JAKO KAREL, JAKO KOCOUR

Když jsem letos přijel na skok na tábor, přepadl mě na chvilku pocit stárnoucího Karla Plíhala, když smuten zjistí, že sice Olomouc je stále stejná, ale že na tamních kolejích už skoro nikoho nepoznává. Ono to ovšem zčásti bylo tím, že jsem měl v očích poměrně dost mušek a hlíny z daleké cyklistické cesty. Když jsem si je protřel, zjistil jsem, že Karel (ne Plíhal) dál hospodaří na svém solárně poháněném panství, že je louka tak mokrá jako vždycky a že vedoucovské koloseum je uvnitř asi tak přehledné jako lavina anebo budova magistrátu - takže vše při starém.


Ujal se mě Pája, našel mi volný stan a zavedl mě k rybníku, teplému a plnému žab. Spolu jsme pak sobě a dětem postavili střelnici. Přemluvil mě, ať jednotlivé špalíky suplující terče obarvím temperami. Byl to dobrý nápad. Každý špalík měl svůj charakter. Třeba z červenobílého slávisty s nápisem CEFC na dřevěném dresu začaly co nevidět odpadávat třísky, šedivý tlustý se zase po každém zásahu na provázku dokonale roztočil a nebyl k zastavení. Nevím jak děti, ale minimálně nás dva a komáry střílení v lese tuze chytlo.


Druhý den děti hrály kopanou. Taky karty a taky se koupaly a chodily po vodě, jak je vidět na prvním snímku. Myslím, že to umí málokdo.


A pak přijela moje rodina, tedy Maruška a kocour. Na rozdíl od jiných přišedších rodin jsme neměli elektronickou chůvičku, tudíž se nám Pepan druhý den ztratil neznámo kam.


Při pátrání po ztraceném kocourovi se do něj snažím vcítit. Kam bych se tedy schoval, kdybych nesnášel děti, hluk, přílišné horko a v neznámých místech bych se cítil nesvůj? Přece mezi bedny ve skladu. Nebo do starého stanu. Nebo kamkoli jinam. Tábor je, jak by jistě všechny zamilované dvojce potvrdily, bohužel anebo bohudík zrovna místo, které schovávačkami oplývá. Proto manželce hledání trvalo několik hodin - zvíře bylo však v pořádku, hovělo si pod cizím autem. Já jsem mezitím zcela oddal smažení řízků.


V sobotu večer se uskutečnil legendární fotbalový mač Staří - Mladí. Favorit byl jasný: táborový fotbal je totiž hra, kterou hraje zhruba deset hráčů, ale vždycky vyhrají Mladí. Přesto se senioři vedení mnou tentokrát ukázali v tom lepším světle. Ač brzo prohrávali 0:2 a pak 1:3, brankami Kubči a Bobíka (a mými zbytečnými fauly) dotáhli zápas do prodloužení. V něm ale brzo zase inkasovali a pak už se do šance nedostali. Rozhodčí s budíkem v ruce ukončil zápas a poslal Staré do hospody pro točené pivo pro Mladé.

 
Takže je vše opravdu při starém.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

PAŘANI A RYBNÍKÁŘI

O hokeji reálném i virtuálním
text a telefonní foto Řízek

K zimě tak nějak patří hokej. Je jednou z mála příležitostí, kde se dá jinak otravná kluzkost ledu nějak účelně využít. Na zamrzlém rybníce jsem se proháněl i já, navzdory tomu, že nezvládám míčové (i kotoučové) hry a že nevím, kde mám brusle.

K zajímavé hokejové předehře jsme se sešli v klubovně. Po dlouhé době jsme spojili své síly a po chvíli snahy i počítače a uspořádali hvězdami nabitý turnaj dvojic v NHL 2008. Po několika vyrovnaných mačích zvítězil HC Mountfield Budějovice pod vedením mým a Marťase. Sekačky deklasovaly Milana a Vlastíka 1:0 náhodným gólem minutu před koncem. Na bronz dosáhli Venál s Jirkou.

Ti dva se ale o pár hodin později objevili i v sestavě při skutečném hokeji na opravdovém ledě v nesimulovaném mrazu na rybníku v Lahovicích. Dorazil jsem i já, ačkoli jsem byl výrazně hendikepován rozsáhlým obědem u Špirků a také Vlastíkovými bruslemi. Zjistil jsem, že pravděpodobně mohou za to, že Vlasta pokaždé při bruslení vypadá tak groteskně (nebo se na tom aspoň výrazně spolupodílejí).

"Místo déčka jsem měl zmáčknout efko," litoval Václav poté, co přesně umístil puk do vlastní branky, čímž omylem otevřel skóre napínavého duelu. Na improvizovaném kluzišti se střetla rozvětvená familie Bekových s výběrem lakrosáků a turistů.

V lítém boji jedenácti mužů, jedné dívky a pána, který nedaleko vysekával otvor pro dýchavičné kapry (avšak nenarušoval zápas tolik jako nedávno kapitán nepřátelského remorkéru a přivolaná policie), se turisté brankami Špirka, Košťála a (dokonce i) Wernera dostali do vedení 3:0. Jenže tým samých Beků najednou otočil na 3:7, a takový stav svítil na ukazateli skóre tehdy, když jsem se z hřiště pokoušel odjet.

Felda totiž svou derniéru v mém vlastictví okořenila tím, že se nejprve nechala tlačit ze závěje, načež pak zlomyslně ujela - i se zařazenou rychlostí. Musel jsem ji dobíhat a cítil jsem se jako tramvaják, jemuž kolos ujel od bran vozovny. Ale už jsem feldě odpustil a přeju jí, aby měla dál aspoň takové štěstí na dobrého majitele, jako měla doposud...

Nejlepší hráči:
První hvězda - Jirka Košťál (měl jednoznačně nejdelší hokejku)
Druhá hvězda - Venál (jako jediný dokázal dát gól do obou branek)
Třetí hvězda - paní na kole (v mrazu vydržela dění na ledě sledovat asi dvacet minut, a má tak od nás palec nahoru)

PRO BREJLE

Jednodenní výlet do Benešova a okolí
text a foto Řízek

Byla sobota, nikdo po nás nic nechtěl, a tak jsme vyrazili pro brejle. Čekaly na nás v Benešově, stačilo si je jen vyzvednout - a zaplatit. Spolu s nimi se na nás těšilo dechberoucí vedro, které se dokonce prodralo i skrze klimatizaci. Naštěstí lze vždy stáhnout okénko, když klika zrovna nezůstane v ruce.

Ve městě samotném asi do rána slavili, soudě podle odéru linoucího se z alejí. Ale to jen tak bokem.

Protože předání brýlí je obřad tajný a dobře vidoucí lidé se k němu nepřipouští, řidič musel zůstat na náměstí. A kochal se kašnou. Puberťáci jejím prostřednictvím prázdninově balili puberťačky, ty se jim však pod chladnou vodu dostat nepovedlo, k jejich a částečně i mé smůle. Naopak kudrnatý psík se vykoupal, jakožto i my, jen za dlouho a někde úplně jinde.

Když se Maruška vrátila s novými skly, koupili jsme si lehkovážně jahodovou obrzmrzlinu. Ta byla tak dobrá, že posléze zchladila i odpadkový koš.

Zdoláme Konopiště? Prošli jsme rozpáleným městem a nekonečným předměstím, přívětivým parkem s celou řadou chladných stínů a vzácných dřevin, kde si lze splést buk s dubem a tis s jalovcem, a také špalírem svateb. Bylo zrovna osmého osmý, zřejmě i takové estetické datum může hrát svou roli a přemluvit lavírující dvojici. Vlastík má šanci hned 9. 9., ale nevsadil bych si na něj.

Obdivovali jsme se nádheře nevěst, okázalosti jejich stafáže, a taky trochu medvědu v příkopu. Uměl docela pěkné kousky a měl rozkošnou barevnou podprsenku, přesto k němu nikdo nechtěl. Zato na lva se slečna ráda usadila, navzdory jisté podobnosti s mým kocourem, který ovšem nepatří mezi její favority. Ale je fakt, že pískovcová šelma nesmrdí, neskáče spícím lidem na obličej a nejí můry.

Konečně rybník. Nikdo se nekoupe, no a co. Zmocňuje se mě pocit, že na mém těle ulpívá jakýsi olejnatý film, avšak možná je to jen žabinec. Žena už je venku a třese se jak ratlík. Tak taky utíkám - čau, Benešove, díky a zase někdy.