NEVÁHEJ A TOČ

Jsem sám zvědav, jak ten kotník bude fungovat, uklidnil mě ortoped a vyndal mi z těla kovové spony a stehy. Mohutnou plastovou ortézu mi dovolil odkládat na noc, nařídil neblbnout, došlapovat nejvýš na 30 procent a vyslovil prognózu, že za měsíc to sundáme úplně, "pokud zrovna ten den nemáte zas nějaký ten maraton".

Vlastně mě ta drobná, ale chirurgicky přesná poťouchlost přiměla se nad sebou malinko zamyslet - jestli k tomu celému, rozuměj své vlastní existenci, přistupuji správným způsobem. Nedospěl jsem k žádnému hmatatelnému závěru, ale o den později, když jsem na chatě hlídal Hedu a ona mi na odrážedle ujela z kopečka po místní asfaltce, jsem si slíbil, že napříště budu vůči ní radši ještě úzkostlivější, když už vůči sobě nejsem. A že s berlemi asi odrážedlo spíš už brát nebudeme. 

Scéna jako z Neváhej a toč skončila samozřejmě pádem a řevem, třebaže by nám Eduard Hrubeš na konci pořadu odevzdal videokameru japonské výroby. Pofoukal jsem plačící dítě, sám sobě vynadal a cítil, jak můj kotník po tom zoufalém sprintu a došlapování na 300 procent otéká. Neblbnout!

Co se dá dělat? S berlemi a ve třiceti stupních nic moc. Nechat se i s dítětem naložit do auta a odvézt do Čerčan na krásnou plovárnu. Nechat si přinést židli do stínu a chmelovou limonádu. Hedu už mi raději nesvěřili, mohu aspoň hrát se synovcem a babičkou na dece prší a poplést pravidla, což jsem si nemyslel, že vůbec jde, ale hlavně vyhrát. Namáčet oteklou nohu v hnědé vlažné Sázavě. Pozorovat špatná tetování slunících se dam, potící se tenisty a jejichpoškozená lýtka místních dívek. 

Heda už zapomněla na dopolední karambol, má spoustu nových zážitků, jako je třeba bosá chůze v trávě, a celou pusu a nohu od zmrzliny. Její sestřenice a bratranec řádí na jezu a čas se vleče. 

Jedeme domů, dítě dnes podruhé usíná v kočárku a nám z toho plyne, že to dnes bude hodně dlouhý den. Spálené děti sledují v televizi nějakého idiota, co hraje Minecraft, a je to zábavné a informativní jako pozorovat obstrukce ve sněmovně. Děda vaří večeři a pro čtyři dospělé a tři děti nachystá dva pytlíky rýže, což je možná zralé na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Doba je zlá. 

Heda usne někdy po půl desáté, zbylé děti záhy. Někdy po takových dnech má unavený člověk neodolatelnou chuť hodit si polystyrenovým letadélkem, které odpadlo dětem a teď se válí na trávníku.

Bohužel jsem jej poslal do prvního křoví. Půjdu se po něm mrknout. Jsem sám zvědav, jak bude ten kotník fungovat.

text a foto Řízek

BEAUTIFUL DAY

Nejvýraznější postavou vídeňského maratonu byl Norbert. Tato tlaková výše přišla do střední Evropy z Afriky a přinesla s sebou nedubnových 27 stupňů. Zastínila tak všechny ostatní Keňany i Etiopany - jim i tisícům amatérů Norbert zhatil naději na osobní rekordy, naopak pohotovým fotografům přivál šanci na momentky přehřátých minimalisticky oděných gazel, kterak se polévají kelímky vody. Bulvární list nazítří přinese informaci, že 41 919 účastníků závodu spotřebovalo 145 tisíc litrů vody. Nevím, jak to tak rychle spočítali, ale zdá se to možné. Pokud v tom mají i pozávodní kafe, tak to za mě sedí.

Výlet do Vídně byl dobře vymyšlený. Dostali jsme jej jako společný dárek - pro mě startovné, pro mou "umbrella girl" velmi pěkný hotel strategicky umístěný v centru - jako kompenzaci za to, že musí stát u trasy a lhát "Krásně běžíš, Luko". I auto jsme nechali doma a nechali se hýčkat vlakovým personálem i kamarádkou Míšou, jež nás provedla po Vídni.

Akorát s Afričanem Norbertem jsme nepočítali. A s tím, že kolega Vašek, který měl zároveň běžet půlmaraton (chtěli jsme se držet pohromadě), dostane dva dny před závodem antibiotika a zůstane doma. A taky s tím, že si tři týdny před startem něco udělám s kolenem, což mě přinutí výrazně omezit jakýkoli pohyb.

Ráno jsme s Maruškou zrekonstruovali růžový tejp na koleni. Nejspíš to funguje stejně spolehlivě jako homeopatika nebo numerologie, ale aspoň mě mohla v davu snáze poznat. Horko bylo už v metru cestou na start, pak pustili z reproduktorů Strausse a vydali jsme se na cestu přes jakýsi obří most přes Dunaj.

Umístili mě sice do druhého nejrychlejšího chlívečku, jenže i tak bylo přede mnou několik tisíc pomalejších lidí. Klopýtal jsem přes jejich končetiny, kosil je loktem. Házeli jsme po sobě nevraživé pohledy a neupřímné omluvy a všichni jsme se děsně potili. Zkrátka to bylo jak výprodej v Ikee. Až po pěti kilometrech jsem zvedl hlavu a rozhlédl se, kde vlastně jsem. Byla to dlouhá rovná cesta skrz park, nejspíš Prátr. Každý se snažil vytěžit veškeré náznaky stínu listnatých stromů. Nějaký chlapec měl na cedulce napsáno, že je oficiálním dodavatelem "high five". Jenže stál na slunci a na delší straně oblouku, tak si s ním nikdo neplácal.

Ve čtvrtině závodu jsme se měli potkat s Maruškou, ale nenašli jsme se. Možná nakonec šla radši do muzea na výstavu Egona Schieleho, což by přece jen byla o fous méně depresivní podívaná. Na dvacátém kilometru byla poslední možnost to důstojně zabalit dřív - půlmaratonci zde odbočovali rovnou do cíle. Růžové homeopatikum ale fungovalo, tak jsem místo toho zrychlil. Těsně za polovinou jsme se konečně setkali a domluvili jsme si další rande na 30. kilometru, u fotbalového stadionu. Kdysi jsem tam byl na koncertě U2. Dneska to byl vlastně taky takový Beautiful day.

Volala na mě, že běžím krásně. Nevyvracel jsem jí to, ale poznamenal jsem, že posledních deset kilometrů bude krušných. Pro srovnání, při svém prvním maratonu jsem na stejné kótě upřímně hlásil, že jsem v píči. Je znát, že jsem vyzrál, přinejmenším verbálně.

Zase jsme byli v parku u Prátru, protáhli nás nekonečnou asfaltkou tam a zase zpátky. Stín pod stromy byl falešný, tvářil se vlídně, ale nechladil. Dvoučlenná kapela neúspěšně bojovala s úpalem a s jižanským rockem. Až kolem 38. kilometru se moje strojové tempo pokazilo, ale jiní na tom byli i hůř. Třeba nemocný Vašek. Nebo chlap, který se těsně přede mnou chytl za zadní stehno a hned poté i za druhé a na další chytání mu už prostě nezbývaly končetiny. I další běžci vypadali zkrouceně a zdeformovaně jako akty Egona Schieleho. Ten na tom ostatně taky nebyl moc dobře. Umřel v 28 letech v den pohřbu své manželky, navíc těsně potom, co skončila válka. Prostě pech.

Poslední míle byla očistcem. Svítí kontrolka. Vysoká teplota chladicí kapaliny. Tep 195 za minutu je prostě ve střednědobém horizontu neudržitelný. Každý krok vyžaduje zdůvodnění a každé zdůvodnění vyžaduje přezkoumání. Každé přezkoumání vyžaduje důkladnou analýzu. Zahlédl jsem svou ženu, něco na mě volala, její zprávu se mi ovšem nepovedlo rozluštit. Za modrým kobercem mi dali ošklivou medaili ve tvaru šerifské, nebo bolševické hvězdy. O půl minuty jsem navzdory Norbertovi překonal sám sebe. Mohl jsem ohnout koleno, dokonce i nemotorně chodit. A v cíli jsme se našli. Víc si přát nelze.

Můžeme se konečně věnovat důležitějším věcem. Guláši a chřestu, muškátu a štrúdlu. Žena má rudé šaty a sluší jí to. V Leopoldově muzeu obdivujeme Schieleho, Kokoschku nebo Klimta, stejně jako bezbariérový přístup a chladno.

Druhý den ráno je příjemně pod mrakem a chvílemi prší. Norbert se stejně jako my vyřádil a vrací se domů.

text Řízek, foto Maruška a Ř.

NA BEDNĚ

Třináct kilo polohrubé mouky mouky rozsypané po lesích na východ u Prahy působí jako akce radikálních bojovníků proti lepku. Třináct kilo mouky však rozsypal po lese pan Bohumil, organizátor premiérového ročníku závodu Loutrail. Aby běžci nebloudili. Krátce předtím ještě na běžeckém webu zveřejnil pozvánku, již objevila má manželka. Věděla, že se na neznámý terénní půlmaraton chytím, takže mě ani nebude moc mrzet, že mi ve stejný den důrazně nedoporučila jet na Valašsko na Drásala.

Tak jsem se v sobotu před polednem na začátku léta octl v jakýchsi Louňovicích. Pan Bohumil pro premiérový ročník vybral jeden z nejteplejších letošních dnů. I proto u fotbalového hřiště Slavie Louňovice vládla ospalá atmosféra, z tlampačů zpíval Michal Tučný a organizační tým se schovával pod slunečníkem. Vyfasoval jsem startovní balíček - sušenku, plzeň a číslo 4. Trochu mě zneklidnilo, že jsem ze sportovců jediný.

Nakonec však dorazilo dalších 23 závodníků a závodnic. Pídili jsme se po mapě trasy, ale žádná nebyla. Pán jen popsal trasu stylem - po šipkách doleva, doprava, silnice, kopec, občerstvovačka, kopec. Po dvaceti vteřinách jsem se ztratil a přestal poslouchat; budu muset věřit moučným šipkám.

Po startovním výstřelu jsme se velmi svižně vydali do lesa, kde měl být chládek. Jenže slunce bylo přímo nad námi. Jednatřicet stupňů a skoro bezvětří. Pár lidí z čela mi po kilometru zmizelo z dohledu, pomalejší polovině jsem naopak utekl. Ale už na šestém kilometru jsem v kopci zjistil, že toho mám dost a místo běhu jdu.

Dohání mě prozíravější člověk, nese si s sebou pití. Dává mi loknout ionťáku. Martin má po noční směně a před závodem vůbec nespal. Diví se, co to mám na kotníku. Že by závaží? Chci mu říct, že v noze nemám vazy, že po mnoha zbytečných operacích jsem si řekl, že už do sebe řezat nenechám, a místo toho sehnal skvělou ortézu, kterou mi doporučili orientační běžci a kterou mi pak kamarád Franta opravil. Zmůžu se jen na konstatování: "To je věc... na kotník." Jako vysvětlení to stačí.

Martin nasazuje strojové tempo, kterým z vesnice Zvánovice ve výhni zdoláváme nesmyslný táhlý kopec. Sám bych to jinak vyšel, on taky. Takhle jsme si pomohli a dohnali jsme celou dvanáctinu startovního pole, tedy dva běžce.

Při sbíhání zpět do Zvánovic mě můj parťák opouští, noční směna asi udělala své. Mě síly opouštějí o kilometr dál a dvanáctina startovního pole mi zase uteče. Na občerstvovací stanici v polovině závodu sundavám nátělník, protože svou funkci, ať už má být jakákoli, rozhodně neplní. Praha-východ se tak může aspoň pokochat mou novinářskou postavou. Vydržel bych se občerstvovat až do večera.
Dumám, o kolik horší by bývalo bylo na Drásalovi šlapat 115 kilometrů na horském kole přes Hostýnské vrchy. O moc ne. Následují nicméně celkem příjemné dva kilometry údolím podél potoka snad i ve stínu, načež mě moučná šipka pošle nepochopitelně přímo proti kopci, kolmo na vrstevnice. Přecházím do režimu procházka, abych odvrátil kolaps.

Posledních pět kilometrů je totožných s prvními. Jen jsou tak dvojnásobně delší. Střídavě koukám na hodinky a otáčím se, zda už mě ta růžová paní konečně předběhne. To se stane asi tři kilometry před cílem a je zjevné, že tentokrát svůj souboj s opačným pohlavím projedu. Útok padesátiletého vytrvalce se mi ale podaří odrazit, a tak v čase 1:55, skoro půl hodiny za vítězem dobíhám do moučného cíle.

Je mi blbě a chci domů, ale rozhodnu se být týmový a počkám si na vyhlášení vítězů. Vyhrál člověk, který vypadal spíš jako doprovod než jako závodník. Jeho čas je fascinující. K mému úžasu ovšem dostávám lahev vína za třetí místo ve své kategorii, mladých mužů bylo holt málo - ale pár jich opravdu skončilo i za mnou.

Kromě prošvihnutého Drásala mě tak může mrzet jen to trestuhodné mrhání moukou. Ze třinácti kil by se dalo upéct daleko víc než 24 běžců.

text Řízek, foto tapisek