ZAŽIJ SVÁTKY JINAK

Obrovská moderní kancelářská budova, kde skoro nikdo přes svátky nezůstal, a po temných chodbách tak bloudí maximálně přízraky a uklízečka v oranžovém tričku, by byla bezpochyby skvělým prostředím třeba pro severský thriller. Mimoto se letos stala naprosto reálnou kulisou mých svátků.

Vánoce v práci jsou na jednu stranu celkem prima, na chvíli utečete zdobení stromku, zabíjení kaprů, přibíjení jmelí nad dveře a velkému úklidu. A rodinným procházkám a těžké vůni františků. Prostě takové té sváteční pohodě. Jenže většina z toho na vás stejně počká.

Třeba koledám zdrhnete jen částečně. To když si kolega v pusté redakci bůhvíproč dokola pouští Wham! a jejich odrhovací Last Christmas a při sledování klipu přemýšlí, jestli George tou dobou už věděl, že je teplej. Já si notuji ultradebilní vánoční píseň vlezlého Kotvalda a o něm mám jasno. Neutečete ani Šafránkové, z televize na vás totiž potvora zaútočí i v práci.

Pracovat o svátcích je na druhou stranu trochu otrava, vleče se to. Počítal jsem s tím a vzal jsem si balicí papír, umně pomáhám Ježíškovi, aby to mělo nějakou tu štábní kulturu, že jo. Kruci, nůžky jsem si nevzal.

Vánoční dobou se totiž v naší části světa nic moc neděje, protože všichni nakupují a nemají čas na blbosti. Akorát v Rusku demonstrují, nejspíš proto, že mají Vánoce a s nimi spojené nákupy jindy. Obědvám vánoční čínu z bufáče a má divnou kovovou pachuť, jako by jim do ní spadly nějaké ozdoby nebo možná prskavky. Nebo je to prostě sváteční pachuť.

O půl čtvrté tak jako tak mizím a na chvíli nacházím Vánoce. Rozdávám a přijímám radost pod dvěma různými stromky, umím totiž celkem obstojně cestovat v čase - někdo o mně zlými a falešnými větičkami říká, že sedávám jednou zadnicí na několika posvíceních, cestování časem ale zní lépe. Večer je dlouhý, štědrý a krásný a o půlnoci voláme topenářskou pohotovost. Vánoce umí být tak intenzivní!

To se nedá říct o Božím hodu, samozřejmě opět v práci. Jestli byl Štědrý den otrava, co je potom druhý svátek vánoční? Leoš Mareš to kdysi nevědomky vystihl, když pojmenoval své album Minuty se vlečou (to musela být určitě strhující muzika).

Dnešní text je, koukám, plný kvalitní hudby.

Krize dosáhla svého maxima, když 25. prosince zavřela dokonce i čínská bistra. S nostalgii vzpomínám na včerejší plechové jídlo. Jen vietnamské večerky nás zachraňují. Na sváteční redakční tabuli jsou párky s toustovým chlebem a hořčicí, radujme se, aleluja hosana (ještě nevím, že se mi zbytek hořčice vykydne do batohu)!

A hurá pryč! Cestou po seversky thrillerově pusté potemnělé chodbě se mě zmocňuje divný pocit - chvíli váhám, ale pak to poznám: je to opravdu sváteční pohoda. Opravdu existuje, jen mě letos nemohla najít. Na Boží hod večer a na Štěpána doháníme, co se dá. Pěkná pohádka s Klusem, squash, krůta, Heroes a zevlování v posteli. Vánoce, jak mají být.

Tak příští rok zase?

text a ilustrační mobilní fotka Řízek

SPÁSNÝ TUBUS

 Černá kočka neběhá přes cestu, je domácí. Lítá po bytě a přebytky negativní temné energie, která její mysl i masivní tělo celistvě ovládá, vybíjí na vybavení domácnosti a na nervech chovatelů. Ježíšek tomu ale učiní přítrž.

S pocitem, že se kocour Pepan chová divně, jsem se tu už nedávno svěřil. Tehdy jsem to přikládal akutní zamilovanosti anebo důvodům, které by se souhrnně daly označit jako "jiné". Nicméně ono to nepřestává, spíš se to stupňuje.

Považte, to jeho několikahodinové sedávání v koupelně na koši se špinavým prádlem, to se ještě dá snést. Horší je, když zvíře - stále ještě na dietě - třeba z kuchyňské linky v nestřežený okamžik sežere celý talíř čočky (bez uzeného). A darovanému panáčkovi od Milana ještě ke všemu ožužlá, ukouše nožičky, hanba. A Maruška říkala, že už i ručičky.

Ze všeho nejprotivnější je však jeho obsese uchošťoury. Ty získává tak, že si v poličce ve skříňce v koupelně nějak otevře jejich krabičku, tyčinku si odnese do obýváku a pak ji za strašného kraválu loví po parketách i jinde. Nakonec vatu sežere a tyčinku ohne, čímž to pro něj na chvíli končí; mezitím ale zjistí, že mu jedna zcela nedostačuje, a tak vytahá další, desítky dalších. 

To je prostě tak otravné!

Tomu všemu má zabránit Ježíšek. Už teď víme, že našemu domácímu zvířeti nadělí jakýsi obrovský tubus s několika otvory a dvěma šustivými chapadly, kterými se dá slídivě prolézat.

Tunelová kočičí schovávačka je ze všech stran pokrytá atraktivním plyšákovým materiálem, temná zákoutí pohlcují zlé duchy hyperaktivních kocourů a celá asi dvoumetrová konstrukce dočista utlumí jejich zájem o ušní hygienu i o pojídání lidských pokrmů.

Tedy aspoň doufáme. (Musí to ale zabrat, když ta hovadina stála jedenáct set.)

Pěkné svátky zvířatům i lidem!

text a fotky Řízek

SRAZ BÝVALÝCH BÉČEK

 Stalo se to omylem ze snahy podpořit Český kuličkový svaz, myšlenkový pochod to musel být nenapodobitelný a tajemný, ale výsledkem byl třídní sraz. Nebyl to sraz kuličkářské školy, nutno podotknout. Organizace byla chaotická, jak má být, asi jako jsem řešil čtvrtletky z matiky - vyzkoušíte všechna zadání během pár minut, nic nechápete, nic nevychází, ale nakonec se to zpachtí dohromady a je z toho aspoň čtyřka. Pohodička. 

Pan Řízek tipoval, že nepřijde skoro nikdo, proto si asi preventivně nevzal peníze, abych to mohl platit za něj. Já tipoval patnáct lidí, no, kolik myslíte, že přišlo? Patnáct, neasi!

První někdejší spolužáci přišli dokonce i včas, byly to samé dámy, ale málo módní, či hůře, akademické, podle toho, jestli jste out a dodržujete akademickou čtvrthodinku, nebo chodíte "fashionably late", což je už ale tak hodinu nebo dvě zpoždění.

Nejvíc in je tudíž MUDr. Pecka, který přišel v náladičce doktorům vlastní někdy před jedenáctou. Ale zpět na začátek, to bychom přeskočili omáčku, třeba tu pálivou, co si objednal Bobík s čínskými nudlemi, které s námi trávily příjemných pár hodin u stolu, než je Daniela Knápkovic dojedla, protože přeci nepá... auauau.

Když zavřela kuchyně, nastal čas objednat si hermelíny, číšnice někde vyhrabala jistě nadšeného kuchaře a mladý pan Werner neplativší za své objednávky si taky dal. To jsou prosím novináři, samé rauty a hodování na cizí účet, pak že je v té škole nic neučí. K tomu čtvrté hnusné pivo z Náchoda, musel se Řízek přeci nějak potrestat.

Pája přinesl domů štěně, tudíž Marcela brzy pospíchala si ho prohlédnout, jestli je Pavlovi podobné. Bára taky odcházela, prý protože prostě jde, jistou logiku to má, hlavu a patu měla taky, tak proč ne. Teď teprve začala pořádná zábava, protože dorazil již zmiňovaný stomatolog Pecka, který ze sebe chrlil vtipné hlášky a vůbec to je taková aura gestikulace, ten člověk prostě umí udělat show, když je nakalenej!

Blanka po chvíli už charisma pana Pecky nezvládala, tak se raději odpoutala od davu a vydala se do modřanských dálav. Perda jen lehce vnímala dění, zvláště po svých deseti nočních a padesáti směnách v kuse - klasický život mladého doktora. Daniela doceňovala, že nedorazil nikdo z vyučujících, poněvadž se tím pádem nemusela držet na uzdě, zatímco jiní by přecijen nějakého vyučujícího docenili, asi aby slyšeli, jak skvělými byli ještě studenty, že teď už se to stádo nedá vůbec vyučovat.

Kolem půlnoci se zábava začala rozpadat, jelikož v jedenáct naposledy obsluha ještě něco nabízela, tudíž jsme opustili suchánkovic podnik a vydali se dom. V tom se ovšem objevila hyper-Maruška a přesvědčila přichcíplé exgymnazisty k nějaké akčnosti. No, Pavel šel ještě na zábavu atletů, ten samozřejmě teprve začínal s večerem.

Zkusili jsme jeden podnik u nějakých Nemožných, kde nás obsluha ignorovala, následoval sestup do Miráže, kde slečna Králíkových byla naposledy v 16ti pařit s rodiči. My pařili podobně jako ona tehdá asi, jedna runda, vtipkování o DJ "hraju srajdu, ale hlavně, že to řve" a mohli jsme se spokojeně vydat domů, v případě některých to znamenalo testování kapacity autobusu.

The End, někdy příště na shledanou.

Jelikož je čas vánoční a u nás v rodině je jen jeden maník, který peče cukroví, tak končím, než to tu začnu slepovat džemem a pocukruji celý blog. Svátky klidu a pohody, zívačka.

text Milhauz, mobilní fotky Milhauz a Řízek

TŘIAPADESÁT PŘEKVÁPEK

Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak ty naše oslavy pokaždé hrozně rychle utečou. Člověk se ani nenaděje a jsou tři ráno. Naštěstí už za rok podnikneme s Jirkou další narozeninovou párty. Ta tentokrát nikam utíkat nebude, a když jo, tak ji nepustíme.

Ani jsme to nevěděli, ale strefili jsme se tentokrát do blbého termínu. Slavilo se totiž, ovšemže bez nás, paralelně i ve slavném doupěti bitek.

Milan!

Tak to chvíli vypadalo, že zůstaneme v klubovně jak ten zprofanovaný kůl v plotě s dvěma sudy, Maruškou, berlemi, česnekovou pomazánkou, bramborovým salátem a sýrovými roládami, jednou dobrou a druhou lepší.

Naštěstí v dalším průběhu večera se dveře do klubovny netrhly (a pro ty, kdo mají s idiomy stejné potíže jako já, to opravdu znamená, že přišlo dost lidí, ne naopak).

A byly tam i holky, a né, že né!

Nosili mně víno (bude mi 27, mám na to věk), děkuju, Jirkovi rum (aby ne, bude mu teprve 26). Přišla spousta lidí, které máme rádi. A nikdo z nich se nepřezul. Koberec z toho byl smutný.

Milan!

Ze všeho nejneuvěřitelnější bylo, když mi Maruška k mému nezměrnému údivu zahrála s Milanem Baumaxův song na mou kytaru (Maruška na žádnou kytaru nehraje!). Z toho jsem byl tak v šoku, že jsem se ani nedokázal adekvátně radovat (za což se oběma ještě jednou omlouvám).

Od Milana jsem dostal komiksového panáčka od firmy Kyanid a štěstí, který dostal vtipné jméno Milan. Našim ostatním plyšákům a kocourovi teď vypráví - a kreslí - sprosté a drsné vtipy, zatímco jsme pryč.

Co tohle bylo za disciplínu, si nepamatuji.

Vlastík nás obdaroval kakaovými kulíšky. A Jana na místě vytvořila nepochopitelný instantní dort, který vhodně doplňoval ty sýrové rolády. S Jirkou jsme si navzájem nic nedali. My si prostě nikdy navzájem nic nedarujeme. Ostatním děkujeme.

Pája jde příkladem.

A co se tam vlastně dělo? Především pařilo, nebo sedělo v křeslech a usínalo.

Pouštěli jsme si reprodukovanou hudbu z digitálního nosiče. Někteří hráli pingpong, někdo trsal, někdo hrál na kytaru převlečenou za smeták.

Když se kecají blbosti, tak spím.

Pak najednou byly tři hodiny patnáct minut a venku za plotem čekal taxík a oslava byla najednou za námi, ztrácela se za zatáčkou v potřísněné klubovně s unaveným nešťastným kobercem a ten taxikář jel jak dobytek pořád dál a dál a kužely dálkových světel poskakovaly po krajnici vstříc dalším neuvěřitelným dobrodružstvím.

 text Řízek, fotky Maruška a Ř.

(Články o minulých ročnících této taškařice najdete tady a hned vedle).

PROBUZENÍ HVĚZDNÍ TULÁCI

Leckoho to zřejmě překvapí, ale trochu legendární Tichá dohoda ještě existuje. Tedy spíš papírově. Teď ale nečekaně přerušila hibernaci a oslavila 25 let od založení skvělým koncertem. A pak zase usnula.

ČTK psala v (řekněme) recenzi koncertu řečičky o "stovkách pamětníků," kteří přišli oslavit čtvrtstoletí kapely kolem dua Šrůmová + Šustr. Musím se ohradit, já teda pamětník nejsem, v době založení mi byl rok a měl jsem jiné starosti, takže si vznik Tiché dohody nepamatuji. A i jinak tam bylo dokonce pár dalších lidí, kteří neměli šediny.

Fotoalbum z koncertu je zde!

Blanka Šrůmová šedivá nebyla. Zato její někdejší poněkud psychedelický zjev vystřídal mnohem střízlivější sestřih i oděv. To Dan Šustr vizáží ustrnul někde v osmdesátých letech, se zatmavenými skly a koženými kalhotami, ale nejsme módní policie, že. Stárnoucím rockerům se to asi odpustit dá.

Se mnou šli táta, Radka a Péťa, Maruška odmítla. Nebude přece poslouchat něco, co by se líbilo našim rodičům. Řekla, a na počítači si zcela vážně pustila Kotvalda.

Byli jsme vážně VIP (díky, Ivane!) a měli jsme vše jak na dlani a část piva zadara. Začalo se promítáním videoklipů, sál v KC Vltavská se velmi slušně zaplnil a pak probuzená Tichá dohoda spustila.

Sérii několika méně provařených písní na začátku utnula Kotva a kříž a dál se pokračovalo hlavně hitovkami (Tulák po hvězdách, Chci přežít, Marioneta, Večírek osamělých srdcí, Vítr). Hrálo jim to moc dobře, dávali zapomenout na asi desetileté období koncertního odloučení. Akorát v Tulákovi nevyzpívala refrén (ale nevím, jestli to tak třeba nebylo vždycky a na desce to byl jen nějaký nahrávací trik).

"Blanko, vezmi si mě za ženu," křičela paní či dívka v publiku a Blanka se smála. Lidi v publiku moc nepařili, taky mají svoje roky, všichni byli nějací slušní, dokonce i sekuriťáci nás zdravili. Ale muzika byla výborná. A umělci dokonce zahráli i mou nejoblíbenější dohodovskou Kde spí andělé.

Na pódiu se umělci různě střídali, kopírujíce (under)popově-rockově-dekadentní minulost kapely, ale tím bych nerad zdržoval, zmíním jen zajímavého písničkáře Phila Shoenfelta - zahrál píseň Marianne o dívce, která poslouchá Petra Kotvalda - a na konci v přídavcích legendárního Michala Pavlíčka. S Péťou jsme si přiznali, že jej vidíme prvně. Zahráli si pecku od Doors.

Vytleskat se nechali asi čtyřikrát, celá show trvala skoro tři hodiny. Poctivý a povedený koncert. Naposledy se jen uklonili a Šustr slíbil, že se pokusí Tichou dohodu za rok opět na chvilku resuscitovat. Snad se mu to povede.

(Osobnější vzpomínka na závěr; kdo nechce, nemusí číst. Na táboře jsme kdysi s bráchou strouhali květák na placky a zpívali jsme si: Vím, že květák pořád nejíš, že nemáš ho moc rád. Já nemám vrásky z žádný placky, udělej to jako já. Včera se mi to vybavilo. Myslím, že to byl nejlepší remix Tiché dohody na světě.)

text a fotky Řízek

MIKULÁŠSKÝ PÁNSKÝ DEBAKL

Soutěžní divadelní festival radotínských turistů, kterým se naše tradiční mikulášská besídka v podstatě stala, letos zdemoloval zažité předsudky. Nešlo jen o to, že si minimálně dvě scénky dělaly srandu z gayů a dvakrát zaznělo Sladké mámení (byť jednou jako Špatné trávení). Především na celé čáře vyhrály holky.

V kině je to fajn.

Přepsaly dívky v 37. nebo 38. ročníku, jak si nikdo nebyl jist, opravdu historii mikulášské mitry? Co se týče umístění, tak bezesporu. Nikdo asi nepamatuje ročník, kdy by holky vyhrály, anebo nějak jinak zazářily. Tím spíš, že byly hned na třech prvních místech.

Proč tomu tak bylo? Tak jednak nejlepší letošní scénka, kadetská show Starořecko má talent, byla nesoutěžní. Vedoucí i jejich svěřenci si s ní opravdu vyhráli - a nepochybně by triumfovali, kdyby měli soutěžit s ostatními. Zvlášť veslující otroci jako akrobati nebo baleťáci byli úžasní.

Indiáni z Radotína.

A protože je chlapeckých družin letos málo, zbývaly jen další dva pokusy - a ty byly slabší než většina scének holčičích. Takže ta dívčí nadvláda dává smysl.

Vlčácký Poklad na Stříbrném jezeře prováhal slušnou výpravu i dobré nastudování zmateným scénářem, který si z originálního příběhu vzal až příliš mnoho. Nemayovci aby si pomalu načrtli nějaký diagram s postavami!

Táborníci jako módní policie.

A tábornická konverzační parodie holčičích knížek (na námět jedné takové publikace) nebyla po všech stránkách dotažená, byť ji kluci nezahráli vůbec špatně. Obávaná fotbalová scéna nedopadla zas tak strašně. Třebaže publikum teplého fotbalistu celkem přijalo a žádné "prolongace" (Václavův termín) během představení nenastaly, bylo to ale celkově moc obyčejné. Mitra už je jinde.

A šmoulí vítězství.

Na vítěznou doslova multimediální show nečekaně šikovných malých ještěrek, které si přisvojily Šmouly, tábornické dílo nemělo ani v nejmenším. Ač spíš než jakékoli herecké výkony a děj samotný zaujala projekce obrázků, kostýmy a písničky - tedy aspoň mne. Ale bylo to opravdu poctivě udělané a bylo znát, že si s tím někdo dal práci.

Snímek z kadeřnictví.

Osobně se mi nejvíc líbily nejstarší holky, když naživo s kytarou "zpívaly" strašně blbou písničku o tom, jak mitru nikdy nevyhrály. A pak taky super scénka o drbně kadeřnici. Ta byla geniální včetně situace, kdy celé kino napjatě čekalo, jestli kadeřnice opravdu odzpívá celé Holky z naší školky. Odzpívala.

A co se týče celkového dojmu, člověk v nově zrekonstruovaném kině měl chvílemi pocit, jako by byl ve Varech. Zázemí je už úplně někde jinde než v někdejší traktorce se zalepenými okny. Třeba promítání na obří plátno celé dopoledne určitě zvedlo. V celém sále je i výborně slyšet. Hlavně to všechno celkem odsýpalo. Snad i proto byl odliv lidí během představení daleko méně znát než v minulých letech.

Mikuláš je nejlepší psycholog.

Přišel i Mikuláš, skvělý jako vždycky, s nebeskou knížkou a dvojicí pekelníků. Chápavý a nenásilně vtipný světec s lízátky uspěl v souboji se stále drzejšími dětmi a táborník Aleš překvapil celý sál svými netušenými hlasovými kvalitami.

Jen sladkých věnečků bylo letos napečeno nějak poskrovnu, anebo si je lidé odnesli výměnou za dobrovolný příspěvek na naše super beachové hřiště, k němuž byli naším náčelníkem vyzváni. Tak jako tak, musel jsem se o jeden jediný dělit s Matoušem, a to je tedy velké mínus a prostor pro zlepšení do dalších let.

Ohlédnutí za předchozími třemi ročníky najdete zde, tady, a konečně i tady. Fotoalbum vytvořím časem.

text a fotky Řízek

KONEC DOBRÝ, SESTUP VOLÁ

Poslední utkání nemohlo totálně zpackanou fotbalovou sezonu vytrhnout - o našem sestupu už si hodně dlouho nejen cvrlikali vrabci na střeše. Ono to s jedním bodem a devíti porážkami z deseti zápasů jinak ani dopadnout nemohlo. Ale remízou 3:3 s postupujícím Šejkem Peterka jsme si přinejmenším spravili náladu.

Pršelo a Běchovice, kde jsme měli hrát, byly strašně daleko. Strašně daleko byl i Václav, když jsme mu volal, kde jako je, když tu máme sraz a já tu jsem. Dočkal jsem se jej asi po 25 minutách a telefonátech, kdy už čtyři další mušketýři - celý zbytek týmu - vyčkávali u hřiště.

Prozřetelnost nás ale protáhla Jižní spojkou v rekordním čase, vozidla uhýbala, jako bych měl na střeše fabie majáček, a když ne, jel jsem jako Knight Rider nebo Trpišovský. Zkrátka a dobře, na svůj první zápas po půlroční zdravotní pauze jsem dorazil takřka včas.

Vyzbrojen masivní ortézou na kotníku a bezmeznou důvěrou v kombinaci umění a magie ortopedů na Malvazinkách, vrátil jsem se mezi tyče. A sledoval bizarní sestavu s dalším nepříliš často hrajícím, věčným rekonvalescentem Vlastíkem na hrotu a Venálem v neobvyklé roli posledního. Představili se rovněž Pája, Luboš a Rádoš, abychom to měli kompletní. Výhoda nedostatku hráčů se projeví teprve při jejich výčtu - nezabere to moc místa ani práce.

Nevedlo se nám špatně. Rozhodčí pár minut po úvodním hvizdu vymyslel standardní situaci v náš prospěch, kterou ale neměl kdo kopat. Specialisté jsou zranění, anebo nechodí. Nakonec se odhodlal Václav a jeho přízemní rána po teči obránce skončila k našemu nekonečnému údivu v síti. V pozápasovém rozhovoru pro Řízkovy stránky se přiznal, že to byl jeho první přímý kop v životě.

Venál měl i jinak svůj den. Dvakrát ostře vypálil, jenže pokaždé jeho střelu brankář vyrazil, jednou na tyč. Akorát si někde zapomněl svůj dres, tak hrál v nějakém hnusném tričku.

Ale šejci byli opravdu trochu někde jinde, nejen co se týče tabulky a výhledu do příští sezony. Když trochu zabrali, začali nás přehrávat. Šancí měli dost. A proto i záhy vyrovnali.

Noha držela, a tak jsem se odhodlal k tradičním a divácky velmi atraktivním dlouhým nákopům na Vlastíka, ze kterých dosud historicky nikdy nic nebylo. Dnes ale jeden z těchto předem ztracených balonů Vlasta asi záměrně sklepl na Luboše a šli jsme podruhé do čela.

Souboj se Šejkem Peterka měl pro mě kromě comebackového rozměru i rozměr virtuální. Jeden z jeho hráčů totiž také hraje fotbalový manažer Hattrick. Kdo z nich to je, jsem zjistil záhy. Uživateli Many 46 (v dresu číslo 46) jsem totiž vyrazil balon přímo k nohám a tento sympatický chlapík s excelentním zakončováním se nemýlil. Aby ne, já jsem jen hašteřivý člověk s ucházejícím chytáním v nedostačující formě, nemohlo to dopadnout jinak.

O poločase 2:2, sranda a spokojenost, pot stoupal vzhůru k reflektorům, dál spíš mrholilo a každý byl tradičně poločasově chytrý. Vlasta umí o pauze rozhazovat rukama jak Baroš vsedě ve vápně!

Nezměnili jsme nic. Bylo nás málo, fyzicky jsme přestávali stíhat, soupeři měli značnou převahu jak v poli, tak na střídačce. Občas se šejci rozestavili kolem našeho vápna jak při házené.

Na polovině soupeře často zůstával jen Vlastík. Ten mimochodem podal také velmi dobrý výkon - přenesl si svou současnou slušnou bowlingovou formu i na umělý pažit. Hrál pozičně, jako obrovská kuželka stál zády k brance a soupeři občas nevěděli, co s ním, ani dva jej nedokázali odtlačit. "Ty ses po deseti letech, co hraješ hanspaulku, konečně naučil podržet balon," vysekl mu po zápase poklonu kapitán Venál.

Čas od času jsme se ale dostali i k brance protivníků. Byl to zase Vlasta, u nějž začala naše poslední letošní úspěšná akce. Ostře pálil z úhlu a odražený míč doklepl do sítě Rádoš. Byli jsme neuvěřitelně efektivní a potřetí jsme vedli.

To bylo asi čtvrthodiny před koncem a bylo jasné, že udržet titěrný náskok bude soda. Tlak soupeře stoupal, my kompaktně drželi prešovský beton, a když už to vypadalo, že by to třeba mohlo vyjít, jeden z nejlepších soupeřových hráčů angličanem srovnal. To se možná dalo chytit, ale to bych se nesměl uplynulého půl roku válet. 

Pak se mohl (zády k brance) ještě proslavit Vlastík, ale to už by asi ani nebylo spravedlivé. Stará známá nejnižší osmá liga volá; sedmiligová epizoda končí, ale díky pěknému poslednímu zápasu aspoň ne tak trpce.

text a brutální mobilní fotka Řízek