TŘIAŠEDESÁT NOŽIČEK

Ledva jsem vstoupil, padla mi k nohám. Zde je asi potřeba upřesnit, že na náhlé slabosti té bledé dámy jsem neměl sebemenší podíl, neboť soudě podle účelu daného pracoviště, omdlela patrně v důsledku odběru krve.

Na druhou stranu jsem neměl sebemenší podíl ani na její záchraně: prostě jsem stál s kabátem v ruce a díval se, jak ostatní duchapřítomní dárci dělají všechno, co se v takových chvílích má dělat, anebo aspoň nepřekážejí. A jak mezi nimi krouží blazeovaná doktorka: "Hele, přestaňte nám tu omdlévat, máme jen dvě lůžka a obě jsou plná".

Paní už má nohy nahoře, ale zdá se, že je v pohodě. V pohodě je i darování krve. Zjistil jsem to před mnoha lety a vlastně se na ty zhruba čtyři výlety do roka těším. Připadám si pokaždé tak volný: Sednu do auta, pustím rádio na maximum, dojedu padesátikilometrovou rychlostí pět minut do Thomayerky (cestou někde ztratím peněženku, ale to ještě nevím), ztlumím rádio (až povezeme mimino, nemuselo by to ocenit) a zařadím se do fronty u kartotéky. Jako zamlada!

Ke krčské nemocnici mám své výhrady, což do počítače ťukám zkřiveným prstem, ale transfúzní oddělení bych hodnotil pěti hvězdičkami. Po prvním, zkušebním píchnutí se mě paní v okénku vždy zeptá, zda chci turka, nebo překapávanou (jednou se osmělím a toho turka zkusím), dostanu sušenku Mila a vždy mě dojme, že to bůhvíproč ještě někdo vyrábí. Pak pravdivě vyplním dotazník, že nejsem rizikový dárce, že nemám HIV ani čerstvý piercing v pupíku, a u toho se zastavme.

Přesněji se vraťme o deset let zpět, vidím to jako dnes nešťastného sebe na plánovací poradě časopisu Týden, kde jsem elévoval (tehdy tam ještě nevycházely přepisy rozhovorů Jaromíra Soukupa s Jaromírem Soukupem a taky to nevycházelo jednou za čtvrt roku, prostě to byl dobrý časák). Klasicky jsem neměl pořádné, nebo možná žádné téma, a když někdo přišel s tím, že muži-gayové nesmějí darovat krev a že je to skandální, nabídl jsem se, že to půjdu ověřit doslova na vlastní kůži. Koneckonců, sám jsem přemýšlel o tom, že se dárcem stanu. Přijde mi to na mě tak akorát nesobecké. Takže se to dalo spojit.

Nu, a opravdu to nešlo. Nějak jsem to každopádně sepsal, nicméně na Novinářskou křepelku to nebylo (ono to totiž nejde skoro nikde na světě, má to svoje důvody a patrně nejsme jako společnost zas tak homofobní, jak se na poradě časopisu Týden zdálo).

Blbé bylo, že velmi kreativní editor (jak já je nesnáším!) můj celkem korektní text přepsal. To by ani tak nevadilo, ostatně psal jsem fakt špatně, horší bylo, že jej obdařil titulkem Krevní apartheid. A v té nemocnici se to nějak doslechli či co, a pak už ode mě tu krev, kterou jsem jim chtěl darovat, už jako ne-gay, nechtěli. Protože nechcete krev od lidí, kteří něco předstírají a pak o vás píšou pamflety, resp. jsou pod nimi podepsaní.

Počkal jsem pár let a stejně jako dnes jsem vyplněný dotazník nesl lékařce. Možná měli zrovna málo krve, možná přeceňuji vliv časopisu Týden. Každopádně mě i mou krev napodruhé vzali na milost. Pustili mě do odběrové místnosti, kde hrává kapela Kryštof a na stěně visí skupinové foto sestřiček z jakéhosi výletu. Ukázali na rudé křeslo, kam jsem se ležérně posadil jako pán. Za pár minut jsem si šel pro další překapávanou a pro tři nožičky párků a čokoládu Milka za odměnu.

Jak jsem zjistil, těch nožiček už jsem v Krči snědl třiašedesát. Paní v kartotéce mi totiž dodatečně, protože minule se to nestihlo, předala stříbrnou plaketu za dvacátý úspěšný odběr. A víno a čokoládu a chipsy, ať to doma můžeme oslavit.

Plaketa je hezká a třeba tu krev někdy někdo využil. A navíc, přece jen je to medaile. I když to asi není nic, kvůli čemu by mi lidi padali k nohám.

text a foto Řízek

ROZUM PROTI TOUZE (Mílení, díl III.)

Nelidské chrápání rezonovalo trámy i stěnami roubené chalupy. Extrovertní Pavel prostě vyprávěl dál i poté, co usnul. Rozhodně překračoval veškeré hlukové limity. Spát nebylo možné, snad leda v nějakém sarkofágu. Tonda na vedlejší posteli měl štěstí, že špatně slyší. Ve tři ráno to vzdávám, beru deku a roha. Na chvíli usnu ve společenské místnosti na stole. V kuchyňce jsme si nad ránem aspoň krásně popovídali s paní z Polska. "Herbata?" - "Ano, děkuji." Příčinu její nespavosti vzhledem k tenkým stěnám nebylo těžké odhadnout.

V šest už sedím na kole, sjíždím do Harrachova. Kvůli tomu, že se v noci v národním parku může chodit jen pěšky, řada závodníků spala právě zde. I Tomáš s meruňkovicí. Potkal jsem ho cestou k Mumlavským vodopádům a zaradoval jsem se, že to do krkonošských kopců potlačíme společně. Jenže Tomáše bolí achilovka, tak volí pomalejší tempo a já zase pokračuji jako asociál sám.

Není takové horko jako včera a po asfaltu podél Mumlavy se mi stoupá dobře a rychle. Na hřebenu na jedné moderní, přesto nevábně vypadající boudě ("Co máte k jídlu?" - "Tatranku nebo snídani za 150-,") dojíždím několik závodníků, které jsem dosud neviděl. Překvapení je oboustranné. "A ty ses tu vylíhl odkud?" ptá se jeden z nich. Odpovídám, že jsem spal ještě v Polsku, dvanáct kilometrů před Harrachovem, což kolegy lehce vyděsí. Už jsem pochopil, že dotaz "Kde jsi spal?" je kromě přirozeného začátku konverzace i nenápadný způsob, jak porovnávat své tempo s ostatními.

Z Krkonoš navštívíme Pec i Špindl. Zpravidla dlouze tlačíme a pak ty nabrané metry okamžitě ztratíme. Na konci jednoho hnusného sjezdu předjíždím dlouhovlasého Ondřeje, který se na ten závod tak těšil. Vede kolo s proraženou duší a stěžuje si, že mu přestala fungovat přehazovačka. Snažím se být pozitivní - je sice státní svátek, ale mám za to, že obchodníky ve Špindlu zajímá spíš kšeft než Hus, takže se mu snad dostane pomoci. Loučíme se, Ondřeje pak najdu až ve výsledkové listině. V Krkonoších to vzdá. Odhad mi nevyšel.

Mně naopak dnes technika slouží. Je to jeden z mála dnů, kdy jsem nic nerozbil. A den, kdy jsem nastoupal nejvíce metrů - přes čtyři kilometry. Největší porci z nich tvořil krpál na Výrovku. Měl jsem nahoře takový hlad, že jsem bez reptání v bufetu Na rozcestí zaplatil 234 korun za kyselo, plněné knedlíky a kofolu. Přisedla si ke mně paní s dcerou, třebaže jsem je upozornil na svou nedostatečnou hygienu a související odér. Nejenže zůstaly, navíc si nechaly vyprávět můj příběh. "Takže vy teď prožíváte takový kariérní restart?" ptala se dáma dikcí známou z oddělení lidských zdrojů a mně došlo, že je zase načase jet dál.

Po namáhavých Krkonoších jsme opět nakoukli do Polska a pak jsme poprvé zmokli. Přišlo mi to málo na to, abych z batohu lovil své speciální (těžké) cyklistické pončo. Ovšem při prohlídce zavazadel jsem si všiml chybějícího spreje proti medvědům. V jedné z vietnamských večerek jsem proto koupil obyčejný pepřák. Případného medvěda bych beztak zkoušel spíš ukecat, jako se mi to povedlo u organizátorů.
Chtěl jsem dnes dojet do Adršpachu a jsem tam. Dva obecní blbové se kvůli mně před hospodou začali dohadovat, kdo z nich byl dál na kole. Jeden z nich má psa podobné rasy jako Karla Šlechtová a dost často se ho ptá na názor. Pes mlčí. V souboji triumfuje jeho soupeř. Byl na kole až v Jaroměři - a to dvakrát.

V počínajícím lijáku hledám nocleh v Teplicích nad Metují. Znám tam hnusný kemp a hnusnou ubytovnu, oboje je plné. Ale podaří se mi uchytit v základní škole, kde přespávají cyklisté z jiného závodu. Přemluvím pořadatele, dokonce mi přinesou i večeři. Začínám si na medvěda věřit.

Po nejlepším noclehu následuje bezvadná snídaně, za cenu jednoho krkonošského kysela vykoupím polovinu pekárny a seženu v ní i několik zavíracích špendlíků na provizorní opravu brašny, jíž povolují švy. "Až pojedete příští rok, vrátíte mi je," loučí se prodavačka. Jen na bankomat jsem zapomněl, což se ukáže jako hrubý taktický omyl.

Celý den mi připadá jako kompenzace za Krkonoše. Jede se svižně vesměs po cyklostezkách, úletů je málo a dají se přežít. Polské Stolové hory si vychutnávám, zapomínám i na těžký batoh, který mi jinak trhá záda. Je to úplná pustina, jen tráva a občas šutr. Jak severská krimi. Míjíme se s Jardou. Jako jeden z mála zařazuje pravidelné kouřové pauzy. Já mám zase pauzy na defekty. Spravuji v pangejtu frekventované silnice na úpatí Orlických hor, metr ode mě jezdí auta stovkou. A asi jsem to nezvládl. Duše drží jen pár kilometrů, z pláště pak vyndám docela velký hřebík.

Tím jsem přišel o veškeré duše, ovšem ta větší ztráta ještě přijde. V prakticky nulové rychlosti nešikovně letím přes řídítka, které nekontrolovaně dopadají do kamení - navigací napřed. Dotykový displej je zničen. Přístroj sice funguje, jenže na rozdíl od mého mobilu jeho obrazovka vůbec nereaguje. Nelze zobrazit mapu. Z nenahraditelného navigátora se rázem stal spolujezdec spící na zadním sedadle. Spolujezdec na tužkové baterky. Černá skříňka.

Jedu dál a na trasu se ptám skoro vybitého rozsekaného mobilu. Jsem sám. Ty desítky lidí, které jsem potkával včera, se někam ztratily. Orlické hory jsou naštěstí poměrně přehledné, zpívám si, že Orlice zas šumí nad splavem a více méně sleduji červenou značku. Nakonec po dešti dojedu Jardu a (dalšího) Tondu. Ten je specifický tím, že jede zejména na pivo. Jarda mi půjčuje tisíc korun, protože zjišťujeme, že v Klášterci nad Orlicí opravdu bankomat není. A není ani nikde dál na trase.

V Českých Petrovicích, asi osmdesát kilometrů před půlkou Tisíce mil, je další neformální sešlost závodníků a jejich podporovatelů. Je na mně vidět, že potřebuji vzpruhu. Sním boršč a sekanou a nikdo po mně nechce peníze. A hned dva kolegové nabízejí, že mi na druhou polovinu závodu půjčí svou navigaci. Do té doby se pokusím držet s někým, kdo mě povede.

Pizzerie v Boříkovicích nás ukryje před deštěm. Jeden ze štamgastů nám nabízí na přespání garáž. Šestice závodníků nejprve jásá, ale nakonec zůstává jen kolega Miloš, zbylí ještě pokračují k Dolní Moravě a Jeseníkům. Spím ve chlívku opuštěného domu spolu s Martinem a Gábinou.

Ráno vedle sebe najdu igelitový pytlík s nápisem DIVOČÁK JÁTRA 2017 a nevím, jaké je to vlastně znamení. Každopádně necítím levou ruku, asi od brzdění. Zato cítím otlačená záda. V prvním kopci se přidávají nohy, které mi dosud byly nejoddanějším mecenášem - ve všem mě podporovaly. Teď se jim nechce jet. Nicméně jsou na tom někteří i hůř. Janko má dost a v kopci se válí v borůvčí. Cpe do sebe modré kuličky a snaží se mě přesvědčit, že je v pohodě.

V první chatě snídám polévku a borůvkový knedlík, obědvám totéž. Žádný efekt to nemá. Kolegové mi ujíždějí, naviguji sám a často chybuji. Na Travnou horu (nomen omen) omylem vyšplhám dvakrát a hrozně jí za to vynadám. Na vrcholu Smrku při tlačení v ostrém kamení rozpárám botu. Jasně, spravit ji eletrikářskými páskami a špendlíky by byla výzva pro Chucka Norrise nebo Jirku Babicu, ale můj morál klesá. Připadám si jako hrdinka Hunger Games, jen na mě není tak hezký pohled - pokaždé, když je chvilku klid, producenti na mě i na ni vymyslí nějaké další peklo, protože sledovanost klesá. A mě to improvizování už přestává bavit.

Konečně jsme na kótě 500 mil a já činím jedno ze svých nejdospělejších rozhodnutí. "Je to na tobě: touha, nebo rozum," píše mi táta a vystihl to. I když mi Martin s Milošem podávají své navigace a každý mě láme, ať šlapu dál, stejně jako oni končím v polovině. Tak jako Tomáš nebo Janko. A příští rok to zkusím znovu a lépe a až do konce.

------------
Druhý den už couráme se ženou po Praze. Dali jsme si u náplavky velkou snídani a míříme na výstavu Jana Zrzavého. Mezi obrazy ze setrvačnosti přemýšlím, jestli mají na záchodech pitnou vodu do bidonu a zda by mě kolemjdoucí návštěvníci nechali přespat u sebe v garáži.

ZAŘÍKÁVAČ KOL (Mílení, díl II.)

Probudil jsem se za rozbřesku na křižovatce lesních cest někde nad Děčínem. Vypadalo to tam mnohem nevábněji než za tmy. Kolem mě projelo pár naložených cyklistů, ale já jsem neměl kam spěchat. Rozhodl jsem se, že blízkost většího města využiji k opravám a obměně svého zdecimovaného vybavení, protože takhle to dál nejde a nejede. Můj včerejší souputník, který včera prohlašoval, jak vyrazí ve 4, ještě spal. (PRVNÍ DÍL SERIÁLU NAJDETE ZDE)

Opustil jsem trasu závodu a klesl asi o dvě stě výškových metrů k řece a trati a volně jsem došlapal do Děčína. Hledal jsem voňavé pekařství a slunnou lavičku na náměstí, kde bych s obloženou houskou a štrúdlem v ruce ještě na chvíli usnul, než mi otevřou cykloservisy. Uspěl jsem u druhého, který trochu netradičně sídlil v útrobách zimního stadionu. Uvnitř by mi i naostřili brusle, ty jsem však jako jednu z mála věcí s sebou nakonec nevzal.

Majitel byl velmi ochotný, když viděl mílaře v nouzi. Prodal mi brašnu pod sedlo a celkem velký batoh, oboje značky Author. Ostatně nebylo moc z čeho vybírat. Ta brašna byla zřejmě jediná a poslední na Děčínsku. Do obou zavazadel jsem chtěl systematicky a logicky rozložit svou bagáž, nakonec jsem ji tam chaoticky nacpal pod tlakem, což je mému naturelu bohužel bližší. Pepřový sprej proti medvědům o velikosti středního hasicího přístroje - povinnou součást výbavy - jsem umístil do boční kapsy. Staré kamioňácké brašny i pokroucený nosič jsem nechal na zimáku a opravář mi za stálého nadávání na má bezdušová kola opravil výplet a vycentroval kolo.

Zdánlivě jsem mohl znovu vyrazit závodit. Jenže čínské děti, které zřejmě šijí ty brašny, měly zrovna slabší chvilku. Jednu z přezek našily obráceně, nešlo to proto utáhnout. Přesunul jsem se tudíž do provozovny na druhém konci města. "Blani, mohla bys pánovi předělat přezku?" ptala se vedoucí šička. Blani by mohla, ale až odpoledne. Musí nejdřív paní dodělat plavky. A paní na ně čeká. "Vždyť já jedu závod!" zaúpěl jsem. Nakonec se jedna ze dvou dalších dam skloněných nad stroji uvolila tu vadnou součást rozpárat a našít správně. Stálo to padesát korun a zabralo jí to podstatně méně času, než mně trvalo napsat tento odstavec. Píšu totiž na mobilu s kompletně rozsekanou a skoro neprůhlednou obrazovkou, která připomíná spíš vitráž.

To spolu nesouvisí jen zdánlivě. Když už jsem konečně chtěl a mohl vyrazit, uvědomil jsem si stoupající teplotu a jal se odkládat jednu vrstvu oblečení. Neuvědomil jsem si však, že v kapse u dresu mám telefon. Po následném pádu přístroje na asfalt bylo jasné, že se v Děčíně vlastní blbostí ještě trochu zdržím.

"Mobily? To nemáme, ani jeden, fakt ne," dušovala se majitelka pofidérního bazaru, v jehož regálech se přitom vršila autorádia a další věci, které člověk má, a pak najednou ne. Zřejmě mě v páchnoucím pruhovaném dresu považovala za rafinovaně maskovaného policistu. V prodejně nového elektra dlouho nebyli s to pochopit sousloví "nejlevnější telefon s Androidem, jen jako záloha". Pět hodin i přes pět tisíc utracených v Děčíně nicméně uplynulo jako voda v Labi, v půl dvanácté jsem se vydal na trať z místa, kde jsem spal.

Kolo se z kamionu proměnilo na celkem pohledný sedan, i se podstatně lépe řídilo. Batoh měl však nejméně deset kilo a zarýval se mi do zad. Ostatně ani nová brašna pod sedlem nepůsobila moc trvanlivým dojmem. Při rychlejší jízdě se rozkmitala, kolo tak vypadalo trochu jako pejsek radující se, že se jeho pán vrátil.

Bez excesů a další demolice čehokoli jsem dojel do Hřenska a zaradoval se, kolik závodníků taky čeká na přívoz. Při bližším ohledání jsem bohužel zjistil, že se jedná o německé důchodce na elektrokolech. Po porovnání jejich plochy s ložnou plochou plavidla se mě zmocnila oprávněná obava. Naštěstí moje kolo bylo mezi posledními třemi, která se vešla. "Die Fähre is leider voll," ozvalo se těsně za mnou.

V Českosaském Švýcarsku vedly silničky nahoru a dolů, trápil jsem se a neutíkalo to. Měl jsem hlad, protože oběd jsem z časových důvodů vynechal. Dojel jsem Tomáše, rovněž majitele kola značky RB. Má od tohoto malého výrobce asi páté kolo a u všech čtyř předchozích zlomil rám. Oceňuji tu oddanost, jestli se to tak ještě dá nazvat. "Nechceš meruňku?" zeptal se mě uprostřed pustiny. Já ovoce moc nemusím, tak jsem se chystal odmítnout, Tomáš však vytáhl malou petku s domácí lihovinou a věřte nebo ne, šlapalo se pak mnohem lépe. A chybělo málo a šlapal bych si i na jazyk.

Na nedaleké rozhledně Tanečnice naštěstí měli smažák poslední záchrany, mezi jinými tam hodoval i vousatý Ondra. Věrný svým zásadám se moc nezdržel. Než jsem u baru zaplatil, zmizel. Poprvé jsem tam však uviděl Gábinu, jediného člověka, kterému mezi námi pomalejšími jezdci o něco šlo.

Gábina se totiž přetahovala s Jiřinou o průběžné prvenství mezi ženami (i když dlouhým sezením na kole se rozdíly mezi pohlavími poněkud stírají). Jiřina jela s Rosťou o něco pomaleji, ale jela stále. "Ona snad na tom kole i spí a jí," zaznívalo obdivně i nazlobeně z Gábinina tábora. Závodnice si na odchodu vylila vak s vodou do batohu. Nejsem škodolibý, ale nebýt jediným nešikou závodu mě potěšilo. Ovšem uznávám, že voda v batohu je proti mně slabý odvar. Já bych na jejím místě batoh zároveň rozpáral nebo nechal přejet traktorem.

Než zaplatím, vyzvednu u obsluhy nabíjející se telefon a zabalím sušící se spacák, jsou všichni pryč. Zjišťuji, že z rozhledny vede hodně cest. Tu správnou nacházím po dvojím tlačení až napotřetí a je to můj druhý největší navigační lapsus. Ten největší si nechávám na poslední den.

Blížili jsme se ke Šluknovskému výběžku, k nechvalně proslulému místu přezdívanému Nordkapp. Poznalo se to podle toho, že se do té doby slušná cesta změnila v kopcovité koryto plné kořenů klikatící se mezi hraničními kameny. Tempo opět zpomalilo skoro na nulu. Displej navigace chvílemi působil dojmem, že se zasekl, běžel jen čas. Po desítkách minut lopocení jsme byli na nejsevernějším bodě země. Kolegové se fotili s obeliskem, já jsem si zatím v potůčku oplachoval zpocený a špinavý obličej, přičemž jsem do něj nohama spadl a vůbec mě to nepřekvapilo. Svěřil jsem se Ondrovi se svou radostí, že ten Nordkapp máme z krku. "To vůbec ne, to teď teprve začíná," osvětlil mi.

Cesta dál vedla více méně potokem nebo přes šutry, kořenů přitom ještě přibylo. Nedávalo to smysl - kolem bylo celkem normální množství stromů. Jako by každý strom měl pro jistotu ještě několik náhradních kořenů, stejně jako já mám s sebou tolik tužkových baterií do navigace, že bych mohl cestovat měsíc. Každý kořen znamenal velkou nepříjemnost pro můj těžce zkoušený zadek. Drncali jsme ještě snad hodinu.

Poslední kilometry už jsem převážně stál a navzdory celkem ubohému sotva stokilometrovému nájezdu už bych to směřoval k noclehu, i když jsme původně chtěli dojet někam ke Krásné Lípě. S Tomášem a Ondrou jsme už za svitu čelovek vybalili spacáky na louce u obrovské hromady klád a balíků sena, vyčistili si zuby meruňkovicí a spali skoro do šesti. Zase mi byla zima a hučela tam dálnice.

V první následující vesnici byla otevřená večerka, nakoupil jsem hromadu těžkých nesmyslů, kupříkladu půlku chleba. "Všichni tu byli včera, vy jste poslední, že jo?" smál se na mě vietnamský prodavač. Na asfalt někdo nakreslil šipky a připsal "Občerstvení pro mílaře". Po sto metrech jsme objevili ráj. Hrozně milá paní nám uvařila kafe, nakrmila nás chlebem se škvarky a čerstvou buchtou a zalitovala, že jsme u ní nepřespali. My jsme toho litovali ještě víc. Pokoušel jsem se jí vecpat nějaké peníze, jelikož už od pradávného putování po Černé Hoře jsem alergický na zneužívání dobroty místních lidí, ale paní se nedala.

Nordkapp

Ujíždím oběma klukům na širokých šotolinových cestách, na kterých dopolední desítky kilometrů utíkají samy. Z obrovského traktoru mi mává jakási selka. Jenže pak se při jednom nenápadném sjezdu ozve pšouk od zadního kola. Není to samozřejmě jen tak obyčejný defekt, ale z boku proseknutý plášť. Z rány uniká vzduch a tmel bezdušového pláště připomínající řídké těsto na palačinky. Podniknu několik směšných pokusů zalátat skoro centimetr dlouhou díru knoty určenými k opravování těchto divných kol. Všechno mi trvá děsně dlouho; všichni ti, které znám jménem, mezitím projedou. Pak už nikdo nejezdí. Nakonec nasazuji rezervní duši, která se tou dírou v plášti neposedně pokouší dostat ven.

Plazíme se skrz Lužické hory. Jsou to pěkné cestičky, ale spíš pro pěšáky, kterým nevadí přelézat padlé stromy. Stále kontroluji zadní kolo. Naštěstí v Hrádku nad Nisou, kam dojíždím bok po boku Jiřiny, mají prodejnu kol. Vyměňuji plášť a kupuju rezervní duše.

Následuje dlouhé stoupání k větrným elektrárnám, kde zase pár lidí dojedu, a pak rychlý asfaltový sjezd do prvního checkpointu po 476 kilometrech. Je zde k dispozici i pivo a servis, pán je však spíš zaříkávač kol než skutečný mechanik. "Promiň, ale tyhle brzdy vůbec neznám. Nezasahoval bych do toho. Máš dobrý kolo a věřím, že ti vydrží," pohladí rám a věnuje se dalším strojům.

Kromě toho mě upoutá rybník a krátce poté už jsem v něm a je mi krásně. "To snad není možný. Tamhle se někdo myje šamponem a mýdlem. No viděls to někdy? To je tak sobecký!" ukazuje mým směrem nějaká tetovaná slečna. Opáčím, že jedu závod a že jsem se čtyři dny nemyl. A se slovy, že se přírodě omlouvám, k ní otáčím svůj opruzený zadek. Dotaz, jestli k vodě přijeli autem, nás bohužel napadl až později.

Do Hejnic a Lázní Libverda by to mělo být z kopce, ale překonávám první mentální i fyzickou krizi, plácám se na lehké převody a nemohu si sednout. Až stoupání na hřeben polských Jizerek mě probere. Dojíždím zkušenější jezdce Pavla a Tondu a společně se prodíráme borůvčím. Je to zvláštní dvojice. Pavel je extrovertní moravský rentiér a dredatý Tonda špatně slyší. Oba mají krásná drahá kola.

Asi dvanáct kilometrů před Harrachovem nacházíme horskou chatu a slovenského závodníka Janka, jak na jejím zápraží hoduje. Janko je jeden z exotů, kteří se vždycky odněkud vynoří a zase zmizí. Teď si zrovna stěžuje na techniku. Není divu, má uvolněné zadní kolo a kolečka kazety v něm jezdí jak korálky. Janko nad tím mávne rukou a za chvíli tam není.

Ceduli Noclegi 30,- jsem si dokázal přeložit a česko-polsko-anglicky jsme se bryskně ujistili, že mají volno. Nemám důvod jezdit až do Harrachova. Posunul jsem svou podobiznu na stránkách závodu o přibližně 130 km na východ, takže mám splněno. Sprcha a postel jsou výrazně nad plán. Tonda a Pavel souhlasí a zůstávají též. Pavel nám vypráví o svých 300 maratonech na kole. U 121. zavřu oči a hned se mi rozběhnou zevnitř na víčkách divoké barevné obrazy. Vidím příšery s otlačenými zadky, nekonečné pokroucené kořeny, nezastavitelnou Jiřinu a všechno, včetně mě, krájí lopatky větrných elektráren - je to buď důsledek úpalu, nebo polského piva Lwówek.

Najednou se začne chatou ozývat nepředstavitelný rámus.

Co to bylo za rachot? Kolik stojí oběd v bufetu Na Rozcestí? Může se vůbec ještě něco dalšího rozpadnout? Mají v Klášterci nad Orlicí bankomat? Na tyto otázky odpoví poslední díl našeho seriálu.

text a foto Řízek

KAMION PŘEDJÍŽDÍ KAMION (Mílení, díl I.)

Ze seriálu Letecké katastrofy dobře vím, že havárii zpravidla způsobí sled špatných rozhodnutí. Přihlásit se do extrémního cyklistického závodu Tisíc mil by třeba za normálních okolností neštěstí nezpůsobilo. Ale když si kapitán letu navrch usmyslí, že pojede ultratěžkou trasu ze západního konce Česka na východní Slovensko s tradičními brašnami na nosič a ke všemu se do závodu v podstatě vnutí pouhé dva týdny před startem, aniž bych měl letos něco najezděno, je jasné, že to pro něj i pro osud ostatních členů posádky i pasažérů není dobře rozdané.

Míle může jet každoročně pouhých 150 závodníků. Místa jsou navzdory horentním sumám za účast a navzdory startu až na začátku července vyprodána pár minut po půlnoci na Nový rok, když se otvírají registrace, přičemž pod čarou zůstanou desítky zájemců.

Musíme si pomáhat

Má to svoji logiku. Pokud se chystáte na něco takového, potřebujete kupu času, abyste sebe, kolo i bagáž vyladili do posledního detailu. Vyberete jen to nejnutnější, seženete si speciální a trvanlivé brašny pod řídítka i pod sedlo (v katalogu aut by to nazvali Paket pro velmi špatné nebo neexistující cesty), obstaráte si navigaci a naučíte se s ní pracovat, koupíte si malý, ale teplý spacák a z kola odstraníte všechny možné zdroje problémů, jako například bezdušové pláště. Všechno řádně otestujete. A tréninkem si osedíte zadek, což je ještě důležitější.

A co jsem udělal já? V polovině června (sic!) jsem napsal organizátorům, jestli bych náhodou nemohl jet. Pochopitelně mě odbyli, ale já byl dál vytrvale vlezlý ("podívejte, dal jsem výpověď v práci, mám zničehonic volné léto a tohle je přesně to, co jsem vždycky chtěl zkusit, navíc jsem novinář, i když teď v demisi, tak o tom třeba něco napíšu"). Po systematickém nátlaku svolili, že mohu trasu absolvovat pěšky (i tací odvážlivci se najdou). Nakonec podlehli a povolili mi jet na kole. Přihlásil jsem se, zaplatil a hned se po hlavě a chaoticky pustil do předem ztraceného boje s přípravami. Ovšem hrozně jsem se těšil.

Na startu

Aby bylo jasno: tohle nemá být návod, jak obejít nastavený systém registrací. Jen vysvětlení, jak jsem se tam vlastně octl. Zároveň chápu, že leckoho z těch "pod čarou" může naštvat, že jsem jim zabíral místo. Nu, už se stalo.

Na start v Hranici až někde za Aší jedeme s vousatým Ondrou a dlouhovlasým Ondřejem. Ondřej je taky elév, ale má všechno dokonale načtené a nakoukané z internetu a diskusí. Těší se. Já se čím dál víc spíš bojím. Auto má bohužel dětskou pojistku, takže už nemůžu utéct. Snažíme se aspoň od absolventa Mílí Ondry za ty dvě hodiny nasát co nejvíc z jeho zkušeností:

Jeď raději pomaleji. Ale vytrvale, dělej co nejméně přestávek. Dobré je vyrážet třeba ve čtyři. Víc toho stihneš. Hodně jez. Třeba jedno teplé jídlo na padesát kilometrů. Pivo je dobré, ale ne moc. Pokud je sklon svahu víc než šest stupňů, tlač.

Všechno chápu, až na těch šest stupňů. To, Ondro, poznáš, protože jsi statik a stavební inženýr? divím se. "Ne, ukazuje mi to tachometr na kole," vysvětluje.

Společně pak v Hranicích poobědváme klobásu a utopence a vyfotíme se s dalšími účastníky pod obloukem. Klasický nosič, jako mám já, vidím už jen jeden - má ho na skládačce paní, která asi jede něco nakoupit do sámošky. Do závodu nejspíš nezasáhne.

A pak už start. Na to, že leckoho z nás čeká i čtrnáct dní v sedle, se jede velmi rychle. Trasa taky není na úvod moc složitá, široké cesty a minimum zákeřností terénních i navigačních. Po hodině poklidného šlapání se v jednom sjezdu ozve rána a moje kolo na fleku zastaví. Protože si nejsem vědom toho, že bych měl ve výbavě záchrannou brzdu, trochu mě to znervózní. Nakonec se ukáže, že mi jedna z brašen vlétla do výpletu a zle si navzájem neporozuměly. Jeden drát je vyrvaný, další ohnuté, brašna i nosič poškozené, na kole osmička. Do cíle v Nové Sedlici na Slovensku zbývá jen něco přes 1600 kilometrů.

Umění

Zbytky drátu odstraňuji. Zatímco kolem projíždějí desítky soupeřů, pokouším se vachrlatou konstrukci nějak zpevnit dalšími popruhy a elektrikářskými páskami. Vypadá to jako škodovka chalupáře, který stěhuje na vozíku bez technické příliš velkou almaru a doufá, že to na tom kousku nespadne a že policajty nepotká. Každých 100 metrů se otáčím, jestli za mnou neleží nějaká část mého nákladu. Kromě toho to dělá velký rámus, když provizorní konstrukce brousí rám mého kola. Tímto se mu omlouvám.

Mezi ostatními účastníky rychle získávám přezdívku Kamioňák, Ten s divnými brašnami nebo Idiot. "Takové krámy jsou dobré akorát na jezdění kolem komína se staró," podotkne jeden bodrý Moravák. Co na to říct, když má pravdu?

Pozornost poutá i moje rumové božkovské tričko. Kousek před Kraslicemi vysvětluji Marcusovi z Německa, že to vlastně není rum, ale spíš rakovinotvorná sračka, kterou si ale přece od zlé Evropské unie nenecháme zakázat. A že nejsem sponzorován lihovarem, ale že je to vlastně naopak. Chápavě kývá hlavou. Chválím mu pískající želvu na řídítkách, ta mi přijde osvěžující. Je zvědavý, ale diplomatický; ptá se mě na výhody těch brašen na nosiči. Odpovídám, že žádné nejsou.

Umění II

Nádherným sjezdem po louce padáme do Kraslic. Tam potkáváme legendárního Petra Ozogána, mnohonásobného účastníka závodu. Dojel to na různých dopravních prostředcích a tentokrát jde pěšky, nebo spíš běží s batůžkem, ve kterém snad musí být jen krajíc chleba, mobil a kapesník. Volá na nás Ahój! a je to demotivující. Na prostranství před večerkou, kde se obvykle mílaři koncentrují, mi jeden z jezdců - myslím, že se jmenoval Tomáš (hodně z nich se jmenovalo Tomáš) - kromě soustrastných pohledů věnuje svůj rezervní drát, až někde potkám servis.

Šeří se a máme v nohách teprve 80 kilometrů - start byl až ve tři odpoledne. Z Kraslic jedu sám do táhlého kopce předznamenávajícího Krušné hory. Už s čelovkou ukrajuji první stovku, načež mě navigace posílá po zarostlé zelené značce do prudkého kopce lesem. Asi hodinu přelézám padlé stromy, počítadlo kilometrů se přitom ani nehne. Krátce před půlnocí objevím dřevěný přístřešek a v něm další dva spící jezdce. Místo volné úzké lavice volím studenou zem (velká chyba) a oblékám vše, co mám.

Komáří Vížka, aspoň myslím

Noc byla mimořádně chladná a můj spacák pamatuje lepší časy. To, co v něm panovalo, bych komfortní teplotou nenazýval. Na druhou stranu mě drkotání vlastních zubů vyžene zpět na kolo poměrně brzo, před šestou už šlapu do kopce k Božímu Daru. Tam na mě z kavárny hulákají kolegové, ať zastavím, že je tam polévka a pivo a kafe a palačinky. Přesně to si od dobrého člověka s obřím maltézským křížem na krku objednávám a jeho ruce s obřím maltézským křížem na prstenu mi to i donesou. Nečekal jsem, že hned v sedm utratím za jídlo 234 korun, nicméně bude hůř. Jedu převážnou část dne sám - na Klínovec a dál přes hory až do obce Kovářská, kde slyším Ozogánovo Ahój!, takže do toho radši zase šlápnu. Pak nás pošlou přes dva zarostlé kopce a další pustinu do Hory Svatého Šebestiána, kde místního muže pobavím vážně míněným dotazem, jestli tu někde v okolí není cykloservis. Není.

Zdroj radosti i problémů

I s rozpadajícím se nosičem valím rychle vpřed, přes lesy a louky. Na Cínovci, kde jsou milí lidé vytvářející projíždějícím odvážlivcům parádní zázemí, jsem prý celkově čtyřiadvacátý. Pořád je dost brzo, blížím se k Tisé. "Kam až jedeš? Vždyť jsi už ujel milion!" protestuje žena, která můj postup sleduje přes GPS tracker.

Jeden z jezdců v dresu s nápisem Globus (prý jej sponzoruje Globus, ne naopak), říkejme mu třeba Tomáš, chce ještě zkusit stihnout přívoz přes Labe v Hřensku. Loďka pluje jen do 22:00, pak až ráno v osm. Kdo ji nestihne, musí si počkat, nebo to objet přes Německo. Připadá mi to trochu přitažené za vlasy, ale současným pohledem do mapy a na hodiny zjistím, že by se to možná dalo, s trochou snahy. Pokud nás traséři vezmou nějakými normálními cestami.

To se samozřejmě nestane. Následují první opravdu drsné technické pasáže s velkými kameny (tlačit z kopce je strašně depresivní) a v prudkém sjezdu ve skalách nad Děčínem, kde mám jako kamion s plandavými brašnami velký problém se vůbec vejít, ve mně dozrává rozhodnutí, které ovlivní zbytek mého závodu.

Ložnice

Začíná se stmívat, Hřensko je ještě dvanáct kilometrů daleko a my tlačíme kola do ostrého kopce. Není to reálné stihnout, poslední přívoz odjede bez nás. Rozhodneme se bivakovat přímo na křižovatce cest někde na svahu nad Děčínem. Tomáš natáhne mezi stromy hamaku, já si lehám na zem, zatímco nohy a záda pod vedením zadku vehementně protestují proti 182 ujetým kilometrům za jediný den. Tohle bylo vážně ujeté.

Jaké rozhodnutí náš hrdina učiní? Začnou ho jezdci konečně respektovat tak, jak si zasluhuje? Mají v Děčíně cykloservis? Kolik německých důchodců se vejde na přívoz? Odpověď na tyto a další podstatné otázky se možná dozvíte příště.

text Řízek, foto Anna Kopková, 1000miles.cz a Ř.

DOBRO

Když mi v práci dali přes celé Vánoce a následné mezisvátky volno, zmocnilo se mě nejprve zvláštní vzrušení, které ovšem posléze vystřídaly mučivé pochyby, jak to tam beze mě vůbec zvládnou. Připravoval jsem se na ta kvanta mailů a tázavých telefonátů, operativní řešení složitých situací od smaženého kapra – a ono se nestalo vůbec nic. Naopak se to volno prokládané slaboduchými televizními pohádkami docela vleklo. Zvlášť když jsem si podvrtnul kotník, což mi znemožnilo běhat. A tak jsem po týdnu nucené dovolené začal páchat dobro.

Maruščina kamarádka si se svým budoucím mužem koupili byt a uprostřed mezisváteční nudy nás navštívili. Hned jsem jim nabídl pomoc se stěhováním – a Frantovu dodávku k tomu, protože cizí věci se nabízejí nejsnáze. Nakonec to dopadlo tak, že jsme druhý den kamsi na Lužiny vyjeli i s Frantou a během několika hodin jsme odvezli a rozebrali vše, co bylo nutné, do tři kilometry vzdáleného nového bytu.

Kamarádi, oba auditoři, udivovali systematičností. Na každé krabici byl uveden její obsah. Třeba „čistící prostředky“ (upozornil jsem je na chybu, ale neopravili ji) anebo „Márovy letní ponožky“ (jedna z nejtěžších krabic). S pocitem solidně vykonaného dobra jsem byl cestou domů nařknut z nevědomého zcizení akumulátorového šroubováku. Chyba lávky, byl schovaný v igelitce v novém bytě!

Další dobrý skutek se nachomýtl hned druhý den. Vaškova sestra chtěla přidělat ve svém poděbradském bytě nějaké skříňky v kuchyni. Zadání bylo vlastně dost nejasné, ale znělo to lákavěji než reprízy smutných, pyšných či jakkoli jinak handicapovaných princezen. Aniž by mě kdokoli žádal, vecpal jsem se k příteli do auta a vyrazili jsme společně do lázeňského města (předtím jsem ještě jejich rodičům vyžral cukroví). Sestra bydlí v paneláku se zvláštními lidmi. Někdo z nich se dokonce převtělil do výtahu. „Jmenuji se Otis, jsou mi tři roky a nemám rád, když se ve mně vozí skříně, to mám pak poškrábanou podlahu a zkaženou náladu,“ vzkázal výtah na nástěnce v téměř jednostránkovém sdělení komukoli, komu by se ho zachtělo poškozovat převážením předmětů odlišných od jeho původního určení. Tedy všeho mimo miminek a babiček. Pokud by miminko nebo babička chtěly převézt něco těžkého, řešila by to patrně arbitráž.

Takže jsme nějaké staré skříně tahali po schodišti do sklepa. V přízemí postávala paní sousedka a u každého jednotlivého kusu se zeptala, proč to neseme do sklepa, proč to místo toho nevyhodíme. Copak já vím, bábo? Běž si povídat s výtahem! chtělo se mi zvolat, ale místo toho jsem jen slušně pokrčil rameny. V bytě netekla voda, tedy než jsem ji zapnul. Je tedy možné, že zvědavá paní je už vytopená. Celkově to byla velmi zvláštní, ale jistěže úspěšná mise.

Další den mého nicnedělání zaplnil částečně squash. Zde je to s tím dobrým skutkem trochu na vodě, protože to vlastně platil Vašek, ale beze mě by kluci seděli doma, jak je znám. Takhle si aspoň užili sluníčka v přetopené hale. Kdysi jsme se smávali movitému kamarádovi, který tento pro nás tehdy snobský sport pěstoval, zatímco my jsme si plebejsky maximálně čutali do mičudy. Ale časy i my se měníme. Pinkali jsme to ostatně znamenitě. Zvítězila Vaškova statická, nebo moje sebezničující hra? Opět chyba lávky: o víc než dekádu mladší a mrštnější bratr si nás namazal na chleba. Přitom jsem ho to kdysi sám učil. Tedy vysvětlil jsem mu pravidla a půjčil mu raketu a míček. Ale i tak…

Přiblížil se silvestr, a tím i můj návrat do pracovní reality. Snad se to na úbytku dobra ve světě nijak výrazněji neprojeví.

text a foto Řízek

NEJLEPŠÍ MUŽ, NEJLEPŠÍ ŽENA

Cinkání o sklo. Významné odkašlání.

Vážení svatebčané, milá nevěsto, milý ženichu, Hanko a Vašku. V tento pro vás patrně jeden z nejdůležitějších a jistě i nejhezčích dnů jsem se vzbudil už kolem páté ráno. Probudila mě nejistota mého poslání, údělu, nebo jak to vlastně nazvat. Někomu to možná připadá triviální, ale - co má vlastně dělat svědek? Jak být v této roli úspěšný?

Přece nemůžu být jen tupým oficiózním panákem. Takový panák se v určenou hodinu s čerstvě potrhaným oblekem a kravatou zavázanou asistentem Milanem dostaví do veslařského klubu na břehu Ohře s občankami (svobodný, svobodná) a prstýnky (velký kulatý, malý kulatý). Zde se setká s paní matrikářkou. Ta hořekuje, že nestíhá další dvě svatby, a s velkým podezřením v očích se dívá na panákovu nabídku, že její kabelku a další věci po dobu obřadu uchová v kufru svého auta.

Až budou všichni nastoupeni, postavím se spolu se svědkyní Zuzkou (sympaticky podobně nesvá jako já) za dojatého ženicha a krásná nevěsta v krátkých a jednoduchých, přitom delikátních šatech se, pro mnohé překvapivě, vynoří z vln (rozuměj: doveze ji pramice ke břehu). Hraje hudba, starosta odříká projev odpíchnutý od údajného Einsteinova citátu (určitě jsem ho četl vpravo dole) a já jako správný svědek se zařeknu, že se nebudu smát, nebo aspoň ne navenek, jeho půvabnému rotacismu. Až na mě přijde řada, podepíšu se na řádku nadepsaném mým jménem (Vašek mě prosil, ať tentokrát vynechám hůlkové písmo i zálibu podepisovat se vzhůru nohama) a odcházím na místo bez jakéhokoli viditelného selhání. Jepičí roli v celém obřadu si ještě prodlužuji tím, že rozlévám slivovici do panáků i připravených hostů. Daří se mi to vlastně jen u kamaráda Jiřiny.

Představme si ale teď situaci, že nejsem jen tupý panák a stroj na podpisy, nýbrž svědek s velkým S, poanglicku Best man, tedy nejlepší muž, nejlepší přítel, oddaný do posledního dechu pomoci i zažehnat jakoukoli potenciálně průserovou situaci ještě před jejím vypuknutím. Majordomus i bodyguard, důvěrník i rádce.

Takový svědek je připraven zaskočit za indisponovaného hudebníka či zpěváka bigbandu, převozníka nevěsty či třeba nahradit matrikářku, kdyby zjistila, že dvě svatby najednou, ač v jedněch Lounech, opravdu nestihne. Dokáže vyškemrat na panu tchánovi zapůjčení párové čtyřky a nenechá se odradit jeho rezolutním Ne. Při obědě novomanželům přisolí polévku, rozkrájí babičkám svíčkovou a při mejdanu na rozhledně odláká či vyhubí veškeré vosy. Fotí svatební hosty polaroidem a důsledně dbá na mravnost fotografií (Kájovi odstraní knírek a případně drží pravici dole) i jejich technickou kvalitu. Pánovi u grilu pohlídá prase. A Vaškově sestře v prudkém kopci na rozhlednu roztlačí auto, aby si, chuděra, nespálila spojku.

Nejlepší muž se nespokojí s kupovanými přáníčky s Remarqovým citátem, spolu s přáteli vytvoří originální dárek. Ten neurazí, ale nadchne. Příteli je vždycky po ruce, vyžaduje-li si to situace či vyžaduje-li ženich doplnit nápoje. Když o půlnoci dochází dech DJ Debilovi v dřevěné hudební budce, nahradí jej coby DJ Pleška tam i na improvizovaném tanečním parketu. Najde klíče, které cestou domů vytrousila veselá maminka ženichova. A především: nejlepší muž, tedy svědek, vystřihne přede všemi parádní projev. V něm ve spravedlivém poměru vychválí vlastnosti obou šťastných mladých lidí, aniž by to bylo příliš dlouhé. Bude to vtipné, původní, chvílemi dojemné, bez Einsteinových citátů a hlavně to vůbec nikoho nenasere.

Den po jednom z nejdůležitějších a jistě i nejhezčích dnů mých přátel jsem se probudil v pět ráno, protože půjčená nafukovací matrace se pod námi zákeřně vypustila. Až tehdy mi došlo, že svědek může být tupý oficiózní panák - víc nejlepších lidí netřeba, jen by tam překáželi. I bez nich všechno bylo takové, jaké to mělo být. Poněvadž nejlepší muž je Vašek, nejlepší žena Hanka.

Zdvořilý potlesk. Úleva, že už můžeme začít jíst a pít.

text Řízek, foto Instagram polaroid

NA STOJÁKA

Osmdesát let staré krčské minisídliště Zelená liška je charakteristické nejen zvláštními prosklenými pavlačemi, náctiletými feťáky v parku a typickým bělostným psíkem Betynkou, ale především legendární jídelnou Melíšek. Když jsem po letech ostychu našel odvahu konečně poobědvat na stojáka, usoudil jsem, že je správný čas napsat na ni stručnou ódu.

Mí kamarádi auditor a právník jídelně s kreativním sloganem "Super ceny, kvalita, nabaštím se do syta" říkali něžně Pára. Line se z obrovských hrnců; vstoupíte-li tam v zimních měsících, je to jako termální koupaliště anebo parní komora na podolské plovárně, ale koupaliště plné guláše, ovaru, čočky i dalších lahůdek, takže mnohem lepší a bez nutnosti se před návštěvou osprchovat bez plavek a mýdlem.

Zlý jazyk by řekl, že jídelna, kde si nelze sednout, i její personál jsou na nároží Budějovické ulice od té doby, kdy sídliště začali stavět. Nebo od časů, kdy tam přepřahali kočáry do Vídně. Ve skutečnosti tam však jsou odnepaměti. Statná paní naběračkou doluje zbytky kaše ze dna stejně za Zemana, jako je dolovala za Husáka. Stejně jako její kolegyně bleskurychle markuje koruny na pokladně, jen v mezičase vyměnila československé za české. Nezměnil se ani informační systém, který pomocí cedulek a žároviček okamžitě napoví, které dobroty ještě nejsou snědeny.

Zejména kolem poledne fronta strávníků bezmála budí dojem, že se pod opršeným vývěsním štítem něco rozdává zadarmo. Klientela je pestrá, vévodí ošuntělejší zákazníci v montérkách. Ovšem objevují se i ti, jejichž pracovním oděvem je sako a pracovní náplní vysedávání na poradách. I ti posléze hliníkovými příbory cinkají do otlučených talířů na umakartových ubrusech a jako by si najednou byli všichni rovni. (Což je samozřejmě iluzorní.)

Zvláštností je, že zde prakticky nepotkáte ženu. Možná by i zde pomohly kvóty. Naopak obsluha je výhradně dámská, zato uctívaná. Kdysi jsem byl svědkem toho, jak jedné z mladších pracovnic dokonce galantní host přinesl kytici.

Lidi se sem rádi vracejí. I já, ale doposud jsem neměl kuráž postavit se mezi další strávníky a jídlo jsem si zbaběle nosil přes ulici domů v krabičce. Tentokrát jsme se však s Frantou převlékli za malíře pokojů, dokonce i ruce a nohy jsme si barvami v rámci kamufláže zaneřádili, a postavili se na zahrádku, dá-li se to tak nazvat. Kolega si dal karbanátek a la pán před námi (s kaší a zelím), já dal přednost gulášové hnědi. A opravdu jsme se nabaštili do syta.

Existuje málo věcí, za které bych byl ochoten podepsat petici nebo se nějak angažovat, ale pokud by místo jídelny měl vyrůst dvanáctipatrový mrakodrap anebo ji snad hygienici chtěli z nějakých obskurních důvodů zavřít, snad bych se v slzách zoufale řetězem přivázal k pultu. Ty slzy by pak, v podobě páry, stoupaly nad hrnce a linuly se ven na ulici.

text a foto Řízek

ČERNÝ PUNTÍK

„To jdeš zase běhat s tím č..ákem?!“ tázala se jednou v neděli Páji jeho přítelkyně a myslela tím mne. Pomiňme fakt, že se tak mohla zeptat kterákoli z našich žen a mohla tím teoreticky vlastně myslet i kteréhokoli účastníka našeho výletu, kdyby ho znala. Jenže ne, bylo to určitě o mně.

Napsal jsem totiž kdysi o Pájovi takový běžecký pamflet a to se nezapomíná. Budu u ní mít vždy černý puntík. Jako když jsem kdysi napsal do nejmenovaného týdeníku hanopis o dárcovství krve (titulek Krevní apartheid vymyslel editor, ne já!) a oni mi pak nepřekvapivě zakázali darovat krev.

Zkrátka, jeden by měl domýšlet důsledky, než je hodí na papír nebo na internet, ale to já občas opomenu. Někteří moji kamarádi tak už patrně v obavě, že bych o našich společných dobrodružstvích sesmolil něco jedovatého, se mnou společná dobrodružství přestali podnikat, což je samozřejmě nejjistější. Naštěstí se našli Pája a Vašek (a pražský Milan se omluvil), na smluvené místo se dostavili, a mohli jsme proto společně vyběhnout ze Psár.

Od té doby, co jsme se s Pájou viděli naposledy (s Vaškem se navzájem zatím vídat můžeme), se toho jistě v našich životech mnoho důležitého událo, ale to jsme oba neměli šanci probrat. Jakmile jsme totiž ze Psár vyrazili po jakési značce lesem a do kopce, mí hovorní spoluběžci rozžhavili svá kapacitní mluvidla a vyprávěli skvělé historky o osmitisícovkách i stokilometrových závodech a k seriózním tématům, jako k situaci v Súdánu i na pražském magistrátu, jsme se zase nedostali, ač bych rád. Taky jsme mluvili o tom, jak se nám ten maratón, kam jsme se s Vaškem neprozřetelně přihlásili, nějak moc rychle blíží.

Někde u Jílového jsme narazili na krásnou lesní cestu, která se zlomila do táhlého stoupání na jakousi Kněží horu. Někde v těch místech Václav prokoukl mou milosrdnou lež, že trasa Pájou vymyšleného výletu je vlastně rovinatá. Při sbíhání z hory jsem se ujal slova já, neboť jsem popadl dech, a asi tři čtvrtě hodiny (pořád mi někdo skákal do řeči) jsem jim vyprávěl poutavý příběh, jak jsem kdysi daroval krev a jak mi to zakázali.

Když jsme se po dvaceti kilometrech a necelých dvou hodinách znovu přiblížili i k Psárům, přiblížila se i má pointa. Krev jsem totiž nakonec opravdu daroval, o nějakých pět let později, tedy předevčírem. A možná si ji, navzdory tomu černému puntíku, který tam u mě nepochybně mají, i nechali a třeba jednou někomu zachrání život. Pochopitelně to už nikoho nezajímalo, protože si nikdo nepamatoval, čím ta historka začala.

Seběhli jsme zpět k autům, vyfotili jsme se a rozloučili se. Vrátíme se k našim ženám; ta moje a Vaškova nás jistě rády uvidí a v tajném souznění přitakají, že jsme blázni a ať si na tom maratónu třeba chcípneme. A Pájova dívka se jistě zeptá, jaké bylo běhání s č..ákem, a on odpoví, že docela fajn.

text Řízek, foto Pájova samospoušť

HYGIENA

"Víš, že hygiena zavřela tu čínu tam vedle Arabů?" povídá kolega takhle při pátku. Jsem v šoku. Nedělám si žádné velké iluze o úrovni takových provozoven, kam se chodí spíš za poměrem cena/výkon než za chuťovým požitkem, ale přiznám se, že mě to silně zasáhlo. Je to hned u redakce! Kuře s citrónovou omáčkou za 69,-, které jsem si tam s oblibou dával, rázem zhořklo a zkyslo. Jako i pikantní polévka (k hlavnímu jídlu za 10,-), už sama o sobě hořká a kyselá.

Cítil jsem se jako spotřebitel oklamán a smuten, jako když onehdy jiná inspekce vypátrala, že na mé oblíbené pumpě v Poříčí nedaleko Maruščiny chaty patrně ředí palivo. Taky trochu podveden a bezmocný. Jako když si v těch pohádkách a baladách bláhovec z jeskyně odnese mraky zlata a pak vyleze na světlo a má z toho šutry a oči pro pláč.

Tak ono tohle bistro i v konkurenci podobných podniků působí poněkud ošuntělejším dojmem. Třeba ty plastové ubrusy jak ve školce a komunistické plakáty na stěnách. Podivné je i upozornění na prasklé výloze, že se o ni osoby nemají opírat a popíjet alkohol. Ale paní servírka se zase vždycky usmívá, navíc je to fakt blízko. A kuchyně je umně schovaná tak, aby se do ní z žádného úhlu, ani pomocí soustavy zrcátek, nedalo nahlédnout. Paní vždy jen rychle otevře okénko, vyndá nudle a okénko neprodyšně zabouchne. Zákazník si tak může jen představovat, jak báječně to v kuchyni vypadá a v jaké sanitární dokonalosti orchestr sehraných čínských kuchtíků chystá jeho krmi.

"Inspekce v provozovně rychlého občerstvení nabízející cca 90 druhů pokrmů (stejně je nejlepší ta citrónová omáčka, pozn. red.) zjistila suroviny uložené v silně znečištěných obalech a sporáky, digestoře pro odtah par a okolní stěny silně znečištěné vrstvami mastných nečistot. Dále provozovatel dlouhodobě neudržoval v čistotě skladové prostory a v kuchyni nebyla k dispozici teplá tekoucí voda," popsali hygienickou apokalypsu v království tamního šéfkuchaře inspektoři a bez milosti ji zavřeli. Asi se zrovna paní usmívala málo.

ČOI a SZPI nás dennodenně zásobují zavřenými supermarkety kvůli myším bobkům a anonymními bary u hřiště v Horní Dolní, kde zrovna netekla voda. Ale tohle? Tohle ale bylo prostě hrozně blízké. Nemohl jsem si to samozřejmě nechat pro sebe a píšu Pájovi, který pracuje (a stravuje se) opodál. "Včera jsem se brutálně ožral a dneska jsem si dal k obědu právě čínu, takovou tu, co je v Bozděchově ulici... a před chvílí jsem to vyklopil do záchoda, horem," okamžitě odpovídá. Načež zjistí, že mluvíme o té samé číně.

Procházíme další zprávy SZPI a zjišťujeme, že jsou na tom jinde i hůř. "Alespoň tam nebyl výskyt mrtvých a živých škůdců v mase," poznamenal Pája a podivil se, jak to, že mu v číně dneska uvařili, když je hygiena zavřela. Jenže oni už asi zametli špínu a pustili teplou vodu, pozvali inspektora na kontrolu a jede se dál. Kamarád potvrzuje, že v restauraci zrovna byl nějaký pán a usměvavá servírka podepisovala formulář.

Asi to tak má být. Aspoň jsme se při té příležitosti dohodli, že zajdeme příští týden na oběd. Ovšem zařekli jsme se, že do téhle číny ne. Už nikdy. Ale ono nám to stejně dlouho nevydrží, stejně jako ostatním nepříjemně překvapeným nenáročným strávníkům. Do Poříčí pro benzin už taky jezdím bez řečí. Je to blízko a paní u pokladny se pokaždé usmívá.

text Řízek, foto SZPI

ZKOUŠKA OHNĚM

Pradávné úsloví říká, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Tyhle pravdičky lidé obvykle pronášejí obklopeni nevybalenými krabicemi, klavíry a lampičkami v zatím nehostinném bytě, unavení z přenášení předmětů a třeba i z citové újmy a nostalgie. Jenže ono to lepší není. 

Pokud se jen stěhujete, nejsou k tomu potřeba hasiči, polovina domu nenasákne vodou a celá budova jedovatým kouřem, jako když do táboráku někdo žertem hodí vědro plastových lahví. Při stěhování se navíc obvykle netvoří černé smradlavé saze. Suma sumárum, lepší je se šestkrát za sebou stěhovat než, třeba jen decentně, vyhořet.

Tohle píšu hlavně pro kamarády z Radotína, které v pondělí večer zaujaly sirény a hasičská auta kolem mého rodného domu, jakožto i plameny, které šlehaly z jeho střechy. Ano, hořelo tam, ale zas taková apokalypsa to nebyla. Byť by asi všichni obyvatelé domu dali přednost třeba i šestinásobnému stěhování.

Zřejmě závadou na elektroinstalaci stropních žárovek v podkroví se vznítily uskladněné, nebo spíš naštosované věci ve špičce střechy - oblečení, jež se nedokázalo přizpůsobit růstu dětí a trendům módy, počítače, které zastaraly, autodráha, s níž už jsem si dobrý rok nehrál, a podobné klenoty. Tyhle věci podle svědectví obyvatel domu překvapivě rychle živily plameny, jež pohltily trámy a část krovu a skrze střechu se draly ven.

Naštěstí sousedé mají bystrý zrak a i na naše poměry neobvyklý jev včas zahlásili hasičům (ještě než ho začali fotit). Ti prý přijeli taky brzy, takže když jsem dorazil já, bylo prakticky po všem - podkroví nasáklé vodou, v celém domě smrad, saze a tma a před domem hromada doutnajícího bordelu.

Šikovný soused už druhý den provizovně opravil penetrovanou střechu, takže to opravdu není tak strašné, jak se to jevilo. Spálený bordel už je pryč. A nikomu se nic nestalo. Jedinou obětí tak pravděpodobně zůstal neidentifikovaný člen loutkového divadla, který utrpěl popáleniny třetího stupně na sedmdesáti procentech těla včetně šňůrek, a byl proto umístěn na jednotku intenzivního kontejneru. Podobně shořely i staré fotky a další historické dokumenty.

A taky mi nevybíravý oheň uzmul staré počítačové hry na disketách, od Grand Prix Formula přes Indiana Jonese (asi na 7 disketách, na svou dobu obří hra) po geniální a nepřekonatelný Transport Tycoon. Ale co, stejně byly zavirované. Tedy pokud oheň zároveň nedizinfikuje.

A co z toho všeho vyplývá? Že hodného nepálí a neřád se nedá, přece.

text Řízek a foto soused Petr

PRÁZDNINY LESNÍ KOČKY

 Náš domácí mazlíček má rád gumičky, miluje pozorování ptáků za oknem a tuze moc ho baví sledovat koupající se páníčky z vrcholku koše na prádlo. Pepa má ale i slabší chvilky, kdy dokáže být protivný a dává nám najevo, že jsme teda úplně děsný.

To se stává pravidelně ve chvíli, kdy s naším kocourkem vyrážíme na tábor. Protože Pepa a příroda, to je ještě silnější odvar Marušky a přírody. Letos tomu nebylo jinak. Na pouhou jednu noc jsme vyrazili za kamarády na stavbu a pojali jsme pro nás originální nápad, že provětráme naše zvíře. Pepanovi už ten nápad tak cool nepřipadal.

Cestu autem zvládá naše kočkovitá šelma ukázkově, nicméně nedokáže následně pochopit, "proč jako musíme spát venku, sakra!" A ač už není dávno v pubertě (ani lidské, ani zvířecí), zaleze si do nějaké důmyslné skrýše, ve které ho pak marně hledáme.

Jak vidíte z obrazového materiálu, na stavbě zvolil Josef k trávení volného času elegantní karimatku, která zvýrazňuje jeho přednosti a naopak nedává vyniknout jeho problémovým partiím. Svým kukučem obměkčil i takového tvrďáka jako je Milan. "Jééé, ten je roztomilej," nechal se slyšet můj nejoblíbenější epigon Baumaxy.

Kdyby Pepa mohl, určitě by při odjezdu ze stavby sundal kalhoty a ukázal Čimelicím zadek na rozloučenou. Jenže to by se přepočítal, protože za týden se na tábor vrátil, a to na celé čtyři dlouhé dny.

Tentokrát jeho rozladění dosáhlo takového stupně, že po sérii vyčítavých pohledů zalezl téměř pod zem. Moje neustálé prosby na Lukáše, aby se po kočce podíval, že už začínám mít strach, se míjely účinkem. Pepa se zašil dokonale. Na jeho stopu nás přivedl až nádor uvnitř našeho stanu. José (jak ho tituluje oblíbená teta Míla) vlezl pod podlážku a odmítal vylézt.

Jako já nechodím na latrínu, tak Pepa by nikdy neskočil jen tak zbůhdarma do auta. Na táboře mi ale ostentativně lezl po ránu do kufru, když jsem si vyndala holínky, nebo hledala vodku (to teda nebylo ráno, abyste si nemysleli, že jsem špatně vychovaná). Kdybych neměla klíčky u sebe, myslela bych si, že je to malé zvíře schopné nastartovat a ujet směr Praha.

Od třetího dne se ale všechno zlomilo a naše milá Josefína se aklimatizovala. Na pažbu si Pepan připsal další ulovenou myš, osvěžil si znalosti hned několika podvozků a svou sérii "milovníka přírody" zakončil vítězným pochodem přes zaplněnou jídelnu. A to už i jeho úhlavní nepřítel, milovník rumu Jirka, uznal, že je borec.

Kdybychom strávili v Čimelicích týden, třeba by se pak chodil koupat do Tisíčka a zašel by na Hvízďalu na pivo. Jenže na to už nebyl čas, a tak jsme milého Pepíka po pár dnech naložili do auta a odvezli ho vstříc civilizaci. Byl pak děsně unavený, ale myslím, že se mu to dobrodružství líbilo. Přinejmenším si na něj vzpomněl, když mu Lukáš vyndával nacucané klíště z lesů knížete Schwarzenberga.

text Maruška, fotky Řízek

PRVNÍ JARNÍ PADESÁTKA

Repase vidlice? Osm set plus materiál. Mytí čistého kola? Dvě stě pade. Nová kazeta - to jsou ty srandovní ozubená kolečka vzadu? Bez koruny osm set. Ale vytáhnout ve čtvrtek ráno líné tělo na vyjížďku, to je fakt k nezaplacení.

Své horské kolo GT jsem dával do servisu asi po dvou letech s vědomím, že je lehce zanedbané. Odborníci podolské opravny Krab cycles mě přesvědčili, že je zanedbané velmi a že hrozí jeho, a tím i má zkáza. A že je tedy fér, abych jim za tu záchranu zaplatil téměř pět litrů.

Pět litrů není málo na to, že po většinu času odpočívá ve sklepě, přemítal jsem, když jsem si stroj vezl domů. A tak jsem ho hned o dva dny později vytáhl na první jarní padesátku.

Z Pankráce to sviští. A na branické cyklistické magistrále seznávám, že investice se vyplatila, protože kolo nevrže, ale zpívá. Naducané pneumatiky vrní po asfaltu a maminy na bruslích se sotva stíhají vrhat ke straně. Slunce hřeje tak akorát, vítr neprudí, a mohl jsem být v práci. Tohle je mnohem lepší!

A teď na Točnou. Hrozně nepříjemný krpál. Ale nahoře na letišti na mě čeká žlutý dvouplošník a nějaké bagry. Nad letištěm musím chvíli dokonce tlačit, a to je potupné. Naštěstí mi dnes všichni dali košem, a tak to nikdo nevidí.

Sjíždím kamenitou polňačkou do Dolních Břežan. Ano, i vidlici pan Krab rozebral a složil dobře. Břežany jsou obec červených autobusů. Funí a nadskakují na zpomalovacím prahu, zrovna jako já.

Řítím se do Libeře, domova Libeřských lahůdek, které svého času dodávaly bagety do stánku na hlaváku. Jak já bych si dal bagetu!

Zahořanský potok má podivně moc vody. Cestou mě staví dvě postarší turistky, jestli projdou suchou nohou. Přiznám se, že nevím. Nějaké mosty jsem cestou viděl, ale do Zahořan se jezdí kvůli těm asi třinácti brodům. Asi jsem jim moc nepomohl.

Před Davlí už s mokrýma nohama na posezení pojídám citrónové sušenky z Rakouska, promiň, Maruško. A ono je skoro jedenáct, musím sebou hodit, protože ta práce přeci jen počká jen do odpoledne. Po červené do Oleška, to je strašnej kopec mezi šutry a chatkami! Plazím se nekonečné minuty na Večerníčkův převod a myslím na bagetu.

A pak už jen po asfaltu přes Vrané, Jarov a Braník domů - do jídelny u Melíška, které znalci říkají Pára. Smažený hermelín s bramborovým salátem mezi dělňasy je taky k nezaplacení. A pak hurá do práce. Víc takových výletů!

text Řízek, mapička z endomondo.com

KOLOSÁLNÍ JARDOVO KOLO

Zimou, blátem, kamením
text a fotky Řízek

Ranní pohled na teploměr potěšil asi jen rychlobruslaře a prodejce zimního oblečení. I když ruce jsme si mnuli i my, jenže zimou. Z řeky šla pára jak nad hrncem, ale z úplně opačného důvodu. Labutě možná štěbetavě nadávaly na svůj trpký úděl, když jim podvozek přimrzal k hladině. Tráva byla napadena jinovatkovou nemocí a řidiči škrabkami čistili zamrzlá okna. A my jsme vyráželi na kola.

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE.

Čtyřicátý ročník Radotínského kola Jardy Baráka byl pro nás zajímavý především pátým ročníkem cyklojízd. Původně jsem osmapadesátikilometrovou terénní trasu chtěl jet hlavně s našimi táborníky. Nakonec jsem byl ale rád, že přišli aspoň ti dva – byť jich mělo nejdřív přijít deset, pak čtyři a ještě později tři. Jmenovitě zaslouží pochvalu a úctu Mára a Jimi. Čelo našeho pelotonu doplňoval Milan K. od Hanky K., zadní voj tvořil Pán, později přezdívaný Modrý pán.

Pán totiž na svém trekkingovém kole nejprve vyrazil na příjemnou dvacetikilometrovou vyjížďku, když však viděl čtveřici svalovců zabalených do windstopperu a goretexu, neodolal a změnil plány. „Kluci, já pojedu s vámi a pak se možná někde odpojím,“ oznámil nám. A tak se stal součástí týmu. Pán, o kterém jsme se vlastně dozvěděli jen to, že je nezaměstnaný účetní a příznivec Podvečerních pochodů Prahou, ale vytrval až do konce. Byť na sedmém kilometru odhadoval, že už máme nejméně patnáct za sebou, a byť s sebou neměl vlastně vůbec nic…

Tradičně jsem jel s mokrýma nohama – brod v údolí u Cikánky byl hlubší než loni. A kdosi opravil paralelně vedoucí mostek, takže se mohl namočit opravdu jen blb. Ale stalo se. Nejvíce nás krátce poté prověřil úsek u bývalé kulometné střelnice, kde nyní koně a neudržovaný potok vytvářejí lokální imitaci močálu. Ale to jsme taky dokázali překonat. Stejně jako touhu koupit si na okraji Chotče bývalý mlýn a přebudovat ho na luxusní pension s Němci a vyjížďkami na koních. Možná příště.

Slunce brzo prozářilo zimu na snesitelnější úroveň a nebýt té jinovatky, bylo bezmála babí léto. Spadané listí mělo barvy všecky a legračně šustilo pod pneumatikami. Bylo v podstatě krásně.

Odměnou v polovině trati a po jednom z nejhezčích sjezdů byl v Hostími oběd. I ten jsem trochu prokaučoval bramborovými plackami se špenátem, ale ostatní byli celkem spokojení. Pak v Karlštejně se Milan zalíbil čmelákovi, který odmítal slézt z jeho rukavic, dokud jsme mu nesehnali náhražku Milana v podobě jakéhosi listu. To bylo přesně před zlomem mezi silurem a devonem, starým pouhých 416 milionů let.

Pak jsme stoupali na Malou Ameriku a ocenili jsme další geologickou lahůdku zvanou Kačácký event (the Kacak event). Tam došlo k zajímavému závodu s veselými turisty, kteří šli tak zhruba stejně rychle, jako nás do kopce posouvalo šlapání na večerníčkovský převod jedna jedna. Chlap, co měl na hlavě paruku a asi chtěl vypadat jako populární Ozzák, po nás vytrvale žádal rum. Jenže ten jsem měl jen na triku. Ozzák se nakonec zabavil tím, že k lomu vynesl na ramenou jakousi kládu. Zastydlá puberta.

Máru chytaly křeče a měl toho čím dál tím víc plné zuby. V Solopiskách, po druhé přestávce v pohostinství, jsme proto s Márou odbočili po asfaltce do Černošic, zatímco zbytek družiny - Milan, Modrý pán a Jimi - jel dál přes Kulivou horu, která navzdory svému názvu není ani kulivá, ani hora.

V cíli jsme přesto dorazili prakticky navlas stejně, úředník Vlasta nám nedal razítko, utopili jsme žal z konce výletu v teplém čaji a doplnili energii věnečky a sušenkami. "Bylo to dobrý," řekl v cíli Mára a celkem to vystihl.