TŘINÁCT

"Píčovina to je!" odfrkl Jiřina místo pozdravu. Na fotbalové hřiště Hrabákova v něm dorazila klíčová postava mužstva FC Forejt B tvořeného vesměs hráči, jejichž čas už vypršel a zenit už dávno nastal, což byl jeden z příběhů letošního Piškotova poháru.

Myslím, že nápad na veteránský tým, který Jiřina celkem přesně pojmenoval, vzešel z Václavovy hlavy. Mého kamaráda a spoluorganizátora jsem hned zkraje turnajové soboty naštval tím, že jsem slíbil, že mu udělám na cestu toust, ale nějak zahaprovala komunikace, takže jsem mu to sežral. Václav poprvé kroutí hlavou. Byl to dobrý toust. Oba ze zkušenosti víme, že se stihneme najíst teprve, až bude po všem. Václav se brzy uklidní, protože se sám láduje rozmraženým pečivem z Alberta a protože ví, že nade mnou bude kroutit hlavou ještě několikrát.

Můj příběh je totiž o snaze stihnout vše a zavděčit se všem, což v důsledku znamená, že nic nefunguje pořádně, protože nic nestíhám. Letos mám třeba na turnaji (až) tři týmy: kromě FC Forejt B ("béčko"), Deníku N ("enko") teoreticky i FC Forejt A ("áčko") a do poslední chvíle si nejsem schopný vybrat, za koho tedy budu hrát a na jakém postu. Možná za všechny. Čekám, že to někdo vyřeší za mě, ale pochopitelně je to každému fuk. Taky bych měl udělat nějaké fotky (dopadne to tak, že jich mám 600 a nemám čas je přebrat, ale aspoň už mám napsaný kus článku). 

Jako spolupořadatel taky kompletně zfušuju losování do skupin. Patrně to vypadalo jako manipulace ve snaze dostat naše veterány (a sebe sama) do co nejslabší skupiny, nicméně ve skutečnosti to byla jen neschopnost. 

Ale povedlo se: přestože se na hrotu rozvážně pohyboval legendární Péťa (Forejt; hostující Fíla na něj řval "Strejdo, střílej!"), v obraně Václav barokně přihrával soupeřům a místo kombinační hry jsme vsadili na klasický nakopávaný hnusofotbal, jsme v prvním zápase slavně přehráli tým Jedna noha netleská, s nimiž se tradičně přátelsky poměřujeme během zimní přestávky, 2:0. Následný zápas s Tutto Bene byl asi tak oboustranně zábavný jako daňové přiznání (oboustranné) a nemohl skončit jinak než bez branek. 

Pak dal Jiřina gól přímo z rohu, kterým zachránil plichtu s Kozou znezaneřáděnou (naši kamarádi, nevynechali jediný ročník!), a tím i šokující první místo v (slabé) skupině plné remíz.

Silná skupina byla pětičlenná. Hned zkraje se ukázalo, že moje ambice objevit se v různých dresech bude naplněna jen symbolicky. Můj Deník N totiž proti Forejtu A nastoupil ve stejný okamžik, kdy Forejt B se mnou v bráně přehrával Jednu nohu. Možná, kdybychom příští rok hráli na třetiny... Novináři nicméně i beze mě porazili naše áčko. 

Pětinásobní vítězové turnaje z Torolky měli chvíli předtím nečekaně namále proti nováčkům z Realu Holyně, když vyhráli jen 3:2. Zatímco Forejt A i Deník N sbírali body maximálně za remízy, a to jen sporadicky, o postup bojovaly zbylé tři týmy. Černý Petr vyšel na tým Na zdraví pana Macháčka a rozhodl o tom až poslední zápas ve skupině právě proti perifernímu Realu.

Mezitím občas zapršelo a holky se chodily zahřát do restaurace u hřiště čajem za osmdesát korun. Placky se třináctkou (zapomněl jsem samozřejmě na začátku vysvětlit či připomenout, že právě třináctku Piškot nosil na dresu) v pytlíku ubývaly a na atletické dráze se stranou těch lítých bojů připravovaly mladé atletky, načež vytáhly oštěpy a staly se z nich amazonky. 

Pak se hrálo semifinále, v němž jsme se se seniory octli jako ve snu,  a zároveň na druhém hřišti mač o sedmé místo. Deníku N, který je samozřejmě taky můj, už předtím odešel jeden ze stěžejních hráčů na opravdický fotbal, a tým tak neměl nikoho na střídání. Špatné svědomí, že jsem nechal kamarády v bryndě, jsem řešil manažersky: "Chlapi, kdo si chce kopnout za Enko?" verboval jsem hráče z našeho áčka zajídající v hospodě deváté místo. Bohužel se zvedl jen zraněný a poněkud malátný Kasper, ale zas celkem nadšeně. Na hřišti vše směřovalo k výkopu, nasměroval jsem tedy i Kaspera a poradil, ať vezme rozlišovák, protože hrají černí proti černým. 

Pak jsem doběhl na hřiště, dal rychlý rozhovor pro klubový Facebook a věnoval se zase chvilku herní činnosti. Real Holyně nás měl dle očekávání přejet výrazněji, ale ujal se až gól těsně pod poločasem, kdy jsem jako Petr Čech zkušeně podběhl centr, čímž jsem si po tom sežraném toustu a zosleném losování připsal konečně i nějakou tu herní minelu. Pak jsme dostali ještě jeden normální.

Trochu jsem polevil v koncentraci a zaostřil na vedlejší hřiště, jak se daří Enku s posilou Kasperem. Ten oděný v rozlišováku mohutně povzbuzoval: "Deník N, Deník N," což bylo v pořádku, ale moment, něco je divně - Enko hraje v černých dresech, rozlišováky mají Tutto Bene a těm asi nepřišlo divné, že za ně hraje někdo cizí. 

Kasperovi nadšení vydrželo až do konce, kdy "jeho" mužstvo zvítězilo nad "mým" mužstvem na penalty. "Ale moc rádi vás čteme," konejšil poražené kolegy jeden ze soupeřů. Kasperův příběh je o dobrosrdečnosti a zmatenosti a asi i panácích. A z mých organizačních lapsů byl tenhle rozhodně nejzábavnější.

Jelikož do finále přes Torolku překvapivě postoupila Jedna noha netleská, čekal na naše unavené (a hladové) seniory ještě zápas o třetí místo. Jeho osud určil až krásný gól akrobatickou patičkou zblízka, který jsem uznale ocenil, ač jsem jím byl ztrapněn. Veteráni posílení o několik najedených mladších kolegů pak měli pár zářnějších chvilek, ale i tenhle mač dopadl 0:2 a vlastně nám to nijak zvlášť nevadilo, protože celkově se ta píčovina povedla. 

Nikdo se neporval, nezhádal, nezranil, a nadto bylo pohárové finále zase jednou napínavé. Zbývá říct, že vyhráli reprezentanti Holyně, a to až na penalty. A taky, že pokud si díky turnaji pár lidí na bráchu vzpomnělo, má to pro mě pořád velký smysl.

text Řízek, foto Ivana (Deník N) a Real Holyně, Hanka (Koza znezaneřáděná) a Ř.

AUŤÁK

Ono se řekne: Máš YouTube, co chceš víc? Pamatuješ, jak jsme v autě obehrávali pořád dokola kazetu Když jde malý bobr spát? To bylo patrně pro rodiče celkem peklo. Zato dneska, těch možností! 

Jenže najít nějaké dětské písničky, které by se skutečně líbily titěrným dětem a zároveň se při poslechu nemusel dospělý stydět za ty konce, kam to dopracoval, je sakra těžké.

Pravidelně ztrácím nervy u unylého projevu Míši Růžičkové (byť oceňuju odvážnou taneční kreaci s pomyslným odvalováním popelnice v písni Hej ty, já jsem taky popelář), ale naprosté dno je nějaká paní, která se pokouší zpívat Mašinku a místo "samý vožralý" tam má "pandy, klokany", za ní tam křepčí děti, které "bříška si nacpávají" a od rána pečou vdolky (a ti zoufalci z produkce je ani nesehnali, takže tam kompars kydá marmeládu na koblihy z Penamu, fuj). A z vyprávění okolních rodičů vím, že může být ještě mnohem, mnohem hůř.

Mixle v piksle kupodivu objevila tchyně; já jsem se trochu obával, že Skákal pes v podání Márdiho z Vypsané fixy nebude to pravé ořechové, jenže pak se "auťák" (píseň V bleděmodrým trabantu) probojoval do čela domácí hitparády a do zapomnění odsunul třeba i Luďka Sobotu a Taxmeny s písní Kocour Felix ("Táto, o čem to je?" "No... asi o týrání zvířat"). 

A tady musím pochválit algoritmy sociálních sítí, které mi sice soustavně nutí reklamy na Zahradnictví Onomyšl, Brašnářství Tlustý a jakési boty Vasky, ale taky mě upozornily, že naše nová oblíbená skupina zahraje v Malostranské besedě.

Jasně, bázlivá Heda patrně zahlásí "Domů, domů!" a utečeme po třech písničkách, ale za pokus to stojí. Stojí i moje auto, a to na blikačkách poblíž Malostranského náměstí. Mám ty lístky! telefonuju ženě a ozve se majestátní troubení, jako nějaký šíleně nasraný slon, ale je to jen autobus náhradní dopravy, který kvůli mně nemůže projet. Neumím jezdit autem po městě. Ale omluvil jsem se a už je mezi námi všechno dobrý. 

Tak byla opravdu na koncertě. A bylo to skvělé a ona taky, protože se samozřejmě bála, ale zároveň byla zvědavá, takže se to v ní pořád mlelo. Držela se táty a očima fixovala střídavě Márdiho a další legračně vypadající muzikanty a mámu.

Mixle v piksle to s dětmi umí, aniž se snaží vlezle se lísat. Je to celé takové v pohodě, jako když pankáči rozumně zestárnou. Heda se mě drží jako klíště a zírá na to s otevřenou pusou, jako když tuhle u doktorky dělala poslušně áááá, ale pak odmítala přestat. Hrají hit za hitem: Pec nám spadla, Běží liška k Táboru, samozřejmě Trabant a pak naši oblíbenou Kašičku, kterou bychom si snad nechali zahrát na svatbě jako první tanec, kdybychom už svatbu neměli za sebou a na první tanec nezapomněli. 

Některé děti samozřejmě nevydržely, my ale jo. Kotel se proto postupně trochu vydětnil, Heda se osměluje a už sama stojí a občas se opatrně zhoupne. Její tanec není o nic horší než můj. Na konci se dozvíme, co je to přídavek a co se má křičet. "Eště jednu," špitne Heda ve chvíli, kdy už je opravdu konec a v sále se rozsvítí. Dali jsme mámě korunu, aby koupila tričko, Heda teď vypadá výrazně rockověji. 

Co se ti líbilo nejvíc? "Nový život kočky," suverénně jmenuje písničku, která vůbec nezazněla, neboť ji hraje Vltava. Ale na tu taky někdy půjdeme. 

text Řízek, foto Maruška

SEDM

Ty vole.

My jsme postoupili. 

Facebooková konverzace s Filipem, mým nástupcem ve vedení našeho pseudofotbalového týmu, je zpravidla jednotvárná: omlouvám se mu, že se něco podělalo ať už v novinách, nebo v tramvajích, a že tedy na sraz před přátelákem dorazím pozdě. A ať na mě někde počká a že se to nebude opakovat. To pak opakuju o týden později.

Jednou v pátek navečer v době, kdy zimní přestávka pomalu načínala svou poslední třetinu, tuhle šeď rozčíslo Filipovo šokující oznámení. Došlo mi, že touto dobou malofotbalový svaz rozesílá rozpisy na další sezonu. Hned v předmětu mailu bývá název skupiny, a když Filip ve schránce uviděl "7.E", pravděpodobně to nejprve považoval za omyl. Takže si nejspíš stáhl pédéefko - a opravdu, fakt tam jsme. A pak mi napsal Ty vole. 

Na podzim jsme s Forejtem skončili v nejnižší lize až pátí. Skvěle rozjetou sezonu jsme v závěru totálně zazdili. A když říkám my, mluvím i o blbých gólech, které jsem dostal v posledním zápase na sněhu, kdy jsme nutně potřebovali porazit předposlední tým, a podařil se nám pravý opak. Dopadli jsme dokonce až do míst, kde se ani nedalo spekulovat o tom, že nás podobně jako loni dodatečně pošlou výš kvůli týmům, které se rozhodly přes zimu skončit. 

A přesto to vyšlo a my nevíme proč. Že by se ostatní hráči malého fotbalu přes zimu hromadně a dobrovolně rozhodli trávit večery se svými ratolestmi a manželkami či se věnovat nějakým bohulibým činnostem, seberozvoji nebo snad józe? Nebo to byl nějaký opožděný dárek k našim dvaceti letům, které jsme nestihli oslavit? Je to úplně jedno! Ty vole.

FC Forejt sedmičku, což je i náš strop, hrál dosud všehovšudy šest sezon (hrají se dvě do roka). Jsem poslední člen původní sestavy, který ještě občas hraje (ale teď pro potřeby Piškotova poháru zkusíme postavit starou gardu). Náš nejmladší, sedmnáctiletý hráč se mě po jednom zápase ptal: "Mám vám ten dres vyprat?" a teď v přípravě mi přihrál před prázdnou branku tak nezištně a slušně, jako by mě v tramvaji pouštěl sednout. Jinými slovy, předtím, než půjdu už konečně a definitivně do hajzlu, mám nárok se trochu dojímat.

A těším se na jaro, protože tímhle nečekaným postupem to celé získává nový náboj - bylo by hezké se tentokrát udržet, ne hned spadnout. Naší zkreslenou optikou tak půjde o hodně, protože ta šance zahrát si aspoň o kousek výš, než je úplné dno, se pro některé z nás (a znovu tím myslím hlavně sebe) patrně nebude opakovat.

text Řízek, foto asi Kasper