zmrzlýma rukama nadepsat diplomy a rozdat ceny. Brouk Pytlík vypadající jako já srazil z lavičky menší pohár pro poražené finalisty, který se samozřejmě rozsekal. Naštěstí jsme to takovou tou šedivou "americkou" páskou opravili tak, že to prakticky vůbec není vidět.

Piškotův pohár je vzpomínka na mého mladšího bráchu Adama a kdyby tu byl, mohli bychom teoreticky v béčku Forejtu nastoupit hned tři, protože jsme se na hřišti potkávali s nejmladším bráchou Kubou, který je mu ostatně podobný. A jednou, když mi to uprostřed boje ujelo, jsem na něj zavolal Adame!, aby mi poslal přihrávku. Kdo mě zná, ví, že mám mimořádně tichý a slabý hlas, takže to vlastně nikdo neslyšel. Nebo kdoví.

A pak už pohár přetekl, a tak nám zhasli.

text Řízek, fotky Kuba P.

DVĚ DĚTI STEJNÉHO VĚKU (PŘÍPADOVÁ STUDIE)

„To je proto, že nemaj sourozence. to vy jste se takhle s kamarádkou nepraly,“ neodpustili si ti, kteří nás neustále tlačí do druhého dítěte, jízlivé poznámky po našem sdílení zážitků z hor. 

Když pominu, že my v tomhle věku ještě taky žádné sourozence neměli, možná je to pravda. Ověřili jsme si toto tvrzení na vlastní kůži letos už podruhé v malebné chaloupce v Krkonoších. Každopádně o důvody k roztržkám dvou tříletých copatých holčiček nebyla ani letos v Harrachově nouze. Všechny pře vykazovaly shodné výsledky: hysterický usedavý pláč na jedné straně + smích na druhé, hysterický usedavý pláč postupně na obou stranách, hysterický usedavý pláč + žalobníček. 

„Ona mi řekla, že nemůžu bonbón.“

„Ona mě bouchla.“ 

„Ona nechce tancovat.“

Naše hypotézy o tom, jak už si spolu budou krásné hrát a my budeme mít chvilku klidu na rozjímání se svařákem na lavičce u horských panoramat, se nepodařilo ověřit. A nejen proto, že nám svařák odmítli dát do kelímku s sebou. „Ne.“ „A co do hrníčku? My jsme tady na hřišti u vás před domem.“ „Ne!“ 

„Já chci dětskou židličku!“ (byla tam jenom jedna)

„Zelený brčko chci já! Ne, já!“

„Tuhle lžičku budu mít já!“

„Já!“

Po třech dnech výzkumu v terénu se zástupkyněmi cílové skupiny přichází náš tříčlenný (poslední člen přes veškerou vynaloženou snahu bohužel nedorazil) výzkumný tým s následujícími zjištěními:

    • Před započetím dovolené je nutné si zavolat a synchronizovat vybavení – motorka, helma, šatičky, noční košile. Vše se musí shodovat, jinak bude mrzení.

    • Je nutné zaplnit každou minutu každého dne aktivitou. Prohlídka sklárny, dětské hřiště, bobová dráha, výšlap k Mumlavským vodopádům, liberecký IQ park, návštěva továrny na dřevěné hračky a podobné. Polední spánek se bohužel ve zkoumaném vzorku nevyskytl, a proto nebyl blíže prozkoumán.

    • Všechny navštěvované restaurace musí být vybaveny dětským koutkem. Tomu předchází podrobná rešerše dostupných internetových zdrojů.

    • Musí se objednat naprosto identické jídlo a pití. Subjekty zkoumání jsou na odchylky velice citlivé. 

    • Identická barva brčka je výhodou, která se ale v náhodných chvílích stává podmínkou.

    • Všechny svačinky, sladkosti a zkrátka cokoliv, co se kupuje, musí být ve dvou naprosto totožných verzích. Odlišné příchutě kapsiček jsou nepřijatelné.

    • Je dobré vzít s sebou pro pobavení nějaké zvíře, které nemá moc kam utéct.

    • Společenské hry s mnoha malými částmi naopak moc vhodné nejsou.

    • Účesy se musí provádět také ve dvou naprosto totožných variantách, bez ohledu na délku vlasů.

Jen tak si hned po návratu zasloužíte: „A proč už nejsme na tý chalupě? Mně se moc líbila.“ 

(poznámky pro budoucí výzkumníky: Chalupu je nutné příště objednat napřímo, a to zavolání paní nebo pánovi. Ne na Bookingu!)

text Míša, foto Řízek

TLUSTOVOUSY

Vím to, jsem protivný, když nemůžu běhat, takže jsem s přestávkami protivný od září loňského roku. Existují nějaké aktivity, které projevy akutní protivnosti tlumí, jako třeba plavání, jenže z něho mám stejný požitek, jako když žvýkám takový ten polystyren potažený čokoládou nebo když poskakuju v koloně před Barrandovským mostem.

Anebo kolo, to je přece jen o fous lepší. Ze silničního jsem udělal rotoped a druhé, to zábavnější expediční, mi visí nad pracovním stolem a trpělivě čeká, až budu mít čas a příležitost.

"Co kdybys do toho Hradce dojel na kole?" zeptá se takhle Maruška pozorující některé neklamné znaky blížícího se záchvatu protivnosti před plánovanou víkendovou cestou za kamarády. 

Co bych nedojel? Samozřejmě by kamarádi mohli bydlet v nějaké atraktivnější a méně placaté lokalitě: v Tatrách, Krkonoších nebo vlastně kdekoli, kde něco je, jenže nové kamarády-horaly takhle narychlo neseženu, brblal jsem si v duchu – ale dofoukl jsem duše, do batůžku hodil nějaké tatranky, do hodinek stáhl trasu a vše nachystal na diskrétní odjezd před půl sedmou ráno, abych nikoho neprobudil a někdy kolem poledne dorazil do cíle, jak bylo žádáno. Heda prý shodou okolností vstala v 6:25. 

Baví mě jet podle navigace, dává to vyjížďce zdání dobrodružství. A jsem ze závodu 1000 Miles Adventure zvyklý hodinky poslouchat na slovo: když mě šipka místo pohodlné trasy podél potoka bůhví proč pošle do kopce, kolem pole a hnusného sídliště, ani neceknu. 

První hodinu mě to baví. Je kalné nedělní ráno na pražské periferii, nikde ani noha. Jen v Úvalech zrovna jedou dva vlaky proti sobě, naštěstí každý po své koleji. Tak čekám. 

Ujet pět kilometrů mi trvá zhruba dvanáct minut. Vlaku výrazně rychleji. Kdybych projížděl uličkou rychlíkového vagonu, určitě by se ty vektory nějak sčítaly. Nepochybně bych byl v Hradci dříve, jenže bych přišel o zážitky.

Nebo spíš o pole. Lesy záhy došly a krajina se proměnila v neatraktivní polnohospodářskou placku protkanou vesnicemi s bizarními názvy. Tlustovousy, Přišimasy, Žhery, Skramníky, Zvěřínek, Hořátev, Jestřábí Lhota, Polní Chrčice, Sány, Zbraň, Mlékosrby, Boharyně, Homyle. Na vývěskách na návsích visí plakáty agrometalových a revivalových kapel. Zaujala mě skupina Anežka: má asi nikoli náhodou stejný font jako Metallica a zřejmě tady zrovna má turné. 

Ještě by třeba mohlo začít foukat, pomyslel jsem si – a stalo se: ze severovýchodu vanulo něco, co sice rozhodně nemělo parametry vichřice, ale vytrvale protivné to bylo a chvílemi i celkem akutně. 

Největší kopec celé trasy překonával čtyřicetimetrové převýšení a na jeho vrcholu byla místo výhledu umístěna bioplynová stanice, což jsem vzhledem ke směru větru tušil už na úpatí.

V Poděbradech jsem si dopřál kafe a svačinu, ale neprozřetelně jsem zůstal sedět vně kavárny a trochu jsem (v asi patnácti stupních) zmrznul, protože paní servírka se blížila ještě pomaleji než následně Chlumec nad Cidlinou, který byl zhruba na stém kilometru; do konce expedice jich zbývalo ještě třicet.

 

Dál jsem na kole s 2,5palcovými pneumatikami kosil co 12 minut pět kilometrů, jen už to bylo trochu s přemáháním a s bolavými zády. Aby toho nebylo málo, před Hradcem a těsně před polednem se nečekaně objevilo několik kopečků, čemuž už jsem odvykl, a přímo v Hradci pak rozladěné děti včetně našeho, které se přetahovaly o hračky a střídavě plakaly.

Ale furt to bylo asi stotřicetkrát lepší než plavání.

text a foto Řízek