Po 20 minutách bez úlovku začnu hledat viníka. Listnatý lesy, to je ta chyba, říkám si. Mohlo mi to dojít, když říkal, že jedeme do Voděradských BUČIN…Spíš než o houby zakopáváme o další hledače. Jeden pán s košíkem je od nás zvlášť blízko a já se peru s tím, jestli ho mám pozdravit. Připadá mi to trochu žinantní, když jsme konkurenti, a tak se místo pozdravu odploužím opačným směrem.
Začíná silně pršet a mně je zima. Už už jsem doufala, že prohlásím misi za neúspěšnou a zavelím k návratu do auta. „Marjánko, mám ji, mám houbu!“ křičí Luky na celý les. Další důkaz toho, že k tomu houbaření nemá až tak silnej vztah. Všichni správný profíci přece vědí, že se tohle lovení děje v posvátném klidu a pocit štěstí nás opájí jen niterně. Teď nastává kritická fáze. Houbaření je jako politika. Jakmile zaznamenáte úspěch, chcete víc a víc a víc a víc.
Luky hledá vášnivě dál, zatímco já zakopávám o hořčáky, prašivky a… heleme se, pravej hřib. Začíná to bavit i mě. Nacházíme i nám neznámé houby, a tak stahuju jakousi aplikaci, která nám prozradí, co jsme si to utrhli. „Tohle vyhoď,“ říká amatér Luky. „Zapomeň, krásný babky,“ prohlašuji o dvojici nepřirozeně barevných hub. Po hodině a půl odjíždíme s takovým množstvím hub, které stačí na polívku a rizoto.
Když po pár hodinách vařím bramboračku, dělám to s hrdostí úspěšného lovce. „Do prdele, no ty vole,“ křičí za hodinu Lukyn z kuchyně. Čekám vzrušený komentář o tom, kdo zase jak verbálně napadl Deník N, co napsal Ovčáček, jaký jsme zmeškali maraton…
Je to daleko horší. Poznámka je věnovaná polívce, která se proměnila v hořký lektvar (snad ne smrti?). Něco je špatně, nevím co, to přece není možné. Luky loví původce gastronomické tragédie. Poznávám ho, jsou to ty „babky“, co jsem měla vyhodit. Byla jsem si tak jistá! Jako jediné jsem je nevystavila té aplikaci. 25 let chodím na houby, poznám to. Nebo? „To nevadí. Mě baví houby víc sbírat než jíst,“ říká (ne)amatér Luky.
text Maruška, foto Řízek a M.
Žádné komentáře:
Okomentovat