TROCHA NÁSILÍ

Veronika je šamanka i masérka, přičemž podobně jako vodovodní baterie každému klientovi namíchá přesně to, po čem si ona myslí, že prahne. Tomu trochu násilí, tomu zase hodně eza. Takže ví, že já sice nedocením kecy ani vonné esence, jenže dneska potřebujeme kromě zvalchování zablokovaných zad i nějaký zázrak, který před závodem opraví počochněný kotník. Zázrak má podobu světlemodrého tejpu a já se snažím věřit tomu, že Veronika ví, co dělá.

Tím spíš, že si sám nejsem jistý, že vím, co dělám: jako náhradník jsem se před časem přihlásil na běžeckou čtyřiadvacetihodinovku do Kladna a bohužel mi před pár dny napsali, že pro mě mají místo - je to velmi nečekané, že se lidé z tak lákavé akce na poslední chvíli odhlašují. Ledva jsem zaplatil startovné, rozbolel mě kotník.

Ovšem na tyto stavy jsem už od přelomu tisíciletí, kdy jsem se jednou na táboře coby uhrovitý teenager radostně rozběhl do holčičího tábora s kytarou a nezavázanými pohorkami, tak nějak zvyklý. Nemusí to být průšvih, občas se moje tělo dokáže na nečekaná příkoří překvapivě adaptovat. A uvidíme, třeba to vydrží, ale moc tomu nevěřím.

Dobře jsem spal (ostatně o co jde? Já už mám letos sportovně splněno), motorákem dorazil ke stadionu na okraji Kladna a sledoval účastníky, kterým bylo jednodenní kroužení po kilometrovém okruhu málo, a tak začali už o den dříve. 

Na poslední chvíli měním ponožky za takové, které nemají na palci otvor, a s cílem překonat aspoň svůj pět let starý jediný pokus (149 km) vyrážím.

Hlavně začít zvolna, říkám si. Ale to si nejspíš řekli všichni a důrazněji než já, takže první hodinu nebo hodinu a půl ve třicetistupňovém vedru nesmyslně klušu někde v popředí. Běžíme bok po boku s mužem se srandovním vlasteneckým kloboučkem, neboť jsem neúmyslně trefil jeho tempomat. Prý má osobní rekord sto kilometrů za 8,5 hodiny, což je šílené. A taky tu po celou dobu má manželku, která mu podává pití, ochlazovací houbičky a gely, což je taky šílené. "To musí být super zábava," odtuším a kolega můj sarkasmus nechápe s tím, že žena jezdí na všechny jeho závody a že se tu dají pozorovat zajímavé příběhy. 

Můj příběh se vyvíjí tak, že pomalu ztrácím kontakt s kloboučkem. Ono i to vedro je dost protivné a čím pomaleji běžím, tím víc vnímám, jak každý druhý krok bolí. Nejvíc mi vadí zatáčky, kterých je tu kupodivu docela hodně. A pak mi vadí motivační citáty na cedulích kolem trati a sitár, proti čemuž nasadím sluchátka. Kolegové z práce mi doplnili playlist, je tam skoro devatenáct hodin nesmírně pestré hudby a na chvilku to pomůže.

Po třech hodinách se na tabuli začnou objevovat jména nejrychlejších, šokuje mě a stresuje, že jsem chvílemi pátý. Dál mi hraje pátý přes devátý, doběhl jsem maraton, což je pro ostatní nejspíš takový rozklus, ale bolí to tak, že vymýšlím, co dělat. Přezouvám boty, zkusím místo modrých modrozelené, což je tedy hodně radikální. Ale po třech dalších kolečkách zjišťuju, že mě kotník prostě nenechá běžet. A zatímco devatenáct hodin hudby bych asi dokázal unést, devatenáctihodinovou procházku si představit nedokážu, a tak dojdu organizátorům, kteří se mě sitárem i vlídnými slovy snaží udržet v závodě, oznámit, že končím. 

Je mi to líto, na druhou stranu toho i přes okružní jízdu domů víc stihnu: třeba kdy jsem naposledy byl v sauně? Taky nabiju auto, roztrhám nezázračný tejp, dokulhám k mikrovlnce a ohřeju si večeři. A ne, fakt by to nešlo.

Tchyně přesně ví, co má každému zeťákovi namíchat – tomuhle třeba trochu péče o zanedbanou zahradu. A tak mohu v neděli dopoledne, zatímco v kladenském parku ještě mátohy běháním do kolečka namotávají poslední kilometry, v kýbli míchat beton, do kolečka házet suť a opravovat padající kamennou zídku. 

Záda si zvalchuju taháním šutrů a pytlů s betonovou směsí. A uvidíme, třeba to vydrží, ale moc tomu nevěřím.

text a foto Řízek

PRO POCIT ZE VZDANÉHO MARATONU

“Máš plán, jak to jít?” ptá se mě velmi vstřícným tónem kolegyně z Děkanky Zuzka. Za dveřmi do Karolina právě finišujeme s přípravou na maratonský start. Jsem potěšen zájmem, ale nereaguji způsobem, z něhož by to bylo možné jakkoli poznat. Zuzka mi k mému druhému překvapení ukazuje předloktí a na něm vepsané čtyři varianty tempa, resp. mezičasů na pět kilometrů. Zahlídnu ten nejrychlejší a spěšně ze sebe vyhrknu, že bych to chtěl rozběhnout určitě taky pod 4:30. A pak ze mne vypadne: “Půjdu to ale na pocit.”

Jen se uslyším, musím se kdesi uvnitř sobě zasmát. Ok, ty a na pocit?!  Zní to poučeně a jako by byl člověk vážně nad věcí. Až na to, že fakt máloco v životě umím dělat na pocit (napsat "nic" by bylo přesnější). Zpravidla nasazuji do frontové linie hlavu a její analýzu. Jsem navíc suverénně nejméně zkušený běžec v naší děkankářské partě. Jo, a zrovna já půjdu na pocit. 

Zasmál jsem se a pak vyběhl. A jestli si to celé zpětně nemaluju úplně jinak, než to bylo, běžel jsem na pocit. 

Proti loňsku jsem změnil jedinou věc: dal jsem si na první obrazovku tachometru v hodinkách tepovou frekvenci. Ano, běžím “už” třetí maraton, ale vůbec poprvé při něm koukám, co dělají tepy. A tam tak nějak na volnoběh hlídám, abych nešel přes 162 (což až kamsi na Strakonickou taky dodržím). 

A jinak běžím a nic neřeším. Vybavuju si lidi kolem sebe běžící i ty fandící u cesty, ačkoli je neznám. Pamatuju si, že mi není vedro, což je suverénně největší překvapení, protože jestli jsem se něčeho bál, tak avizovaného horka. 

Velmi velmi dlouho mi přijde, že běžím neskutečně lehce, ačkoli opravdu naprostá většina kilákových mezičasů ukazuje tempo vyšší než 4:30. 

Jednu věc si přece jen chci hlavou pohlídat: místo v Nuslích, kde si snad zase plácneme s Lukášem. Loni to bylo fajn povzbuzení, a protože vím, že letos Lukáš běží rychleji, chci si takto humpolácky odhadnout, jak běžím já. Místo Lukáše zřím nejdřív Jirku, plácnu si s ním a jsem tím tak zaujat, že skoro přehlédnu, že hned za ním to valí Lukáš a natahuje ke mně taky ruku. Potkáváme se prakticky na stejném místě jako loni. Potvrzeno, že se vše pro mě odvíjí dobře. 

Vlastně od začátku cítím, že mě pobolívají hamstringy. Věc, která mě provází od prosince 2024, takže rok a půl. Na tu bolest jsem si zvykl. A je to vlastně jedno velké dlouhodobé překvapení sebe sama. Jsem bolestínek, vím to a říkám to o sobě. A tady velmi dlouhodobě snáším velmi citelnou bolest, abych…. Abych zůstal v pohybu, udržel kontakt s nově nabytými kamarády, čerpal všechny benefity, které mi pravidelné sportování přineslo.

Den před maratonem, při krátkém klusu s rovinkami v Jablonci dostávám varování, tedy spíš předzvěst věcí příštích. Na Stravě zažertuji, že bude asi zítra v Praze potřeba klusat, protože zatímco při klusu bolest žádná, při rovinkách velmi silná. 

No jo, jenže já od startu neklušu. Na své poměry peláším, uběhnu nejrychlejší půlmaraton v životě, nejrychlejší třicítku a někde u vybíhání ze Strakonické začínám vnímat, že bolest značně sílí. Naposledy během závodu se přihlásí o pozornost hlava a začne přežvykovat argumenty ve prospěch pokračování a ve prospěch skreče. Ještě jednou ji po chvíli rázně zastavím a učiním rozhodnutí, že poběžím, dokud půjde přes bolest rozumně zvedat nohy. 

Rozhodnutí dodržím. Ve chvíli, kdy to už nejde, zastavím a zmáčknu hodinky. Přejdu nedalekou HolKu a vydám se na druhé straně řeky kus proti směru závodu na 39. kilometr. Kamarád Martin mi v sobotu napsal, že mi na něj přijde zafandit a osvěžit mě. Cítím povinnost se za ním stavit, aby nečekal zbytečně. Bohužel ho v houfu povzbuzujících nenajdu, ačkoli projdu tak kilometr trati tam a zpět. 

Zbývá vydat se krokem směrem k našemu předstartovnímu zázemí v Karolinu. Hlava se spíná a vrší otazníky. Budou tam ještě kolegové? Jak asi všichni zaběhli? Jít za nimi do smluvené hospody? A co vlastně dál s mým běháním? 

Tady se pojďme zastavit a vyprávěcí tón přerušit trochou ponoru a přesunu v čase. Když jsme pořídli malý domek s lesem začínajícím o dvě stě metrů za ním, sedm let jsem si v různých intervalech říkal, že je hřích nevyužívat ho k běhu. Rozhoupal, tedy rozhýbal mě až covid a potřeba se nezbláznit na náročném a vyčerpávajícím home officu. 

Je fér přiznat, že jsem poměrně brzy a velmi intenzivně posledních pár let neběhal pro běh. Docela nepokrytě jsem si běhání vzal jako nástroj, díky němuž se doberu věcí, které jsou pro mě důležitější. Před loňským maratonem poznání pokory a trpělivosti (psal jsem o tom na těchto stránkách), před tím letošním jiného vnímání času. Naprosto živě si vybavuju dva intervalové tréninky na ovále ČZU a v Lysolajích, kdy se mi podařilo přepnout z měření času, jak ho v tréninku i závodě odpočítávají hodinky, do vnímání jeho hodnoty, kterou garminy nespočítají. Bylo to tak objevné zjevení, že pro mě mělo sílu zázraku. 

Jak si tak v neděli kráčím z Karlína do Karolina, přepadne mě myšlenka, zda už jsem od běhu nedostal vše, co jsem mohl. Zda nebude potřeba najít nový impuls k naučení se pro život důležitých věcí. Naštěstí na tyto otázky není třeba znát rovnou odpověď. Protože ta nejpoctivější je, že člověk neví a vědět nebude, dokud se budoucnost nezačne reálně dít. 

Zbývá teď navíc “dořešit” urgentnější věci. Egem pokoutně servírované přání, aby už kolegové v Karolinu nebyli, se nenaplní. Lukáš sedí u stolku, pod nímž se před rokem svíjel v křečích, a čeká. Když s maximální snahou o neutrální tón směrem k němu hlesnu, že se mi do hospody nechce, zcela klidným a bezemočním hlasem odvětí, že když už na mě počkal, mohl bych do tý hospody jít. Je to takový ten výrok, po jehož vyslovení nemáte pochyb, co uděláte. 

V té hospodě se mi nakonec líbí. Na jídlo nemá žaludek pomyšlení, a tak na dva gely, které jsem do sebe při maratonu dostal, vyzunknu čtyři plzně. V domýšlivosti sobě vlastní jsem přesvědčen, že to na mě není vidět, abych byl o den později vyveden z omylu při čtení Lukášova zápisku na Stravě, v němž hovoří o nameteném Pavlovi.

Á propos, Lukáš. Bylo svým způsobem zábavné být několik let součástí jeho příběhu, jak se bezvýsledně pokouší zaběhnout maraton pod tři. Je daleko lepší být součástí příběhu, kdy se mu to povedlo. A je úplně nejlepší vidět, jak k tomu došel. Vím, že pokud dočetl až sem, tak se teď naštve, ale nedá mi to. Je fajn mít za kolegu a parťáka někoho, kdo se z nepřízně v životě nepodělává, kdo nezdar bere jako popud ke změně, kdo se vědomě posouvá, protože nám jako lidem bylo dáno kráčet či běžet vpřed. 

text Pavel, foto Řízek a Jirka

RŮŽOVÁ VODA

Nemůžu říct, že bych se probudil do nezvykle teplého dne, protože jsem jen s povzdechem v určený čas vypnul dočista zbytečný budík. Můj maraton v Praze jako by se inspiroval tím prosincovým ve Valencii a mířil neodvratně k průšvihu: jako by mi nestačila hrozivá předpověď, přidal jsem si opět i absenci spánku. Tentokrát jsem si však řekl, že se tomu zkusím nepoddat. A že když už mám ráno tolik času, zadělám aspoň chleba. A že je snad lepší nemít naspáno a mít formu než naopak.

Pan trenér Pernica upozorňoval, že nejvíc chyb se udělá tím, že se to člověk na poslední chvíli snaží vyšperkovat. Máme se prý držet toho, co máme vyzkoušené. Maruška mě přesvědčila, že směšná červená kšiltovka obvykle nošená pod cyklistickou helmou je výjimkou z tohoto pravidla a že bych ji mohl krásně využít k chlazení místo absentujících vlasů. Tejpování bolavých zad jsem ze "šperkujících" důvodů naopak odmítl; masérka se ale nevzdala a aspoň mi místo toho nechala poslat sprej s růžovou vodou, prý proti vedru (doporučuje se sprej uchovávat v chladničce). I tím jsem pohrdl.

Nedávno jsem po jednom úspěšném sportovním pokusu psal, jak jsem se od Valencie posunul. Což se projevilo i tak, že jsem na uštěpačné poznámky i starostlivé dotazy, jak jsem se vyspal, neodpovídal zavrčením "jdi do hajzlu", nýbrž jen zakroutil hlavou a dál se usmíval. Co taky dělat. 

Start vědoucně posunuli už na osmou, ale už teď bylo na mě teplo, nad bránou bylo velké červené upozornění na mimořádné riziko vzhledem k vysokým teplotám. Experti i selský rozum v těchto podmínkách radili soustředit se spíš než na hypotetické osobní rekordy na vlastní zachování.

Jenže experti vědí houby o tom, že jsem z party běžců kolem Děkanky zůstal jedním z posledních čekatelů na maraton pod tři a že jsem tomu letos obětoval (což je blbé slovo, protože mě to zároveň bavilo) víc než kdykoli předtím. Sedmnáctkrát to nevyšlo, o to víc to chceš zlomit, i když víš, že je to celé tak trochu nesmysl - tím spíš, že má být před polednem asi 25 ve stínu (který tam nebude).

Do závodu se díky přítomnosti řady kamarádů dalo vstoupit třemi různými cestami, které mohly mít v důsledku velký dopad. Džentlmen Táda povede Lucku k času pod tři hodiny (tam bych tuze chtěl). Startují z koridoru A, tedy hned za elitou. Dalo by se za nimi nenápadně přelézt plůtek a dělat jim mezi dvanácti tisíci lidí křena a zábavného společníka. Nebo... z céčka o nějakou minutu později s kamarádem Hvězdářem vyrazí nevyzpytatelný voják a fotograf Jirka, který velkohubě prohlašuje, že mě jako pacemaker s pomyslným prstem v nose dovede na půlku s dostatečnou rezervou na kýžené tři hodiny a pak ať už si dělám, co chci. 

Anebo se to dá pojmout i tak, že mám i vlastní hlavu a poběžím a pokazím si to sám, jako vždycky.

Unavená vlastní hlava o tom nicméně nechce přemýšlet, jenže je to potřeba rozhodnout, nuže dobře: tak tedy volím to céčko s bláznivým vodičem. Je tu Vltava z repráků i kolega Pavel, pěstičkou si dodáváme odvahu a že se to dalo vyřešit i lépe, si řeknu hned po pár metrech v Pařížské, kdy se vyhýbám spoustě pomalejších lidí ve snaze neztratit v davu svého seržanta a stojí mě to nesmyslnou energii podobně jako to, že mi pod tíhou gelů padají kalhoty (to se dalo možná také předem nějak vyzkoušet). 

První kilometry běžíme lehce, ale jaksi divně. Mezičasy na jednotlivých kilometrech vůbec nesedí: chvíli se vlečeme, jindy skoro sprintujeme. Takový fartlek v centru Prahy. Dost často visím desítky metrů za Jirkou. "Já vodím spíš podle citu, moc nevidím na hodinky," vysvětlí mi až po závodě. Navíc mi připadá, že když se konečně přiblížím, znovu zrychlí. Anebo na Karlově mostě vytáhne mobil a začne mě natáčet, což je ještě horší. 

Druhých pět kilometrů běžíme o půl minuty rychleji, než byl plán. Rád bych to reklamoval, jenže Jirka mi znovu utíká a dole na rovince pod Libeňským mostem nečekaně a strašně brzy doháníme Tádu s Luckou a také skupinu kolem profesionálního vodiče na tři hodiny. Ti všichni přitom museli vyrazit mnohem dřív než my. Rozum by velel zůstat, Jirka velí pokračovat jako doposud - a fotí. 

Slunce je ještě povětšinou schované za domy a je sice tepleji, než bych potřeboval, ale jako by mi moje inovované tělo říkalo něco ve smyslu "klídek, dneska tohle tempo zvládneme i s těmihle šaškárnami kolem", anebo to mluví insomnie. Nuselskou smyčkou prakticky proletíme tak, že kamarád Václav na své fandicí místo dorazí příliš pozdě. Ne tak moje holky; tohle pokaždé hrozně nakopne, je to morální gel s okamžitým účinkem. Zapíjet se to nemusí. 

Pak si Jirka zase vezme mobil a slovo a slavnostně prohlásí, že jsme tu včas, načež já nevděčně odtuším, že spíš moc brzy (1:27:34, proč? Zhruba tohle byl do loňska můj nejrychlejší půlmaraton). Zní to jako loučení, jenže to tak nebude, nějak jsme si sebe zvykli a svorně míříme do ulice Svornosti, kde se stanou dvě zajímavé věci: 1) naleju si na občerstvovačce omylem ionťák do očí; 2) poprvé předbíhám Jirku a je to fakt divné. 

Na 27. míjím místo, kde jsem to pár let zpátky v podobném, ale menším vedru vzdal. Jirku spíš tuším za sebou, legrácky skončily a fotodokumentace bude v dalším průběhu podstatně slabší, což je super. Skoro nefouká, a tak je Strakonická snesitelnější než jindy. Moment, já jsem dokonce zrychlil.

Jenže teplota jde rychle nahoru a už není kam se schovat. Efekt chladivé čepičky vyprchal; kde jsem mohl být, kdybych teď z padajících legín vytáhl záchranu v podobě obrovského spreje s růžovou živou vodou! 

Tep letí vzhůru, vnímané úsilí také a doufám, že i chlebový rozkvas doma na parapetu (ve skutečnosti vůbec ne), nicméně už jsme skoro v Holešovicích a ještě pořád kupodivu držím Jirkovo někdejší tempo. Buď zafungoval trénink, anebo technologický doping, který se stal novým standardem - jak se říká, když nemůžeš, přidej karbon. 

Každopádně se tu dnes očividně píše úplně jiná story než můj klasický průběh "euforie, plácni mi - no, tak ještě jednou tolik - blbý, radši si trochu zpomalím - hm, to nestačí, víc si zpomalím - jsem najednou úplně v háji - doběhnu aspoň k tomu semaforu, ne, tak jen ke stromu - křeče - procházka Pařížskou - výmluvy na Stravě". 

Přehřátý stroj se naštěstí začne zadrhávat až v Karlíně. Nejspíš hlavně kvůli tomu, že si hlava dokázala spočítat, že tohle už vyjde, frekvenci kmitání nohou nedokážu udržet a ztrácím až půl minuty na každém z šesti zbylých žhavých kilometrů.

Kdybych řekl, že se mi ve finále v Pařížské před očima podobně, jako když nemůžu spát, promítaly v rychlém sledu barevné obrazy ze všech těch předchozích nezdarů a slévaly se mi tam Praha, Vídeň, Valencie, hodiny tréninku, nenáviděná posilovna, povzbuzování rodiny, startovní čísla, bolest a oteklé nohy, hrozně bych kecal. 

Ve skutečnosti jsem jen sundal chladicí čepici, mával jí lidem, jako by na to byli od 355. člověka v cíli zvědaví, a vyhlížel ten modrý koberec.

2:58:06. Hned za cílovou branou chtějí veškeré emoce a taky spořádané gely ven, naštěstí se to oboje podaří nějak důstojně zachytit. Ba ne, trochu brečím, což není na tom celém to nejhorší: vždyť já teď vůbec nevím, co dál se sebou, když ta tříhodinová hranice padla. 

Co je to za výzvu chtít běžet příště třeba za 2:57? Nebo se odvázat a zkusit 2:56:30? Nebude lepší naučit se další jazyk, postavit Hedě stoleček, třeba si i něco přečíst? Minimálně na tom chlebu by bylo dobré ještě zapracovat, je nějaký placatý a neforemný. 

Anebo začít tím, že třeba nebudu myslet jen na sebe. Můj vodič Jirka (712) doběhl za 3:02, Zuzka (F112) za 3:17, Hvězdář (1347) za 3:22, Lucka (F126) s Tádou (130) skončili na 30. km, Pavel (2419) vzdal na 35. km, ale zas dal pak v hospodě čtyři plzně nalačno. A naše áčko ukázalo, že je tak označujeme právem: Honza Š. (na fotce schází) doběhl za 2:39, Honza B. (134) za 2:46, Míra (136) za 2:47. A Martin (ten to fotil) a spol. vezli Aničku na vozíku. 

Každý z nich prožil něco mimořádného a všichni si zaslouží obdiv, že do toho za těchto podmínek šli. 

text Řízek, foto Jirka, Míra a Martin

DUŠNOST 0

Jsou dárky z lásky a dárky pramenící z pocitu "je to úplná kravina za čtyřku, ale využije to". Ty druhé jsou samozřejmě mnohem lepší.

Při maratonu ve Valencii jsem měl víc času na přemýšlení, než jsem sám chtěl, a už někde kolem 35. kilometru mi došlo, že jestli to opravdu chci jednou zaběhnout nějak slušně, budu potřebovat něco změnit a asi se i nedejbože obrátit na experty. On totiž intenzivní a celkem strukturovaný a nepřerušovaný trénink vedl jen k bolestnému poznání, že čím víc tomu věnuju času a energie, tím víc tomu věnuju času a energie. 

Jelikož superobuv mě pod tři hodiny sama od sebe nedonesla a více tréninků by už moje tělo, práce ani manželství pravděpodobně nevydržely, je načase na to jít vědecky a taky se o možnosti zátěžového testu, jejž někteří kamarádi již absolvovali, párkrát nenápadně zmínit, když budu mít ty narozeniny.

Děkuju, zlato, to je ale krásný - a nečekaný - dárek! 

V laboratoři mladého sportovního lékaře (byl to zároveň i sportovně vypadající lékař) jsem se převlékl do trenek a do nových adidasek (Vy běháte v tomhle? podivil se mladý odborník poprvé, ale nikoli naposledy), asistentka mě oblepila elektrodami a muž se začal zajímat, co mě přivádí. "Cíl: maraton pod 3," poznamenal do zápisu a zpětně oceňuji, že zachoval profesionálně nehybný obličej a smál se jen uvnitř (sám, jak jsem posléze zjistil, má osobák kolem 2:30). 

Následujících patnáct minut zabral výčet mých dřívějších neduhů a operací. Ale teď? Dušnost 0, bolesti na hrudi 0, bolesti DK 0, otoky 0, ostatní obtíže 0. Valencie 3:08. 

Přejdeme k prohlídce. Lékař seznává, že zkrácené nebo nedostatečné mám prakticky všechny svaly, šlachy a klouby. Do zprávy poznamenává "posilovna moc ne", což je eufemismus jako prase. Následně při přemístění na chytrou váhu zjišťuje, že jediné, čeho mám pro svou budoucí kariéru maratonce-veterána příliš, je tuk. To jsem tak úplně slyšet nechtěl, ale to tady teď nevyřešíme. Jde se tedy běhat.

Dostanu jakýsi náhubek s hadičkami a pás se rozjíždí. Tempo je zatím nudné. Tak nudné, že se mi při něm rozvázala tkanička. Asi jsem si ve stresu zapomněl zavázat druhý uzel, což jinak dělám pokaždé. Signalizuji problém, pás se zastaví, osazenstvo laboratoře patrně protočí panenky, já se pod maskou červenám a pás se zase rozjede. 

Dlouho je to snesitelné, jen mi přijde, že nějak podivně dupu; zní to, jako kdyby někdo na sídlišti monotónně klepal koberec. A nepřijde to jen mně: prý se tomu říká "flat foot landing" a pochopitelně to není správně. Noha dopadá příliš před tělem a místo té kýžené kolíbky jen pleskne a cenná energie se ztratí někde v nešťastných kolenou.

Asistentka mě čas od času píchne do ucha, patrně odtamtud vyvěrá laktát. Pás zrychluje, v laboratoři je čím dál větší vedro a imaginární bába dává kobercům stále víc co proto. V namáhavém tempu kolem čtyř minut na kilometr mi začne povolovat naštěstí jen maska. Diskrétně se mi podaří ji utáhnout a narovnat, aniž tentokrát jsem za potížistu. 

Běhátko na posledních pár minut zrychlí na nějakých 19 km/h, už to vůbec není příjemné, ostatně moje dupání teď zní jako něco hodně rozzuřeného z Jurského parku. Doktor správně sezná, že už to stačilo. 

Když přijdu trochu k sobě, vypráví mi napínavé příběhy o zkrácených hamstrinzích, nestabilních hleznech, omezeném rozsahu v kyčlích, o špatné ekonomii běhu (nejenže dupu, ale i málo zakopávám). A o třech kilech tuku, která by mohla/měla jít dolů. Kdyby chtěla.

Nicméně mluví i o hrdinovi se silnou aerobní kapacitou a velmi dobrém kardiorespiračním potenciálu sledovaného exponátu. "Maratonský výkon pod 3:00 je realistický," konstatuje závěrečná zpráva vyšetřovatelů a není u toho žádná hvězdička ani poznámka pod čarou malým písmem. 

Nejlepší dárek. Ale co přesně si z něj rozbalím, bude zřejmě hlavně na mně. Dneska si ale ten koláč a croissant z pekařství nepochybně zasloužím. 

text Řízek, foto Body Solution Clinic

VAMOS, LUKAS

Čtyřicet hodin za měsíc běháš! Vždyť já jsem vlastně běhal celý jeden pracovní týden, říkal mi Martin při jednom dlouhém společném klusu, když naše intenzivní příprava před maratonem vrcholila. To zvolání se mi zarylo pod kůži i s vědomím, že tyto údaje ani u jednoho z nás nesedí, jak to u běhajících workoholiků bývá. Začal jsem víc vnímat, že tomu dáváme docela hodně. A že by se to konečně mohlo nějak začít rentovat.

Podzim byl běžecky nečekaně skvělý. Před dávnými šesti lety, kdy jsem si zaběhl v Praze osobák, jsem na tom nebyl lépe. Konečně mě nic ani v nejmenším nebolelo, doktory a fyzioterapeuty jsem si vymazal z mobilu, bavilo mě to a moje sebevědomí rostlo každým dalším úterním dráhovým tréninkem, kde jsem se pravidelně stával lokomotivou našeho neformálního B týmu aspirantů na bezmála tříhodinový maraton. 

Volba, ne moje, padla na Valencii. Rovinatá trať, vlídné prosincové klima a poblázněné publikum tam požene 36 tisíc běžců k výšinám osobních rekordů, řekli si patrně kamarádi už zkraje roku a já se k nim na poslední chvíli přidal. 

Nepohodlnou postel na přistýlce ve stísněném pokoji s Martinem, Hvězdářem, Jirkou a jeho bacily mi uvolnil zraněný Honza Š. (peníze za ubytování mi rezolutně poslal zpátky, což je hezké, ale cítím se blbě). Start jsme z hotelu měli skoro nadohled, ale čekaly nás ještě dva dny kontemplace a aktualizování běžecky hrůzostrašné předpovědi počasí, která oproti plánům slibovala silný vítr, ale především velké teplo. Jdeme klusat. "Čekáme na výtah," psal nám A tým z výšin sedmého patra pořád dokola. A tak to šlo den co den. Vlastně dva dny. 

Přišlo mi až absurdní, co jsme za tu dobu dokázali sníst, ale třeba ten tatarák z lososa s avokádem se mimořádně povedl. Širokými ulicemi lemovanými pomerančovníky nás kávomil Martin dotáhl k těm nejzajímavějším místním baristům a já si tam stejně sveřepě dával jedno cappuccino za druhým, takže mi bylo úplně jedno, co je to za kafe. Klusali jsme v devět kilometru dlouhém parku vytvořeném na dně odkloněné řeky a přemýšleli, jak by podobný projekt dopadl v Praze a kolik by tam těch parkovacích míst a nákupních center bylo. 

Počkali jsme na výtah, půjčili jsme si kola, dojeli k moři, které jako jediné připomínalo, že je prosinec. Ale vlezli jsme tam. A pak jsme se s Hvězdářem, Jirkou a jeho bacily podělili o obří paellu a s ostatními kolegy se dohadovali, jestli nás prosincové léto zpomalí o jedno procento, nebo o dvě, a já se tak trochu obával, že spíš o víc. 

A teď už jen připevnit špendlíky startovní číslo, na jeho zadní stranu vyplnit nacionále blízkých, co kdyby, připravit gely na zítra a zhasnout. A do rána poslouchat spokojené funění a pochrupávání spolubydlících a přehrávat si, jaké to vlastně bude, a samozřejmě zase vůbec nezabrat. Z těch čtyřiceti hodin měsíčně jsem měl aspoň jednu dvě vyčlenit hlavě.

Na časné snídani byli všichni, Zuzka, Honza, Lukáš, Martin, Hvězdář, Jirka a jeho bacily a já a moje kruhy pod očima. Četné dotazy na kvalitu spánku jsem odbýval vrčením, ale bylo pozdě cokoli vymýšlet, už se spalo. Bylo potřeba se nějak srovnat s tím neustálým zíváním. Třeba to doženu v letadle. 

Prvních pět kilometrů vůbec nevím, kudy jsme běželi. Jako by se do města vrátila ta ztracená řeka a mohutnou silou semlela každého, kdo třeba zaškobrtl o obrubník a upadl nebo se třeba naivně pokoušel přejít přes silnici.

Nikdy jsem nic podobného nezažil, bylo tam spousta křiku, loktů, zlostných i omluvných gest, v zatáčkách jsme se zastavovali, protože nebylo kudy projít a bylo to všechno, jen ne rychlé, ale s tím se počítalo. Přišlo mi, že běžíme pořád z kopce, ale ono to asi bylo jen po rovině a nebyly tam žádné tramvajové koleje, mosty a kočičí hlavy jako v matce měst. 

Tříhodinovou iluzi jsem opustil asi na patnáctém kilometru. V polovině závodu jsem na ni sice neztrácel moc, ale na každém rohu byl teploměr a pořád to varovně lezlo nahoru, takže jsem vůbec nepřemýšlel, že bych třeba mohl zrychlit, a spíš jsem se snažil držet opatrné tempo a nezpomalovat. Na 26. se do nás poprvé slunce opřelo víc, zároveň tam byl první směšný kopeček a mě začalo strašně píchat v boku, unavená hlava si to vyhodnotila jako spiknutí a obklíčení a chtěla to okamžitě vzdát. Vamos, Lukas, zkoušeli mě popohánět místní a na chvilku se to snad i povedlo.

Vlastně až moc. Byl jsem zpátky na svém tempu, a začal jsem dokonce počítat, jestli bych ten osobák přece jen ještě nestihl. Na katedrále, kde prý visí parádní Goya, ale byla tam moc dlouhá fronta, zněly zvony a každý si mohl vyhodnotit, jestli je to oslavné, nebo umíráček. 

Čtyřicet hodin za měsíc běháš – a k čemu ti to teď je? Od 32. kilometru jsem se zase fyzicky i mentálně propadl. Vamos, Lukas, Vamos, Lukas! Dobrý, ale jděte s tím už do hajzlu. Opékám se na slunci, zpomaluju do skoro neznatelného, ale protivného kopce a už to zase není závod, ale utahaný klus. A když se trasa konečně zase otočila zpět směrem do centra a k moři, voda za krkem mě už nechladila, nohy už odmítaly zrychlit a hlava se spokojila s aspoň nějakým pohybem a chlácholila se množstvím okolních běžců, kteří prostě zničehonic přešli do chůze. Aspoň tohle jsem tentokrát nedopustil a 3:07.55 bude tak oficiálně můj nejrychlejší maratonský čas. U toho pražského osobáku jsme to totiž před lety nějak popletli a u čísla 666 mi ve výsledcích chybí jméno. 

Jirka i se svými bacily nakonec odstartovali, ve fotograficko-tréninkovém pojetí dorazili o pár sekund přede mnou a prý jim bylo zima. Moje tréninkové vagony Martin (2:57) i Lukáš (3:00) byly v cíli oprávněně spokojené až šťastné, protože se s počasím dokázaly srovnat a hlava je netrápí, Honza (2:43) tradičně nespokojený, Hvězdář kousek za mnou uvařený a Zuzka od poloviny v křečích. Když mi pověsili na krk medaili, dojetím sám nad sebou jsem trochu slzel, ale naštěstí to Jirka vyfotil z brutálního podhledu, takže to není vidět. 

"Now this is your marathon," pokoušel jsem se pak v hotelu žertovat s pokojskými, kterým jsme předávali totálně vybydlený brloh a které však neuměly ani slovo anglicky. Na terasu jsme si nechali dovézt jídlo, z kartonu si skautsky vyrobili chybějící příbory a za kavárenským vodičem vyrazili někam strašně daleko do dalšího podniku, který vypadal něco mezi Ikeou a saunou. 

Dal jsem si za tři eura sto dvacátý úplně stejný mléčný nápoj se slabou kávovou příchutí, strašně se těšil na holky doma a říkal si, jak to bude hezké, až si to jednou všechno sedne a já nebudu muset přemýšlet, jestli jsem víc šťastný, nebo zklamaný. Do té doby čekáme na výtah. 

text Řízek, foto Jirka

CO VŠECHNO BYLO JINÉ

Je to trochu banální doporučení, ale není úplně snadné ho v praxi žít. Pokud se člověk chce někam posouvat a zlepšovat, potřebuje dělat věci jinak než dosud. 

Bolí mě od prosince při běhu noha. Pravé zadní stehno. Učení a zasvěcení tomu říkají hamstring. Je to taková ta bolest, co je nepříjemná, ale když člověk ví, co vše mu běhání dává, dá se snést. Byl to jeden z důvodů, proč jsem si v čase zimním nekoupil číslo na maraton. Pak ho vyprodali a přestal jsem to řešit.

Když se dva týdny před závodem v děkankářském chatu ukázalo, že by mohlo být k dispozici startovní číslo přes kamarády-běžecké souputníky, vrátil jsem maratonský start v myšlenkách do hry. 

A asi deset dní před závodem se rozhodl, že si číslo pořídím a půjdu. Já, který potřebuje být na vše připraven minimálně na 114,7 % a mít jakoukoli větší událost naplánovanou dlouho dopředu a prošpekulovanou ze všech ohledů a stran. 

Takže nyní všechno jinak, nejen rozhodnutí na poslední chvíli, ale následně i vědomé nechystání se. Kamarád a vlastník tohoto blogu neměl chat plný všetečných dotazů co a jak. Rodina se o mém startu dozvěděla den dopředu na oslavě synovcových dvacátin. Jasně, měl to přece být můj “už” druhý maraton, ale nastolení klidu a stavu bez očekávání v mysli i těle bylo záměrné. 

Ano, naplánoval jsem si den před startem, že závod rozběhnu v tempu 4:45, a to se pokusím udržet, co to půjde (abych si zaběhl osobák, potřeboval jsem srazit průměrné tempo někam pod 5:00). A ano, ani tentokrát jsem plán nedodržel a nechal se strhnout závodícím davem k rozbíhanému tempu 4:35, které se na tachometru hodinek podařilo držet dlouhých pětadvacet kilometrů. Vše ostatní však šlo tak nějak mimo plán. 

Bude to asi znít neuvěřitelně, ale zlomový okamžik v předmaratonském čase pro mě přišel při úterním ranním tréninku na Děkance 8. dubna. V rozpisu od trenéra byla taková ne úplně obvyklá věc: Míle běžená naplno, jakoby v závodě. Startovali jsme ji z příslušné čáry jako závodníci, běželi ji naplno a já doběhl poslední. Ne těsně, ale jasně poslední. 

Už v dalším průběhu tréninku - šly se ještě tři míle mezi M a T a pak čtyři rychlé čtvrtky - jsem si chytil, že něco je u mě až záhadně jinak. Chorobně soutěživý jedinec jako já se měl logicky sunout do stavu zoufání anebo propadat zvrácené radosti, že někde zase skončil první od konce. Nenastávalo ani jedno, přicházel naprosto prostý stav přijetí skutečnosti a smíření se s ní. 

Aby má zkouška byla náročnější, výsledky zapsal trenér na papír, ten vyfotil a poslal do společného chatu. Mohl jsem si to své poslední místo krásně na vlastní oči a s odstupem prohlédnout. A tím pohledem si testoval, zda potkání se s pokorou je reálné. Zřejmě bylo, klid zůstával stejný, nafrněnost stranou, pocit důvěry v sebe nenarušený. 

Byl to ten pocit, který jsem si oživoval po celou dobu, co jsem v neděli 4. května pletl nohama v uličkách Prahy, v Husákově tichu i na Strakonické. Určitě, počasí bylo daleko přívětivější než při loňské premiéře. Určitě, měl jsem tentokrát “zázračné topánky” v podobě karbonek. Určitě, i nějakou zkušenost člověk napodruhé má a zužitkovává. 

Ale to hlavní, co bylo jiné, bylo něco jiného. Neběžel jsem závod s netrpělivostí, a tak mi nezačalo docházet už v Podolí. Neběžel jsem ho ani s nesmyslnou ambicí a představou o tom, co bych měl dokázat. Nechával jsem běh co nejvíc plynout, a tak ten problém, který přišel někde za třicátým kilometrem, byly prostě “jen” bolavě unavené nohy. Pokoušel jsem se je uvolňovat, co jsem uměl.

Vím, hamstring nemusel vydržet. Vím, křeče mohly přijít. Jenže já jsem právě běžel ten nejpříjemnější a nejrychlejší maraton svého pětiletého sportovního života. 

text Pavel, foto Honza

POLŠTÁŘ

Až obuju si ráno červené papírové 200 gramů vážící boty, dojde mi, že mi došly výmluvy, že už není čas se jakkoli šetřit nebo spekulovat. Kromě obuvi s karbonovým plátem mně i dalším maratoncům hrála do karet i předpověď, neboť slibovala dvanáct stupňů a pod mrakem, nadto jsem se cítil v rámci možností zdráv - a navrch jsem se až nečekaně dobře vyspal. 

Kdy jindy to zkusit na tři hodiny? Až mi bude ještě víc? Až se mi rozpadne i druhá pata? Nebo až holky přestane bavit volat na mě "do toho, do toho"? 

Takže si ani moc nezoufám, že to nevyšlo. A ani si příliš nenadávám, že ze scénářů, které se daly vymyslet, jsem suverénně sáhl po tom nejhorším možném, tedy po tom nejtroufalejším.

A tak jsem nenápadně prolezl do koridoru B, ačkoli mi pořadatelé, jak se o zhruba tři hodiny a deset minut později dozvíme, zcela správně přidělili céčko, a pustil jsem se ve skupině podobných aspirantů za jednorázovým kamarádem Martinem do pražských ulic v odvážném tempu zhruba 4:12 na kilometr.

Lze v tom vidět i logiku: téměř vždy člověk ve druhé půlce zpomalí, takže si tímhle způsobem krásně vytvoříme polštář.

A ono to šlo zprvu dobře, Martina jsem měl na dohled a pod zataženou oblohou mi připadalo, že spíš klušu než reálně závodím. Prvních pár kilometrů mi vadil akorát závodník číslo 816, který zvolil stejné tempo, jenže si k tomu hodlal nahlas pouštět úplně debilní hudbu. Jinak vše plynulo.

Pak vykouklo sluníčko, které tu vůbec nemělo být, navíc začalo foukat. V tomhle jsou běžci strašné primadony, horší než fotbalisti, nejinak já (vzal jsem si z obou subkultur to horší). Ahoj, já jsem Otravný nárazový protivítr, pozdravil mě na Rohanském nábřeží můj další společník. Idiot hudby byl pořád s námi, Martin se pomalu vzdaloval (v cíli 3:07), ostatní kamarádi z SK Babice byli buď výrazně rychlejší, nebo kousek za mnou. Na obrátce v Nuslích jsme si plácli s Pavlem, vypadal svěží a doběhne si za chvilku pro senzační osobák. 

Největší tajemství bylo, jestli tam budou. V Podolí na mě čekaly a podávaly mi gel! A to se Hedě určitě strašně nechtělo, protože jí na těch závodech vadí hluk a davy a vlastně ve svých čtyřech letech moc nechápe, co na tom ti lidé vidí. Já jsem v tu chvíli ale viděl hlavně ji a Marušku a cítil jsem, že mě to letmé dvojsetkání nabije do další poloviny.

Akorát že ve skutečnosti se mi to začalo hroutit pod nohama už na otočce u budoucího Dvoreckého nebo jakého vlastně mostu. Opět se běželo proti větru a tady jsem poprvé zvolnil, protože jsem cítil, že začínám okorávat. Na smíchovský břeh a na nenáviděnou Strakonickou jsem už mířil smířen s tím, že v poledne na Staromáku rozhodně nebudu. Ale pořád jsem měl odhodlání doběhnout to tak nějak bez ostudy. Neshořet úplně, jen postupně vyhasínat. 

A někde u holešovické tržnice mi došlo, že mi došlo. Tempo se samovolně změnilo ze závodního na takový malátný klus a těch posledních pár kilometrů nemá smysl moc popisovat, žádný velký pohyb tam ostatně k vidění nebyl. Nejdelší mi pak připadal úsek mezi cílem a Karolinem, kde jsme měli zázemí. Pak jsem měl křeče, válel se pod stolem, pil ocet a nechal se zachraňovat kamarády, což by se asi taky nemělo stávat moc často, ale už o tom nebudeme mluvit. 

Každopádně jsem tam byl a Heda konstatovala, že "nejdůležitější je, že jsi to doběhl, tati," přestože oba víme, že nejdůležitější je teď nalepovat náplasti s Tlapkovou patrolou poraněným plyšákům a plánovat přespávačky s kamarádkou Eliškou. 

O něco méně důležité je, že když si odmyslíme ustřelený rok 2019, byl to i přes zmatlaný konec můj nejrychlejší maraton v životě, první po dvou operacích paty. Chleba samozřejmě levnější nebude.

A ještě o něco méně podstatné je, že ten běžící reproduktor dopadl ještě hůř než já.

text Řízek, foto Honza

AHOJ MARATONČE

Každý jsme v něčem dobrý. Myslím takové to dobrý, které se chtě nechtě stává naším sebedefinujícím znakem.

Já jsem například dobrý v odkládání věcí. Nemyslím takové ty každodenní nepříjemnosti, které má člověk tendenci valit před sebou. Mám na mysli věci, na nichž vám z nějakého – více či méně důležitého, respektive pofidérního – důvodu záleží.

Pro lepší pochopení ilustrace z minulosti. Věřte či nevěřte, přesouvám se až do poloviny devadesátých let dvacátého století. Pracoval jsem už notnou řadu měsíců ve sportovní redakci Českého rozhlasu. Chystal sportovní vstupy do zpráv, živého vysílání, režíroval pořady S mikrofonem za fotbalem a za hokejem. Pochopitelně jsem si od začátku pomýšlel na okamžik, kdy se já sám za mikrofon, jedno zda studiový či reportážní, také posadím a okusím svou chvíli živého vysílání. Pokukoval jsem po ní, ale také jsem ji svéhlavě a tvrdohlavě odsouval. Pod různě formulovanými záminkami, se skutečným důvodem jediným: ze strachu, že se ukáže, že na to nemám.

Nechme čas trhnout oponou a přesuňme se do dvacátých let století jednavacátého. Na jaře roku 2020, uprostřed nevím už kolikáté vlny covidu, se rozhodnu začít běhat. Pomýšlel jsem na to už déle, ono bydlet na kraji Prahy, kde les máte dvě stě metrů od domu, k takové aktivitě láká. Ale hnulo mnou až věčné a náročné vysedávání na vynuceném home officu. Abych se z něj a z pracovního náporu nezbláznil, začínám vybíhat do Roztockého háje.

Nejdříve jen tak, později s mobilem a očima hledajícíma prostou nativní aplikaci měřící “ušlou” vzdálenost, ještě později s mobilem, do kterého jsem si na radu kolegy/kamaráda/běžce stáhnul aplikaci Strava. V ní začínám šmírovat, jak se taky běhá a “trénuje”. Necelý rok po prvním vyběhnutí, uprostřed nevím kolikáté vlny covidu, zajdeme s kolegou/kamarádem/běžcem na mé první tréninky na ovále na Děkance a ČZU. O půlroku později zavítám premiérově na trénink se skupinkou vedenou Honzou Havlíčkem na Děkance, kam kolega/kamarád/běžec pár let chodí jednou týdně trénovat.

Otázka, proč to dělám, je nasnadě a má snadnou odpověď: běhání mě baví, chytlo mě, dělá mi dobře a docela mi i jde. V žertu si párkrát řeknu “Kde já jsem mohl být, kdybych s ním začal před třiceti lety?”

Že bych si někdy mohl zaběhnout maraton, mě poprvé nesměle napadlo zhruba v čase prvních návštěv na Děkance. Do prvního startu zbývalo dva a půl roku. Proč tak dlouho, to by se dalo vysvětlovat sáhodlouze, jádro odkládání ale bylo stejné jako čtvrt století před tím v rozhlase: obava, že vyjde najevo, že na to nemám.

Čas se však ukázal jako mocný léčitel.

Že by letošní jaro a pražská trať mohly být okamžikem a místem, kde ztratím své maratonské panictví, jsem se rozhodl v lednu. Ne že by mě lákal masový závod, platí pravý opak, přišlo mi však praktické být sladěn s kolegy, které potkávám v úterý ráno na tréninku a jejichž úsilí v naprosté většině mířilo k pražskému maratonu.

Na tréninky jsem se snažil docházet pravidelně, tréninkového rozpisu se držet v maximální míře, kterou mi umožňovaly pracovní povinnosti a potřeba být co nejvíc s rodinou. Tréninkové úsilí vzbuzovalo zprvu poměrně dlouho pocity marnosti, zhruba měsíc před závodem se proměnilo v pocit, že to začíná běhat a zhruba o dva týdny později v přesvědčení, že forma vrcholí předčasně.

Kdo mě trochu zná, nepřekvapí ho, že o botách, trenkách, tílku i gelech, které si na start vezmu, bylo rozhodnuto a jasno dlouho dopředu. Hlavou se i tak honila spousta otázek, které bych za normálních okolností valil na kolegu/kamaráda/běžce, z něhož se však od ledna stal nedobrovolně kolega/kamarád/momentální ne-běžec, a tak jsem se pokoušel ho vědomě netýrat dotazy na závod, který pro něj nepřicházel v úvahu (případně na tomto místě se omlouvám za těch několik případů, kdy jsem se neudržel). (Omluva se přijímá, pozn. red.) 

Jedna pozoruhodná věc se i tak děla – vracím se k myšlence na čas coby mocného léčitele: jak se závod blížil, nedostavovala se nervozita, myslí i tělem se šířil klid. Ne snad pramenící v přesvědčení, že to zvládnu, ale kotvící vědomí, že co šlo v přípravě udělat, uděláno bylo a závod ukáže, zda to bylo dostačující a zda vůbec jde o podnik vhodný pro mě. Pryč byl byť náznak pocitu něčeho fatálního, věci dostaly svůj přirozený vývoj a spád.

Jako správný asociál jsem si maloval, jak si to v sobotu 5.5. odbudu všechno hezky pěkně sám. Tuto představu nabourala zhruba týden před závodem parťačka z Děkanky Zuzka, která se přes Facebook ozvala s dotazem, jak si to plánuju, a dva dny před startem vytvořila chat, kam pozvala startující Děkankáře za účelem domluvy společného srazu.

Bylo potěšující pozorovat, jak se samotářská psyché metamorfuje do té, jež se těší na sdílený prožitek. Zázemí, které jsme pak před závodem získali díky Martinovi v Karolinu, byl luxus, jenž zážitek z celé neděle zvednul pro mě do výšin nečekaných. Tak moc jsem si na společnost zvyknul, že ve mně zábavně hrklo, když mi Zuzka po příchodu na Staroměstské náměstí řekla, že oni jdou odstartovat do áčka, a já se i po opuštění Martinem šel osamoceně dle původních, nyní však již zapomenutých představ schovat kamsi do hlubokých útrob startovacího koridoru E.

Opomněl jsem dosud zmínit, jak jsem si vlastně svůj běh plánoval. Bez přetvářky, za hlavní cíl a zároveň výraz žádoucí pokory maratonského premianta jsem považoval doběhnutí do cíle. Když jsem mysl pustil k úvahám o cílovém čase, přál jsem si zacílit k metě tří hodin a třiceti minut. Jak se pár týdnů před závodem začalo dařit v tréninku, pustil jsem ji na špacír k myšlenkám na čas kolem 3:20. Lehce zděšeně pokukující po okolí, namačkán v Celetné ve svém startovním koridoru, choval jsem v sobě odhodlání běžet v přibližném tempu 4:40.

Zaznívá z dáli tlumený výstřel startovní pistole a z blízkého reproduktoru se začíná linout ohulená ústřední melodie Smetanovy Vltavy. Z veřejných prostor ji mám v paměti spojenou z okamžiků ruzyňských přistání na palubách letadel ČSA. A je asi důkazem mého stáří, že mě její poslech i za specifických okolností, kdy dávám do pohybu své tělo v chumlu stovek a tisíců lidí, dokáže dojmout.

Běžím. Hodinky zatím prakticky vůbec nesleduji. Je potřeba koukat po okolí, protože jsem dál součástí davu, který se trhá pomalu a při vbíhání do uliček Malé Strany opět houstne. Jednotliví běžci si hledají místo, o kterém si myslí, že jim dle jejich výkonnosti náleží. Pokouším se o to samé a beru to několikrát po levém obrubníku před kolegy, kteří vypadají, že (zatím) nechtějí běžet tak rychle jako já.

Usmyslím si, že si v chumlu vyhlédnu běžce, který by od pohledu mohl mít podobnou ambici, jen o poznání lepší styl běhu, a jsem odhodlán se ho držet.

Nacházím ho. Má odhadem tak o třicet let méně než já, stylovější oblečení i pohyb, v uších sluchátka a běží jen o trochu rychleji než já. Držím se ho celou cestu až někam za Úřad vlády. Pod Letnou, někde kousek před tím, než dosáhneme Holešovic, ho předbíhám, i u něj se mi nakonec zdá, že běží na mou současnou formu pomalu. To stále ještě držím tempo zhruba 4:35.

Vývoj závodu pro mě nabírá dramatický zvrat ve chvílích, kdy doběhnu do Podolí. Zjišťuju, že nemohu. Poměrně náhle, zato zjevně. Nohy ztěžkly, tělo ovládla všeprostupující únava, nechce se běžet dál. Vlastně se zdá, že to ani nejde. Řadu kilometrů zaměstnává hlavu vracející se úvaha, že je čas to vzdát. Přidává se píchavá bolest v pravém stehně, která této myšlence hlasitě přitakává. Neumím provést jiný mentální cvik než uchýlení se k prozatímnímu závěru, že prostě ještě chvíli zkusím běžet.

Překvapivě to funguje. Po pětadvacátém kilometru jako by se tělo pocitově zase rozběhlo. Strakonická vykreslená kolegou/kamarádem/běžcem/ne-běžcem jako slzavé údolí trati ubíhá překvapivě rychle a snadno. Po seběhnutí z ní sice nepřichází další obdobná krize, ale očividný úbytek sil ano. Zpomaluju a měním si závod na úsekový běh od jedné občerstvovací stanice k druhé. Oproti první polovině závodu na nich zásadním způsobem měním taktiku: místo pokusů o vypití trocha vody za běhu (párkrát skončila spolehlivě v nose) cíleně zastavuju a piju v klidu. Druhý kelímek vychrstnu vždy na hlavu a zátylek.

Druhá a poslední krize přichází při vyběhnutí z Holešovic do Karlína. Nějakou dobu už se hlava zaobírala propočty, zda mě skutečně mohou doběhnout pacemakeři tahající svůj roj běžců do cíle v čase 3:30. Vychází mi, že by k mému doražení dojít nemělo. A pak se najednou přese mě přeženou a já se ani nepokusím se jich udržet. Nejsem toho schopen. (V matice jsem byl už v prvním ročníku na gymplu zcela marný.)

Kdybyste náhodou netušili, kde vás na pražské maratonské trati čeká největší krpál, řeknu vám to. Je to vyběhnutí z Husákova ticha. Ten nicotný kopeček mi zhruba dva kilometry před cílem dává pořádně zabrat. Na nábřeží pak v nohách cítím doslova každou kostku dlažby, po které běžím a úpěnlivě vyhlížím asfalt v Pařížské. Přichází. A s ním i odměna v podobě schopnosti zrychlit. Nečekám to, ale děje se to. Běžím rychleji než řada závodníků přede mnou.

Odhadem tak nižší desítky jich v té ulici, kterou jsem jako malé dítě bydlící v Benediktské chodil rád na procházky s mámou a ségrou, předbíhám. Jsem na modrém koberci, i přes zlité a dioptricky už dávno nedostačující brýle vidím na časomíře 3.32:něco, protínám cíl. Nejsem příliš emotivní člověk a pocit si nepřipouštím prakticky žádný. Mizím opatrným krokem do Karolina, kde už jsou všichni kolegové, někteří dávno převlečení. Přijmu gratulace k maratonské premiéře a zapomenu komukoli říct, aby mě na památku vyfotil.

Na záchodě se převléknu a pak navzdory odhodlání vyrazit rovnou za Jaruškou domů odejdu za kolegy do Lokálu v Dlouhé na polívku a pivo. S nejmilovanější ženou se potkáváme v Dejvicích, zvu ji na oběd do Grosseta. Doma mě pak překvapí odměnou v podobě kytky, láhve sektu a velkého balení Raffaelo. Jako vždy, když mi právě ona projeví tak láskyplnou náklonnost, mě to dojme (čti výše: nejsem příliš emotivní člověk).

Do čtyřiačtyřiceti jsem se nikdy nevěnoval pravidelnému sportování. Týden před osmačtyřicátinami uzavírám čtyřletý “olympijský” cyklus celkem intenzivního běhání dokončeným maratonem. Nic speciálního to se mnou nedělá. Jako kdyby to celé prostě jen mělo takhle být.

Epilog 1

Když jsem někdy zkraje roku 1997 konečně souhlasil, že na rozhlasový mikrofon zkusím poprvé jít, vrátil jsem se ještě roztřesený po odvysílání večerního sportovního přehledu ze studia, v kanceláři redakce zazvonil telefon a ve sluchátku se ozval tehdejší šéf sportu Mirek Augustin. Povídá: Vítej mezi rozhlasáky.

Epilog 2

Poté co si v neděli 5. 5. 2024 cestou z Karolina zavolám s Jaruškou, vytáčím ještě rychle před Lokálem na jeho výzvu v telegramu číslo kolegy/kamaráda/běžce, abych mu řekl pár prvních dojmů. Z mobilu se ozývá: Ahoj maratonče.

text Pavel, foto Pavlův archiv

V TENZI

Přiznávám, byla mezi námi určitá tenze. Maruška věděla, že na ten pražský maraton chci, protože se mi to loni ani před čtrnácti dny nepovedlo, ačkoli dobře vím, že je to tak krátce po Vídni úplná blbina a navíc sobecké.

Já jsem zas dobře věděl, že ji to mimořádně štve a že to opravdu není moc kamarádské. Ale nějak jsem si nemohl pomoct: z dětského hřiště na Kampě jsem rozmrzele koukal na Karlův most a záviděl těm, kdo se po něm proběhnou. Předpověď slibovala ideálních dvanáct stupňů - moc jsem tomu nevěřil, ale kdyby to vyšlo... Při maratonu nesnáším vedro a Strakonickou, tohle by vyřešilo polovinu problémů. 

Řekli jsme si, že si řekneme ráno. 

Trochu chrchlající Heda měla večer 37,2, ale před půlnocí dostala zimnici a teplota zničehonic vyletěla skoro na 40. Když se soustředí, legračně funí, teď funěla též, ale legrační to nebylo vůbec. V půl třetí zábal zabral a zabrali jsme i my, všichni jsme vyčerpaně usnuli a spali až do rána. Na maraton nemyslel nikdo. 

Do rána teplota klesla. Hedě na normál, venku na slibovaný podnormál. Otevřel jsem okno a řekl jsem si, že teda půjdu. Ovace pochopitelně nepřišly. 

Číslo jsem dostal od kamaráda Jirky dole na Václaváku a dezorientován jsem zjistil, že start přesunuli tamtéž. To bylo příjemné, protože jinak bych ho nestihl. 

Vědom si nedávného selhání a ne úplně ideálního spánkového režimu, vzdal jsem jakékoli pokusy o osobní rekord, oprostil se od snění o maratonu pod tři a nastavil realističtější tempo cílící někam ke třem deseti, bůhví jestli. 

I to bylo zpočátku složité držet. Městský maraton je charakteristický velkým množstvím lidí. Musejí se ustálit, jsou jako lógr. To vše na kočičích hlavách na Újezdu, kudy to kupodivu vedlo. Paříž-Roubaix. 4:25 na kilák. Na Karlově mostě ani fandící noha. Ono je opravdu chladno. A vůbec nefouká. Počasí jak na objednávku. 

Hrozně se hlídám, držím tep nízko a plácnu si s každým dítětem, které nastavuje ruku, to jsou totiž ty zkušenosti. Jejich tatínci jsou o fous méně sobečtí, vzali je na maraton, který samozřejmě zajímá jenom je (ty tatínky), ale jsou spolu. 

Já jsem sám, kolegové z oddílu mají k cíli blíže než já. Běžím opravdu zvolna, jako když Václavova oktávka na dálnici nechá odpočívat dva válce. Václav s Hankou přišli, v Podolí na mě mávají a Václav mi cpe nějakou nesmyslnou tyčinku. Ještě se směju a do druhé poloviny vyrážím zdánlivě relativně svěží. 

Minu 27. kilometr, kde jsem to loni před prodejnou elektra vzdal, když mi došla energie, a Šlachtův billboard, že on to naopak nevzdává. Po otočce na Lihovaru se to trochu rozjede, ale když se vrátím do centra, vzdor šetřící strategii na mě začínají kilometry doléhat. Na Vltavské na mě Petr volá, ať zvedám nohy, což se snadno řekne, a Libeňský most je napodruhé strašně vysoký, ostatně jako vždycky. Je to jediný pražský zvedací most. 

Konečně přichází krize, od 36. kilometru se moje tempo propadá k pěti minutám a zvedat nohy opravdu nepomáhá; dlouhé nezáživné pasáže v Karlíně trávím přepočítáváním cílového času. Zakázal jsem si zastavit byť třeba jen na chvilku u občerstvovačky. V Pařížské, kde se dřív končilo, i dál v Celetné jsou konečně mraky lidí, a tam už se tím pádem zastavit nesmí. 3:13. Medaili a číslo pro Hedu mám a v telefonu najdu povzbuzující zprávu od Marušky. A za čtrnáct dní zaplaťpánbů žádný maraton není.

text Řízek, foto Zuzana B. a Ř.

DEN VÍTĚZSTVÍ

Ne, nepůjdu, mám dnes jiný program, zítra je maraton a už mám ostatně natrénováno až dost, vrtěl jsem hlavou nad švagrovou za normálních okolností atraktivní a vítanou nabídkou společného běhu po okolí chaty, kam širší rodina o víkendech přijíždí s vidinou někdy trochu slaného, ale jinak příjemného oběda a hlasitých diskusí o čemkoli.

Já ostatně nepotřebuju utíkat, protože beztak jedu pryč: vypustil jsem Hedu a Marušku na chatě a nechal si v kufru jen pevné černé pytle na stavební odpad a zahradní substrát, ale ne, nejde o žádnou severskou krimi, nýbrž o japonsko-posázavský Receptář prima nápadů.

Placatěji řečeno, jedu do Zlenic ke kolegyni Majdě vykopat nějaké bambusy, které mají v budoucnu snad zastínit redakční terasu - vím o tom vlastně kulový, jsem jen ochotná lopata, respektive krumpáč, protože ta zem je natolik porostlá kořeny zlenického bambusového lesa, že to lopatou ani rýčem nejde.

Jinak je tam krásně. Domek z dvacátých let je způsobně, nýbrž vkusně zateplen, veškerá vegetace pedantsky sesekaná, protože žádný keř ani strom, ostatně ani maratonský běžec neroste do nebe. Tedy až na ten bambusový prales, který jednou pohltí celé Zlenice, Lštění a možná i okraj Čerčan a drážní zaměstnanci budou muset motoráčkům prosekávat cestu mačetami.

Ale to je teprve hudba budoucnosti, pár mladých bambusů balíme do papírových Deníků N, piju kafe s mlékem a vytěsňuji myšlenky na Zlenice decimované invazními druhy i na to, jak budu zítra touhle dobou vypadat.

Vracím se na chatu a obědvá se venku, takže je potřeba nejprve opravit pergolu. Zetlelou rohož odnímám ze spárů divoce rostoucí vinné révy, instaluji novou a balancuji u toho na chatrných štaflích. To by bylo trochu blbé se teď zranit. Kachnu pojídáme už v milém stínu, tedy všichni až na Hedu, která teď rozhodně jíst nechce, naopak hodlá padat z plastové židličky na hlavu.

Zatímco se podává káva a jahodová roláda, natahuji po zahradě, kterou je rovněž potřeba posekat, aby taky tráva nerostla do nebe, kabelový systém. Traktůrek je totiž rozbitý. Okruh zahradou, podobně jako některé závody, když člověk nemá formu nebo je zrovna strašné vedro, se zdá s malou sekačkou tentokrát mnohem delší a náročnější.

Jsou tři odpoledne, zítra touhle dobou budu asi relaxovat naložený ve studené vaně. Někde jsem četl, že to maratoncům po výkonu pomáhá. Ale možná si dám spíš teplou. Zahrada je k zulíbání, už se zelenými botami a s autem plným bambusu můžeme vyrazit domů. Rostliny odvezu do redakce, kde se z nich pod vedením naší provozní ředitelky nejprve stane živá dekorace a o chvilku později nás všechny pohltí.

Jdeme si vyzvednout startovní číslo. Drncáme po schodech s kočárem a je to celkem náročné, třeba jak zítra přeběhnout Palackého most a zamířit do nekonečné Strakonické.

Blíží se večer a jdeme na dětské hřiště - první ze dvou, které dnes navštívíme. Obdivuju Hedinu výdrž. Ne úplně jistou chůzí lítá desítky minut po vymezeném koridoru a nikdy se jí nestane, že by si třeba musela úplně vyřízená poodejit na kraj pískoviště a říct si, že už prostě dál nemůže a že chce jít radši domů. Možná i proto, že ještě neumí říct "domů".

Máma šla do sauny a na večeři, tak jí koupíme cestou na druhé hřiště kytku, on je vlastně taky Den matek. A zítra navíc Den vítězství, to se tak hezky sešlo.

Kytka je ve váze a vypadá dobře. Vařím rychle nějaké těstoviny, protože mňamňamňamňam už říct umí a stupňuje se to. Dá se to jíst, zjišťujeme oba. Při koupání odebírám ze sestavy hraček mrtvou natahovací rybu. Mrtvá natahovací ryba sice neplave bříškem vzhůru, protože má uvnitř takovou nádržku na vzduch, ale přestala hýbat ocasní ploutví. Natahovat ale začíná Heda, takže je čas ji uložit a začít být nervózní.

Heda spí, z trouby voní loupáky a já spravuju rybu. Už jsem takhle na chatě zachránil dvě - pruhovanou a žraloka. Tahle červená velryba je ale větší sousto. Útroby tvoří drobná ozubená kolečka a navinutý plíšek. To zjišťuji až poté, co se mi to celé vysype do dlaní a všude po místnosti. Po asi dvou hodinách pokusů žádný orgán nechybí, natahování natahuje, žena je doma, dítě spí. Vše je na svém místě.

Chystám si maratonskou kupičku věcí na zítra a je mi fajn. Tolik se mi toho podařilo stihnout, zařídit a dokončit! Vlastně ani nevadí, že to zítra nedoběhnu a že o tom nic nenapíšu. Škoda slov.

Mimochodem, ta ryba taky přestala fungovat.

text Řízek, foto táta

KAFE A ROZPEKY

Být jedenáctý na Pražském maratonu by bylo rozhodně k chlubení, jenže na tomhle pražském maratonu žádní keňští vytrvalci netlačí čas ke dvěma hodinám a sami sebe k lukrativním odměnám za vítězství a v jejich šlépějích další tisíce mně podobných neklušou centrem Prahy a nevypadají čím dál hůře a v cíli v Pařížské jim nakonec nedají na krk medaili a igelitku s vodou a tyčinkou a nenabídnou stažení fotek s jejich utrpením za tři stovky za snímek.

Tenhle maraton se schovával ve Stromovce a i když je podstatně menší a méně věhlasný, aspoň se oproti tomu slavnému letos konal. Pochopitelně by se do Stromovky nevešel celý, takže se běželo osm koleček se spoustou zatáček a jednou otočkou tak, aby to vyšlo.

Pro mě to byla poslední letošní šance zúročit vytrvalostní trénink, který tedy nebyl úplně ideální – na druhou stranu jsem do něj mohl poprvé zařadit třeba silový trénink s kočárkem anebo nácvik únavy po přerušovaném spánku odpovídající zhruba 37. kilometru maratonu. 

Na startu v policejním sportovním areálu, který jsem napoprvé celý omylem obešel a mohl zpoza plotu obdivovat třeba bobový trenažér, tak bylo jen něco málo přes sto lidí včetně mého jmenovce z naší tréninkové skupinky z Děkanky a Pavla, který na hladké poloviční trati debutoval. Teoreticky jsme všichni mohli běžet zhruba stejně rychle, což v praxi vůbec nevyšlo.

Ukázalo se, jak mizerný jsem stratég, a to ještě před samotným závodem. Kafe a takzvané sladké rozpeky (Václavův termín pro rozmrazované prefabrikované pečivo) v nákupním centru byla rozhodně chybná volba, jakožto posléze i ztratit čip. Ten naštěstí někdo našel, vyzvedl jsem si jej u moderátora a pak už jsem radši nic nevymýšlel a pokojně čekal na startovní výstřel. 

Hodlal jsem držet tempo 4:12 na kilometr. Spočítal jsem si to během několika probdělých nocí: abych se dostal pod vysněné tři hodiny, musel bych běžet rychleji než 4:17, jenže ve druhé půlce bez výjimky vždy zpomalím, takže potřebuju polštář. Tenhle plán mi v polovině dával dvě minuty, které mohu ke konci využít, jak se mi zachce. Znělo to vlastně velmi vědecky a logicky a kromě toho, že to musejí zvládnout nohy (maličkost), to už předpokládá jen to, že budu co sto metrů civět na hodinky, jestli nezpomaluju.

Skutečnost byla taková, že Lukáš vypálil tak, že mi po dvou prvních kilometrech po chodnících posypaných barevným listím utekl asi o dvě stě metrů. Já se snažil držet osnovy, jenže i tak jsem byl o kousek rychlejší, než bylo záhodno. A Pavla jsem neviděl. Místo toho se ke mně připojil borec v zeleném triku a začal osnovat nějakou spolupráci. Krátce poté, co vyslechl moje plány a půl kolečka se za mnou vezl, mi utekl k jiné skupince. Byl to od něj mazaný manévr: v pravotočivé zatáčce jsem se zleva vyhýbal nějakým babkám roztaženým přes celý chodník, on to ale střihl odvážně zprava po obrubníku a získal pro mě nedostižných pár metrů náskoku.

Ukázalo se, že potíž tohoto závodu jsou lidi, a to paradoxně jak jejich absence, tak přebytek. Jakmile mi zelený člověk utekl, zůstal jsem na ocet a společnost mi až do cíle, tedy zhruba tři další hodiny, dělali jen nedobrovolní diváci závodu z řad laické veřejnosti.

Maraton se totiž běží za plného provozu Stromovky a nedělní odpoledne bylo nádherné. Rozumím lidem, že chtějí korzovat a rozplývat se nad podzimním sluníčkem a nechávat psy na volno nebo na dlouhých vodítkách a dezorientované děti bez dozoru na odrážedlech a objednávají si pizzu, kterou jim vozí kurýři na elektrických koloběžkách, anebo je baví to na kole střihnout hned vedle potácejícího se běžce. Zároveň se ve mně s postupem času a ostatních potíží při každém dalším výhybném manévru hromadila podrážděnost.

Ale lidi mi to neprohráli, hlavní problém byl jinde: plán s polštářem vyšel jen zčásti, do druhého poločasu jsem si přivezl sice hubený, ale přesto aspoň minutový náskok. Jenže strategie nepočítala s tím, že si už v pátém kole prožiju těžkou krizi s pícháním v boku a křečemi v břiše (rozpeky?) a zpět do policajtského areálu z náskoku donesu jen pár sekund. To už jsem věděl, že můj cílový čas bude nevyhnutelně opět začínat trojkou, protože dál už graf mého tempa tvarově připomínal právě ten bobový trenažér. 

V šestém okruhu jsem překvapen předběhl Lukáše, kterého zradila achilovka a po 37 kilometrech to vzdá. Přiznávám, že mě tohle řešení taky napadlo, ale byl jsem rád, že jsem to neudělal - na konci sedmého kola jsem zahlédl Marušku a Hedu v kočárku a byl jsem strašně rád, že to jsou ony dvě, protože jsem předtím viděl asi dvacet stejných kočárků Thule s holčičkou v růžovém a maminkou a ani jedna z nich nebyla ta pravá. Krom toho na mě v cíli čekal i Pavel, jehož premiéra na půlmaratonu dopadla za 1:39 a teď tam chudák mrzne.

Poslední kolo už bolelo méně a vědět, že běžím zhruba na svůj druhý nejlepší čas z Vídně 2019, tedy lehce nad 3:08, asi bych se na občerstvovačce rozmazloval méně, takhle jsem byl o pár sekund pomalejší. Ale v cíli mi to vlastně bylo jedno, protože to bylo za mnou. A třeba to někdy vyjde, třeba ne – ve Stromovce asi spíš ne. Radši už to moc plánovat nebudu.

text Řízek, foto Pavel Tomášek

34 TISÍC ZCELA NESMYSLNÝCH KROKŮ

Mívám blbé i blbější nápady. Dost často je nejprve testuji na ženě. Míra jejího odporu bývá indikátorem, zda jejich realizace stojí za to. Někdy doufám, že vzdor bude tak tuhý, že mi nezbude než vycouvat.

Zaběhnout si sám maraton místo všech těch, které zrušili, přišlo mimořádně hloupé i mně. Jenže manželka překvapivě nijak zvlášť neprotestovala. Zjevně se kolem děje tolik divných věcí, že je lepší nad podobnými výstřelky mávnout rukou a čekat, až se to přežene.

Překvapený nebyl ani otec, který se měl stát doprovodným vozidlem – spolehlivou tatrovkou s náhradními díly a polévkami z pytlíku, jež na Dakaru zachraňuje osamělé motocyklisty, hazardéry zapadlé do dun. "V pátek se mi to hodí, napiš, kde mám být," reagoval. Dokonce se zdálo, že v běžeckém úboru nebudu aspoň na části trasy sám, jenže kolega a vodič Milan si večer před "závodem" naměřil 37,4, což na 42 kilometrů dlouhý výlet není nejlepší predispozice.

Nehrála Má vlast, nekonal se ani primátorův motivační projev k závodníkům, ostatně se nekonali ani ti závodníci. Praha v sedm ráno trochu připomínala Pripjať, tři minuty před pomyslným výstřelem jsem zaparkoval v opuštěném Podolí a pořád byl ještě čas to otočit, protože startovné by nepropadlo, ale u zavřeného bufetu s grilovanými kuřaty, kde jsem si vymyslel startovní čáru, by to už vypadalo divně, a tak jsem běžel.

Loni na podzim jsem snil o maratonu pod tři hodiny, ale pak jsem skončil s nohou v sádře; na jaře se mi zdál tentýž sen a fakt jsem se snažil a poprvé v životě vážně trénoval, jenže v sádře skončil celý svět, maratony nevyjímaje.

Avšak doběhnout za tři hodiny z Dvorců do Klecánek a zpátky by znamenalo ukrajovat kilometry za čtyři minuty patnáct sekund. To nejde, to by byl úplně nejblbější nápad, na to se nikoho ptát ani nemusím. Zkusím držet rozumnějších 4:30, ale už u podolské porodnice zjišťuji, že to opravdu není tak pomalé a že ten mazácký štrúdl k snídani není úplně v bezpečí.

Na čtvrtém kilometru je první kritické místo. Semafor u Národního divadla neví, že se tady bojuje o každou sekundu. Svítí zelený panáček, který je mi vlastně trochu podobný. Tělo i štrúdl si tak nějak zvykly na nepohodlné tempo, míjím Karlín, kam jsem běhával do práce, a za pár zatáček už nebudu sám.

Kipchoge měl při svém vídeňském dvouhodinovém laboratorním maratonu jednačtyřicet vodičů, zato já mám tátu na kolečkových bruslích. Veze gely a dva různobarevné iontové nápoje. Kanoisté trénují v peřejích a my na hladkém asfaltu dokonce trochu zrychlujeme a závodíme s popelářským autem. "4:25? Proč?" komentoval by aktuální tempo obvyklý parťák Václav. Keňský rekordman si se svými vodiči asi moc nepokecal, my jsme toho probrali celkem dost. Dokonce jsme i zavolali ženě. Nádherně to uteklo.

V Klecánkách u přívozu je virtuální půlmaratonský mezičas; kdybych vydržel, jsem už za slabých 95 minut v pomyslném cíli (nevydržím, vždy mám druhou polovinu pomalejší). To je už jen asi 17 tisíc kroků. Hned na otočce mě píchne v boku a můj běh, který nikdy nebyl moc učebnicový, se stává ještě zkroucenějším. Táta nicméně dál klouže po asfaltu, vypráví a upozorňuje na architektonické a přírodní zajímavosti, já spíš přitakávám. Otec nabízí, že mi smíchá dohromady žlutou a červenou limonádu, jako to dělají na Sokolovně. Směju se už trochu křečovitě, ale je mi lépe než na otočce.

V Troji se loučím s tátou a opouští mě i krize. Kolem třicátého kilometru bych na pražském maratonu v šíleném vedru hypnotizoval billboard na Lihovaru, který by se pořád neblížil. Tady jsem klusal ve stínu a blížil se k Rohanskému ostrovu a pak už je to jen kolik? Deset? A to přece běhám skoro každé ráno. Proč mě bolí záda? A ruce? Co si na chvilku sednout tady na lavičku?

Na rozdíl od běžného maratonu míjím lidi, kterým je moje utrpení úplně lhostejné, protože o něm ani nevědí, považují mě za poněkud uříceného občasného sportovce, který si v rámci platných pravidel zpestřuje karanténu. "Maraton se mimo závod dobře zaběhnout nedá. Bez štrúdlu diváků podél trati, kteří ti ve druhé půlce nedovolí vystoupit z trati a vzdát, to dobře zaběhnout nejde," rozumuje nad mým výkonem Michal, jeden z tréninkových kolegů z Děkanky. A asi na tom něco je. Hlava by už to hrozně chtěla zapíchnout, kdekoli, hned.

Musí mi stačit dvoučlenný štrúdl. Jeho první část čeká před Rudolfinem a podává mi vodu, na 38. kilometru je mi rozhodně nejhůř. "Jsem už v hajzlu. - Ale nejsi." (Je pravda, že už jsme s manželkou vedli i duchaplnější konverzace). U Národního divadla je zase na přechodu zelená a po náplavce do Podolí už je skoro jak běžet po chodbě bytu, jen to podstatně víc bolí. Dvanáct set metrů do konce (tři kolečka na oválu) a z auta mi má žena mává. V cíli voní grilované kuře, táta fotí a podává obě limonády, abych si mohl dát míchanou.

Fakt hrozná blbost, ale nezapomenutelná.

text Řízek, foto táta

NECHCE SE

Nechce se. Na autech je ten bílý neprůhledný zimní povlak, první ranní lidi jsou zachumlaní a keř pod oknem se otřásá jihozápadním větrem. No, popravdě spíš zachvívá. Venku prostě není úplně hezky. A to vůbec nemluvíme o tom, co se po večerních pivech děje uvnitř.

Jenže závislost je závislost. A i kdyby nebyla, maraton je maraton a tréninkový plán je...

Tréninkový plán je především určen někomu jinému. Je vytvořen na míru Martinovi, člověku s legrační čepicí a brýlemi, rachitickou postavou a ušlechtilými zájmy. A rychlejšíma nohama. Martinova forma má na konci jara gradovat tak, že si na pražském maratonu dva metry za cílovou čárou (setrvačnost) zamáčkne hodinky v čase 2:54:59.

Já jsem k němu byl trenérem přiřazen, třebaže moje ambice jsou realističtější. O týden dříve než Martin možná doběhnu do cíle maratonu v Madridu o pět a více minut později než Martin. Hrozně zpocený a vyčerpaný, budou tam kopce a vedro. V cíli mi má žena dá pusu. Když se trochu posnažím, můj čas by mohl ještě těsně začínat dvojkou.

Pokud se tedy dneska vykopu. Jedna část, mající na starosti závazky a plánování, mně říká, že je to potřeba. Ta druhá, mající na starost pohybový aparát, to považuje za vyloučené. Argumentuje mimo jiné i tím, že i Bůh přece údajně sedmý den odpočíval, tak proč já bych se měl namáhat třináctý den v kuse?

Hodně se nechce. Je dokonce potřeba shromáždit argumenty pro:

• Pustím si do sluchátek divnou hudbu, která se jinak k ničemu nehodí. Našel jsem kapelu s názvem Public Service Broadcasting. Někdo tam nasamploval úryvky ze starých rozhlasových pořadů a do toho řeže do kytary a mlátí do bicích, což se dobře páruje s nudným tréninkem po asfaltce podél břehu Vltavy. 
• V cíli si koupím v kavárně míchaná vajíčka. Bude jich hodně, ale já je mohu zcela bez výčitek sežrat a možná si dát i štrúdl nebo koláč na cestu. Asi i kávičku.
• Napíšu si pak na Stravu, což je elektronický nástroj určený především k pochvalnému poplácávání ostatních běžců, že jsem úspěšně dokončil trénink a že jsem unavený a spokojený. Mohl bych připojit i fotku těch vajíček, to je dobrý nápad. A mých několik tamních přátel mi pogratuluje a mě to zahřeje u srdce.
• A pak je tam vlastně ten maraton. Třeba to pomůže. Ostatně, pot šetří krev, jak si napsali výsadkáři na billboard na Strakonické. Nemá to se mnou žádnou souvislost, ale můžu si to donekonečna opakovat podobně jako další mantry typu Když nemůžeš, přidej. Akorát ono to spíš funguje tak, že když nemůžeš, tak prostě nemůžeš.

No nic, musím běžet.

text a foto Řízek

IMOBILISACE EX

Dá-li skoro pětatřicetiletý Keňan s atletickou postavou maraton pod dvě hodiny, proč by stejně starý Čech s novinářskou postavou nemohl dát maraton pod tři hodiny?

Poprvé v životě jsem si dal nějaký sportovní cíl (myšleno realistický; doufat v postup našeho týmu v hanspaulce je jako přát si celosvětový mír). A začal proto i systematicky trénovat. Pomalé, ubíjející dlouhé běhy jsem střídal s dynamickými zadýchanými, našel jsem zalíbení v tartanovém oválu a poskakování v rytmu běžecké abecedy. Pod Kavčími horami jsem si našel mírný asfaltový kopec a k údivu pejskařů i jejich svěřenců jsem jej na hranici anaerobního prahu a především vůle desetkrát za sebou vybíhal. Někdy jsem i dělal kliky, když se nikdo nedíval.

A bylo to znát. Vídeň 2018, ještě bez tréninku: čtrnáct minut nad třemi hodinami (v hrozném vedru). Vídeň 2019: osm minut nad třemi hodinami. O měsíc později v Praze: 3:04:18.

Podzim měl být můj a předevčírem v Drážďanech jsem se měl na trati tamního maratonu zdržet (včetně radostného gesta v cílové rovince) jen zhruba 175 až 179 minut. Jenomže zůstalo jen u snění, respektive u hanspaulky.

"S.: Před týdnem: 2. 10. si při kopané podvrtl pravé hlezno. Dg.: Fractura mall. ext. ped. l. dx. sine disl. Dop.: Klid, elevace, imobilisace ex za 6 týdnů."

Poslední část šifry by se dala číst jako znehybnění bývalky, ale je to ta horší varianta – sádra na šest týdnů. Jenže to nejde, když máte za měsíc běžet maraton.

Ležím s nohou nahoře, o berlích zdolávám Bezděz, a především hledám lékaře s odlišným názorem. O dva týdny později, stejný rentgen, jiný doktor: "Nález může sugerovat zlomeninu, ale dle mého soudu nejde o traumatické změny na skeletu. Sestro? Sundejte tomu mladému muži sádru."

Je to jako ten vtip o dvou právnících a třech názorech.

Nemám berle a všem ukážu, že to ještě půjde. O tři dny později už běžím (žena gestem ukazuje, že mi drží palce, protože ví, že bez běhání budu čím dál protivnější), ale potom se zase šourám. Bylo to předčasné. Tréninkový plán je zesláblé noze šumák.

Avšak nakonec i tak jedeme do Drážďan – fandit Vaškovi. I on má jeden směr a jeden cíl: půlmaraton pod hodinu a půl. A je blízko. Na šestnáctém kilometru kolem nás profrčí osamělí rachitičtí Afričané, jimž sotva stačí cyklisté, kteří jim rozrážejí cestu.

Jen o několik desítek minut později v pásmu blahobytněji vypadajících závodníků s charakteristicky zakloněnou hlavou a bolestnou grimasou probíhá můj nejlepší kamarád. S Maruškou jsme pro něj vytvořili personalizovaný transparent, ale naše kreativita i náplň dvou lihových fixů byly asi vynaloženy zbytečně. "Nemám naběhané objemy," opakuje s nepřítomným výrazem a vzdaluje se k další křižovatce.

Spěchej, tramvaji desítko, můj přítel potřebuje podpořit před cílem! Dobíhám k hrazení, zrovna když finišuje skupina šťastlivců s časem pod kýženou hodinu a půl. Poslední tři kilometry musely děsně bolet, Václav výrazně zpomalil, ale i tak si zlepšuje osobák na 1:31:54. Je nejprve hrozně zklamaný, pak se mu však v hlavě nepochybně začne rodit plán:

Dá-li třiatřicetiletý Václav se svou postavou půlmaraton za 1:32, proč by o půl roku starší Václav se svou postavou nemohl dát půlmaraton za 1:30?

Jaro je naše!

text a foto Řízek

RAZICÍ STROJ TONDA

V sobotu ráno jsem si přivstal a doběhl zkontrolovat, jestli je Krčský les na svém místě. Byl tam i s veverkami, zajíci, laněmi a běžkyněmi vlečenými přešlechtěnými psíky; za hodinu jsem byl zpátky a cítil jsem se po dlouhé době tak dobře, že bych snad i maraton zítra uběhl. Poznámku v podobném duchu jsem připsal na sportovní sociální síť Strava, ale to jsem neměl dělat, protože mi vzápětí píše kolega-běžec z tréninkové skupiny na Děkance, že jestli si troufám, má pro mě na zítra číslo.

Přes rezolutní NE!, které jsem si vyslechl od manželky, mi ta myšlenka vytrvale vrtala hlavou, jako když razicí stroj Tonda neúnavně proráží budoucí tunely metra. To mě pak druhý den dovezlo na start. Kromě vlezlé zimy tam čekali budoucí osobní rekordmani z Děkanky a taky číslo 666, které bylo pro mě. Jako neznaboha mě to nijak nepohoršilo, na druhou stranu, maraton třeba ve Vatikánu bych v tom běžet nechtěl.

Satanský dres měl ještě jedno důležité privilegium: spadal až do sektoru B (B jako brutálně krutě rychlí). Všichni ti, kteří si to přišli "hlavně užít", tak zůstali už od startu za mnou, nebudeme tedy do sebe navzájem kopat a dloubat se lokty do žeber. Tedy až na kašpárka. Měl na hlavě srandovní čepici s rolničkami a běžel o kousek rychleji než já. Měl jsem ho dlouho před očima, kašpara.

Radek. Fotku jsem mu ukradl z FB.

První kilometry jsem strávil s bývalým kolegou Radkem řečeným Radomír. Někdy, když se moc inspiruje našimi články, říkáme mu Kradomír, ale to teď není důležité. Radek je mladý, rychlý, atletický člověk na svém prvním, teoreticky velmi rychlém maratonu (nakonec 2:59:30). Proto ho na začátku stáhnu o dva energetické gely, aby si moc nevyskakoval. Radka to ale nijak nezpomalilo, takže mi kousek před prvním Husákovým tichem začal nenápadně utíkat. S tím jsem tak trochu počítal, akorát jsem předpokládal, že spolu vydržíme tak do poloviny závodu, ne jen do necelé čtvrtiny. No tak šťastnou cestu s kašpárkem.

Chvílemi dost foukalo. Diváci byli spíš únorově zachumlaní - z jednoho se na šestnáctém kilometru vyklubal můj táta, tradičně řešící složité dilema, zda ocením spíš fotku, nebo povzbuzení (pokouší se o obé). Znám jeho superschopnost přesouvat se po závodem paralyzované Praze, proto mě vůbec nepřekvapí, že ho po trase uvidím ještě čtyřikrát.

Úsměv se mi ztratil podobně jak předtím Radek až na Strakonické, což je předpeklí. Kritické místo maratonu: pořád zbývá zdlouhavých patnáct kilometrů, je vidět daleko dopředu, což vysílá unavené hlavě klamný signál, že se závodník vůbec nehýbe, nýbrž jen trpí. Jediné, co se pomalu přibližuje, je obrovský Jaromír Soukup na billboardu na Lihovaru. Když se konečně otočíme, na dalších poutačích ho vystřídá Babiš s Charanzovou. Chci pryč, ale zrovna fouká proti nám.

Plácám si s dětmi na Palackého mostě. Jednomu z nich rodič rafinovaně natáhl gumovou rukavici, aby od toho našeho sajrajtu ještě něco nechytlo. Předbíhám Petra, se kterým jsem chtěl běžet, ale hned po startu mi utekl, a Martina z Děkanky. Druhý jmenovaný má asi nějaký problém (závod nedokončí), ale mohutně mě povzbuzuje.

Nastává předposlední peklo - cesta po levém břehu do Holešovic. Zvlášť podbíhání mostů je v této fázi závodu velmi populární. Naštěstí fouká méně než před pár lety, kdy tady vítr třeba převracel méně ztepilé kilometrovníky.

Libeňský most je lakmusový papírek zbytku závodu. Pořád to jde (vkrádá se dokonce troufalá myšlenka, jestli jsem to nerozběhl až moc s respektem). Po seběhnutí z mostu do Karlína to najednou jde dokonce až moc. Předbíhám řadu lidí a těsně před odbočkou do Pařížské uvidím i kašparovu čepici. Je to buď já, nebo on. Ale asi něco vytušil, protože do cíle doběhl o pár vteřin přede mnou.

Paní v úschovně zavazadel jsou prvními ženami, které se na mě dnes smějí. Ve skutečnosti se smějí na mé startovní číslo, prý se na ně těšily. Fotím se s nimi jako Jarda Jágr s Mynářem.

A tím moje dnešní mise končí, na Budějovické si ve fastfoodu objednávám dvojitý hamburger, hranolky a sprite, aby byl svět zase v rovnováze.

text Řízek, foto táta a maratonské šatnářky