neděle 28. února 2021

PŘIZNÁNÍ MATKY NA MATEŘSKÉ

Nesnáším, jak se nám hromadí plastové krabičky od jídla zvenku, protože nejsem schopná uvařit.

Štve mě, že nedokážu dočíst knížku.

Nesnáším se za to, že občas hledám na netu rady matek.

Jsem alergická na větu začínající: No počkej, tohle je nic proti tomu až….

Nemůžu si zvyknout na to, jak smrděj nepočůraný pampersky.

Miluju, že Heda nikdy nekýchá jednou a nikdy na sucho.

Baví mě, když má škytavku a u toho se snaží brblat.

Nesnáším, když doktorka při očkování řekne: A maminka teď podrží ručičky.

Jsem strašně naštvaná, že nevidí, jak se na ni usmívám v obchodě, protože musím mít respirátor.

Je mi špatně od žaludku, když brečí, já brečím a nevím, co už mám dělat víc.

Přestala jsem počítat, kolikrát jsem slyšela, že mi Heda není vůbec podobná a je celej tatínek.

Vadí mi dívat se na sebe po porodu do zrcadla.

Užívám si ty večerní chvíle, kdy si můžu dát skleničku a po týdnu vyhazovat dvě lahve z kočáru do kontejneru za káravého pohledu kolemjdoucích důchodkyň.

Jsem v sedmým nebi, když mám čas si pustit Doktora z hor a u toho pít kafe z hrníčku Respekt, což stačí na to, abych si nepřipadala, že hloupnu.

Obdivuju všechny ženy, které to zvládají samy.

Tleskám svým sestrám, které mají více dětí.

Stydím se, když Heda venku strašně pláče a všichni na nás koukají.

Děkuju všem normálním kamarádkám, že mi poradí, a těm, které mě stále drží v kontaktu s životem tam venku.

Stále mě překvapuje, že mi ještě chvíli po probuzení ve tři v noci trvá, než si uvědomím, že máme dítě.

Obdivuju Pepana, že to všechno respektuje a počůral zatím jen dvoje boty.

Nepřestává mě dojímat, jak báječným otcem můj muž je.

Nadávám si, že mu to neumím říct tak, aby pochopil, že to myslím vážně.

Ale nejvíc, nejvíc mě sere, jak se nám tu hromadí ty plastový krabičky!!!


text Maruška, foto Řízek

úterý 23. února 2021

TO MIMINKO PLÁČE

To miminko venku pláče, oznámila paní, která zvenčí vstoupila do cukrárny tvářící se jako výdejní okénko.

Myslel jsem si to. Zatímco jsem dlouze přemítal mezi hermelínovým a krabím chlebíčkem a paní za pultem kapučíno do kelímku vyráběla tak důkladně, že jsem si představoval, jak se mlýnek ve stroji nejspíš nejdříve každému zrnku obřadně omluví a pak ho teprve rozšmelcuje, začal se kočárek na ulici pohupovat.

Nárazový vítr honící zahozené roušky po Krči, jak jsem rychlým výpočtem ověřil, nebyl s to kočárek rozhýbat. A vzhledem k tomu, že před cukrárnou nikdo jiný neparkoval, bylo to jasné: to miminko, které poměrně hlasitě pláče, je naše.

S provinilým výrazem jsem se vyhrnul ven. Na korbu jsem si položil chlebíčky (nakonec oba), kelímek s kafem držel mezi zuby a nemotorně cpal zmítající se Hedvice do úst dudlíka ve stejné chvíli, kdy mi okolí cukrárny aklamací udělilo putovní trofej pro nejhoršího otce Prahy 4.

Ale ona za to taky trochu může, protože je to sice hrozně hodné miminko a už skoro nevypadá jako historik Eduard Stehlík, jenže má přeci jen svoje vrtochy.

Tady před cukrárnou se projevil jeden z nich, a sice syndrom "dělej, ksakru, proč zase stojíme?". Není totiž možné ponechat kočárek dlouho bez pohybu. Stejně tak není žádoucí ponechat automobil třeba delší dobu stát na semaforech. Nedejbože aby z pusy vypadl dudlík. Následuje řev.

Hedvika se nesmí oblékat do kombinézy a opovažte se jí dávat na hlavu čepici. Večer, což je vágní pojem začínající někdy zhruba kolem čtvrté hodiny, taky bývá unavená. Sama pak neví proč, ale ustavičně řve. Někdy večer nastává třeba i v poledne.

Ze začátku jsem se snažil jí vysvětlit, že decibely nejsou řešení, jenže ono je to křičení vlastně úplně stejně marné jako něco vysvětlovat tříměsíčnímu miminku.

V naprosté většině případů je ale úplně skvělá. A ve všem se shodneme a jsme spolu rádi. To se na sebe třeba smějeme, děláme na sebe ksichty a povídáme si, převážně holandsky. Říká se tomu prý odborně "protokonverzace", ale my to nazýváme podle místa konání Hovory z přebalovacího pultu. A taky jí někdy hraju na kytaru a vydržela celých osm písniček, což se mi u jiných posluchaček nestávalo.

No jo, jenže tohle ti lidé před cukrárnou nevidí.

text a foto Řízek

úterý 16. února 2021

TŘÍDNÍ SRAZ

Seděli jsme úplně stejně jako tenkrát, jen možná naopak, nemohu si vzpomenout. Nevím, jak je to dlouho, ani jestli je potřeba to počítat, ale tehdy na gymplu to byla počmáraná lavice, zatímco tentokrát čalouněné sedačky rodinného vozu.

Pája pochopitelně do rodiny nepatří, má svou. Holky mu mávaly, když jsme z Radotína vyráželi do Jizerek na první společné běžky.

Teda druhé. Ty první byly zase na gymplu. Lyžařský výcvik vedený nechvalně proslulým tělocvikářem byl zakončen závodem libovolnou, tedy aspoň nějakou technikou. Absolutně nemám tušení, kde jsme to byli ani kudy se běželo, ale mám matné tušení, že šlo o Krkonoše a že se jela dvě kola.

Jelikož nikdo ze třídy tomuto sportu nijak zvlášť neholdoval (respektive holdovali jsme tomu jen proto, že nás tělocvikář a rámcové vzdělávací programy nutili), brzo po startu závodu, který byl podle mých zkreslených vzpomínek v extrémních podmínkách (trochu foukalo), bylo jasné, že vyhraje buď Pája, nebo Pája.

Scénář jsem naboural tím, že jsem si vzal nějaké superběžky půjčené od dvoumetrového bratra své tehdejší přítelkyně. Fiktivním mezičasem na prvním okruhu jsme tak s mým sousedem projeli prakticky bok po boku, tedy zase jako v lavici, daleko před zbytkem startovního pole. Jeho část neuměla bruslit, a tak nestačila, zbytku to bylo jedno a pojali to rekreačně, protože rekreační užití běžek je i na lyžáku legální.

Vlastně jsme se střídali a spolupracovali a cíl už byl blízko. Tělocvikáře, který mě právem považoval za lempla – a já jsem se nezlobil, protože jsem ho považoval přesně za to, co byl –, to asi překvapilo, ale dojeli jsme společně, protože jsme tak prostě chtěli dojet. Tělocvikář coby cílová kamera však situaci vyhodnotil, že Pája byl přeci jen na čáře první. Nejenže jsem byl trapně druhý, navíc jsme si ještě museli vyslechnout nějaké kázání o nesportovním chování atd.

Takhle si to pamatuju já, soused to možná viděl jinak, nicméně nepřišla na to řeč, protože jsme měli k dispozici jen dvakrát dvě vyučovací hodiny v autě tam a zpět a museli jsme toho probrat víc. V Jizerkách jsme každopádně zaparkovali v Hraběticích až v půlce odpoledne, minus osm, spousta sněhu a satelity chytrých hodinek nám kynuly na cestu dolů k přehradě.

Pája nasadil gymnaziální tempo, bořím se nečekaně měkkým sněhem za ním a nestíhám, a i když to neklouže a v kopci mě soupaž předjíždí postarší člověk snad spěchající pro druhou dávku Pfizeru, je to skvělé. Jsou to moje první běžky po dvou letech.

Stoupáme na Čihadla, svačíme čokoládovou tyčinku a fotíme (taky naopak, čili zrcadlově). Pak klesáme přes Krásnou Máří na Novou louku a já ztrácím cit v prstech, přesto cítím, že by bylo v nejlepším přestat. Musíme ale zpět k přehradě, táhneme se v kopcích a začíná se stmívat.

Odbudeme zdvořilosti, možná až moc: jeho kamarádi obývající chalupu v Hraběticích mě budou mít nějakou dobu, než zapomenou, zaškatulkovaného jako nerudného člověka, který se soustavně klepe zimou a těší se domů. Nevidí naštěstí, jak cestou k autu nesympatický člověk spadne a málem si v hlubokém sněhu zvrtne kotník (o dva dny později už to vyjde) a nebýt spolujezdcova řevu "Vole, bacha!" odře rodinné auto (vyjde to o tři dny později).

A poučil jsem se, ale asi jinak, než bych měl: být znovu středoškolským závodníkem, nechal bych ho prostě vyhrát, zasloužil si to, je fajn.

text a foto Řízek  



neděle 7. února 2021

PLANDÁNÍ

Náš kocour už je tak těžký, že když se teď omylem prošel po pohozené bublinkové folii, znělo to jak rachejtle na Nový rok, myslím tím standardní Nový rok, kdy se určitá část lidí namaže a střílí po sobě. Smáznout celý problém konstatováním, že prostě moc žere, mi není podobné, navíc by to byla jen půlka pravdy, i když patrně ta větší.

Není to nový problém. Odnepaměti nám zpříjemňoval rána tím, že se při drbání skácel na bok, až parkety zaúpěly, a my jsme odvětili: "Dobré ráno, paní Schwarzová." Ta paní, která bydlela pod námi, už je v LDN, my bydlíme v jiném patře a jiná starší dáma v bytě pod námi zpravidla nepřebývá. Ale problém nevymizel, naopak.

Když se Pepan přesouvá po bytě, s ladným pohybem šelmy to nemá nic společného, plandá mu břicho; je jak nějaký vačnatec anebo skejťák s opravdu naddimenzovanými kalhotami. Plandá mu víc než dříve. Možná chce mít i nadále navrch nad Hedvikou, která překonala pětikilovou metu a kterou zatím obchází v uctivé vzdálenosti.

Před necelým rokem, když onemocněl a přestal jíst, měl méně než 4,5 kila a vypadal strašně. Teď jako někdo, kdo si dovede užívat života, anebo zneužívá situace s nedávno narozeným dítětem – to jí asi šestkrát denně (a když ono, tak já taky, řekl si Pepan). A taky ví, že jeho majitelé mají špatné svědomí, že se mu věnují méně než dřív, a tak mu s větší frekvencí poskytují ke standardní stravě různé bonusy. Tuhle, a to už mi přišlo trochu moc, po nás dojídal dýňové rizoto a vypadalo to, že je s ním spokojen. Nepochopitelná záležitost.

Ale co když to není ementál, dušená šunka od snídaně, pamlsky za odměnu a granule klidně ve čtyři ráno? Možná, a to by bylo horší, mu v jeho postarším těle něco nechtěného roste. Jsem poněkud úzkostný chovatel, ale potom, co jsme si zažili minulý rok, se nelze moc divit.

Líčím lékaři do telefonu kocourovy symptomy. "No, tak mu asi chutná, to je dobře, ne? Ale tak pro jistotu přijeďte, uděláme sono." Tak jedeme a kocour je úplně v klidu, nezarývá se do sedadla auta ani nepouští chlupy, které nacházíme jinak všude včetně kojenecké výživy, na kabát. Nevím, jaké je to znamení.

Ultrazvuk absolvuje jak starý mazák. Doktor v břiše nenachází nic neobvyklého. Ono taky přes sádlo není nic moc vidět. Nakonec konstatuje to, co jsme oba chtěli slyšet: "Nic mu není a na svůj věk vypadá skvěle. Buďte na něj hodní, zažil si svoje a má to teď těžký. A dejte mi pět stovek."

Za tyhle útrapy Pepan samozřejmě musí dostat pořádnou odměnu.

text a foto Řízek