PĚT PLUS DO KONCE

Jmenuje se to oficiálně Timeout. Nicméně pokud by provozovatelé téhle dětské herny v nákupním centru byli upřímnější a zároveň chtěli zůstat v hokejovém prostředí, mělo by se to spíš jmenovat třeba Náhlá smrt anebo Osobní trest.

Popořadě. Sobotní odpoledne se rodince malinko vymklo. Ledva jsme s třetinou národa v Decathlonu vybrali Hedě první helmu, protože i malá vozítka, jak jsme zjistili, umějí vyprodukovat velké pády, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme dětský koutek v obchodním domě labyrintového typu na Chodově, který teď zrovna nese název Westfield.

Respektive já jsem se rozhodl: dostal jsem totiž unikátní šanci se/nás tomu vyhnout. Žena se v autě zeptala, jestli, když už neprší, nepůjdeme raději do parku (tam bychom s dojatými tvářemi a orosenými nápoji ve vratných kelímcích sledovali rozesmáté mimino dovádějící ve vodních prvcích). Jenže já jsem protismyslně reagoval, že když už jsme tady, zkusíme to – a do parku třeba půjdeme pak; možná jsem tomu i chvilku věřil.

Moje bloudění na Chodově sahá daleko do historie, dokonce až do minulého tisíciletí a života, kdy jsem se pravidelně ztrácel cestou za svou tehdejší přítelkyní. Když náš vztah byl už na márách, bylo obchodní centrum teprve v plenkách. Jak rostlo, stávalo se nepřehlednějším. O několik let později bylo svědkem humorné scénky, jak jsme zde zabloudili cestou na fotbal (někdo měl dojem, že si tudy zkrátíme cestu od metra na hřiště). Zápas málem kontumovali, ale stejně jsme pravděpodobně prohráli. 

Obchodní centrum už je, zdá se, kompletní. Disponuje mnoha různými vchody a parkovišti a my zas dcerou, kterou to v autě zpravidla přestane brzo bavit. "Děti, děti!" připomíná nám naše sliby, že tam na tom imaginárním hřišti budou určitě nějací zábavní vrstevníci, zatímco se žena marně snaží najít nějaké parkovací místo, a to zjevně uprostřed pandemie automobilové obezity. Nakonec vylezeme a jsme vyndáni někde v nehostinném podzemí: žena s bolavýma rukama, dítě bez kočárku, zato se spoustou obvykle špatných nápadů, a já s berlemi ("hlavně to zatěžujte jen na 30 procent"). 

V předpeklí nákupního střediska nefunguje výtah a druhý se pohybuje děsně pomalu a ve chvíli, kdy konečně přijede, si Heda bůhvíproč lehne na zem ("Děti, děti!"), takže zdviž odjíždí bez nás. Je to jedno, stejně nevíme, kde ten bájný dětský svět zhruba leží. Orientační systém je pojatý v duchu moderního minimalismu, což je zrovna u orientačního systému spíš nežádoucí. Když se dítě podaří nahodit, dovlečeme se podle šipek někam, kde je jedno houpací auto za peníze a jakýsi virtuální simulátor zvířátek. Dobré, ale dětský svět jsem si představoval velkolepěji – ano, není to ono. Dítě párkrát zatočí volantem ("Auťáky!") a dozorčí rada rozhodne, že se jde dál. 

Po nekonečných chodbách bloumá druhá třetina národa. "Děti, děti!" opakuje Heda a občas si lehne na zem, aby svým slovům dala váhu a my (Maruška) musela jejích deset kilo zvedat. Někam směřujeme, ale nevíme kam. Občas mi upadne berle, kolemjdoucí mi ji se soucitným pohledem podávají. Heda objevila jakousi reklamní lednici schovanou v prosklené kukani a nemůže se od ní odtrhnout, což poznají, až budou tu vitrínu leštit. Belhám se za ní pořád dokola, baví se. "Prý za Luxorem doleva," hlásí žena, kterou jsme vyslali na průzkum, a v parku je v tu chvíli úplně úžasně, u vodních prvků stín a fronta u okýnka zanedbatelná. 

V oblasti vlevo za Luxorem mi docházejí síly, jsem jako zpruzený chlapec na běžkařském výletě, který rezignoval na kontakt s vedoucí skupinou a za chvíli sebou na protest plácne do sněhu. 

Tady to je! Někde uprostřed gastrozóny a těsně za záchody je schovaný vchod do dětského světa. Je v něm zbylá třetina národa. "Máme plno," vysvětluje paní několika jazyky. Nicméně vzápětí zjišťujeme, že stav saturace platí jen pro spodní polovinu světa: ta, která je určena těm nejmenším, je o patro výše. 

Jedeme výtahem, ale není to výtah, nýbrž zdvihací plošina, a proto to jede tak pomalu, jak je napsáno na stěně (jen česky), a v žádném případě se z nějakého důvodu nesmí mačkat červené tlačítko příhodně umístěné přesně na dosah zvědavých rukou. Tlačítko je naštěstí podobně otupělé jako my, takže nakonec vystoupíme a jsme připraveni nechat se ohromit. 

Jsem ohromen cenou 179,- za dítě. Správně totiž odhaduji, že tu vydržíme maximálně tak dlouho, jako jsme to hledali. 

Je to stejně plastové a umatlané jako všechny herny a chybějí tomu kolečka a baterky, tak jako ve všech hernách. Jenže je tu na malém prostoru mnohem víc dětí, než by bylo zdrávo, takže přes sebe nekoordinovaně padají, zatímco se je rodiče se střídavými úspěchy snaží zachytit. Nepomáhá tomu stísněnost a porůznu poházené hračky a stolečky s kávou. V určité části zuří narozeninová oslava, soudě podle "Happy birthday to you," což se zrovna line z repráků, ale víc nestíhám vnímat, Heda volá "Děti, děti!" a rozběhne se ke klouzačce s balonky, protože má klouzačky hrozně ráda, ale zároveň se jich děsně bojí, a tak se to v ní pořád nějak pere.

Je unavená a plačtivá, asi to pochodové cvičení zanechalo následky. Bloumá mezi více či méně kompletními hračkami, některé bere jiným dětem, občas se vzteká a z reproduktorů hraje "Happy birthday to you," ale není to další oslavenec, je to jen zvuková smyčka, trvá asi čtyřicet sekund a jak to u smyček bývá, jede pořád dokola. Je to něco jako Fíha tralala anebo sobotní ranní obří vrtačka z nedaleké stavby metra D, jen horší. U stolu sedí pár maminek nad proseccem a zbytky dortu a jeden nešťastný starší brácha se šťourá v jednohubkách a pořád dokola, asi už mnoho hodin, repráky někomu, kdo tu třeba už vůbec není, přejí "happy birthday" a všem je to úplně jedno, protože to je přece oslava narozenin.

Heda vyleze po nepříjemně příkrých schodech k větší klouzačce, kde opět kontempluje v pozici přesně mezi vábením a strachem. Cestou dolů (po svých, protože rozum zase zvítězil nad touhou) ji málem zavalí jiné, zavalitější dítě. Třicetiprocentní odhodlání mizí, tady je potřeba zahodit berle a soustavně bránit katastrofě.

Máma má pravdu, pojedeme domů. Vyráží nalézt auto a já doufám, že se ještě shledáme. Heda momentálně hodně jede v židlích; její projekt nám není úplně jasný, ale sestává se především z jejich přenášení a přesouvání. Dnes se to bohužel zrovna nedaří, je to mrzuté, až k pláči.

Teď objevila jakousi kuchyňku a odněkud vyškrábla borůvku, snad z narozeninového happy birthday dortu (zpruzený skoro teenager už má regulérně hlavu v dlaních). Teda doufám, že to byla borůvka, ale vraní oko tu snad neroste. Nabízím jako alternativu připravené mango z krabičky, celá se opatlá a druhá polovina skončí na zemi (nějak to provizorně uklízíme papírovým ubrouskem). Lidmi a dětmi se proplétá uštvaně se tvářící obsluha a hledá někoho, kdo si objednal presíčko. Teď tu zavanuly dětské zvratky, ale určitě ne naše. 

Támhle vidím maminku. Na uvítanou jí hraje "happy birthday", jistě má radost.

--------------------

A teď bych to mohl celé v nějaké koncentrované podobě napsat jako recenzi někam, kde to třeba případný rodič najde, aby to našim lidem posloužilo, když už my jsme to museli zažít.

Jenže bych tam musel nejdřív přiznat, že jednu hvězdičku si zasloužíme především my sami (já sám) za nápad vyrazit poslední víkend před prázdninami do nejhoršího obchoďáku, když je venku jakž takž hezky, nadto s unaveným dítětem. A taky za to, že jsem očekávali zázraky od provozovny, která má na Googlu hodnocení zhruba jako jakákoli pobočka České pošty. Devadesát osm procent uživatelů čehokoli přitom za slunečného počasí doporučuje park. Nebo cokoli jiného než tohleto. 

text a foto Řízek

NEVÁHEJ A TOČ

Jsem sám zvědav, jak ten kotník bude fungovat, uklidnil mě ortoped a vyndal mi z těla kovové spony a stehy. Mohutnou plastovou ortézu mi dovolil odkládat na noc, nařídil neblbnout, došlapovat nejvýš na 30 procent a vyslovil prognózu, že za měsíc to sundáme úplně, "pokud zrovna ten den nemáte zas nějaký ten maraton".

Vlastně mě ta drobná, ale chirurgicky přesná poťouchlost přiměla se nad sebou malinko zamyslet - jestli k tomu celému, rozuměj své vlastní existenci, přistupuji správným způsobem. Nedospěl jsem k žádnému hmatatelnému závěru, ale o den později, když jsem na chatě hlídal Hedu a ona mi na odrážedle ujela z kopečka po místní asfaltce, jsem si slíbil, že napříště budu vůči ní radši ještě úzkostlivější, když už vůči sobě nejsem. A že s berlemi asi odrážedlo spíš už brát nebudeme. 

Scéna jako z Neváhej a toč skončila samozřejmě pádem a řevem, třebaže by nám Eduard Hrubeš na konci pořadu odevzdal videokameru japonské výroby. Pofoukal jsem plačící dítě, sám sobě vynadal a cítil, jak můj kotník po tom zoufalém sprintu a došlapování na 300 procent otéká. Neblbnout!

Co se dá dělat? S berlemi a ve třiceti stupních nic moc. Nechat se i s dítětem naložit do auta a odvézt do Čerčan na krásnou plovárnu. Nechat si přinést židli do stínu a chmelovou limonádu. Hedu už mi raději nesvěřili, mohu aspoň hrát se synovcem a babičkou na dece prší a poplést pravidla, což jsem si nemyslel, že vůbec jde, ale hlavně vyhrát. Namáčet oteklou nohu v hnědé vlažné Sázavě. Pozorovat špatná tetování slunících se dam, potící se tenisty a jejichpoškozená lýtka místních dívek. 

Heda už zapomněla na dopolední karambol, má spoustu nových zážitků, jako je třeba bosá chůze v trávě, a celou pusu a nohu od zmrzliny. Její sestřenice a bratranec řádí na jezu a čas se vleče. 

Jedeme domů, dítě dnes podruhé usíná v kočárku a nám z toho plyne, že to dnes bude hodně dlouhý den. Spálené děti sledují v televizi nějakého idiota, co hraje Minecraft, a je to zábavné a informativní jako pozorovat obstrukce ve sněmovně. Děda vaří večeři a pro čtyři dospělé a tři děti nachystá dva pytlíky rýže, což je možná zralé na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Doba je zlá. 

Heda usne někdy po půl desáté, zbylé děti záhy. Někdy po takových dnech má unavený člověk neodolatelnou chuť hodit si polystyrenovým letadélkem, které odpadlo dětem a teď se válí na trávníku.

Bohužel jsem jej poslal do prvního křoví. Půjdu se po něm mrknout. Jsem sám zvědav, jak bude ten kotník fungovat.

text a foto Řízek

LAZAR

Začetl jsem se do poutavého popisu klasických severských brutalit a chvíli nevnímal. Najednou jsem si uvědomil, že je kolem mě podezřelé ticho. Zjevně bylo něco špatně, něco tu chybělo. Jenže co? Rozhlížel jsem se kolem sebe: i v tvářích dalších cestujících se zrcadlilo jakési napětí, jako se i na mokré vozovce se červeně zrcadlila brzdová světla vozů, ale to už si trochu vymýšlím, protože bylo devět ráno a možná ani nepršelo.

Netrvalo dlouho a rozklíčoval jsem, co se děje: tramvaj nejede. Rozklíčoval to i její řidič a zvolal, že je velký výpadek. A kdo že spěchá, ať vyrazí pěšky. 

Spěchám, protože jsem to všechno nechal na poslední chvíli. Mnoho let žiju s přetrhanými vazy v kotníku. Dá se to, dá se s tím i běhat maraton, akorát pak kotník na magnetické rezonanci "vypadá jako Mariupol". A to si zrovna nevymýšlím, protože s tím přirovnáním přišel doktor, který mi slíbil, že mi operace vylepší život. Jistě, to už mi nepochybně slibovali i jiní lékaři, jenže tenhle je určitě erudovanější, navíc je to náš předplatitel. A medicína taky nepochybně pokročila, nejen můj věk. V neposlední řadě: oceňuju to přirovnání.

Zkrátka mě to přesvědčilo, ženu tak úplně ne. Právě kvůli tomu (nepovedenému) maratonu jsem navíc zákrok a následné užíravé údobí totální nemohoucnosti odložil do nejhoršího možného termínu. Maruška se měla simultánně vrátit do práce, k tomu Heda o několik dní dříve neplánovaně dostala čtyřicítky, na které dlouho nezabíraly běžné léky a dokonce ani celodenní sledování Prasátka Peppy.

Chvilku potom, co konečně zabrala antibiotika, dceřina teplota i naše úzkostlivost se vrátily k normálu, a žena naopak návrat do práce odložila, protože moudřejší ustoupí, jsem vystoupil z padlé tramvaje. Zaklapl jsem Lazara a schoval ho do batohu, zapnul všechny přezky, utáhl tkaničky - a do nemocnice trochu paradoxně doběhl. Záznam aktivity na hodinkách jsem nezapnul, ale nemohu říct, že by mě to nenapadlo.

Dostal jsem lůžko, vyložil knížku na přidělený stolek a moje drobné zpoždění nikdo neřešil, protože nedostatek proudu zbortil plán na řadě front. Operační harmonogram nabral skluz, v koupelně, kam jsem byl odeslán, chvílemi nešel proud (a zapomněl jsem ručník doma, za což rozvodna na Chodově nemohla). Když výpadek skončil, ozvalo se z rozhlasu, že máme okamžitě opustit budovu, načež spolubydlící čerstvě po endoprotéze viditelně zbledl. Byl to samozřejmě planý poplach.

Do pokoje vtančila energická sestřička a ocenila výběr literatury na stolečku. Než jsem stihl otočit společenskou konverzaci k severské literatuře, došlo mi, že tím myslí čistě příhodnost názvu díla mé aktuální situaci. Dušuju se, že to nebyl záměr: tohle krvavé dílko mi leželo rozečtené u postele ještě v době, kdy jsem dávno skákal přes kaluže. 

A odvezli mě na sál. Tam jsem nasálně nasál vůni dezinfekce a seznámil se s pánem, jehož jméno si patrně nikdy nikdo nezapamatuje, protože je anesteziolog. Já vím jen, že říkal něco o tom, že mi teď dali panáka. A že asi ještě jednoho. 

Probudil jsem se o tři hodiny později vedle Lazara a sportovních hodinek, které jsem musel doslova i metaforicky odložit do šuplíku. Byl tam i nový spolubydlící, nebo přinejmenším vypadal jinak. (Jak se později ukázalo, jako všichni nemocniční spolubydlící věděl všechno o všem počínaje vytrvalostním běháním přes chov masitého skotu po situaci menšin z Ukrajiny).

Zrekonstruovaný Mariupol byl hluboko pod sádrou a do návratu k běhání a do toho vylepšeného života mi zbývalo vlastně už hrozně malinko: počkat na buchtičky se šodó k večeři a pak ještě zhruba půl roku.