neděle 27. září 2015

POSLEDNÍ NÁKUP U MRTVOL

Jsou dny, kdy svítá o něco později. V hlavě leží tupo a máte pocit, že místo budíku jste si natáhli sbíječku. Ztěžka začnete uvažovat, jak k takovému omylu mohlo dojít, a usilovně a pracně zkoušíte rekonstruovat průběh předchozího večera. A pak vám ze tmy vystoupí obraz Hurďasova krámu a rázem se vše vysvětluje (i když na vaši svěžest toto zjištění nemá absolutně žádný vliv). A zatímco se snažíte uvést se do jakžtakž funkčního stavu, pomiliónté si slibujete, že se tímto démonickým místem víckrát polapit nedáte. Od konce září bohužel toto předsevzetí půjde splnit, jelikož Hurďas zavírá.

Hurďasův krám existuje, co si pamatuju. Babička mu sice vždycky říkala U Růžičků, ale to je pro mně prehistorie. Respektive ten název, protože interiér, zařízení, atmosféra a způsob prodeje se za celou historii změnily jen nepatrně. V krámě se zastavil čas. Což bylo poněkud nepraktické, pokud jste třeba potřebovali chytit vlak.

„Dobrý den, Ondro, jak se máte?“
„Dobrý den paní Hurdálková, jo, dobře, prosím čtyři rohlíky.“
„A jak se má pejsek,“ zajímá se paní Hurdálková cestou od centrálního pultu do rohu s rohlíkama o vašeho jezevčíka, kterého vycvičila prdelkami od salámu tak, že za semaforem automaticky přechází ulici a maže skrz krám nejkratší cestou pod pultem rovnou pod nářezák.
„No jo, furt štěká...“, koukáte na hodiny nade dveřmi do skladu.
„A chcete sypaný, nebo hladký?“ zastavuje se paní Hurdálková na půl cesty.
„Sypaný.“
„Ale sypaný už nemám,“ slyšíte za moment nešťastný hlas od pečiva.
„To je jedno, tak hladký.“
„Čtyři jste říkal?“
„Jo jo, čtyři. A deset deka vysočiny.“
„Pavel byl ráno s Badem a prej ho vůbec neposlouchal. Tu vysočinu nakrájet?“
„Ano prosím,“ a vzápětí víte, že jste udělali taktickou chybu, protože paní Hurdálková se staví do fronty u nářezáku za kolegyni, která krájí zákazníkovi před vámi šunku, rozebírajíc s ním u toho novinky v obci.
„Ještě něco?“ balí paní Hurdálková salám a píše cifry na rolující se proužek papíru.
„Ne ne, díky,“ urychlujete to s nadějí, že vlak bude mít trochu zpoždění.
„Tak devatenáct korun.“
„Díky, to je dobrý,“ platíte dvacetikorunou.
„Ale ne, to nejde, počkejte,“ loví paní Hurdálková korunu, vy máváte rukou a spěšně odcházíte, zatímco paní Hurdálková s korunou obíhá chlaďák a snaží se vás dostihnout u brambor.

V dobách, kdy jsem bydlel na Rymáni a v krámě se stavoval cestou na nádraží pro snídani, to byla vyšší škola time managementu. Trvalo mi dost dlouho a stálo mě to několik sprintů a ujetých vlaků, než jsem experimentálně vysledoval, že jsou-li v krámě dva lidé a více, je mi moje desetiminutová časová rezerva k ničemu a nezbývá než jet na lačno. Koneckonců přezdívka U Mrtvol se váže na rychlost obsluhy, nikoliv na stav po nočních nákupech. Noční život vynesl podniku přízvisko Krám smrti.

To máte tak. Slavíte, dejme tomu narození něčího potomka, a vyhodí vás z hospody kvůli takové banalitě, jako je zavírací hodina. „Jde se do krámu,“ zachrastí v takovou chvíli Hurďas klíčema a jde se. Uvelebíte se na basy s pivem, na balíky s nealkem, na pult, když vám dojde pivo, stačí sáhnout pod sebe, máte-li chuť na tatranku nebo nakládané okurky, sáhnete do regálu a je vám blaze, žvaníte a dohadujete se, sypete moudra, diskutujete a analyzujete a nadáváte, řešíte a pomlouváte a vzpomínáte a tlemíte se a popíjíte a když to na vás přijde, odskočíte si za Fučíka, o kterém vzhledem k anonymitě pomníku už jen málokdo ví, že to je Fučík. A Hurďas rozlévá a hostí. Tumáš panáčku, koly je málo, zato rumu dost a víno teče ze zdi. A když vám začnou svítit kontrolky a usoudíte, že je načase jít do pelechu dostatečně včas, abyste tam došli, pohádá se s vámi Hurďas o placení.

„To si schovej, panáčku,“ cpe vám zpátky bankovku, kterou mu nutíte.
„Hovnajs, koukej si to vzít,“ snažíte se otevřít šuplík od pokladny a napchat peníze tam.
„Na to se vyprdni, panáčku,“ jen tak tak vám Hurďas šuplíkem nepřerazí prsty.
„Hele to nejde,“ zastrkáváte peníze pod pokladnu.
„Tak mi to dáš ráno,“ chlácholí vás Hurďas a strká vám prachy do kapsy u bundy.

A tak se necháte přesvědčit a odpotácíte se k domovu v předtuše dne, kdy svítá o něco později. A ráno se jako bumerang vrátíte, s kruhy pod očima a hlasem posazeným někde mezi Louisem Armstrongem a Daliborem Jandou požádáte o čtyři rohlíky. „Já jsem tady něco dlužen od večera, to je dobrý,“ zaplatíte dvoustovkou paní Hurdálkové, která se tváří poněkud naštvaně, protože Hurďas sice vyřídil v pět ráno pekaře, ale ty jogurty od rumu musela umýt ona.

A pak se dovlečete do práce, kde se kolegové soucitně ptají, co se vám stalo. „Ále, zasekl jsem se v krámě,“ odvětíte a musíte vysvětlit, že v Radotíně je normální, že se v noci chodí nakupovat k Hurdálkům. A že se tam taky slaví Vánoce, čímž se v očích kolegů zařadíte do kategorie exotického zvířectva.

Vánoce v krámě byly vrcholem Štědrého dne. Před jedenáctou proudí kolem Smaltovny zástup slavnostně naladěných občanů a vzápětí se rozděluje. Zhruba polovina jde do krámu, zatímco ti druzí jdou nejprve na půlnoční. V krámě svítí svíčky, na pultu se skví pečivo, které každý donesl na ochutnání, a panuje sváteční atmosféra. Ivan přijímá gratulace ke svým štědrodenním narozeninám. A teče víno ze zdi a voní koření do svařáku. Ale není to kalba a pařba. Jsou Vánoce.

Krám se teď zavírá. Zmizí místo setkávání. Místo, které sloužilo jako úschovna předmětů. Místo, kde byla zapita celá generace dětí, vlastně možná dvě. Místo oslav lakrosových titulů i zcela náhodných party. Místo srazu před mnoha výlety a výpravami a místo, kde tato výpravy končily. Příležitostná střelnice. Kouzelné místo. Třeba tím, že krám poslední rok úplně normálně fungoval i bez jakéhokoliv označení na nové fasádě domu. Úkaz, na který cizinci, které jsme tam čas od času pozvali, civěli jako na zjevení a usazeni v basách piva s lahváčem v ruce se nejistě ptali „Is this legal?“

Nedá se nic dělat. Svět se pootočil. Budeme se muset obejít bez krámu. Akorát teda nevím, kam teď budeme chodit pro fenomenální teplou davelskou sekanou, jejíž vůní s oblibou s Tondou zamořujeme náš openspace v práci.

Naposledy bylo otevřeno v pondělí 14. září. Vykoupilo se skoro všechno, snad jen kromě plechovek kachní krve. Sešla se spousta lidí. Ale přece jen zbylo ještě pár piv a ze zdi ještě něco vína načepovat půjde. Takže definitivně poslední kapku v krámě vypijeme v úterý 29. září večer. Tak doražte.


Fotky z posledního nákupu jsou tady: https://www.flickr.com/photos/mikina14/albums/72157658259244028 

text a fotky Ondra Mika

úterý 22. září 2015

HUČENÍ V CUKRÁKU

Jedu. Já tentokrát ne, práce, sorry. Jsem nachcípanej, nejedu. Pojedu, když nebude chcát. Pokud policejní orgány nebo kdokoli jiný kontrolují moji mailovou schránku ve středu večer, z podobných stručných, periodicky se opakujících šifrovaných zpráv jsou zřejmě minimálně nesví. To účastníci tradiční čtvrteční večerní cyklistické vyjížďky na Cukrák by hned měli jasno. Takto se totiž svolávají podobně postižení.

Pravidelné výlety na Cukrák jsou jedna z tradic, které tu byly asi odnepaměti. Sraz v sedm u kostela Petra a Pavla, čekání na opozdilé Petra a Jakuba a moje špičkování s bratry Marešovými. Franta prudí, že mám všechno červené tak jako kolo. Ale nevšiml si červených ponožek, kterými trumfuji. Těsně nad obzorem se šinou těžké černé mraky. "Kdo je pro variantu b), tedy hospoda?" pokouší se Ivoš na poslední chvíli zlomit odhodlané cyklisty. Pro návrh ale hlasuje jen zlomek zákonodárců. Ostatní na chytrých telefonech studují mapu srážek s jednoznačným závěrem: vyhne se nám to.

Z jednoho z letních Cukráků:
cyklostáj Večerníček.
Přes lávku mezi poli a golfovými hřišti do Lipenců, odtud do kopce až k patě vysílače. Fouká silný vítr, zdvihá prach z polí a na cestu vrhá větve ze stromů a odnesené golfisty. Za domestikem v čele se shlukl vláček dalších jezdců, společně zápolí s větrem. Ten má navrch. Poryvy jsou tak silné, že rozezvučely i vysílač Cukrák. "Hučí mu v kládě," poznamenal Petr celkem trefně. Nejen to. Teď mi přišlo, že se dokonce pohnul. Řešíme, o kolik se pohne ve větru takový Cukrák. O metr? O půl? "O trochu se pohne," uzavírá Ivoš a je znát, že je to inženýr.

Mezitím padá tma. Franta si na mě zasedl a označil moji svítilnu za bludičku. Sám nemá nic. Moje bludička po pěti minutách snaživého svícení odejde, ale mám ještě čelovku. Na rozdíl od Franty.

Sjezd nočním hvozdem má svou poetiku, ale i nebezpečnost. Naštěstí dojedeme v pořádku do Všenor, kde zjistíme, že se nám to nevyhne. "Dělej něco!" koukáme na sebe bezradně a mokneme, než zapadneme pod památný stoletý dub. Napadají nás nadpisy a titulky o osmi cyklistech zavalených padajícím stoletým dubem a řešíme, o kolik se pohne ve větru takový stoletý dub, načež ve slábnoucím dešti dojedeme do hospody v Mokropsech.

I na tomto snímku Cukrák chybí,
ale je hned nad námi.
Dáváme pivo a navzdory tradicím i paprikový lusk. Pokoušíme se ve zmatku rozbít slunečník a předělat ho na deštník, ale nakonec se to daří až číšníkovi. Mezitím se z kuchyně ozve tříštivý zvuk létajících talířů s luskem, kterak přistávají na dlaždičkách.

Je pozdě a jedeme podél řeky domů. Když nám měl vítr foukat konečně do zad, raději ustal. Franta si na mě zasedl a kritizuje mou červenou blikačku, že je moc silná a všechny oslňuje.

Vesničané se u závor loučí s Pražáky a každý už tak trochu hledá důvody, proč za týden jet, nebo výmluvy, proč za týden nejet k hučícímu vysílači.

text Řízek, foto Ř. a Milan K.

úterý 15. září 2015

HRDINOVÉ DOŠLI

Údělem a zároveň bolestí každé série je to, že jednou skončí. Tu naši to potkalo včera, když jsme po 29 zápasech hanspaulské ligy (tedy po dvou a půl sezonách, čili šestnácti měsících) nedokázali dát ani jeden ušmudlaný gól. Ta nepozorovaně vlekoucí se šňůra byla jakýmsi plamínkem naděje. Že i při leckdy trapných výkonech a drtivých prohrách se najde jeden náš hrdina, který protlačí míč až do správné sítě. Tenhle plamínek zhasl. Místo něj teď budujeme sérii proher, už máme druhou v řadě.

Václavův vstup do zápasu proti FC Rarach nebyl příliš oslnivý. Vinou toho, že cestou na Hanspaulku zabloudil a zasekl se na Nuselském mostě, přes který vůbec nemusel jet, se do hry zapojil až po poločase. A rovnou se s Matyášem I. nedohodli a zdvojili útočícího hráče, zatímco jeho kolegu opustili. Ten se štěstím skóroval na 1:0, což se vzhledem k výše naznačenému rovnalo vítězné brance. Situaci jsme si pak názorně předvedli na hospodském stole pomocí půllitru, podtácku a lahve a skleničky se spritem.

Prvnímu poločasu z našeho pohledu chyběl nejen Václav, ale i šance. Do jediné se dostal Matyáš II., jenže byl vychytán. Zato na druhé straně jsme měli několikrát obří kliku, zvonilo břevno, tyčky a jednou jsem dokonce náhodně vyrazil balon směřující kamsi do šibenice. Hrál se typicky hnusný, upatlaný osmiligový protofotbal, kdy tělnatější Raraši přetlačovali naše beky, pak se teatrálně káceli, když se do něj opřeli Kajetán či Matyáš I. Jindy klidného Péťu rozzuřila herecká etuda soupeřova brankáře, který zařval a poroučel se k zemi poté, co jej "zfauloval" jeho vlastní spoluhráč. A po odpískání se najednou  probral a rychle rozehrál do brejku. Péťa z té nefér hry byl natolik rozhozen, že dokonce šel demonstrativně střídat (!). A my jsme nevymysleli nic, jen jsme překopávali hřiště a čekali, až přijde Vašek a dostaneme góla.

Oboje se tedy událo hned na začátku druhého poločasu a herní obraz se paradoxně trochu zlepšil. Kuba se přesunul do útoku a opticky se to trochu rozhýbalo. Párkrát jsme zahrozili po autech a podobných závarech, ale přímou střelu na branku jsme neměli ani jednu. Trapnou chvilku jsem si pak pět minut před koncem vybral i já, když jsem jen sledoval střelu z bizarního úhlu, jak se přes tyčku prodrala do sítě. (Měl jsem za to, že míří vedle). A pak už se nestalo nic. Pokud si někdo před zrcadlem nacvičoval nějakou originální oslavu po vstřelení branky, přišlo to vniveč.

O necelý týden dříve se nám nevyvedl ani zápas proti FC Krocani. Na Aritmě, kdy jsme dosud nikdy nebodovali, jsme sice skvěle začali, když Matyáš II. skóroval už v první minutě a i přes vyrovnání pak Kája pěknou hlavičkou dával na 2:1, jenže vedení jsme neudrželi. Co hůře, čtvrt hodiny před koncem typicky remízového zápasu nejprve Péťovi prošel míč mezi nohama, pak ho ještě Luboš škrtl a přes mou nataženou nohu došel až do sítě, zápas tak skončil 2:3. Třebaže v posledních vteřinách jsme předvedli něco jako drtivý tlak a vyprodukovali víc střel na branku než za předchozích šedesát minut.

Ale abych končil veseleji, vzpomeňme i na první letošní duel, z nějž pochází většina snímků. To jsme v zápase proti týmu FC Kozlové zaznamenali příjemné vítězství 5:0. Hattrickem se blýskl Kuba (jak je u nás při takových příležitostech zvykem, volali jsme na něj "Napiš to tátovi!"), skórovali také Matyáš II. a Luboš. A tak nějak jsme si říkali, že podobně budeme hrát i dál. Že zůstalo zase jen u slov, je nasnadě.

text Řízek, foto Ř. a Alex

středa 9. září 2015

ZA HOLKY

Jihoafrickou atletku Caster Semenyaovou, jež před šesti lety fantasticky zazářila na osmistovce, byrokrati neprávem nařkli z toho, že je atlet, a jali se nešťastnou sportovkyni důkladně prozkoumat. Nečekaně jsem řešil obdobný problém sám se sebou. Před startem Birell Grand Prix v Praze mi přidělili dámské startovní číslo. Na test pohlaví nedošlo, byrokracie však trvala na tom, že číslo je dané, nedá se změnit a ať se s tím smířím.

A tak jsem se s tím smířila. Vyzvedla jsem si startovní balíček s malinovým krémem na ruce a lesklým dámským časopisem. Až večer na startu jsem si uvědomila, že jsem si neoholila nohy, potažmo vousy. Naštěstí brzo padne tma a nikdo mě nepomluví, pomyslela jsem si.

Startovné na desetikilometrový závod po Praze jsme loni dostali se ženou jako dar k budoucímu prvnímu výročí svatby. Konal se totiž téměř přesně na den našeho výročí. Jenže při přihlášení se nám vloudil šotek a poslal mě do špatné kategorie. Zjistili jsme to dva týdny před závodem. Následovaly v několika vlnách dva zdvořile rozpustilé maily s žádostí o nápravu (bez reakce), několik telefonátů (nezvedáme, obsazeno, zeptám se, nezvedáme, nejde to, čísla už jsou vytištěná) a konečně i mailová odpověď (fakt to nejde). Zmohla jsem se na naštvanou odpověď, jen abych měla poslední slovo. V mašinerii mnohatisícového závodu, jak jsme zjistili, prostě není čas na nějaké opravy. Co se vytiskne, je. Cítíte se jako muž? Jste žena. Docílili jsme jen toho, že mě s ženským číslem přeřadili do kategorie mužů. I za to jsem byla ráda.

Jelikož Maruška onemocněla, postavila jsem se na start jen já (s bolavou patou a čerstvým výronem - já kráva se byla ráno projet na kole a špatně jsem šlápla, když jsem vedla kolo přes lávku) a dalších devět tisíc lidí. Do poslední chvíle jsem řešila, jestli šedivý top, anebo bílé tričko, nakonec jsem dala přednost právě tričku, jde mi lépe k pleti. Na trati se většinou zajímám o jiné věci, ale tentokrát mi přišlo, že mi ty zelené boty fakt ladí s černými podkolenkami, které jako by opticky zeštíhlovaly mou oteklou nohu. Když člověk vypadá dobře, cítí se dobře. Potažmo i běží dobře.

Pak svalovec Šebrle vypálil do vzduchu a odstartovalo se. Zalitovala jsem, že se jako při maratonu neběží Pařížskou, abych koukla do výloh. Revoluční je v tomhle ohledu podstatně slabší, ostatně jako i nábřeží a kolečko přes Holešovice. Na pátém kilometru se setmělo, na šestém se rozsvítily lampy. Praha lákala k romantické procházce anebo k selfie z nějakého mostu s rozzářeným Hradem. Občerstvovací stanici jsem s odporem minula, protože po páté hodině nejím. Na osmém kilometru jsem předbíhala i někoho v sukni, ale on to byl jen ten bosý blázen, co běhá v kiltu. Pak se mi trochu roztekly stíny a potom už byl cíl.

Udýchanou mě objevila v cíli Maruška. Objala mě a gratulovala mi k času něco přes 41 minut. Tehdy jsem se začal cítit normálněji. Našel jsem se v kategorii mužů na celkovém 477. místě. A našla se i Caster Semenyaová a nedávno se vrátila k běhání. Prý jako žena.

text Řízek, foto Maruška

čtvrtek 3. září 2015

BEZ BASETA S BASETEM

Vyhrát triatlon v Holanech (dříve v Úštěku) nebývalo zas tak složité. Stačilo se na začátku neutopit v zeleném rybníku a na kole trpělivě čekat, až soupeř (nejčastěji Jirka a zpravidla několikrát) píchne. Závěrečný běh už proto býval více méně formální. Zvolené tempo bylo katalyzátorem žízně a přímo určovalo spotřebu piva v cíli. Letos mi však z několika důvodů obhajoba nevyšla. Předně Jirka nestartoval, a tím pádem nepíchal. Navíc nepíchal ani takzvaný pražský Milan, který tak po zásluze vyhrál. A svůj podíl měla i dietní chyba: když si večer před závodem moldavský modrý portugal nesedl s americkou kolou a koneckonců i s českým Řízkem.

Ještě pár minut před startem to vypadalo, že kilometrové plavání bude oproti loňsku vylepšeno útoky krvežíznivých labutí. Opeřenci však naštěstí odtáhli někam mimo plavecký koridor.

Legendární a suverénní Hurďas i jeho neoprén připomínající spíš erotický obleček z NDR tentokrát na startu chyběli, tudíž se labutím i divákům patrně naskytl dost bizarní pohled na čelo závodu: první plavala Šunka, jediná žena ve startovním poli, následována Rádošem. Ten doslova čněl nad ostatními závodníky, neboť jako paní radová plave prsa dočista bez namáčení a potápění hlavy. Vypadá to šíleně, ale na zbytek pelotonu záběry jeho mnohametrových končetin stačí. Hned za nimi jsem se okopával já s Milanem a v tomto pořadí jsme vylezli i na pevnou zem.

Šunčin štafetový kolega Petr, toho času v čele, byl na kole odsouzen k nováčkovskému bloudění. Trasa cyklistické části totiž není nijak značená. Je to vlastně anarchie, na rozdíl od demokracie, kterou nastolil DJ, který nám hrál cestou do Holan. Hra se shodou okolností jmenovala Demokratický dýdžej. Každý v transportéru (kromě Aničky, která spala) mohl kdykoli zahlásit "Dál" a skladba přestala hrát. Pokud ovšem jiný cestující nevybalil takzvanou divokou kartu. Tou se dal požadavek na předčasný konec skladby vetovat.

A tak si třeba chudák Péťa musel vyslechnout Gottův Mistrál v němčině až do konce, i když Mistra opravdu nemusí. Pak nám Franta taky zastavil u cesty, protože tam byla kočička a koťátka. A potom jsme pili nějaké opravdu hnusné víno s kolou, k čemuž už bych se nerad vracel, jenže to víno ano.

To jsem ale trochu odbočil. Rádoše při přepřahání do cyklistické části zdrželo to, že se převléká pomalu jako paní radová. Nejdřív si musel vyfénovat vlasy, což už víme, že bylo zbytečné, protože si je nenamočil. Pak bylo potřeba plavky a mokrý ručník úhledně složit do komínku. Pak možná ještě sháněl u šatnářek ramínko, nevím. Možná taky přebaloval jedno dítě a hrál si s druhým. "Skutečný důvod mého dlouhého převlíkání je, že si prostě po plavání potřebuju odpočinout...," vysvětlil Řízkovým stránkám Rádoš.

Nicméně tou dobou už jsem se řítil směrem na kopec Vlhošť a věrný Milan za mnou.

Věrný Milan za mnou vytrval s drobnými přestávkami další dvě hodiny. Jeli jsme svižně, jak se na závodníky sluší. Však taky trať byla suchá a počasí přímo vybízelo: "Pojď na kolo, lenochu, odpoledne bude zase horko a za pár dní přijde podzim, lijáky a plískanice a nebude se ti chtít, uvidíš".

Jak jsem již zmínil, Jirka (řečený Baset) se letos neúčastnil. V polovině závodu při stoupání na Skalku jsme nicméně potkali skupinku lidí se psem basetem. Zatímco Milan šťastně prokličkoval, já jsem se málem zamotal do jeho dlouhých uší a byl jsem nucen téměř zastavit. Tohoto zaváhání v táhlém kopci vsetínsko-pražský závodník využil k drsnému nástupu, jemuž jsem se v duchu bránil nejsprostšími nadávkami vůči jeho osobě a v reálu šlapáním na hranici mých a lidských možností.

Když pak Milan pochopil, že tudy cesta nevede, nechal mě po zbytek závodu zase tahat tempo s tím, že mě porazí až v závěrečném běhu kolem rybníka. Když jsme do Holan přijížděli, dokonce si rozepínal cyklistické tretry ještě před kempem. Nevěděl, že to já ani dělat nemusím, protože moje letité sucháče stejně už nelepí. Zaznamenal jsem nějaké pokřiky typu: "Makej, Řízku," ale moje představivost v tak vypjatých chvílích umí vytvořit různé věci, takže to není úplně jisté. Možná to jen někdo volal na své děti, aby nekrmily labutě. Nebo to přicházelo z hospody, že je hotová klobása a ať si ji někdo vezme.

Pravdou je, že hned po prvních běžeckých metrech bylo prakticky hotovo. Milan běžel, já jsem se kolébal. Stíhal se při běhu osvěžovat i občerstvovat, přesto se mi nenávratně vzdaloval. A tak byl v cíli skoro o minutu dříve. O další minutu před ním dorazila i moje žena, ale ta byla mimo soutěž, protože jela autem a ještě k tomu z Prahy. Asi čtvrt hodiny po nás přiběhl i Péťa, reprezentant účelově vytvořeného týmu Franta+Péťa, a pak i Rádoš a další borci.

Ivanův triatlon pak pokračoval tou oblíbenější, nezávodní fází, jež oplývá gulášem, pivem, utopenci, grilovaným masem a takovou tou pohodou. Tedy aspoň předpokládám, že oplývala, protože jsme tradičně odjeli už večer, ještě než se pohoda stačila plně rozvinout.

Závěrem, jako poměrně pravidelný účastník a sběratel takzvaných pódiových umístění, nabízím aktualizovaný zaručený recept na vítězství. Chce to samozřejmě svědomitý trénink, odříkání a načasování formy. Vyvarujte se moldavského portugalu. A pak je třeba nějak se zbavit Milana: poslat ho na nějaký jiný atraktivní závod, strčit mu klacek do drátů anebo do cesty psa s dlouhýma ušima.

text Řízek, fotky radotínský Milan. Více fotek naleznete v galerii tady.
Starší články o této velkolepé akci jsou zde.