MRAŽENÁ BROKOLICE

Napadají mě občas hříšné myšlenky, jako třeba běžet poprvé Velkou kunratickou bez masivní ortézy na kotníku, nechat nohy konečně nespoutaně plynout a spolehnout se na to, že zlaté ruce mého dvorního ortopeda a nástroje z chirurgické oceli utáhly nové šlachy tak důkladně, že to ustojí i tuhle iracionální čuňárnu. Opatrně jsem si dokonce přiznal, že mám formu, že by to letos mohlo být něco. A pod něčím si člověk může představit cokoli.

Jak jsem si o tom tak den před závodem přemýšlel velmi volně klusaje po pěšince v parku Kavčích horách, špatně jsem došlápl, zvrtl si kotník na levé (dosud nespravované) noze a zprudka dopadl zpátky na zem. 

Večer byl ve znamení brokolice z mrazáku, Voltarenu a zachmuření. Noc byla ve znamení vytrvalého deště a otoku a v neděli dopoledne se nic nezměnilo, jen bylo už potřeba rozhodnout se, jestli se stejně jako loni potupně stanu pouhým divákem, čemuž vše nasvědčovalo, nebo jestli se dopustím dalšího ze svých nerozumů. 

Ortézy mám vlastně dvě, došlo mi, a tak jsem si je poprvé navlékl na obě nohy, zjistil, že jakž takž chodit můžu, a pomyslel si, že mi otok třeba trochu splaskne při tom několikanásobném brodění v chladné vodě Kunratického potoka. 

Jako první z naší rodiny a poprvé v životě běžela Heda a zvládla to s přehledem, uchvátila barbínu za účast, a dokonce (což jsem ještě nevěděl) pošetřila síly na noční olympiádu. Na programu bude mimo jiné florbal s chlupatou svítící koulí, vzpírání a běžkování na koberci a část z nás to bude nesmírně bavit. 

Kvůli dojetí a časovému presu jsem ani nestihl být nervózní, plácli jsme si s Tádou a za jeho rychlejšími zády jsem se do toho pustil a věděl jsem jen to, že první brod je lepší jít vlevo. 

Jenže po prvním brodu se místo obvyklého snadného rozehřívacího kopce objevila mazlavá stěna, jemné dešťové kapky šustily ve spadaném listí, zatímco se lesem nesly ty nejsprostší nadávky včetně mých. Tohle jsme si nedomluvili. Cestičky tekly. Nic nedrželo. Dneska se osobní rekordy budou přepisovat stěží, zato to bude pro mnohé nezapomenutelné.

Sotva jsem se nějak adaptoval na podmínky, skočil jsem rovnýma opevněnýma nohama do hlubokého bahna druhého brodu, což bylo úplně špatně, protože vpravo bylo podstatně méně vody, jen tam zrovna někdo cupital a já přece závodím. 

A pak přišel Hrádek, byl nekonečnější než obvykle a drolil se mi pod rukama i nohama a na nadávky už nezbyl dech. Zpět k potoku se normálně padá po rozbité stráni plné kamení, dnes tu místo toho bylo něco jako patnáct centimetrů mokrého sněhu, jen hnědého. Anebo takový ten sliz, co se tím matlají děti. Po prvním kilometru jsem na sebe z roku 2023 ztrácel skoro minutu. Na sebe z roku 2015 minutu a půl.

Třetí, poslední kopec mi připadá hnusný a pomalý, ale to už je stejné jako vždycky, jen sil je letos méně. Tam jde jen o to včas sám sebe přemluvit, že už opravdu skončil, a je tím pádem načase zrychlit, zdvojnásobit frekvenci čvachtání bot a vrzání ortéz a konečně opravdu utíkat až dolů do cíle a celé to pro letošek uzavřeme jedním silným a přesným stiskem tlačítka STOP na hodinkách.

Největší hrdinkou je Maruška, protože si absolutně nedovedu představit, jak se se svými zápěstími dokázala vyškrábat na Hrádek. Skoro jsme ji viděli dobíhat, jenže nás zdrželo zprovoznění deštníků a akční hra "barbíny běží Kunratickou". Díky Marušce zároveň trať opět zdolali i švagr se švagrovou, kteří se přiznali, že by to jinak neváhali oželet. A to by byla škoda nejen proto, že bychom k nim pak nešli na výbornou zelňačku a ještě lepší teplou sprchu.

"To mám dneska den snů," pochvalovala si Heda, když jsme se večer vraceli z hračkářství s jakousi gumovou chlupatou svítící koulí. Nejlepší část dne snů totiž nastala, když si v DBK sedla na houpací autíčko a to se rozjelo ještě dřív, než do něj vhodila ušetřenou dvacetikorunu. Neuvěřitelné!

"A tati, co vlastně budeš dělat, až mě uspíš?" Přece prát zabahněné věci a uklízet florbalky, míčky, lyže, hůlky, činky, sny a ambice zpátky pod postel.

text Řízek, fotky Ř. a Jirka

JE DOBRÁ

Fňukám, protože jsem se blbě vyspal, včera mi ten nakládaný hermelín nesedl, takže mě bolí břicho a ta pata, no škoda mluvit.

Ano, jsem trochu bolestínek a vím to o sobě, bohužel tu nejsem sám - moje zkoumání a prožívání vlastního utrpení neušlo naší dceři, která to podle všeho přejímá. Nasadí pečující výraz pokaždé, když se mluví o mé rozřezané patě, a už mi nese ze šuplíčku, kde mám přísady na léčbu bolístek, speciální mastičku. A pokaždé, když ji naše nové kotě něžně škrábne do prstu, žádá pečlivé ošetření náplastí s Tlapkovou patrolou a úpí: "Kdy už to přestane?!"

Zato Maruška se prožívá mnohem méně, byť by na to měla nárok. Má takový ten dávkovač léků, jako mají babičky, biologickou léčbu a autoimunitní onemocnění. Není to úplně fér. Ale taky má krásné nové hodinky a odhodlání stejně jako před lety porazit švagra na Velké kunratické. Když se otec s dcerou navzájem balzamují a opečovávají, vyráží za šera a smogu na trénink. 

Ví, že to nebude mít lehké. Švagr je sice trochu starší, do tréninku ovšem investoval nemalé prostředky na hraně legality (má totiž Ozempic a o deset kilo méně, než míval kdykoli předtím). Taky nemá revma v rukou. Ty se při tomhle běžeckém závodě kupodivu velmi hodí. A to zcela pomíjím to, že ta trať je prostě hnus a s během to má něco společného jen sporadicky. 

O závodním víkendu je zima. Po padesáti metrech si oba závodníci, a další tisíce, které neřešíme, v prvním ze tří brodů namočí boty a bude jim to čvachtat, až se budou sápat na Hrádek. Na poslední chvíli mě napadne, že to zkusím - ale ne, ta pata, pořád to tam je, nemůžu se odrazit a tlačí mě to v botě, popisuju barvitě svoje pocity a dítě naslouchá a bude to napodobovat.

Chtěl bych Marušce říct něco ať už použitelného, protože už jsem to párkrát běžel (i když už i tehdy mě určitě něco bolelo), nebo aspoň motivačního, jenže se nám potkaly starty dětských kategorií s dospěláckou skupinou, a tak jsme ve stejný čas na jiném místě. 

Uřícenou neteř bezprostředně po jejím závodě spolu s Hedou (pláče, protože ji švihla nějaká větévka, kdy už to přestane?) odtáhnu skrz dav k cíli mužů a odvážných žen a počítám, jestli ji ještě stihneme. 

Stihli jsme! Akorát nás neviděla. Chtěl jsem jí říct, že je dobrá, že to zvládla, a že si jí za to vážím. A to, že porazila švagra, je jen bonus. Příště třeba půjdeme oba, pokud dokážu nebýt jako já.

text a fotky Řízek

DROLÍ SE TO

Kunratická je objektivně vzato a z mnoha důvodů strašná kravina, ale je návyková a přitažlivá. Nadto se zde, když se propleteš změtí stánků s langoši a barevným elastickým zbožím zázračných vlastností, dá celkem spolehlivě změřit, jak pokračuje okorávání těla sedavého zaměstnance, který se ve volných chvílích za rozbřesku či za soumraku pokouší proměňovat ve vytrvalostního běžce. 

Asi jsem to běžel poosmé nebo podeváté a zase se mi tam okázale vůbec nechtělo, ale ve skutečnosti jsem byl zvědavý, jaké to bude, co při zátěži udělá bolavá pata, co na to budou říkat naražená žebra z fotbalu a jak na mě bude Heda v cíli volat Tatínku, do toho. 

To poslední nevyšlo, dceři přišla atraktivnější sestřenice a její želva v teráriu než utrpení jejího otce, a tak do cíle nedorazila. Což jí vlastně schvaluju a je určitá šance, že nebude po tátovi.

Ví se o mně, že jsem netýmový, ale nepomáháte tomu ani vy ostatní. Proč jsem se stal jakýmsi předvojem SK Babice, když prakticky všichni ostatní kolegové startovali o hodinu později, ví asi jen pořadatelé.

Potkával jsem veterány v teplákách a gumotextilních kopačkách. Měli ještě červené tváře, na šedivých vlasech kapičky potu a všichni byli podezřele málo zabahnění. Vzápětí jsem zjistil, že je trať poměrně nerozčvachtaná, a tedy i rychlá. V potoce bylo strašně málo vody a být šikovný, dalo se to zvládnout i se suchýma nohama. 

Šikovný samozřejmě nejsem. Po pár minutách zvykání si a po prvním rozehřívacím kopečku přichází stěna Hrádku. Na tom je nejhorší to, že to člověk už zná. Drolí se to pode mnou a snad poprvé udělám tu hroznou chybu, že se podívám nahoru, jak je to ještě daleko a vysoko. Nahoře nohy vůbec nechápou. Klopýtám hned zase dolů a poprvé si připadám docela jistě, protože mám po letech škudlení konečně slušné boty s pořádným vzorkem. 

To hnusné končí posledním táhlým kopcem, který přitom ani nemá jméno. Tam už hodně zpomaluju a poprvé koukám na hodinky a snažím se vypočítat hloubku zubu času, ale nejde mi to, díky čemuž nepodléhám panice. Žebro tam je a pata taky, ale co mají říkat ti dědové? Na mezičase ve dvou třetinách trati už se zorientuju: jsem na tom dokonce lépe než loni, což mě upřímně potěší. Poslední kilometr by asi měl být tryskem, ale já jsem tak nějak rád, že jsem rád, a kolega Lukáš z Děkanky mi o hodinu později na tomto úseku nadělí dvanáct sekund a doběhne v navlas stejném čase 15:34,1, který beru všemi deseti.

Jsem spokojený, a to nebývám. Stejně jako loni si říkám, že to bylo možná naposledy, co jsem to dokončil za méně než šestnáct minut, a že je vlastně hezké, že mi to ještě není tak úplně jedno. 

text Řízek, foto Tomáš L.

VELKÁ NÁDHERA

Nemohu říct, že bych na Velkou kunratickou nebyl připraven. Třeba jsem upekl dva chleby, abychom k pohostinnému švagrovi, kterým nám tradičně poskytuje zázemí zahrnující i deset kilo guláše, nepřišli úplně s prázdnou. Hedu jsem navlékl do několika vrstev, protože na to, aby do té protivné mlžné zimy odmítla jít fandit s logickým argumentem, že ji to vůbec, ale absolutně nezajímá, máme ještě čas, odhadem tak rok. 

Sportovní ambice byly tentokrát drženy při zdi tím, že se vlastně ještě pořád vracím po operaci a budu s sebou do všech tří kopců tahat tři šrouby navíc. "A taky si vezmi, že jsi zas o rok starší," vlídně konstatovala švagrová, což je velká pravda. Tak jsme si zakrojili chleba a přemýšleli o tom. Nebo aspoň já. Osobák mám 15:18 a je asi osm let starý. Nejpomalejší čas mám z roku 2013, kdy jsem tu běžel poprvé - 15:56. Vše ostatní se vešlo mezi. Loni 15:40. 

Z trasy jdou zkazky, že je to dnes mimořádně bahnité. Pobavila mě paní, která se na Facebooku zlostně dožadovala úschovny zavazadel. Někdo z organizátorů jí tam pohotově odpověděl, že letos nebude, stejně jako v předchozích 88 letech. 

Hedin kočárek byl i proto velice žádaný - jeho podpalubí skýtalo dost prostoru pro mikiny, které se v cíli budou uříceným závodníkům tak hodit. Zato kluci a holky z SK Babice, k nimž se také hlásím, ale do hospody jsem s nimi nešel, měli zázemí v dodávce. 

Startoval jsem téměř na chvostu babického bloku, vedle mě shodou okolností Zuzka, která před časem vymyslela náš byt a hrozně se jí to povedlo. Je to tak krátký závod, že jí za to ani nestihnu poděkovat, byť jsem jí už ve skutečnosti děkoval mnohokrát a zas bude určitě prostor při nějakém delším závodě. Hned po padesáti metrech jsem při svém asi osmém startu poněkud perplex: je zde nová louže jak z Prasátka Pepiny, beru to odvážně prostředkem a bahno strašně smrdí. Po prvním brodu mám už mokré všechny nohy i ortézu a kdo nemá, nedává tomu všechno. 

První kopec býval rozehřívací, ale nějak ho v posledních letech ztížili, což se zdá divné, protože je to pořád tentýž kopec, jenže je to tak. Člověku je po něm hůř, než by mělo být, a nejsou to jen roky a šrouby. Přitom teď je čas závodit, využít rovného úseku i jediného seběhu, který není krkolomný. Pak další bláto a potok a to, proč se sem všichni vracejí a zároveň proč jich jsou každý rok jen čtyři tisíce. Šplhání na Hrádek mi letos nejde, drolí se mi to pod rukama a kloužu po šutrech. Ale postupuju. To není tak málo. 

Nahoře nastane ta divná chvíle, kdy nohy, když ten nelidský kopec skončí, najednou netuší, která bije. Pohyb po rovině ještě zvládnou, ale proč po nich najednou chci, aby zas brzdily? Na tenhle stav absolutní tíže se každý rok těším. Z kopce pak bahno spíš pomáhá a člověk by aspoň spadl do měkkého, chlácholím se. Je to předposlední pasáž, kde si mohu urvat rekonstruovaný kotník, a je za mnou. 

Kolem zvířátek, pokud tam nějaká jsou, letím. V rámci možností. Poslední kopec je turistický. Doženu a předejdu kolegu Lukáše, myslím, že mě poznal podle hekání. A teď začíná ta druhá, nesouvisející půlka Kunratické, strašný kvalt po rovině, s tepovou frekvencí těsně pod stropem. Lukáš už je zas přede mnou, Iveta povzbuzuje a fotí a pak už jen slalom mezi stromy a veterány z posledního kopce a finiš, kde na mě rozmazané Heda s Maruškou volají Do toho, do toho. Pak stopnout hodinky a 15:41. Beru všemi zabahněnými deseti! 

A po těle je dobře, protože někdo má v termosce čaj. Tak ještě odbahnit a hurá na guláš s chlebem a nakonec, o čtrnáct dní později pak dojdeš k závěru, že daleko těžší než ten závod je najít si čas o něm napsat. 

text Řízek, foto Iveta

KUNRATICKÝ OKTOGON

 
Národ se rozdělil na ty, kteří o minulém víkendu sledovali zápasy v kleci, a ty, kteří sledovali StarDance, přičemž fajnšmekři vlastně mohli stihnout i obojí.

Anebo taky nic, jako my. Nevím, kdo dotančil a ani kdo je pan Vémola a proč je to důležité, neboť mým jediným oktogonem i tanečním parketem v jednom je tradičně Velká kunratická.

Z ní se zásluhou kunratické větve manželčiny rodiny stalo něco jako oslava díkůvzdání anebo dožínky, kdy se bábovka nasáklá červeným vínem výborně doplňuje s hovězím gulášem a historkami vymrzlých běžců ("nejhorší bylo, když mě předběhla Neumannová"). Ti si to ale celé musí ještě odpracovat v nedalekém lese. Oblékli jsme elasťáky a ozubené boty, zapózovali jsme fotografům, prokleli zimu a vyrazili.

Letos to kvůli Maruščině nemoci ztratilo náboj vyhroceného duelu nejlehčího s nejtěžším účastníkem – švagr Tomáš tak musel bojovat jen sám se sebou. A tento ročník jsem měl minout i já, pokud bych dodržel doporučení lékařů a manželky. Zvlášť toho prvního joudy chirurga, podle jehož názoru bych měl sledovat startující kamarády zpoza hrazení s horkým čajem v ruce a se sádrou na noze. Tos uhod'!

Takže jsem tam nakonec taky byl, a i když jsem věděl, že kvůli několika týdnům vynuceného zevlování, během nichž mi ubyly kilogramy pravé nohy a nahradily je jiné kolem břicha, se nedá očekávat zázrak, jsem bral jako křivdu, že nepřišel.

Kromě těchto fyzických změn prošla mírnou úpravou i trať sestávající ze tří kopců, přičemž ten první se dříve nepočítal, neboť byl jemný a rychlý. Tentokrát jsme ale nečekaně hned po startu zamířili přímo proti vrstevnicím nasávajíce ledový vzduch. Možná to organizátorům prostě připadalo moc lehké.

O dvě minuty později už jsme se podruhé brodili skrz potok a následoval ikonický Hrádek, který je letos i vyobrazen na oficiálním tričku závodu. Zastíněn věží imaginárního hradu se do krpálu po čtyřech šplhá schematicky nakreslený panáček. Tričko však nesprávně nezohlednilo, že jich šplhá řada naráz, navzájem si překážejí, chce se jim zvracet a že se pod nimi kopec drolí. Stejně tak si z něj člověk neodnese informaci, že po zhruba minutě, minutě a půl tohohle veskrze neběžeckého pohybu nohy zcela změní konzistenci a přestane na ně být spolehnutí při následném sestupu.

Jsme u zoo, za námi šest minut závodu. Ztrácím deset patnáct vteřin na své osobní maximum, ale s tím se dá teoreticky pořád ještě něco dělat. Blíží se poslední kopec, který nemá žádné jméno a ani na tričko se nevešel, ale je možná ještě horší. Chci ho na rozdíl od předchozích ročníků celý vyběhnout, ne vyjít. Daří se mi to jen za cenu toho, že cupitám skoro na místě, a porota StarDance by to možná vyhodnotila jako nepovedenou sambu nebo džajv.

Je to naprosto neefektivní pohyb. Docílil jsem jen toho, že mi došly síly, přitom teď je naopak potřeba se rozběhnout – už je to jen po rovině a z kopce. Hodně hekám podoben špičkovým tenistkám anebo mému někdejšímu favoritu, když mu upadl výfuk a lidé před jeho řevem zděšeně uskakovali jak někdy na počátku věku automobilismu. Ale vlastně běžím dost pomalu.

Jsem dobitý a skoro K. O., ale cíl už je tady a rychle zjišťuji, že už jsem to kdysi běžel i pomaleji. Guláš, úctu i soucit si tedy zasloužím.

Jako každý, kdo se nechá zmlátit Kunratickou.

text a foto Řízek

VELKÁ S MALÝMI

Stázina to neví, ale má startovní číslo 6634. Jsou jí tři roky, vypadá na tři roky, ale dneska jsou jí formálně čtyři. Aby mohla běžet. Má boty na suchý zip a pláče.

Start Velké kunratické pro malé děti je z poloviny jímavý, z té druhé fascinující. Rodiče kolem jejich koridoru vytvořili špalír, z nějž trčí mobily a foťáky. Uprostřed špalíru defilují ve dvojstupu holčičky 4-7 let (snad Stázinu nikdo nepráskne). Je to, jako by si ve školce hrály na maturitní ples. Někteří rodiče konejší, jiní fandí jako na fotbale. Každých pět vteřin dvě holčičky vyběhnou a ztratí se mezi stromy a zbylý dav se o krok posune. Tři sta sedmdesát metrů, v cíli diplom a hračka.

Stázina asi úplně přesně neví, co dělá, cupitá po spadaném listí. V davu hledá známé tváře. Hodnou, legračně malinkou tetu Marjánku a divného strejdu Lukáše. Zírá naším směrem. Větší část naší delegace (aka Hujerovi) běží s ní, samozřejmě mimo dětskou trať, kterou od běžného světa oddělují žluté pásky. V nejvzdálenějším bodě Stázina předvede drobný fígl, chce si skrz les nenápadně střihnout zatáčku, ale pořadatelé ji jemně popostrčí zpátky do vymezeného koridoru. Samozřejmě by to mohl být jen omyl tříletého dítěte. Já v tom ale vidím velký potenciál rafinovaného křiváctví do budoucna.

My ostatní se pokoušíme nemotorně rozcvičit. Letos nebudou žádné bizarní sázky a hecování. Chceme jen přežít. Marušce je blbě, Tomáš je po operaci srdce a bere léky na snížení tepu, takže vlastně antidoping, Slížák ztloustl, Martin nikdy neběhal a já mám kotník o velikosti dýně hokaido a přes něj nepoddajnou ortézu. Kunratickou to ale nezajímá, takže tu všichni jsme a z nějakých protekčních důvodů (s velkou nevolí najdu ve výsledcích i u svého jména tým Labská bouda - moje tradiční stáj Zelená liška to bere jako velezradu) startujeme hned zkraje závodu, krátce po veteránech.

Trať je ještě nerozdupaná tretrami, gumotextilními kopačkami a Slížákovými kily, je příjemných deset stupňů a dalo by se pomýšlet na překonání osobního rekordu. Já jsem však ještě patnáct minut před startem intenzivně pomýšlel na to, že vůbec nepoběžím. Ale už jsem tady, brodím se potokem, který jen pro forma nechává na dně trošku vody, šplhám na Hrádek a bůhvíproč se u toho marně pokouším běžet, místo toho, abych jako pavouk nebo zvídavé batole využil veškerých končetin v nerovném duelu s drolícím se svahem.

Na těch pár divných vteřin na vrcholu Hrádku, kdy popletené nohy vůbec nerozumí tomu, že je ženu zase dolů z kopce, se každý rok těším - a je v tom trochu přiznaného masochismu. Nad posledním kopcem mě kdosi předběhne, čímž mi pomůže najít tempo do posledního zběsilého kilometru, který končí zase dole u potoka. Doběhnu ve stejném čase jako každý rok. I s dýní.

Pár minut po mně se z posledního svahu spustí má žena. Má boty utažené pro jistotu na dvě kličky a trochu se usmívá. Cupitá po spadaném listí ve špalíru cizích lidí, ve kterých nevidí rodiče ani divné strejdy. Jsem na ni hrdý a ona je šťastná, i když v cíli nedostane růžovou bárbínu.

text a foto Řízek

ČTYŘI KOPCE

Vzal jsem ženu do náručí a snášel ji ze schodů v metru. Obvykle ostře protestuje proti tomu, abych ji a kocoura takhle násilně tahal, tentokrát se však téhle skoro romantické vsuvce vůbec nebránila, protože jí každý krok činil nesnáze a v jejích stehnech zůstávala velká kunratická bolest.

Tradiční závod je v našem podání happeningem, kdy se v domě švagrovy rodiny sejdou běžci, jejich podporovatelé a příslušné děti a zvířata. Atmosféra je chaoticky vánoční, místo dárků se však z igelitových tašek vybalují startovní čísla a čipy, na plotně se ohřívá kotel guláše a na budoucí vymrzlé hrdiny čeká vířivka. A možná přijde i kouzelník. Ale něco za něco.

Už dopoledne si závodní premiéru odbyl čtyřletý Miki. Na třísetmetrové trati zaváhal jen jednou, a to půl metru před cílem, kdy předčasně ukončil běh a začal pózovat fotografům. Nás čekala rozměklá štreka o desetinásobné délce. Ve 12:43:00 vybíhá Maruška a její rival Tomáš, o deset sekund později vyrazím i já. Švagr začíná zvolna, míjím jej už před prvním bahniskem ("To tady loni nebylo," lamentujeme oba), Maruščiny elegantní pohyby se zdají být přeci jen svižnější, tak snad jí to vydrží.

Je to vlastně hrozně rychlé a každý rok mě to překvapí. V prvním kopci se nemohu srovnat se studeným vzduchem, ale už je za mnou, jsem zpět u potoka a brodím. Druhý je legendární Hrádek, kde není hanbou využít ke stoupání i přední končetiny, pokud vám ovšem není líto manikúry. O šedesát metrů dál a o pětačtyřicet výše zmožené nohy vůbec nechápou, co po nich ještě chcete, zvlášť když jediná cesta dál vede nebezpečně uklouzaným svahem zpět k potoku, oproti vší logice.

Jsem odhodlán třetí kopec tentokrát vyběhnout celý. Odhodlání však mizí hned na úpatí, protože všichni kolem jdou a já podléhám davové psychóze. Na silnější paní kdosi huláká, zřejmě trenér, ať zrychlí. Když povzbuzování nezabírá, muž dámu začne do kopce strkat jako automobil s vybitou baterií. Je to přinejmenším nedůstojné.

Poslední kopec se nezlomí do padajícího happyendu jako ty předchozí, táhne se jak žvýkačka nebo jak smrad, než se úplně narovná. Tady teprve začíná bitva o sekundy, není už na co čekat. Na posledním kilometru, který je vesměs z kopce, se dá nahnat hrozně moc, pokud máte ještě vůli. Seznávám, že vůle bohužel chybí, dobíhám spíš samospádem a zapisuji 15:25, sice o fous rychleji než loni, jenže o dva fousy pomaleji než předloni. Budu si vyčítat ten poslední proflákaný kilometr, ale na výčitky je ještě rok čas.

Vrací se mi normální barva a po pěšině se mi vrací i růžová žena. Přes kořeny skáče jako laň nebo muflon z kunratického lesoparku a na švagra, se kterým se letos o nic skandálního nevsadila, bude v cíli čekat přes tři minuty. Stali se z nich závodníci, protože jsou sice nadšení tím extrémním prožitkem, ale zároveň oba lehce nespokojení s dosaženým časem. Spřádají plány, jak to Kunratické příští rok vrátí.

Sesbíráme zbylé kamarády a ještě než se kyslík vrátí do mozku (a na to prodejci sázejí), koupíme u stánku předražené podkolenky a podivné tričko. Z jednoho kunratického cirkusu se přesuneme do druhého, mezi naše oddané fanoušky. Víříme a bubláme, cpeme se skvělým gulášem, mluvíme překotně jeden přes druhého - užíváme si ten prchavý okamžik, kdy to ještě někoho zajímá -, do toho řvou různé děti, neuspořádaně pobíhají psi a pak, když už na ženu prosebně koukám, abychom šli už domů, se skutečně objeví i ten kouzelník. Tohle je čtvrtý, nejnáročnější kopec, na který se natrénovat nedá.

text Řízek, fotky Terka, Slížák

O RŮŽOVÉ VÍLE A POMALÉM CHASNÍKOVI

Představuji si Velkou kunratickou jako papundeklovou studiovkovou pohádku v hlavní roli asi s dvacetiletým Čenským. Za zvuků fanfáry, kterou složil Vadim Petrov a nahrál Filmový symfonický orchestr pod vedením Františka Belfína, nastupují udatní borci v podivných kostýmech. Jsou odhodlaní zdolat sedmero hor a brodů, za kterými se nachází princezna a horký čaj. Ve skutečnosti jsou ty hory a brody jen troje, protože tvůrčí skupině před třiaosmdesáti lety došel papundekl. Cestou možná narazí na draka, vlka anebo podobná zvířata, v Krčském lese pravděpodobněji na nějakou zmatenou srnku.

Na startu máme zavalitého chasníka Tomáše (Čenský?). Posnídal buchty a ionťák a je hotov utkat se s kýmkoli. Celá ta pohádka ovšem je, jak malí diváci posléze prokouknou, o souboji mezi ním a spanilou vílou Marianou (Aťka Janoušková?). Té všichni fandí, protože je maličká a růžová a navenek působí křehce. V sázce je hodně. Kdo z nich dvou tři kopce pomaleji překoná a k horkému čaji později se dostane, bude o páteř kratší (dospělí z toho dovodí, že bude muset vstoupit do ČSSD). Tak to bylo v první verzi scénáře. Nakonec to tvůrci zmírnili na to, že bude na svém těle muset navždy nosit cejch (bude se muset nechat potetovat).

Hrdinové se blíží k prvnímu brodu. Je zákeřný. V potoce nejspíš číhá vodník a tipnul bych si, že ho hraje Josef Dvořák, utopil generace dětí. Pozná se to podle těch hypnoticky pohybující se reflektorů, symbolizují jakési mámení. Jsou to možná blesky foťáků. Oba soupeři to ale zvládnou a bok po boku neohroženě stoupají na první horu. A předbíhá je trpaslík.

Chasník Tomáš

Každá pohádka má totiž taky svou stafáž. Slouží k tomu, aby se natáhla stopáž. Ostatně mohla by mluvit ve verších. Tak třeba takový ošklivý trpaslík Lukáš umí překonávat hory strašně rychle a děti milují jeho podkolenky narychlo objednané z fundusu a vytažené až ke kyčlím a smějí se jeho hekání. Umí taky předstírat mrtvého a naopak. Dále tu máme chasníkova panoše Slížáka, jenž zvládá celou řadu jiných věcí a některé i naráz, jenže v běžné pohádce ani na Kunratické nejsou k užitku. A lokaj Libor je spíš takový odstrašující příklad, že nikotin není čarovný lektvar a že bowlingem ještě žádný hrdina nad drakem či kopci nevyzrál.

Na druhé hoře se láme chleba. Je strmá a na jejím vrcholu, který se ztrácí v mracích, je černokněžníkův hrad. "To cigáro před během bylo navíc, ostatně asi i ten chleba krajíc," povzdechne si Libor a děti se smějí, zatímco věrně předstírá, že zvrací. To opravdoví hrdinové, Mariana a Tomáš, dál jdou bok po boku. Jen vílí krok je lehčí, snad že ji mravenečkové anebo lesní povětří nadnáší. A taky nemusí tahat sto devět kilo živé váhy jako Čenský.

Třetí hora je skleněná. "Hek hek, zase jsem sebou sek," uleví si trpaslík, zatímco bezmocně klouže po hoře z ledového polystyrenu. Děti pády milují. Nikdo jiný nepadá. Víla Mariana zatím získává rozhodující náskok. V cíli, pohádkovém království zpocených těl, vrací půjčený čip a poraženému chasníkovi připíjí teplým čajem. Radost poddaných, tanec a skupinový zpěv lidových písní.

A jak dopadla stafáž? Trpaslík, v podstatě idiot, ale zábavný svou vytrvalou snahou, se snažil předstihnout svůj loňský stín, což - jak se ukáže - nejde. Další dva chtěli to putování z ateliéru 1 přes vyvýšené ateliéry 2, 3 a 4 a zpět do ateliéru 1 hlavně ve zdraví přežít, což se jim v zásadě podaří.

Na konci je bál. Hraje hudba (řvou děti) a nese se guláš a víno, to se v pohádkách smí (vždycky mě to udivovalo) a hoduje se. Chasník se usmiřuje s vílou i s vidinou kérky. A pak i se stafáží odcházejí do vířivky.

Děti, dobrou.

KONEC
MMXVI

text Řízek, fotky Maruška, Slížák, ktfoto.com.

PROMĚNA ŽENY

"Lukáš zase někde běhá," mávala pokaždé moje žena rukou, kroutila hlavou a říkala to nad vínem svým kamarádkám tónem, jako bych se někde nechával věšet na háky, nebo bych se převlékal za elfa a mlátil se v lese s jinými elfy sekyrami obalenými molitanem. A pak šla do solárka.

Ta samá žena má teď dvoje běžecké boty (na asfalt i do lesa), měřič tepu, tréninkový plán a ambici doběhnout Velkou kunratickou, samozřejmě po "chlapské" trase - překonat tři brody a vyškrábat se na Hrádek i na dva další kopce.

Vše se zlomilo na jednom narozeninovém večírku. Uprostřed zábavy se svým švagrem uzavřela bizarní sázku, jejímž předmětem je právě účast na legendárním závodě. Zatímco rychlejší z této dvojice se v cíli může těšit na teplý čaj a nehynoucí slávu, poraženého čeká něco tak šíleného, že to ani napsat nemohu. Ale věřte mi, nechtěli byste to. A nepřáli byste to ani svému příbuznému, byť "jen" sešvagřenému.

I po vystřízlivění obě strany nicméně seznaly, že sázka platí. Zatímco švagr Tomáš začal okamžitě zprudka hubnout a je to i znát, Maruška vyrazila do sportovních potřeb a vrátila se v růžovém. Pak vyrazila na konzultaci s trenérkou. Doma se následně objevila s několika hustě popsanými listy papíru a takřka nábožně opakovala tajuplné výrazy jako běžecká abeceda nebo fartlek. Pak nazula růžové, nebo fialové boty a skutečně začala běhat. A teď, když potmě kluše Kunratickým lesem, zdraví kolegy běžce pokynutím, jako by to dělala odjakživa.

V obou rodinách prožívají přípravy na závod stejně. A přejí si, aby už to konečně nějak proběhlo. Nedočkaví duelanti se totiž pohybují v jakýchsi sinusoidách (od "Běželo se mi dneska krásně, mám to v kapse" po "Bolí mě celý tělo, v životě ho nemůžu porazit, vždyť je obrovskej. A ty brody. Já vůbec nevím, jak se mám skrz ten potok dostat. Asi tam zastavím na břehu a budu stát a koukat."). Na okolí potom je, aby vždy přesně odhadlo, kdy se rozpoložení změnilo, a podle toho buď mírnilo, nebo dodávalo optimismus a sebevědomí a v mezidobí masírovalo bolavé svaly a přidávalo nějaké rady kolem taktiky. Celé je to sofistikovaný proces podobný třeba vypuštění nějaké družice. A je to stejně otravné, jako když se připravuji na nějaký maraton.

Když se závodník trochu uklidní, posílá svému soupeři namachrované esemesky. Když zrovna klidný není, rodina se pokradmu pokouší se zástupci té druhé dohodnout zmírnění drsné sázky. Právníci tomu říkají dohadovací řízení a nastává tehdy, když si obě strany uvědomují, že je to vážně průser.

Celé to však má i své milé stránky. Třeba když uřícení oddychujeme na spadaném listí po společném výklusu. Za čtrnáct dní bude ale s manželskými běhy konec. Vítězná, nebo zahanbená Maruška se vrátí do solárka, k vínu a kamarádkám a z běhání bude opět pofidérní kratochvíle nevybouřených zvrhlíků.

text Řízek, foto Maruška

STÝPLČÍS

Píseň o psu a okradené naříkající bábě a podzimní běžecký závod plný bláta, kopců a potoků. Jahody a autobus 165, takzvaný spoj z pekla. Něco z toho by člověku mělo naskočit, když se řekne Kunratice. Že bude 82. Velká kunratická s naší účastí, se rozhodlo u jednoho nedělního oběda. Po polévce a hlavním jídlu následoval dezert a chvástání, načež jsme se se švagrem, který s rodinou v té malé vsi bydlí, bezodkladně přihlásili. Do týmu Zelená liška jsme přibrali i kamaráda Slížáka, který je coby sportovec něco jako yeti nebo lochneska. Traduje se, že už někdy běžel, ale ještě se to nikdy nepodařilo hodnověrně zdokumentovat.

Ostatně i švagr Tomáš má blíže k rybaření či k vaření výborného guláše než k závodnímu běhání. Má žena se s ním proto dokonce vsadila o facku, že do závodu nenastoupí - že ho třeba sklátí rýmička, bolavé koleno nebo cokoli jiného.

Zelená liška už se chystá.

Ta bizarní sázka dočista ovládla předzávodní atmosféru. Moje fňukání, že mě bolí paty, jakožto i zdlouhavé vybírání vhodné obuvi, tak nikoho nezajímalo. Místo toho se metrákový Tomáš, jemuž stačilo jen vyrazit do závodu a měl to v kapse, vyžíval v líčení utrpení, které mé drobné ženě přivodí. Ženy prý nebije, ale úředníky potažmo novináře jakéhokoli pohlaví klidně.

Z toho všeho je jasné, že Kunratická v našem podání byla podobný úkaz jako úplné zatmění Slunce anebo prodloužená v tanečních. Z Maruščiny strany proto dorazila vlastně komplet celá famílie. Hujerovi se rozmístili nedaleko cílové rovinky.

Fosforeskujícího pána jsem nedohnal.

Tchyně kolébala kočár se Stázinou, synovec Mikuláš i jeho maminka Julie vyhlíželi udatného tatínka, jemuž držela palce i jeho sestra, no a tchán, který závod překřtil na "stýplčís", znalecky okukoval běžce (a jak ho znám, tak i vyzáblé běžkyně - hrdinky, jež se rovnoprávně vydaly na "mužskou" trať přes Hrádek a Genderová expertní komora a Kongres žen jim za to nejspíš tleskaly).

Vypadali jsme k světu. Tomáš měl triko z jakéhosi kosmického materiálu, který prý zaručeně nesmrdí. Já si vzal aspoň komické podkolenky, které zaručeně smrdí, zato "Harapes" Slížák to vyhrál. Nakombinoval přiléhavé funkční oblečení s výbavou z Lidlu, kde měli patrně zrovna Laponský týden - jinak si nedovedu vysvětlit jeho sněžné protiskluzové návleky s hřeby na botách. Ty jsem mu nakonec rozmluvil. Navlékli jsme startovní čísla a čipy...

Prodávat dacie je proti závodění
zívačka, ví už Slížák.

... a pak jsme konečně vyběhli. Je to krátký a intenzivní závod, jednoodstavcový. Bláto na startu. První potok. Mokrá noha. První, krátký, hnusný kopec. Rovinka, tuhnou nohy. Seběh k potoku. Mokré obě nohy. Hrádek. Dvacet lidí se po čtyřech škrábe do kopce. Drápu se taky. Bývalo tam lano, ale není. Dvacet lidí po ústech padá zase dolů k potoku, hrozně to klouže, chtělo to jiné boty. Nebo ty návleky z Lidlu. Potok. Mokro. Kilometr za námi. Kolem hospody. Nemůžu dýchat. Poslední kopec, pak dlouhá rovinka, mezičas, druhý kilometr a fofrem dolů. Cílová rovinka. Maruška křičí. Tep 199. Cíl. Nepřekážej, nekolabuj, vrať čip, jdi pryč. 15 minut 18 sekund. O 40 vteřin rychleji než předloni.

Na obzoru se vynořil táta a žije!

Kluci, kde jste? Dobíhají mladíci, starci i dámy, načež se po několika minutách na stráni objeví jedovatě zelený Slížák a s tváří rudou Kanárskými ostrovy a prožitým utrpením sympaticky finišuje. Ale kde máme Tomáše? Rodina je jako na trní. Přeci jen, švagr má po operaci kolene, k tomu nezdravé srdce... Julie přemýšlí o vdovském důchodu a já se ho chystám vyrazit hledat někam k Hrádku. Nakonec se v propoceném, ale určitě nesmradlavém roláku objeví a rodina slaví. "Tatínek vyhrál!" jásá Mikuláš a myslí tím patrně tu sázku s mou ženou. Oba si plácnou a je to až dojemné.

Tchán pozoruje.

Nastává taková ta fáze, kdy nás příbuzní přesvědčují, jak dobří jsme. Je to samozřejmě hrozně příjemné, ale předstíráme skromnost. Debatujeme o tom, který kopec byl nejhorší. Vyhrává ta první malá svině, kterou jsme podcenili. Možná ty zázračné sněžné hřeby by pomohly. Tomáš je přesvědčen, že doběhl čtvrt minuty po Slížákovi, což mu nevymlouváme. Za odměnu si koupí za 1 400 korun další nesmradlavé tričko. Pro Mikuláše vysomrujeme modrý balonek. Je nadšený, než uvidí jakési dítě, které dostalo hned tři balonky. Nám ostatním bude muset stačit výborný guláš a koláč.

Zelená liška odpočívá.

Nejkrásnější, třebaže nepovinnou fází Velké kunratické je vířivka. Hraje všemi barvami a její bublinky mají přesně 37,5 stupně Celsia, o 27,5 více, než měl potok. I v ní však panuje napětí okolo sázky. Ta facka pořád visí ve vzduchu. Ale švagr je patrně tak unavený, že se rozhodl exekuci odložit. Třeba do příští Kunratické stýplčís. Nebo navždy. Třeba má arytmické, ale dobré srdce.

text Řízek, fotky Maruška

15:56.7

Takhle vypadal v cíli Milan, do sudu se házely čipy.

V listopadu 1985 mi bylo 11 měsíců, když se ke svému předposlednímu startu na Velké kunratické chystal můj tehdy sedmadvacetiletý otec. Jeho čas 17:23.2 jsem si stanovil za metu. O rok později se otec patrně rozhodl naplno věnovat rodině, a tak naše stopa ve výsledcích na pár desítek let mizí. Bylo načase to změnit.

Jenže hlavní převážně mužská tříkilometrová trať vedoucí přes Hrádek a další dva kopce byla vyprodána za půlden, bohužel za jiný půlden, než jsme s mým "tréninkovým partnerem" Václavem očekávali. Tak holt příště. Když mi ale tři dny před závodem napsal Milan, jestli nepůjdu místo kohosi, kdo nemůže, neváhal jsem. A nepotěšil jsem Marušku tím, že jsem to s ním celý večer mobilně řešil, místo abych si v restauraci povídal s jejími kolegy.

Jindy klidný Kunratický les připomínal pouť. Z parku je parkoviště, ke startu se táhnou davy kolem rozličných stánků. Od brambůrků a cukrové vaty přes čepice po sporttestery. "Pojďte na gulášek," cpe nám slečna vehementně vizitky nějaké restaurace. Jindy ano a moc rádi, teď teda fakt ne. Protože bychom jim poblinkali Hrádek. Ten mumraj se mi nelíbí, ale jinak to asi nejde.

Hurá do fronty pro startovní čísla a čipy. Zaplatím stovku navíc, abych se ve výsledkové listině mohl chlubit vlastním jménem. Mně neznámý Martin tak zůstává jen na startovním čísle. Jeho příjmení je tak dlouhé, že se na číslo skoro nevejde. Představuji si, jak třeba sedí doma před televizí a tráví svatomartinskou husu. Jsem nervózní.

Je celkem kosa, dlouze řešíme, jestli běžet v krátkém triku a trenýrkách. Nakonec ano, ale nikoho podobně otužilého jsem na trase nepotkal. Milan tvrdí, že skončím v prvním potoce, běžím totiž s ortézou na kotníku, v němž mi po několika marných operacích chybí jeden důležitý vaz. Taky se toho trochu obávám. Trochu dost.

Mladíci s megafony nahánějí opozdilce na start a užívají si to. Špalír před námi se postupně rozbíhá. Co deset vteřin vybíhá dvojice. Zapínám chytré hodinky a vyrážím oranicí, kterou vytvořily stovky bot přede mnou. Po sto metrech je první brod a můj sen o suchých ponožkách končí.

Mám respekt a nikam se neženu, první kopec mi ale připadá krátký. Napůl běžím, napůl kloužu k potoku - a to už je Hrádek? Na laně mezi stromy vlají mladí, staří i ženy. Poslušně se zapojuji do vláčku a šplhám vzhůru. Na konci mi to nedá a zkouším jinou cestu po čtyřech. Není to o moc rychlejší, ale cítím se jako člověk s vlastním názorem. A s tepem 194. Jakmile se kopec zlomí do prudkého padáku, zmatené nohy najednou neví, jak brzdit. Zase potok, tentokrát nějaký hluboký. Kotník drží, zaplaťpánbů za ortézu.

Jediných pár set metrů po asfaltu a poslední kopec. Dobíhám kolegu Milana, něco mi říká, vůbec mu nerozumím. Chvíli jdeme. Tenhle krpál je zdaleka nejhorší, kam se hrabe Hrádek. Milan je hotovej a zůstává někde vzadu. Když se cesta narovná, mám konečně pocit, že běžím. Někdo na mě křičí, asi povzbuzuje, určitě se tvářím jak idiot. Tep mám dál kolem 190, ale předbíhám spoustu lidí. Mnoho z nich se zastavuje a jde.

Pak už je to zívačka. Po dlouhé rovince zpět k Hrádku a z kopce dolů. Dobíhám muže v zářivém trikotu a obdivuji jeho asertivitu při předbíhání pomalejších. V cílové rovince na sebe mrkneme a sprintujeme, abychom ještě na poslední chvíli naklonili chronometr ve svůj prospěch. V cíli si plácneme a připadám si jako závodník. Byť ti opravdoví už asi tou dobou dávali rozhovory pro televizi. Pálí mě v krku od studeného vzduchu a navzdory zimě ze mě kape pot. Je mi ale blaženě.

Moje hodinky ukazují šestnáct minut. Je jasné, že jsem tátu vzor 1985 dal. A namátkou taky kajakáře Vávru Hradilka, kardiochirurga Pirka a další celebrity, jako je právě Milan a ostatní atleti z pražského Radotína.

Hlavně jsem to jako dva tisíce dalších doběhl a neskutečně si to užil.

text a fotka Řízek (Článek vyšel v téměř shodné podobě na serveru Rungo.cz a je zde publikován s jeho laskavým svolením.)