JAKO KAREL, JAKO KOCOUR

Když jsem letos přijel na skok na tábor, přepadl mě na chvilku pocit stárnoucího Karla Plíhala, když smuten zjistí, že sice Olomouc je stále stejná, ale že na tamních kolejích už skoro nikoho nepoznává. Ono to ovšem zčásti bylo tím, že jsem měl v očích poměrně dost mušek a hlíny z daleké cyklistické cesty. Když jsem si je protřel, zjistil jsem, že Karel (ne Plíhal) dál hospodaří na svém solárně poháněném panství, že je louka tak mokrá jako vždycky a že vedoucovské koloseum je uvnitř asi tak přehledné jako lavina anebo budova magistrátu - takže vše při starém.


Ujal se mě Pája, našel mi volný stan a zavedl mě k rybníku, teplému a plnému žab. Spolu jsme pak sobě a dětem postavili střelnici. Přemluvil mě, ať jednotlivé špalíky suplující terče obarvím temperami. Byl to dobrý nápad. Každý špalík měl svůj charakter. Třeba z červenobílého slávisty s nápisem CEFC na dřevěném dresu začaly co nevidět odpadávat třísky, šedivý tlustý se zase po každém zásahu na provázku dokonale roztočil a nebyl k zastavení. Nevím jak děti, ale minimálně nás dva a komáry střílení v lese tuze chytlo.


Druhý den děti hrály kopanou. Taky karty a taky se koupaly a chodily po vodě, jak je vidět na prvním snímku. Myslím, že to umí málokdo.


A pak přijela moje rodina, tedy Maruška a kocour. Na rozdíl od jiných přišedších rodin jsme neměli elektronickou chůvičku, tudíž se nám Pepan druhý den ztratil neznámo kam.


Při pátrání po ztraceném kocourovi se do něj snažím vcítit. Kam bych se tedy schoval, kdybych nesnášel děti, hluk, přílišné horko a v neznámých místech bych se cítil nesvůj? Přece mezi bedny ve skladu. Nebo do starého stanu. Nebo kamkoli jinam. Tábor je, jak by jistě všechny zamilované dvojce potvrdily, bohužel anebo bohudík zrovna místo, které schovávačkami oplývá. Proto manželce hledání trvalo několik hodin - zvíře bylo však v pořádku, hovělo si pod cizím autem. Já jsem mezitím zcela oddal smažení řízků.


V sobotu večer se uskutečnil legendární fotbalový mač Staří - Mladí. Favorit byl jasný: táborový fotbal je totiž hra, kterou hraje zhruba deset hráčů, ale vždycky vyhrají Mladí. Přesto se senioři vedení mnou tentokrát ukázali v tom lepším světle. Ač brzo prohrávali 0:2 a pak 1:3, brankami Kubči a Bobíka (a mými zbytečnými fauly) dotáhli zápas do prodloužení. V něm ale brzo zase inkasovali a pak už se do šance nedostali. Rozhodčí s budíkem v ruce ukončil zápas a poslal Staré do hospody pro točené pivo pro Mladé.

 
Takže je vše opravdu při starém.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška