Pája je kamarád do deště. Samozřejmě bychom spolu mohli jít běhat i jindy, než když je 95procentní pravděpodobnost srážek, anebo to prostě jednou zrušit, ale už se stalo, jsme tu na parkovišti u zbraslavské minizoo, nad námi černá mračna a před námi nedělní výběh.
Pavlovy hodinky nás povedou po trase Trailové Závisti - závodu, který jeho duchovní otcové protáhli přes veškeré okolní kopce. Nejdříve nás čeká ostrý výšlap na hradiště Závist. Kameny, kořeny i vzduch jsou ještě vlhké po ranním lijáku; nikde ani noha, kromě osamělého výletníka v prestižkách a džínách. Ze Závisti cesta škodolibě vede znovu dolů do údolí. Ve stručnosti probereme novinky v rodinách, nejsou-li, tak politickou a socioekonomickou situaci, jenže už jsme v Károvském údolí, což znamená, že zase poběžíme do kopce a do kopce se nemluví.
No, poběžíme... Ono to vlastně moc nejde. Z Jarova si to vykračujeme k Zálepům a pak, místo toho, abychom si ty vydřené nadmořské metry nějak vychutnali, serpentinami po svahu plném kluzkých šutrů spadneme znovu do Jarova, jen o kousek dál. Začíná mrholit. Odkláníme se od trasy závodu a místo do Zvole stoupáme rovnou k Zálepům. Déšť výrazně zhoustl. Zarostlou cestu po kamenitém srázu přehradil padlý strom, který ještě strhl dráty. Opatrně přelézáme a hustý déšť se mění v bouřku. V lese je střídavě tma a mlha.
Noříme se z lesa a běžíme skrz vesnici. Jsme mokří až na kost. Pája vtipkuje o dvou mladých mužích zasažených bleskem anebo uškvařených při překonávání padlého stromu omotaného drátem. Radostně mu sekunduji a vymýšlím k tomu klikací webové titulky.
Pavlova technologická vybavenost mě pokaždé fascinuje. Z kapsy tentokrát vytahuje nepromokavý telefon a začne nás uprostřed lesa a běhu natáčet. Nahrávka má všechno to, co podobné počiny činí tolik atraktivními - roztřesený neostrý obraz divoce střídající záběry na zmoklé postavy a jejich zšeřelé okolí -, a proto ji nikdo nikdy nespatří.
Ztrácíme cestu, ale už zbývá jen seběhnout k potůčku a proti jeho proudu vyšplhat do Lhoty. Je to nejhezčí část trasy, opravdový periferní trail. Potůček díky dešti nabral na síle, je zábavné ho dvacetkrát brodit a nezdržovat se irelevantní obavou o mokré boty. Místy se dokonce objevily jakési náznaky vodopádů. Na kopci fotíme selfie, já to zase nějak nepochopil a koukám zcela jinam a blbě. Mezi posledními kapkami dobíháme přes Lhotu zpět na Zbraslav. A když se na parkovišti loučíme, je samozřejmě po dešti.
Jedu. Já tentokrát ne, práce, sorry. Jsem nachcípanej, nejedu. Pojedu, když nebude chcát. Pokud policejní orgány nebo kdokoli jiný kontrolují moji mailovou schránku ve středu večer, z podobných stručných, periodicky se opakujících šifrovaných zpráv jsou zřejmě minimálně nesví. To účastníci tradiční čtvrteční večerní cyklistické vyjížďky na Cukrák by hned měli jasno. Takto se totiž svolávají podobně postižení.
Pravidelné výlety na Cukrák jsou jedna z tradic, které tu byly asi odnepaměti. Sraz v sedm u kostela Petra a Pavla, čekání na opozdilé Petra a Jakuba a moje špičkování s bratry Marešovými. Franta prudí, že mám všechno červené tak jako kolo. Ale nevšiml si červených ponožek, kterými trumfuji. Těsně nad obzorem se šinou těžké černé mraky. "Kdo je pro variantu b), tedy hospoda?" pokouší se Ivoš na poslední chvíli zlomit odhodlané cyklisty. Pro návrh ale hlasuje jen zlomek zákonodárců. Ostatní na chytrých telefonech studují mapu srážek s jednoznačným závěrem: vyhne se nám to.
Z jednoho z letních Cukráků:
cyklostáj Večerníček.
Přes lávku mezi poli a golfovými hřišti do Lipenců, odtud do kopce až k patě vysílače. Fouká silný vítr, zdvihá prach z polí a na cestu vrhá větve ze stromů a odnesené golfisty. Za domestikem v čele se shlukl vláček dalších jezdců, společně zápolí s větrem. Ten má navrch. Poryvy jsou tak silné, že rozezvučely i vysílač Cukrák. "Hučí mu v kládě," poznamenal Petr celkem trefně. Nejen to. Teď mi přišlo, že se dokonce pohnul. Řešíme, o kolik se pohne ve větru takový Cukrák. O metr? O půl? "O trochu se pohne," uzavírá Ivoš a je znát, že je to inženýr.
Mezitím padá tma. Franta si na mě zasedl a označil moji svítilnu za bludičku. Sám nemá nic. Moje bludička po pěti minutách snaživého svícení odejde, ale mám ještě čelovku. Na rozdíl od Franty.
Sjezd nočním hvozdem má svou poetiku, ale i nebezpečnost. Naštěstí dojedeme v pořádku do Všenor, kde zjistíme, že se nám to nevyhne. "Dělej něco!" koukáme na sebe bezradně a mokneme, než zapadneme pod památný stoletý dub. Napadají nás nadpisy a titulky o osmi cyklistech zavalených padajícím stoletým dubem a řešíme, o kolik se pohne ve větru takový stoletý dub, načež ve slábnoucím dešti dojedeme do hospody v Mokropsech.
I na tomto snímku Cukrák chybí,
ale je hned nad námi.
Dáváme pivo a navzdory tradicím i paprikový lusk. Pokoušíme se ve zmatku rozbít slunečník a předělat ho na deštník, ale nakonec se to daří až číšníkovi. Mezitím se z kuchyně ozve tříštivý zvuk létajících talířů s luskem, kterak přistávají na dlaždičkách.
Je pozdě a jedeme podél řeky domů. Když nám měl vítr foukat konečně do zad, raději ustal. Franta si na mě zasedl a kritizuje mou červenou blikačku, že je moc silná a všechny oslňuje.
Vesničané se u závor loučí s Pražáky a každý už tak trochu hledá důvody, proč za týden jet, nebo výmluvy, proč za týden nejet k hučícímu vysílači.
Povídala nám má tchyně, že v Kondraci, vsi přímo pod Blaníkem, mají tak velké řízky, že se jim nevejdou na talíř. Když jsem o několik hodin později obcí probíhal, přísahám, že jsem tu vůni ucítil. Přesně takhle totiž voní řízky, jež se nevejdou na talíř a jež jeden nemůže ochutnat, protože mu z extrémního půlmaratonu přes Blaník zbývá ještě šest kilometrů a s takovým obrovským řízkem v bříšku by se běželo těžko.
Zimní běh na Blaník letos prodloužili o 5 kilometrů na populárních 21 a na jeho start jsem se postavil se dvěma Milany a asi 350 dalšími anonymními lidmi. Cestou jsme museli vyřešit několik rébusů. Třeba jak jedním vozem přepravit závodníky na start ve Vlašimi a zároveň manželku a tchyni do Benešova ke kadeřnici. Ženy s dosud neupravenými vlasy a autem tak nakonec zůstaly v Benešově; Milani a já pokračovali dál autobusem.
Sbíráme céčka.
"Musím si koupit banány k snídani," usmyslel si jeden z Milanů v sobotu v osm ráno na pustém autobusáku. Kupodivu se mu to v nedaleké večerce povedlo, ale na startu měli banány taky - a zadarmo!
Ve Vlašimi na zámku, odkud se vyráželo, jsme rozhodně nebyli mezi prvními, ale fronta na vyzvednutí čipů a startovních čísel ještě celkem ušla.
O hodinu později to bylo podstatně horší a emotivnější. Slečna totiž na startovní listině neměla závodníky seřazené podle abecedy, což dost zdržovalo. Had nedočkavců se táhl až daleko za zámeckou bránu a decentní mrholení přecházelo v déšť se sněhem. Zimu jsme zaháněli spartakiádní sestavou na motivy skladby Céčka, již nám dopřálo (pochopitelně) Rádio Blaník. Jelikož plánovaný start se kvůli té rozházené abecedě zpozdil, šli jsme se projít do zámeckého parku.
Čínský pavilon, neboli
japonský altán
Nejzajímavější byl jednoznačně Čínský pavilon honosící se směšněhrdinským přídomkem "nejstarší čínský pavilon u nás" (tuším, že z roku 1780). Na jeho střeše sedí drak a ve větru se kolébají zvonečky. Doufám, že po Zemanově návštěvě v Říši středu vyroste v nějaké tamní Vlašimi aspoň jeden český pavilon s Krtečkem na střeše a s cinkajícími půllitry místo zvonečků.
Když už si všichni vystáli fronty na čísla i na hajzlíky, shromáždili se u brány a moderátor deseti nejbližším závodníkům (asi) sdělil pokyny, pro nás ostatní to bylo spíš takové legrační huhlání. "Tak kluci, poběžíme jako tým," zavelel jsem, načež jsem se hned po startovním výstřelu naprosto zbytečně prodral vpřed. Milani, kteří mou týmovou výzvu vzali vážně a způsobně zůstali pohromadě daleko vzadu, se mi vysmáli, což fotografům neuniklo.
Příběh Milana I. : 4 body o půlmaratonu aneb reflexe závodu ve zkratce
Krásné počasí, pro běh jak stvořené. Příjemný deštík, který osvěžoval běžce po většinu času.
Týmový start, který trval dvě sekundy, než se Řízek vzdálil někam dopředu a nechal oba Milany daleko za sebou. Holt tým je tým :-) Doženu ho až u japonského altánu (čínského pavilonu, pozn. red.).
Klidný běh až k Blaníku, kam nás vytáhla nějaká cizí dvojice. Na 7. km oba křičíme „Moc rychle!“… čas na kilometr 4:19.
Pomalu předbíhám lidi do kopce a pak i z kopce. Kupodivu cestou zpátky mě skoro nikdo nepředběhne a ani Řízka nevidím. Poslední kilometr v parku do kopce je za trest a cíl v nekonečnu. Nakonec skvělý čas těsně nad 1:45. Díky, krásný závod.
Smějí se mně!
O pár set metrů později někde u pavilonu mě překvapil jeden z Milanů, který se vedle mě objevil. V mrazivém dešti říznutém sněhem jsme dál pokračovali bok po boku. Spadla mi vločka do oka, je to legrační. Běžíme moc rychle; upalujeme přes park, pak po úzké asfaltce stoupáme do obce Dub k první občerstvovačce (bezva, polil jsem se čajem) a pak do Kondrace. Poslední táhlé stoupání po silnici - a už "jen" ten Blaník.
Nejnáročnější pasáž začíná prudkým seběhem k potoku. Milan mezi kamením a kořeny kličkuje jako ostřelovaný srnec a začíná se mi vzdalovat. Od potoka dál se stoupá, místy po schodech, jindy po kamenech. Kolega je i v kopci rychlejší, obdivuji jeho efektivní rychlochůzi. Před posledním nejprudším úsekem uhýbáme vytrvalcům z čela závodu, kteří už sbíhají z bájné hory - a pane jo, to je teda kvapík!
Rozhledna je v mlze, Milan je asi dvacet metrů přede mnou a výš už to zaplaťpánbůh nejde. Jsme v půlce, už se musíme jen vrátit. Kamarád je z kopce odvážnější. Nebo spíš já jsem zbabělec. Dole pod Blaníkem u potoka nevyhnutelně jdu do výronu, ale moje ortéza to úžasně zachránila. O pár metrů dál dostanu křeče. Zmocní se mě panika, na tuhle variantu jsem nebyl připraven.
Naše závodníky spatříme třeba v čase 5:48 a dále.
Vyškrábu se na silnici a vsetínského kolegu zahlédnu, jak pádí ke Kondraci. Kulhám za ním. Necítím se dobře. Cítím se zle. Předbíhají mě lidé, kteří už mě jednou předbíhali. Nevím, jak si to vysvětlit. Běží to dvakrát? Běží čas pozpátku? Běžím já pozpátku? Všechno je nějaké pochybné. Měl bych být někde jinde, ale kde? V Kondraci zavoní řízky, nebo je to aromatická halucinace - je to možné. (Nedávno jsem měl živý sen, jak se dívám do obličeje vlkovi, kterému strašně smrdí z huby.) Milan se ztrácí. Předbíhají mě lidé, kteří už mě dvakrát předbíhali. Padá mi hrudní pás. Je mi mokro a zima. Jsem down jak na jaře sníh. Je mi hrozně.
Příběh Milana II. : Dilema, podivní lidé a deka
Po oslavě se mi z postele moc nechtělo, ale nakonec jsem sraz s naším týmovým autem stihnul. Ve Vlašimi bylo chladno a před závodní kanceláří stála fronta zkracující se tempem asi člověk za minutu. Naštěstí jsme dorazili včas, a tak nás největší nával závodníků minul.
Fronta byla i na záchodech, takže bylo potřeba řešit dilema, zda srát, či nesrat. Rozhodl jsem se nesrat, ale pak pořadatel oznámil posunutí startu o půl hodiny, a já jsem situaci přehodnotil. Naštěstí byl na záchodě ještě i zbytek papíru, takže bych řekl, že se akce vydařila!
Dojem už mi nezkazila ani skutečnost, že mě při závodě předběhla řada podivných lidí. Dokonce mám pocit, že jeden z nich měl deku.
Walking dead.
Na občerstvovačce na 16. kilometru se polévám čajem. Dál se běží prakticky jen z kopce. Vím to. Stejně to nejde. Úplně sám se šourám zámeckým parkem. V krátkém stoupání přecházím do chůze (naštěstí mě nikdo nevidí). Park je nekonečný. Čínský pavilon je hnusný. Kýč je to, nic jiného. Slečna u cesty hlásí kilometr do konce. O půl kilometru dál je cedule kilometr do konce. Věřit ceduli? Věřit slečně? Nesnáším je obě. Padá mi hrudní pás. Padá na mě deka.
Vidím zámek a cíl. Vidím Marušku, má nový účes - a je to za mnou, hodina 48 minut. Milan už tu tři minuty popíjí čajík, druhý Milan dorazí za dalších osm. Vítěz to uběhl za hodinu 24 minut, nechápu. Jakákoli nejlepší žena, můj tradiční soupeř, doběhla minutu přede mnou. Prý ještě teče teplá voda ve sprchách, ale přenecháme ji jiným závodníkům, tak jako poukázky na guláš. Oblékám si blankytně modré tričko s motivem závodu a potřetí se polévám čajem. Je tedy načase jet a celé okolí dalších několik týdnů až měsíců otravovat líčením zážitků z Blaníku a vzpomínáním na tu nenaplněnou řízkovou vůni.
text Řízek s přispěním Milanů, foto David Karas, Maruška a Milan K.
"Přátelé!" oslovil nás všechny hlas moderátora. Nazval nás tak už asi podvousté, aniž bychom se dosud stihli spřátelit. Měli jsme na to však teoreticky ještě dost času - teď ve dvě ráno do konce závodu chybělo asi deset hodin. Ležel jsem na karimatce, koukal jsem do plachty stanu postaveném na štěrkovém parkovišti a poslouchal, jak závodníci myjí zabahněná kola wapkou, jak z repráků pořád něco hraje, jak Franta leze do auta, kde něco zapomněl, jak se vedle mě Petr na těch šutrech převaluje a jak někde v lesích sviští Milan, který za náš tým zrovna najíždí kilometry. Až příště přijedu 24hodinový závod na kole, bude to bez iluzí, že se v noci aspoň na chvíli vyspím.
Žene se na nás nějaký mráček.
Do areálu ve Vesci u Liberce jsem na 20. ročník závodu Těžká pohoda přivezl tým Čtyři buzeranti. Jeho debilní název vznikl z vtipu, který si už nikdo nepamatuje, v časové tísni a kromě toho, že budil posměch, rozpaky a pochybnosti, kritizovali ho vlastně všichni naši závodníci, mí přátelé. Aspoň, že na výsledkové tabuli v cíli, kam se celý nevešel, měl milosrdnější podobu: Čtyři bu. Družstvo vzniklo z účastníků pravidelných čtvrtečních vyjížděk na Cukrák; na ten jsme, pokud správně počítám výškové metry, během závodu pomyslně vystoupali asi pětatřicetkrát. O závodě mi řekl kolega Čenda, který je husťák, protože to stejně jako mnoho dalších borců jede celé sám (smekám před nimi svou zabahněnou přilbu), a mě nenapadlo nic lepšího než postavit vlastní tým.
Petr právě završil 29. naše kolo.
Můj další přítel Václav (nepřítel cyklistiky) tuhle celou akci opovržlivě nazval Le Mans pro socky, když jsem mu prozradil, že se startuje asi půlkilometrovým během k přistaveným bicyklům, obdobně jako při onom slavném závodě. Jako kapitán jsem přemýšlel, jakého běžce nominovat, nakonec jsem nasadil sebe.
A start, "Přátelé", ohňostroj, rachejtle a běžíme. A je to napínavé, kluci určitě hypnotizují moje kotníky v děravých botách, ať na kluzké trávě vydrží. Pak už osedlat nejhezčí kolo na startovním roštu a jedeme. Na dvanáctikilometrovém okruhu je všechno: mokrý asfalt, mokré kořeny, kameny, brod, sanitka, prudké i táhlé kopce i parádní sjezdy. Provokativně se jede i kolem hospody, která ztichne až někdy ve čtyři ráno. Po půl hodině (a více) se vracíme na stadion, kde se Čtyři bu poprvé objeví na informačním panelu, a vyráží Petr. A po něm Milan a Franta. A tak pořád dokola do zblbnutí. Máme to dokonce napsané na papíře i s předpokládaným časem příjezdu a startu, zorganizovala nám to tak Milanova přítelkyně. Ta ale večer odjíždí a jsme až do rána, než přijede ona i moje Maruška, ponecháni napospas. Jízdní řád, přezdívaný tahák, papír, seznam a později cár, ale držíme i nadále.
Moje ferrari, nejhezčí bicykl v okolí
Noc ostatně přijde hrozně znenadání. Zaskočí nešťastného Frantu v temném lese s ubohou čelovkou. Pak už montujeme výkonné svítilny, ta moje (pochopitelně vypůjčená) dokonce nad ránem splaší nějakého ptáčka, který mě, chudáček, začne obletovat, anebo je sám halucinací. Z toho, že je ráno, máme samozřejmě potom radost, ale shodli jsme se, že noc byla na trati ze všeho nejhezčí a nejvíc nás bavila. To je člověk na trati častokrát opuštěn, všechno je pomalejší, tiché a tajemné a nikde žádný moderátor ani Maxim Turbulenc z reprobeden. Jen tu a tam prosvitne v dálce červené světélko, anebo ze tmy, zpoza stromů a mraků vykoukne měsíc anebo obrovský šutr.
Možná vás zajímá, co dělá jezdec týmu Čtyři bu, když zrovna nezávodí. Nejspíš vás to nezajímá, přesto vám to povím:
Navštěvuje bufet. Jeho nabídka a nasazení jeho obsluhy nás totálně překvapila, měli jsme volně k dispozici všechno od různých energetických sajrajtů po salámy, chleba s májkou až po senzační krupicovou kaši, kterou jsme se nezávisle na sobě postupně nacpali všichni.
Hrabe se v batohu a marně hledá nějaké suché oblečení.
Směje se kamarádům, kteří mají celý zabahněný ksicht, a sám má na čele otlačený nápis Giro od helmy.
Marně se pokouší o spánek.
S baterkou v ruce pátrá po příčině závady na přehazovačce, jejímuž principu příliš nerozumí.
Nadává na kapitána, na nebetyčnou troufalost a nerozvážnost, která ho sem zavedla, či na počasí.
Předávka štafety a na obzoru mráček
Počasí si za svůj výkon odstavec nezaslouží, ale zmínit bych ho měl. Když jsme se v jinak slunečném sobotním ránu totiž blížili k Liberci, na špičce Ještědu byl zapíchnutý obrovský černý mrak. Podivnost počasí se projevovala i nadále. Třeba když jsem jel já, téměř vždy pršelo, a jakmile jsem předal štafetu, objevila se duha. S Petrem jsme během poslouchání "Přátel" večer koukali na mobilu na aktuální radarový snímek: celá republika jasno, Liberec déšť. Další déšť jde z Německa, nás těsně mine. Teda nemine, rozmyslel si to a zahnul nad nás (hysterický smích). Jindy zase foukal prudký vítr. "To počasí je letos největší porno," poznamenal nad ránem jeden ze soupeřů, když jsme spolu na večerníčkovský převod 1-1 směšně klouzali z rozježděného blátivého kopce, který jsme chtěli vyjet. Nutno dodat, že v noci už nepršelo vůbec a nedělní slunečné dopoledne bylo za odměnu. Jelo se báječně, bez defektů, pádů i čehokoli zlého...
Sami sebe jsme překvapili, skončili jsme pátí v kategorii, celkově dvanáctí. Nakonec jsme se ovšem na pódium i tak dostali, byť kategorii Nejhorší název nevyhlásili: vyhrál jsem totiž v tombole nějaké energetické gely.
Přátelé, jsou fajn, ale radši bych byl, kdyby mi zabalili tu noční krupicovou kaši.
Ta vůně ve mně okamžitě vyvolala příval vzpomínek. Vinice všude, kam se podíváš. Salvy z protišpačkové dělostřelecké ochrany. Pálava, která vypadá jak ze sádry. Park u Lednice, ze kterého trčí minaret. Srážkovou mapu, jež ve zbytku republiky výsměšně nabízela jasno. Zlevněné vanilkové kafe, které jsem si nedávno přinesl z Alberta, po otevření totiž vonělo stejně synteticky jako polský instantní kávovinový nápoj, který jsem pil na Moravě. Tak jsem si na to všechno vzpomněl.
3Bobule
Na Moravu jsme s Maruškou vyrazili krátce před parlamentními volbami, však taky na dálnici agitovala celá řada papírových kandidátů. Na střeše jsme měli půjčená kola a kocour musel zůstat u tety Míši: oni lidi vždycky řeknou, že to zvíře je malé a hodné, a pak ve skutečnosti se ukáže, že je velké a zlé, vysvětloval mi provozovatel ubytování v předstihu, proč kočku, byť malou a hodnou, rozhodně ne. Dojeli jsme do Strachotína, který taktak že nezaplavila voda z Nových Mlýnů, ale třeba to měli vypočítané. Co minutu se ozývaly divné rány a až později nám došlo, že tak se bojuje proti opeřeným škůdcům.
Tušili jsme, že dobré víno bude nedaleko. Třeba v naučných filmech Bobule a 2Bobule bylo prakticky všude, když si místní tak horlivě nalévali ze skleněných lahví polepených logy sponzorů. Bohužel jsme vyrazili úplně opačným směrem, než se v obci nacházely sklepy. Nikde žádná nahá Voříšková ani voňavá réva. Zato jsme objevili bowling, faru a pustý obří kemp. A až v něm nám stočili fajn pálavu. To bylo ještě hezky, jenže když jsme se pak ráno vzbudili, mobilní aplikace i obloha ukazovaly dešťová mračna.
Nakonec jsme ale kola vytáhli a byl z toho pěkný výlet přes Lednicko-valtický areál. Najedli jsme se v Pohlreichem vychválené restauraci U Tlustých v Lednici a museli jsme mu dát zapravdu. Dojeli jsme až do Mikulova, kde polovina týmu zůstala a vyčkala na odvoz.
Maruška pozoruje delegaci debilů
V dalších dnech se počasí nevylepšilo, spíš naopak, stejně jako instantní cappuccino z pytlíku bylo čím dál hnusnější. Dali jsme se na turistiku a vylezli na Pálavu, na Dívčí hrad a dál. Pod obrovskou skálou se najednou vynořil jabloňový sad; ochutnali jsme, tahle odrůda byla určitě nejméně přívlastková, možná i příslovečná účelová. Ve Věstonicích kupujeme od nějakého garážového kutila burčák a v restauraci se seznamujeme s krajovou specialitou – špekovými knedlíky plněnými škvarky. Je to všechno takové lehké a dietní.
V Mikulově další den potkáváme agitační dodávku Hlavu vzhůru. Její posádka má na sobě jasně bílé stejnokroje, vypadají jako nějací experti na ozáření nebo technici z kriminálkového seriálu a z reproduktorů na nás valí lidovky. Tady někde se zrodily ty dvě promile, nebo kolik dostali ve volbách. Rychle pryč na zámek. Hlavu dolů, jdeme totiž do sklepa zhlédnout obří sud. Provází nás jakási halasná delegace debilů. Žertují a fotí se. Stydíme se za ně, ale oni jdou všude s námi, na prohlídku zámku i do patrně nejhorší hospody ve městě.
Jelikož nadále prší, je čas nechat se rozmazlit. Vyrazíme do akvaparku, jenže tam nás nepustí, protože jim praskla voda. Jasný naschvál. Abychom se jim pomstili, otáčíme vůz do Hustopečí, kde v saunovém světě nacházíme když ne sedmé, tak minimálně šestapůlté nebe.
A můžeme jet domů, jen se ještě jednou stavíme v Lednici. Plavba po vodním kanále je téměř romantická, jen tam trochu zápolí s bobry. Zpoza stromů se pak vynořil minaret, a my jsme tak viděli téměř všechno, co je potřeba vidět. Jen ta Voříšková tam někde musí být.
Začalo to celé nanovo. Na umělé zelené pažity se po dlouhém a krásném létě vrátili ambiciózní hráči FC Forejt - nově oděni do oranžových hábitů. Naše mužstvo je historicky kupodivu jedním z nejlepších týmů nejhorší ligy, což lze přeložit tak, že ostatní se v mezidobí buď zlepšili a postoupili výše, nebo se na to vykašlali a šli dělat něco užitečného. My ne - i letos hledáme recept na postup, a zatím marně.
Vždyť to vůbec neodvádí pot, zlobil se jeden z našich forvardů ještě dříve, než se v novém trikotu vůbec stihl zpotit, respektive ještě předtím, než ho vůbec oblékl. Jiní modemani si postěžovali, že trencle měly být černé, ne oranžové. Jiní zalitovali, že už nejsme zelení. Ale navlíkli se do toho všichni a pak se už začalo hrát a my jsme v prvních třech minutách dostali dva góly. Bylo to jak na pouťovém kolotoči poté, co člověk do sebe nasoukal takové ty barevné pěnové hady, cukrovou vatu a klobásu. Rychlé, zdánlivě nezastavitelné a trochu k zblití.
Proti týmu Pfefrs jsme se prostě moc nechytali. Chlácholili jsme se tím, že je to únavou a zbytkovým alkoholem po soustředění a že to byl jistě jeden z těch nejsilnějších týmů skupiny. Jako že cena pěti ze šesti jejich hráčů je vyšší než hodnota našeho týmu včetně týmových ojetých vozidel. Že je třeba vlastní nějaký šejk.
Ve skutečnosti to bylo zejména proto, že jsme hráli blbě a soustavně jsme třeba místo na naše obránce rozehrávali na soupeřovy číhající útočníky, kteří z toho měli radost. Nakonec to naštěstí dopadlo jen 1:4.
O týden později jsme téměř všichni splnili předsevzetí, že budeme chodit včas. Jenže zase nikdo nevzal míč. Naštěstí nám jej soupeři z mužstva Parukářka (aspoň před zápasem) na chvíli půjčili.
Hrálo se v Hostivaři a začali jsme tentokrát o poznání lépe. První branku jsme totiž dostali až po poločasové přestávce a po první průtrži mračen. Druhá průtrž následovala asi dvacet minut před koncem a spolu s přicházející tmou nás na chvíli zahnala pod střechu. Díky odhodlání správce rozsvítit a našemu zápas i v dešti dohrát jsme posléze ještě dvakrát lovili míč ze sítě. Pak si Vlastík šeredně podvrtl kotník. Ale shodli jsme se, že už to vypadalo lépe, že i ty šance byly.
Po dvou kolech máme tak 0 bodů, čímž jsme český pohárový koeficient moc nevylepšili, za což se všem omlouváme. Pod námi už je jen dívčí tým Vixens, kterému ještě bůhvíproč odečetli nějaké body. Takže to vlastně může být už jen lepší a taky že bude. Když ne letos, tak napřesrok je už sedmička určitě naše.
Když na táboře prší, spadnou ze střechy jídelny igelity a zasklí její okna, poslušné děti se obalí barevnými pláštěnkami a dírami ve střeše kape voda na neuklizené stoly náčelníků. Pár rozjívených neposlušných dětí ještě chvíli běhá na náměstí mezi stanem a jídelnou, než je někdo dořve. A místo dovádění venku nebo v lese se čas pro všechny táhne v šeru pod střechou z plachty, zkoušenou náporem dešťových kapek.
Co jsem tak slyšel, letošní Čimelice patřily k těm deštivějším, chcete-li, prochcanějším. Jako dítě jsem ty propršené dny měl nicméně docela rád, dalo se flákat ve stanu, číst si a vítězit v těch chytrostních hrách v jídelně, při kterých není potřeba pořád někam rychle běhat, na což mi přebývaly proporce.
A dalo se testovat, jestli holínky jsou opravdu tak nepropustné - povětšinou nebyly. A mokré věci se daly sušit u krbu a když neshořely, měly pak takovou exotickou kouřovou vůni. A někdy se pod podlážkou po dešti objevily takové pěkné bílé nadýchané chomáčky plísně.
I letos se mi tam líbilo a dá se to snad říci i o zbytku rodiny, který mě povětšinou doprovázel. Celkem jsem byl na táboře asi tak týden, protože nejsem ani pedagog, a už vůbec ne úředník, abych si tam mohl válet šunky celé léto, že jo.
Za těch pár dní jsem taky občas něco vyfotil, a i jiní, kterým jsem půjčil otlučeného nikona. Konečně jsem to probral.
A proč zrovna padesát kapek vody? Kapela Už jsme doma vydala kdysi výběr toho nejlepšího s velmi podobným názvem, který se mi líbil. Co kapka, to písnička, respektive fotka. Tak jsem si ho teď trochu parafrázoval, trochu ukradl. Už jste doma?
Noříme se z lesa a běžíme skrz vesnici. Jsme mokří až na kost. Pája vtipkuje o dvou mladých mužích zasažených bleskem anebo uškvařených při překonávání padlého stromu omotaného drátem. Radostně mu sekunduji a vymýšlím k tomu klikací webové titulky.
